Bitva v ústí řeky Cagayán (1582)

[Rase]

Bitva v ústí řeky Cagayán

Španělská pěchota proti samurajům. Roku 1582 došlo na Filipínách k sérii střetů mezi Japonci a španělskou koloniální správou, tento jedinečný konflikt je poměrně slušně zaznamenaný dobovými kronikáři. V roce 1521 při své cestě kolem světa objevil ostrovy Portugalec Fernão de Magalhães. Portugalce ale postupně vytlačili Španělé. V roce 1565 se Filipíny staly španělskou kolonií Španělská Východní Indie (spolu s Marianami a Karolínami). Roku 1571 Španělé ostrovy plně ovládli a založili město Manilu, v současnosti hlavní město. Španělská kolonizace se také vyznačovala silným christianizačním úsilím. Pokřesťanštění nenarazilo na výraznější odpor, patrně kvůli náboženské nehomogenitě před kolonizací. Španělům Manila sloužila i jako základna pro obchod s Čínou a Japonskem.
Kolem roku 1573 začali Japonci vyměňovat zlato za stříbro na filipínském ostrově Luzon, zejména v provinciích Cagayan, Manila a Pangasinan, konkrétně v oblasti Lingayen. V roce 1580 připluli japonští piráti, známí jako Wo-kchou (わこう, wakó), a začali dělat problémy. Generální guvernér Gonzalo Ronquillo de Peñalosa pověřil jejich potlačením jednotky pod velením námořního kapitána jménem Juan Pablo de Carrión. Po zničení jedné z pirátských lodí v Jihočínském moři, na sebe nenechala dlouho čekat reakce nepřítele. Wo-kchou vyslali flotilu složenou z jedné džunky a osmnácti člunů sampan (板), vše naplněné zhruba tisícovkou ozbrojenců. Osádku lodí tvořili japonští, čínští a filipínští piráti, které dle záznamů vedl jistý Tay Fusa. Zde jde očividně o přepis hodnosti jejich velitele, která zněla Taifu-sama (大夫), tedy náčelník. Samotní piráti byli velmi dobře vyzbrojeni, krom chladných zbraní disponovali rovněž děly, arkebuzami a píkami, tedy zbraněmi získanými od Portugalců. Krom různých vyvrhelů v jejich řadách můžeme nalézt množství róninů (浪人) tedy samurajů bez pána. Juan Pablo de Carrión proti nim narychlo sestavil flotilu čítající galéru La Capitana, lehkou loď San Yusepe a pět lehkých člunů. Krom samotných osádek bylo na palubě 40 španělských vojáků, kteří disponovali poměrně slušným výcvikem a mohli se spolehnout na lepší velení.
K prvnímu střetu došlo, když míjeli mys Bogueador, kde kotvil jeden z těžkých sampanů. Španělé přirazili k jeho trupu a na pirátskou palubu zaútočili rondašíři (rodeleros), tedy vojáci se štíty. Ačkoli byli zpočátku úspěšní, byli postupně zatlačeni na vlastní loď a situaci dokázalo zvrátit až nasazení španělských pikenýrů, za nimiž vedli palbu střelci. Přeživší Wo-kchou naskákali do moře, kde je těžké brnění táhlo ke dnu. Rovněž Španělé utrpěli první oběti, mezi nimi i kapitána galéry jménem Pero Lucas. Flotila pokračovala dolů po řece Cagayán, kde narazila na osmnáct sampanů, které právě vyloďovaly pozemní síly a pirátskou pevnůstku. Španělé se přes silnou dělostřeleckou palbu protlačili na pobřeží, kde vysadili vojáky. Zde vybudovali silné pozice a začali nepřítele ostřelovat. Wo-kchou se pokusili jednat a navrhli opuštění Luzonu oplátkou za zlato, které mělo pokrýt jejich ztráty. Kapitán de Carrión jejich nabídku odmítl a brzy měl čelit masivnímu útoku šesti stovek pirátů. Námořníci spolu s vojáky obsadili zákopy a dokázali odrazit první údery. Zajímavostí je, že Španělé namazali ratiště svých pík, aby bylo těžké je uchopit. Během čtvrtého útoku již začal docházet střelný prach a nepříteli se téměř podařilo proniknout do zákopů. I nyní ale odolali a vzápětí sami přešli do protiútoku. Nepřítel byl poražen a Španělé ukořistili velké množství zbrojí a katan, které odvezli jako trofeje. Po příchodu posil zde založil de Carrión město Nueva Segovia (nyní Lal-lo), které dokázalo omezit činnost pirátů, a rovněž došlo k posílení vojenských jednotek na Filipínách. Byť sami Španělé kolonizaci Filipín později často hodnotili jako neúspěšnou (kolonie byla nevýdělečná), dle většiny historiků reformy z druhé poloviny 19. století udělaly z Filipín druhou nejbohatší a nejlépe fungující zemi regionu, hned za Japonskem. Rozvoj však paradoxně přinesl i první generaci filipínských nacionalistů a intelektuálů. A s nimi snahy místních obyvatel o získání nezávislosti.

Zdroj:
https://www.oddhistorian.com/at-cagayan ... kFHPu3HUAc
https://en.wikipedia.org/wiki/1582_Cagayan_battles
https://en.wikipedia.org/wiki/Cagayan_River
https://en.wikipedia.org/wiki/Gonzalo_R ... C3%B1alosa
https://es.wikipedia.org/wiki/Combates_de_Cagay%C3%A1n

[Rase]

Terciáni proti samurajům.
Nestávalo se často, aby se evropská škola války setkávala s tou japonskou, k přímé konfrontaci docházelo ještě méně, takových případů se asi dalo spočítat na prstech jedné ruky. Jeden se stal 1582 na filipínském ostrově Luzon. Ten byl od roku 1570 ve španělských rukou a říkalo se mu Nové Španělsko. Filipíny byly v té době častým cílem japonských pirátů, kteří tu rádi kořistili. Nájezdy na filipínské pobřeží byly jednoduchou záležitostí, Filipínci lépe vyzbrojeným a vycvičeným Japoncům prostě neuměli bránit. Roku 1580 udeřil pirátský velitel Kay Fúso na luzonskou provincii Kagajan. Fúso měl pod svým velení 1000 róninů a ašigarů. Japonci udeřili velmi tvrdě a povraždili stovky lidí. Španělský guvernér musel na tento nájezd reagovat, protože i když Japonci vraždili domorodce, jednalo se pořád o poddané krále a takové jednání bylo nepřípustné. Horší bylo, že na celých Filipínách měl guvernér jen 500 vojáků. Guvernér se proto rozhodl, že vybere 50 nejlepších terciánů a dá jim zkušeného velitele. Tím byl generál Juan Pablo de Carrión, šlechtic jemuž bylo 69 let a na Filipínách si vlastně užíval zasloužený důchod. Carrión dostal k dispozici 50 terciánů, 50 námořníků a asi stovku domorodých pomocníků a vyrazil na Japonce. Jeho loďstvo se skládalo z jedné galéry Kapitán, jedné lehké válečné lodi a 5 válečných člunů. Během plavby k nepříteli narazili Španělé u pobřeží na pirátskou džunku, jejíž piráti se na ní právě vraceli z kořistí. Japonská loď byla sice větší, ale Španělé byli zase lépe vyzbrojeni a Carrión nařídil, aby okamžitě udeřili. Galéra Kapitán nejdříve vypálila na džunce několik salv a pak jí zahákovala. Španělští vojáci potom přeskákali na palubu džunky a začali bojovat. Španělé však rychle zjistili, že Japonců je na lodi moc a nedokáží prorazit jejich přesilou. Carrión měl na sobě ocelovou zbroj a helmu se sklopeným hledím, a proto se snažil svým mužům prosekat japonskými piráty cestu. V tom se srazil klasickým japonským samurajem v japonské zbroji a s katanu. Carrión byl v souboji úspěšnější a rónin padl pod úderem meče z toledské oceli. Japonci přesto stále více tlačili na španělské terciány, až se nakonec boj převalil na palubu španělské galéry. Tam Španělé na zadní palubě vytvořili klasickou formaci tercie, kdy pikenéři chrání své střelce dlouhými píkami. Španělští střelci pak drtili piráty salvou za salvou. Do boje se také zapojilo doprovodné plavidlo, jehož děla začala pálit po džunce. Džunka několik přesných zásahů nevydržela a začala se potápět. Potopení džunky zlomilo odhodlání pirátů k dalšímu boji a všichni se dali na útěk. Začali ze španělské galéry i potápějící se džunky skákat do moře, a protože většina z nich měla nějakou zbroj, skoro všichni se utopili. První vzájemná konfrontace skončila pro Španěly vítězně. Teď je však čekal boj daleko těžší, bylo třeba se vypořádat s hlavním jádrem pirátů.
Carrión pokračoval dál k Luzonu, kde v zátoce řeky Kajakan táboří piráti. Když Španělé dosáhnou ústí řeky, cestu jim zatarasí 18 pirátských sampanů. Tyto plachetnice však nemohly pro Španěly představovat problém a Carrión je rozstřílí svými děly. Když španělská kanonáda skončí, na vodě se pohupují dřevěné trosky a těla 200 zraněných a mrtvých Japonců. Na pevnině však pořád zůstalo 600 Japonců, kteří je pořád třeba zničit. Carrión nechá své lodi opatrně přistát u břehu a vylodí se s 50 terciány. Přikáže u břehu vybudovat obranné postavení a čeká, co udělají Japonci. Fúso chce nejdříve vyjednávat a slibuje, že Luzon opustí, když mu Španělé zaplatí ušlý zisk. To Carrión odmítne a Japonci zaútočí. 50 Španělů se brání ve své oblíbené formaci a píky a arkebuzy působí Japoncům velké ztráty. Španělé první útok snadno odrazí, ale zaskočila je jedna nepříjemnost. Bývalí samurajové se nebojí zemřít a statečně skáčou na předky jejich pík, snaží se je rukama zachytit a opravdu se jim podaří několik pík z rukou pikenýrů vytrhnout. To mírně naruší španělskou formaci. Carrión proto nařídí, aby z lodi přenesli olej a tím nechá potřít předky zbývajících pík. Započne druhý japonský útok a překvapeným samurajům proklouzávají píky v dlaních a zabodávají se do jejich těl. I druhý útok se zhroutí v palbě španělských arkebuz, ale Španělům došel skoro všechen střelný prach. Carrión nechá proto z lodi přenést jedno děl a to naplnit zbytkem střelného prachu. Aby posílil svou formaci, nařídí, aby se k jeho terciánům připojili i námořníci a hrstka věrných domorodců. Odrazit třetí útok se podaří Španělům jen s vypětím všech sil. Salva z děla smete první útočníky a k dělo se přidá několik výstřelů z arkebuz. Pak dojde střelný prach a přijde čas na chladné zbraně. V souboji s menšící se přesilou získávají navrch Španělé a jejich lepší výcvik i zbroje. Ocelové pancíře Španělů odráží údery japonských katan, zato toledské meče pronikají japonskou zbrojí jak máslem. Taky se ukáže, že španělská škola šermu mám vyšší kvalitu a róninové šokovaně zjišťují, že jsou Španělé lepší šermíři. Když se na nohou drží už jen hrstka pirátů, vyrazí Španělé do protiútoku. Nezraněných jich je už jen 30, ale přesto ženou Japonce až do džungle. Teď se lehčí japonské zbroje ukážou poprvé jako výhoda, protože jim Španělé v těžších zbrojích nestačí a na útěku zemře jen nemnoho Japonců. Je mezi nimi i Fúso, který se bude dál na Luzon vracet. Přesto je vítězství Španělů dokonalé a do rukou jim padne řada krásných katan a samurajských zbrojí. Intenzita pirátských útoků klesla a Japonci začnou na Filipíny připlouvat hlavně kvůli obchodu. Carrión nechá na místě svého vítězství založit město, kde dožije svůj dlouhý a pestrý život. Ale i Japonci měli z porážky jistý přínos. Tato konfrontace s evropským stylem válčení je přiměje, aby vyráběli odolnější zbroje s přidáváním kovových pásů.

[Zemakt]

Taky se ukáže, že španělská škola šermu mám vyšší kvalitu a róninové šokovaně zjišťují, že jsou Španělé lepší šermíři.

Zajímavé.

[Dzin]

Ale těžko jednoznačně určit, jestli platné. Kamarád vyučuje šerm a tvrdí, že jednotlivé školy jsou si dost rovnocenné a spíše jde o vlastnosti a schopnosti šermíře než o konkrétní školu. Jediné co, tak že pro určité zbraně jsou určité školy vhodnější. A je potom na šermíři, jak ji dokáže aplikovat.

Zde si dovolím odhadnout, že byl možná problém s přístupem Japonců, kteří znali daleko méně šermířských škol, než evropští šermíři a nemuseli se tak vypořádávat s takovou různorodostí. Jejich přístup k boji mohl být tedy daleko šablonovitější resp. specializován na jim známí způsob boje (proč se připravovat na něco jiného) a z toho plynoucí nedostatečná flexibilita při šermu s někým, kdo používá jiný přístup.

Platí to ostatně obecně o boji vůbec, příkladem jsou třeba i Španělé vs. Aztékové, kteří přestože byli skvělí bojovníci, jejich přístup k boji byl zastaralý a proto byli deklasováni "moderním" (v uvozovkách proto, že byl praktikován v našem civilizačním okruhu už od starověku) přístupem Španělů.

[Polarfox]

Hlavně samurajové/japonští válečníci obecně jsou příšerně nastřelení moderní popkulturou a fascinací exotikou a tím étosem. To samé se týká katan jako nějakých supermečů, jimiž nejsou (a které tehdy stejně byly jen poboční, ne hlavní zbraní...japonský kult meče je opět až moderní záležitost).

Jestli konstantně válčící Evropa tehdy dokázala něco produkovat, tak kvalitní vojáky/dobyvatele vybavené dobrými technologiemi. Mám pocit, že tehdejší japonské armády by v přímém střetu dostaly většinou pekelně na držku, protože s něčím takovým prostě Japonci (a nejen oni) nebyli zvyklí bojovat. Tohle čajový obřad nezachrání.

[Dzin]

Přesně. Evropské (včetně středomoří) válčení bylo (je?) nejlepší na světě právě díky otevřenosti a sdílení myšlenek. Díky tomu se mohlo neustále zlepšovat a vyvíjet. Asijský (ale i africký, americký či australský) způsob byl hodně uzavřený a spoustu se toho tajilo i v rámci jednoho uskupení. Takže zde byla poměrně velká stagnace a vývoj se posunoval dopředu jen pozvolna, většinou když se objevil nějaký velký myslitel. Stačí se podívat, že zatímco v Evropě se běžně psala díla o válečnictví a mnohdy do velkých detailů už od starověku, jinde ve světě to nebylo běžné a když už někdo něco napsal, zpřístupnil to omezenému okruhu čtenářů a nebo se dost vyjadřoval v jinotajích. Teprve až konfrontace s evropským stylem válčení rozvinula další vývoj v této oblasti, byť některé negativa přetrvávají do dnes (např. zmíněné posedlost utajováním).

[Wasp]

Liechtenauer, šermířský mistr 14. století své poučky dával do veršů, kterým rozuměli jenom žáci.
Je to jeden z prvních známých velikých mistrů šermu v evropě.
Dnes se tomuto stylu šermu mečem, říká Německá škola.

Sám jsem šermoval a můžu říci že za mě je to o člověku a ne o stylu.
Japonsko je jiné mentalitou a jejich boj, umění je stavěné pro ně.
Pro evropana je spousta věcí těžko uchopitelná, ale pokud vytrvá, věřím že mu to nakonec do sebe zapadne.

Určení jestli je lepší evropská škola boje nebo japonská, za mě jsou si rovny.

[kenavf]

..
Určení jestli je lepší evropská škola boje nebo japonská, za mě jsou si rovny.

Ak víťazili v priamych stretoch väčšinou európania, tak si rovné neboli. Dôležitý je výsledok.
Kedysi tu niekto dával odkaz na súboj ktorý sa odohral medzi nejakým európanom a japoncami na "meče a katany" začiatkom 20 storočia a ten európan tuším zvíťazil tým že zabil postupne 12 japoncov.

[jarl]

O tom psal Rase, ale pamatuješ si to špatně: http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=284&t=8041. Ten Evropan zabil v šermířském souboji pouze jednoho protivníka a podle mě se stejně jedná o legendu a nic takového se nikdy nestalo.

[Wasp]

Neposuzoval bych to na základě lepší/horší. Rozdíl dělají lidi a společnost.
Dělal jsem německou školu šermu a taky Katori Shinto Muso Ryu, Box a Aikido Yoshinkan/Hakko ryu Jujutsu. Všechny mají člověku co dát, záleží na tom co si z toho vezmeš/co chceš a kolik tomu dáš. Není lepší nebo horší.

Jako lidi, japonce co jsem potkal a co mě ukazovali techniky, jedním slovem - úžasný.
Je to jiná mentalita a to je moc pěkný, pozorovat to jak to mají jinde.

Nedělal bych ani moc rozdíly mezi tím, co si běžný člověk představí pod pojmem box a japoské duchovní cesty boje.
Můj trenér boxu, starší pán ( mistr ČSSR v lehké váze) je učitel boxu i toho jak se postavit k životu.
Naopak hodně učitelů v ČR z asijských stylů tam míchají opravdu bludy a podle mě spíše motají hlavu svým ovečkám. Ale když jim to vyhovuje, je to OK.