Sedmidenní válka, RČS 1919 - 1920.
"Postskriptum"
"Postskriptum"
Přestože přistoupením RČS k pařížskému protokolu (úmluvě) a jeho následnému signování dne 3. února 1919, lze boje Sedmidenní války považovat za formálně ukončené. Jen pozvolna postupující, respektive minimální, stabilizace místních poměrů svědčila o faktickém opaku. Zlom do situace nepřineslo ani stažení čs. vojsk na nově vytyčenou demarkační linii dne 25. února, přičemž tak těšínské reálie na obou stranách sporu stále připomínaly válečný stav. Na rozdíl od poměrů právě skončeného konfliktu, se však budoucí bitevní pole stalo rejdištěm různých teroristických bojůvek a štvavé propagandy 1). Které si v porovnání s brutalitou a prostředky konvenčního střetu téměř v ničem nezadaly.
1) Na straně polské se jednalo zejména o různé skupiny a „bojówky“ o početním stavu 4 000 příslušníků, združené do tajné vojenské organizace TOW (Tajna Organizacja Wojskova), v jejímž rámci později začala působit KŚ (Konfederacja Śląska) a která se specializovala na pumové útoky směřující na těšínské území pod československou správou. Na straně RČS to zas byla Občanská Obrana, které postupně vykrystalizovala do organizace fungující na bázi vojenského modelu a disponující cca 3 000 členy.
S ohledem na léta 1919–1921, tedy na dynamikou přímo sršící novodobé dějiny střední a východní Evropy, můžeme následně identifikovat ještě minimálně další dvě období vzájemných československo-polských vztahů, jenž se tehdy mohla jevit, že opět přerostou do regulérního vojenského konfliktu. Pro tato údobí je pak více než symptomatické, že probíhala na pozadí pro oba státy mnohem podstatnějších konfliktů. Polsko-sovětské, Polsko-ukrajinské, Maďarsko-československé války, ale i třeba zápasem o Horní Slzezsko. Pojďme se tedy na ony události bezprostředně navazující na Sedmidenní válku podívat poněkud podrobněji.
Na základě dočasně ustanovené demarkační čáry, viz výše pařížský protokol, jejíž provizórium mělo býti v budoucnu nahrazeno definitivním řešením vzešlým z Pařížské mírové konference, připadl karvinský kamenouhelný revír Republice Československé. Potud mohla býti republika spokojena. Horší to ovšem bylo s dalším požadavkem Čechoslováků, přes který takříkajíc „nejel vlak“. Otázka Košicko-bohumínské dráhy, de facto jediného velkokapacitního spojení Českých zemí se Slovenskem, byla totiž vyřešena poněkud neprakticky. Je otázkou, zda to byl prvoplánový záměr tzv. Noulensovi komise, či jen nezbytný kompromis 2). Každopádně výsledek byl takový, že severní úsek trati, spojující uhelný revír a severní část Těšína, připadl do rukou Československa. Kdežto úsek jižní, vedoucí z jižních částí Těšína až do Jablunkova, připadl polské straně. A to i včetně samotného města Těšína.
2) Komise pro otázky polských hranic u Mírové konference v Paříži. Noulensova komise vzniklá z popudu Nejvyšší rady (Rady deseti). Úkolem komise bylo nalézt řešení těšínské otázky. První zasedání jejích členů proběhlo 30. ledna 1919.
Přes právě ukončený konflikt a stále mnoho otevřených otázek společné koexistence obou nově vzniklých států. Přes mnohé křivdy a bezpráví, přesto všechno se stále na obou stranách nacházelo dostatek pragmatiků, vědomích si nutnosti navození alespoň částečně standardních bilaterálních vztahů, jakožto příslibu do budoucna. Byť každou zemi tlačila bota na jiném místě, pozitiv z nově budovaných obchodních vztahů či jen volného železničního tranzitu zaručujícího dostatek životně důležitých potřeb, si byla vědoma jak RČS, tak Polsko. V této souvislosti není bez zajímavosti, že už 18. ledna 1919, tedy pár dní před zahájením československého postupu na Bohumín, projel ve směru Nové Zámky – Žilina – Krakov polský železniční transport s vojenským materiálem. A právě v tomto vlaku se vedle zbraní a munice nacházela francouzská vojenská mise, jejímž úkolem byla konsolidace a příprava polské armády na budoucí boj se Sověty 3). V čele této mise stál generál Paul Prosper Henrys, jemuž, jak se později dozvíme, připadne ve stabilizaci československo-polských vztahů nemalá úloha. Nicméně, nepředbíhejme.
3) Jednání o volném průjezdu železničního transportu byla zahájena již v první polovině ledna 1919, kdy vojenský přidělenec při polském vídeňském vyslanectví generálporučík Adam Nowotny Lachowicki Czechowicz učinil z popudu polské vlády v této věci první diplomatické kroky.
Sedmidenní boje, vrcholící bitvou u Skočova, znamenaly pro další železniční transporty vcelku pochopitelné utrum. Ale již 3. února, v rámci schválení pařížského protokolu, velitel francouzské vojenské mise v Maďarsku podplukovník Fernand Vix neváhal tuto otázku opět otevřít. Československému zastoupení osobně garantoval, že přepravované zbraně a munice budou použity výhradně v boji proti sovětskému Rusku. Proti tomuto neměla vláda RČS námitek, přesto, s ohledem na stále doutnající těšínský sud s prachem, si vymohla přesměrování vlaků na nepoměrně klidnější tratě východního Slovenska. Rámcová pravidla pro tranzit vojenských transportů přes československé území následně stvrdila mezivládní smlouva, podepsaná dne 26. března ve Vídni. Oproti lednu 1919, kdy komunikace mezi oběma republikami se nacházela na bodě mrazu, se bezpochyby jednalo o hmatatelný pokrok. Ale šlo se ještě dále. Již následující měsíc, po dohodě se spojenci a maršálem Ferdinandem Fochem, akceptoval Edvard Beneš bezprostřední prodej československých zbraní a munice do Polska. Cca čtvrt roku po ukončení Sedmidenní války a stále pokračující skryté konfrontaci obou zemí! Na první pohled zarážející skutečnost však nebyla způsobena pozbytím smyslů československého ministra zahraničí, ani náhlým vzepětím jeho sympatií k severnímu sousedovi. Onen důvod byl vcelku prozaický.
Není žádným tajemstvím, že RČS na svém území nedisponovala žádnými smysluplnými nalezišti ropy. Pro chod státu nezbytné ropné suroviny tak do republiky proudily z polí nacházejících se na území Západoukrajinské lidové republiky, toho času taktéž ve válečném konfliktu s Polskem. Na základě společných dohod poskytovali Ukrajinci Čechoslovákům benzín, petrolej, dehtový olej aj. produkty petrochemického průmyslu, za což recipročně dostávali československé zbraně a munici. Ovšem tak jak se krátila existence Západoukrajinské lidové republiky, dostával oboustranně životně důležitý barterový obchod větší a větší trhliny, aby dne 18. května byl, díky postupu polských jednotek operační skupiny Bug pod vedením plukovníka Leona Berbeckého, která obsadila ropná pole v okolí Boryslavu, přerušen zcela 4). Představa o akceptaci a převzetí dosavadních smluv Polskem byla zajisté iluzorní, a tak na scénu nastoupila tvrdá jednání na jejichž konci stálo znovuobnovení dodávek ropných produktů do republiky, a zároveň pokračování, nyní již silně kontroverzních, dodávek vojenského materiálu do Polska. Nicméně, nebylo zbytí. Polsko nutně potřebovalo zbraně a RČS zas pohonné hmoty a maziva.
4) Za celu dobu krátké existence bojující Západoukrajinské lidové republiky představovala RČS prakticky jediný spřízněný stát, jehož prostřednictvím na západní Ukrajinu proudil válečný materiál. Snadno identifikovatelné československé sympatie k západním Ukrajincům přetrvávaly i po zániku tohoto státního útvaru, přičemž se tak republika posléze stala významnou baštou jejich exilové reprezentace. Na druhou stranu to, co představovaly pro Ukrajince československé zbraně, představovala pro RČS ukrajinská ropa. Díky pozastavení dodávek na konci května 1919 stála RČS na pokraji totálního zhroucení. Přerušením dodávek benzínu a strojních olejů začal kolabovat důlní průmysl, provoz na drahách, zemědělství. O dopadu na vedení vojenských akcí na Slovensku nemluvě.
Boryslav.
Vše výše uvedené se zároveň dělo na pozadí událostí, díky nimž doposud poněkud ospale vedený polsko-sovětský konflikt do značné míry akceleroval. V polovině dubna totiž polská armáda zahájila pod osobním vedením vrchního velitele generála Józefa Pilsudskiho, tehdy dočasně jmenovaného náčelníka štábu, Vilenskou operaci. Operaci, díky níž se Polsko chopilo strategické iniciativy a která stála na počátku série vítězství. Ovšem, dělo se to také v době, kdy nad těšínskou demarkační čarou zněla kulometná staccata, a nejen ta. Například dne 7. května na stanoviště polní stráže 3. setniny českobudějovického I/II pl. SS zaútočila polská hlídka. O tom, že se nejednalo o nějaké oťukávání vypovídá, že k odražení útoku museli Sokolové použít granáty, načež následnou protiztečí byli Poláci vrženi zpět. Samozřejmě, ne vždy docházelo ke kontaktnímu boji, přesto lze říci, že v některých aspektech spíše než o demarkační čáru, se jednalo frontovou linii, kde o každodenní střelbu z pušek a kulometů nebyla nouze.
V návaznosti na výše uvedené není těžké uhodnout, že případné odhalení dodávek válečného materiálu do Polska by u československé veřejnosti vzbudilo nemalý poprask. Z tohoto důvodu byly železniční transporty přesměrovány na méně zatížené, spíše pak méně viditelné, tratě východního Slovenska. V té době již nevýkonná jednokolejka vedoucí od maďarské hranice do Košic, Prešova a dále do Tarnova se jevila jako téměř ideální. Nepoměrně výkonnější byla dvoukolejná trať Budapešť, Miškovec, Trebišov, Medzilaborce, Lupkovský průsmyk, Přemyšl a konečně Lvov. Pro našince ale také nepoměrně zajímavější, neboť slovy Parmezana …po této trati jel za Velké války Švejk se svým 91 regimentem do Haliče na frontu…
Přestože stále žhavé těšínské dění mělo tedy do uhašení daleko, doposud vcelku bezproblémové plnění společných obchodních a tranzitních dohod zabezpečovalo de facto tolik potřebnou stabilitu mladých republik. Ve druhé polovině května se ovšem začala situace opět silně dramatizovat. A byla to RČS, která v nastávajícím měření sil začala tahat za kratší konec provazu. Na jedné straně nad Sověty vítězící Polsko, na straně druhé Československo, jehož armáda po počátečním neuváženém postupu zažívala u maďarského Miškovce svůj první výprask. Nutno podotknout, že první z mnoha. A právě v této chvíli, přerušili Poláci s ohledem na „mandát“ nového návrhu Grenardovi těšínské komise ze dne 23. dubna, na své straně demarkační linie železniční spojení RČS se Slovenskem 5)!
5) „La Commission interaliée de Teschen“ ve zkratce těšínská, či podle jejího předsedy generálního konzula Basile Grenarda také Grenardova komise, byla mj. plodem kompromisního návrhu pařížské Noulensovi komise. Do místa svého působení, Těšína, dorazila komise 12. února 1919.
První náčelník hlavního štábu branné moci generál Maurice Pellé. Mj. naturalizovaný Čechoslovák a budoucí choť Jarmily Erbanové Braunerové.
Přerušení Košicko-Bohumínské dráhy, v podstatě tehdejšího nejvýkonnějšího železničního spojení se Slovenskem, znamenalo pro RČS nemalý problém. Obzvláště, přihlédneme-li k faktu, že případné selhání na maďarské frontě v sobě neslo pro nově konstituovaný stát Čechů a Slováků nemalé životní riziko. Jedinými tratěmi, kterými na Slovensko proudily posily se tak stala Vlárská dráha, spojující přes Vlárský průsmyk Brno s Trenčianskou Teplou. A trať spojující přes Kúty Břeclav s Bratislavou. Načež obě dvě se daly charakterizovat jako železnice druhého řádu. Když pak v noci z 9. na 10. července lokální povodně poškodily šedesátikilometrový úsek Vlárské dráhy mezi Kunovicemi a Trenčí, zůstalo břemeno zásobování maďarské fronty pouze na břeclavské jednokolejce. Ovšem ani toto železniční spojení nebylo bezproblémové, neboť na několika místech kopírovalo státní hranici s Rakouskem, odkud se zas stávalo lákavým terčem záškodnických útoků.
Další olej do ohně vzájemných vztahů přilil polský postup na Spiši, který se uskutečnil ve dnech 11. až 16. června, a který prakticky jednostranně anuloval dohodu mezi čs. náčelníkem hlavního štábu generálem Maurice Pellém, respektive náčelníkem francouzské vojenské mise v RČS, a jeho polským protějškem, již výše zmíněným generálem Henrysem. Přestože na nátlak Dohody se polské jednotky ze slovenského území brzy stáhly, jistá pachuť z opětovného nedodržení příslibu zůstala 6).
6) V rámci opatření vedoucích ke stabilizaci maďarské fronty, které generál Pellé začal činit ihned po vystřídání dosavadního velitele čs. vojsk na Slovensku italského generála Luigi Guiseppe Piccioneho dne 1. června 1919, kontaktoval generála Henryse ve Varšavě a žádal od něj záruky, že polská vojska nevyužijí tristní situace bojující československé armády ke svému prospěchu. Od svého přítele a spolubojovníka z Maroka se mu dostalo kladného stanoviska, na jehož základě de facto došlo k rozpuštění 4. divize (gen. A. Rada), sloužící ke krytu severní hranice Slovenska a odvolání tří praporů z těšínské demarkační čáry. Jednotlivé prapory byly následně vrženy na československo-maďarskou frontu. Následný postup na Spiši se zřejmě odehrál bez vědomí generála Henryse.
Na konci července Polsko svoje rozhodnutí o blokaci vojenských transportů odvolalo. Návrat čs. vojenských transportů na Košicko-Bohumínskou dráhu byl pak podmíněn častými kontrolami a důsledným zaplombováním jednotlivých vagónů železničních souprav, nicméně stalo se tak v době, kdy bylo na Slovensku takřka jeden měsíc dobojováno. Co říci v této věci závěrem? Snad kromě toho, že polské počínání v jehož důsledku bylo do značné míry zkomplikováno zásobování bojujících čs. polních jednotek, paradoxně utužilo československou vůli o ovládnutí Košicko-Bohumínské dráhy, jakožto pro republiku strategicky nezbytné železnice. A jak vzápětí níže uvidíme, dále k němu prohloubilo již tak silnou nedůvěru.
Generál Pellé o všech komplikacích s transporty, přestřelkách na demarkační čáře, ale třeba i neskrývavě štvavé polské propagandě, pravidelně informoval francouzského ministerského předsedu Georgese Clemenceaua. Jeho situační hlášení, vycházející ze zpráv zpravodajského oddělení generálního štábu, však v Paříži spíše než jako objektivní informace, budily dojem zcela nepokrytého lobování za československou věc. Po pravdě co do objektivity, tak raporty čs. zpravodajců působily oproti hlášením těšínské komise obecně velmi jednostranně. Nemožnost vytěžovat či konfrontovat svědky jednotlivých incidentů na polské straně byla zkrátka znát. Přesto všechno si ovšem generál zachovával chladnou hlavu vojenského profesionála, a na rozdíl od některých čelních představitelů MNO, jeho jednání bylo prosto jakýchkoliv neuvážených kroků a zbrklostí.
Budoucí divizní generál a šéf armádních zpravodajců Vladimír Chalupa.
Jako rozbuška, která mohla eskalovat spor a jenž se později proměnila v pověstnou bouři ve sklenici vody, posléze zapůsobil koncept depeše pro ministra zahraničí Edvarda Beneše, jehož autorem byl zástupce ministra obrany podplukovník Vladimír Chalupa. Podplukovník na základě zpravodajských informací, datovaných k 13. srpnu, vyvodil, že … polský útok čeká se co nejdříve … K dosavadním dvěma na Těšínsku dislokovaným polským divizím se dle jeho zpráv měla přidat třetí, toho času na cestě. V záloze u Skočova pak dlela záloha v podobě Hallerovi skupiny s devíti bateriemi dělostřelectva. K umocnění obav Chalupa rovněž sděluje …Pohotovost nařízena pro všechny vojenské části od Těšína po Krakov… , a dodává, že proti této síle stojí na demarkační čáře všehovšudy šest čs. praporů.
O tehdejším principu, respektive rychlosti oběhu diplomatického materiálu a interních depeší na MNO si vzápětí můžeme udělat relativně přesný obrázek, neboť už 21. srpna ministr národní obrany Václav Klofáč telefonuje Pellému a žádá od něj ve výše uvedené věci raport. Osobní ministrova intervence nám pak může přiblížit, jaký rozruch na MNO svou depeší Chalupa vyvolal, ale zároveň i jisté Klofáčovy pochyby ohledně dostatečnosti československých protiopatření k odražení potenciálnímu polského útoku. Náčelník hlavního štábu RČS tedy instruoval své operační oddělení, které na ministerstvo posléze zaslalo nikterak obšírně koncipovanou odpověď. Na případný zásah na Těšínsku měly být vyčleněny tři divize, z toho dvě na Slovensku a jedna momentálně se přesouvající ze Slovenska na Moravu. Co však odpověď neobsahovala byl ten fakt, že změna dislokace nemá s nějakým mimořádným opatřením nic společného a jedná se pouze o přesun do mírových posádek. Inu, generál Pellé zkrátka věděl své.
Vztah generála Pellého a generála Henryse se totiž nepromítal jen do roviny osobní, ale i do roviny čistě profesní, přičemž jak jeden, tak druhý z toho dovedl v zájmu svého poslání do jisté míry těžit. V této souvislosti by tedy nemělo být překvapením, že jednotlivé významnější přesuny vojenských jednotek v oblasti demarkační linie, ale i společného příhraničí, byly vzájemně konzultovány. Náčelník hlavního štábu byl tedy klidný, ovšem aby předešel opakování se obdobné situace, dne 26. srpna obšírně informoval Chalupu o situaci na severní hranici s Polskem. Mmj. uvedl na pravou míru, že přítomnost 4. divize v okolí Krakova je z důvodu první hornoslezské krize, a že onen pohyb polských jednotek směrem k Těšínu není nic jiného než návrat před měsícem do Haliče vyslaných několika praporů 6. divize plukovníka Francziska Latinika 7).
7) Na přelomu srpna a zaří 1919, byly na Těšínsku dislokovány tyto polské jednotky: wadovický III/12 p. pl. (24/804), tarnovský I, II/16 p. pl. (47/1221), eskadrona 2. švališérského pl. (5/120), 1 čtyř dělová baterie dělostřelectva a dále pak dvě jednotky složené zejména z ex milicionářů, nyní již řádně ustrojených a vyzbrojených. „Batalion powiatowego bielskiego stacjonującego w Cieszynie“, nebo-li okresní prapor těšínský (15/393) a obdobná okresní rota skočovská (5/68). Dohromady jednotky čítaly cca 3 000 příslušníků mužstva a důstojnického sboru, přičemž organizačně spadali pod krakovskou 6. divizi. Pro vzájemné porovnání lze uvést i složení jednotek spadajících organizačně pod Velitelství čs. vojsk operujících na Těšínsku: 114 p. pl. (složeny z domobraneckých praporů 8, 22, 25 a pod vedením ex plukovního velitelství č. 75, početní stav k 1. říjnu cca 42/1550), dále pak tzv. neoficiální „Skupina karvínská“ s domobraneckými prapory 1 a 14, I/II pl. SS, 1 čs. výzvědnou skupinou, strážní setninou 114 p. pl. a konečně kulometnou setninou 29 stř. pl. (vzhledem k počátku všeobecné demobilizace je stanovení skutečných počtů dost ošemetné, nicméně lze konstatovat že mohlo oscilovat mezi 1 500 až 1 800 příslušníky mužstva a důstojnického sboru). K 4. říjnu dochází ke všeobecnému střídání jednotkami nově příchozí 5. divize, což také předznamenalo zánik Velitelství čs. vojsk operujících na Těšínsku a jeho nahrazení divizním velitelstvím právě zmíněné 5. divize.
Pellého bratr ve zbrani, generál Prosper Henrys.
V horkém srpnu 1919 se na pražském MNO skutečně nenudili, neboť, aby toho nebylo málo, tak v tomto měsíci se šťouravým novinářům podařilo odhalit pravou podstatu polských železničních transportů. Během krátké chvíle se tak informace o dodávkách vojenského materiálu do Polska objevily v československém tisku. Načež, díky příliš horlivé aktivitě železničářů došlo i na první zadržení několika vlaků. Po rozeslání důvěrného přípisu, ve kterém MNO žádalo nejčtenější čs. deníky o zdržení se v této věci, však tato aféra na malou chvíli usnula, a vlaky byly záhy propuštěny.
Dne 16. září se zase ozval podplukovník Chalupa, kdy tento budoucí náčelník 2. oddělení (zpravodajského) hlavního štábu čs. branné moci a v závěru kariéry divizní generál, tlumočil Pellému ministrovi obavy o nedostatečné připravenosti čs. vojsk v případě další těšínské krize, respektive o absenci smysluplných záloh. Pellé se opět nenechal vyvézt z klidu a opět argumentoval dostatkem kvalitních informací negujících obavy MNO, pro klid duše pak zmínil zálohy, kterými hlavní štáb disponuje: 3. divizi ležící u Košic a která bude předisponována do Litoměřic, formující se 1. divizi u Hradce Králové a půl 12. divize v Žilině. Co však nezmínil, že veškeré přesuny a formování jednotek je delší dobu plánované a má co dělat s přechodem na mírovou organizaci armády. Shodou okolností téhož dne informovalo čs. velvyslanectví ve Varšavě Prahu, o přání polského velení armády jednat o vzájemné dislokaci jednotek na těšínské demarkační čáře, přičemž jako vklad do budoucího jednání a jako projev dobré vůle, stahují Poláci z příhraniční oblasti jednu divizi.
6. října se v Krakově skutečně sešli vojenští zástupci obou stran, načež výsledkem jejich jednání byla dohoda o udržování početního stavu jednotek na přibližně stejné výši. Dalším deeskalačním krokem pak byla výměna styčných důstojníků. Téhož měsíce Praha prodloužila souhlas s polským železničním tranzitem, a navíc ještě navýšila kvótu transportů s vojenským materiálem o dva vlaky denně. Když na základě rozhodnutí Nejvyšší rady v Paříži ze dne 26. září bylo zjevné, že otázka Těšínska bude zodpovězena plebiscitem, zdálo se že i tato druhá těšínská krize je zažehnána 8).
8) Výše zmíněný vstřícný krok polského armádního velení lze do jisté míry chápat, jako uvědomění se reálného stavu věcí. Polsko-sovětský konflikt, stále aktuální otázka Ukrajiny, nedořešená otázka Horního Slezska, to vše byly aspekty, která nešly u racionálně uvažujících a kompetentních polských vojenských kruhů přehlížet. O další konflikt zkrátka Polsko nestálo, a to i navzdory osobním názorům a přáním polského, zejména pak těšínského, veřejného mínění, či osobně zainteresovaným vojenským velitelům v podobě plukovníka Latinika a generála Hallera.
Nastalo krátké, zhruba půlroční období, kdy vzájemné animozity šly stranou. Polsko mělo dost práce s vedením války na východě a otázka Těšínska pak měla být jednou pro vždy vyřešena plebiscitem, ve kterém se cokoliv jiného, než úspěch nepřipouštělo. Čechoslováci ze sázky na plebiscitní rozhodnutí příliš nadšeni nebyli, ale mohlo to být horší. Podstatné pro ně bylo zklidnění situace a získání času. V lednu 1920 Praha odsouhlasila žádost o bez dohledový režim nad polskými železničními tranzity a co bylo důležité, o dva měsíce později podepsala novou bilaterální smlouvu o průjezdech polského vojenského materiálu a jejich kompenzaci v podobě nafty a petroleje.
Na jaře 1920 se ovšem situace začala pomalu opět dramatizovat. Postupem času začalo Polsku docházet, že s čím dál tím větším příklonem Šlonzáků a těšínských Němců k RČS, vyvstává nad konečným verdiktem plebiscitu větší a větší otazník. Doposud a v rámci možností relativně klidná atmosféra, se tak mohla díky jeho výsledkům opět vyhrotit. Zkrátka, opět mohla téct krev ve velkém. O novém stavu věcí si byla vědoma i Paříž, a tak s ohledem na fakt, že plebiscit nemusí nic vyřešit, navrhla jinou formu územního vypořádání, arbitráž. A rovnou navrhla, aby se jí ujal belgický král Albert I „Belgický“. Čechoslováci ve světle měnícího se rozpoložení hlasů samozřejmě tuto iniciativu zpočátku odmítly, čímž bylo opět zaděláno na malér.
Částečnou názorovou obměnu prodělaly i polské armádní kruhy, ve kterých stále častěji zaznívala otázka silového řešení problému. Série vítězství proti Sovětům sebou vcelku logicky nesl vzestup polského sebevědomí, v některých případech silně nezdravého – je-li si Polsko schopno poradit se sovětským Ruskem, respektive Ruskou sovětskou federativní socialistickou republikou, Republika Československá pro něj bude představovat minimální problém. Naneštěstí do toho ještě naplno vypukla posléze několik měsíců se táhnoucí aféra se zadržováním polských válečných transportů čs. železničáři, a tak nemálo argumentů příznivcům vojenského zákroku dodali sami Čechoslováci.
Albert I. Belgický.
Pomyslný start ve zadržování vlaků s polským válečným materiálem byl odstartován 2. dubna, kdy v dnešní Moravské Ostravě – Přívoze byl zadržen vlak směřovaný z Vídně do Krakova, a jenž navzdory deklarovaným strojním součástkám vezl munici. Přestože se k nákladu hned přihlásili projíždějící italští vojáci, ostravské ani opavské divizní velitelství o ničem nevědělo. Vlak tedy skončil na bohumínské vedlejší koleji, načež byl později „odlifrován“ zpět do Rakouska. V čs. tisku se pak objevily zprávy o možných dodávkách polským teroristům na Těšínsku apod. Za necelé dva týdny, 22. dubna, se situace opakovala, tentokrát však šlo o Břeclav, a kromě munice i automobily. A pak to šlo vše ráz na ráz, Bohumín, Frýdek, Přerov, zase Břeclav, zde všude stály v květnu polské vlaky s válečným materiálem. Přihlédneme-li k faktu, že 27. května se na východní frontě rozebíhá delší dobu připravovaná sovětská ofenzíva, později horko těžko odražená před branami Varšavy, pak absence včasných dodávek zbraní a munice mohla mít pro Polsko fatální následky.
Polská strana si pochopitelně stěžovala, apelovala, vyhrožovala. Nejdříve v Praze, Paříží, později došlo i na zastavení dodávek nafty. Doposud budovaná hospodářská výměna se tak záhy otřásala v základech. Pražská vláda se samozřejmě snažila seč mohla dostát svým závazkům, nicméně dění na čs. železnicích ve svých rukách neměla. Na dráhách byly v té době pány sami železničáři, přičemž, když nebyli ve vleku marxistické teorie importované ze sovětského Ruska, tak to zas byla čs. propaganda, informující o polských teroristických útocích na Těšínsku. Ministerstvo železnic postupně jednotlivé transporty od blokovávalo, nicméně podařilo-li se jednu soupravu ze stanice vypravit, již ve druhé opět stála.
Hlavní štáb čs. branné moci si byl o vážnosti situace samozřejmě velmi dobře vědom, oním spouštěčem polské akce na Těšínsku mohlo být prakticky „cokoli“. Ať už to byla fiktivní hrozba rakoviny, v podobě bolševické agitky rozlézající se na Karvinsku, či velmi reálné zajištění železničního koridoru a zabezpečení tím pro Polsko tolik nezbytného vojenského materiálu. Pellé se nemohl ani příliš spoléhat na generála Henryse, neboť jeho francouzská mise byla již plně angažovaná v v boji proti Sovětům. Navíc, v Paříži na premiérském postu již neseděl Clemenceau, ale zcela nepokrytě pro polský Alexandre Millerand. Za této konstelace pak není divu, když mj. Pellé píše maršálu Fochovi, … I když Vám může připadat československo-polská válka málo pravděpodobná (ač ji nelze vyloučit), … začíná tato eventualita stále více zaměstnávat vládu a veřejné mínění... .
Na počátku července vstoupili do stávky zaměstnanci Košicko-Bohumínské dráhy a situace opět nabývala na gradaci. Nakonec Praze nezbývalo nic jiného než povolat armádu, a na Slovensku a Podkarpatské Rusi vyhlásit stanné právo. Zdejší tratě přece jen nebyly tolik na očích, respektive jejich odlehlost umožňovala lepší kontrolu nad bezproblémovými průjezdy polských vojenských transportů. V této souvislosti stojí za zmínku trať z Marmarošské Sihotě do Jablonického průsmyku, kterou nechali Čechoslováci pro jistotu pod rumunskou správou. Přesto kapacita těchto železnic k naplnění požadavků sotva stačila. Část polských transportů se tak vrátila na Moravu, kde extempore se železničářemi, byť v menší míře, pokračovalo ještě v srpnu a září. Pod hrozbou kázeňských trestů, v případě politické agitace i trestích oznámení, pak počátkem října celý tento problém vyčpěl do nenávratna. Naštěstí to už bylo cca dva měsíce poté, co i tato krize ve vzájemných československo-polských vztazích pominula 9).
9) Celkový rozsah Čechoslováky zadržených a zcela konkrétních polských transportů, lze na základě tehdejších různorodých pramenů odhadnout na desítky. Obecně se však jednalo o číslo mnohem vyšší. Taktéž je nutné brát v potaz transporty opožděné, či vůbec nevypravené.
Kvízová otázka na palbáky, co to je za bahnhof, Parmezano?
Pokusíme-li se nalézt hlavní bod obratu, vedoucí nakonec k definitivnímu těšínskému řešení, jakožto nezbytné normalizační podmínce společných vztahů. A to jak na jedné, tak na druhé straně sporu. V případě Polská nám nezbývá nic jiného než jím označit úspěšně rozvíjející se sovětskou ofenzívu, zahájenou koncem května a definitivně odraženou až „Zázrakem na Visle" ve dnech 13. - 25. srpna. Vzhled k jeho existenčnímu boji se sovětským Ruskem, byla tak otázka budoucího územního členění Těšínska více než druhořadá. Prioritou bylo uklidnění situace, s ohledem na bezproblémové muniční dodávky a „krytý bok“, nutného předpokladu k úspěšně vedené válce se Sověty 10).
10) Jisté obavy z postoje RČS v závislosti na těžkou polskou situaci jitřil taktéž polský tisk. V červnu bylo dokonce otištěno pár poplašných článků, o navýšení počtů československé armády, vč. sestavení 48 000 muži disponujícího „rezervního sboru“ určeného pro Těšínsko. Zároveň lze dodat, že nemalou úlohu v polském rozhodování sehrál nepřímý nátlak Dohody.
Na straně československé, to pak byl odklon od doposud zastávané linie odmítání arbitráže a nový parlamentní mandát ministra zahraničí Beneše, jenž mu za minimální podmínky přiřknutí Košicko-Bohumínské dráhy a uhelného revíru republice, dával de facto neomezené pole k vyjednávání. V této souvislosti stojí rovněž za zmínku, že Beneš byl již od počátku zastáncem arbitrážního rozhodnutí, přičemž tak jeho postoj nemohl nikoho nechávat na pochybách. Rozhodnutí arbitráže bylo vyhlášeno Konferencí velvyslanců v Paříži dne 28. července, nicméně jednalo se jen o formalitu. Kostky byly vrženy již na spojenecké konferenci ve Spa, ve dnech 8. - 10. července. Na rozdíl od polského zástupce Wladyslawa Grabského, se Beneš na přípravě a konstrukci výsledku arbitráže plně podílel, přičemž tak pozdější vyhlášením samotného rozhodnutí bylo Polsko prakticky postaveno před hotovou věc.
Přijmutí čs. minimální varianty Dohodou, po menších obstrukcích následně i Polskem, v sobě samozřejmě přineslo nemálo povyku. Nicméně, zatímco Praha s Varšavou tuto skutečnost během krátkého času akceptovala s jistou mírou úlevy. Těšínsko si žilo svůj vlastní život a svoji vlastní válku ještě nějaký čas. Ale to je již poněkud jiný příběh.
Zdroje:
Parmezano
Dan23
http://www.palba.cz
http://www.fronta.cz
http://www.valka.cz
http://www.cz.wikipedia.org
http://www.snejdarek.cz
http://www.polonistika.cz
http://www.vlast.cz
http://www.hornictvi.info
http://www.zsr.sk
http://www.obrazyzkroniky.cz
http://prachatickydenik.cz
http://www.oswiecim.wku.wp.mil.pl
http://www.rowery.olsztyn.pl
http://www.rotanazdar.cz
http://ceskatelevize.cz
http://www.fotopolska.eu
http://www.fotohistorie.cz
http://www.vhu.cz
http://www.vrtulnik.cz
https://www.dotyk.cz
http://www.sabix.over-blog.com
https://www.macedonia1912-1918.blogspot.com
Zadržování přepravy válečného materiálu přes Československo do Polska v letech 1919-1920 , Mečislav Borák
Nástin dějin Těšínska, Valenta Jaroslav
Arbitráž z 28. července 1920 po osmdesáti letech, Valenta Jaroslav
O Těšínsko - Vzpomínky a úvahy, Pelc Ferdinand,
Dva roky bojů a organizační práce, Československá armáda v letech 1918-1920: R. Břach, J. Láni Vladko Břach
Vojenské dějiny Československa III. díl: Autorský kolektiv
Účast dobrovolníků v bojích o Těšínsko a Slovensko v letech 1918-1919, Zdeněk Ježek
Vojenské rozhledy č. 4/1924, Artur Pekárek
V těžkých dobách, Boje na Slovensku 1918-1919: Pavel J. Kuthan
Kronika I. pluku Stráže svobody: Jaroslav Ryšavý
Nevyhlášená válka, Boje o Slovensko 1918-1920: Dušan Tomášek
Kyselá Těšínská jablíčka, Jiří Bílek
Židé ve Slezku, SPYRA, Janusz, WODZINSKI, Marcin
Generál Josef Šnejdárek opět na Těšínsku, Petr Majer
Komplikovaná proměna, Jan Solpera
Československá armáda v letech budování a stabilizace, Karel Straka, Tomáš Kykal
POLSKO-CZECHOSŁOWACKIE WALKI O ŚLĄSK CIESZYŃSKI W STYCZNIU 1919 ROKU, PIOTR KOŁAKOWSKI
Co jsem prožil, Josef Šnejdárek
Československá obrněná vozidla 1918 – 1948, Vladimír Francev, Charles K. Kliment
Zahraničně-politické vztahy Československa a Polska 1918-1924, Petr Jelínek
Vzduch je naše moře, Jiří Rajlich, Jiří Sehnal
Stíhací letadla první světovlé války v Československu, Jan Kaše, Vladimír Pirič
Takže dnešní zastřešení nástupiště je novějšího data i z této příčiny....a vůbec bych se nedivil, kdyby většina dnešních nádražních budov v BV byla postavena od základů jako kopie toho co zničili v na jaře 1945. 
