Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 166.

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 166.
Mapa se všemi letišti



na ostrově Singapur, je zakreslen i obvod města Singapur /viz City/, mapa je volně přístupná na několika webech.
Poslední dny bojů nad Singapurem do kapitulace Britů.
Neděle, 1. února 1942.
Také v neděli, 1. února 1941 Japonci zaútočili na ostrov Singapur, Nejprve přiletěly Ki-21 ze 60. perutě, které kryly stíhačky Ki-43 ze 64, perutě. Bombardováno bylo letiště Sembawang.
Zde viz foto



, pod kterým byl popisek Mitsubischi _Ki-21_Sally, foto je volně přístupné na několika webech a zde viz foto



, na kterém je popisek Nakajima Ki-43 IIa, foto je volně přístupné na několika webech.
O něco později na ně zaútočila 4 Buffala, kterým velel Flt. Lt. Kinninmont. Jednalo se vlastně o zbytek letounů, která zůstala ze 453. perutě (zde viz foto



, u kterého byl popisek 453_Squadron_RAAF_Buffalo, foto je volně přístupné na několika webech), který stále ještě pokračoval, po reorganizacích, v bojích. Hlásili pravděpodobný sestřel jednoho útočníka, ale při tom bylo sestřeleno jedno Buffalo, ze kterého pak vyskočil, do prostoru zcela zaplněného kulkami a střepinami, Sgt. Geoff Seagoe. Zasažen byl také, a to několikrát, i letoun Sgt. Kronka. Sgt. Kronka se pokusil se svým Buffalem doklouzat zpět na letiště, jenomže kousek před Tengahem byl nucen nouzově přistát, přičemž byl lehce zraněn.

"Hlásil, že na něj útočil Hurricane. Kinninmont nárokoval poškození Ki-43 a další letoun sestřelil Sgt. Fisken, který poznamenal:
´Sestřel námořního ´O´. Obě výškovky (W8237) prostříleny a dalších 12 průstřelů letounu způsobeno dvěma námořními ´O´(´Zery´).´"

Osm nebo devět letounů 258. peruti časně ráno odletělo z Tengahu do Palembangu. Šest letounů poškozených nebo neschopných zde zůstalo, ale měly být přelétnuty hned, jakmile budou opraveny. Ve stejnou dobu čtyři piloti 488. perutě - Flg. Off. Noel Sharp, Plt. Off White, Greenhalgh a Plt. Off. Sgt. Kuhn - odletěli se čtyřmi zbývajícími Hurricany 232. ˇP) perutě do Palenbangu.

Pondělí, 2. února 1942.
Nejprve, hned ráno, provedly japonské průzkumné letouny své lety nad ostrovem Singapur. Poté, hned v závěsu, přilétly japonské bombardéry a zaútočily na letiště Seletar. Další japonské bombardéry pak bombardovaly město Singapur a záliv. Nad japonskými bombardéry vždy hlídkovaly stíhačky, ale protivníka se nedočkaly. Hrstka britských stíhaček, které tehdy v Tengahu byly, musely dostat den vynuceného volna. Volno bylo zcela věnováno odpočinku od stálých bojů, a na opravy letadel. Létaní začalo až když se začalo stmívat, a to od jiných než stíhacích letadel. Od trojice anglo-japonských historiků Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, z knihy Krvavá Jatka I. str. 361 362., se o tom, co se dělo k večeru toho dne, dozvídáme, cituji:

"Když se začalo stmívat, odstartovala ze Seletaru čtveřice Swordfishů, která měla zaútočit na letiště Kluang. Byl to jejich první a poslední koordinovaný bojový let . Armádní představitel, který měl pod kontrolou letku ´C´ 4. AACU, odmítal až do dnešního dne dát povolení, aby byly Swordfishe použity k jakýmkoliv účelům. Ale vzhledem k nynější zoufalé situaci byly čtyři zbývající dvojplošníky vyslány k bombardování Kluangu. Letouny pilotovali Sqn. Ldr. Trevor Carter, Flt. Lt. Stuart Black, Flg. Off. Hyrry Leach a pravděpodobně Flt. Sgt. Hunt; Sgt. Ray Blunden, Leachův střelec k tomu řekl:
´Startovali jsme poslední. Noc byla krásná a jasná, takže jsme cíle lehce nalezli. Setkali jsme se jen ze slabým odporem; střílelo na nás jen několik kanónků malé ráže a jejich střely explodovaly nad námi. Na letišti nebyly známky předcházejícího poškození, zdálo se být prázdné. Se štěstím jsme shodili pár pum a obrátili jsme zpět k Tengahu. Ostatní bombardovali železniční trať.
Bylo nám řečeno, až se budeme vracet, máme letět podél zadní strany ostrova, protože se předpokládalo, že Tengah bude nepoužitelný. Když jsme prolétali nízko nad Cgangi Point, začalo na nás pálit několik Boforsů. Vystřelili jsme barvy dne a rozsvítili navigační světla, ale palba nepřestala. Po přistání jsme se dověděli, že jsme stříleli špatné barvy, které pro dnešní den neplatily!´
Všechna čtyři letadla se na závěr poslední operace, kterou 4. AACU podnikla, bezpečně vrátila."

A nyní se po časové ose přesuňme na pozemní frontu v posledních dnech ledna 1942.
Již 26. ledna (tedy v době, kdy se ještě bojovalo na jihu Malajsie, v provincii Johoru, viz mapu) telegrafoval Percival, generálu Wavellovi, že situace v Singapuru je velice vážná a oslabené britsko-australsko-novozélandsko-indické jednotky nemají proti japonské letecké převaze účinnou obranu
Generálu Wavelovi nezbývalo nic jiného než souhlasit, neboť v dané bojové situaci, ohromné japonské letecké převahy, by ztráty na lidech a materiálu až neúnosně rostly. Britové se rozhodli soustředit na obranu ostrova Singapur, města a pevnosti Singapur. Dne 28. ledna 1942 odeslal generál Heath generálu Percivalovi hlášení, ve kterém se říkalo, že ani Eastforce, ani Westforce už nedisponují žádnými zálohami a bránit Johore Baharu by znamenalo další katastrofu.

"V noci z 30. na 31. ledna 1942 ustoupily poslední jednotky rozvrácené armády přes johorskou hráz do Singapuru (hráz mezi Malajsii a ostrovem Singapur je patrná na základní mapě, na začátku článku - poznámka autora). Tuto hráz tvořil 1 600 metrů dlouhý a 21 metrů široký vybetonovaný násep s vodními průchody, po kterém se táhla silnice a železniční trať z Bangkoku do Singapuru. Ústup proběhl v klidu a nebyl rušen ani japonským letectvem. Zadní voj uzavíralo 90 vojáků skotského pluku Argyll, kteří za úsvitu 1. února ustupovali po johorské hrázi a jejich plukovní dudáci k tomu hráli slavnou skotskou bojovou píseň ´Blue Bonnets over the Border´ (´Modré čapky přes hranice´- říká překladač.):
https://www.stoplusjednicka.cz/s-dudami ... elke-valce
. V osm hodin patnáct minut ráno byla pak masivní hráz spojující Singapur s Malajskem, vyhozena do povětří dynamitem."

Demolice betonové hráze, která spojovala Singapur jako ostrov s pevninskou částí Malajsie, se připravovala delší dobu. Jenomže námořní ženisté jaksi podcenili problémy, které po vyhození do povětří mohou nastat, a ony také nastaly. Námořní ženisté své výbušniny umístili na jižní konec hráze, což provedli těsně před břehem singapurského ostrova. Plán vyhození hráze do povětří předpokládal, že pokud by pak Japonci chtěli trhlinu opravit, vystavili by se dělostřelecké palbě obránců a dokonce i palbě z pěchotních zbraní.
Když pak došlo k výbuchu nestačili se plánovači divit. V samotné hrázi se po výbuchu skutečně objevila mezera dlouhá přibližně 20 metrů a ihned jí zaplavilo moře. Došlo pak na chválu, že demolice splnila svůj účel. Jenomže již za několik hodin se nestačil nikdo divit. Když totiž nastal odliv, klesla hladina vody v úžině a v rozbořeném místě se objevily zbytky betonu, zdiva a drátů, které trčely z vody. Námořnictvo bylo ihned informováno o tom co se při odlivu stalo, ale již nešlo nic napravit. Během dopoledne se objevily na johorské straně skupinky opozdilců, obránců, kteří se nestačily dříve stáhnout a klidně přešly hráz přes trhlinu vzniklou po výbuchu. Obráncům ostrova Singapur tak bylo jasné, že v obraně nastala závažná chyba. Jak se později ukázalo, nemělo vyhození hráze žádný praktický smysl pro obranu ostrova.
K tomu dál již řečené historické prameny - Válka v Pacifiku. Japonsko triumfuje, Edwin P. Hoyt, str. 50 až 90., Pád nedobytné pevnosti Singapur, Peter H. Gryner, str, 86 až 144, ale i Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, str. 231 až 251, ale stejně a podobně hovoří i ostatní historické prameny uvedené v Použité podklady, říkají, píší a já cituji:

"Morálce britských vojsk vyhození hráze nepomohlo. Obránce zachvátila snadno pochopitelná lhostejnost, která se začala projevovat nedostatkem bojovnosti. Chyběla jim prostě ona nezlomná vůle a touha po vítězství, která byla tak typická pro japonskou armádu. Nikomu ve skutečnosti na Malajsku a Singapuru nezleželo. Nebyla to jejich země. Anglie, Indie a Austrálie byly daleko... Ne, že by nechtěli bojovat, ale tento boj pro ně neznamenal bránit vlast. Tedy nešlo o vlast, tady šlo o impérium a to byl příliš široký pojem.
Schylovalo se k poslední kapitole malajského tažení - k boji o Singapur. Percival měl k dispozici ještě asi 100 000 příslušníků ozbrojených sil. Nikoho ale nenapadlo, že to bude nedostatek vody, který urychlí konečnou porážku a kapitulaci
Všichni předpokládali, že britská námořní základna bude soběstačnou pevností. Od malajského břehu ji však oddělovala nedostatečně zničená hráz a úžina, která byla na některých místech široká necelý kilometr. Břehy byly chráněny jen mělkými zákopy a ostnatým drátem a pevnostní děla mířila na jih na moře. Tedy na opačnou stranu, než odkud Japonci zaútočili."

Zanedbanou a zcela nedostatečnou obranu ostrova Singapur si za chvíli rozebereme a popíšeme v dalších řádcích detailněji. Zde si zatím ještě řekněme pár nezbytných skutečností, jako třeba, že ostrov Singapur byl doslova přeplněn domorodým obyvatelstvem a uprchlíky ze severu, a nikdo se za celou dobu nepokusil z těchto lidí utvořit nějaké jednotky domobrany, nebo pomocné oddíly pro týlové zabezpečení, či ostrahu skladů a dalšího potřebného. A tak se dokonce stalo, že neorganizované davy civilistů doslova překážely obranným pracím, skoro stejně, jako jim překážela i "nejapná a stupidní rozhodnutí civilní správy ostrova Singapur."

"Generál Jamašita měl k dispozici necelých 60 000 vojáků první linie. Chybělo mu těžké dělostřelectvo a měl nedostatek střeliva. Neměl mnoho času na rozhodování, protože se dalo očekávat, že se Britové přece jenom vzchopí. V těchto okamžicích Jamašita ukázal své přednosti a kvality, pro které si později vysloužil přezdívku ´Malajský tygr´.
Jamašita potřeboval k závěrečnému útoku na Singapur v první řadě děla a dostatek střeliva. Došlo k akci, na níž se podíleli ženijní, dopravní a zásobovací důstojníci a pod Jamašitovým velením se všichni donutili k nebývalým výkonům.
Unavené a vyčerpané štáby se vybičovaly k ohromnému organizačnímu úsilí. Toto společné vypětí sil a snaha po konečném vítězství přinesly výsledky, které by nikdo od vyčerpaných jednotek neočekával.
Všichni bojeschopní vojáci a příslušníci dopravních jednotek se dal do práce. Každé palby schopné dělo bylo dopraveno přes dělostřelbou zničené silnice a cesty, přes napůl opravené silniční a železniční mosty na johorské pobřeží. Stejně tomu bylo i se střelivem, jehož přísun vázl na zničených silnicích a přechodech přes řeky. Často musely být dělostřelecké náboje přenášeny na rukou. Už za čtyři dny poté, co poslední britské jednotky ustoupily na ostrov, Jamašita nashromáždil dostatek děl a střeliva, aby mohl začít systematickým bombardováním ostrova (zde viz mapu



na které je vidět na která místa se podařilo do doby útoku, navozit z celého Malajska, Japoncům, dělostřelecké baterie a oddíly se všemi rážemi děl. Vše do doby útoku spuštěného v noci z 8. na 9. února 1942, foto mapy útoku /mezi 8. až 15. únorem, kdy byl přijata Brity kapitulace/ je volně přístupné na několika webech). Z Bangkoku (hlavního města tehdy Siamu, dnes Thajska - má poznámka) bylo po opravené trati dopraveno i několik železničních děl a nad Singapurem se začal snášet temný mrak porážky."

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 167.
Foto,



na kterém je pohled na vyhozenou hráz v době přílivu, hráz Johor-Singapur (pohled ze strany Singapuru směrem na Johor, s mezerou viditelnou ve středu. Přes svou nedokonalost přece jenom opozdila japonské dobytí Singapuru, neboť Japoncům pak příprava útoku trvala více než týden, tedy do 8. 02. 1942. Foto je volně přístupné na několika webech).

Stav ostrova, města a pevnosti Singapur, konec ledna a začátek února 1942.
Když prostudujeme historické zápisy o tom, jak vypadal stav ostrova Singapur, v konci ledna a na začátku února 1942, zjistíme, že tam bylo pro boj s přibližujícími se Japonci asi 85 000 britských vojáků, poddůstojníků a důstojníků. Ze stavu 85 000, bylo 15 000 mužů, kteří patřily k administrativě a do obslužného personálu a ostatní pak k boji připravenému vojsku.
Jednalo se celkem asi o tři divize, které byly v obraně rozdělené do praporů. Z toho 13 praporů bylo britských, 6 australských, 17 indických a 2 prapory byly malajské. Všechny prapory byly navíc posíleny smíšenými třemi prapory kulometnými. Stav praporů vypadal na papíře impozantně, ale skutečnost taková nebyla. Totiž 6 praporů se teprve před několika dny vylodilo, jednalo se sice o čerstvé posily, které ale byly bez bojových zkušeností a navíc ještě neměly plné stavy. Všeobecně se také vědělo, že doslova všechny jednotky měly velký počet špatně vycvičených nováčků, neaklimatizovaných na podnebí. Navíc také platilo, že byl i nedostatek zbraní pro všechny, což nejvíce platilo pro ty prapory , které se stahovaly z Malajska. Např. jen jeden ze tří kulometných praporů byl skutečně vyzbrojen kulomety na plný tabulkový stav. Co však bylo u jednotek, které byly na ostrově Singapur v řečené době nejhorší, byla jejich morálka, která byla velice špatná, po všech těch debaklem na pevninské Malajsii! Špatnou morálku pak ještě u mužstva a důstojníků zvyšoval fakt, že se vědělo, že byl dán povel k odletu většiny zbývajících letadel ze Singapuru (již jsme se postupně dozvěděli, že zůstalo jen jedno letiště s pár stíhačkami, které byly záhy také zničeny. Část jich však stále, se zpožděním přilétala/ se spožděním/ ze Sumatry, viz Palembang). Dalším faktorem, který znamenal zhoršení morálky byl povel k zahájení evakuačních prací na námořní základně. Vždyť všem bylo předtím přece řečeno, aby prováděly boj a obranu na zdrženou nepřítele, aby mohly přispěchat posily, které přece vyztuží obranu a pomohou Singapur ubránit...!?
K celému lze v historiografii nalézt zápis novináře, George Hammonda (ale podobné viděli i další novináři, kteří to také popsali a ještě si řekneme i co ve své knize napsal jeden z těchto novinářů - Noel Barber.), který tam byl a později napsal: "Nikdy předtím jsem nepoznal takový pocit bezmocnosti a strachu. Zdálo se nemožné a nepochopitelné, že by tato námořní pevnost, která stála 60 miliónů liber a sedmnáct let práce, byla předem odepsána škrtnutím pera někde na velitelství a vystavena destrukci a porážce, aniž by se o ni vůbec bojovalo."
Pamětníci tehdy i později psali a hovořili o tom, že nikdo nemohl pochopit, proč se vůbec začalo uvažovat o nějaké evakuaci už v době, kdy Australané na pevnině zabrali, a bránili se dobře. Do Singapuru přijížděli posily, které se zapojovaly do dalších obranných pozic a všeobecně u všech lidí převládal pocit, že o Singapur se bude a musí bojovat do posledního muže, do posledního náboje!
A historici uvedení výše a i v Použité podklady, pak kladli základní otázku: Kdo dal tedy příkaz k evakuaci?
Historik Peter H. Gryner např., na str. 105 až 114., své knihy - Pád nedobytné pevnosti Singapur - na tuhle otázku pak odpovídá slovy, cituji:
"Ačkoli se to armáda nikdy neměla dozvědět, admiralita varoval již 21. ledna 1942 námořního velitele kontradmirála Spoonera a doporučil mu, aby stáhl všechny specialisty a administrativně důležitý personál ze základny. Týden nato začalo stěhování, nejprve do města (Singapuru) a později na Cejlon a do Indie. Na (námořní) základně zůstalo jen několik desítek mužů, kteří měli pomoci armádě při závěrečných demolicích. Percivalovi (zde viz foto



na kterém je sir Arthur Percival, foto je volně přístupné na několika webech) o evakuaci nikdo nic neřekl a nakonec byl postaven před hotovou věc. Spooner před ním dokonce utajil i to, že demoliční práce v přístavu nejen nebyly provedeny podle plánu, ale ani dokončeny.
Takového stupně dosáhl organizační zmatek na ostrově tři týdny před kapitulací."

Posledních chvil britské armády a námořnictva na ostrově a v městě Singapur se tehdy, ony poslední tři týdny do kapitulace, zúčastnilo mnoho novinářů a lidí od tisku. Na vlastní oči viděli ten zmar, chaos a beznaděj. Většina z nich se vyjadřovala k tomu, co na vlastní oči tehdy viděli, že tomu nemohli vůbec uvěřit. Výše bylo již napsáno pár řádek od novináře George Hammonda, který tam tehdy byl. Nyní něco více do hloubky od spisovatele, Noela Barbera (Noel Barber byl britský spisovatel a novinář.), který se rozepsal o tom co viděl na vlastní oči a nemohl tomu co viděl na britské námořní základně v Singapuru, uvěřit. Podrobněji napsal, ve své knize - "The Sinister Twilight", to co tehdy viděl slovy a větami, cituji:
"..... Povalující se indická stráž u brány na nás jen mávla, aniž by se zajímala o to, co tam chceme. Novináři se procházeli kolem opuštěných kasáren, ve kterých bylo předtím ubytováno 12 000 asijských dělníků. Na prázdném prostranství před administrativní budovou bylo možné najít veškeré vybavení, od triček a obušků až po plynové masky a dřevěné skříně. Jeřáby různých velikostí tu stály nedotčeny, stejně tak obrovské lodní kotle, soustruhy, náhradní díly pro hydroplány a tuny docela nových lan a řetězů... Police ve skladech byly plné radiového materiálu a všude se válela spousta krabic s lampami a náhradními díly, prostě hrůza pohledět...."

V dalších řádcích knihy je tohle hrůzné "zátiší" spěchu, a nepochopitelného chaosu s cílem co nejrychleji odtud pryč, dále rozepisováno, jako fakt, že nepořádek byl známkou určitě rychlého odjezdu a paniky, když i fotbalový míč zůstal ležet stále u branky...! Dokonce i jídla v jídelně zůstala na stolech nedojedena a lodní kuchyně byla plná nemytého nádobí a i pánví. Na zkaženém jídle si pochutnávaly jen mouchy a velké množství krys. Každou chvíli přijelo do prostor britské námořní základny vojenské nákladní auto s vojáky, kteří se chovali úplně přirozeně, když si vyměňovali svá roztrhaná trička a kalhoty za ta úplně nová a nemuseli nikomu nic podepisovat! Pak si klidně sebrali, aniž je někdo okřikoval, cigaret kolik chtěli, stejně jako konzerv, kterých tam bylo neuvěřitelné množství. "Když armáda zjistila v jakém stavu se námořní základna nachází, konvoj nákladních aut začal odklízet do vnitrozemí zbylé stroje, nářadí, zásoby a zařízení."

A jak se v popisované době konce ledna a prvních dní února připravovali Japonci na útok do ostrova Singapur a na dobytí tamější pevnosti?
Na druhé straně Johorské úžiny, přesněji v městě Johore Baharu, vlála na paláci bývalého sultána, vládce Malajsie, japonská vlajka. Palác v Johore Baharu byl vystavěn na kopci vysoko nad městem a tehdy si ho generál Jamašita vybral, pro jeho polohu za velitelství své 25. armády. Z paláce měl generál velmi dobrý výhled na celou Johorskou úžinu a dokonce odtud velmi dobře viděl i velkou část celého ostrova Singapur, kam měly jeho oddíly brzy zaútočit.
Do města Johore Baharu dorazily první japonské jednotky již krátce po poledni dne 31. ledna 1942. Prvé oddíly japonských předsunutých jednotek byly z 5. divize a až večer do města vstoupily motorizované jednotky. Odpor britských obránců byl hodnocen jako "nevýrazný", ale zároveň bylo napsáno, že "přestřelky s britskými opozdilci, kteří se snažili přeplavat úžinu a dostat se do Singapuru pokračovaly dlouho do noci".
O plánování japonského útoku do ostrova Singapur je v historických zápisech řečeno, že jej generál Jamašita nechal plánovat obzvlášť opatrně, aby pak k tomu dál již řečené historické prameny - Válka v Pacifiku. Japonsko triumfuje, Edwin P. Hoyt, str. 50 až 90., Pád nedobytné pevnosti Singapur, Peter H. Gryner, str, 86 až 144, ale i Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, str. 231 až 251, ale stejně a podobně hovoří i ostatní historické prameny uvedené v Použité podklady, říkají, píší o dosavadních ztrátách japonské armády v Malajsii a dalším, a já cituji:

"Jeho ztráty byly zatím celkem nízké - asi 1 700 padlých a skoro 3 000 raněných. Chtěl, aby v poslední fázi tažení příliš nevzrostly. Jamašita měl dost času, starosti mu dělala jen početní převaha obránců. Jamašita (zde viz foto



generála Tomioto Jamašity, foto je volně přístupné na několika webech.) sice neměl mnoho konkrétních informací o jejich výzbroji (a to ani přesto, že v Singapuru byla velice rozvinutá špionážní síť - má poznámka), ale správně usuzoval, že jim budou chybět těžké zbraně. Po týdenní intenzivní přípravě na překonání Johorské úžiny se mělo udeřit plnou silou. Z nástupních oblastí Japonci evakuovali civilní obyvatelstvo a mezi kaučukovníky rozmístili pečlivě maskované baterie těžkých houfnic a středního dělostřelectva.
Podle Jamašitova plánu měla císařská gardová divize provést klamný útočný manévr východně od hráze a vázat tak na sebe podstatnou část nepřátelských sil, zatímco japonská 5. a 18. divize měly podniknout skutečný útok na západní straně ostrova. Datum útoku bylo stanoveno na noc z 8. na 9. února 1942. Dělostřelectvo mělo pokračovat v rušivé palbě na anglické pozice a letectvo mělo za úkol nepřetržitým bombardováním podpořit vylodění. Těžké houfnice ostřelovaly letiště, přístav a cisterny s benzinem a naftou na námořní základně a u Sungei Mandai. Děla menších ráží pálila na postavení Australanů zakopaných okolo ústí řeky Kranji a v severozápadní části ostrova.
Již po prvním dni ostřelování byl celý ostrov zahalen hustým černým dýmem. Hořely nádrže s palivem a těžký, mastný kouř se valil ve vzduchu i po zemi a bránil výhledu (zde viz foto



, pod kterým byl popisek - Sinagupur hoří i 8. února 1942, foto je volně přístupné na několika webech). Vojáci i civilisté byli neuvěřitelně špinaví a vody na mytí se nedostávalo. Docházely i zásoby pitné vody, protože potrubí bylo poškozeno při destrukci johorské hráze."

Generál Percival před poslední bitvou s Japonci o ostrov Singapur, řešil příliš mnoho problému najednou, nejen tedy vojenských, ale i s místní správou a tak celou obranu prováděl ve velkém spěchu. Když začal řešit vojenské problémy obrany, začal se hned obávat, že jako v japonských útocích v Malajsii, bude útočník používat kombinované útoky. Tedy nejen, že Japonci budou útočit přes Johorskou úžinu, ale že budou používat i námořní invazi na více místech najednou. Tato cesta ho vedla k rozhodnutí, že bude muset bránit celé pobřeží ostrova, které po obvodu měří 110 kilometrů. Vznikla situace, která nedávala moc nadějí, že by Britové byli v obraně po celém obvodu úspěšní, měli dle všech propočtů nedostatek jednotek, ale především dělostřelectva. Navíc, jak již bylo řečeno, většina jednotek byla v mizerném stavu. I když část zbraní se dala mimo dělostřelectva nahradit, horší to bylo s morálkou mužstva.

"Vojáci vykonávali své povinnosti s nechutí, lhostejně a odevzdaně. Zprávy o vyklizení námořní základny k zvýšení bojeschopnosti rozhodně nepřispěly. Město samotné mělo přes půl milionu obyvatel a k nim přibyly desetitisíce uprchlíků, kteří dorazili do Singapuru z Malajska. Hladoví potrhaní, ranění a nemocní.
Jakou obrannou taktiku měl Percival zvolit? Měl vlastně jen dvě možnosti. Buď musel většinu jednotek soustředit na pobřeží a pokusit se zabránit přechodu Japonců přes úžinu, tj. zabránit jejich vylodění, anebo mohl bránit pobřeží jen sporadicky a slabými jednotkami, zatímco zálohy by byly dopraveny v kritický okamžik na ohrožená místa a rozhodným protiútokem by zahnaly Japonce zpět do moře. Druhá možnost znamenala, že by se bojovalo na pevnině, a to vyhovovalo spíš Japoncům. Znamenalo by to další ránu civilní i vojenské morálce, protože by už všichni věděli, že nepříteli se podařilo zachytit se na ostrově."

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 168.

Percival se pak rozhodl pro první variantu. Už i z toho důvodu, že japonská dělostřelba a letecká podpora by rozhodně omezily pohyblivost záloh, jejich shromáždění a pak i jejich nástup do protiútoku. Obranu rozdělil na tři obranné sektory a jejich velitelé měli rozložit své přidělené jednotky tak, aby kryly dostatečně obranu a ještě zbyly jednotky pro provedení protiútoku (zde viz mapu,



na které jsou obranné pozice jen australských brigád /22. a 27. brigáda/ před útokem spuštěným v noci z 8. na 9. února 1942, foto je volně přístupné na několika webech. Všechny brigády v obraně, tedy včetně v dolním textu jmenovaných brigád indických, jsou na mapě v Č 166, dole, kde jsou i dělostřelecká postavení. Mapa je volně přístupná na několika webech).

"1) Severní okruh obrany se rozkládal od Changi s rozsáhlým komplexem kasárenských budov až ke zničené hrázi. Zahrnoval letiště Seletar a Sembawang, námořní základnu a obranu tvořil III. indický sbor, indická 11. divize a zbytky indické 9. divize. Velitelem byl generál Heath.

2) Západní okruh začínal u hráze, která přemosťovala Johorskou úžinu. Pokračoval směrem na jih a kryl celý jihozápad až k Bukit Timah, kde byl největší armádní sklad materiálu a potravin. Končil na jižním pobřeží, západně od řeky Jurong. Bránila jej australská 8. divize pod velením generála Gordona Bennetta.

3) Jižní oblast podléhala veliteli singapurské pevnosti, generálu Keithu Simmonsovi. Začínala na řece Jurong a končila na východním pobřeží u Changi. Zahrnovala vodojemy Mac Ritchie a Pierce a rovněž město Singapur s letištěm Kallang.
Protiletecké obraně velel generál Wildey. Měl k dispozici něco přes 150 protiletadlových děl a pluk světlometů. Z leteckých sil se na ostrově nacházela jen jediná stíhací eskadra sestávající převážně z Hurricanů (bylo o ní již řečeno v části o letectvu a ještě také bude i dále připomenuta). Její základna bylo letiště Kallang, východně od města. Ostatní tři letiště se již ocitla pod dělostřeleckou palbou Japonců. Všechna letadla a postradatelné lodě byly v posledních dnech evakuovány na Jávu, Sumatru a Ceylon. Evakuace pokračovala a transportní lodě všech druhů odvážely anglické civilisty, především ženy a děti. Přesto, že několik těchto lodí potopily japonské ponorky a nálety letadel, větší část civilistů se podařilo zachránit."

Samotné město Singapur bylo v konci ledna a prvých dnech února roku 1942, (dle všech svědků, kteří tam tehdy byli) - "v rozkladu a organizovaný, dlouhodobý odpor nepřicházel v úvahu". Všichni prý to tehdy tušili, a to jak vojáci tak i civilisté, vždyť i nějaké protiletecké kryty, které prý tehdy v Singapuru byly, byly prý jen nepoužitelné provizorium, a i těchto krytů bylo málo...!. A Japonci v Malajsii letectvo měly a jaké.
Bohužel, britská koloniální správa se prý tehdy, za dosti dlouhou dobu, nepostarala ani o zcela jednoduché zákopy, jako ochranu proti střepinám. Vše jen zdůvodňovala - "prý by to mělo špatný vliv na morálku civilistů...!"

"Zmatek násobila protikladnost rozkazů Percivalova velení. Na jedné straně se vyzývalo k odporu do posledního muže, na druhé straně byly důležité budovy, zařízení a sklady předčasně vyhozeny do povětří.
Obranný plán měl podle generála Wavella (zde viz foto



, na kterém je generál Archibald Wawell, foto je volně přístupné na několika webech.), Percivalova nadřízeného, jednu základní chybu. Severozápadní pobřeží ostrova se přímo nabízelo k vylodění, protože protější johorská strana poskytovala svou členitostí ideální kryt pro vyloďovací jednotky. Generál Wavell varoval Percivala už během své návštěvy ostrova 20. ledna, že Jamašita zaútočí právě na severozápadě a navrhoval, aby obrana tohoto úseku byla zesílena právě se vyloďující britskou 18. divizí..
Generál Percival však věřil, že Japonci zaútočí od severovýchodu a podle toho rozmístil své jednotky. Obranu severozápadního sektoru svěřil generálu Bennettovi (zde viz foto



generála Gordona Benneta, foto je volně na několika webech), jehož sbor se skládal z australské divize, doplněné nezkušenými nováčky a z indické 44. brigády, která dokončovala výcvik a nebyla ještě bojeschopná."

Zcela výmluvně, o některých faktech, která zde již před chvílí byla napsána, pak hovoří přímo zápis, který si ve svém deníku k celkové situaci ve své obraně, zapsal sám generál Bennett: "Pro obranu určeného úseku mám k dispozici jen čtyři spolehlivé pěší prapory a dvě zkušené kulometné roty. Severozápad je nejméně obydlenou částí ostrova. Velitelé brigád jsou stejného názoru - máme nedostatek vojáků. Uvědomil jsem si obtížnost zásobovací situace a rozhodl jsem se, že o tom raději pomlčím. Obranný sektor je hustě pokrytý kaučukovníky a mangovníky, jejichž háje se svažují rovnou dolů k vodě. Opěrné body jsou od sebe vzdáleny stovky yardů a palebné sektory nejsou hlubší než 200 yardů..."

"Bennet byl realista. První linie obrany měla citelné slabiny a v týlu to nevypadalo o nic lépe. Jednotky služeb byly umístěny příliš blízko hlavní linie a přesto, že mnohé z nich nedostaly žádné specifické úkoly, jejich mužstvo zahálelo, místo aby bylo přiděleno k útvarům v první linii. Hlídková a strážní služba, která mohla pokrýt mezery mezi jednotlivými opěrnými body, neexistovala. Ostrov se hemžil japonskými agenty, kteří odposlouchávali telefony a získávali informace o postavení a pohybu britských jednotek. Práce špionů byla tak dokonalá, že tokijský rozhlas dokonce poskytoval informace o škodách, způsobených leteckým bombardováním.
Ukázalo se, že obranná postavení měla být vybudována v době, kdy ještě Britové měli k dispozici civilní pracovní síly. Teď, na poslední chvíli, když se civilisté rozutekli, vojáci museli hloubit zákopy sami. Kopat blízko pobřeží bylo skoro nemožné, protože do zákopů pronikala voda. Místo toho se na pobřeží stavěly překážky a barikády zesílené ostnatým drátem a dostatečným množstvím pěchotních a protitankových min.
Většina těchto prací se musela provádět jen v noci, aby bylo zajištěno krytí proti všem leteckým útokům."

Když popisujeme britské obranné linie na ostrově Singapur v konci ledna a na začátku února 1942, nesmíme zapomenout, že ihned za obrannými pozicemi, v jejím těsném sledu, stály sklady s potravinami a municí. Vše na 10 dní. V době o které je řeč bylo zcela bez logiky věci (vzhledem k vyhlašovanému - obrana do posledního náboje a do posledního muže), že bylo hlavní skladiště všech zásob na ostrově Singapur, vyhozeno do povětří! Stejně tak bylo nepochopitelné, že byly zlikvidovány všechny zbývající zásoby PHM, které byly skladovány na letištích. Pochmurně až skličujícím dojmem tak působilo, že se z nádrží zničených nejen japonským bombardováním, nepřetržitě valil hustý černý dým (viz kladné i záporné reakce pilotů v předchozích líčeních).
Mechanici na ostrově Singapur pak dostali rozkaz, aby vypustili zbývající benzín do řeky. Prý protože na letištích již dávno nejsou žádná letadla.
K tomu dál již řečené historické prameny - Válka v Pacifiku. Japonsko triumfuje, Edwin P. Hoyt, str. 50 až 90., Pád nedobytné pevnosti Singapur, Peter H. Gryner, str, 86 až 144, ale i Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, str. 231 až 268, ale stejně a podobně hovoří i ostatní historické prameny uvedené v Použité podklady, říkají, píší o dalším, a já cituji:

"Generála Percivala ani jeho podřízené bohužel nenapadlo, že spálený benzín se může stát obranným prostředkem, a že zbylé zásoby mohly vytvořit ohnivou bariéru, která by pokryla celou Johorskou úžinu.
Nutno podotknout, že Japonci s podobnou akcí počítali a tajně připravovali sebevražedné čety, které měly za úkol proniknout plamennou hrází. Kromě několika primitivních léček, kdy Britové zapálili omezené množství oleje na severovýchodním pobřeží, k žádné podstatné akci tohoto druhu nedošlo.
Percival se zdráhal budovat další obranná zařízení podél severního pobřeží, protože civilní správa ostrova neustále zdůrazňovala, že by to mělo špatný vliv na morálku obyvatelstva. Zdá se, že kdekdo se vymlouval na civilní obyvatelstvo, jehož morálka už byla beztak silně otřesena. Postarala se o to šeptanda. Zlí jazykové tvrdili, že Singapur není možné ubránit.
Japonců se nejvíce báli Číňané, tvořící značnou část ostrovního obyvatelstva. A měli proč. Zvěrstva, která japonská armáda spáchala v Nankingu a Šanghaji působila jako varování, že totéž se může stát i v Singapuru. Čínského obyvatelstva se zmocnila panika. Civilní protiletecká obrana prakticky neexistovala (přesto, že Angličané už měli své zkušenosti z londýnského ´blitzu´), město nemělo dostatek krytů, a když na Singapur dopadly první bomby, ulice se zaplnily zmateně pobíhajícími lidmi, kteří nevěděli, co dělat. Po každém náletu projížděla městem nákladní auta plná mrtvol, které byly za městem ´pohřbívány´ v hromadných hrobech."

Velice špatně až katastrofálně pak vypadala situace po stránce zdravotnické po celém ostrově Singapur a pak v samotném městě. V samotném městě se první pomoc omezovala jen na nejnutnější případy, neboť nebyl dostatek zdravotnického personálu, materiálu a nebyl ani dostatek kapacit nemocnic po několika týdenním japonském bombardování (ve zbývající části o letectvu, do 15. února, nám v dalších článcích, jeden z pilotů, na své vlastní zkušenosti, popíše, jak tragická byla zdravotní situace v Singapuru v době do kapitulace). A počet zraněných neustále rostl, jak rostly japonské nálety na město. S nemocnými a raněnými pak vyrostly počty lidí, kteří ze zdravotních důvodů museli být evakuováni až na 10 000.

"V Catthay-Bulding, obrovské správní budově, a v mnoha dalších vládních úřadech, klubech, školách i v kostelech byly zřízeny pomocné lazarety. Ani tato opatření však nestačila a stovky raněných musely být uloženy a ošetřovány pod širým nebem. Operovalo se jen s největšími potížemi, často i během intenzivního bombardování. Dodávka elektrického proudu byla přerušována několikrát denně.!"

Generál Percival se pochopitelně snažil, nějakým způsobem, zachránit situaci a upadající morálku, a tak na tiskové konferenci vydal prohlášení takovéhoto znění: "Bitva o Malajsko skončila a boj o Singapur právě začíná. Téměř po dva měsíce bojovaly naše jednotky v Malajsku proti nepříteli, který měl dokonalou převahu ve vzduchu i na moři. Museli jsme vést ústupový boj za obtížných podmínek. Naším úkolem bylo zpomalit postup nepřátelských pozemních sil a způsobit jim co nejtěžší ztráty. Naším cílem do budoucna je získat dostatek času na přeskupení, reorganizaci a vytvoření jednotného spojeneckého velení pro další boj na Dálném východě. Dnes, kdy je naše ostrovní pevnost obležena, potřebujeme, aby každý občan přiložil ruku k dílu a pomohl při obraně ostrova. Nepřátelé, kteří zaútočí na naši pevnost, musí být zničeni. Nemáme mnoho času na zbytečné řeči, naše povinnosti jsou jasné. Odhodlaný a cílevědomý odpor by nás měl dovést ke konečnému vítězství."


Použité podklady:


Americký orel proti vycházejícímu slunci, Alan Schom.
Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan
Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt.
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku, Eric Hammel.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Pád nedobytné pevnosti Singapur, Peter H. Gryner.
Pearl Harbour, Ivan Brož.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945, Dan Van Der Vat.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje, Edwin P. Hoyt.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=128 ... &start=160