Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 172.

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 172.
Zde viz mapu



na které je vidět, na která místa se podařilo, do doby útoku, navozit z celého Malajska, Japoncům dělostřelecké baterie a oddíly, se všemi rážemi děl. Vše do doby útoku spuštěného v noci z 8. na 9. února 1942, /je zde vidět i realizace plánu útoku, mezi 8. až 15. únorem/, vše do 15. února, kdy byl přijata Brity kapitulace/ mapa je volně přístupná na několika webech.

Sobota, 7. února 1942.
Během noci z 6. na 7. února, bylo, japonskými děly umístěnými podél Johorského pohoří, ostřelováno letiště Seletar a okolí. Při palbě děl větších ráží bylo zničeno i jedno ze dvou posledních Buffal (W8166) ze 4. PRU. Velitelé, kteří zůstali a přežili, rozhodli, že poslední nerozbité, přelétne do Palembangu Sqn. Ldr. Lewis a Sgt. Wareham. Další pilot a byl jím Flt. Lt. Pearson, který měl u této jednotky jen několik bojových letů, je měl doprovázet v záplatovaném a na letišti opuštěném letounu patřícím 453. peruti - který letoun náhodně objevil - jako stíhací ochrana.

"Po zničení svého letounu (japonskou palbou) byl Wareham ponechán v Seletaru a zůstalo na něm, jak se dopravit na Jávu.
Letoun měl porušenou hydrauliku a klapky, měl díry po střelách ve vrtuli a v olejové nádrži, Pearson však zjistil, že stroj je i přesto schopný letu. Později řekl:
´Velitel mi před startem půjčil mapy, ale z minulé noci jsem si je už dobře pamatoval. Když jsme se nad 5/8 mrakovou pokrývkou přiblížili k zemi, velitel mi naznačil, že přesně neví, kde jsme. V tu chvíli jsem trhlinou v mraku uviděl řeku Palembang, převzal jsem velení a potlačil letoun pod mraky. Zamířil jsem proti proudu řeky, kde po nás začala nepřesně pálit protiletadlová děla!
Holandští dělostřelci však brzy poznali, že jsme přátelé a bez dalších problémů jsme brzy nalezli letiště.´"

Zde viz náčrt



ostrova Sumatra / trasa letů, Singapur - Palembang/ s letištěm, letiště P.1 a P.2, byla v prostoru Palembangu/, foto náčrtu je volně přístupno na několika webech.
Hned v prvních hodinách stejného 7. února prováděly hlídku Hurricany z letky ´A´ 232. perutě (Zde viz foto



, na kterém byl popisek Hurricane z 232. squadrone 1942, foto je volně přístupné na několika webech,
a zde je foto



, na kterém byl popisek, Buffalo2_232_squadrone, foto je volně přístupné na několika webech.), a to nad konvojem lodí, které opouštěly ostrov Singapur. Jednalo se o lodě, které mimo jiné převážely i personál 453. a 488. perutě.
Od anglo-japonské trojice historiků, Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, se z knihy - Krvavá jatka I, na str. 369 až 372., dozvídáme, cituji:

"Ihned po snídani nabídl Flt. Lt. Sharp služby svých dvou odloučených Hurricanů 258. perutě Sqn. Ldr. Llewellinovi a po spěšném telefonickém rozhovoru s velitelstvím letectva obdržel povolení, aby se pět pilotů oficiálně připojilo k této jednotce. Krátce po 9.30 hod. se vrátila letka ´A´ z hlídky, kterou nyní měla převzít letka ´B´, ale náhle byl (9,45 hod.) vyhlášen poplach. Ve spěchu dostat se co nejdříve do vzduchu se Llewellin buď nepřipoutal nebo také bylo možné, že listy vrtule jeho letounu byly nastaveny na malý náběh. Vrtule se zjevně protáčela a Hurricane náhle narazil do stožáru lodi v zálivu a havaroval do moře. Llewellin zahynul. V pohotovostní boudě piloti objevili jeho talisman - malou černou látkovou kočičku - za normálních okolností by bez ní nikdy neodletěl."

Zbývající Hurricany 258. perutě, které na poplach vystartovaly, pak vystoupaly do výšky asi 25 000 stop, kde napadl japonské bombardéry, které měly svůj doprovod stíhaček.

"Piloti se okamžitě dostali do souboje s japonskými stíhači. Flt. Lt. Julian jednoho z nich zneškodnil. Mezitím Plt. Off. Hutton zaútočil na Ki-27 a následoval jej až k zemi, aby zjistil, zda havaroval. Avšak během sestupného letu na něj zaútočil další Japonec a několik střel zasáhlo motor a chladič. Pilot střemhlav zamířil až k vodní hladině, ale náhle se zastavil motor a on byl nucen nouzově přistát na břehu jednoho z malých ostrovů poblíž Singapuru. Ačkoliv byl letoun po přistání na vyčnívající skaliska rozbit na kusy, Hutton zůstal nezraněn a byl schopen vylézt z vraku. Poté co ho motorový člun přivezl do zálivu Keppel, se pěšky vydal na cestu do Kallangu. Zakusil na sobě jedno ze zásadních pravidel stíhače - nikdy svou oběť nesleduj k zemi!
Plt. Off. McKechnie měl problém se špatně usazeným panelem kulometů na pravém křídle a proto ve výšce 23 000 stop jeho Hurricane přepadl do vývrtky. Když se mu nedařilo letoun vybrat, připravil se, že ve 4 000 z něj vyskočí. Letoun se však sám od sebe přestal točit a McKechnie s ním nakonec bezpečně v Kallangu přistál. Další z kanadských příslušníků perutě, Plt. Off. Lockwood, se od ostatních během stoupání oddělil. Sám prolétl napříč těsnou formací 27 bombardérů, které při jeho jediném rychlém průletu ostřeloval, bez viditelného výsledku. Byl to první pokus o vzdušnou střelbu, protože zatím jen střílel na vzdušné terče během svého bojového výcviku!
Tentokrát tvořily hlavní útočnou sílu bombardéry Ki-21 (zde viz foto



, u kterého byl popisek,Mitsubischi Ki-21, ´Sally´, foto je volně přístupné na několika webech.) ze 12. perutě. Jejich střelci si nárokovali sestřelení dvou ze tří útočících Hurricanů. Piloti Ki-27 (zde viz foto



, pod kterým byl popisek Nakadzima_ Ki-27_, foto je volně přístupné na několika webech) z 12. leteckého pluku si tentokrát neohlásili žádný sestřel. Při návratu do Kallangu byly Hurricany napadeny několika letouny, které byly identifikovány jako ´Zera´. Letoun Flt. Lt. Wrighta měl rozstřílené vztlakové klapky a při nouzovém přistání na letišti BE375/O dojel ve smyku až na okraj, kde se přídí ´zapíchl´ do bláta (zde viz foto




, u kterého byl popisek Hurricane, Flt. Lt. Wright, 7. 2. 1942, foto je volně na několika webech). Pilot byl otřesen, ale nezraněn."

Během stejného 7. února odletěly opravené letouny z Palembangu na letiště Kallang. Mezi opravenými letouny byl Hurrican a Buffalo, které pilotovali, Sqn. Ldr. Brooker a Sgt. Kronk. Po smrti Sqn. Ldr. Llewellina se velitelem 232. peruti stal Flt. Lt. Wright a Flt. Lt. Sharp z 258. peruti (odloučená část) pak převzal velení letky ´A´. Protože došlo při soubojích toho dne k ztrátě dalších dvou Hurricanů, a zároveň bylo doplněno mužstvo o piloty, měla tak 258. peruť dvakrát více pilotů než letounů. Pro piloty to uznamenalo, že se mohli těšit trochu i na odpočinek.

"První, co Wright udělal bylo, že zavedl režim služby, kdy jedna letka převzala veškeré celodenní úkoly, zatímco ostatní piloti odpočívali. Pohotovost trvala od úsvitu až do 9,00 hod. a potom od 13,00 hod. až do setmění. Druhá letka měla pohotovost pouze od 9,00 hod. do 13,00 hod. Tímto způsobem se letky ve službě každý den střídaly."

Neděle, 8. února 1942.
Po celý den 8. února se nad celým ostrovem Singapur vystřídalo velké množství japonských bombardérů a stíhačů jako jejich doprovod. K celkem 75ti Ki-27 z 12. leteckého pluku se ještě navíc přidalo i 6 Ki-44 (zde viz foto



, pod kterým byl popisek _Nakajima_Ki-44_Shoki_Tojo, foto je volně přístupné na několika webech.) ze 47. samostatné letky. Osádky japonského 7. leteckého pluku pak provedly 102 vzletů a další dva bombardovací pluky byly ve vysílání svých bombardérů nad ostrov také velice aktivní. Navíc ještě jižně od ostrova Singapur operovalo i velké množství japonského námořního letectva.

"Hlavní směnu držela letka 'B' z 232. peruti a jejím prvním úkolem bylo hlídkování nad Johorskou úžinou. Objevila bárky plné Japonců, které úspěšně napadla. V 9.00 hod., kdy službu převzala letka 'A', byl vyhlášen poplach. Odstartovalo 8 Hurricanů, z nichž jedna čtveřice pod Sharpovým velením měla napadnout bombardéry, zatímco čtveřice, které velel Donahue, se měla utkat s doprovodnými stíhači. Když formace vystoupala do 10 000 stop, dostala hlášení, že ze severozápadu k nim ve výšce 22 000 stop směřuje nejméně 30 letounů. Stíhači vystoupali do téže výšky. Letoun pilotovaný 2/Lt. Johnem Stewartem z RAAF, se vrátil a začal padat. Zbývajících 7 Hurricanů spatřilo bombardéry, které už samozřejmě své pumy shodily a vracely se zpět do Malajska. Následovalo dlouhé stíhání, ale japonské bombardéry byly velmi rychlé, takže nebylo možné přiblížit se k nim na účinný dostřel. Posléze Sharp nařídil návrat do Kallangu. Už z dáli bylo jasné, že Japonci bombardovali letiště. U hangáru hořelo jedno Buffalo, vzletová dráha byla plná kráterů, a když se piloti blížili na přistání, spatřili blízko okraje letiště Hurricana, který přistál na břicho (zde viz foto



, u kterého byl popisek - Hurricane_singapore_232_Squadr._8_2_1942, foto je volně přístupné na několika webech) ."

Jednalo se o Hurrican, který pilotoval Stewart s číslem BE195, ten který pro poruchu motoru přerušil stoupání a vrátil se na letiště Kallang. Když se vracel vlétl přímo mezi japonské bombardéry, na jednoho z nich zaútočil a zasáhl oba jeho motory a zadního střelce. Když se Stewart odpoutával, byl i jeho letoun, jak později vyprávěl, zasažen:
"Zasáhli mě do nohy, všude kolem bylo plno krve, ale žádnou bolest jsem necítil a celkově mi bylo dobře. Když jsem přiletěl k letišti a pokoušel se přistát, bylo mi stále ještě dobře, ale protože olej a glykol mi zastříkaly čelní sklo, neviděl jsem před sebe. Rozhodl jsem se přistát na břicho. Při kroužení nad letištěm jsem si ho mohl prohlédnout jen z boku kabiny, ale když jsem se přibližoval přímo k zemi, neviděl jsem nic. Jen tak pro sebe jsem si říkal, kde jsou budovy a kde vysoké stromy. Proklouzl jsem mezi nimi a doufal, že mám dost vysokou rychlost a také štěstí, abych se vyhnul kráterům po pumách. Při rychlosti 100 mil/hod. jsem se dotkl země po níž letoun klouzal, až se krásně zastavil uprostřed letiště.
Vylezl jsem z letounu a začal si ho prohlížet. Měl jsem štěstí, že jsem přistál na kousku letiště, kde nebyly krátery. Sedl jsem si před letounem na zem a po několika minutách přijel automobil s velitelem wingu a dalšími důstojníky. Řekl jsem jim 'lituji, hoši, že mě sestřelili!' Muselo to znít hloupě, až bláznivě. Všichni se zasmáli a řekli mi, abych nastoupil a odvezli mě do nemocnice.'"

Ještě stejného odpoledne , dne 8. února, byl Stewart operován a lékaři mu z kyčle odstranili střepinu z kanónové střely. Hurricany dál pokračovaly ve své činnosti PVO, když již po poledni opět odstartovala 232. peruť. Hlídku deseti Hurricanů vedl Sqn. Ldr. Wright. Během letu se Hurricany utkaly s další formací japonských bombardérů.
Od anglo-japonské trojice historiků, Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, se z knihy - Krvavá jatka I, na str. 373 a 374., dozvídáme, cituji:

"Plt. Off. Fitzherbet a Sgt. King poškodili po jednom Ki-21. Sgt. Sandeman Allen (letící v Z5667/T) své skóre otevřel útokem na trojici bombardérů:
'Napadl jsem tři armádní '97' (Ki-21). První z nich začal hořet a s mrtvým střelcem vlétl do mraků. Další dva jsem zasáhl, ale musel jsem útok přerušit, protože na mě zaútočila 'Zera', nevím jak dalece jsem je poškodil. Jednomu unikal glykol a o druhém nic nevím (Sgt. Sandeman Allen se brzy stal jedním z nejúspěšnějších pilotů Hurricanů).'
Poškozeny byly také 3 Hurricany. Plt. Off. Watson při přistání v Kallangu vrazil do země, jeho letoun zasáhli stíhači i bombardéry. Plt. Off. Gartrell se vrátil s prostříleným trupem a křídly; Plt. Off. McKechnie, kterého pronásledovali japonští stíhači, vlétl s těžce poškozeným letounem do kouře nad zálivem, a tak unikl dalšímu pronásledování. Později bezpečně přistál v Kallangu. Byl to špatný návrat z boje. Čtyři letouny byly těžce poškozeny a výsledek boje byl zanedbatelný. Letiště bylo rozryté jako měsíční krajina, použitelná zůstala jediná dráha dlouhá 700 yardů. Čínští a malajští dělníci prohlásili, že už dál díry po pumách zaplňovat nebudou a Hurricany musely být na start naváděny mechaniky. Výstavba náhradní plochy pro Hurricany v Grove Road už začala, ale konec už byl velmi blízko."

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 173.

Ve stejnou dobu japonská vojska připravovala invazi přes Johorskou úžinu (celý pozemní manévr japonského útoku bude mnou vysvětlován i s mapami, z mnoha dalších historických pramenů, v dalších článcích, až do konečné kapitulace dne 15. února 1945. Zde tedy dávám jen to, co o útoku zachytila, zjednodušeně, trojice historiků, kteří ve vysvětlování preferovali především letectvo). Od trojice historiků tedy ještě něco zkráceně, ze str. 374., o útoku Japonců přes Johorskou úžinu, cituji.

"K utajení, zastrašení a oklamání obránců Japonci vyčistili od civilistů 12 mílový pruh podél (Johorské) úžiny, a tam se pod ochranou džungle soustředili invazní jednotky. Mobilní děla ostřelovala severovýchodní část Singapuru, vojáci řídili nákladní automobily obsazené pěchotou s rozsvícenými reflektory, aby simulovali přesun do oblasti naproti námořní základny. Přes vodu byla vyslána australská průzkumná hlídka, aby zjistila co se chystá. Ale nebylo to k ničemu, neboť na 400 japonských vojáků již bylo vysazeno na ostrově Ubin (jak jsem již výše napsal, celý manévr byl mnohem složitější a bude detailně rozebrán v dalších článcích, zde je jen zkrácená letecká verze, která bude rozšířena o mnohem více detailů, včetně map).
Ve 20.30 hod., kdy první japonské jednotky z Johoru překročily úžinu, bylo vše odhaleno. Australští obránci zahájili palbu z těžkých kulometů na malé čluny, z nichž několik začalo hořet, a přestože způsobili těžké ztráty, dalším Japoncům se podařilo doplout k pobřeží. Na noční obloze se rozzářily červené a modré rakety, které signalizovaly úspěšné překročení úžiny. Se svítáním (dne 9. února) se na singapurském ostrově už vylodilo, 13 000 mužů."

Pondělí, 9. února 1942.
(Zde viz náčrt,



od malíře Roz., který mapu kreslil, dle různých předloh, na náčrtu je pozemní fronta japonských útoků od 9. února do konečné kapitulace britských vojsk dne 15. února 1942)
I zde ještě pokračuje, zkráceně, nejprve vysvětlování invaze přes Johorskou úžinu, aby se pak dále hovořilo o letové situaci na obloze toho dne. Již brzy ráno, krátce po svítání dne 9. února 1942, pokračovala japonská vojska přepravením dalších 10 000 vojáků a důstojníků. Na nebi pak samozřejmě začaly neustávající útoky stíhacích letadel a střemhlavých bombardérů na australské předsunuté pozice.
Od trojice historiků, tedy ještě něco zkráceně, ze str. 374, 375., o útoku Japonců přes Johorskou úžinu, a to i s letovou situací, cituji:

"Některé letouny shazovaly tříštivé pumy a některé střílely z palubních zbraní. V 7,00 hod. Japonci zaútočili na letiště Tengah, kde byly zničeny poslední čtyři Swordfishe 4. AACU. Krátce předtím byl jeden z těchto letounů, jak řekl Sgt. Ray Blunden, připraven pro zvláštní úkol:
´V předcházející noci se Japonci vylodili na ostrově. Flg. Off. Leach a já jsme byli na velitelství letectva, kde nám Air Cmdr. Staton nařídil, že máme fotografovat japonská dělostřelecká postavení na jižním Johoru. Dvě průzkumná Buffala v Kallangu na zemi shořela i s posledními dvěma kamerami F.24. Pro tuto práci nám dal Staton svou vlastní 35 mm Leicu. Mělo nás doprovázet šest (ve skutečnosti sedm) Hurricanů.
Ráno jsme s Leachem přišli na stojánku a nahodili motor. Přiletěly Hurricany a v několika stech stopách začaly kroužit nad letištěm. Potom přiletělo několik ´Zer´ (zde viz foto



, na kterém je A6M ´Zero, foto je volně přístupné na několika webech) a začaly kroužit nad Hurricany. Stíhači se vzájemně ignorovali.
Z věže zasvítilo červené světlo - let byl zrušen. Naštěstí. Cestou na velitelství letectva, kde jsme chtěli vrátit fotoaparát, nám bylo řečeno, že minulou noc se Japonci vylodili na ostrově, a náš let byl proto bezpředmětný. Nevím, jestli o ´Zerách´ věděli, když se rozhodli let zrušit.´"

Swordfishe tedy nevzlétly, ale nad letištěm Tengah v té době, jak bylo domluveno, kroužily Hurricany (které tehdy pilotovali letci z letky ´A´), které rozkaz dostaly a ten zněl, aby napadly blížící se japonské bombardéry. Letce ´A´ velel Flt. Lt. Julian a on a jeho kolegové na Hurricanech vystoupaly do výšky 23 000 stop, odkud se jim naskytl pohled na 80 japonských bombardérů, které útočily z výšky 6-8 000 stop na cíle nad Johorskou úžinou. Jednalo se o japonské lehké bombardéry z 3. leteckého pluku a tak Julian zavelel k útoku. Hurricany měly velkou výhodu výšky a každý z letounů si vybral svůj cíl.

"Stíhači provedli několik individuálních útoků. Plt. Off. Huttona musel svůj stroj ve vzduchu opustit. Je pravděpodobné, že byl sestřelen pilotem z 59. perutě, který nárokoval sestřelení jednoho Hurricanu z ohlášených dvanácti letounů, které napadly japonskou formaci. Ostatní Hurricany se jednotlivě nebo ve dvojicích vracely do Kallangu, kde byl rychle doplněny palivem a municí.
Když byly všechny stroje připraveny, piloti opět odstartovali, vystoupali do 20 000 stop a znovu zaútočili. Boj byl opět úspěšný. Kolem poledne se všichni vrátili. Většina pilotů byla očividně unavena, ale byli šťastní. Snad každý z nich dosáhl nějakého úspěchu. Sgt. Sandeman Allen, který letěl s Z5667/T, řekl:
´Poslali mě nahoru, abych zaměstnal stíhače. Měl jsem štěstí, že se mi podařilo dva napadnout ze slunce. Potom jsem musel uniknout do mraků.
V nízkém letu jsme se v 11,50 hod. přiblížili k letišti a přistáli. Velitelství nás před nízkými lety v době siesty několikrát varovalo.´"

Výkon prvních dvou leteckých útoků letky ´A´ proti Japoncům, pak vypisuje trojice historiků, dopoledne dne 9. února 1942, na str. 375, 376., nad Johorskou úžinu, a to i s letovou situací, cituji:

"Když byly všechny úspěchy roztříděny, mohla si peruť ve dvou bojích připsat čtyři sestřelené, tři pravděpodobně sestřelené a 13 poškozených letounů. Sandeman Allen, sestřelil dvě ´Zera´, Flt. Lt. Julian jeden bombardér pravděpodobně a další tři poškodil. Plt. Off. Gartrell nárokoval sestřelení jednoho bombardéru, jeden sestřelil pravděpodobně a tři poškodil. Sgt. Healy (jeden z přidělených pilotů 258. peruti) sestřelil bombardér, který uviděl nad pevninou. Hlásil, že po krátké dávce letoun přepadl do vývrtky a v džungli havaroval. Mezitím Plt. Off. McKechnie, jehož Hurricane byl v poslední době dvakrát v boji poškozen, poškodil dva bombardéry. Plt. Off. Watson nárokoval poškození dalších dvou a Sgt. Newlands (BE160/E) poškodil tři bombardéry."

Ale to ještě tento den nebylo vše. Stíhačky opět přistály, opět doplnily střelivo a palivo. Jejich stroje pak převzali piloti z letky ´B´ a to také ihned po vyhlášení poplachu odstartovali.

"Flg. OFF. Donahue vsedl do letounu Sandemana Allena (Z5667/T), a s malým zpožděním odstartoval za ostatními. Tentokrát Hurricany útok zmeškaly, ale Donahue, který už nemohl ostatní dostihnout, objevil dva osamělé letouny. Ve chvíli, kdy se připravoval k útoku však zjistil, že jsou to Hurricany. Potom pronásledoval dvojici bombardérů, ale ztratil je v mracích.. Náhle zjistil, že je nad Johorem. Dole na silnici spatřil zaparkovaný nákladní automobil, zaútočil na něj a zničil jej."

A vše se zase opakovalo, Hurricany které se vrátily byly znovu doplněny municí, palivem a po jedné méně úspěšné akci se znovu vrátily na nebe, ke své čtvrté akci tohoto velice rušného dne.

"Flt. Lt. Sharp dostal rozkaz, aby s jednou sekcí napadl hloubkově útočící letouny na britské jednotky na severozápadě ostrova. Úkol měli provést Flg. Off. Donahue a Sgt. Bill Moodie, ale po příletu do oblasti zpočátku nic nespatřili. Nad Johore Baharu uviděli nízko nad zemí osamělého stíhače. Pokusili se jej napadnout, ale začala po nich střílet protiletadlová děla. Donahue však už na stíhače, kterého identifikoval jako Ki-27, útočil. Náhle pod sebou spatřil zeleně kamuflovaný Ki-43 (zde viz foto



, na kterém je Nakajima Ki-43 IIa, foto je volně přístupné na několika webech.) a střemhlav jej za palby všech svých zbraní napadl. Jakmile začal vybírat střemhlavý let, uviděl Moodieho Hurricana (BE158), který strmě padal k zemi a na malém políčku explodoval. Novozélanďan byl okamžitě mrtev. Donahue nebyl schopen zjistit, zda byl letoun sestřelen pozemní palbou nebo stíhačkou. Zdá se pravděpodobné, že se stal obětí protiletadlových děl japonské 25. armády, její dělostřelci totiž nárokovali sestřelení čtyř letounů ze dvanácti, které toho dne útočily. Při návratu do Kallangu Donahue zjistil, že se zbytek letky opět utkal s bombardéry a pronásledoval je nad Johor. Flt. Lt. Sharp a Plt. OFF. Brown a Plt. Off. Tremlett poškodili po jednom letounu."

Zápisníky a deníky letectva na Singapuru evidují ke dni - Pondělí, 9. února 1942 i čistě lidskou příhodu, která však nemá nijak zvlášť hezké zakončení. Poslechněme si co na str. 376., po dvaceti letech bádání nalezla již nám známá trojice historiků v denících a hlášeních, cituji:
"Mezi těmito nálety přiletěl z Rengatu na Sumatře do Kallangu Tiger Moth (zde viz foto



, pod kterým byl popisek, Tiger_Moth_A17_543_ilustr., foto je volně přístupné na několika webech.) z 2. odloučené letky, který přivezl důstojníka od jednotky Argyll. Dostal povolení oženit se se svou snoubenkou, zdravotní sestrou v Singapuru. Po krátkém obřadu odletěl zpět do Rengatu, kde se přidal ke své jednotce (po krátké době byl zajat)."

Vraťme se ve stejný den na oblohu, kde odpoledne, ve 14,30 hod., Hurricany vykonávající službu opět odstartovaly. Z úkol dostaly zaútočit nad jihozápadním pobřežím Johoru na japonské bombardéry, které tam mířily k dokům.
"Když dosáhly výšky 2 000 stop, byly napadeny několika Ki-43. Sgt. Margarson byl sestřelen. Pravděpodobně se stal obětí 64. perutě (poslední vítězství této jednotky nad Singapurem).
Margarson později řekl:
´Během tohoto letu jsme vystoupali se šesti letouny do výšky asi 22 000 stop. Tam jsem asi 500 stop pod námi poněkud vpravo zahlédl formaci nepřátelských letounů. Letka byla v pozici výhodné pro útok, když jsem uslyšel údery na pancéřovou desku za mým sedadlem. Prudce jsem uhnul a střemhlav jsem přes formaci bombardérů zamířil dolů. Přitom se mi podařilo zasáhnout levé křídlo jednoho dvoumotorového bombardéru.
Vybral jsem střemhlavý let a rozhlédl se, abych se mohl opět připojit k letce, když na mě zaútočilo několik stíhaček ´Zero´. V následujícím boji jsem při dvou nebo třech příležitostech vystřelil a zasáhl nepřátelské letouny. Potom na mě Japonci najednou zaútočili ze dvou stran. Udělal jsem půl výkrut a pokusil se provést půl přemet. Špatně jsem odhadl výšku a letoun narazil na mořskou hladinu.
Vzpamatoval jsem se a uvědomil si, že se musím dostat na hladinu. Během boje zasáhly střely kapotáž motoru a jedna skončila v mém pravém zápěstí, takže mi nezbylo, než řídit letoun levou rukou. Podvědomě jsem cítil, že do Kallangu už nedoletím. Bylo všeobecně známo, že jednomotorový stíhací letoun nemůže na moři nouzově přistát. Motor je příliš těžký, letoun se rychle potápí a pilot zpravidla není schopen jej včas opustit. Jsem si jist, že nárazem na moře se vylomil motor ze svého uložení, trup se totiž potápěl poměrně pomalu a já měl čas odpojit kyslík, rádio, rozepnout upínací pásy, otevřít kabinu a potom z letounu uniknout.
Nato jsem opět ztratil vědomí. Nemohl jsem se vzpomenout, jak jsem se dostal z letounu. Když jsem se vzpamatoval, nafoukl jsem záchranný člun a vlezl jsem do něj. Palbou z pušek ze břehu byl však člun z jedné strany prostřílen a já jsem spadl do vody. S velkým úsilím jsem se snažil od člunu odpoutat. Z velké části z něj už vzduch unikl a já jsem jej chtěl odkopnout pryč, když jsem si uvědomil, že právě na něj Japonci střílejí. Asi po dvou hodinách pro mě přijeli dva Australané (vojíni Nash a Hubert), kteří mě vytáhli do člunu a od nich jsem se dověděl, že palba nepocházela od Japonců, jak jsem si původně myslel, ale od dělostřelců indické baterie, kteří tvrdili, že viděli do vody spadnout sestřelenou japonskou stíhačku.
Pochopil jsem, že byli daleko od břehu, byl jsem pravděpodobně jediným objektem v jejich dohledu a zřejmě z tohoto důvodu mě považovali za Japonce a začali po mně střílet. Odvezli mě do města, do všeobecné nemocnice, kde zjistili: tři zlomená žebra a roztržené zápěstí.´"

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 174.

Ale odpolední boje ostatních pilotů pokračovaly. Sgt. Youngovi se podařilo vystoupat až do výšky 20 000 stop, a tam zaútočil na 12 japonských bombardérů. Většina z nich byly Ki-21 ze 7. leteckého pluku. Jeden Ki-21 se Youngovi pravděpodobně podařilo zničit. Jeho letoun se však dostal do palby ostatních japonských bombardérů, když střelci zasáhli hydraulický systém. Sgt. Young se musel vrátit na letiště Kallang. Při příletu zjistil, že jeho letiště je pod palbou, nechtěl riskovat přistání na dráhu a svůj Hurrican raději posadil na pruh písku mezi liniemi obou protivníků. Vyskočil z letounu a s revolverem ráže 38 v ruce se bezpečně dostal do britské linie a později se vrátil na základnu. Zbytek perutě Hurricanů se sice rval s útočícími Japonci, ale zabránit bombardování se jim nepodařilo.
Od anglo-japonské trojice historiků, Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, se z knihy - Krvavá jatka I, na str. 378 a 379., dozvídáme o pozdním odpoledni dne 9. února 1942, cituji:

"V pozdním odpoledni tohoto, jak se zdálo, nekonečného dne, plného bojů, požadovala armáda letecké krytí před neustávajícími vzdušnými útoky. Střemhlavé bombardéry útočily na baterii 6palcových děl, která byla umístěna na západním pobřeží v Pasir Laba a podařilo se jim ji vyřadit z boje. V dešťové bouři odstartoval Sqn. Ldr. Wright se čtyřmi letouny. Nízké mraky a kouř z požárů olejových nádrží poskytl pilotům Hurricanů krytí a zároveň překvapil několik jednomotorových bombardérů s pevným podvozkem (Ki-30, Ki-36 nebo Ki-51 /zde viz foto



, u kterého byl popisek Mitsubishi_Ki-51_Dive_Bomber_28Sonia29, foto je volně přístupné na několika webech,). Jeden letoun sestřelil Flt. Lt. Julian a Wright poškodil další. Sgt. Sandeman Allen (Z5667/T) proháněl další tři:
'Letěli jsme na pomoc do horní části poloostrova, neboť tam působily potíže střemhlavé bombardéry. Protože jsem neměl svědky, byli mi tři letouny přiznány jako poškozené, ale po pravdě řečeno, dva letouny padaly přímo do země a třetí, ze kterého odpadávaly kousky plechů, vlétl do mraků.'"

Při všech těch soubojích byl zasažen Hurrican Plt. Off. McKechnieho, který musel s přehřátým motorem nouzově přistát na letišti v Kallangu. Pilot z 232. peruti, Sgt. Gordon Dunn, který měl v té době službu, ihned přiběhl k jeho Hurricanu a ptal se McKechnieho zda mají jeho letoun odtáhnout ze středu dráhy, neboť překáží ostatním letounům. McKechnie mu řekl, že motor může každou chvíli vybuchnout. Naštěstí se jeho slova nepotvrdila a Hurrican mohl být později z dráhy odtažen.
Tím skončily toho dne operace pro 232. peruť nad Singapurem.

"Večer ve 22.00 hod. dostal Sqn. Ldr. Wright od Air. ViceMarshala Maltbyho rozkaz, aby příštího dne za úsvitu peruť evakuoval. Přes úspěchy dosažené 9. února bylo nyní postavení stíhačů zoufalé. Japonci byli velmi blízko, a proto už piloti nedostávali včasné varování, pumy zpravidla padaly ještě předtím, než Hurricany stačily odstartovat.
Během dne odletěla do Palembangu (ostrov Sumatra - poznámka autora) další čtyři opravená Buffala. Když přišel rozkaz k odletu, Sgt. Jim Austin - pilot, který měl přelétnout s jedním Buffalem - si v klidu popíjel pivo v hotelu Sea View. Po návratu do Kallangu, zjistil, že jeho kolegové, seržanti Halliday, Summerton a Scrimgeour, již odletěli."

Sgt. Austinovi tak nezbylo nic jiného než za nimi odletět na Sumatru, a po bezpečném příletu na letiště Palembang, pak na ostrově zjistil, že všichni tři jeho kolegové tam při přistání lehce poškodili podvozky svých letounů. Nakonec se vše v dobré obrátilo. Mechanici třem seržantům podvozky opravili a tak mohli příštího dne (10. února 1942) všichni čtyři piloti se svými Buffaly odletět do Batávie.

"Pod ochranou tmy (ještě v noci 9. února) převážela do Singapuru nizozemská Catalina (Y-48) generála Wavella ( z Jávy). Jeho přílet na ostrov se časově shodoval s okamžikem, kdy generál Jamašita překročil (osobně) Johor, Wavell (zde viz foto



, na kterém je generál Archibald Wawell, foto je volně přístupné na několika webech.) s sebou přivážel radiogram, který právě přišel od ministerského předsedy, v němž stálo:
'Myslím, že byste měl vědět, jak se díváme na situaci v Singapuru. Náčelník imperiálního generálního štábu hlásil kabinetu, že Percival má přes 100 000 mužů... Pochybuju, že Japonci mají tolik vojáků na celém Malajském poloostrově. Za těchto okolností musí mít obránci velkou početní převahu nad japonskými jednotkami, které překročily průliv a měli by je v řádné bitvě zničit. V tomto stádiu nesmí být ani pomyšlení na to, že bychom měli šetřit vojáky, nebo brát ohledy na civilní obyvatelstvo. Bitva musí být za každou cenu dobojována až do konce... Velitelé a vyšší důstojníci by měli padnout i se svými podřízenými. V sázce je čest Britského impéria a britské armády. Když Rusové bojují tak statečně a Američané se tak houževnatě brání na Luzonu, jde o celou reputaci naší země i našeho plemene.'
Stále o tom přemýšleje, ukázal Wavell tento 'Zvláštní rozkaz dne' generálu Percivalovi (zde viz foto



na kterém je sir Arthur Percival, foto je volně přístupné na několika webech):
'Je jisté, že naši vojáci v Singapuru počtem převyšují Japonce, kteří překročili úžinu. Musíme je zničit. V sázce je celá naše bojová vážnost a čest Britského impéria. Američané se drželi na Bataanu za mnohem většího nepoměru sil; Rusové zastavili a odvrátili elitní německé jednotky; Číňané, kterým se nedostává moderní výzbroje, už čtyři a půl roku Japonce dál do své země nepustili. Bude potupné, jestli vydáme naši vychvalovanou pevnost Singapur podřadným nepřátelským jednotkám.'
Percival připojil:
'Ukázalo se, že v některých jednotkách chybí bojový duch, který je očekáván od vojáků Britského impéria. Bude trvalou potupou, jestliže budeme poraženi armádou chytrých gangsterů, jichž je nadto co do počtu daleko méně.'
Během setkání byla budova vrchního velitelství zasažena pumou, která však neexplodovala, takže všichni přítomní unikli nezraněni. Po skončení schůzky s Percivalem odjel Wavell do Seletaru, kde měl být převezen k připravené Catalině. Jakmile vystoupil ve tmě z automobilu, spadl z mola z výšky několika stop na ostrá skaliska u moře a na ostnatý drát. S velkými bolestmi ho odtud vytáhli a opatrně převezli ke Catalině. Po příletu do Tanjong Prioku byl generál odvezen do nemocnice, ale odmítl tam zůstat."

Úterý, 10. února 1942.
Jak se plnil rozkaz o přeletu letadel z letiště Kallang, který vydalo Velitelství letectva, večer 9. února ve 22,00 hod, hovoří trojice historiků Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, v knize - Krvavá jatka I, na str. 379 až 381, slovy, cituji:

"Po obdržení rozkazu k evakuaci Kallangu odstartovalo za svítání (10. února) osm Hurricanů, které na P.1 vedl Hudson australského letectva, pilotovaný Flt. Lt. Kenem Smithem. Hurricane, který pilotoval Sgt. Dunn, byl letoun ´A´, se kterým minulého dne, pro potíže s motorem přistál McKechnie. Pro Dunnova blízkého přítele, Sgt. Toma Younga, už letoun nezbyl, ale bylo mu slíbeno místo v jednom Hudsonu, který se připravoval k odletu. Probírala se i možnost, jak by v Dunnovu Hurricanu odletěli oba. Kdyby si nevzali padáky, byla by možnost, že by si Dunn sedl Yongovi na klín a stále by ještě mohl řídit letoun. Nakonec se rozhodli, že toho nechají. Avšak když Hurricany začaly pojíždět ke vzletové dráze, Young zjistil, že na palubě Hudsonu už pro něj není místo, a proto se spěšně vrátil k dráze; Dunnův letoun však právě startoval.
Ve vzduchu vytvořily Hurricany formaci s Hudsonem (zde viz foto



na kterém je skupina Hudsonů, popisek zněl - RAAF_Lockheed_Hudson_8_squadrons, foto je volně přístupné na několika webech), který je doprovázel na P.1. Zanedlouho se však začal Dunnovi přehřívat motor, a tak stáhl plyn a začal se za formací opožďovat. Byl rozhodnut, že raději poletí dál, než by se vrátil. Znamenalo to ovšem, že si bude muset navigovat sám. Stav motoru se však začal horšit, a Dunn dospěl k závěru, že je na čase letoun opustit. Zapnul tísňové volání, ale vzhledem ke špatnému rádiovému spojení uslyšeli jeho volání pouze dva piloti. Když se podívali zpět, uviděli už jen explozi Dunnova letounu. Po příletu na P.1 o tom podali hlášení. Jak se později ukázalo ´bílý oblak kouře´, který spatřili, byl Dunnův otevírající se padák, když v 900 stopách opustil svůj letoun."

Jak se pak později zjistilo Dunn bezpečně přistál v zatravněné oblasti. Sám pak dodával, že při sestupu padákem ztratil jednu botu. Když přistál tak rozložil padák, to aby byl shora dobře viditelný. Pak si sedl na zem a chtěl dát cigáro, načež zjistil, že zápalky prostě nemá. Když si trochu odpočinul tak vylezl na nejbližší strom, a chtěl si prohlédnout okolí. Okamžitě byl napaden velkým množstvím rozdrážděných červených mravenců a musel slézt a běžet o kus dál. O nějakou dobu později se u něho objevil místní domorodý chlapec, který Dunna doprovodil do vesnice. Předák vesnice pak ve starobylém automobilu odvezl pilota až do Palembangu (ostrov Sumatra).

"Hudson mezitím splnil první část svého úkolu a odletěl na P.2, kde z něj vystoupili pasažéři. Flt Lt. Smith dostal rozkaz vrátit se do Singapuru, aby odtud odvezl Air ViceMarshala Pulforda, který stále odmítal Singapur opustit, ačkoliv k tomu dostal rozkaz od nadřízeného Air ViceMarshala Malatbyho i od jiných příslušníků jeho štábu.
Během rána provedlo MVAF ze Singapuru svůj poslední bojový úkol. Tiger Mothy pilotované Flt. Lt. Danem a Sgt. Nathanem, každý vyzbrojený 20librovými pumami, zaútočily na frontovou linii. Pozorovatel - žurnalista o tom napsal:
´Ráno nebyli na obloze Japonci, spatřil jsem totiž dva dvojplošníky, které v nízkém letu nad nepřátelskými pozicemi vyložily svůj náklad pum. Zastyděl jsem se , že zde jen tak sedím, a mé srdce začalo tlouct rychleji než staré motory, protože jsem myslel na to, jakou asi mají tito chlapci šanci se vrátit zpět se svými zastaralými letouny. Jestliže si někteří muži zasluhují nesmrtelnou slávu, pak jsou to piloti tohoto tragického rána. V Singapuru je mnoho odvážných mužů. Nedaleko odtud jsou protiletadlové baterie, které ke střelbě potřebují otevřené prostranství. Obsluhy těchto děl jsou v nepřetržitém boji. Jejich děla střílejí okamžitě, když se objeví japonské letouny, a to je vlastně neustále.´
Po této poslední vzdorovité akci, opustily brzy ráno Singapur dva Tiger Mothy a jeden Cadet z Daneho letky a v Pakan Baroe se připojily k 2. odloučené letce. Pozemní personál měl cestovat do Batávie na parníku Jala Retna. Do dnešního dne plnili piloti MVAF se svými letouny stovky úkolů; prováděli hlídky nad mořem, shazovali zprávy obklíčeným spojeneckým jednotkám, přiváželi léky a osoby, pátrali po nezvěstných letounech a osádkách a bombardovali."


Použité podklady:

Americký orel proti vycházejícímu slunci, Alan Schom.
Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan
Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt.
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku, Eric Hammel.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Pád nedobytné pevnosti Singapur, Peter H. Gryner.
Pearl Harbour, Ivan Brož.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945, Dan Van Der Vat.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje, Edwin P. Hoyt.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=128 ... &start=160