Zde viz náčrt

, na kterém je nakreslen celý průběh Bitvy v Korálovém moři od 28. dubna až do 11. května 1942. Pro Palbu jej, z mnoha dalších náčrtů, nakreslil malíř Roz. Ještě stále, tak jako v Č 284., si děláme obraz o celém dni 7. května 1942, v Bitvě v Korálovém moři. Chceme-li pochopit co se pak stalo v rozhodujícím dni 8. května, jsou historické informace nezbytné. Základní informace od nepřítele, kterým byl tehdy japonský agresor, jsme o dni 7. 5., dostali, od japonských historiků Micuo Fučidy a Masatake Okumiyii, když Fučida, jako přímý účastník, asi dobře věděl, stejně jako Okumiya, co v archivech hledali. Dostali jsme pak též přehledné historické informace i od profesora Love, též i ke dni 7. 5., a nyní si je říkáme i detailněji dál, ke stejnému dni, kde navazujeme na Č 284., od Miloše Hubáček, z knihy Pacifik v plamenech, na str. 305 a dále budeme ještě pokračovat v cestě s loďmi, třemi křižníky a třemi torpédoborci, admirála Crace, cituji:
„O půlnoci ze 7. na 8. května admirál Crace (zde viz foto

, na kterém je v roce 1940, britský admirál John_Gregory Crace, foto bylo použito z Wikipedie a zvětšeno:
https://en.wikipedia.org/wiki/John_Gregory_Crace
), dosáhl prostoru 120 mil jižně od východního výběžku Nové Guineje. Podstatnou část noci ještě pokračoval směrem na západ, ale japonský invazní konvoj nenalezl. V ranních hodinách dostal rádiem zprávu, že konvoj určený k obsazení Port Moresby se vrací zpět do Rabaulu. Nato kontraadmirál Crace se svými loďmi zamířil k Austrálii.“
V dalším textu pak Miloš Hubáček přechází do hodnocení celého účinkování britského admirála Craceho v tento důležitý den, včetně poměrně výstižného účinkování jeho šestice lodí, která pod jeho velením odvrátila japonské bombardování v několika vlnách, což v té době roku 1942, byla určitě, proti tehdy zkušenému nepříteli, událost skutečně málo vídaná. A dává i příklad, kdy se podobný souboj Angličanům nezdařil. Doslova napsal, cituji:
„Craceho souboj s japonskými bombardéry je pozoruhodný především jednou skutečností. Jeho lodi, plující bez letecké ochrany, se ocitly prakticky ve stejné situaci jako před pěti měsíci britská bitevní loď Prince of Wales a bitevní křižník Repulse. V obou případech zaútočil zhruba stejný počet letounů, a přitom výsledek byl diametrálně odlišný – zatímco Prince of Wales a Repulse skončily na mořském dně (zde viz - Zkáza svazu ´Z´od kolegy Jarla:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=393&t=8407
a zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=393&t=8411
, Craceovy lodi neutrpěly jediné škrábnutí. Rozhodující roli sehrálo několik významných faktorů, které se neobjevily vůbec nebo ve zcela nedostatečné míře u dvou velkých britských lodí tragického 10. prosince 1941. U Craceovy skupiny vynikla dokonalá bojová připravenost posádek křižníků a torpédoborců, dosažená výcvikem, jež potom v kritické chvíli umožnila maximální využití všech jejich obranných možností. Navíc kontraadmirál Crace prokázal nejvyšší velitelské kvality. Admirál Fletcher (zde viz foto

, pod kterým byl popisek_admiral_Fletcher_Frank_J_foto je volně přístupné na několika webech, zde bylo zmenšeno.) také v konečné operační zprávě nešetřil na adresu mimořádně schopného britského důstojníka oprávněnou chválou. Bylo by ovšem chybou dojít na základě neúspěchu japonských bombardérů při náletu na Craceovy lodi k závěru, že se hladinová plavidla dokážou, ve všech případech ubránit. Skupina se skládala z rychlých křižníků a torpédoborců s vysokou manévrovací schopností, které nemohou dosáhnout těžké bitevní a letadlové lodi. Zůstává ale skutečností, že letecké napadení plavidel obsazených připravenými posádkami, kterým velí prvotřídní velitele, zdaleka ne vždy musí vést k tragédii, která postihla Prince of Wales a Repulse. Námořní boje v Tichomoří přinesly takových příkladů řadu.“
A opět se vraťme v čase, tentokrát v čase zpět do rána 7. května 1942, do doby, kdy se po ránu prováděly průzkumy všech možných vzdáleností v prostorách stovek mil Korálového moře, kdy hlavní bitva v něm měla proběhnout v době 8. května. Vraťme se též k líčení historických událostí od ráno 7. května, ve kterých nám český historik Hubáček podá svou verzi, s mnohem více historickými detaily, které vedly k potopení japonské letadlové lodi Šóhó a vše další okolo, jako za jakých okolností Japonci ztratily tak velké množství svých letadel a s nimi i vycvičené piloty. Miloš Hubáček, jeho kniha - Pacifik v plamenech, na str. 307., a dále, vydává další svá zjištěná historická svědectví, cituji:
„Krátce poté, co Fletcher vyslal proti japonskému invaznímu uskupení směřujícímu k Port Moresby skupinu admirála Crace, odstartovaly z palub Yorktownu a Lexingtonu průzkumné letouny s úkolem najít Takagiho úderný svaz. V 8 hodin 15 minut hlásil pilot jednoho z nich, že zahlédl dvě nepřátelské letadlové lodi a čtyři těžké křižníky v pozici 10 stupňů 3 minuty jižní šířky a 152 stupňů 27 minut východní délky, tedy 175 mil od Fletcherova svazu severozápadním směrem. Zdálo se, že hlavní nepřátelské síly jsou konečně objeveny. Fletcher proto nařídil zamířit plnou rychlostí na severozápad a připravit palubní letouny ke startu. V 8 hodin 26 minut opustila první skupina letounů palubu Lexingtonu a za půl hodiny druhá skupina palubu Yorktownu. 93 letadel vyrazilo proti nepříteli, na palubách jich zůstalo 47 jako záloha a letecká ochrana (záloha + PVO letadlových lodí). Pár minut poté, co letouny zmizely za obzorem, přistálo průzkumné letadlo, které podávalo zprávu o ´dvou nepřátelských letadlových lodích a čtyřech těžkých křižnících´, jež přiměla amerického admirála vrhnout do útoku většinu jeho letectva. Teprve když se pilot odebral na můstek, aby rádiovou depeši upřesnil, ukázalo se, že vinou chybného výkladu kódu, ve kterém byla vysílána, došlo k nedorozumění. Pilot měl za to, že zahlédl dva těžké křižníky a dva torpédoborce, a tak také znělo jeho hlášení. Nešlo tedy o Takagiho svaz, dokonce ani ne o krycí skupinu kontraadmirála Gótóa, ale část podpůrné skupiny kontraadmirála Marušiga, o dva zastaralé lehké křižníky Tenrjú a Tacuita a dva dělové čluny, tedy navíc se ještě sám zmýlil v určení typů zpozorovaných lodí. Proti této nevýznamné skupince Fletcher vyslal rozhodující část svých palubních letounů ve chvíli, kdy z druhé strany se k němu blížily dvě velké letadlové lodi Šókaku a Zuikaku, což naštěstí pro svůj klid v tuto chvíli ještě neušil.“
Tohle místo, které i s objevenými loděmi, přecházely i dva předchozí historické prameny jako místo, kde nenapsaly, o jaké typy lodí se jednalo. Jen napsaly, že je průzkum objevil, ale co říkaly stejně bylo, určitě těch jejich pár vět o tom, že po „rozkódování hlášení průzkumu“, palubní letadla ještě pokračovala dál, neboť, a pokračujme detaily od Hubáčka, jako třetího historického pramene, cituji ze str. 307.:
„Třeba říci, že Fletcher tím, že nedal příkaz k návratu útočné vlny a nechal 93 letouny pokračovat k cíli, o jehož bezvýznamnosti již věděl, učinil bezděky rozhodnutí, které zakrátko přineslo bohaté a zcela nečekané ovoce.
Skupinu bombardérů z Lexingtonu vedl fregatní kapitán W. B. Ault. V jedenáct hodin jeden z pilotů zahlédl z výšky 5 000 metrů, asi třicet mil napravo od kursu, kterým skupina letěla, letadlovou loď obklopenou několika těžkými křižníky. Šlo o krycí skupinu kontraadmirála Gótóa s letadlovou lodí Šóhó, čtyřmi těžkými křižníky a jedním torpédoborcem. Fregatní kapitán Ault dal palubní vysílačkou okamžitě příkaz k jejímu napadení. Velitel Šóhóa, když hlídky vzrušenými hlasy, oznamovaly blížící se nepřátelské letouny, přikázal co nejrychleji odstartovat letadla připravená na letové palubě. Na to už ale nezbyl čas. Jako první se nad japonskou letadlovou loď snesly střemhlavé bombardéry, které se několika stíhačkám Zero nepodařilo zastavit, načež následovaly torpédové letouny. Piloti Lexingtonu ale neměli štěstí. Letadlová loď se vyhnula pumám i torpédům, pouze tlaková vlna doprovázející jeden zásah těsně vedle levoboku smetla z její paluby pět letadel připravených k vzletu.
V 11.25 dorazila na místo útočná skupina z Yorktownu a karta se obrátila. Jedna z prvních svržených 500 kg pum zasáhla záď letadlové lodi a zablokovala kormidlo. Bombardéry a torpédové letouny se jeden za druhým vrhaly na ochromenou loď, která nemohla tak soustředěnému náporu dlouho odolávat. V pěti minutách ji zasáhlo třináct pum a sedm torpéd. Šóhó zachvátily plameny od přídě po záď, na palubě vybuchovala letadla s plnými nádržemi. Po příkazu opustit loď se vrhali námořníci v hrůze z nakloněné paluby do moře. V 11 hodin 36 minut se Šóhó potopila (zde viz foto,

, pod kterým byl popisek_Shoho_LL_may_42, foto je volně přístupné na několika webech, a bylo několikanásobně zmenšeno). Ze 785 mužů posádky jich bylo později vytaženo na paluby křižníků a torpédoborců, jež přispěchaly na pomoc, necelých sedm set.“
Až na tři letouny, které padly za oběť japonským stíhačkám, se ještě stejného 7. května 1942 odpoledne, ve 13 hodin, zbývající letouny vrátily na své mateřské letadlové lodě, Yorktown a Lexington. O hodinu a půl déle již byly letouny, po doplnění paliva a munice, připraveny k další akci, ale Fletcher se je rozhodl prozíravě pozdržet.
„Nezdálo se mu, že by těžké křižníky, jež doprovázely Šóhó, představovaly ten nejdůležitější cíl, když věděl, že někde v blízkosti se musí pohybovat další dvě japonské letadlové lodi. Počasí se ale začalo zhoršovat, hromadící se mraky oslepovaly letecký průzkum a americký admirál ještě v pozdním odpoledni neměl o nepřátelských silách žádnou zprávu. Jak se blížil večer, klesala naděje na jejich nalezení, a navíc si Fletcher uvědomoval, že i kdyby se to nyní podařilo, je na jejich napadení už příliš pozdě. Útok palubních letounů za tmy a jejich návrat za stejných podmínek prakticky nepřicházel v úvahu. Obrátil proto na západ a měl v úmyslu po celou noc ze 7. na 8. května držet tento kurs, protože se domníval, že v ranních hodinách může poblíž Jomardova průlivu překvapit invazní konvoj mířící k Port Moresby. Nevěděl nic o tom, že zprávy, které vrchní velitel celé operace viceadmirál Šigejoši Inoue v Rabaulu obdržel o skupině admirála Crace a Fletcherově svazu, přiměly tohoto opatrného japonského důstojníka, aby již před nějakou dobou invazní konvoj odklonil z nebezpečnéé oblasti a nakonec, po potopení Šóhóa, povolal zpět do Rabaulu. Fletcherovy plány na relativně klidnou noční plavbu ale nepočítaly s aktivitou admirála Tajagiho, který je podstatně narušil,“