Zde viz náčrt

, na kterém je nakreslen celý průběh Bitvy v Korálovém moři od 28. dubna až do 11. května 1942. Pro Palbu jej, z mnoha dalších náčrtů, nakreslil malíř Roz.
U konce Č 275., jsme si pod titulkem Operace Midway schválena., říkali, že to byl Doolittlův nálet na Tokio, podaný zde na Palbě kolegou Zemaktem (jsou tam i odkazy na jeho články), který bezprostředně přispěl k rychlému schválení operace Midway (Operace „MI“). Jamamoto se prý zastyděl a o to usilovněji operaci prosazoval, a to i s vahou celého „svého“ Spojeného loďstva. Pojďme se nyní ještě podívat na všechny, zvláště pak na Námořní generální štáb. Přečtěme si co následovalo ihned po schválení, též se dozvíme od japonských historiků, Micuo Fučidy a Masatake Okumiyi, kteří z historických zápisů a jednání napsali, na str. 74. a 75., cituji:
„Bombardování Tokia se neminulo účinkem ani u Námořního generálního štábu. I nejvýmluvnější odpůrci útoku na Midway, mohli nyní stěží popírat, že hrozba od východu, není-li větší než potencionální hrozba od Austrálie, je přinejmenším naléhavější a bezprostřednější. Kromě toho neschopnost uchránit samo hlavní město před napadením byla právě tak přičítána na vrub Námořnímu generálnímu štábu jako Spojenému loďstvu.“
A tak se stalo, že řevnivost mezi štáby utichla a i odpor proti datu útoku na Midway, které bylo stanoveno na počátek měsíce června 1942, ale i ostatní námitky proti návrhu Spojeného loďstva zmizely. Velitelství Spojeného loďstva tak mohlo zahájit práci na „Definitivním plánu operace Midway (MI)“. Byl konec dubna, když byl plán operace Midway dokončen a admirál Jamamoto (zde viz foto

, na kterém je admirál Jamamoto, foto je volně přístupné na několika webech.) jej schválil. Pak byl plán MI formálně předložen náčelníku Námořního generálního štábu admirálu Naganovi, který jej rovněž okamžitě schválil.
„Dne 5. května 1942 pak admirál Nagano (zde viz foto
, pod kterým byl popisek – Osami Nagano, foto je volně přístupné na několika webech.), z císařova pověření vydal námořní rozkaz císařského vrchního velitelství číslo 18., který stručně ukládal vrchnímu veliteli Spojeného loďstva, aby ‚provedl ve spolupráci s pozemním vojskem okupaci ostrova Midway a klíčových bodů v západních Aleutách.
Současně s vydáním této základní směrnice pozemní a námořní odbor císařského vrchního velitelství uzavřely ‚Ústřední dohodu‘, stanovící podmínky součinnosti obou složek při invazi na ostrov Midway. Podle této dohody mělo pozemní vojsko dodat zesílený pěší pluk, aby se zúčastnil výsadkových operací. Po dokončení okupace by tento pluk byl odvolán a o další obranu ostrova by se postaraly námořní síly. Výchozím bodem obojživelného výsadku byl předběžně určen ostrov Saipan, jednotky se tam měly shromáždit kolem 25. května 1942. V dohodě nebylo stanoveno přesné datum invaze, bylo tam však řečeno, že operace budou zahájeny někdy ‚v prvních dvaceti červnových dnech‘ současně s operacemi proti západním Aleutám.
Operace Midway tak byla definitivně schválena. Spojené loďstvo dosáhlo svého dík bezděčnému přispění podplukovníka Doolittla a jeho letců. Teď však nastával obrovský úkol zorganizovat a připravit v několika málo týdnech všechny složky ke gigantické operaci, největší v sedmdesátileté historii moderního vojenského japonského námořnictva.“
Tady odtud se vraťme zpět k panu profesoru Robertu W. Love, abychom si odpověděli nejen na jeho - Kapitola 5 – Vrchol bláznovství. Bitvy v Korálovém moři a ostrova Midway, když jeho nejnovější historické pojednání jsme si již představili v Č 270., hned na začátku, pod mým titulkem Bitva v Korálovém moři. Doslova jsem napsal:
„Začátek článků profesora Love mne zaujal názvem: Vrchol bláznovství, ale když si jej přečtete, tak uvidíte, že od strany 81. až do strany 103, dokazuje, že obě bitvy, jak dílčí a prvá - „Bitva v Korálovém moři“, tak i „Bitva u ostrova Midway“, byly skutečně „bláznovstvím“ japonského císařství, neboť ta prvá končila strategickou prohrou Japonska (Japonci se vzdali – na čas, čas, který se již nikdy nevrátil – dobytí Port Moresby a navíc po této bitvě, museli do opravy dát dvě letadlové lodě - Zuikaku a Šókaku - , které jim pak tolik chyběly při operaci – „MI“ - Midway) a ta druhá bitva –„Bitva u ostrova Midway“, pak skončila pro Japonce totálním debaklem, debaklem, který byl předzvěstí pozdější japonské porážky, která vyvrcholila Bezpodmínečnou kapitulací v srpnu 1945.“ Nás však bude zajímat jeho výklad v nejnovějším úvodu k Bitvě v Korálovém moři a jeho pojetí, které sepsal v roce 2005. Pan profesor Robert W. Love začíná slovy, cituji:
„Bitvy v Korálovém moři a u ostrova Midway zakončily japonskou ofenzívu, která začala vpádem do Malajska a útokem na Havaj 7. prosince 1941 (my víme, že také na Honkong, Filipíny a další z vějířovitých útoků). Japonská letadla ve vzdušném prostoru Havajských ostrovů představovala válečný akt, na který Spojené státy reagovaly vyhlášením války Japonsku a evropské mocnosti Osy odvetným vyhlášením války Spojeným státům. Útok na Pearl Harbor vtáhl Spojené státy do probíhajícího konfliktu mezi Velkou Británii a Sovětským svazem na straně jedné a evropskou částí Osy na straně druhé a do dosud nesouvisejícího čínsko-japonského konfliktu, a vyvolal tak druhou světovou válku. Geopolitika těchto bojů zavlekla americké síly na Střední východ, do východní Asie a jižního Tichomoří, kde pak vojenské složky a americká přítomnost přetrvaly i po konci 20. století. Vyprovokováním japonského postupu proti Číně zatáhl prezident Franklin D. Roosevelt neuváženě Spojené státy do války na dvou oceánech, na kterou se odmítal připravit a před níž ho jeho vojenští velitelé opakovaně varovali (v poznámce zde má pan profesor Love napsán historický podklad – Nejlepším záznamem událostí zůstává Utley, Jonathan. Going to War With Japan – Cesta do války s Japonskem).
I když rychlá akce na Havaji americké vedoucí činitele šokovala, výsledek nebyl překvapivý a Japonsku nepřinesl žádný užitek. Rozhodnutí vyhlásit válku Spojeným státům a Britskému impériu, útok na Pearl Harbor a následně vplutí do Korálového moře a napadení tichomořského loďstva u Midwaye demonstrují především naprostou hloupost japonských válečných velitelů.“
V dalším textu se u profesora Roberta Love nejprve připomeneme důležitou dohodu mezi ministerským předsedou Velké Británie Churchillem a prezidentem USA Franklinem Delano Rooseveltem, při druhém setkání obou státníků. Návštěv bylo za ww2 celkem deset. Tato druhá návštěva v Bílém domě ve Washingtonu byla důležitá především proto, že byla stvrzena dohoda, že – „Evropa první“ a až po osvobození Evropy se teprve bude USA, VB a a jak víme i SSSR, vyrovnávat s Japonskem. Cituji ze str. 81:
„Na Hod boží vánoční, roku 1941, hostil prezident Roosevelt (zde viz foto

, na kterém je prezident F. D. Roosevelt, foto je volně přístupné na několika webech), britského premiéra Winstona Churchilla (zde viz foto

, na kterém je popisek_Winston_Churchill_June_1942, foto je volně přístupné na několika webech) v Bílém domě. Bylo to druhé z jejich celkem deseti válečných setkání. Britské delegaci se ulevilo, když zjistila, že bez ohledu na události v Pacifiku zůstává Amerika věrna strategii ´Evropa první (Europe first)´. Neznamenalo to pouze, že nedojde k významnému posílení spojeneckých sil v Pacifiku a jihovýchodní Asii, ale také, že vojenské složky, které se na tomto válčišti již nachází, přenechají předsunuté pozice zuřivě útočícím Japoncům (zde pak je doprovodná poznámka k textu – Často přehlíženým důsledkem strategie ´Evropa první´ byla skutečnost, že se těžké bombardéry s dlouhým doletem dostaly na tichomořské válčiště až koncem roku 1944.).