Zde viz mapu
na které je vidět, na která místa se podařilo do doby útoku, navozit z celého Malajska, Japoncům dělostřelecké baterie a oddíly, se všemi rážemi děl. Vše do doby útoku spuštěného v noci z 8. na 9. února 1942, /je zde vidět i realizace plánu útoku/ mezi 8. až 15. únorem, vše do 15. února, kdy byl přijata Brity kapitulace/ mapa je volně přístupná na několika webech.
Když odborníci a vojenští historici hodnotili jestli výzva Percivalova měla nějaký smysl a účinek, vždy každý z nich napsal, že dnes je to velice sporné. Vždyť přeci vojáci i civilisté viděli na vlastní oči, že na rozkaz generála Percivala, se připravovali nejen demolice, demontáž a odstraňování vojenských zařízení, když některé demolice byly i dokončeny a to i neslavně. Připomeňme si vyhození hráze mezi pevninskou Malajsií a ostrovem Singapur do povětří.... Připomeňme si také nedokončené opevňovací práce. Ale i zmatek a chaos protikladných rozkazů Percivala. To vše a mnoho dalšího jasně říká, že situace Britů a všech obránců Singapuru vypadala velice beznadějně. Ukazovaly se i chyby a omyly britského velení, které se datovaly zpět až do poloviny 30. let 20. století, kde se dodávají děla velkých ráží obrácená jen na moře... (zde se přihlásil kolega O. Filip, se svým článkem, kde tvrdí, že střílet na pevninu šlo. Dosavadní všechny články historiků tvrdí, že nešlo, alternativu O. Filip viz zde :
http://zapisnik.fortif.net/opevneni-pristavu-cartagena/
v mém článku. A já jí uvádím zde v závorce...) !. Historici pak dodávají, že nejen Anglie, ale ani její kolonie nebyly dobře vyzbrojeny a připraveny na ozbrojený konflikt od samotného vzniku války, od 1. září 1939 (vzpomeňme, že i samotná Anglie mnoho výzbroje a lodí získala z USA). Jako další dodávají, že mnoho britských vysokých důstojníků nemělo vůbec ponětí o moderní válce a těch, kteří uměli a věděli hned od začátku, schopných se orientovat ve světovém ozbrojeném zápase, nebylo mnoho. Na závěr však dodávají, že se britští důstojníci učili bojem, mnozí přinesli i dobré nápady. A hned konkrétně v Singapuru je dáván jeden z příkladů, který byl zmařen nepochopením, cituji:
"Za zmínku stojí například pokus podplukovníka J. Dalleyho z Malajské federální policie, který už v roce 1940 chtěl založit pomocné vojenské jednotky složené z čínských civilistů. Nikdo mu nevěnoval příliš pozornosti a teprve když Japonci přistáli v Malajsku, Britům došlo, že to vlastně nebyl tak špatný nápad. Výcvik těchto 'civilních jednotek' začal čtyři týdny před kapitulací Singapuru, což jistě nepotřebuje komentář.
Zatímco obránci prožívali nervozitu a nejistotu posledních chvil před nepřátelským útokem, Japonci, připravující se na zdolání Johorské úžiny, měli také starosti.
Velitelství Jižní armády bombardovalo Jamašitu (zde viz foto
generála Tomioto Jamašity, foto je volně přístupné na několika webech.) nesmyslnými rozkazy a návrhy plánů, jak dobýt Singapur. Štáb maršála Teraučiho tak dokazoval vysokou úroveň svého byrokratického papírování a Jamašitovi bylo jasné, že i 'štábní krysy' chtějí mít podíl na konečném vítězství. Třiadvacátého ledna (1942) dokonce poslal maršál Terauči k Jamašitovi náčelníka štábu generálporučíka Tsukadu s rozsáhlými instrukcemi pro invazi na ostrov. Když si Tsukada (zde viz foto
, u kterého byl popisek generál Tsukada Osamu, foto je volně přístupné na několika wbech) navíc dovolil po obědě odejít bez rozloučení, Jamašita ztratil trpělivost, roztrhal instrukce a poznamenal si do zápisníku: 'Kdykoliv se naskytnou dvě možnosti, velitelství Jižní armády si vždycky vybere tu špatnou'.
Přípravy pokračovaly i přes nedostatek dělostřeleckého střeliva a přes potíže s jeho přísunem po rozbahněných malajských silnicích. Letectvo sice pokračovalo v každodenních náletech na Singapur, ale spolupráce s Jamašitovým štábem byla nedostatečná. Opakované žádosti o leteckou podporu byly často ignorovány. A zatímco Jamašita pozoroval ze střechy paláce johorského sultanátu pohyb jednotek a jednotlivé cíle na ostrově, všechny tři divize dokončovaly poslední přípravy k invazi. Výcvik se soustřeďoval hlavně na rychlé naloďování a vyloďování - k dispozici bylo 200 menších a 100 větších motorových člunů."
V první japonské útočné vlně bylo připraveno k útoku na ostrov Singapur 2 000 speciálně cvičených vojáků a důstojníků, kteří svůj bojový křest prodělali už v Číně a pak v Malajsii, když v lednu 1942 už tvořili dokonale sehrané útočné jednotky. Generál Jamašita na tyto útočné síly spoléhal a věděl, že jej nezklamou. Na posledních detailech pro útok do ostrova Singapur pracoval náčelník štábu 25. armády a jeho důstojníci až do posledních chvil.
Dne 6. února 1942 v 11 hodin dopoledne vyzval generál Jamašita velitele všech tří divizí, aby se pro rozkaz k útoku dostavili k němu, a převzali jej v písemné podobě v zapečetěné obálce.
"Plán útoku byl jednoduchý. Sedmého února v noci měla Nišimurova gardová divize naznačit útok a přistát na ostrově Pualau Ubin naproti Changi. Tento manévr měl Brity oklamat a přesvědčit je, že k vylodění dojde na severovýchodě... Druhý den v noci se měla 5. a 18. divize pod velením generálů Matsuiho a Matagučiho vylodit na severozápadní straně ostrova, zajistit předmostí a postupovat směrem na Bukit Timah. Gardová divize se měla stáhnout z ostrova Ubin a vylodit se ve druhé vlně.
Matsui a Mataguči s plánem souhlasili. Nišimura byl proti. Cítil se dotčen, že mu byl svěřen podřadný úkol. Suzuki, Jamašitova prodloužená ruka, mu musel podrobně vysvětlit, že gardová divize vlastně bude údernou pěstí útoku a bude mít za úkol prolomit nepřátelskou obranu, narušenou předchozím útokem obou divizí... Nebyla to sice tak docela pravda, ale Nišimura byl spokojen.
Je třeba dodat, že generál Jamašita nespoléhal jenom na fingovaný útok gardové divize. Rozhodně generála Percivala nepodceňoval a tak si dal pro klid duše postavit naproti námořní základně maketu stanového tábora a konvoje nákladních aut se měly za denního světla přesunovat ze západu na východ...
Percival sledoval jejich pohyb s uspokojením a ani nebyl překvapen, když mu Bennett (zde viz foto
generála Gordona Benneta, foto je volně na několika webech) hlásil, že veškerá japonská aktivita na západní straně ustala."
Letecká situace od 3. února včetně, do kapitulace 15. února 1942.
Úterý, 3. února 1942, letecké boje nad Singapurem.
Anglo-japonská trojice historiků Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, po 20ti letech historického studia letectva Dálného východu, doby začátku 2. světové války, v knize - Krvavá jatka I., která v Kapitola 9 , Pád Singapuru (27. ledna - 15. února 1942), na str. 362 až 387, pokračuje pak dnem, kterým je - úterý, 3. února 1942.
Pokračuje slovy, které jsme již zde zaslechly od jiných historiků, a která nejsou vůbec povzbudivá pro obránce. Jsou skutečně chmurná. Rozšiřují onu zkázu jen z pohledu letců a letecké obsluhy a personálu na straně britské. A pokračuje pak až ke kapitulaci.
Úterý, 3. února 1942.
Nebe nad ostrovem Singapur (Mapa se všemi letišti
na ostrově Singapur, je zakreslen i obvod města Singapur /viz City/, mapa je volně přístupná na několika webech). bylo i 3. února 1942 pokryté mraky černého kouře, který pocházel z hořících olejových nádrží z námořní základny (zde viz foto
, pod kterým byl popisek, od ledna 1942 hořící Singapur, od olejových nádrže v námořní základně, foto je volně přístupné na několika webech.), a tak se ten den nad ostrovem neobjevovaly stíhačky . Japonské bombardovací letectvo se tak, svou ohromnou silou, soustřeďovalo na bombardování oblasti zálivu.
"Parník společnosti P a O Talthybius (10 254 tun) - v době války přepravoval vojsko - který byl za pomoci personálu RNZAF vyložen (domorodí dělníci se rozutekli), byl znehybněn jedním nebo dvěma zásahy a několik pum ho těsně minulo. Po vypuknutí požárů dezertovala čínská osádka a ponechala boj s požárem na Britech.
Na zemi pokračovaly práce na poškozených letounech; měly být dány alespoň do takového stavu, aby mohly přelétnout do Palembangu (zde viz náčrt
ostrova Sumatra / trasa letů, Singapur - Palembang/ s letištěm, letiště P.1 a P.2, byla v prostoru Palembangu/, foto náčrtu je volně přístupno na několika webech). Tři Hurricany 258. perutě v Tengahu už byly z velké části připraveny, ačkoliv skupina Flg. Off. Donahueho musela pracovat až do ranních hodin následujícího dne, aby svůj úkol splnila. Mezitím v Kallangu čekalo mnoho příslušníků pozemního personálu 488. perutě na rozkaz k evakuaci. Část se jich zapojila do oprav letištní plochy, ostatním se podařilo opravit dvě zbývající Buffala, která zde zanechala 243. peruť, aby je mohli Plt. Off. Gifford a Plt. Off. Pettit před koncem dne přelétnout do Sembawangu.
Začátkem odpoledne se nad Singapurem opět objevilo dvanáct Hurricanů 258. peruti, které ze Sumatry přiletěly zpět do Tengahu. Jednotka, kterou vedl Sqn. Ldr. Thomson, měla příštího dne ráno doprovázet Hudsony a Blenheimy 62. peruti (zde viz foto
, pod kterým byl popisek, Bristol Blenheim a Buffala ze 62. squadron, foto je volně přístupné na několika webech.), které měly bombardovat letiště Kluang."
Středa, 4. února 1942.
Když se za rozbřesku tohoto dne, 4. února 1942, dostavili piloti Hurricanů na letiště ze svých ubytoven, zjistili věc do té doby nevídanou. Na letišti nebylo nikde ani "živáčka" z pozemního personálu a letouny, které měly o chvíli vzlétnout, nebyly připraveny k letu...!
"Všichni mechanici byli roztroušeni ve stanech kolem celého letiště. Nebylo problém je rychle vzbudit, ale objevit ty pravé. Panely křídelních kulometů Hurricanů nebyly připevněny a nikde nebylo jediného šroubováku.
Doprovod stíhačů musel být zrušen. Následkem toho, když se šest Hudsonů 62. perutě pod velením Sqn. Ldr. Lillyho dostavilo na místo setkání, žádný doprovod je tam nečekal.
Letka Blenheimů poté, co se nesetkala ani s Hudsony a nenalezla ani doprovod, pokračovala v letu sama a místo letiště bombardovala železniční trať. Mezitím Hudsony doletěly do Kluangu a bombardovaly jej z výšky 6 000 stop, ale potom byly napadeny třemi Ki-43 (zde viz foto
, na kterém je popisek Nakajima Ki-43 IIa, foto je volně přístupné na několika webech.) z 59. perutě. Japoncům se podařilo sestřelit AE495, pilotovaný Sgt. Dougem Hunterem z RNZAF. Celá osádka zahynula. Japonští piloti nárokovali ještě pravděpodobné sestřelení druhého Hudsonu - zřejmě AE529, pilotovaného Flg. Off. E. J. Henrym, na který zaútočili, ale ten utrpěl jen několik průstřelů kormidel. Jeho střelec Sgt. John Tubbs palbu opětoval a hlásil, že jeden z útočníků poté, co mu začal kouřit motor, útok přerušil. Střelec Jim Thomas z letounu AE607 (pilot Plt. Off. Tony Oldworth) hlásil objevení stíhačů, ale jejich letoun napaden nebyl.
Asi hodinu po zrušení stíhacího doprovodu Hudsonů dostal Sqn. Ldr. Thomson rozkaz k návratu do Palembangu. K peruti se přidaly tři opravené Hurricany. Dvěma letounům se nepodařilo nastartovat motor (Flt. Lt. Sharp a Sgt. Healey) a musely být zanechány v Tengahu. Flt. Off. Donahuemu byl přikázáno, aby s Plt. Off. Brownem a Gremlettem zůstali v Singapuru. Měli se pokusit zprovoznit další tři Hurricany včetně oněch dvou, které se nepodařilo nastartovat."
Ještě stejného dne pak tři Hurricany doprovázely jeden Hudson, který pilotoval Flt. Lt. Burn, při jeho přeletu do Palembangu. Burnův Hudson byl před 14ti dny poškozen při japonském náletu na letiště Seletar a od té doby byl opravován a pak po opravě uvízl na letišti. Musel být rychle přelétnut, neboť velitel základny řekl, že buď Burn s letounem odlétne, nebo bude muset být jeho Hudson zapálen. Přestože oprava měla ještě své nedodělky, - 30 hrubě opravených děr v potahu a prostřelená jedna samosvorná nádrž - Burneovi se podařilo stroj nastartovat. Ihned pak následoval rozkaz k odletu do Sembawangu. Tam měl ještě Burne přibrat na palubu Air Cdr. Statona a odletět s ním na P.1.
"Grp. Capt. F. G. Watts, který už byl dva roky velitelem základny v Tengahu a předtím velitelem 62. perutě, viděl, jak se zhoršuje a upadá morálka. Jeho perutě byly rozkouskovány a letci, kteří byli po ústupu z Malajska přiděleni do Tengahu, se bezcílně potulovali. Číňané, kteří zde byli zaměstnáni, pracovali na vzletových drahách pouze pod dohledem stráží a deset jich už muselo být zastřeleno na útěku. Po zrušení bojového letu Hurricanů přišla Grp. Capt. Wattsovi (byl zrovna v jídelně) výzva z velitelství letectva, aby podal hlášení proč nebyly Hurricany připraveny ke startu. Dopil svůj nápoj, omluvil se ostatním a tiše odešel do své místnosti, kde se zastřelil. O této tragické epizodě Sgt. Peter Ballard řekl:
'Sebevraždou 'Poppa' Watts vyřešil pouze svůj problém, protože každý se stále ještě snažil udělat vše, co mohl. Jsem si jistý, že Group Captain Watts si smrt přál již dříve před touto událostí, protože se dá říct, že jeho chování bylo dost nerozumné.
Během denních výškových náletů na Tengah ho letci často viděli, jak chodí po letišti, odmítá jít do úkrytu, zatímco všichni ostatní se okamžitě schovali. Jestliže jeho chování mělo být povzbuzením, mělo úplně opačný účinek. My jsme na něj rychle zapomněli.
Když Japonci přiletěli ve velké výšce, jejich formace 27 nebo 45 letounů většinou všechno vysypala najednou. Je to paradoxní, neboť měl do určité míry pravdu - několik mužů ukrytých v úzkém zákopu bylo totiž zasaženo přímým zásahem pum, zatímco on měl omezenou volnost. Avšak v té době nikdo jeho logiku nepřijal.'"
