Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 181.

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 181.
Zde viz mapu



na které je vidět, na která místa se podařilo, do doby útoku, navozit Japoncům z celého Malajska dělostřelecké baterie a oddíly, se všemi rážemi děl. Vše do doby útoku spuštěného v noci z 8. na 9. února 1942, /je zde vidět i realizace plánu útoku, mezi 8. až 15. únorem, kdy byl přijata Brity kapitulace/, mapa je volně přístupná na několika webech.

Pokračuji v příčinách rychlého pádu Malajsie a Singapuru.
A když k válce skutečně došlo, VB na ni nebyla připravena. Británie, co by námořní velmoc, náhle musela čelit nejen moderním lodím německé Kriegsmarine, ale i IJN, která stavěla stále nové a nové lodě. Británie, její jádro bitevní flotily, se však tehdy soustředilo především v severním Atlantiku a Středozemním moři.
Je přežitkem 1. světové války, že na Dálném východě se VB spoléhala, velice dlouho, na loďstvo svého spojence z onoho období, na Japonsko. Po 1. světové válce to mělo být Japonsko, které mělo na Dálném východě hájit zájmy Velké Británie. Takto si to snad představovali skutečně jen Angličané, neboť Japonci to viděli trochu jinak. Již brzy po prvé světové se v zemi vycházejícího slunce, jak již bylo v mnoha předchozích článcích řečeno, začaly šířit proti anglické nálady, a již brzy bylo jasné, že na Japonce, jako "námořního spojence", se nelze spoléhat. Po prvých agresivních krocích Japonců v Číně (v 30. letech 20. století) se změnily dříve přátelské vztahy a země vycházejícího slunce se stávala potencionálním nepřítelem.
Historické prameny - Válka v Pacifiku. Japonsko triumfuje, Edwin P. Hoyt, str. 50 až 90., Pád nedobytné pevnosti Singapur, Peter H. Gryner, str, 127 až 144, ale i Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, str. 231 až 268, ale stejně a podobně hovoří i ostatní historické prameny uvedené v Použité podklady, píší o dalším tyto věty, a já cituji:

"Austrálie a Nový Zéland žádaly Velkou Británii o záruky, že se v případě válečného konfliktu mohou spolehnout na britské námořnictvo. Aby se o takových zárukách mohlo vůbec uvažovat, bylo třeba vybudovat na Dálném východě námořní základnu a obsadit ji stálou flotilou. Výběr místa pro tuto základu se nakonec zúžil na Sydney a Singapur. V roce 1921 byl vybrán Singapur, protože ležel nejen blíž Anglii, ale také o nějakých 1 500 km blíž Japonsku, potencionálnímu nepříteli. Sotva se začalo stavět, britské admiralitě došlo, že pokladna je takřka prázdná. Uvědomili si, že britské válečné námořnictvo je zastaralé, jak konstrukčně, tak výzbrojí a konkurovat Japoncům a Američanům by znamenalo modernizovat od A až do Z."

Do tohoto období padá námořní smlouva uzavřená v roce 1922 ve Washingtonu, ve které byla síla britského, amerického a japonského námořnictva schválena ve vzájemném poměru 5:5:3. Smlouva též zaručovala, že modernizace existujících lodí bude omezena.

"Finanční potíže dvacátých let měly tedy za následek, že se muselo šetřit na budování loďstva i singapurské základny. V praxi to pak znamenalo, že Britové, kteří museli udržovat domácí flotilu (Home Fleet) v Atlantiku, nemohli soupeřit na Dálném východě s Japonci, kteří, stejně jako Němci, začali stavět supermoderní bitevní lodě s 18 inchovými (18 palců, 18 inchů, přepočty viz zde:
https://www.inches-to-cm.com/
) děly.
Dominující postavení a síla britského impéria vždy spočívaly v převaze jeho námořních sil. Najednou se však ukázalo, že rostoucí vliv totalitních států znamená přímé ohrožení tohoto statutu. Když Austrálie a Nový Zéland žádaly záruky proti japonské expanzi, Britové, místo aby se snažili najít to nejlepší řešení, se uchýlili k strategicky nevyhovujícímu a politicky nečestnému plánu. Austrálii a ostatním dominiím bylo přislíbeno, že Home Fleet sice zůstane soustředěna v Evropě, ale v případě konfliktu bude do 70 dnů na Dálný východ vyslána zvláštní eskadra válečných lodí.
Mezi sliby a skutečnými možnostmi byl ovšem zásadní rozpor. Sedmdesát dnů se nejprve prodloužilo na devadesát, později na šest měsíců a nakonec v květnu 1939 britská admiralita přiznala, že nelze přesně určit ani sílu flotily, ani jak dlouho ji bude trvat, než dorazí na Dálný východ. Po vypuknutí války v Evropě se Británie už nemohla ohánět mýtem nepřemožitelnosti svého námořnictva. Vyslat flotilu z Evropy na záchranu kolonií a dominií v jihovýchodní Asii se zdálo stále méně reálné. Tento plán však měl plnou podporu britského ministerského předsedy Churchilla (zde viz foto



, na kterém je ministerský předseda Jejich Veličenstev, Winston Churchill, foto je volně přístupné na několika webech.). Později, když do Singapuru odplul svaz 'Z' a obě hlavní lodě byly potopeny, se strategická krátkozrakost tohoto plánu ukázala v plném světle (zde viz Zkáza svazu ´Z´, od pana kolegy Jarla:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=393&t=8411
."
Když byly potopeny, dne 10. prosince 1941, hlavní dvě bojové jednotky z britského svazu "Z", moderní bitevní loď Prince of Wales a starší bitevní křižník Repulse, přestala být nejen Malajsie a Singapur chráněny z moře, ale vlastně se původní strategie obrany poloostrova a ostrova o 1/3 změnila oproti původní strategii. Původní strategie obrany Malajsie a Singapuru počítala s třemi pilíři obrany, od námořnictva, Royal Navy, RAF a od pozemních sil. Tíha obrany po 10. prosinci 1941 náhle ležela na RAF a na pozemních silách, které, podle původních plánů obrany, měly být vlastně těmi druhořadými obránci Malajsie a Singapuru. Původní plán obrany se prostě, pokud vůbec existoval, podle některých historiků, rozpadl!

"Výstavba námořní základny v Singapuru začala v roce 1921. Už od počátku byla poznamenána nejen hádkami mezi jednotlivými složkami britských ozbrojených sil, ale i spory mezi členy admirality. Po řadě diskusí se rozhodlo umístit základnu na východní stranu Johorské úžiny. Přístupy z moře měla chránit pevnost Changi a na ostatní obranná opatření se jakoby zapomnělo. Především na vybudování opevněné linie na jižním cípu malajského poloostrova a podobné linie na severní straně cípu malajského poloostrova a podobné linie na severní straně ostrova Singapur, která by jej chránila před útokem z pevniny.
Vojenští stratégové měli k dispozici dostatek materiálu ke studiu japonských metod příprav a provedení útoku na přístavní pevnosti. V letech 1904 - 1905 Japonci obléhali Port Arthur, na který zaútočili z pevniny a v roce 1914 se stejným způsobem zmocnili pevnosti Tsingatao.
Britský generální štáb a většina velitelů v Malajsku se chybně domnívali, že džungle a Johorská úžina budou chránit Singapur před útokem z pevniny. Převládal názor, že i kdyby Japonci přece jenom zaútočili na Malajsko ze severu, britská obrana a neprostupná džungle by je zadržely do té doby, než by se dostavily posily.
Když došlo ke sporu mezi armádou a RAF, komu bude svěřena obrana Singapuru, armáda nakonec vyhrála. Hlavně proto, že v třicátých letech bylo letectvo stále ještě podceňovanou zbraní, zatímco dělostřelectvo dokázalo své kvality v první světové válce. Velkorážní děla v Changi a armádní dělostřelectvo měly tedy ubránit Singapur. Nikomu nedošlo, že bez dostatečné letecké podpory armáda nemá naději na vítězství. Druhá světová válka dala všem zúčastněným národům nezapomenutelnou lekci o rozhodující úloze letectva v námořních i pozemních bitvách."

Pravdou je, že se koncem 30. let 20. století, se začaly přece jenom názory na obranu Singapuru, co se týče letectva a tedy i RAF, přece jenom trochu měnit. Důvodem také bylo, že právě v 30. letech se letadla veškerého určení (stíhacího, bombardovacího i průzkumného) začala nejen vyvíjet daleko rychleji, ale i když nedostatečně , tak přece jenom, i zavádět do výzbroje státu (bohužel to bylo ve VB a nejen VB pomaleji, než ve státech budoucích totalitních agresorů, především je myšleno Německo a Japonsko - má poznámka).
K tomu nyní již napsanému, historické prameny - Válka v Pacifiku. Japonsko triumfuje, Edwin P. Hoyt, str. 50 až 90., Pád nedobytné pevnosti Singapur, Peter H. Gryner, str, 135 až 144, ale i Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, str. 231 až 296, ale stejně a podobně hovoří i ostatní historické prameny uvedené v Použité podklady, píší o dalším tyto věty, a já cituji:

"Britský letecký maršál Trenchard (více o vikomtu Hughu Trenchardovi viz zde:
https://forum.valka.cz/topic/view/40199/Trenchard-Hugh
) upozorňoval, že akční rádius letadel je větší než dostřel děl. Důležitým aspektem byla i skutečnost, že zatímco ve dvacátých letech nebylo jisté zda letadla jsou schopna potopit těžké letadlové lodě, o deset let později již o tom nikdo nepochyboval - kromě několika zatvrzelých a zkostnatělých mozků v britské admiralitě.
V dubnu 1940 generál Bond, Percivalův předchůdce v Malajsku, doporučil vybudování silného letectva, které by kompenzovalo nedostatky v bojeschopnosti pozemních sil. Byl přesvědčen, že předsunuté letecké základny a průzkum nad mořem jsou podstatnou součástí obrany námořních základen. V praxi to znamenalo vybudování nových letišť na severu a na východním pobřeží Malajska. RAF tedy začala budovat letiště v Kuantanu, Kahangu a Kota Baharu. S armádou to nikdo nekonzultoval a velitelé divizí a sborů se vztekali, protože letiště vznikala na místech, která se dala těžko bránit. Jednotky určené k jejich obraně byly rozptýleny po celém Malajsku, což mělo za následek celkové oslabení obrany.
V Londýně sice s Bondem souhlasili, ale letecké posily pro Singapur zůstaly zatím jen na papíře. Počítalo se s nimi až na poslední čtvrtletí roku 1941 a nakonec, místo letadel, vláda slíbila posílit armádu. Ale i tady zůstalo spíše u slibů, protože během roku 1940 dorazila do Singapuru jen jediná divize s příslibem, že další posily budou následovat v roce 1941."

Strategické rozhodnutí, které v případě obrany Malajska a Singapuru zvolili Britové v letech 1939 až 1941 určitě patřilo mezi špatná strategická rozhodnutí. Vždyť nejprve spoléhali na svou bitevní loď a těžký křižník, a když se ukázalo, že námořnictvo obranu nezvládne, a že nemohou uvolnit letadlové lodě, obrátili se na letectvo, které mělo zachránit pozemní síly. Síly, které pak chtěli ušetřit pro jiná bojiště. Jenomže letectvo neměli, neboť vyrobená letadla poslal, v roce 1941, Winston Churchill na pomoc Stalinovi. Odpovědnost za obranu Malajska a Singapuru ze vzduchu tak byla opět jen a jen na pozemní armádě. Jak našel historik Gryner, a píše to na str. 135, 136, 137, jeden z důstojníků v Percivalově štábu řekl a bylo zapsáno - že Winston Churchill - "těch 141 zastaralých letadel ušetřil pro jiné úkoly". Dále pak napsal, cituji:

"První velkou ranou obrannému konceptu singapurské pevnosti bylo vyhodnocení možností japonského útoku na Malajsko a Singapur, provedené štábem generálporučíka Williama Dobbieho v roce 1937 (zde viz něco více o předchůdci Percivala ve velení v Malajsku, britském generálu Williamu Dobbie, je to v angličtině, ale fakta se dozví člověk i po zadání do dobrého překladače: https://en.wikipedia.org/wiki/William_Dobbie
). Ironií je, že náčelníkem tohoto štábu byl generál A. E. Percival (bližší údaje jsem v češtině nenalezl, jen v angličtině, viz. zde:
https://en.wikipedia.org/wiki/Arthur_Percival - nutno opět zadat do kvalitního překladače), pozdější velitel obrany Singapuru. Dobbie předpovídal, že v případě válečného konfliktu Japonci obsadí letiště v jižním Thajsku (již v předchozích textech jsme se dozvěděli, že se tak skutečně stalo a japonská letadla pak skutečně své jednotky, po celou dobu útoku do Malajska a na Singapur, podporovala ze vzduchu a bombardovala britskou živou sílu a i její techniku, jakož i civilisty pak v Singapuru - má poznámka), vylodí se v severním Malajsku a zaútočí na Singapur přes Malajský poloostrov."

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 182.
K předchozímu o letectvu zde viz mapu



, na které je Malajsie nejen s letišti a městy, ale i s daty, kdy Japonci, to které místo, od 8. prosince 1941, do 25. ledna 1942 obsadili, foto je volně přístupné na několika webech.

Generál Dobbie došel k názoru, a to již v roce 1937, že domněnka britských generálů o nepřekonatelnosti a neprůchodnosti malajské džungle pěšími jednotkami je nesprávná, a že Singapur je tak zranitelný japonským útokem ze severu. Dobbie doporučoval, a to i písemně, aby byla zesílena obrana severního Malajska a zde pak především provincie Johore. Přímo říkal, že pozemní armádu je nutné posílit tankovými jednotkami a frontovým letectvem, stejně jako námořním letectvem, které by mělo napadat nepřítele, jeho invazní jednotky už na moři a likvidovat jejich předmostí pokud by se někde stačily vylodit. Z předchozích již jmenovaných historických podkladů pak plyne, cituji:

"Reakce britského ministerstva války na Dobbieho zprávu byla skličujícím obrazem zaostalosti strategického myšlení. Komuniké z ledna 1939 ujišťovalo obránce Malajska, že:
1. Flotila bitevních lodí bude poslána do Singapuru nezávisle na situace v evropských vodách.
2. Válka v Číně se nevyvíjí pro Japonce příznivě a váže značnou část jejich sil, kterýžto fakt je podceňován.
3. Náčelník hlavního štábu považuje posílení obrněných jednotek za zbytečné.
4. Peníze na vyzbrojování nejsou k dispozici.
První bod tohoto prohlášení zněl absurdně. Nikdo přece nemohl věřit tomu, že by se Admiralita rozhodla bránit Singapur na úkor obrany mateřské země.
Druhý bod byl důkazem podceňování (možností) japonské armády a chybného vyhodnocení zpravodajských informací.
Třetí bod potvrdil zastaralý způsob uvažování příslušníků, důstojníků a generálů předválečného generálního štábu.
Čtvrtý bod je bez komentáře. Rozpočet na rok 1939 s válečným konfliktem nepočítal."

Když vypukla 2. světová válka tak se situace v jihovýchodní Asii vůbec nezměnila a státy prohrávající, jako VB v Evropě a postupně i nejprve v Africe (do roku 1942) musely pro své obyvatelstvo zveličovat každý sebemenší úspěch. I proto se rozhořel mýtus, i když nepodložený, o nedobytnosti pevnosti Singapur. To aby byla po porážkách zvednuta britská morálka, když do těchto snah přispěl již i Winston Churchil v dobré víře. Prohlašoval (ještě v druhé polovině roku 1940 a na počátku roku 1941), že je vyloučeno, aby Japonci zaútočili přímo na Singapur, protože jim na východě a jihovýchodě Asie stojí v cestě Američané na Filipínách a Francouzi v Indočíně.

"Ujistil britskou veřejnost, že pevnost Singapur je nedobytná.
Nepřítel obléhající Singapur by musel být alespoň třikrát silnější a přesun takové armády po moři a její zásobování loďstvem by nemělo velkou šanci na úspěch. Obléhání Singapuru by se protáhlo na 4 - 5 měsíců a skončilo by v okamžiku, kdy by se na scéně objevila britská bitevní flotila. Tato tvrzení nebyla ovšem podložena fakty a vyvolávala mezi obyvatelstvem pocit falešného bezpečí a uspokojení. Námořní základna v Singapuru byla vybudována pro bitevní flotilu Dálného východu. Časem pak mohlo být každému jasné, že žádná taková flotila v budoucnosti Jihočínské moře brázdit nebude a základna tím ztratila svou strategickou hodnotu. Jak napsal známý novinář Chester Willmott ve své knize ´Émpires in Balance´ (Mocnosti v rovnováze): ´Singapur se stal symbolem, jehož morální hodnota předčila jeho politicko-strategický význam. Bombastické řeči a chlácholení politiků odsunulo vojenské řešení do pozadí´. Singapur se stal symbolem síly a hrdosti britského impéria a málokdo si uvědomil, že taková hrdost se může za války pěkně prodražit."

Ukázalo se, že hodnota Singapuru byla jen a jen vlastně politickým kalkulem.
Británie tak mohla Singapurem slibovat Austrálii a Novému Zélandu, že Malajsko je a bude vždy bráněno dobře vyzbrojenou armádou a takový slib měl vlastně větší důležitost než vojenské a strategické ohledy. Na skutečném využití Malajska a pevnosti Singapur, na její obraně, bylo pak vidět, když se neřeklo veřejnosti jaké byly nedostatky obrany - nepřipravenost jak námořnictva, tak RAF, ale i pozemních jednotek, jakož i nedokončené fortifikace - , že otřes ve vědomí veřejnosti po jejich ztrátě - může být skličující! Malajsko a pevnost Singapur náhle nebránily přístupy a komunikace z východu.
Ukázalo se, že Singapur ztratil svou funkci ochrany, to když zůstal bez námořní a letecké ochrany a obrana byla svěřena jen britskému vedení pozemních sil. Počty jednotek pozemních sil byly sice dostatečné, ale jejich "rozmístění v nesouvislých a navzájem se nekryjících kapsách" okolo letišť a vojenských zařízení nevyhovovalo. O nějaké spolupráci jednotek nemohla být tehdy vůbec žádná řeč. A tak se stalo, že nakonec Singapur vázal více jednotek britských než japonských, což bylo pravým opakem záměru, který byl nastolen při původním záměru strategického plánu obrany...! Opakem shora zmíněné teorie o významu pevnosti Singapur! A že tomu tak skutečně bylo o tom hovoří počty jednotek, které uvádějí, že na začátku války měla Británie v Malajsku a Singapuru asi 20 000 Angličanů, 15 000 Australanů, 37 000 Indů a 17 000 domorodců, tj. Malajců, Číňanů a jiných Asiatů, což dělá v součtu 89 000 mužů. Přesto dohromady na předpokládané stavy chybělo 17 praporů pěchoty, ale počty vojáků nebyly tím opravdovým problémem.

"Daleko horší byla úroveň velení a bojeschopnosti jednotek, zvláště pak indických. Staletá zkušenost ukázala, že pokud existoval blízký a bezprostřední vztah mezi důstojníky a mužstvem, tyto jednotky prokazovaly vysoký stupeň bojové připravenosti. Většinu důstojníků tvořili Britové ovládající domorodá nářečí. V prvních letech druhé světové války byly však nejlepší indické jednotky poslány do Egypta a na Střední východ a méně kvalitní jednotky skončily v Malajsku a na Dálném východě. Zkušení důstojníci byli povyšováni a převeleni do oblasti, kde se právě bojovalo a v Malajsku se do funkcí velitelů rot a praporů dostávali mladší velitelé, často i sporných kvalit.s odstupem času je těžko říct, do jaké míry si britské štáby uvědomovaly nedostatečnou bojovou připravenost nižších jednotek. Většina indických jednotek byla špatně vycvičena nejen pro boj v džungli, ale i pro moderní mechanizovanou válku vůbec. V celé Indii totiž nebyla jediná tanková jednotka a většina indických vojáků tank v životě neviděla."

Když hovoříme o ne zrovna ideální připravenosti a bojeschopnosti jednotek bránících se v Malajsku a Singapuru, a již jsme hovořili o indických jednotkách, musíme říci, že ani u australských jednotek nebyla situace také nijak zvlášť dobrá. Totiž u australských jednotek, s výjimkou jediného praporu, se také pěší jednotky skládaly z nezkušených nováčků, když někteří z nich dokonce neuměli ani pořádně zacházet s puškou.
Tohle hodnocení tedy pak říká, že jednou z příčin porážky bylo, po vyřazení námořnictva i letectva, že obrana Malajska a Singapuru byla závislá na málo vycvičených a špatně vyzbrojených jednotkách Commonwealthu (více viz. zde:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Commonwealth
), které musely čelit velice dobře vycvičenému a profesionálně připravenému nepříteli.
Historické prameny - Válka v Pacifiku. Japonsko triumfuje, Edwin P. Hoyt, str. 50 až 90., Pád nedobytné pevnosti Singapur, Peter H. Gryner, str, 86 až 144, ale i Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, str. 231 až 296, ale stejně a podobně hovoří i ostatní historické prameny uvedené v Použité podklady, píší o dalším tyto věty, a já cituji:

"Londýn nepomohl, a místo aby poslal do Malajska protitanková děla, dodal naivně sepsané příručky, jak čelit tankům, když děla nejsou po ruce. Díky administrativnímu lajdáctví nějakého důstojníka byly tyto příručky dobře uloženy ve skladu až do doby, než je tam našel brigádní generál Ivan Simpson. Tento schopný, vynalézavý a energický důstojník napsal studii o stavu obrany Malajska a jejich nedostatcích. Ve své studii tyto příručky často citoval a podle názoru současníků to prý bylo dost depresivní čtení. Simpson se dožadoval nápravy u samotného Percivala, ale všechny jeho návrhy byly zamítnuty s poukazem na defenzivní charakter připomínek. Percival tvrdil, že přebudovat obranný systém by znamenalo připustit, že určité oblasti Malajska nebudou bráněny, a že opevňovací práce by měly špatný vliv na morálku domorodého obyvatelstva. Stejného konce se dočkala i Simpsonem přepracovaná 'Protitanková příručka', která obsahovala nejen praktické pokyny pro válčení v džungli, ale i rady pro indické vojáky, z nichž většina tank nikdy neviděla. I tady omezenost byrokratického velení dokázala potlačit Simpsonovu iniciativu. Vrchní velení nepovolilo distribuci příručky ze stejného důvodu, měla prý defenzivní charakter."

Je s podivem, setkal jsem se i s historickým odsouzením slovy, "je trestuhodné", že i když britská vojenská elita správně předvídala záměry a plány Japonců v možném konfliktu, "nedokázala vypracovat účelná protiopatření". A jako hlavní důvod, proč nebyla vypracována účelná protiopatření se uvádí, že v malajských štábech Britů "vládl pocit a atmosféra sebeuspokojení a relativního bezpečí! Stejná atmosféra bezstarostnosti vládla i mezi civilním obyvatelstvem". Tehdy, ve 20., 30 a i 40. letech 20. století prý takřka nikoho nenapadlo se podívat pravdě do očí a pokud se nějací kritici, jako byl Simpson, našli, byli prý včas umlčeni.

"Jedním z hlavních omylů (tehdejších) odborníků byla utkvělá představa, že v případě války nebudou Japonci schopni podniknout současně více operací. Takových mýtů ovšem bylo víc. Britové se také mylně domnívali, že Japonci nebudou schopni zaútočit během období severních monzunů. Ale sám Percival, dokud byl ještě náčelníkem štábu generála Dobbieho (zde viz foto



, pod kterým byl popisek Sir_William_George_Shedden_ Dobbie, foto je volně přístupné na několika webech.), potvrzoval ve své zprávě z roku 1937, že je to nejen možné, ale dokonce pravděpodobné. Později téhož roku Japonci zaútočili na Čínu právě v období monzunu.
Když došlo k prvním střetnutím, taktika japonské pěchoty byla pro Brity velkým překvapením. Zvláště šokující byla pohyblivost Japonců při přesunech, kde většina čelních a průzkumných jednotek používala jízdní kola (Zde viz fota cyklistických oddílů Japs.,



pod tím byl popisek - japonské rychlé bicyklové oddíly v Malajsii 1941,42.
a zde viz foto



a zde byl popisek - Směr Singapur, leden 1942. Fota volně na několika webech.).. Hustá džungle, o které se Britové domnívali, že je neprostupná, Japoncům v postupu nevadila. Jejich čelní jednotky byly podporovány rotami lehkých tanků. Japonci postupovali po silnicích a cestách, dokud nenarazili na barikádu nebo jinou obrannou pozici. Po krátké přestávce zmizeli v džungli, která se rozprostírala po obou stranách cesty, obchvatem obklíčili nepřítele, odřízli mu ústup a zaútočili. Indické jednotky se v těchto situacích většinou vzdávali. Jejich morálka nebyla na vysoké úrovni a japonská propaganda, zdůrazňující osvobození od koloniálního útlaku, toho patřičně využívala. Po celou dobu malajského tažení Britové nenašli proti této taktice obranu (až na malé a krátkodobé výjimky Australanů)."

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 183.

Poté, jak bylo řečeno, bránila britská armáda námořní základnu, která v těchto chvílích již ztratila význam. Velká část jejich pozemních jednotek také bránila i letiště, které již také, v době jejich obrany, již také neměla význam, neboť letadla tam už nebyla. Navíc ta letadla co byla v Malajsku do jejich sestřelení Japonci, byla, jak říkají ostatní historici, jako na str. 140, knihy - Pád nedobytné pevnosti Singapur - říká Peter H. Gryner, cituji: "smutným mementem zaostalosti britského letectva".
Bylo také řečeno, že velká část bitvy o Malajsko, byla ztracena již obranou u Jitry, obranou frontových letišť, neboť tam právě nebyla fortifikace, ani ta základní, řádně připravena. Obrana a bitva u Jitry, měla Japonce zadržet na 3 měsíce, ale ve skutečnosti vydržela jen 15 hodin slabého odporu prováděného nezkušenými indickými oddíly...!
A právě v těchto okamžicích se ukazovalo, že Britové narazili na schopného a mnohem chytřejšího, lépe připraveného nepřítele. Tehdy ještě snad šlo nepřítele zastavit, pokud by byl na britské straně schopný generál, jak říkají někteří historici.
K tomu nyní již napsanému, historické prameny - Válka v Pacifiku. Japonsko triumfuje, Edwin P. Hoyt, str. 50 až 90., Pád nedobytné pevnosti Singapur, Peter H. Gryner, str, 140 až 141, ale i Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, str. 231 až 296, ale stejně a podobně hovoří i ostatní historické prameny uvedené v Použité podklady, píší o dalších důvodech rychlého pádu Malajsie a Singapuru tyto věty, a já cituji:

"Takového generála však bohužel Britové v té době neměli. Místo toho se Londýn rozhodl poslat posily ´za pět minut dvanáct´a to již nemohlo změnit situaci. Jednotky (britské 18. divize a indická 17. divize), které byly původně určeny pro severní Afriku, dorazily do Singapuru 13. ledna 1942. Spolu s nimi dorazila obrněná brigáda a 50 stíhacích letadel Hurricane. A to až v době, kdy Malajsko už bylo ztraceno a britské jednotky v Johore se chystaly ustoupit na ostrov Singapur.
Je zarážející, že jednotky, které nebyly k dispozici, když jich bylo třeba, se objevily až už bylo příliš pozdě. Aniž by způsobily Japoncům potíže, nakonec pomohly rozšířit počet válečných zajatců. Třicet tisíc mužů bylo vysláno do jisté záhuby v době, kdy už bylo jasné, že malajské tažení skončilo japonským vítězstvím a Singapur se nedal zachránit. Kdyby se tyto jednotky objevily v Malajsku v době japonské invaze, snad mohly zpomalit nepřátelský postup. Rozhodně však nemohly změnit průběh bitvy, protože ani jedna z těchto divizí nebyla bojeschopná. Britská se skládala ze starších ročníků, jejichž připravenost nebyla na výši a indická nebyla vycvičena pro boj v džungli. Podobně tomu bylo i se stíhacími letadly. Dorazily v době, kdy Japonci už měli dokonalou převahu ve vzduchu."

Období o kterém je po příchodu nových jednotek řeč, po 13. lednu 1942, bylo již obdobím, kdy se všechny nové jednotky musely potýkat s velkými problémy se zásobováním, ubytováním a také se svou vlastní disciplínou. Vždyť třeba britská 18. divize byla na moři již 11 měsíců. Navíc nebyla ještě vůbec vycvičena pro moto-mechanizovaný boj, ke kterému pak vlastně v Singapuru vůbec nedošlo. Britská 18. divize se vyloďovala v době, kdy poslední britské jednotky začaly ustupovat přes Johorskou úžinu na ostrov Singapur, dokonce se většina příslušníků této divize ani neúčastnila posledních bojů o ostrov. Prakticky většina jich rovnou skončila v japonských zajateckých táborech dřív, že si vůbec mohla vystřelit...!

Že britský generální štáb mohl tuto situaci předvídat je víc než jasné. Poslat posily do ztracené bitvy bylo taktickým omylem. Australané trvali na posilách pro Singapur a jejich politici dali Britům na srozuměnou, že vyklidit pevnost bez boje by znamenalo nesplnit slib daný v meziválečném období. Churchill bohužel neměl dost odvahy odolat této formě nátlaku a vysvětlit jim, že pro bezpečnost jejich země by bylo výhodnější použít australské jednotky tam, kde to mělo nějaký smysl. Třeba v Egyptě.
V knize - Pád nedobytné pevnosti Singapur, Peter H. Gryner, na str, 141 a 142., dodává až příliš ostrá slova, cituji:

"Místo toho Churchill plamennými řečmi dodával obráncům odvahu a žádal, aby Wavell
(zde viz foto



, na kterém je generál Archibald Wawell, foto je volně přístupné na několika webech.) a Percival (zde viz foto



na kterém je sir Arthur Percival, foto je volně přístupné na několika webech) bojovali do posledního muže a zároveň zničili všechny zásoby a zařízení a uplatnili politiku ´spálené země´. To sice znělo skvěle, protože Churchill byl skvělým řečníkem, ale Chester Willmontt to komentoval slovy takto: , Tato typicky churchillovská nabubřelost dobře ilustruje omezenost jeho politiky a strategické myšlení. Armáda, která nemá kam ustoupit, nemůže zničit svou vlastní základnu, zásoby a zařízení, když dostane rozkaz bojovat do posledního muže a vydržet co nejdéle. To by byl stejný nesmysl, jako si zapálit půdu pod nohama. Navíc mělo být každému jasné, že parlamentní demokracie si nemůže dovolit bojovat do hořkého konce ve městě s milionem obyvatel, kterým slíbila ochranu.´.
Churchillovi nikdo neupírá zásluhy za to, že dovedl Velkou Británii ke konečnému vítězství. Na druhé straně však není možné zavřít oči nad jeho chybami, za které se platilo lidskou krví.
Pád Singapuru je smutnou kapitolou v dějinách Velké Británie. Z porážky nelze vinit ani Percivala, ani armádu, ani letectvo, ani námořnictvo ani jejich velitele, ani žádnou jinou jednotlivou osobu. Zabránit porážce v Malajsku a ubránit Singapur bylo prostě nad jejich síly a závěrečné hodnocení jasně dokazuje, že tato katastrofa byla nevyhnutelným důsledkem (britského) ´appeasementu´, nedostatečného vyzbrojování zkostnatělého vojenského a politického myšlení, podceňování nepřítele, chybné strategie a co především - nerealistické politiky britské vlády."

Zde končím Malajsie, Singapur, abych pak pokračoval po časové ose zpět - Filipíny prosinec 1941 a dále.


Použité podklady:

Americký orel proti vycházejícímu slunci, Alan Schom.
Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan
Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt.
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku, Eric Hammel.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Pád nedobytné pevnosti Singapur, Peter H. Gryner.
Pearl Harbour, Ivan Brož.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945, Dan Van Der Vat.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje, Edwin P. Hoyt.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=128 ... &start=160