Zde viz náčrt

, na kterém je Bitva u Midway_2, s vývojem událostí 4. června od 10 hodin 30 minut, až do 6. června 1942 do 00,00 hodin, tedy druhá fáze. Náčrt byl nakreslen z mnoha jiných nákresů pro Palbu, od kreslíře Roz., naskenován a zmenšen. Na palubě a v podpalubí letadlové lodi Yorktown, zuřily požáry od 500kg (V Č 289., je skutečně - v tzv. poznámka, - v článku od profesora Love, že japonské střemhlavé bombardéry Val, nesly bombu o váze 250 kg, a také ještě dvě bomby o váze 60 kg.) bomb japonských bombardérů. Z dálky, o něco větší než dvacet mil, celý japonský nálet pozorovaly, z velice silných dalekohledů, posádky amerických letadlových lodí Enterprise a Hornet (zde viz foto

, pod kterým byl popisek USS_Enterprise_April_1939_foto bylo volně na několika webech, muselo být několikrát zmenšeno.) a Hornet (zde viz foto

, pod kterým byl popisek USS_Hornet_28CV_829_Doolittle_Raid_on_18_april_1942, foto je volně na několika webech). Osádky viděly dopady japonských pum a následné gejzíry vod, stejně jako kouřové stopy po výbuších protileteckých granátů. O tom, proč nesměly stíhačky z obou letadlových lodí zasahovat, nalezl český historický spisovatel Miloš Hubáček, následující fakta, a tak na str. 431., své knihy Pacifik v plamenech, rozvláčně, leč velice studeně, válce poplatně a k té zároveň logicky, o tom píše následující věty, cituji:
„Všichni těžce nesli, že nemohou svým druhům na Yorktownu nikterak pomoci; nejhorší byl tento pocit pro piloty stíhaček, kteří chránili vzdušný prostor nad 16. operačním svazem (TF 16). Spruance (zde viz foto

, na kterém je admirál Raymond Spruance, foto je volně přístupné na několika webech) odmítl žádost jejich velitele poručíka Rogera Merla (Rogera W. Mehleho), aby se svými letouny mohl odlétnout Yorktownu pomoci. Nutno říci, že admirál rozhodl naprosto správně – nikdo nevěděl, zda Japonci nevyslali další útočnou vlnu k napadení Hornetu a Enterprise, a kdyby k tomu došlo, nepřítomnost stíhaček by měla tragické následky. Když se na obzoru objevil sloup hustého, tmavého kouře, bylo Spruanceovi jasné, že je Yorktown zasažen. Protože nevěděl, jak je poškození Fletcherovi vlajkové lodi vážné, vyslal jí okamžitě na pomoc křižníky Pensacola a Vincennes a dva torpédoborce.
Nálet skončil; bylo 12 hodin 16 minut. Ozývala se jen sporadická palba, jak se dělostřelci doprovodných plavidel pokoušeli zasáhnout odlétávající japonská letadla. Uniklo jich víc, než by byl ochoten věřit každý, kdo viděl, jak jedno za druhým padalo do moře sráženo nelítostnou palbou palubních zbraní amerických stíhaček a protiletadlových děl napadených lodí. Pět bombardérů a jedna stíhačka se vrátily zpět na Hirjú (zde viz foto

, pod kterým byl popisek_Japanese_aitcraft_carrier_Hiryu_1939, foto je volně na několika webech, zde bylo zvětšeno). Letoun poručíka Kobajašiho však mezi nimi nebyl.“
V dalším svém textu se pak český historik, na str. 431. a 432., vrací zpět na Yorktown, kde píše, že se záchranné a opravářské čety pustili okamžitě, po uhašení požárů, které by neohrožovaly život, do oprav. Ty velké dva otvory v letové palubě se jim podařilo zacelit velmi rychle. Nejprve na dřevěné trámy upevnili ocelové pláty a za pouhých dvacet minut, byla paluba letadlové lodi opět provozuschopná. Mnohem závažnější však byly škody v podpalubí.
„Druhý zásah zničil dva lodní kotle a uhasil oheň v pěti dalších. Loď počala ještě více zpomalovat, stroje se zastavily. Za této situace, kdy navíc byl vyřazen z činnosti lodní radar, dal admirál Fletcher letounům, které stále kroužily ve vzduchu a čekaly na pokyn, příkaz, aby přistály na Enterprise a Hornetu. Musel učinit i další nelehké rozhodnutí – přemístit se se svým štábem z ohromeného Yorktownu na jinou loď, odkud by dále mohl řídit boj. Nebylo vyhnutí, a tak za pár minut signalizovala z paluby Yorktownu lampa kontradmirálu Williamu W. Smithovi na křižníku Astoria, aby vyslal člun k převozu admirála a jeho nejbližších spolupracovníků. Po lanech spuštěných z vlajkového můstku důstojníci sešplhávali dvaadvacet metrů k vodní hladině, kde člun čekal. Fletcher chtěl zpočátku učinit totéž, když se ale podíval do hloubky pod sebou, zjistil, že na takový výkon nestačí. Proto jen zabručel, že na podobné věci je příliš starý, a byl spuštěn do člunu na zavěšené sedačce. Sotva vstoupil na palubu Astorie, přikázal, aby těžký křižník Portland vzal Yorktown do vleku.
Ve stejné době, v prostoru podpalubí, museli mechanici, a to v plynových maskách, alespoň „provizorně“ opravit poškozené kotle. To aby Yorktown, mohl plout alespoň svou vlastní silou. Jak popsali Ti, kteří se těchto prací účastnili, jednalo se o montáže ve strašných podmínkách, kde nejvíce vadil sílící žár, který působil neskutečné potíže – většina mechaniků utrpěla rozsáhlé popáleniny, které byly provizorně obvázány a mechanici tak pokračovali v práci.
„Ve dvě hodiny a dvě minuty (14.02 odpoledne) se v blízkosti Yorktownu ozval jásavý pokřik: ze stožáru dosud ochromené lodi byla stažena žlutá vlajka označující vážnou poruchu a místo ní se objevil signál oznamující, ´mohu plout rychlostí 5 uzlů´. Podle korvetního kapitána Jacka Delaneyho, který řídil opravy, byla naděje zvýšit zakrátko rychlost až na 20 uzlů, což by dostačovalo, aby loď opět získala potřebnou akceschopnost, umožňující i operace palubních letounů. Protipožárním družstvům se zatím podařilo lokalizovat požáry, jež na několika místech zachvátily podpalubní prostory, a po pár minutách dokonce započalo tankování stíhaček zaparkovaných na letové palubě.“
A nyní zase zpět na nepřátelskou stranu, k japonské letadlové lodi Hirjú, která byla jako jediná, ze všech čtyřech, ještě bojeschopná. Český historik na str. 433., dál o ní píše, cituji:
„Ve 12 hodin 45 minut převzala radiostanice na Hirjú hlášení jednoho z pilotů skupiny poručíka Kobajašiho oznamující, že nepřátelská letadlová loď hoří. Tato zpráva, jež byla předána Nagumovi na křižník Nagara (zde viz foto

, lehkého křižníku Nagaro, autorem je Wikipedie, foto bylo zvětšeno.), poněkud zlepšila náladu, která jako dusivý mrak dolehla na japonské důstojníky ve chvíli, kdy bombardéry McCluskyho a Maxe Leslieho v pár minutách změnily tři hrdé letadlové lodi v planoucí pochodně. Znovu vysvitla naděje, že ještě není vše ztraceno, že se snad ještě podaří odvrátit hrozící katastrofu a zasadit nepříteli takové rány, jež by alespoň vyrovnaly dosavadní vlastní ztráty. Nagumo, který po přesunu na Nagaru znovu převzal taktické velení zbytku 1. úderného svazu, obdržel i další povzbuzující zprávy. Velitel zabezpečovací skupiny invazních sil viceadmirál Kondó sděloval rádiem, že obrátil na sever a pluje rychlostí 28 uzlů Nagumovi na pomoc se svou impozantní formací bitevních lodí, křižníků, torpédoborců a s letadlovou lodí Zuihó. Krátce nato jej informoval Jamamoto, že dvě letadlové lodi Rjúdžó a Džunjó (zde viz foto

, na kterém je japonská letadlová loď Rjúdžó, foto je volně přístupné na několika webech. A zde viz foto

, pod kterým byl popisek_přeloženo, letadlová loď junyo_Džunjo_1945, foto je majetkem US NAVY, pro palbu bylo zvětšeno.), které tvořily součást svazu, jenž napadl Aleuty, dostaly příkaz nejvyšší rychlostí zamířit na jih a připojit se k Hirjú.“
Japonské námořní síly začaly na jih Pacifiku, všeobecně do prostoru k Midway, stahovat mohutné síly. Jamamoto měl, přes ztrátu tří letadlových lodí, určitě stále k dispozici dostatek těžkých plavidel, „se kterými mohl na Fletchera a Spruance nelítostně udeřit a změnit hrozící porážku ve vítězství“, napsal, na str. 433., své knihy – Pacifik v plamenech, český historik Miloš Hubáček, aby dále doplnil, cituji:
„Vše ale záviselo na jedné jediné skutečnosti: podaří-li se Jamamotovi soustředit lodi vzdálené stovky mil včas, dříve než nepřítel využije své momentální převahy námořního letectva a způsobí japonským svazům takové ztráty, které ochromí jejich akceschopnost v samotných základech. V tuto chvíli si Jamamoto (zde viz foto

, na kterém je admirál Jamamoto, foto je volně přístupné na několika webech) už musel být vědom toho, jakou chybu udělal, když s hlavním svazem, sestávajícím ze tří bitevních lodí, lehké letadlové lodi, lehkého křižníku a devíti torpédoborců, severozápadně od Midwaye, stovky mil od Naguma. Přes dvě stě protiletadlových děl mohl Jamamoto poskytnout k ochraně 1. úderného svazu před americkými bombardéry. Nestalo se tak a mohutná palebná síla Jamamotových plavidel zůstala nevyužita ve chvíli největší potřeby. Proč Jamamoto jednal tímto způsobem, je velkou hádankou pro historiky námořních bojů do dnešního dne; vyčerpávající odpověď nebyla nikdy dána. Pozdě si japonský admirál uvědomil, že bitvu může rozhodnout jen soustředění sil, a pozdě je začal stahovat.“
Ještě než dopadly pumy střemhlavých bombardérů, od McCluskyho a Leslieho pilotů, na japonské letadlové lodi, Sórjú, Kagu a Akagi, tedy po časové ose zpět, před 10.30, dne 4. června 1942, odstartoval, na Nagumův příkaz, z letadlové lodi Sórjú, rychlý průzkumný letoun. Ten měl za úkol vyhledat americké hladinové uskupení a podat přesné zprávy, jaké je jeho složení. Nagumo si potřeboval udělat obraz o tom, jaké lodi nepřítele, jejich složení, má před sebou. Z kusých a často se měnících informací si nebyl schopen udělat obraz o nepříteli.
„Byl sice seznámen z výpovědí zajatého nepřátelského letce, hovořícího o třech letadlových lodích, tuto informaci ale bylo nutno prověřit; co když Američan – i když se to zdálo velmi nepravděpodobné – úmyslně vypověděl nepravdu, anebo sice hovořil pravdu, ale Fletcher mohl v minulých hodinách vydat jiné dispozice pro další dvě letadlové lodi včetně příkazu k návratu na základnu, a situace byla nyní úplně jiná. Ani Kobajaši, když napadl Yorktown, nehlásil nic o jiných dvou nepřátelských letadlových lodích. Bylo to pochopitelné – on i jeho piloti viděli pouze svůj cíl a dvacet mil vzdálený Hornet a Enterprise jejich pozornosti unikly.“