Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 190.

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 190.
Zde je foto



na kterém je ostrov Luzon a i letiště zatím většinou jmenovaná, foto je volně přístupné na několika webech.
Dne 10. prosince 1941, v průběhu japonského bombardovaní letišť v okolí Manily i v prostoru San Antonia a na dalších místech, zaútočili i Američané. Vyslali k náletům na severní část ostrova Luzon, na vyloďující se japonské oddíly a jejich lodě v prostoru Aparri a Viganu, 3 létající pevnosti B-17 (postupně ten den na vyloďující se Japonce zaútočilo však létajících pevností celkem 6.. O ostatních se pak dozvíme později, z dalšího historického pramene - poznámka autora). Létající pevnosti až zas tolik škod nezpůsobily.
Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, ve své knize - Krvavá jatka I. pod titulem Boj o Filipíny dál na str. 180,181 a 182., útok B-17, tohoto třetího dne, po 20ti letech studia, popisují, po překladu, slovy cituji:

"Jeden B-17C pilotovaný Lt. Colinem Kellym Jr. bombardoval u Aparri pravděpodobně minolovku W-19, kterou zasáhl a posádka s ní najela na pláž; avšak Kellyho osádce bylo později omylem přiznáno potopení bitevní lodi Haruna.
Letoun byl napaden stíhači A6M Zero Tainanského pluku (zde viz foto



, letících A6M Zero, foto je volně přístupné na několika webech.), kteří nad Viganem hlídkovali. Ti na něj opakovaně útočili. Nakonec začal bombardér v blízkosti letiště Clark Field (letiště severovýchodně od města San Antonio, na západním pobřeží Luzonu - poznámka autora z mapy) hořet a Kelly osádce rozkázal, aby letoun opustila; B-17C potom explodoval a pilot zahynul. Útočníci zkázu letounu neviděli, a proto jim byl přiznán jako pravděpodobně sestřelený. Na útocích na Kellyho letoun se podíleli Ens. M. Tojoda, NAP 2/C T. Jamagami, NAP 1/C T. Kikuči, NAP 3/C S. Nozawa a NAP 2/C H. Izumi (NAP 1/C Saburó Sakai, kterému bylo sestřelení tohoto bombardéru většinou přiznáváno, byl velitelem roje, který s tímto bombardérem bojoval. Ale ani jemu a ani jeho dvěma číslům tento letoun nebyl oficiálně přiznán.
Kelly byl posmrtně vyznamenán DSO a stal se prvním americkým hrdinou této války. Na jeho počest pronesl v rozhlase projev k národu sám prezident Franklin D. Roosevelt)."

Ve stejné době, ale jen o něco později, hlídkovala nad Aparri (Aparri je město na severu ostrova Luzon, kde Japonci provedli ráno 10. prosince 1941 své prvé vylodění) sekce japonských Ki-27 (zde viz foto



, pod kterým byl popisek - Nakadzima_Ki_27, foto je volně přístupné na několika webech) z 50. perutě. Během hlídkování piloti uviděli ony další dvě létající pevnosti z oněch tří a velitel japonské formace, 2/Lt. Teizó Kanamaru na jednu z nich dvakrát zaútočil a jeden B-17 poškodil. "Byl to zřejmě bombardér 40-3091, pilotovaný Lt. Georgem E. Schaetzelem."
Americký pilot ač napaden, přesto bombardoval z výšky 25 000 stop cíl, ale výsledek útoku neviděl. Jeho letoun B-17 měl poškozený motor a prostřílené křídlo. Schaetzel však byl se svou B-17 schopen dalšího letu. Zraněn nebyl ani nikdo z jeho osádky.
"Schaetzel se vrátil do San Marcelino, kde dostal rozkaz přelétnout do Del Monte (letiště Del Monte je až na jihu Filipín na ostrově Mindanao - poznámka autora). Opět odstartoval, ale v Cebu (ostrov Cebu leží mezi Luzonem a ostrovem Mindanao - pooznámka autora) byl nucen přistát, protože se při letu zlomilo poškozené křidélko. 13. prosince se podařilo s letounem doletět do Del Monte a odtud byl o týden později přelétnut do Austrálie, kde byl rozebrán na náhradní díly.
Přestože třetí letoun (je myšlena třetí létající pevnost B-17, která ten den letěla na sever Luzonu bombardovat vyloděné jednotky - poznámka autora.) japonští stíhači nezasáhli, z náletu se nevrátil. G. R. Montgomery u Aparri zapálil jednu loď; dvě transportní lodě byly celkově poškozeny. Při návratu na Mindanao však ve špatném počasí nenašel letiště Del Monte a po spotřebování paliva v blízkosti Zamboangy (Zamboanga je město a letiště na úplné západní části ostrova Mindanao - poznámka autora) přistál na moře. Osádka přistání přečkala bez zranění a byla zachráněna."

Nad Luzonem pak ve stejné době, 2Lt. Kanamaru, se svým Zerem, mezitím ztratil z dohledu Schaetzelovu létající pevnost B-17, ale uviděl další bombardér, který pak se svým číslem stíhal až k Tuguegarau. "Vedoucí ohlásil, že jej pravděpodobně sestřelil. palbou protivníka byl však zasažen motor jeho stíhačky a v důsledku toho musel na ostrově Colayan nouzově přistát. Kanamaru útočil na B-17 Lt. Earla R. Tahse, který však nepatřil k útočící trojici B-17. Tash měl totiž rozkaz přelétnout svou poškozenou létající pevnost do opravy na letiště na Clark Fieldu a při přiblížení k letišti, byl dle zápisu napaden trojicí japonských stíhačů.

"Ačkoliv byl bombardér těžce poškozen, dokázal se pilot vyhnout dalším útokům a vrátit se do Del Monte (tedy na letiště na ostrově Mindanao- poznámka autora). Jeden ze střelců, S/Sgt. M. Bibin, byl zraněn a druhý, Pfc. A. E. Norgaard, uplatňoval nárok na sestřel jednoho letounu, šlo zřejmě o letoun 2/Lt. Kanamaru.
Když tento ponurý den skončil, zůstávaly Dálněvýchodnímu letectvu USA ještě tyto bojeschopné letouny: 22 P-40 (zde viz foto




, u kterého byl popisek 20_Pursut_Squadron_P_40B, foto je volně přístupné na několika webech) , 18 B-17 a 8 P-35A, z nichž mnoho potřebovalo opravu. Námořnictvo stále ještě mělo 24 bojeschopných PBY - avšak ne na dlouho."

Filipíny a vylodění Japonců s podporou letectva, ve středu dne 10. prosince 1941.
Vzdušná situace i s některými souboji ve vzduchu ve středu 10. prosince nad Filipínami byla řečena. Nyní tedy pojďme a proberme si samotné vylodění Japonců, které nám samořejmě zároveň také potvrdí i některé předchozí údaje o dění ve vzduchu, které jsme se dozvěděli od historiků, kterými zde byli - Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, v knize - Krvavá jatka I. pod titulem Boj o Filipíny dál na str. 177 až 184., stejného třetího dne, vše po 20ti letech jejich studia historických dokumentů. Nyní to bude více stejného dne o vylodění od Edwina P. Hoyta, Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje, str. 60 až 64. Samotný den 10. prosince 1941 začíná historik větami, kterými za čínali stejný den i Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, když Edwin P. Hoyt na str. 60., píše, cituji:

"Třetí den 10. prosince, se Japonci znovu objevili a tentokrát nějaká letadla zastihli (americká letadla na Filipínách, která nerozbili při bombardování 7. /8./ prosince 1941, zde pak především na Luzonu - poznámka autora). Bylo to asi 20 bombardérů B-17, kterým se podařilo uniknout před prvním útokem, tak že odstartovaly a odletěly na jih.
Důvodem náletu Japonců 10. prosince byla ochrana jejich konvoje, který vysazoval invazní vojska u Viganu. V konvoji byly čtyři přepravní lodě a šest bitevních. Přiletělo několik B-17 a z velké výšky svrhlo bomby, které však nic nezasáhly a letadla se pak rychle vzdálila. Japonské stíhačky byly hluboko pod nimi (z předchozího víme, že se jednalo o 3 B-17 a seznámili jsme se i s jejich osudy - poznámka autora)."

V dalším líčení středy 10. prosince autor hned skočí na jih Luzonu, na pobřeží Manilské zátoky, kde leží pod hlavním městem Filipín, městem Manila, námořní základna a město se jménem Cavite, aby nás seznámil s japonskými útoky na ni ten samý den, 10. prosince 1941 a pak dále pokračuje, cituji:

"Velkou škodu utrpěli 10. prosince Američané na Filipínách v Cavite, jako následek japonského útoku na zdejší námořní základnu (zde viz foto



, u kterého byl popisek Cavite_přístav a doky_10_12_1941. Foto je volně přístupné na několika webech). Asi 50 bombardérů kroužilo ve výšce 20 000 stop, což bylo mimo dosah amerických zastaralých třípalcových protiletadlových děl, a bombardovalo podle libosti. Bombardování bylo velmi přesné a brzy se ocitly všechny námořní doky v jednom plameni. Podobně na tom byla velká část města Cavite. Jediným světlým bodem pro Američany bylo, že nepřítel nezasáhl sklad munice námořnictva.
Po soumraku však ve zbytcích doků stále zuřily požáry, které američtí obránci nemohli zvládnout. V noci přikázal admirál Hart (jedná se o stejného admirála Thomase C. Harta, který byl později předsedou, někdy také - tzv. 2. Hartovy komise, pro vyšetřování okolností Pearl Harboru, viz zde:
https://en.wikipedia.org/wiki/Thomas_C._Hart
zde viz foto



admirála Thomase C. Harta, foto pochází z Wikipedie.), aby se zachránilo co možná nejvíce zásob munice, a námořníci začali přesouvat, co se dalo, na Corregidor a do Sangley Pointu.
Ve stejný den bombardovali Japonci v přístavu také ponorku Sealion a minolovku Bittern. Mnohem horší však bylo zničení 200 torpéd v docích. Američané pociťovali jejich ztrátu velmi dlouho."

Ten samý den, 10. prosince 1941, se na Filipínách udály další události. Jedna z nich je ta, že na Filipíny připluly (z Číny) americké dělové čluny admirála Glassforda, které však zde v neměly velké uplatnění, byl předtím určeny vlastně jen ke hlídkování na čínských řekách a jejich výzbroj a konstrukce byly takové, že se při moderní válce vedené leteckými útoky, jevily doslova jako sedící kachny. Z předchozího ještě víme, že na Filipínách ten den bylo stále ještě 24 létající čluny, PBY, Cataliny, a věta to byla - "Námořnictvo stále ještě mělo 24 bojeschopných PBY - avšak ne na dlouho." A právě u historika Edwina P. Hoyta se dozvídáme na str. 60 věty co se s nimi stalo, cituji:

"Od 10. prosince nabyla válka pro Američan mnohem krutější charakter. Japonce obtěžovaly létající čluny Catalina, které v počátečních dnech války přelétávaly nad Formosou (Tchaj-wanem). Proto poslali do Manilské zátoky letku Zer, které Cataliny v jejich kotvišti našly a všechny je potopily.
Admirál Hart rozdělil svoje lodě a odeslal je pryč do Manily, aby se vyhnuly útoku. Admirál Glassford byl po návratu z Číny pověřen velením ´úderných sil´, které chtěl Hart použít k útoku na japonské obojživelné síly manévrující na Filipínách. Avšak po zničení americké pozemní základny leteckých sil, když získali Japonci úplnou převahu ve vzduchu, bylo zřejmé, že se s hladinovými loděmi nelze takového útoku odvážit. Japonci tedy přišli, aniž byli obtěžováni."

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 191.
Mapa filipínských ostrovů a ostrůvku



, na kterých se Japonci začali po 8. prosinci 1941 vyloďovat. Severně od Luzonu je ostrůvek Batan, dole pak, na Luzonu, jsou postupy japonských jednotek k poloostrovu Bataan a vidět je i pověstný ostrůvek Corregidor.
Na jiném místě bylo již řečeno, že Japonci provedli své prvé vylodění již v době 7. filipínského času 8. prosince 1941 a to severně od ostrova Luzon, na ostrůvku Batán, v kanálu Bashi. Jednalo se již tehdy o preventivní krok, kterým si chtěli zabezpečit svůj týl, a kdyby některé z jejich letadel mělo v průběhu následných útoků problémy s motorem, mohlo tam přistát. Zároveň Japonci kalkulovali s tím, že je třeba co nejdříve mít letiště, ze kterých by bylo možno podporovat vyloďující se oddíly. Skutečnost však byla jiná a základna nebyla ten prvý den útoku vůbec využita. Batán byl proto sice obsazen, ale již ve středu 10. prosince se vyloděné jednotky v Batánu, přesunuly na ostrov Camiguin, který leží blíže k severu Luzonu. Na ostrůvku Camiguin si pak Japonci zřídily od 10. prosince základnu pro své hydroplány. Ten samý den, 10. prosince 1941 pak došlo i k druhému vylodění, přímo na severním pobřeží Luzonu, v prostoru Aparri.
Od amerického historika Edwina P. Hoyta (který studoval historické prameny nejen v Americe, ale i mnoho let v Japonsku - poznámka autora), jeho knihy Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje (kniha vyšla v roce 2003 v překladu /Naše vojsko, s.r. o, Vítězné náměstí 4, 160 00 Praha 6, Tisk a vazba FINDIR, s.r.o., Český Těšín), se ze str. 62 až 64. dozvídáme o vylodění v Aparri a pak dále, že, cituji:

"Pro takové operace (jako je vylodění - poznámka autora) používali Japonci speciální úderné síly, obyčejně o velikosti zesíleného praporu a tvořené vojáky speciálně vycvičenými pro přepadové akce. Tyto síly se podle své velitele jmenovaly Tanakův oddíl (viz také jejich použití i v Malajsii - má poznámka).
Tanakův oddíl opustil Tchaj-wan (Formosu) 7. prosince a 10. prosince se vylodil v Aparri. Zde narazil na odpor jedné roty americké 11. pěší divize. Japonce mnohem více trápilo počasí, které bylo velice bouřlivé a umožnilo ten den vylodit jen dvě roty Tanakova oddílu. Transportní lodi z této bouřlivé oblasti odpluly do místa vzdáleného asi 20 mil, které bylo chráněno mysem Engano.
Bouře nebyla jediná obtíž, které museli Japonci čelit. První den zaútočily na japonské vyloďované síly v Aparri americké stíhačky P-40 a šest bombardérů B-17 (viz pojednání o vzdušné situaci nad Filipínami dne 10. prosince - poznámka autora) a podařilo se jim vyhodit do povětří minolovku č. 19.
Tato ztráta velitele japonských úderných sil velmi zneklidnila a přikázal, aby transportní lodě uspíšily vykládání. Posádky vyhodily sudy s naftou, které se měly vyložit a nechaly je vyplavit na břeh. Některá těžká zařízení určená pro letiště nebyla vyložena vůbec, a kdyby mohli Američané nasadit ještě jeden prapor vojáků a více letadel do vzduchu, podařilo by se jim vylodění zabránit. Japonci však získali první den (10. prosince 1941 - má poznámka) kolem poledne pod svou kontrolu rozjezdovou dráhu v Aparri. Potom však zjistili, že tato rozjezdová dráha a ještě dráha v Camaluniuguanu, o několik mil jižněji, je naprosto nevhodná pro bombardéry. Museli proto plány změnit, došlo ke zdržení a nové letiště našli o 50 mil dál."

Speciální japonské vyloďující se jednotky, Tanakovy oddíly, očekávaly, a to jak u Aparri, tak u Viganu, že budou mít po celý den, 10. prosince 1941, neustálou podporu bombardérů, které budou mít svá letiště přímo na Luzonu, nebo poblíž. To se však nestalo. Při vylodění se ale ukázalo, že si Tanakovy oddíly poradí i bez letecké podpory, neboť proti nim buď stály jen slabé americké síly, nebo žádné a tak se i oddíl od Aparri rychle přesunul do údolí řeky Cagayan a tudy postupoval směrem na jih Luzonu, směrem na hlavní město Filipín, k Manile. V dalším nás potom na str. 62 a 63 historik Edwin P. Hoyt seznamuje se známým problémem Američanů, nejen na Filipínách, ale vlastně i v Pacifiku, s problémem amerických torpéd, která vlastně vznikla podle vzoru německých torpéd. My víme, že Japonci jich v docích v Cavite zničili 200 ks. Edwin P. Hoyt o všem dál píše k 10. prosinci 1941, cituji:

"Japonci měli mimořádné štěstí, protože Američanům najednou začalo docházet, že podle jejich mínění jediná dosud nejúčinnější zbraň na Filipínách je pouhý strašák. Bylo to ponorkové loďstvo. Selhání nezpůsobili muži na ponorkách, ale ti, kteří navrhovali torpéda pro ponorky. Na konci 1. světové války udělal na Američany, kteří spolu s Brity a Francouzi 'okupovali Německo' (zde se Američan Edwin P. Hoyt zmýlil, nikoliv okupovali Německo, ale odebrali Německu, veškeré těžké zbraně, včetně torpéd - má autora) velký dojem pokrok, kterého německé námořnictvo dosáhlo při vývoji torpéda. Američané si proto přivezli domů vzory německých torpéd a okopírovali je, včetně odpalovacího mechanizmu (jednalo se o torpéda, která skvěle popsal pro Palbu pan kolega Krojc, viz. zde torpéda G 7:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=21&t=8141
a zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=21&t=8141&start=20
- poznámka autora). Německá konstrukce se potom stala prototypem amerického torpéda. V letech 1919 až 1941 však nebyla samozřejmě vyzkoušena řádně v boji. Americká torpéda v praxi velmi dobře fungovala se slepými hlavicemi podobně jako německý prototyp. Němci však stejně jako Američané zjistili po vypuknutí 2. světové války, že odpalovací mechanizmus je vadný a že torpéda obou států selhávala stejně často, nebo dokonce častěji, než byla úspěšná. Admirál Dünitz, velitel německého ponorkového loďstva, zjistil tuto smutnou skutečnost na jaře roku 1940 při norském tažení, když se předpokládalo, že ponorky způsobí britské flotile velkou škodu, zatímco úplně selhaly. Američanům se dostalo stejného poučení 14. prosince 1941, když americká ponorka Seawolf torpédovala japonskou přepravní loď Sanyo Maru - a loď se ani nezakymácela. Torpédo bylo pouhý brak."

Jak bylo již řečeno, druhé japonské vylodění bylo naplánováno u Pandanu, což je asi 3 míle jihovýchodně od města Viganu. Dne 10. prosince 1941 začal generál Nišimura u Viganu vyloďovat 4 400 vojáků svého výsadkového vojska na břeh, ale zasáhlo americké letectvo a přidalo se rovněž i počasí. Američané potopili japonskou minolovku č. 10 a zároveň ostřelovali vlajkovou loď admirála a přitom poškodili také dvě japonské transportní lodě, které byly nuceny najet na břeh a tam byly ponechány. Japonské obojživelné síly se tak u Pandanu setkaly při vyloďování s takovými těžkostmi, že se lodě i vojáci museli přesunout více na jih k Santě. K vylodění tam došlo teprve až další den 11. prosince 1941.

Letecká situace nad Filipínami, ve čtvrtek 11. prosince 1941.
Od Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, se v jejich knize - Krvavá jatka I. pod titulem Boj o Filipíny dál na str. 184 až 191., po 20ti letech studia historických podkladů dozvídáme další skutečnosti o letových dnech. A já jen volně zatím pokračuji.
Dne 11. prosince 1941 bylo nad Filipínami a nejvíce pak nad ostrovem Luzon tzv. "Neletové počasí". Pro letectvo USAAF to znamenalo, že si mohlo po dvou těžkých bojových dnech (8. a 10. prosince) konečně trochu oddychnout, a jak se říká lidově, "mohli si lízat rány". Americké letecké síly na Filipínách tak měly náhle k dispozici více pilotů, než letadel. Velení USAAF na Filipínách tak rozhodlo, že létat budou jen ti nejzkušenější piloti. Rozkazem bylo nařízeno stíhačům, "aby se zabývali pouze průzkumem a do boje vstupovali pouze na svoji obranu - tento rozkaz vyvolal mezi stíhači velkou nelibost, protože právě nyní se chtěli na Japonce zaměřit."
Z výše uvedeného zdroje pak pokračuji, cituji:

"Bylo provedeno několik pátracích letů na severu i na jihu. V Clark Fieldu byla zaznamenána ztráta dalších dvou letounů. 2/Lt. Robert Newman narazil se svým P-40 do B-17 Lt. Carpentera. Pilot naštěstí přežil. Nyní už zůstávalo jen 16 bombardérů B-17, které byly soustředěny v Del Monte (sever, jižně položeného ostrova Mindanao - poznámka autora). Těžce poškozený 40-3091 stál v Cebu."

Letecká situace nad Filipínami, v pátek 12. prosince 1941.
Hned brzy ráno odstartovalo sedm létajících pevností B-17, k náletům na vyloďující se Japonce u Viganu (v místě zvaném Pandan). Z uvedených historických dokumentů, které za 20 let shromáždili výše uvedení historici se dozvídáme, cituji:

"Letounu (B-17) Lt. Adamse vysadily dva motory a hydraulický systém. Stroj se převrátil na záda a dřív než dopadl, rozlomil se. Při havárii byla ještě těžce poškozena příď dalšího zaparkovaného B-17. Ostatních šest osádek bombardovalo Vigan a bezpečně se vrátilo zpět.
Mezitím personál 3. stíhací peruti, který neměl letouny, byl poslán do Manily, kde se měl nalodit a odplout do Austrálie. V Clark Fieldu (letiště severovýchodně nad městem San Antonio) se sloučily 17. a 20. peruť, zatímco 21. peruť byla odeslána do Hermosy.
Japonské armádní letectvo se nyní přemístilo blíž a začalo operovat z letišť na severu Luzonu.
První tři Ki-27 z 50. perutě přistály v Aparri večer 10. prosince a příštího dne je následovalo dalších 34 letounů. Během odpoledne 11. prosince odlétlo 18 těchto strojů do Viganu (který byl dobyt a letiště bylo ještě 11. prosince připraveno pro přistání prvních japonských letadel - má poznámka)."

Japonské námořní letectvo dislokované na Formose (Tchaj wanu) útočilo na Filipíny zde pak nejvíce na Luzon a na něm zjištěné americké cíle neztenčenou silou, jakou vrhalo do útoků i v předešlých dnech.

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 192.

Mapa



, na které jsou zaznamenány trasy útoků Japonců proti všem ostrovům Filipín. A to od 8. prosince 1941, včetně těch, které přišly ještě v květnu 1942. Mapa je volně přístupná na několika webech.
"S raním úsvitem odstartovalo pod velením Lt. Masami Macumota 36 G3M (zde viz foto



, pod kterým byl popisek, G3M_Type96_Attack_Bomber_Nell - útočný bombardér G3M Nell, foto je volně přístupné na několika webech) z 1. a 2. letky měly zaútočit na Clark Field 3. a 3. letka měly napadnout Ibu. Iba byla také cílem 27 G4M z pluku Kanoya, jejichž velitelem byl Lt. Cdr. Irisa. Další dvě formace G4M (zde viz foto



, pod kterým byl popisek - G4M_Betty - útočný bombardér G4M Betty, foto je volně přístupné na několika webech) z pluku Takao zamířily k Batangasu (Batangas - nejjižněji na Luzonu položená letecká základna - poznámka autora). Jednu skupinu 27 letounů vedl Lt. Cdr. Nonaka a druhé skupině o 25 letunech velel Lt. Adači. Doprovod v síle 29 A6M a jednoho C5M pod velením Lt. Šingóa poskytl Tainanský pluk. Dalších 9 letounů A6M a jeden C5M pod velením Lt. Masuzo Setóa napadlo cíle v zálivz Subic. V tomto zálivu měly základnu PBY Cataliny 10. průzkumného wingu /PatWing 10/ (cože je potvrzení o útoku, s kterým nás seznámil Edwin P. Hoyt.). Dalších 25 A6M z 23. leteckého pluku pod velením Lt. Takeo Kurosawy mělo spolu s navigačním C5M (zde viz foto



, pod kterým byl popisek - Ki_15_C5M_21, foto je volně přístupné na několika webech.), napadnout Manilu."

Japonský pluk námořního letectva, tzv. Tainanský pluk z Formosy (Tchaj-wanu) letěl nad záliv Subic, kde při svém příletu objevil několik amerických PBY Catalina, které tam kotvily na vodě a přímo na ně zaútočil. Na své velitelství pak japonští piloti nahlásili, že když odlétali tak 4 Cataliny hořely a další dvě nebo tři byly poškozeny.
Od Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, se z jejich studie, v knize - Krvavá jatka I. pod titulem Boj o Filipíny dál na str. 184 až 191., dozvídáme o tehdejším pátku 12. prosince 1941, cituji:

"Po příletu hlavní formace nad Clark Field se zjistilo, že letiště je přikryto těžkými mraky, a tak 1. letka odletěla nad Ibu (Iba leží severněji nad San Antoniem na západním pobřeží Luzonu - poznámka autora je z mapy Luzonu), kde devět jejich pilotů při hloubkovém náletu zapálilo tři stíhací Curtissy a další tři na zemi zničili. Letoun NAP 1/C Saburó Sakaie byl zasažen a pilot byl nucen nouzově přistát na letišti Vigan. Po opravě byl schopen příštího dne odletět na Formosu. 3. letka mezitím odletěla nad letiště Tarlac, ale žádné letouny tam neobjevila.
Nad Clark Fieldem se G3M z 1. leteckého pluku setkaly s prudkým odporem. Dvanáct bombardérů bylo protiletadlovou palbou zasaženo a jeden z nich musel na východním letišti nouzově přistát; osádka byla zajata (zde pak autoři dokončují, ve svém 20 let trvajícím výzkumu i japonských archivů, které přinesl japonský historik Jasuho Izava - V souladu s mravním kodexem japonského císařského námořnictva osádka G3M nesměla živá padnout do rukou nepřítele. Když byla po obsazení Filipín japonskou armádou objevena a osvobozena, všichni letci byli okamžitě degradováni). Tento letoun se pravděpodobně stal obětí Capt. Jesuse A. Villamora, velitele 6. stíhací perutě filipínského letectva, který ve vzduchu vedl sedm P-26A této jednotky a jemuž byl přiznán sestřel bombardéru v blízkosti Batangasu.
Formace (japonského) 3. leteckého pluku hlásila, že byla napadena stíhačkami, které byly identifikovány jako P-35 nebo P-26. První roj této jednotky (Tt. Hasuo, NAP 2/C B. Nakadžima a NAP 3/C S. Sodži) dva z letounů sestřelila; 2. roj (Wt. Off. K. Kubo, NAP 1/C F. Ohsumi a NA 1/C S. Tódžiri) sestřelila další dva a 3. roj (NAP 1/C S. Sugio, NAP 2/C K. Nakano a NA 1/C M. Masujama) sestřelila další čtyři. Filipínským pilotům se podařilo sestřelit jeden nebo dva A6M. Jeden sestřelil Lt. Gozar, ten však byl záhy sám sestřelen a zahynul; o další sestřel se společně rozdělili Lts. Geronimo M. Aclan, Alberto S. Aranzaso, Manuel Conde, Godofredo M. Juliano a Antonio k. Mondigo; Mondigo byl později sestřelen a opustil letoun na padáku, Juliano se svým prostříleným letounem přistál v Zablanu a Aclain přistál nouzově na letišti Maniquis Field."

A filipínští letci ten den 12. prosince 1941 bojovali dál a dle výzkumu výše uvedených historiků, se ještě ztratil jeden P-26 (zde viz foto



, pod kterým byl popisek - P-26A_1941, foto je volně přístupné na několika webech) při návratu z průzkumného letu. Letounu, který pilotoval Lt. Cesar M. Basa, docházelo palivo a právě v tu dobu byl napaden několika Zery. Při výzkumech se ukázalo, že zřejmě všechny japonské roje dosáhly zdvojených sestřelů, protože útočily společně. "Avšak skutečné ztráty činily tři sestřelené a dva těžce poškozené P-26A."

Po skončení tohoto útoku byly zbývající tři letu schopné P-26A evakuovány na letiště Langilang, kde byla elementární letecká škola a odtud později přelétly na letiště v La Lama Field.

"Když zbytek bombardérů po skončení náletu odlétal do bezpečí, napadla letka 3. leteckého pluku záliv Subic, který byl hodinu předtím terčem útoku Tainanského pluku. Lt. Z. Mijano, NAP 2/C S. Okazaki a NA 2/C Z. Macumoto střemhlav zaútočili na zakotvené a bezmocné PBY Catalina a šest jich zapálili. Je pravděpodobné, že museli napadnout několik letounů, na které už předtím útočili Tainanští piloti, protože celkově bylo po těchto náletech v zálivu zničeno sedm Catalin."

K pátku 12. prosince 1941 vojenští historici uvedení výše museli konstatovat, že bylo strašně patrné, že se v oblasti hlavního města Filipín Manily stalo "obecným rysem", snížená schopnost PVO, nazývají to - "naprostý nedostatek protiletecké obrany." A dodávají, "což svědčilo o nízkém početním stavu letounů". Pochopitelně na té bránící se straně, na straně Američanů a Filipínců a konstatují -"Štěstí se začalo k Američanům obracet zády. A pak dodávají, cituji:

"Zdá se, že několik P-40 se toho dne přesto podařilo dostat do vzduchu, protože 1/Lt. Robert T. Hanson, který předtím sloužil u 3. peruti, sestřelil v prostoru vylodění u Legaspi japonský vodní letoun (další podrobnosti o tomto sestřelu nejsou známy- poznámka americko - japonských historiků). Je možné, že se jednalo o plovákový letoun z křižníku z krycího svazu."

Zde je třeba říci, že právě v pátek 12. prosince 1941, došlo k dalšímu vylodění Japonců v prostoru Luzonu, když o tom Edwin P. Hoyt v knize - Válka v Pacifiku Japonsko triumfuje, na str. 63., říká důležité věty, proč právě tam a zároveň kde se Japonci vylodily, cituji:

"K dalšímu výsadku došlo u Legaspi, jižně od Manily a nedaleko úžiny San Bernardino oddělující ostrov Luzon od Samaru. Vylodění představovalo důležitou operaci kvůli velkému významu úžiny. Úžinu chránily japonské úderné síly, zatímco další velké uskupení pokládalo miny v úžině San Bernardino a Surigao, aby zabránilo Američanům v posilování v této oblasti."

A můžeme v ten samý den 12. prosince pokračovat zase dál v popisu letecké činnosti, která ještě nekončila. Když se zase vrátíme na sever, kde u Aparri japonská 50. peruť ohlašovala ve své zprávě, že "při útoku sestřelil jeden P-40 jejich Ki-27, který se zřítil do moře".
Hlášení mohlo souviset s americkým útokem na japonské letiště, který tam tehdy provedl Lt. Wagner ze 17. perutě.

"V době, kdy Wagner prováděl průzkum nad Aparri, byl napaden čtyřmi Ki-27. Dvěma těmto letounům uhnul a potom stáhl plyn. Zbývající dva Ki-27 jej předletěly a americkému pilotovi se podařilo oba sestřelit. Potom zaútočil na letiště - na pět až sedm letounů, z nichž ´několik´zapálil. V tuto chvíli na něj zaútočila další trojice Ki-27, ale Wagnerovi se podařilo sestřelit další dva letouny a potom odletěl."

Sám pak později vysvětloval - "Začal mi docházet benzín, tak jsem se vrátil domů".

"Z japonských bojových hlášení není možno zjistit jiné přesné informace než zničení jednoho Ki-27, který sestřelil osamocený P-40.
´Buzz´ Wagner (zde viz foto



, pod kterým byl popisek_Lt. Boyd_D_Buz_ Wagner_ foto je volně přístupné na několika webech) byl velkou postavou filipínské kampaně. Jeho příběh ovšem může být sporný, protože japonské záznamy z tohoto období jsou neúplné.
Je známo, že mezi 8. a 15. prosincem bylo ve filipínské oblasti ztraceno 18 Ki-27, jeden dvoumotorový bombardér Ki-48 (zde viz foto



, pod kterým byl popisek_Ki_48_99siki_souhatu_keibaku, foto je volně přístupno na několika webech) a jeden jednomotorový bombardér Ki-51 (zde viz foto



, pod kterým byl popisek - Mitsubischi_Ki-51_3, foto je volně přístupné na několika webech.). To dovoluje předpokládat, že Wagnerovy sestřely jsou podloženy, neboť jako jediné souvisejí s uvedeným typem letounu v daném období.
Obránci byli postaveni před další problém. K Legaspi se během dne přiblížila flotila dvanácti japonských transportních lodí, které byli chráněny křižníkem a šesti torpédoborci a které přivezly z ostrova Palau jednotky skupiny Kimura. Ty se vylodily a ihned začaly pronikat na sever, podél hřbetu poloostrova."

O vylodění dalších japonských sil u Legaspi, jižně od Manily a nedaleko úžiny San Bernardino, pro japonské jednotky velice důležitém výsadku dané doby, 12. prosince 1941, hovoří již předchozí historická zpráva od Edwina P. Hoyta. A to o něco výše v textu.

Příště tedy budeme hovořit o dalším dění na Filipínách a to o sobotě dne 13. prosince 1941.

Použité podklady:

Americký orel proti vycházejícímu slunci, Alan Schom.
Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan
Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt.
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku, Eric Hammel.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Pád nedobytné pevnosti Singapur, Peter H. Gryner.
Pearl Harbour, Ivan Brož.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje, Edwin P. Hoyt.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.



Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=128 ... &start=160