Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 360.

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 360.
Zde viz náčrt



, na kterém je Bitva u Midway_2, s vývojem událostí 4. června od 10 hodin 30 minut, až do 6. června 1942 do 00,00 hodin, tedy druhá fáze. Náčrt byl nakreslen z mnoha jiných nákresů pro Palbu, od kreslíře Roz., naskenován a zmenšen.
Bylo stejné ráno dne 5. června 1942, ale již po čtvrté hodině ranní, a v Pacifiku, v prostoru okolo atolu Midway, se již začalo rozednívat, když podle tvaru lodních nástaveb, začal korvetní kapitán John W. Marphy, velitel ponorky USS Tambor, konečně, ve svém dalekohledu poznávat, že to co viděl před tím jen jako stíny ve svém dalekohledu, jsou skutečně japonská plavidla. Americká ponorka USS Tambor ( zde viz foto



, pod kterým byl popisek- USS_Tambor, foto je majetkem Wikipedie, a zde viz více o USS Tambor, na Wikipedii:
https://en.wikipedia.org/wiki/USS_Tambor_(SS-198)
), plula, stále ještě vynořena, a tak ji zahlédli i Japonci a jeden z torpédoborců, který byl tehdy vzdálen je pouhé dvě míle, k ponorce okamžitě zamířil. A zde, v napínavém příběhu, český historik pokračuje, na str. 460., těmito slovy, cituji:

„Murphy dal bleskurychle uzavřít poklop a USS Tambor zmizel pod hladinou. Uběhla čtvrthodina napjatého očekávání, kdy zaduní exploze hlubinných pum, nic se ale nedělo, dokonce nebyl zachycen zvuk šroubů nepřátelského torpédoborce. Murphy vyčkal dalších deset minut a poté ponorka opatrně vystoupala k hladině a vysunula periskop. Viděl dva křižníky, které tentokrát již zcela přesně identifikoval jako typ Mogami. Jeden byl vzdálen asi čtyři míle, druhý šest: oba pluly na západ. Murphy odeslal rádiem další informace a snažil se dosáhnout pozice, ze které by mohl zaútočit. Při přiblížení zjistil, že jednomu z křižníků prakticky chybí téměř dvanáct metrů přídě a že mezi oběma loďmi probíhá horečná světelná signalizace. Krátce nato oba křižníky změnily kurs a počaly se od ponorky vzdalovat, i když plula nejvyšší rychlostí, jaké byla schopna. Znamenalo to, že i poškozený křižník je stále ještě s to dosáhnout vyšší rychlosti než ponorka plující pod hladinou. Naděje na útok tím byla ztracena. Murphy nicméně rozhodl pokračovat v pronásledování; doufal, že může přispět i náhoda, kdy křižníky zpomalí nebo změnou kursu vzdálenost zkrátí. Po několika minutách mu ale radista předal příkaz určený všem ponorkám midwayské hlídkové skupiny nařizující soustředění v pozici pěti mil od atolu. Proto obrátil, vynořil se a zamířil na východ k Midway.“

Když tehdy korvetní kapitán Murphy uviděl deformovanou příď jednoho z japonských křižníků, prý tehdy vůbec netušil, jak k deformaci došlo a co se vlastně přihodilo. Vůbec tehdy nevěděl, že právě jeho zásluhou je jeden z nejmodernějších japonských těžkých křižníků tak vážně poškozen, že jsou vlastně sečteny jeho hodiny, které křižníku ještě zbývají. Na str. 460., pak český historik vysvětluje, když píše, cituji:

„Krátce poté, co ve 2 hodiny 15 minut (již 5. června 1942) ráno Murphy uviděl vzdálené siluety japonských lodí, zpozorovala vynořenou ponorku i hlídka na Kuritově vlajkové lodi Kumano, plující v čele linie. Admirál, který nemohl vědět, zda se již neblíží torpéda, vydal okamžitě příkaz k ostrému pětačtyřicetistupňovému obratu doleva. Rozkaz byl předáván signálními lampami postupně od Kumana až k poslední lodi v linii Mogami (zde viz foto



, pod kterým byl popisek: probíhající zkoušky na křižníku Mogami 1934-1935, foto je majetkem Wikipedie.). Zatímco první tři lodi již počaly provádět obrat, Mogami, který pokyn obdržel nejpozději, plul ještě několik desítek sekund přímo. Navigátor korvetní kapitán Masaki Jamauči na můstku Mogami si uvědomil hrozící nebezpečí příliš pozdě. Přes bleskový rozkaz: ´Plnou silou zpět!´, se již nedalo srážce zabránit. Ostrá příď Mogami narazila na zadní část levoboku křižníku Mikuma, plujícího před ním. Obě lodi se prudce otřásly, vylétl roj jisker a za drásavého skřípění trhaných a drcených ocelových plátů se křižníky opět od sebe oddělily. Mikuma vyvázl ze srážky poměrně lehce, pouze s proraženou naftovou nádrží. Daleko hůř dopadl křižník Mogami, kdy celá jeho příď až po první dělovou věž se změnila ve změť pokřivených a přelámaných kusů kovu (zde viz ilustrační foto




ze 6. června 1942, na kterém je tankována Mogami, po útocích, z japonského tankeru Nichiei Maru. Patrná je chybějící část přídě Mogami až po přední dělovou věž. Foto, je majetkem, tohoto článku:
https://ww2db.com/image.php?image_id=19491
, je již volně na několika webech a zde bylo zvětšeno). Jeho veliteli Akurovi Sódžimu nezbylo než přikázat drastické snížení rychlosti.
Admirál Kurita musel rychle rozhodnout, jak se v této nepříjemné a nepředvídatelné situaci zachovat. Především bylo třeba respektovat Jamamotův příkaz o spojení s hlavním svazem. Přikázal proto křižníku Mikuma a oběma torpédoborcům zůstat s poškozeným Mogami, který nebyl schopen vyvinout vyšší rychlost než třináct uzlů, zatímco Kumano a Suzuja pokračovaly plnou rychlostí na severozápad., na schůzku s Jamamotem.“

Na atolu Midway strávila americká posádka velice neklidnou a těžkou prací naplněnou noc ze 4. na 5. června 1942 (zde viz foto



, pod kterým byl popisek_Japanese_attack_Midway_on_4_june_1942_diorama_Japonský útok na Midway, 4. června 1942 /dioráma/. Patrný jsou zásahy po bombardování. Foto je volně na několika webech a bylo několikrát zmenšeno). Důvodem velkého neklidu byla i zpráva americké ponorky USS Tambor, která oznamovala přítomnost většího množství cizích plavidel, a to ve vzdálenosti jen necelých 90 mil od Midwaye. Je pochopitelné, že tato vzdálenost vyvolávala novou obavu z bezprostředního nebezpečí. Stále hrozilo napadení a nový pokus Japonců o vylodění. Stovky mužů po celou noc opravovali škody způsobené ranním náletem japonských letadel dne 4. června. Neustále se musela vylepšovat pozemní obranná opatření. Letadla, která zůstala k obraně, se musela plnit ručními pumpami z 55galonových barelů přímo do nádrží letadel. Již krátce před rozbřeskem na den 5. června vzlétly tak všechny bojeschopné průzkumné Cataliny, které prozkoumávaly severozápadní sektor, a to od 250 do 20 stupňů, tedy prostor odkud hrozil nejpravděpodobnější a největší nepřátelský nálet. Byly 4 hodiny 30 minut ráno, když odstartovalo z atolu Midway 8 létajících pevností B 17E (B-17E, zde viz foto



, pod kterým byl popisek, Boening B-17E_1941., foto je volně přístupné na několika webech) podplukovníka Allena. Český historik Miloš Hubáček pak pokračuje na str. 461., 462., slovy, cituji:

„V 6.30 jedna z Catalin PBY-5A (zde viz foto



, pod kterým byl popisek, PBY_5A_Catalina, foto je na několika webech volně) zahlédla Mogami a Mikumu a hlásila, že ‚ dvě bitevní lodi ztrácející naftu se nacházejí v pozici 125 mil západně od Midwaye a směřují západním směrem.‘ Obránci z atolu si zhluboka oddechli – znamenalo to, že nepřátelské lodi se od Midwaye vzdalují, ustupují. Velitel atolu kapitán Simard okamžitě nařídil rádiem eskadře létajících pevností, lodi napadnout. V 6 hodin 17 minut, ale velitel eskadry hlásil, že se mu nepodařilo nepřátelská plavidla nalézt. V sedm hodin Simard vyslal 241. eskadru střemhlavých bombardérů námořní pěchoty, tvořenou šesti letouny typu Dauntless, kapitána Marshalla A. Tylera a šesti Vindicatory kapitána Richarda E. Fleminga. Celé formaci velel Tyler, který se stal během čtyřiadvaceti hodin již třetím velitelem eskadry poté, co minulý den zahynuli majoři Henderson a Noris.
O tři čtvrtě hodiny později Tyler a Fleming zahlédli na hladině široký pruh rozlité nafty směřující na západ. Sledovali jej a za 20 minut již uviděli dva japonské křižníky provázené dvojicí torpédoborců. V 8 hodin 8 minut dal Tyler příkaz k útoku. Jeho 6 letounů sestupovalo klouzavým letem z výšky 3 300 metrů nad Mogami, zatímco Fleming se vrhl z výšky 1 300 metrů na Mikumu. Oba křižníky se bránily zuřivou protiletadlovou palbou a Tylerovým a Flemingovým letounům se nepodařilo je vůbec zasáhnout.“

Kapitán Fleming, se skutečně velkou odvahou pak pokračoval se svým Vindicatorem v náletu. Vůbec nedbal na desítky střel, které narážely do trupu a do křídel jeho letadla. Tak se mu podařilo dosáhnout vhodné pozice ke svržení pumy. Pumu uvolnil a ta dopadla těsně vedle pravoboku Mikumy. Ve stejném okamžiku byl jeho bombardér zasažen granátem protiletadlového děla. Flemingův letoun byl ve zlomku vteřiny zachvácen plameny a mířil přímo na zadní věž křižníku Mikumy, do které s ohlušujícím třeskem narazil. V japonském lodním deníku se zachoval zápis velitele lodi Mogami kapitána Sódži, který tehdy z můstku své lodi sledoval nálet na křižník Mikumy a lakonicky poznamenal: „Velmi statečný muž.“

„Po svržení poslední pumy vedl Tyler 11 bombardérů zpět k Midwayi. I když američtí piloti nezaznamenali žádný přímý zásah, měl pro křižník Mikuma velmi vážné následky statečný čin kapitána Fleminga. Po nárazu letadla na dělovou věž zachvátil záď lodi požár způsobený hořícím benzínem rozstříknutým z jeho zdemolovaných nádrží. Oheň se brzy přenesl do pravé strojovny, a i když se plameny podařilo po nějaké době lokalizovat, všichni muži ve strojovně zahynuli udušeni kouřem. Mikuma (zde viz ilustrační foto



, na kterém je poničená bitevní loď Mikuma dne 6 června 1942. Foto bylo zvětšeno, a je volně na několika webech.) na tom nyní nebyl o mnoho lépe než Mogami a oba křižníky se po skončení náletu vlekly dál na západ dvanácti uzlovou rychlostí.“

Stejně jako u obránců atolu Midwaye vyvolala první zpráva ponorky USS Tambor velké obavy také i u admirála Spruance (zde viz foto



, na kterém je admirál Raymond Spruance, foto je volně přístupné na několika webech). Zpráva totiž nasvědčovala tomu, že se Japonci stále ještě nevzdali plánu na obsazení atolu Midwaye. I proto rozkázal admirál Spruance zvýšit rychlost na 25 uzlů a jeho 16 operační svaz (TF 16) spěchal stále blíž k Midwayi, aby v případě potřeby mohl přispět k obraně svými palubními letouny. Brzy, v řádu hodin, však přišly další zprávy, které celou situaci podstatně změnily. Z těchto zpráv vyplývalo, že admirál Jamamoto (zde viz foto



, na kterém je admirál Jamamoto, foto je volně přístupné na několika webech) místo povelu k útoku, vydal povel k ústupu. Český historik Miloš Hubáček na str. 463., celou historku okolo zprávy Jamamota vysvětluje následujícím způsobem, cituji:

„Kolem osmé hodiny ranní 5. června jedna z hlídkujících Catalin zahlédla zbytky Nagumova 1. operačního svazu a podala zprávu o hořící letadlové lodi, dvou bitevních lodích, třech křižnících a čtyřech torpédoborcích. Spruance nyní musel rozhodnout, které z nepřátelských uskupení se pokusí napadnout; zda křižníky plující západně od Midwaye, nebo letadlovou loď, podle popisu sice těžce poškozenou, ale stále se ještě držící na hladině. Admirál, neznaje přesně míru jejího poškození, nemohl vyloučit, že se ji Japoncům podaří zachránit. Letadlová loď představovala důležitější cíl, proto 16. operační svaz (TF 16) obrátil na severozápad, kde ve vzdálenosti 275 mil se měla nacházet hořící Hirjů.“

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 361.

Byly 3 hodiny odpoledne dne 5. června 1942, když z paluby letadlové lodi Enterprise, odstartovalo 32 střemhlavých bombardérů a dalších 32 střemhlavých bombardérů z paluby Hornetu (zde viz foto



, pod kterým byl popisek USS_Enterprise_April_1939_foto bylo volně na několika webech, muselo být několikrát zmenšeno.) a Hornet (zde viz foto



, pod kterým byl popisek USS_Hornet_28CV_829_Doolittle_Raid_on_18_april_1942, foto je volně na několika webech), Jejich úkol zněl najít nepřátelská plavidla a především dorazit poškozenou letadlovou loď. Bylo tehdy jasné, že k admirálu Spruancemu ještě nedorazila zpráva, že se japonská letadlová loď Hirjú, potopila hodinu poté, co ji naposledy viděla průzkumná Catalina a vyslala o ní zprávu. Český historik pak na str. 463., a dalších pokračuje, cituji:

„Přestože letouny z Enterprise prozkoumaly oblast až do vzdálenosti 250 mil na severozápad od mateřské lodi a letadla z Hornetu ještě o šedesát mil dál, po nepříteli nenalezly žádné stopy. K jejich neúspěchu podstatně přispěly špatné povětrnostní podmínky, kdy nad mořem visely valy těžkých mraků zakrývající pilotům rozsáhlé oblasti mořské hladiny; proto nenašli ani poslední z plavidel 1. úderného svazu, jež spěchala na setkání s Jamamotem.
Až v 6 hodin 20 minut se na hladině objevila bílá stopa osamělé lodi. Padesát osm střemhlavých bombardérů se vrhlo do útoku. Šlo o torpédoborec Tanikaze fregatního kapitána Motomiho Kacumiho, jenž byl v ranních hodinách vyslán Jamamotem, aby prověřil informaci, že Hirjú se stále ještě drží na hladině, a jestliže ano, aby ji potopil. Nyní, když letadlovou loď v udané pozici nenašel, se vracel k hlavním silám. Vše nasvědčovalo tomu, že malá loď nemá proti letecké lavině šanci. Průběh střetnutí, ale vyzněl zcela jinak. S fantastickou obratností se dokázal Kacumi proplétat deštěm pum, v rychlých manévrech měnila štíhlá loď zcela neočekávaně kurs, téměř pokládána na bok při náhlých obratech kormidla z jedné krajní polohy do druhé. Osmapadesát pum neškodně explodovalo na hladině kolem Tanikaze a pro jeden americký bombardér se stal nálet osudným. Zasažen přesnou protiletadlovou palbou se zřítil do moře. Torpédoborec vyvázl ze smrtelného nebezpečí bez jakékoli újmy. Tím ale nebylo veškeré nebezpečí zažehnáno.“

Totiž na obzoru se objevilo také osm létajících pevností B 17E podplukovníka Brooka Alena, které startovaly časně zrána z Midwaye a po dlouhém hledání nakonec nalezlo, západně od atolu Midwaye poškozené křižníky Mikuma a Mogami. Také oni však ze 39 pum svržených z výšky 7 000 metrů nezasáhly křižníky ani jednou. Létající pevnosti se vrátily na Midway, doplnily palivo a pumy, nechtěly se Alenovi piloti vyrovnat s dopoledním výkonem a proto vzlétli znovu. Jenomže tentokrát poškozené japonské lodi hledali marně, stejně jako předtím letouny z Enterprise a Hornetu. Pak se jim přece jen podařil objevit torpédoborec Tanikaze, který jen krátce předtím odolal bombardérům z letadlových lodí. A tak začaly létající pevnosti bombardovat.

„Dalších 79 pum se řítilo na malou, stále ještě osaměle plující loď a fregatní kapitán Kacumi a jeho posádka opět dokázali zázrak. Loď nebyla vůbec zasažena a jediné poškození utrpěla, když velká střepina pumy explodující těsně vedle přídě prorazila pancéřování dělové věže 3 a způsobila výbuch připravené munice, přičemž zahynulo všech šest mužů obsluhy věže. Vzhledem k náporu, jakému byl torpédoborec vystaven, to byla mírná cena zaplacená za šťastný únik.“

V popisované době, přibližně 350 mil severozápadně od Midwaye, se shromažďovalo Jamamotovo loďstvo. Nebyl to tak krásný pohled, jako když plulo do Bitvy u atolu Midway. Popis českého historika říká, cituji ze str. 465.:

„Čluny převážely stovky zraněných námořníků z přeplněných palub torpédoborců na bitevní lodi Haruna (zde viz foto



, pod kterým byl popisek, Haruna_1934, foto je volně přístupné na několika webech.), Kirišima, Mucu a Nagato, na všech lodích panovala stísněná nálada naplněná rezignací a zoufalstvím z těžké porážky, padaly jen suché stručné povely; po nedávném nadšení a optimismu nezbylo ani stopy. V nočních hodinách z 5. na 6. června se Jamamoto vzdálil ještě více na západ, z dosahu palubních letounů nepřátelských letadlových lodí. V časných ranních hodinách 6. června se již k hlavnímu svazu připojily čtyři stažené skupiny: viceadmirál Kondó s midwayským krycím svazem, eskadra torpédoborců kontradmirála Tanaki s lehkým křižníkem Džinsu a deseti torpédoborci, aleutský krycí svaz viceadmirála Takasua a zbytky Nagumova 1. úderného svazu. Jako poslední dopluly Kuritovy křižníky Kumano a Suzuja.
Jamamoto tím shromáždil celé svoje loďstvo, kromě poškozených těžkých křižníků Mogami a Mikuma a s nimi plujících dvou torpédoborců. Těm zatím nemohl pomoci, nalézaly se jak v dosahu letounů z Midwaye, tak palubních letadel Spruanceova svazu a vyslání dalších lodí do jejich blízkosti by jen zvyšovalo riziko. Mogami a Mikuma tedy mohly spolehnout již jen na sebe.“

Nyní měl admirál Jamamoto soustředěno 11 bitevních lodí, 8 těžkých křižníků, několik eskader torpédoborců a dvě lehké letadlové lodi. Toto uskupení představovalo ve své podstatě mohutnou námořní sílu, ale přesto se musel japonský vrchní velitel Spojeného loďstva smířit s porážkou a především s momentálním zhroucením svých velkých plánů.

„Veškerá palebná síla desítek těžkých děl nemohla vyrovnat americkou převahu ve vzduchu, a ta byla rozhodující. Pokračovat za této konstelace sil v dalším souboji by znamenalo slepě se vrhnout do smrtelného nebezpečí. Americké lodi se neustále zdržovaly v blízkosti Midwaye, čímž měly zaručenou podporu letadel z atolu, a v takovém případě dvě malé letadlové lodi, jež nyní Jamamoto měl, zdaleka nehrály rozhodující roli. Admirál si to jasně uvědomoval.“

V dalším popisu pak český historik Miloš Hubáček, na str. 466., své knihy, hovoří o těžkých chvílích, které prožívali piloti letounů z letadlových lodí Enterprise a Hornet, kteří museli přistávat ve večerních a nočních hodinách, většinou v naprosté tmě, 5. června 1942. Navíc byli zklamáni, že buď nenalezli své cíle vůbec, nebo je nezasáhli, cituji:

„Pro velkou většinu pilotů to znamenalo, že vůbec poprvé v životě měli přistávat za tmy; situaci ještě zhoršovala únava a vyčerpání. V jakých potížích se piloti zřejmě nacházejí, si naštěstí pro ně uvědomovali velitelé obou letadlových lodí kapitáni George Murray a Marc Mitscher. Přestože se lodi zdržovaly v nebezpečných vodách, kde bylo nutno předpokládat přítomnost nepřátelských ponorek, jak Murray na Enterprise, tak Mitscher na Hornetu přikázali rozsvítit palubní světla a letouny těžce dosedaly na letové paluby. Osvícení lodí představovalo nanejvýš nebezpečný krok a také napětí, jež bylo patrno na tvářích důstojníků řídících přistávání i ostatních, kteří z velitelských stanovišť manévr sledovali, svědčilo o tom, že jsou si podstoupeného rizika plně vědomi. Nikdo ale nevznesl jediné slovo námitky, sympatie k letcům, kteří s nejkrajnějším vypětím po dva dny prakticky bez oddechu plnili své úkoly a kteří se rozhodující měrou zasloužili o porážku hrozivého Nagumova svazu, byla obrovská.“

Poměrně detailně je pak popsáno, českým historikem, ze str. 466., dramatické přistávání poručíka Ruffa Johnsona, velitele 8. bombardovací eskadry z letadlové lodi Hornet. Cituji to, co o Johnsonově letounu nalezl Miloš Hubáček:

„Palubní přístroje oznamovaly, že nádrže pohonných hmot jsou prakticky prázdné. Letoun se přitom stále ještě osaměle řítil noční tmou a Johnson neměl žádnou jistotu, jak je vzdálen od mateřské lodi, zda se navigační chybou neodchýlil od správného kursu. Nouzové přistání na hladině oceánu matně ozařované měsíčním světlem se zdálo nevyhnutelné. Johnson se obrátil k zadnímu střelci s dotazem, zda umí plavat. Když střelec odpověděl, že ne, přikázal mu vzít si příručku pro nouzová přistání a rychle se učit. Těžko říci, zda šlo o zcela mimořádný projev smyslu pro humor nebo o akceptování tvrdé reality. Doslova v posledních vteřinách Johnson zpozoroval ve vzdálenosti několika mil tmavé stíny Enterprise a Hornetu. Věděl, že nepodaří-li se mu přistát na první pokus, jeho letoun skončí v moři; motor již počal vynechávat. Požádal proto rádiem Hornet o světelný signál postranními světly letové paluby. Kapitán Marc Mitscher, kterému bylo jasné, že když se pilot bombardéru odvážil takové žádosti, je zřejmě v zoufalé situaci, udělal daleko víc. V následujícím okamžiku vystřelily k obloze dva bílé paprsky silných světlometů a spolehlivě navedly letoun na přistávací dráhu. Byl nejvyšší čas. Letadlo se ještě nezastavilo, když motor zhasl úplně.
Johnson byl jedním z nejoblíbenějších palubních pilotů Hornetu. Když odsunul kryt kabiny, vyskočil na křídlo bombardéru hlavní mechanik eskadry s radostným pokřikem: ´Poručíku vy pacholku, jsme rádi, že vás vidíme´! V tom si uvědomil porušení subordinace a rychle se omlouval: ´Ach promiňte, pane´. Johnson se hlasitě rozesmál.“

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 362.

Americký 16. operační svaz (TF 16) admirála Spruanceho pokračoval po celou noc z 5. na 6. června v plavbě západním směrem. Vlastně tak směřoval k oblasti, kde se měly nacházet hlavní Jamamotovy síly. Amirál Spruance dal v noci příkaz snížit rychlost na 15 uzlů. Chtěl tím jednak ušetřit co nejvíce stále ubývajícího paliva, ale především, nechtěl v noční tmě narazit na japonské těžké bitevní lodi a jejich děla velkých ráží. V dalším textu pak na str. 467., a dalších, své knihy – Pacifik v plamenech - Miloš Hubáček píše, cituji:

„Za svítání vzlétly průzkumné letouny a již ve tři čtvrti na sedm ráno (6. června 1942) se jim podařilo nalézt dva poškozené japonské křižníky, které prchaly na západ. V osm hodin odstartovala z Hornetu první útočná skupina 26 bombardérů Dauntless doprovázených 8 stíhačkami Wildcat, v 10.45 následovala druhá útočná skupina z Enterprise – 31 střemhlavých bombardérů, 3 torpédové a 12 stíhaček.
Letadla z Hornetu nalezla nepřátelské lodi v 9.30 a šestadvacet bombardérů se vrhlo na Mogami a Mikumu. Křižníky i doprovodné torpédoborce se bránily všemi silami a jeden bombardér se jim podařilo sestřelit. Na obě lodi ale dopadaly tvrdé rány. Zejména Mogami utrpěl těžká poškození. Jedna puma prorazila pancéřování dělové věže, explodovala uvnitř a roztrhala na kusy celou posádku. Druhá puma hned nato zasáhla střed lodi, zničila torpédomety a v podpalubí způsobila rozsáhlý požár. Na Mikumě rozžhavené úlomky americké pumy, jež zasáhly můstek, hned na počátku náletu smrtelně zranily kapitána Sakijama. Velení převzal fregatní kapitán Takagi a křižník, věren své tradici jedné z nejbojovnějších a nejúspěšnějších těžkých lodí japonského válečného námořnictva, pokračoval ve zběsilé palbě ze všech hlavní, dokud se poslední z nepřátelských letounů nacházel v dosahu.“

Pak se letouny z Hornetu vracely zpět na svou letadlovou loď, pro další pumy a načerpat pohonné hmoty. K Mogami a Mikumě dorazily letouny z Enterprise. Tentokrát byla více zasažena Mikuma, a zde o tom Miloš Hubáček nalezl, a na str. 468., píše, cituji:

„Po dvou zásazích, jednom těsně před můstkem a druhém uprostřed paluby, vyšlehly plameny, jež se rozšířily s takovou prudkostí, že torpédoborec Araši který připlul těsně ke křižníku, aby vzal na palubu námořníky opouštějící požárem zasažené prostory, se musel vzdálit pro nesnesitelný žár. Po druhém útoku dal fregatní kapitán Takagi rozkaz k opuštění lodi.
V době, kdy stovky námořníků sešplhávaly z paluby hořícího Mikumy po provazových žebřících k hladině, kde čekaly čluny torpédoborce Araši, a na opuštěné přední dělové věži spáchal svým samurajským mečem harakiri její velitel poručík Kojama, ve dvě hodiny 45 minut odpoledne (14.45) se vrátilo k novému náletu 24 střemhlavých bombardérů a 8 stíhaček z Hornetu. Nalezly již obě velké lodi ve stavu, kdy spíše připomínaly obrovité hromady pokrouceného a zprohýbaného starého železa než moderní a rychlá válečná plavidla, jakými byly ještě před nedávnem. Bez letecké ochrany a nyní již se značně omezenými možnostmi protiletadlové obrany představovaly snadný cíl. Další pumy dokonávaly dílo zkázy. Jedna zasáhla i záď torpédoborce Araši, vybuchla mezi trosečníky z Mikumy stěsnanými jeden vedle druhého a masakr, jejž způsobila, byl úděsný. Když bombardéry třetí vlny odlétaly, nikdo nepochyboval, že osud obou křižníků je zpečetěn. Nebylo tomu tak úplně.“

Jak vyplývá z dalších historických textů všech, které jsem k dispozici měl, bylo jasné, že pro Mikumu již skutečně nebylo záchrany. Totiž jedna z posledních pum, třetí vlny bombardování, dopadla na palubu těžkého křižníku Mikuma, způsobila explozi skladu torpéd a následná obrovská detonace křižník doslova roztrhala. Je jasné, že se pak voda valila do nitra, a to velkými otvory v ocelových plátech pancéřování lodi. Z křižníku k obloze stoupal kouř, který unikal dírami proraženými v hlavní palubě, loď se začala postupně naklánět. Celý proces prý tehdy trval dohromady jednu hodinu a půl po posledním náletu. Pak se těžký křižník Mikuma převrátil na levobok a zmizel pod hladinou.

„Na Mogami zatím záchranné čety podávaly neuvěřitelné výkony. Polonazí muži u vodních pump vrhali proudy vody do šlehajících plamenů, opravovali poškozené stroje a zacelovali otvory, jimiž vnikala voda do podpalubí. Jejich nadlidské úsilí bylo nakonec korunováno úspěchem. Přes rozsáhlá poškození udrželi křižník schopný plavby a nakonec se spolu s oběma torpédoborci dovlékl na japonskou námořní základnu na ostrově Truk, kde byl provizorně opraven, a poté odplul ke konečným opravám do Japonska. Stejně ale trvalo celý rok, než mohla být loď znovu nasazena do bojových akcí.
Americké letouny pořídily sérii fotografií vraku Mikumy s pokroucenými nástavbami, hlavněmi děl čnícími v nepřirozených úhlech z dělových věží, proděravělou palubou zahalenou oblaky kouře. Fotografie, které za krátko otiskly na předních stranách noviny po celých Spojených státech a jež patří k nejznámějším snímkům z tichomořských bojů, ukázaly veřejnosti názorně veškerou nelítostnost války na moři, ve které zcela jednoznačně počalo nyní hrát rozhodující úlohu námořní letectvo.“

Dne 6. června 1942 došlo ještě k jedné letecké akci. Akci popisuje na str. 469., český historik Miloš Hubáček, který ji nalezl v amerických historických pramenech. Cituji tedy celou, tak jak ji náš historik zaznamenal:

„Velitel Midwaye kapitán Simard, když obdržel od Spruance informaci o dvou prchajících japonských křižnících, vyslal 26 létajících pevností k jejich napadení. Armádní piloti nezvyklí navigaci nad nedohlednými vodními pláněmi nepřátelské lodi nenalezli. Při návratu šestičlenná skupina těchto velkých čtyřmotorových letounů, z nichž každý nesl v pumovnicích čtyřtunový náklad, zpozorovala na hladině plavidlo, které osádky pokládaly za nepřátelský křižník. Dvacet půltunových pum se řítilo z výše 3 500 metrů na ‚křižník‘, který se podle pozdější operační zprávy potopil v neuvěřitelně krátkém čase patnáct sekund. Do věci bylo vneseno jasno až za několik dnů, kdy se vrátila na pearlharborskou základnu americká ponorka USS Grayling a její velitel korvetní kapitán E. Olsen rozhořčeně zjišťoval, proč byl přesně v pozici, udávané piloty létajících pevností, jako místo potopení nepřátelského křižníku, napaden vlastními letouny a přinucen k blesku rychlému ponoření, aby zabránil nejhoršímu.“

Miloš Hubáček, se v další části své knihy na str. 470., ještě vrací k událostem, spíše však úvahám, které musel prožívat velitel amerického 17. operačního svazu (TF 17) kotradmirál Frank Jack Fletcher, odpoledne dne 4. června 1942. Úvahy Fletchera, a následné rozhodnutí, se týkají těžce poškozené letadlové lodi Yorktown. Pojďme a přečtěme si to, co o těchto úvahách a rozhodnutí píše, cituji:

„Po páté hodině odpolední dne 4. června, poté, co poslední muži z posádky těžce poškozené letadlové lodi Yorktown byli přepraveni na doprovodné torpédoborce, se velitel 17. operačního svazu (TF 17) kontradmirál F. J. Fletcher ocitl před vážným rozhodnutím. Má se se zbytkem svazu zůstat v blízkosti letadlové lodi a pokusit se ji zachránit? Má dát příkaz těžkému křižníku Portland, aby ji vzal do vleku? Mnoho úvah se honilo hlavou admirála, pohlížejícího z můstku Astorie na opuštěný Yorktown, který byl po dlouhou dobu jeho vlajkovou lodí. Nakonec ale podřídil emoce chladné úvaze. Stmívalo se. Hrozilo nebezpečí ze strany japonských ponorek i Jamamotových těžkých lodí, které se nenacházely tak daleko, aby kryty noční tmou nemohly překonat vzdálenost dělící je od 17. operačního svazu (TF 17) a napadnout jej vražednou palbou. Plavidla shromážděná kolem nakloněné letadlové lodi by představovala ideální cíl jak pro torpéda, tak i pro dělostřelecké granáty (zde viz ilustrační foto



, pod kterým byl popisek Yorktown 4. června 1942. Foto je majetkem US NAVY, bylo zde zmenšeno). Navíc paluby torpédoborců byly přeplněny námořníky z Yorktownu, z nichž mnozí potřebovali rychlou lékařskou pomoc, a tu mohli takovému množství zraněných poskytnout jen na lodích Spruanceova svazu. Zbývalo tedy jediné řešení: ponechat Yorktown osudu a připojit se se zbývajícími plavidly k Spruanceovi.
(Zde viz ještě ilustrační foto



, pod kterým byl popisek: USS Yorktown_midway_6_june_1942, foto je majetkem článku, viz tento odkaz:
https://www.worldwarphotos.info/gallery ... ay-6-june/
)
V 5 hodin 58 minut (17.58) vydal Fletcher (zde viz foto



, pod kterým byl popisek_admiral_Fletcher_Frank_J_foto je volně přístupné na několika webech, zde bylo zmenšeno) rozkaz nařizující všem lodím zamířit na východ, do prostoru, kde operoval 16. svaz (TF 16). Je však jisté, že myšlenky na opuštěnou letadlovou loď nebylo lehké zahnat, neboť za půl hodinu obdržel kapitán Gilbert C. Hoover, velitel 2. divize torpédoborců, od Fletchera následující příkaz:
‚Vyšlete Hughes k Yorktownu. Ať není nikomu povolen vstup na jeho palubu. Potopte jej, jestliže bude hrozit nebezpečí, že padne do rukou nepřítele nebo vypuknou-li rozsáhlé požáry.‘“

O tom, co následovalo po tomto příkazu, jak vše zaznamenal český historik Miloš Hubáček na str. 470., až 481., si řekneme v dalších článcích.


Použité podklady:

Americký orel proti vycházejícímu slunci, Alan Schom.
Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan
Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt.
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku, Eric Hammel.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Pád nedobytné pevnosti Singapur, Peter H. Gryner.
Pearl Harbour, Ivan Brož.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl), Edwin P. Hoyt.
Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945, Dan Van Der Vat.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje, Edwin P. Hoyt.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=128 ... &start=340