Zde viz foto náčrtu
, na kterém je Bitva u ostrova Midway_1, dne 4. června 1942, od 4 hodin do 10 hodin 30 minut, jako prvá fáze. Náčrt byl nakreslen z mnoha jiných náčrtů pro Palbu, od kreslíře Roz., naskenován a zmenšen. V závěru své – Analýza porážky – oba japonští historici, Micuo Fučida, Masatake Okumiya, v knize Midway. Rozhodující bitva v Pacifiku, oba účastníci Bitvy u Midway a útoku na Aleuty, v kapitole – Pochybená politika námořního letectva – rozebírají, na str. 213., a 214., další závažnou příčinu japonské porážky. Tou příčinou porážky, dle jejich přesvědčení, byl – „způsob nasazování letců v námořním letectvu, který by bylo možno označit jako ´politiku elitních pilotů´. A hned následuje jejich další vysvětlení, cituji:
„Podle této politiky byli naši nejlepší piloti přidělováni na letadlové lodi a tam stále nasazováni do bojových akcí. Odpůrci této politiky dokazovali, že to je krátkozraké, že by někteří nejlepší a nejzkušenější letci měli být vysíláni do učilišť námořního letectva jako instruktoři, aby mohli své vědomosti a zkušenosti předávat leteckému dorostu. Ale politika elitních pilotů se v Pearl Harboru a v Indickém oceánu tak osvědčila, že jen málo pilotů odešlo z letadlových lodí jako instruktoři do výcvikových táborů, ba možná ani jediný.
Následkem toho jsme neměli v záloze schopné piloty, kteří by mohli zaplnit mezery vzniklé ztrátami za bitvy v Korálovém moři – to znamená bojeschopné piloty. I ti nejlepší, kteří byli po bitvě v Korálovém moři k dispozici, potřebovali několik týdnů praktického výcviku jen ve startování z letadlových lodí a opětovném přistávání a několik týdnů výcviku v bojové technice, než mohli být nasazeni do bojových akcí. Tento nedostatek bojeschopných pilotů byl jedinou příčinou, proč se Zuikaku nemohla zúčastnit bitvy u Midwaye. A kdyby naše havarijní čety byly tak účinné jako americké, mohli jsme opravit poškozenou Šókaku (zde viz foto
, pod kterým byl popisek, Japanese_aircraft_carrier_zuikaku, foto je volně na několika webech a zde bylo foto několikrát zmenšeno, a zde je foto
, pod kterým byl popisek, Shokaku_Pearl_Harbor_I_vlna, foto je volně přístupné na několika webech.), a umožnit jí účast, ale opět jenom kdyby bylo dosti bojeschopných pilotů.
Bitvy u Midwaye se zúčastnilo přinejmenším o jednu cennou (možná i životně důležitou) letadlovou loď méně, než se jí zúčastnit mohlo, kdyby naši vedoucí činitelé nebyli tak krátkozrací, kdyby byli si uvědomili, že vedení vzdušné války je vyčerpávající, že omezený počet byť i nejschopnějších pilotů nemůže vyhrát nad neomezeným počtem schopných pilotů.“
V dalším ze svých článků s názvem – Technlogická zaostalost - se pak oba japonští historici, na str. 214., a 215., věnují především Radaru, kde to byli právě oni, jejich vědec – univerzitní profesor Hidecugu Jagi -, který k radaru přispěl směrovou anténou, a to v roce 1932, kdy o ní publikoval v Japonsku článek, aby poté navštívil USA a jeho vynález byl pak publikován v několika technických časopisech. Ostatně pojďme a podívejme se o čem oba japonští historici, v začátku 50. let psali, když ve své studii v článku nejprve uvádějí, že Japonsko také technicky, na počátku války zaostávalo, aby pak pokračovali slovy, cituji:
„Nejvýrazněji a nejzávažněji se tento nedostatek projevoval v tom, že jsme neměli radar. Dva dny před vyplutím k Midway byly radary nainstalovány na bitevních lodích Ise a Hjúga, prvních japonských válečných lodích, které tak byly vybaveny. Už o několik měsíců dříve požadovaly orgány válečného námořnictva, abychom dostali radarové přístroje pro letadlové lodi, ale vývoj v tomto elektronickém oboru tak žalostně zaostával, že v poslední chvíli byly hotovy jen dva zkušební modely a ani ty nebyly určeny pro letadlové lodi.“
No a je pochopitelné, že muselo zase následovat to zapeklité slovíčko, které má vše řešit – kdybychom. Zde je tedy místo kdyby, slůvko kdybychom, a celé to pak zní následovně:
„Kdybychom byli ve vývoji radaru o šest měsíců dále, mohly by být v rozhodně bitvě neocenitelným přínosem. Radar by byl pronikl mlhu, která ztěžovala Nagumovu plavbu a přibližování k bojovému prostoru.“
A pak už je, jako správný všelék, radar, pasován do všech zbývajících průzkumů, které si můžeme přát, od objevování letadel průzkumných i bojových, stejně jako lodních svazů, když dále píší, cituji:
„A ještě důležitější bylo, že by se mohly objevit a vypátrat nepřátelské průzkumné letouny včas, aby je naše stíhačky mohly zničit, než bude nepřátelský svaz informován o naší poloze; byli bychom dříve upozorněni, že nepřátelské letouny napadají naše letadlové lodi, a kdyby radary byly instalovány na našich průzkumných letounech, mohly by vypátrat nepřátelské operační svazy mnohem dříve, než to bylo možné optickým pozorováním.“
A poté následuje, jako připomínka mnou již také dopředu signalizované prvenství Japonců ve směrové anténě, když doslova oba historici napsali, cituji:
„Zde je na místě připomenout, jak si ironie osudu zahrála s významným prvkem vývoje radaru za druhé světové války. Důležitou součástí radaru je směrová anténa. Prvních úspěchů ve zdokonalování takové antény dosáhl japonský univerzitní profesor dr. Hidecugu Jagi, jenž svůj objev uveřejnil v Japonsku v roce 1932 a brzy nato navštívil Spojené státy, kde byly jeho poznatky uveřejněny v několika vědeckých časopisech. V japonském vojsku, které obsadilo Šanghaj, způsobily jen pomíjivé uspokojení, že tam v elektronickém vybavení byla nalezena ´Jagiho anténa´. Anglie a Spojené státy si tento vynález osvojily a výhodně ho využívaly, kdežto Japonsko to opominulo.
Ve výcviku pilotů, opravách a stavbě válečných lodí a v jiných životně důležitých válečných úkonech bylo Japonsko i v technologickém rozvoji na počátku války hodně pozadu a v průběhu zaostávalo ještě více (Zde je pak následující – Pozn. Red.: V jednom úseku vedení války zůstal japonský výkon nejen nepřekonán, ale naprosto jedinečný – v sebevražedné taktice, která se začala praktikovat koncem roku 1944. Články na toto téma jsou obsaženy v publikacích Amerického námořního institutu ze září 1953 a května 1954.). Byly tu ovšem výjimky, jako naše torpéda s kyslíkovým pohonem, jejichž výkonu americká torpéda pravděpodobně nedosahovala. Byly tu též japonské stíhací letouny Zero (zde viz ilustrační foto
, pod kterým byl popisek_Zero_Sokaku, tedy Zero na letadlové lodi Šokaku, foto je volně přístupné na několika webech.), které značně předstihovaly vše, co měli Spojenci v Tichomoří připraveno, ale brzy byly překonány novými letouny dodávanými ze Spojených států. Japonské optické přístroje byly vysoce oceňovány a není pochyby o tom, že jakost nočních dalekohledů používaných na našich válečných lodích významně přispěla k úspěchům v nočních námořních akcích. Ale noční dalekohledy nemohly soutěžit s radarem.“
V dalším článku s názvem – Arogance – se japonští historici pokoušejí dopátrat, kde a proč ona arogance vlastně vznikla, a co vlastně znamenala ve válečnictví pro samotné Japonce, v době 2. světové války. V úvodní větě článku – Arogance – se dozvíme, že původ je dán faktem, že japonská armáda, říkají pak vcelku Japonsko, vlastně od Mukdenského, nebo také Mandžuského incidentu, v září roku 1931, až do prosince 1941, neznalo nic jiného než „samá snadná vítězství nad slabým nepřítelem“. Následně dodají, že i proto vlastně šli Japonci do války v Tichomoří s určitými obavami. Pak již oba japonští historici, na str. 216., dodávají, cituji:
„Stejně jako ostatní svět byli Japonci sami překvapeni rychlým sledem velkých vítězství v prvních měsících a jejich počáteční obavy byly brzy rozptýleny. Stejně jako vojáci na frontě, i lidé doma byli bez sebe radostí, když vítězný postup stále pokračoval, a velmi brzy začali lehkomyslně posuzovat nepřátelskou schopnost boje či odporu. Z toho vznikl arogantní postoj Japonců vůči nepříteli. V době midwayské bitvy dostoupila už arogance takového stupně, že pronikla do veškerého myšlení a všech akcí důstojníků a mužstva všech složek. Tato choroba, způsobená přemírou důvěry, byla výstižně nazvána ´vítěznou nemocí´a byla nakažlivá, že se její účinky projevovaly na všech stupních plánování a uskutečňování midwayské operace.“
No a je jasné, že oba japonští historici pak připomínají, že tato arogance pokračovala i na jaře roku 1942, tak, jak se japonským zbraním dařilo, když na všech stranách měli Japonci stále jen úspěchy. Když se pak vrací k Midway, píší, že i midwayští plánovači, prý, zřejmě právě proto, brali v úvahu jen to, co nepřítel „pravděpodobně učiní. Tedy nikoliv co by mohl i učinit, nebo co je schopen učinit“…! Poté na str. 216. Ještě pokračují slovy, cituji:
„Naším cílem bylo námořní střetnutí a nejjistějším způsobem, jak jej vyvolat, bylo napadnout životně důležité nepřítelovo postavení. Jestliže nevypluje, aby Midway bránil, také dobře: získáme tento ostrov (atoly) /zde viz foto
atolu Midway, Písečného i Východního ostrova, foto je volně přístupné na několika webech, zde bylo zmenšeno a zde viz foto
, na kterém je atol Midway, který se skládá z - Sandy Islands, Písečný ostrov - vlevo, a Eastern Islands, Východní ostrov - vpravo, foto je volně přístupné na několika webech, zde bylo zmenšeno./, jako další základnu spolu se základnami na Aleutách na severu. Tím se náš obranný perimetr posune a budeme moci postoupit dále podél Havajských ostrovů a každého postupu využít jako opory pro další krok, až nepřítel nakonec bude muset vyplout a bojovat. V těchto svých úvahách jsme však opomíjeli možnost, že by si nepřítel počínal jinak, než jsme očekávali. Touto slepotou bylo raněno nejen Spojené loďstvo. Na společné plánovací konferencí před midwayskou operací prohlásil mluvčí námořního generálního štábu: ´V této operaci nás nejvíce znepokojuje možnost, že by se nepřítel zdráhal utkat s naším loďstvem a nevyplul by ze základny´.“
