Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 232.

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 232.
Zde viz náčrt



, na kterém malíř Roz. z mnoha map, nakreslil Barmu i s Barmskou cestou, včetně velkého množství letišť, tehdy používaných. Náčrt byla nakreslen pro Palbu.
Barma, pondělí až středa, 5. až 7. ledna 1942.
Bylo pondělí ráno, 5. ledna, když se japonská 77. sentai opět nad Mingaladon vrátila. Bohužel tentokrát se s odporem nad letištěm nesetkala. Při jejím náletu byla zdemolována důstojnická jídelna a DC-2 (G474) ze 31. peruti byl zničen přímým zásahem V noci letiště v Mingaladonu bombardovaly lehké japonské bombardéry Ki-30 ze 31. sentai a další noc pak bombardování provedlo šest japonských Ki-21 (zde viz foto,



pod kterým je popisek - Mitsubischi_Ki-21_Sally, foto je volně přístupné na několika webech) ze 62. sentai. Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, ve své knize - Krvavá jatka I. pod titulem - Barma - první útoky, na str. 256., a dále, napsali, cituji:

"Ráno 7. ledna 1942 sedm Ki-27 (zde viz foto



, pod kterým byl popisek - Nakadzima_Ki_27, foto je volně přístupné na několika webech) ze 77. sentai doprovázelo bombardéry z 31. a 62. sentai k náletu na Moulmein. Při hloubkovém útoku zničily jeden malý dvojplošník. Této noci se nad Mingaladon vrátily bombardéry z 31. sentai.
7. ledna 1942 dorazila do Barmy první posila RAF. Z Egypta přiletělo do Toungooa (letiště severněji nad Rangúnem /2skoro 200 mil/ již na řece Sittang) 16 Blenheimů IV (zde viz foto



, na kterém je Bristol Blenheim Mk. IV, foto je volně přístupné na několika webech.) ze 113. perutě, které velel Wg. Cdr. N Stidolph (Rhodesan). Dne 30. prosince 1941 Odstartovala první šestice letounů, vedených Stidolphem z Hlwanu (z Egypta); dalších pět letounů následovalo pod velením Sqn. Ldr. P. R. A. Forda hned příští den. Posledních pět letounů, které vedl Sqn. Ldr. P. Duggan Smith (Novozélanďan) odletělo na Nový rok. Převládaly osádky z dominií, mezi nimiž byli čtyři piloti ze SAAF, tři z RAAF a jeden Kanaďan.. Každý letoun vezl jednoho specialistu z pozemního personálu; ti měli v nastávajících týdnech prokázat neocenitelné služby. Zbývající letecké posádky a pozemní personál 60. peruti skončily s novou jednotkou. Téhož dne odletěly dva odloučené Lysandery 28. peruti z Kohatu v Indii na jih, aby byly na lodi dopraveny na Andamanské ostrovy; zbytek peruti se připravil na přesun do Barmy."

Barma, čtvrtek, 8. leden 1942.
Když Blenheimy IV. dorazily do Barmy , okamžitě bylo devět letounů (mezi nimi jeden stroj ze 60. peruti) vyzbrojeno čtyřmi 250 librovými pumami H.E. a čtyřmi 40librovými zápalnými pumami pro nálet na doky v Bangkoku.

"Se dvěma letouny letěly osádky 60. peruti. Wt. Off. Martin Huggard absolvoval jeden ze svých prvních náletů v Barmě se svým starým letounem L4912 a jeho kolega Sgt. J. B. Barson pilotoval letoun ze 113. perutě Z7630. Odstartovali ve 2:00 a po dosažení cíle bombardovali individuálně. Protiletadlová palba byla velmi intenzivní, ale osádky hlásily, že viděly mnoho požárů a explozí. Všichni se bezpečně vrátili. Po návratu na základnu byly všechny Blenheimy poslány na sever do Lashia, kde si měly osádky po dlouhém přeletu z Egypta odpočinout.
Zůstaly tam až do 19. ledna 1942."

Několik hodin po skončení náletu Blenheimů na Bangkok, hlavní město Thajska, byly stejný den 8. ledna, poslány také 4 P-40 (zde viz foto



, na kterém je popisek, RAF_P-40_Tomahawks_1941, foto je volně přístupné na několika webech) z 2. perutě AVG do útoku na letiště Mesoht. Při útoku se
jim podařilo, na zemi, zničit celkem osm letounů. Japonská hlášení říkají, že byly zničeny 4 Ki-27 ze 77. sentai, které po zásazích shořely, další tři byly poškozeny. Navíc byl také spálen jeden japonský transportní letoun. Ale vše napsané se neodehrávalo v Mesohtu, ale v Rahengu!

"Protiletadlová obrana měla sestřelit dva P-40; letoun Flt. Lt. Charlie Motta byl sice zasažen, ale přistál na břicho na mýtině v blízkosti letiště; a ještě předtím, než letoun explodoval, podařilo se pilotovi opustit kabinu. Byl zajat a o týden později promluvil v bangkokském rádiu, že je nezraněn a daří se mu dobře. Po návratu ostatní piloti hlásili, že Mott zničil tři z nárokovaných letounů. Flt. Ldr. Percy Martelt a Bob Moss údajně zničili každý dva a Flt. Ldr. Bright jeden stroj."

Stejný den pak japonská 77. sentai odeslala k obraně jižní části úžiny Kra, svou 3. čútai do Singory, ostatní stíhací jednotky se potom přemístily z této oblasti do Malajska.
Stejný den, spíše však v noci, došlo k jednomu pokusu o odvrácení japonského útoku na Rangún.

"Tři piloti z AVG - Howard, Bright a Peter Wright - se v noci pokusili napadnout bombardovací letouny útočící na Rangún. Vzhledem k tomu, že vzletová dráha nebyla osvětlena, musely se na jejím okraji seřadit osobní a nákladní automobily a svými reflektory ji osvětlit. Američanům se však nepodařilo japonské bombardéry objevit, a tak ve 4:00 jim Mingaladon doporučil, aby se vrátili. Vozidla seřazená podél vzletové dráhy jim pro usnadnění přistání dráhu opět osvětlila.
Když se Wright přibližoval k dráze, praskla mu v kabině trubka od hydrauliky a postříkala ho. Zpola oslepen rozstříknutým olejem neudržel při přistání směr a srazil se s automobilem, ve kterém spal pilot Ken Merrit.
Wright vyšel z havárie bez zranění, ale Merrit zahynul."

Barma, pátek, 9. ledna 1942.
Americká AVG se ten den opět vrátila k útočné činnosti, "ofenzivnímu létání". Připojila se k nim i RAF, když Sqn. Ldr. Newkirk vedl útok na letiště Raheng, kterého se účastnily čtyři P-40 a celkem 6. Buffal (zde viz foto



, na kterém jsou Buffala, foto je volně přístupné na několika webech.).

"Američané hlásili, že spatřili ´sedm Buffal, která Japonci dostali od Siamců (z Thajska)´. Letouny se právě chystaly vzlétnout, zatímco dva další kroužily nad letištěm; tuto dvojici později sestřelil Newkirk. Během několika hloubkových útoků zničil Newkirk na zemi dvě ´Buffala´, další nárokoval Bright a Flt. Ldr. Noel Bacon se s Bobem Layherem podělili o čtvrté. Piloti britské 67. perutě mezitím hlásili zničení dvou bombardérů ´typu 97´ (piloti Ft. Lt. Brandt s letounem W8213 a Flt. Lt. Pinckney v W8239) a poškození dalších čtyř.
Podle japonských hlášení měl být jeden letoun spálen, jeden těžce poškozen a měl být zničen jeden startovací vůz."

V noci ze čtvrtka na pátek napadli japonské bombardéry opět Rangún a letiště Mingaladon. Při bombardování bylo zasaženo několik budov a při tom i několik 40galonových sudů s olejem. Na letišti Mingaladona tak vypukl velký požár. Dva z pilotů, a byli jimiFlt. Lt. Pinckney a Flg. Off Bingham-Wallis se vydali Japonce stíhat. Bingham-Wallis nahodil Buffalo (W8146/D) a Pinckney se ho pokoušel navádět přenosnou vysílačkou.
O této akci později Bingham-Wallis do zápisu řekl, cituji:

"S nočními útočníky se spojení navázat nepodařilo, ale oni navázali spojení s Colinem Pickneyem. Zatímco mě naváděl z protileteckého zákopu na letišti, jeden Japonec své pumy shodil na okraj zákopu a velice otřeseného Pickneye museli letci ze zákopu vykopat.
Zjistili jsme, že Japonci při náletech na Rangún využívají měsíčního světla a po větší část příletové trasy letí s rozsvícenými polohovými světly. Proto jsme jako malou odloučenou jednotku poslali do Moulmeinu Pickneye a Bargha, aby je během příletu napadli. Žel v tom okamžiku Japonci s nálety přestali."

Barma, sobota, 10. ledna 1942.
Bylo ráno dne 10. května 1942 když první čtveřici Buffal vedl k útoku na letiště Mesoht velitel Sqn. Ldr. Milward (v RD-A). Další letounů tehdy, dle zápisů, pilotovali seržanti Rutheford, Pedrsen a Sadler. Buffala napadla japonské vojáky, které v cílové oblasti Mesohtu piloti uviděli. Na letišti pak zničili dva jednomotorové letouny. Zřejmě, dle hlášení, se jednalo o dva bombardéry Ki-30 z 31. sentai. Svědčí o tom i japonské hlášení, které říká že čtyři Buffala během útoku, toho dne, zapálila řečená letadla.

Barma, neděle až neděle, od 11. do 18. ledna 1942.
Noční nálety na Rangůn, hlavní město Barmy a jedno z letišť poblíž, letiště v Mingaladonu pokračovaly, a navíc v časných ranních hodinách Ki-21 z 11. a 62. sentai napadly, také Moulmein a Tavoy. Dne 13. ledna 1942 zaútočily Ki-27 ze 77. sentai na Tavoy, kde na zemi zničily ten den sedm malých letounů a již 14. ledna časně po ránu napadlo deset Ki-30 a osm Ki-21 Mingaladon, kde zapálili dalších šest letounů.
Došlo k dalším organizačním opatřením na spojenecké straně a i k osobním událostem. Pochopitelně se dál i bojovalo.

"Zbytek 1. perutě AVG se připojil ke 2. peruti v Mingaladonu. V letce šesti letounů, kterou vedl Sqn. Ldr. Bob Sandell, působil mezi piloty bývalý námořní letec Gregory Boyington (Boyington byl později hodnocen jako největší stíhací ´eso´ námořní pěchoty v letech druhé světové války. On a jeho zástupce Howard z 2. peruti budou dvěma z amerických stíhacích pilotů, kteří obdrží nejvyšší vyznamenání ´Čestnou medaili Kongresu´ (poznámka pochází od Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, z jejich knihy - Krvavá jatka I. pod titulem - Barma - první útoky, na str. 258.).
V průběhu dne přiletělo dalších sedm P-40, které vedl zastupující Sqn. Ldr. Bob Neale.
V této době Sqn. Ldr. Milward z 67. peruti zjistil, že po svém zranění je pro něj stále těžší pilotovat letoun. Bolest mu působilo i řízení vlastního automobilu. Několik měsíců předtím se oženil a jeho manželka, která pracovala na velitelství letectva, nyní působila jako jeho řidič. Za těchto okolností neochotně předal velení perutě Flt. Lt. Brandtovi a po přeložení na velitelství letectva byl povýšen do hodnosti Wing Commandera.
Buffala byla nyní často používána k průzkumným letům. 13. ledna 1942 Sgt. Rutherford provedl nízký průlet nad letištěm Raheng (Tak) a Mesoht. Plt. Off. Brewer (W8229) letěl do Don Muangu, 150 mil severně od Bangkoku, a odtud nad Tavoy, kde napadl dvoumístný letoun, o kterém řekl, že byl podobný ´Junkersu 87´. Nezpozorován vystoupal nad letoun a první útok provedl ze slunce. Protivník se o úhybný manévr nepokusil jeho stroj hořel a mířil k thajským hranicím, kde po chvíli mezi kopci explodoval. Pravděpodobně to byly Ki-15 (zde viz foto



, pod kterým byl popisek - navigační Ki_15_C5M_21, foto je volně přístupné na několika webech.), nebo Ki-30, jednomotorové letouny, lehké průzkumné a bombardovací stroje s pevným podvozkem, které JAAF používalo v Barmě a Thajsku; jejich totožnost však nebyla ověřena. Příštího dne (14. ledna) zamířil Flt. Lt. Pinckney (W8239) spolu se dvěma dalšími letci nad letiště Mesoht, kde uviděli pojíždět před startem, velký letoun, který identifikovali jako Junkers Ju 52. Po Pickneyově útoku letoun explodoval."

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 233.

Barma, 15. ledna 1942.
Bylo 15. ledna 1942, když nový velitel 67. perutě Flt. Lt. Brandt (W8213), Plt. Off. Christensen a Sgt. Sadler napadli letiště Prachuap v jižním Thajsku, kde při svém útoku poškodili pět dvouplošníků a dva další poškodili. Brandt později uvedl, cituji od:
Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, ve své knize - Krvavá jatka I. pod titulem - Barma - první útoky, na str. 258:

" ´Uviděl jsem na zemi tři letouny a dva z nich jsem poškodil. Zaútočil jsem i na třetí, ale výsledek útoku jsem nespatřil. ´
Hlášení Christensena:
´Z 1 000 stop jsem střemhlav zaútočil na dva dvojplošníky. Otočil jsem letoun a vrátil se. Objevil jsem dva střední bombardéry (armádní 97). Na tyto letouny jsem vypálil tři dávky. Z obou létaly kusy plechů. Jeden letoun spadl na křídlo, druhý byl rozstřílený na kusy´."

Řečená trojice spojeneckých pilotů napadla letouny, které, dle historiků, patřily Královskému thajskému letectvu. Trojice pilotů pak se svými letouny ještě napadla, a to severně od letiště, vlak s otevřeným vagónem, na němž bylo asi 30 vojáků vyzbrojených čtyřmi kulomety. Pilotům se podařilo prostřílet kotel lokomotivy, která začala pronikat do otevřeného vagonu a mohlo tam, dle odhadu přežít max. 5 vojáků. Při obrané palbě z kulometů bylo lehce zasaženo Christensenovo a Sadlerovo letadlo. Oběma pilotům se podařilo v pořádku se vrátit zpět a přistát.

Barma, 17. ledna 1942.
Toho dne, 17. ledna Sgt. Williams našel několik japonských cílů v oblasti Kanchanabuni - Bun Dhaosa a Plt. OFF. Sharp a Sgt. Rutheford rozstříleli další cíle v oblasti Tak-Mesoht.

Pozemní útok japonské armády do Barmy.
Ve stejné době, okolo 17. ledna 1942, byli již Japonci připraveni a soustředěni postoupit do Barmy (kde měli připravenou tzv. "Pátou kolonu" ze samotných Barmánců a japonských zpravodajců, která jim pak pomáhala v postupu hornatou Barmou, plnou velkých řek, pokrytých těžko prostupnou džunglí.). Jednalo se o japonskou 15. armádu, v jejíž sestavě byla 33. divize pod velením Lt. Gen S. Sakuraie a 55. divize, které velel Lt. Gen J. Takeuči. Armáda, která byla připravena vstoupit do Barmy, čítala celkem 35 440 vojáků a důstojníků. K 17. lednu nebyla ještě zcela připravena plánovaná letecká podpora, ale mezitím japonský 10. letecký pluk, doplňoval své početní stavy letadel, což chtěl do začátku útoku, který byl stanoven na 18. ledna 1942, dodržet.

Postup japonských pozemních jednotek začal dne 18. října 1942 útokem do slabě bráněné dolní Barmy.
Historik David Rooney, ve své knize Vítězství v Barmě pak v kapitole knihy s názvem - Ústup, 1942 - na str. 11. o útoku do dolní, ale i horní Barmy píše o pozemních bojích, i s jakýmsi povšechným úvodem, následující slova, cituji:

"Okupace Indočíny Japonskem v červenci 1941 přiměla Spojené státy zvýšit dodávky válečné pomoci Číně, které putovaly přes Rangún směrem nahoru po Barmské silnici.
Pomalý transport, krádeže a korupce (zboží všeho druhu, od vojenských potřeb a výzbroje, přes veškeré ostatní zabezpečení vojáků) však byly příčinou ztrát asi dvou třetin materiálu, který měl do Čankingu dorazit. Hromadící se velké množství zboží v Rangúnu se na druhé straně ukázalo být velkým lákadlem pro Japonce, kteří po bleskovém útoku na Pearl Harbor, Hongkong, Singapur a Malajsii napadli v lednu 1942 i Barmu.
Barma byla na útok, po všech stránkách, připravena velmi špatně. Dříve byla součástí Indie, ale během třicátých let (20. století) jí byla díky požadavku na politickou suverenitu dána nová ústava a potřebná legislativa. To však požadavky této země příliš neuspokojilo, a tak Japonci lehce získali podporu pro své podzemní hnutí vedené plukovníkem Suzukim. Ten dal dohromady Barmskou nezávislou armádu, která pak během okupace Barmy Japonsku pomáhala."

Historik nás pak tak trochu seznámí, všeobecně, i s barmskou flórou i stavem obrany, když na stejné str. 11, dodává, cituji:

"Na severu Barmy se rozkládají vysoké hory, z nichž odvádějí vodu dvě největší barmské řeky - Irrawaddy a Čjintwin. Ty se stékají jižně od (města) Mandalaj, pokračují dál kolem Prome a do moře se vlévají v blízkosti hlavního města státu Rangúnu. Oba vodní toky byly důležitou dopravní cestou. Primitivní silnice a železnice vedly údolím těchto řek.
Obrana byla vážně zanedbána částečně právě kvůli terénu (zde viz foto



, pod kterým je popisek – Pozemní boje v Barmě se vedly v neprostupné džungli, na stezkách vyšlapaných zvěří. Další foto



, pak říká, parafrázuji, že příslušníci kmene Kočina, dělali pro Spojence pasti na Japonce. Při spojeneckém ústupu, nebo při jejich obraně. Fota mi zaslal kolega z Palby, parmezano, s tímto autorstvím - Posílám několik naskenovaných fotek z knížky ´Oheň proti ohni´ /Svaz protifašistických bojovníků Praha 1966/ od Jířího Muchy /syn malíře Alfonze Muchy/ . Autor za WWII působil jako korespondent BBC, na mnoha západních frontách od severní Afriky po Západní frontu v Evropě , byl také v Barmě a ty fotky jsou od něho.). Vláda neměla pro případ napadení připraven žádný plán. V pohotovosti bylo jen několik dobře vycvičených bojových jednotek, nevelký počet letadel, tanků a děl. Barmská první divize, která by se snad mohla uplatnit při vnitrostátní akci, neměla proti zkušené a předešlými bitvami zpevněné japonské armádě nejmenší šanci. Podobně byla rozprášena i 17. indická lehká divize (17th IndianLight Division), která předtím absolvovala výcvik pro boj v severoafrických pouštích. 20. února dorazila do Barmy 7. obrněná brigáda (7 Armoured Brigade), a ačkoli nebyla vyzbrojena pro boj v džungli, probojovala si ústup až k hranicím s Indií. Wavell (zde viz foto



, na kterém je generál Archibald Wawell, foto je volně přístupné na několika webech.) a Alexander se spolu se svými jednotkami ocitli v bezvýchodné situaci. Proti tak slabé obraně stačilo Japoncům postavit dvě zkušené divize, 33. a 55. divizi, později ještě tři divize přidali.
Britské jednotky byly přinuceny k ústupu ze země ještě téhož roku (1942). Neměli bychom však zapomenout, že ačkoli bylo ztraceno území větší než Francie a Belgie, do země povolané anglické vojsko mělo příliš málo divizí a nebylo vycvičeno ani pro úkol, který na ně čekal. Díky podobným situacím však začal nabývat na síle mýtus o neporazitelnosti japonských vojsk."

A nyní zpět na nebe, letové situaci ke dni 19. ledna 1942, zároveň se jednou větou dozvíme i o pozemních bojích Barmských střelců.

Barma pondělí, 19. ledna 1942.
Ještě brzy ráno tohoto dne odletělo celkem 6 Blenheimů ze 113. perutě, za doprovodu dvou Buffal do Tavoye, aby odtud evakuovaly 30 příslušníků pozemního personálu RAF. Velitel eskorty Sqn. Ldr. Smith měl instrukce, že muže v Tavoy přistát jen tehdy, když na letišti bude vyložen bílý kříž, což mělo tehdy znamenat, že letiště není obsazeno Japonci. Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, ve své knize - Krvavá jatka I. pod titulem - Barma - první útoky, na str. 260 a dále říkají, cituji:

"Piloti však žádné takové označení na letišti neuviděli a navíc se nad letištěm setkali s několika Ki-30 ( zde viz foto



, pod kterým byl popisek - Mitsubischi_Ki_30_Ann, foto je volně přístupné na několika webech - poznámka autorů) ze 31. sentai doprovázených sedmi Ki-27, které se připravovaly na letiště zaútočit a poskytnout tak podporu pronikajícím japonským jednotkám. Ki-27 napadly letoun Sqn. Ldr. Duggan Smitha (Z7630/A), zasáhly ho do kormidel, rozstřílely spodní vstupní dveře do pilotní kabiny a ustřelily radiovou anténu. Všem Blenheimům se však podařilo útočníkům uhnout a bezpečně přistát.
Doprovod - čítající teď pouze jeden P-40 a dvě Buffala - byl zatažen do souboje. Pilot AVG Frank Lawlor hlásil, že ho ´po celé obloze´honilo´ šest Ki-27. Sgt. Sadler, který pilotoval jedno z Buffal, zaútočil na jeden Ki-27, který mu lehce unikl z dostřelu a dostal se mu za ocas. Novozélanďanovi se však podařilo se ukrýt v mraku. Osádky Blenheimů hlásily, že se doprovodu podařilo sestřelit jednoho z útočníků; a Lawlor si tedy mohl nárokovat sestřel, ale přiznán mu nebyl. Japonští piloti však žádné ztráty neutrpěli, naopak nárokovali si tři sestřely, dva pro Capt. Kaoru Kakimi z velitelství letky a jeden pro Sgt. Maj. Šibata z 2. čútai.
Před koncem dne Barmští střelci vydali Tavoy (letiště leží v jižní Barmě) Japoncům."

Během rána toho stejného dne 19. ledna sestřelila trojice pilotů z 2. perutě AVG - Howard, Petach a Layher - jednomotorový průzkumný letoun identifikovaný jako ´armádní 98´.
K řečenému sestřelu mělo dojít nad letištěm Mesoht (město s letištěm leží na hranicích Thajska v jeho jižní části). Jenomže v japonských záznamech se ztráta tohoto průzkumného letadla neobjevuje.

Když jsem popisoval začátek a průběh bojů o Malajsko byla popsána i cesta britské 17., 135. a 136. stíhací perutě (267. Wing) RAF, které byly dopraveny na Střední východ. Jednalo se o dobu, kdy teprve začala válka s Japonskem. Když popisované jednotky dorazily na Střední východ, byly okamžitě naloděny a odeslány do Barmy.
Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, ve své knize - Krvavá jatka I. pod titulem - Barma - první útoky, na str. 260 a na dalších stránkách pak o těchto jednotkách a jejich strojích píší, cituji:

"5. ledna 1942 byl pozemní personál 17. perutě vyložen v Bombaji - byla to první posila RAF, a o pár dnů později ho následovala pozemní skupina 136. peruti. V této době se začala 17. peruť - stále ještě bez letounů přesunovat z Kalkaty do Mingaladonu na palubě armádní transportní lodi HMT Neuralia. 135. peruť byla přímo dopravena do Rangúnu a po dosažení místa určení se 16. ledna 1942 přemístila do Zayatkwinu (letiště v Zayatkwinu leží mírně severovýchodně od Rangúnu, hlavního města Barmy)."

Ve stejné době, která je zde popisována, byli všichni piloti ze 267. Wingu, tedy z 17., 135. a 136. stíhací perutě (jejich jména uvedu v TABULKA 18, kterou dám za chvíli v dalším článku) byli tehdy v Káhiře a čekali na své Hurricany, které byly v bednách na lodích převáženy do Indie a odtud přes celý kontinent a Barmu, měly být dovezeny na letiště do Mingaladonu.
Háček však byl v tom, že přednostně museli piloti přijít k jednotkám, které byly odeslány na Jávu. Ostatní si tedy řekneme dále.

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 234.

Vrchní velitelství na Středním východě, jak se dozvídáme z historických pramenů, nebylo totiž ochotno uvolnit více Hurricanů pro Barmu, než požadoval Dálný východ - v rozporu s rozhodnutím, které provedlo ministerstvo letectva. Tento rozpor, se rozhodl Sqn. Ldr. ´Jimmi´Edson, DFC, ze 136. peruti uvítat. Jenomže ostatní velitelé perutí - Sqn. Ldr. Frank Carrey a ´Bunny´Stone - vzali celou záležitost rozporu do vlastních rukou a rozhodli se, že letouny pro Barmu získají za každou cenu! Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, ve své knize - Krvavá jatka I. pod titulem - Barma - první útoky, na str. 261., pak tyto tři velitele představují, když ve své poznámce dodávají, následující slova:

"Všichni tři velitelé perutí patřili k veteránům z bitev o Francii a Anglii v roce 1940 a k nejlepším stíhacím pilotům RAF. Carey měl na svém kontě 18 vzdušných vítězství, Stone tři a Eldson sedm. Když jsme dokončovali tuto kapitolu, začala v roce 1991 válka v Zálivu a jednou z prvních obětí RAF byl Wg. Cdr. Nigel Eldson /syn Jimmiho/, který padl i se svým navigátorem. Jejich Tornado GR 3 bylo sestřeleno nad Irákem."

Na stejné straně 261., pak trojice historiků uvádí TABULKA 18, ve které jsou i se svými piloty tehdejší velitelé jednotlivých perutí z 267. wingu, cituji ze stejného díla, str. 261:

"TABULKA 18.
Piloti 267. wingu.

......17. peruť..................................................................135. peruť.....................................

Sqn. Ldr. C. A. C. Stone, DFC......................Sqn. Ldr. F. R. Carey, DFC, DFM
Flt. Lt. M. C. C. Cotton, RAAF........................Flt. Lt. E. J. Watson
Plt. Off. A. W. Carwell......................................Flg. Off. A. Whitby
Plt. Off. L. D. Thomas, RCAF (US)..................Plt. Off. W. S. J. Storey, RAAF
Plt. Off. T. L. Lewis, RCAF..............................Plt. Off. E. Batchelar
Plt. Off. K. G. Hemingway................................Plt. Off. R. E. Stout, RNZAF
Plt. Off. F. E. Earnshaw.....................................Plt. Off. G. W. Underwood
Plt. Off. G. S. Murdoch......................................Plt. Off. J. W. Monk, RCAF (US)
Plt. Off. O. J. Reid..............................................Plt. Off. L. C. C. Hawkins
Plt. Off. W. E. Chadwick, RCAF.......................Plt. Off. R. A. Prince
Plt. Off. D. K. Warburton...................................2/Lt. G. A. Booysen, SAAF
Plt. Off. H. J. Everard, RCAF.............................Flt. Sg. W. H. F. Dean, RNZAF
2/Lt. D. G. Bailey, SAAF....................................Flt. Sgt. C. G. Beale, RNZAF
2/Lt. G. A. Peter, SAAF......................................Flt. Sgt. W. D. Dunjley, RNZAF
Sgt. C. S. Miller, RCAF.......................................Flt. Sgt. A. R. Cambell, RNZAF
Sgt. J. F. Barrick, RCAF (US).............................Sgt. C. H. Fox, RNZAF
Sgt. J. F. Gibson, RCAF (US).............................Sgt. M. A. McRae, RAAF
Sgt. K. N. Rathbone.............................................Sgt. D. P. Robertson
Sgt. A. N. Brooks.................................................Sgt. A. W. Bedford
Sgt. R. F. Doman..................................................Sgt. A. W. Arrowsmith, RNZAF
Sgt. A. MacDonald, RCAF...................................Sgt. J. R. Sergeant
Sgt. C. E. Wisrodt, RCAF (US)............................
Sgt. K. M. Wheatley, RCAF.................................
Sgt. D. C. Cropper, RAAF........................................

.................................................................136. peruť..................

Sqn. Ldr. T. A. F. Eldson, DFC................................ Sgt. K. Bunting
Plt. Lt. F. B. Sutton.......................................................Sgt. J. Wetheral
Plt. Off. Brown............................................................. Sgt. F. J. Pickard
Plt. Off. F. J. Goddard....................................................Sgt. F. C. Fortune
Plt. Off. L. H. LeCraw, RCAF.......................................Sgt. R. C. Payne, RCAF
Plt. Off. D. E. Fuge.........................................................Sgt. V. B. G. Butler, RCAF
Plt. Off. G. J. Moorhouse................................................Sgt. E. H. Viens, RCAF
Plt. Off. A. J. H. Kitley...................................................Sgt. M. C. H. Cuthbert, RCAF
Plt. Off. G. B. Hanson.....................................................Sgt. A. J. DeCruyenaere, RCAF
Sgt. F. E. Wilding............................................................Sgt. F. W. T. Dawis."

Velitelé 17. a 135. perutě, Carey a Stone, aby situci změnili, si vybrali šest pilotů, včetně Stoneova staršího velitele letky Flt. Lt. M. C. C. Cottona a pak celá tato skupina odletěla létajícím člunem Empire (zde viz foto,



, pod kterým byl popisek Sunderland 1_S_23_EMPIRE, foto je volně na několika webech.) společnosti BOA přímo do hlavního města Barmy Rangúnu, kam je po dodání Hurricanů následovali i ostatní piloti. Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, ve své knize - Krvavá jatka I. pod titulem - Barma - první útoky, na str. 262., pokračují slovy, cituji:

"Avšak po příjezdu do Karáčí mohli do létajícího člunu nastoupit pouze tři piloti, protože ostatní sedadla byla zadána pro ´vysoce postavené vojenské osoby´. V důsledku toho do letounu nastoupili pouze Sqn. Ldr. F. R. Carey , DFC, DFM (zde viz foto



, pod kterým byl popisek, Pilot Frank Carey, DFC, AFC, DFM, foto je volně přístupné na několika webech), a Sqn. Ldr. C. A. C. Stone, DFC spolu s Plt. Off. Jackem Storeyem, RAAF , ze 135. perutě; k nim se k odletu do Rangúnu ještě připojil Wg. Cdr. A. W. Pennington-Legh z 267. wingu (další o nich u dne "Pátek 23. ledna 1942", kdy již účinkovali s Hurricany - má poznámky..)."

Barma, úterý, 20. leden 1942.
Tento den dva piloti ze 67. perutě dostali od velitele rozkaz, aby provedli průzkum letiště Tak (Raheng) v Thajsku. Až se budou vracet, měli doplnit palivo v Moulmeinu. Když svůj průzkummý let končili, oba piloti, a byli jimi Plt. Off. Paul Brewer (W8229) a Sgt. John Finn, (W8240), natankovali PHM v Moulmeinu, začali se připravovat k odletu. A právě v tom momentě na letiště zaútočilo několik japonských Ki-27. O ostatním co se událo hovoří zápis, do kterého vypověděl očitý svědek, a také i zjištěné skutečnosti, zjištěné při vyšetřování a do tohoto zápisu dodané. Cituji z trojice historiků a jejich str. 262.:

"Aby své letouny zachránili před zničením na zemi, pokusili se piloti odstartovat, ale Japonci na ně zaútočili. Očitý svědek vypověděl, že Finnovi se odstartovat podařilo, ale otočil letoun zpět, aby pomohl napadenému Brewerovi. Nakonec byli oba sestřeleni a zabiti. Jejich velitel Sqn. Ldr. Brandt později napsal:
´Bylo od nich velice odvážné, že odstartovali, protože přitom byli velmi zranitelní. Armádní major, který byl svědkem jejich vzletu, prohlásil, že oba by měli být vyznamenáni Viktoriiným křížem.´"

Stejného dne, tedy v úterý 20. ledna 1942, úderná skupina japonských pozemních jednotek pronikla přes Dawna Mountains a na sklonku stejného dne obsadila Kawkareik v jižní Barmě. Japonská 77. sentai jí při útoku do Barmy poskytovala leteckou ochranu. Při jednom z těchto letů, okolo poledne, 3. čútai - piloti z této jednotky předtím sestřelili obě Buffala nad Moulmeinem - doprovázela s osmi Ki-27 do této oblasti i Ki-30 ze 31. japonské sentai.

"V tuto dobu se k nim přiblížilo šest Blenheimů ze 113. perutě, doprovázených šesti P-40 z 2. perutě AVG, které měly bombardovat letiště Mesoht.
Sqn. Ldr. Newkirk nárokoval sestřelení dvou japonských letounů a pravděpodobné sestřelení dalšího a Bob Neale k němu připojil pravděpodobný sestřel ještě jednoho letounu. Avšak Moss byl v tomto souboji zasažen a musel z letounu vyskočit a letoun Berta Christensena byl těžce poškozen. Moss se později vrátil a byl mu přiznán sestřel Ki-27 (identifikován jako ´I-97´).Osádky Blenheimů ohlásily zničení dvou letounů na zemi.
Po dvou střetnutích ohlásila 3. čútai (ze 77. sentai) čtyři vítězství a jeden pravděpodobný sestřel - dva na konto Lt. Joširó Kuwabary a po jednom na konto poručíků Šigero Suzukiho a Šimody. Pravděpodobný sestřel získal Lt. Jun-iči Ogata.
Během boje s P-40 byl sestřelen Suzuki. Osádky jedné letky Ki-30 ze 31. sentai nárokovaly sestřel dvou letounů - pravděpodobně šlo o tytéž stroje, které nárokovaly Ki-27.


Použité podklady:

Americký orel proti vycházejícímu slunci, Alan Schom.
Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan
Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt.
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku, Eric Hammel.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Pád nedobytné pevnosti Singapur, Peter H. Gryner.
Pearl Harbour, Ivan Brož.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl), Edwin P. Hoyt.
Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945, Dan Van Der Vat.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje, Edwin P. Hoyt.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=128 ... &start=180