Mobilní jaderné mikroreaktory
Napsal: 31/3/2020, 16:52
Mobilní jaderné mikroreaktory
Americká armáda nedávno představila projekt Dilithium na vyvinutí jaderného reaktoru IV. generace, který je mobilní a může zůstat v pohybu s jednotkami a zároveň bude poskytovat dostatek elektrické energie pro základny v hůře dostupných oblastech. Podle plánu by měl výsledek vážit méně než 40 tun a měl by být natolik malý, že by se dal převážet za pomoci nákladního vozu, lodě popřípadě letadla. Reaktor má fungovat na palivu TRISO (TRIstructural-ISOtropic) s elektrickým výkonem 1-5 MWe po dobu přinejmenším 3 let. Jeho hlavní výhodou bude mobilita: na zapojení a spuštění stačí tři dny, na odstavení – sedm. Americká armáda vypsala soutěž na vývoj malých mobilních jaderných reaktorů pro armádu a momentálně bylo oznámeno, že došlo k uzavření smluv se třemi společnostmi - BWX Technologies, Westinghouse Government Services a X-energy. Výše kontaktů se pohybuje od 12 do 14 mil dolarů (290 až 339 mil Kč) pro každého z účastníků. Firmy mají dva roky na to, aby představily design malého reaktoru. Pak by mělo dojít k testování prototypu, jehož výkon by měl být mezi 1 až 10 megawatty. Projekt podporuje i americké ministerstvo energetiky. Jaderné zdroje se budou používat pro provoz vojenských základen od roku 2027. Jonathan Cobb z World Nuclear Association, jež podporuje využívání jaderné energetiky ve světě, vysvětlil, že v současnosti se vyvíjí a vyrábí tři druhy malých reaktorů. Modulární reaktory o instalovaném výkonu 20 až 300 MW, jejichž vývoj finišuje a měly by být dostupné na trhu v průběhu několika let. Další kategorií jsou reaktory o výkonu 10 až 100 MW a používají se například v ledoborcích. Ruská plovoucí elektrárna Akademik Lomonosov využívá dva zdroje, každý o výkonu 35 MW. Třetí kategorií jsou takzvané mikroreaktory, o které má zájem Pentagon. Tento druh je ale technologicky zatím nejméně prozkoumán, dodal Cobb. Komerčně by mohl být dostupný mobilní zdroj energie nejdříve po roce 2025, spíše ale až po roce 2030, odhadl britský odborník. O malé reaktory armáda projevila zájem už v roce 2010, ale studie proveditelnosti dospěla k tomu, že v té době byly dostupné reaktory příliš velké. Jako zajímavost dodám, že rovněž tuzemsku se rodí koncept malého modulárního jaderného reaktoru.
Myšlenka mobilního jaderného reaktoru je ale již poměrně stará. Americká armáda se touto myšlenkou zaobírala již v 50. a 60. letech a od roku 1955 i v SSSR. Jeden ze zakladatelů tamního atomového průmyslu, Jefim Pavlovič Slavský, se prý během návštěvy leningradského závodu pustil do debaty s jeho vedením o možnosti vývoje autonomního atomového zdroje pro osamělé oblasti země. Například pro posádky radarových a dalších stanic daleko mimo hlavní sídla, inženýry či geology pracující na zpřístupnění nových nerostných zdrojů, a tak podobně. Výkresy pro stavbu byly hotovy už v roce 1957 a o pouhé dva roky později už bylo vyrobeno i vybavení pro zkušební prototyp zařízení nazvaného TES-3 (Objekt 27) "eněrgosamochod". Jednalo se o sestavu několika vozů na podvozku posledního typu sovětského těžkého tanku T-10, ale i ten byl pro dané účely nakonec malý. Podvozek bylo nutné prodloužit o tři páry pojezdových kol (celkem jich mělo vozidlo 10) a výsledek vážil zhruba 90 tun. Na zabezpečení celého provozu nestačil ovšem jeden stroj, ale hned čtyři - jedno reaktorové, jedno s parogenerátorem, třetí přepravovalo turbínu a čtvrté ovládací panely s dalším nezbytným vybavením. Reaktorová vana s palivem měla výšku 600 mm a průměr 660 mm. Reaktor vytvářel zhruba 8,8 MW tepla, ze kterého se mohly vyrábět maximálně 2 MW elektřiny, což je výkon dosažitelný i velkými dieselagregáty. Zásoba paliva přitom v reaktoru stačila zhruba na rok provozu a kvůli špatnému odstínění musel být kolem reaktoru navršen zemní val. Prototyp byl testován od roku 1960 v Obninsku, v centru sovětského jaderného výzkumu, a v roce 1961 v něm došlo k zažehnutí jaderné reakce. Zkoušky probíhaly údajně do roku 1965, ale pak byl projekt víceméně zastaven, jelikož nepřinášel patřičný efekt. Pohyblivá výrobna elektřiny tak byla převelena na poloostrov Kamčatka, kde sloužila několik desetiletí jako statická základna pro další atomový výzkum.
Nebyl to ovšem jediný pokus sovětů o mobilní jadernou elektrárnu. V 70. letech se tato myšlenka vrátila s cílem postavit menší, mobilnější a efektivnější řešení, které by více využívalo existující automobilové techniky SSSR. V roce 1977 přišel od vedení země příkaz postavit takovou elektrárnu jako přívěs, který za sebou potáhne vyhlášený kolos MAZu s označením 537G. V běloruském Institutu jaderné energie tak byly připraveny dva reaktory Pamir-630D, kterými měly být osazeny přívěsy MAZ-9994. Nakonec se ukázalo, že nebude reálné dostat celé vybavení na jeden přívěs, a tak každé elektrárně sloužily dva - každý s hmotností 60 tun odbavoval vše potřebné ke generování až 630 kW elektrického výkonu. Netradiční byl způsob chlazení pomocí plynu N₂O₄ (Dinitrogen Tetraoxide) a zásoba paliva měla vydržet na celých pět let. Na dalších dvou vozidlech měla být přepravována počítačová technika a obslužný personál skládající se z 28 lidí. Dva komplety byly postaveny v první polovině 80. let. Statické zkoušky reaktoru začaly v roce 1985, ale projekt byl ukončen již o rok později, tedy po jaderné havárii v Černobylu, kdy bylo Bělorusko silně zasaženo jaderným spadem. V roce 2010 se začalo mluvit o možnosti projekt oprášit a to s pomocí ruského kapitál. Nové zařízení mělo být výkonnější (cca 2 MW) a bez doplnění paliva sloužit až 25 let, ale nakonec zůstalo pouze u řečí.
Zdroj:
https://www.technickytydenik.cz/rubriky ... 46840.html
https://militaryrange.com/novinka-je-mo ... obry-napad
https://www.autoforum.cz/fascinace/sove ... la-uvnitr/
https://www.euro.cz/byznys/male-reaktor ... -internetu
https://www.thedrive.com/the-war-zone/2 ... -in-a-c-17

