Zde viz mapu
, na které jsou zaznamenány trasy útoků, vylodění Japonců, proti všem ostrovům Filipín. A to od 8. prosince 1941, včetně vylodění, která přišla ještě v květnu 1942. Mapa je volně přístupná na několika webech.
Filipíny, den 14. května 1942.
Toho dne v 6,00 ráno zaútočila jedna letka Mitchellů B-25 (zde viz foto
, pod kterým byl popisek Mitchell_ B-25_1941, foto je volně přístupné na několika webech) na japonské cíle na Cebu a druhá letka pak na Davao (zde viz mapu,
, na které je ostrov Mindanao a na něm, na severu, je letiště Del Monte, na jihu je pak Davao, kde se Japonci vylodili 20. 12. 1941. Mindanao Japonci obsadili až v květnu 1942, mapa je volně přístupná na několika webech). Odpor japonského protiletadlového dělostřelectva, v rámci tamějšího PVO byl slabý a americké bombardéry způsobily Japoncům značné škody. Od anglo-japonské trojice historiků, Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, se z knihy - Krvavá jatka II, na str. 144 až 147., se pak o stejném dni a o dalším ještě dozvídáme, cituji:
„Během dalšího náletu na Davao byla hlavní pozornost věnována dokům a přístavu, kde byla zřejmě potopena jedna loď, a další byly poškozeny, zatímco v docích samotných vzplály požáry. Byla odtud také hlášena ´příšerná exploze´a mělo se za to, že bylo přímo zasaženo muniční skladiště.
V době, kdy byly B-25 na bojovém letu, z Del Monte (sever ostrova Mindanao na jihu ostrovních Filipín) odstartovaly dvě staré záplatované B-17 (zde viz foto
, létajících pevností B-17, foto je volně přístupné na několika webech) s evakuovanými.
Ve chvíli, kdy se B-17 dostaly za hranice letiště, zahájili Japonci bombardování. Navzdory svému špatnému stavu obě B-17 bezpečně doletěly do Austrálie, kde se jednomu letounu při přistání nevysunul podvozek. Nikdo z cestujících však nebyl zraněn. Krátce před půlnocí 14. 5. 1942) odletěly do Austrálie také B-25. Tyto letouny také evakuovaly několik osob a po bezproblémovém letu všechny v Austrálii přistály.
Oficiální hlášení o tomto krátkém pobytu bombardérů na Filipínách uvádělo:
´Čtyřdenní bojový let byl zakončen bez ztráty jediného muže a se ztrátou jediné B-17 na zemi. Deset B-25 a dvě B-17 potopily, nebo těžce poškodily čtyři nepřátelské transportní lodě - jednu velkou, dvě střední a jednu malou - a dosáhly zásahů na dvou jiných. Dalších osm lodí jen těsně minuly. Dále těžce poškodily skladiště a přístavy v Davau a Cebu, poškodily letiště Nichols Field a budovy ve městě Davao´.“
Po návratu do Austrálie komentoval tyto zprávy brig. generál Royce v rozhlase:
„Naše nálety uvrhly Japonce v příšernou paniku. Představte si jejich zmatek, když se náhle objevila velká formace bombardérů. Nevěděli, odkud se tyto letouny vzaly."
Trojice historiků, která dvacet let studovala vše i okolo dění na Filipínách, pak v souvislosti s řečenou misí připomíná, že nad děním těchto čtyřech či pěti dní na Mindanau, však zůstalo v mysli některých pilotů hodně "nepochopitelných pocitů trpkosti". To, když se zjistilo, že všechny bombardovací posádky byly za svou účast v této (závěrečné) operaci vyznamenány, ale žádný stíhač vyznamenání neobdržel." A k dalšímu zhoršení situace prý tam tehdy došlo, "když bylo bombardérům přiznáno zničení tří japonských stíhaček v Davau!"
Zde je pak nutno ještě říci, že samotná evakuace i na Mindanau (a tím také na Del Monte) začala mnohem dříve (než kdy se odehrávala tato mimořádná bombardovací akce, nebo mise), k čemuž výše vyjmenované historické zdroje, na str. 144., píší, cituji:
"Evakuace začala 23. dubna 1942, když přiletěl LB-30, který měl odvést specialisty vojenského letectva. V noci z 25. na 26. dubna přiletěl z Austrálie do Del Monte osamělý B-17, který měl za úkol evakuovat 27 vybraných osob; mezi cestujícími byl plukovník Carlos Romulo, MacArthurův pobočník, který byl nemocen a léčil se v nemocnici a pouze nyní byl schopen podrobit se takovému letu. Romulo byl jedním z posledních, kteří unikli z Bataanu jako cestující na palubě zachráněného obojživelného Ducka (cukrkandlová dodávka - zde viz foto
, na kterém je Grumman J2F_6_ Duck, jako Candy_Clipper_BuNo_33549, foto bylo volně přístupné na několika webech). Mezitím Capt. Bill Bradford, další veterán ´Bambo Fleet (Bambusová flotila) provedl další let s Bellancou na Corregidor, ale ve tmě při zpátečním letu havaroval. 29. dubna přiletěl z Austrálie Lt. Boselli se svým LB-30. Byl to poslední evakuační let, při kterém odvážel zbytek pilotů z Del Monte. Poručíci Obert a Brownewell odlétali s dalšími 35, kteří se do letounu namačkali. Byli označováni jako ´černí pasažéři´. Několik pilotů se však odtud nedostalo. Toho večera bombardoval Capt. Ramon Zosa z PAF s P-35A plavidla v přístavu Parang. Jeho letoun byl vyzbrojen dvěma 100librovými pumami."
Byl den 29. dubna 1942 ráno, když se objevila Kawagučiho odloučená jednotka na břehu u Parangu a začala pronikat na severovýchod. Byla to více než hrozba pro do té doby utajené a provozu schopné letiště Del Monte.
Japonská úderná Kawagučiho odloučená jednotka tehdy přistála v zálivu Mocajalar, ve vzdálenosti pouhých 15 mil a tváří v tvář stálému odporu, ale za významné podpory japonského letectva, neustále, úderné oddíly postupovali na jih.
Bylo 2. května 1942 když Capt Zosa opět odstartoval se svou P-35A, vyzbrojen opět dvěma 100 librovými pumami. Ale tentokrát Zosu doprovázely dvě P-40, které nesly po jedné 500librové pumě. Všichni měli zaútočit na japonský invazní svaz.
"Při startu za tmy Lt. Glover havaroval. Zbývající dvojice bombardovala bez viditelného efektu a potom zaútočili palubními zbraněmi.
Zosa a Lt. Crosland opět odstartovali za svítání 3. května, tentokrát útočili pouze palubními zbraněmi, předtím však zamířili do Maramagu, kde byl v opravě připraven další P-40. Zosa odletěl s P-35A na malou přistávací plochu, kde letoun ukryl.
Poslední operační let provedený 24. stíhací skupinou provedl 6. května 1942 Lt. Crosland, když bombardoval a ostřeloval velké transportní plavidlo u severního pobřeží Mindanaa."
Letiště Del Monte padlo o dva dny později, tedy 8. května 1942.
Zbytek letového a pomocného personálu amerického letectva pak ustoupil na Malaybalay, kde se 12. května vzdali i se zbytkem vojska, kterému na Mindanau velel generálmajor Sharp. A pak přišel trpký konec, o kterém na str. 146., píše trojice historiků následující, cituji:
"Piloti dvou posledních P-40 plánovali, že s nimi uletí, ale když přišel rozkaz ke kapitulaci, oba letouny padly Japoncům do rukou. Později je museli američtí piloti za doprovodu Japonců přelétnout na letiště Malaybalay Field a potom na Davao. Doprovázely je PT-13 pilotovaný Lt. Johnem Volkenaarem a tři japonské letouny. Byly to až do roku 1944 poslední let Američany pilotovaných letounů nad Filipínami. V době kapitulace bylo pilotům 24. stíhací skupiny oficiálně přiznáno sestřelení alespoň 45 japonských letounů a zničení dalších 30 na zemi.
Když se na Bataanu vzdal generálmajor King, šlo do zajetí 76 000 mužů, mezi nimiž bylo 12 000 Američanů - byla to největší kapitulace v americké vojenské historii (zde viz foto
, pod kterým byl popisek – Capitulation_Bataan_1942, foto je volně přístupné na několika webech). Následně potom kapituloval Corregidor s celou 13 000 posádkou (zde viz foto
, pod kterým byl popisek, kapitulace na ostrově Corregidor 1942, foto je volně přístupné na několika wbech). Obě události následovaly po pádu Singapuru a jeho posádky 130 000 mužů a kapitulace Nizozemské Východní Indie a nizozemských ozbrojených sil (dalších 42 000 mužů). Výsledný šok pro spojenecké vrchní velení byl nezměrný. Dobyvační Japonci se zdáli být nezastavitelní."
A ani zde si trojice historiků, která popisovala dění na Filipínách, historiků, kteří mapovali leteckou část japonského dobývání Filipín v letech 1941- 42, neodpouští (asi určitě díky dvojici z nich z Anglie…), připomenout nečestné chování, mnohdy končící smrtí zajatce, chování vojáků a důstojníků vítězného Japonska. Japonci si určitě v těch chvílích mysleli, že jejich vítězství platí navždy a tak je nikdo nikdy nebude soudit. Velice se spletli! Anglo-japonské trojice historiků, Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, totiž v knize - Krvavá jatka II, na str. 146 a 147., o vítězích těchto měsíců napsala, cituji:
"Dokonce i s tak obrovským úspěchem dosaženým v tak krátkém časovém období proti dvěma nejmocnějším vojenským silám měli Japonci k velkodušným vítězům daleko. Přes záruky poraženému generálmajoru Kingovi, že ´Císařská japonská armáda nejsou barbaři´, a že s jeho vojáky nebudou špatně zacházet, zajatci museli v nesnesitelném horku pochodovat z Bataanu do San Fernanda v Pampanga na vzdálenost asi 75 mil. Mnoho z nich bylo nemocných a zraněných, ale všichni byli nuceni pochodovat s ostatními. Ti, kteří padli u silnice, byli buď zastřeleni, nebo ubodáni bajonety. Cesta trvala devět dnů. Hlídky se střídaly každé tři míle čerstvými vojáky, kteří kolonu doprovázeli v ukořistěných amerických vozidlech.
Po prvních pět dnů nedostali zajatci žádnou stravu - kromě té, kterou jim odvážní Filipínci vhodili - žádnou vodu, kromě vody z děr u silnice a z bláta, ve kterém se váleli buvoli. Šestý den dostal každý zajatec šálek rýže. Devátého dne - měli za sebou 55 mil - bylo zajatcům řečeno, že dál pochodovat nebudou, protože odtud budou na místo určení do Camp O´Donnel (O´Donnelův tábor) odtransportováni železnicí.
Ulehčení trvalo jen krátce, protože byli jako stádo nahnáni do malých železničních vagonů - 100 mužů na jeden vagon. Z těchto děsivých poměrů vznikly následné oficiální počty:
´Vagony byly přeplněny, že mnozí během cesty nedosáhli na zem. Stovky vojáků z nedostatku vzduchu upadly do bezvědomí a mnozí zemřeli na udušení.´
Není přesně známo, kolik vojáků na pochodu zemřelo, přestože evidence předpokládá, že zahynulo nejméně 8 000 Američanů a Filipínců."
Zde tedy končím Filipíny po té letecké části historie, v počátku proložené i tím co se dělo na frontě. A nyní se v čase vrátíme zpět ke konci roku 1941 na Luzon a na Filipíny jako celek, a řekneme si co se dělo na pozemní frontě. Začneme někdy koncem druhé dekády prosince roku 1941, někde v prostoru Manily, hlavního města Filipín. Některé historické údaje a fakta zde budou opakována, ale hlavně o pozemní frontě na Bataanu a Coreggidoru si zde řekneme i fakta zcela nová a mnohde i fakta a údaje doplňující, k těm, která již zde byla napsána.
Zde viz mapu
, pod kterou byl popisek po překladu - fronta na Luzonu, na poloostrově Bataan k 31. prosinci 1941, mapa je volně přístupná na několika webech.
Filipíny od prosince 1941 do května 1942 na pozemní frontě.
O bojích na poloostrově Bataan začněme o něco dříve, tedy v době konce druhé dekády roku 1941. Byla to doba, kdy už obyvatelé ostrova Luzon, zvláště pak již i v Manile, po porážkách filipínsko-amerických pozemních sil od rychle postupující japonských pozemních jednotek ze severu, věděli, že začíná konec. Většina bojeschopných Filipínců a uniformovaných Američanů na Luzonu, především však v oblasti hlavního města Manily, už odešla na Bataanský poloostrov, kde se přidali k tamějším oddílům.
