Zde viz foto náčrtu
, Bitvy u ostrova Midway_1, dne 4. června 1942, od 4 hodin do 10 hodin 30minut, jako prvá fáze. Náčrt byl nakreslen z mnoha jiných náčrtů pro Palbu, od kreslíře Roz., naskenován a zmenšen. V předchozím Č 302., jsme, v podání japonských historiků, kteří tam tehdy byli, Micuo Fučidy a Masatake Okumiyae, zjistili pohled nepřátelské strany, ale již s historickými vědomostmi z 50. let 20. století obou stran, o plánování a dokonce cestě japonského úderného konvoje do Bitvy u ostrova Midway (zde pak je ještě foto
, kde je Bitva u Midway_2, s vývojem událostí 4. června od 10 hodin 30 minut, až do 6. června 1942 do 00,00 hodin, tedy druhá fáze. Náčrt byl nakreslen z mnoha jiných nákresů pro Palbu, od kreslíře Roz., naskenován a zmenšen.). Nyní si tedy dáme sice stejné, ale ryze americké, či anglofoní, historické putování do prvních výstřelů, v Bitvě u ostrova Midway, a to v nejnovějším článku pana profesora Love (rok 2005). Opět uvidíme, že základní historická fakta jsou stejná, nebo podobná, jen pohled je z té které strany, stejně jako zájmová oblast byla buď preferována z té japonské, nebo jako zde, bude preferovaná z té americké. Potřebné informace o tom, kdo co věděl před bitvou, nám samozřejmě – v roce 2005 – podává pan profesor mnohem lepší, a to na str. 92. až 95. Kniha – Průvodce válkou v Pacifiku, má ještě celý název s přídomkem – Od Pearl Harboru po Hirošimu. Kniha Průvodce válkou v Pacifiku, od Pearl Harboru po Hirošimu je z anglického originálu The Pacific War Campanion: From Pearl Harbor to Hiroshima, přeložena panem Janem Krejčím a v angličtině vyšla v roce 2005, u nás byla vydána B4U Publishing s.ro., v roce 2013, cituji tedy nejprve ze str. 92:
„Jamamotův (zde viz foto
, na kterém je admirál Jamamoto, foto je volně přístupné na několika webech.) původní plán předpokládal, že po zajištění obranné linie Barmy na západě přes Novou Guineu a Bismarckovo moře na jihu ke Gilbertovým ostrovům na východě začne s pronikáním na jih a ohrozí námořní dopravní linky mezi Austrálií a Spojenými státy. I nadále byl přesvědčen o nezbytnosti odvážných akcí, protože nebyla ´žádná šance dosáhnout vítězství běžnými námořními operacemi´ (historickým podkladem je zde Morley. Japan´s Road to the Pacific War. S.287. Jak podobné, že při plánování námořních akcí japonské štáby - formulování námořní strategie pro druhou fázi války od Spojeného loďstva - věděli, že po Pearl Harboru už budou Američané připraveni – moment překvapení je pryč - a udělají vše, aby jen neprohrávali.). A tak se rozhodl, že před tažením do jižního Pacifiku nejdříve provede v polovině května riskantní útok ve východním Tichomoří. Naplánoval jej v dubnu s cílem ukončit Kingovy nájezdové akce. Tváří v tvář obrovské Jamamotově prestiži, která byla důsledkem všeobecně mylné interpretace operace Pearl Harbor, se japonský generální štáb námořnictva bránil operaci Midway s kódovým označením MI až do náletu na Tokio. Ten uvrhl nejvyšší velení do hanby, protože ohrozil císaře. To ´ukončilo debatu /…/ zda zaútočit na Midway´ (historický podklad zde je – Cressman, R. J. To Retrieve our Inital Disaster. Naval History. Léto 1992, roč. 6, č. 2 S. 14.).
Jamamoto, jehož strategické názory odrážely ponurý národní fatalismus, si nezodpovědně pohrával s národní bezpečností. ´Nemáme jinou volbu než si vynutit rozhodující námořní střet´, sdělil Generálnímu štábu námořnictva. ´Budeme-li z toho vycházet a půjdeme ke dnu Pacifiku v dvojnásobné sebevraždě, bude po nějakou dobu na otevřeném moři mír´ (Morley. Japan´s Road to the Pacifik War. S. 287. ).
Šlo o výrazně sebezničující postoj, zejména ve srovnání s Jamamotovým chladně uvažujícím nesentimentálním protivníkem admirálem Ernestem J. Kingem (zde viz foto
, na kterém je admirál Ernest J. King, foto je volně přístupné na několika webech, byla upravena velikost fota). Toho jeden z jeho obdivovatelů kdysi popsal jako ´dokonalý lidský stroj´(Více o výjimečné osobnosti admirála Kinga: Love, Robert Ernest Joseph King. In: Love /ed./. The Chiefs of Naval Operations. S. 140. King se zřejmě nestaral o to, jestli je oblíbený, a velmi se snažil, aby osobní vztahy neovlivnily jeho úsudek. Například i přes dlouhou zahořklou profesionální rivalitu a vzájemnou nedůvěru si počátkem roku 1942 zvolil za svého zástupce ve funkci operačního náčelníka námořnictva /Vice Chief of Naval Operations/ admirála Fredericka Horna, a to pro jeho výjimečné schopnosti. Kingův náčelník štábu admirál Charles M. Cooke, který svého šéfa z doby války velmi obdivoval, připouštěl, že to byl ´divný pták´.). Byla tu také otázka, kterou se ani japonský generální štáb námořnictva ani velitelství Spojeného loďstva neobtěžovaly si položit před zahájením další velké námořní operace, totiž proč se americké letadlové lodě tak nečekaně objevily v Korálovém moři.“
V dalším pak profesor Love vyzdvihuje historický fakt a připomíná, že Japonsko mělo velké nedostatky v rádiové komunikaci, což vlastně umožnilo „kryptologům amerického námořnictva“ předat na počátku května 1942, části z Jamamotova plánu admirálům Kingovi a Nimitzovi. Jednalo se o dobu, kdy admirál Nimitz, opakoval, a to stále častěji pokusy, jak zrušit strategii „blokování a nájezdů“ a chtěl soustředit letadlové lodi na linii obrany – Havajské ostrovy-Midway. A tehdy pak, 5. května, došel admirál King k závěru, že japonská velká ofenzíva začala. Domníval se ale, že Jamamoto obnovuje tažení proti základnám v jižním Pacifiku (směr Austrálie), a možná podezíral Nimitze, „že jen interpretuje chabé zpravodajské údaje tak, aby podpořily jeho konzervativní strategické instinkty“.
„Tato debata vyvrcholila 16. května, když Nimitz (zde viz foto
, pod kterým byl popisek, admirál Chester W. Nimitz, foto pochází z amerického námořního archivu.) zrušil plánovaný nájezd Halseyho operačního svazu (TF 16) bez Kingova souhlasu a nařídil mu, aby se Enterprise (zde viz foto
, pod kterým byl popisek USS_Enterprise_April_1939_foto bylo volně na několika webech, muselo být několikrát zmenšeno.) vrátila do Pearl Harboru. King se zdržel komentářů do 17. května, kdy se přiklonil ke svému veliteli loďstva. Bral na sebe obrovské vojenské a politické riziko. Pokud Spojené loďstvo znovu vypluje do Korálového moře, nesetká se s odporem a pak zaútočí na základny v jižním Pacifiku, Austrálie bude izolovaná a zranitelná (Spojené státy převzaly zodpovědnost za obranu Austrálie, což byl důležitý politický závazek, ale tři divize australské armády bojovaly s britskou 8. armádou v Západní poušti a bránily postupu vojsk Osy v Libyi, ohrožující základnu Středomořského loďstva v Alexandrii a Suezský kanál.
Gymnast – první plán Spojenců, který byl výsledkem strategie ´Evropa první ´, předpokládal vylodění několika divizí americké armády v severní Africe /plán se pak uskutečnil v jiné podobě pod názvem ´Torch´/, které vedlo ke snížení tlaku na jednotky bránící Egypt. I když byl tento plán opuštěn a Britové souhlasili s americkým plánem na invazi přes La Manche do severozápadní Francie /´v červnu 1944 – Overlord/, tedy se záměrem, který King, hlasitě podporoval, dělala admirálovi starosti zranitelnost Austrálie při možných útocích japonského námořnictva. Mohla by vést ke stažení australské armády z Egypta a k nevyhnutelnému požadavku Britů, aby Spojené státy toto stažení kompenzovaly zahájením operace Gymnast, nebo přesunem svých divizí do Egypta. Proti oběma řešením se King stavěl stejně ostře jako generál Marshall.).“
Výklad pana profesora Love o tom co štáb admirála Jamamota, štáb Spojeného loďstva sledoval strategií plánu „MI“, tedy Midway, je stejný jako u ostatních historiků. Ano sledoval dva cíle:
1. „Primární bylo obsadit atol Midway a přeměnit ho na základnu pro další útok na Havaj. Jamamoto předpokládal, že Nimitz zareaguje vysláním zbývajících letadlových lodí do vod kolem Midwaye. Chystal se, že je tam přemůže s mobilním svazem, jejž tvořily letadlové lodě a hlavní svaz sedmi těžkých a dvou lehkých křižníků.
2. Druhým cílem bylo zřízení základen na Aleutách, čímž by Jamamoto zabránil letectvu Armády Spojených států amerických provádět strategické bombardování vlastních japonských ostrovů přes severní Pacifik.“
A hned dělá výčet lodí, jež Japonci ke svému plánu, ke svým dvěma operacím v rámci „MI“, jak doufali jasným a uskutečnitelným, připravili:
„K oběma operacím shromáždili Japonci v květnu (1942) 165 lodí, největší loďstvo, jaké kdy brázdilo Pacifik. Severní svaz, jemuž velel viceadmirál Boširó Hósógayja (zde viz foto
, pod kterým byl popisek_admiral_Boshiro_Hosogaya, foto pochází z Wikipedie, bylo několikrát zvětšeno.), se skládal z lehké letadlové lodě, sedmi křižníků a dopravních lodí. Vyplul k Aleutám s úkolem zřídit základny na ostrovech Attu a Kiska, předtím však měl zaútočit na americkou základnu v Dutch Harboru na ostrově Unalaska. Tento útok měl odvést Nimitzovu pozornost od hlavního útoku na linii Havaj-Midway. Jamamoto rozdělil Spojené loďstvo na hlavní eskadru, tvořenou lehkou letadlovou lodí, sedmi bitevními loděmi a čtyřmi křižníky, a na mobilní svaz. Ten sestával z 1. letadlové divize s letadlovými loděmi Akagi (zde viz foto
, na kterém je japonská letadlová loď Akagi v roce 1939, foto je na mnoha webech volně.), Hirjú, Kaga a Sorjú a jejich doprovodným krytím a z okupačních sil viceadmirála Nobutoke Kondóa, skládajících se ze dvou bitevních lodí, dvou mateřských lodí pro hydroplány, sedmi křižníků a 29 torpédoborců. Jejich úkolem bylo doprovodit dvanáct dopravních lodí s pěti tisíci vojáky na palubách. Odloučená ponorková skupina osmnácti ponorek třídy I se rozmístila kolem Francouzských fregatních mělčin mezi ostrovem Midway a Havajskými ostrovy s úkolem hlásit pohyby Tichomořského loďstva na západ a útočit na příležitostné cíle.“
Pan profesor Love pak na str. 94., svého článku o Bitvě v Korálovém moři a Bitvě u ostrova Midway provádí kritiku japonské strategie, když řekne, že „měla řadu nedostatků“ a ihned dává svou studii nedostatků, kterou raději také cituji:
„Japonské loďstvo nemohlo rozumně předpokládat, že udrží Midway nebo že z rozjezdových drah na ostrově budou startovat jeho letadla, když výškové bombardování létajících pevností B-17 americké 7. letecké armády z Havajských ostrovů mohlo tak exponované místo bez námahy srovnat se zemí. Jamamotova víra, že se jeho letadlovým lodím opět podaří dostat se nepozorovaně k Havajským ostrovům – nyní chráněných neustálými letadlovými dálkovými hlídkami, radary včasného varování a obrovskou koncentrací pozemních stíhaček a stíhacích bombardérů, svědčí nejen o špatném stavu japonských zpravodajských služeb, ale také o admirálově neschopnosti provést logickou strategickou analýzu (historickým podkladem pro slova profesora Love, zde je: LeCompte, Malcolm A. Radar and the Air Battles of Midway – volně přeloženo – Radar a letecké bitvy u ostrova Midway. Naval History. Léto 1992, roč. 6, č. 3. S. 28-32.).“
