Mapa filipínských ostrovů
, na které jsou japonské útoky na Luzon i s daty vylodění (1941/42). Vyčíst se dají i některá letiště na Luzonu, mapa je volně přístupná na několika webech.
Nad Filipínským souostrovím, zvláště pak nad ostrovem Luzon, kde je i hlavní město Manila probíhalo dne 8., japonského času to bylo 7. prosince 1941, těžké japonské bombardování, které jsme si již popisovali i v minulých článcích. Nejhorší bombardování pak probíhalo krátce po poledni a odpoledne, kdy nad Luzon a Filipíny, přilétly japonské bombardéry a stíhačky námořnictva z Formósy (Tchaj-wan). Část již řečena byla a nyní tedy něco více i o amerických B-17, jak o nich píší podrobněji - Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, ve své knize - Krvavá jatka I. pod titulem Boj o Filipíny dál str. 168 až 176., kdy tohle období, toho prvého dne, po 20ti letech studia, popisují po překladu slovy:
"Mezitím v Clark Fieldu (letiště na západním pobřeží Luzonu, severovýchodně od města San Antonio, (viz zde foto
na kterém je ostrov Luzon a i letiště zatím většinou jmenovaná, foto je volně přístupné na několika webech.), uprostřed dne, opět přistály všechny B-17 a začaly doplňovat palivo pro předpokládaný útok na Formosu. Jeden z letounů právě dostával v lakovně ochranný nástřik barvou Olive Drab (olivově šedohnědá, zde viz foto
, létajících pevností B-17 v Olive Drab, na které musely být přestříkány, foto je volně přístupné na několika webech.), protože polovina letounů 19. bombardovací skupiny (grupy) - i v tomto pozdním období - měla stříbrnou barvu přírodního kovu (zde viz foto,
, na kterém jsou B-17 ve stříbrném nástřiku, foto je volně přístupné na několika webech). 17. stíhací peruť odstartovala před několika minutami a nyní už natankovaná 20. peruť stála na konci vzletové dráhy připravená vzlétnout také.
Velitel 20. peruti Lt. Joseph H. Moore a dva další piloti letky ´A ´ se dostali do vzduchu ve 12,40, ve chvíli, kdy začal japonský útok (zde viz foto
, u kterého byl popisek 20_Pursut_Squadron_P_40B, foto je volně přístupné na několika webech). Útočící bombardéry svrhly své pumy přesně. Jeden letoun letky ´A´ byl zničen a zahynul v něm 2/Lt. Max Louk. Druhý letoun byl proděravěn střepinami, jeho pilot 2/Lt. Dan Blass však z něj unikl nezraněn. Na druhé straně letiště se letka ´B´ snažila se svými P-40 urychleně odstartovat. Letoun Lt. Freda Armstronga začal hořet a pilot utrpěl popáleniny v obličeji, na rukou a na nohou. Granáty poškodily letouny 2/Lt. Carl P. Giese a 2/Lt. Jima Fosseye. Dva další lieutenanti - Jesse Luker a Tod Mulcahy, byli při bombardování ve svých letounech zabiti, stejně jako 2/Lt. Guy Iverson a 2/Lt. Max Halverson, kteří ve svých letounech uhořeli.
Potom zaútočila A6M ´Zera´ (zde viz foto
, letících A6M Zero, foto je volně přístupné na několika webech.) a zničila dalších pět P-40B včetně letounu 2/Lt. Jima Drakea, který se právě chystal odstartovat. Pilot byl zabit. Z celkového počtu 23 letounů P-40B stíhací peruti byly s výjimkou tří strojů, které se zavčas dostaly do vzduchu, všechny zničeny, nebo vážně poškozeny. Také kolem 25 různých typů letounů, jako osm A-27 neschopných letu, několik B-10 a B-18, bylo buď zničeno, nebo vážně poškozeno. Nejhorší však bylo, že dvanáct ze 14 bojeschopných B-17 bylo zničeno; další dva, které byly v hangáru nepřipraveny k letu, byly po zapálení hangáru vyvezeny ven, kde byly rovněž zničeny (zde viz foto
, u kterého byl popisek - clark_field_8_december_1941, foto je volně přístupné na několika webech."
Ve stejnou dobu, ve které je popisován tento neobyčejně destruktivní a zničující nálet na Clark Field. se velitel 20. peruti Lt. Joseph H. Moore přidal ve vzduchu k 2/Lt. Randall D. Keatoovi a také k Edwinu B. Gilmorovi, aby pak vystoupali do výše 21 000 stop, jenomže na odlétající japonské bombardéry tam nestačili. Japonské bombardéry nepotrestány odlétaly na své domovské základny. Američtí piloti se pak dostali do soubojů s japonskými Zery A6M, které "pravděpodobně" patřili k Tainanskému pluku. Americké letouny se zde od sebe oddělili v jednotlivých útocích.
"Gilmore potom po sestřelu Zera přistál v Del Carmen (na letišti, které leží asi 10 km jihozápadně pod Clark Field - má poznámka) Moore také sestřelil jedno Zero, ale při přistání v Clark Fieldu si na něj zastřílela ´přátelská´protiletadlová obrana. 2/Lt.Keator hlásil sestřelení dvou Zer, přičemž prvé z nich bylo považováno za vůbec první vzdušné vítězství toho druhu ve filipínské letecké válce. Hlásil, že trasy jeho střel zasáhly motor a kabinu a A6M potom náhle vybuchlo. Je pravděpodobné, že pilotem (japonského) letounu byl NAP 3/C Jošio Hirose, který při explozi přišel o život."
Když poté šestice amerických P-40, při operačním letu své 3. perutě přiletěla nad Clark Field, podařilo se jí sestřelit tři japonské stíhače. Dvě japonské stíhačky sestřelil Lt. Herbert S. S. Ellis a další Lt. Grant Mahony. Jenomže ihned po svém vítězství byl Ellisův letoun zasažen střelbou japonské stíhačky a začal hořet. V blízkosti Clark Fieldu ze stíhačky Ellis vyskočil, a když pak visel na padáku, "japonští piloti na něj spustili palbu. To se už předtím stalo i Lt. George O. Ellstromovi, jehož Japonci ve vzduchu zabili."
Výše uvedení autoři americko-japonských historických zdrojů, autoři, kteří 20 let sestavovali letecké boje nad Filipínami dne 8. (7.) prosince 1941, pak na str. 170 až 176, pokračují dalším děním na filipínském nebi, cituji:
"P-40 ze 17. a 20. perutě (zde viz foto
, pod kterým byl popisek - 17thps_P35s_1941, foto je volně přístupné na několika webech) už byly takřka bez paliva a kromě malé části 21. perutě se jim stále nepodařilo navázat kontakt s nepřítelem. Z těchto pilotů, kteří zasáhli do boje, sestřelil Lt. I. B. Donalson dva letouny (o několik minut později zřejmě sestřelil nad letištěm Nichols Field třetí letoun (Nichols Field je letiště západně od hlavního města Filipín Manily - má poznámka ). Lt. Sam Grashio se zbytku peruti ztratil a nedokázal se s nimi spojit radiem. Vedl šest letounů, ale tři z nich měly poruchu motorů."
O chvíli později zahlédl Grashio pod sebou několik japonských letadel a okamžitě vydal zbytku pilotů rozkaz k útoku. On a jeho dva piloti se tak oddělili, když Grashio náhle zjistil, že má za ocasem dvě Zera. "Kanonová střela zasáhla levé křídlo, ale přidáním plynu ´až za zarážku´(v naléhavé potřebě - poznámka je od výše zmíněných autorů, ze str. 171) se mu podařilo jim uniknout."
P-35 z americké 34. stíhací perutě (zde viz foto
, pod kterým byl popisek - 34th_Pursuit_Squadron_Seversky_P_35A, foto je volně přístupné na několika webech), stíhačky, které , když byl vyhlášen poplach, startovaly z letiště Del Carmen (Carmen Field - letiště na západě ostrova Luzonu, asi 30 km západně od San Antonia, když nad ním severněji, 5 km, je také letiště Clark Field - má poznámka pocházející z map Luzonu 1941), se též ve vzduch utkaly s malou skupinkou Zer.
"2/Lt. Benu S. Brownovi a Lt. Stewartu W. Robbsovi bylo přiznáno po jednom sestřelu, je však možné, že dosáhli ještě třetího vítězství. Robbův letoun byl těžce poškozen palbou a na letišti Del Carmen musel pilot svůj stroj posadit na břicho. Jeden P-35 byl sestřelen japonským pilotem z 3. leteckého pluku (V tabulce č 14. knihy, na str. 173, od americko-japonských autorů, viz výše, se jednalo o pilota z japonského 3. leteckého pluku, 2. letky, 2. perutě, která si připsala ten den tyto sestřely ´ 1 sestřel P-35, jeden P-40, jeden B-17 a dva středně velké letouny zapáleny na zemi - má poznámka) .
A6M ze dvou stíhacích leteckých pluků (zde mají autoři na mysli japonský 3. letecký pluk / tabulka 14/ a japonský Tainanský pluk / což je tabulka 15/ , tyto dva pluky dne 7. na Filipínách 8. prosince 1941, když se rozptýlila mlha nad Formosou - Tchaj-wanem - , okolo poledne napadly ostrov Luzon - má poznámka) měly na svém kontě různé sestřely, některé z nich však nebyly správně identifikovány (šlo převážně o ty stroje, které sestřelil pluk Tainan - poznámka výše uvedených historických autorů, ze str. 172.). Obě jednotky také operovaly nad jednou nebo nad druhou cílovou oblastí (zde mají autoři na mysli cílovou oblast západního pobřeží Luzonu severovýchodně od města San Antonio, a jako druhou pak cílovou oblast v okolí hlavního města Filipín, Manily na ostrově Luzon. Obě tyto oblasti průběžně v poznámce představuji - má poznámka), kde vyhledávaly protivníky jak ve vzduchu, tak i na zemi.
Útoků se zúčastnilo 85 japonských stíhačů, přičemž většina sekcí mohla sestřelit různé typy letounů, rozlišit jednotlivé souboje však není možné.
Stručný přehled výsledků jednotlivých jednotek je uveden v tabulkách 14 a 15 (tabulky sem nedávám, neboť po vysvětlení, jak se z japonsko-amerických historických hlášení dostávali autoři k nepřesnostem postačí, že sem autoři dávají, v řádcích a postupně - všechny sestřely z tabulek 14. a 15, s celkovými počty nejen účastníků, ale i počty sestřelených letadel, nebo pravděpodobně sestřelených.)."
Japonský 3. letecký pluk pronikl nad Ibu (Iba leží též na západním pobřeží Luzonu, severně, vzdušnou čarou asi 50 km nad městem San Antonio - má poznámka z mapy Luzonu o době bojů 1941), byla to doba, kdy dvanáct A6M Zero z jiné jednotky útočilo na tamější letiště. Protože na letišti bylo jen několik amerických letadel, na které japonská Zera stačila, jednotka z 3. leteckého pluku odletěla ke Clark Fieldu (severovýchodně od San Antonia - má poznámka), kde se snažila objevit něco většího. Zde se japonský 3. letecký pluk zapojil do dalších leteckých soubojů a hloubkových útoků na letadla na zemi. "Dva piloti jednotky NAP 3/C Fumio Itó a NAP 3/C Saburo Jošii byli sestřeleni. 48 pilotů A6M zničilo na zemi sedm amerických stíhaček jistě a tři pravděpodobně. Na zemi zapálili 13 letounů a dalších devět zničili. Tyto letouny však neshořely. Z pozemních letounů bylo zničeno 7 letounů B-17 (tyto ztráty Američanů jsou v Tab. 14 u japonského 3. leteckého pluku ten den 8. prosince 1941)"
Japonský Tainanský pluk měl podobné úspěchy. 1. peruť měla 3 (1., 2., a 3..) letky (čutai) a 2. peruť měla 4. letku. Všechny 4 letky útočily na letiště Clark Field a Del Carmen severovýchodně od San Antonia. "Všechny jednotky se zapojily do bojů nad oběma letišti a ztratily čtyři letouny (pilotovali je Wt. Off. Rjoči Nakamizo, NAP 1/C Jasufumi Sató, NAP 2/C Jasuridžo Kono a NAP 3/C Jošio Oaki), které byli prohlášeny za nezvěstné. Jeden z dalších pilotů byl zraněn."
Při konečném součtu Japonci sestřelili osm letounů, další čtyři sestřelili pravděpodobně, jeden letoun donutili narazit do země, 20 letounů zapálili na zemi a dalších pět buď zničili, nebo poškodili; tyto letouny neshořely (Konečné ztráty Američanů zde jsou počtem, který je v Tab. 15 u Tainanského pluku ten den 8. prosince 1941)."
Ze stejného pramene pak následuje celková bilance, celkový počet letounů zničených japonskými stihači na zemi, který činil 47 letadel. Na str. 175 a 176 pak následuje další vysvětlení, které říká, cituji:
"Tímto způsobem bylo pravděpodobně vyřazeno alespoň pět P-40. Američané na zemi ztratili asi 49 letounů, což se pozoruhodně shoduje s japonskými počty. Ve vzduchu Japonci sestřelili 15 letounů jistě, sedm pravděpodobně a jeden letoun donutili při přistání k havárii (pravděpodobně P-40 z 3. stíhací perutě). Je překvapující, že množství letounů, které se nad letištěm dostaly do soubojů, bylo dost vysoké, zatímco celkově bylo sestřeleno nebo havarovalo jen devět letounů; je tedy zřejmé, že některé stroje šly dolů pro nedostatek paliva, nikoli pro poškození v boji. Zvláště tohle byl úspěch, který uvádí japonské počty v pochybnost.
Japonci celkově ztratili sedm A6M, bombardérům se podařilo uniknout, ačkoliv jeden G4M první útočné formace při návratu nouzově přistál.
Američané ztratili asi polovinu bombardérů, asi čtvrtinu svých stíhacích letounů a většinu letounů ostatních kategorií a typů."
