Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945 č. 399
Bitva u východních Šalomounů
Díl druhý
Bitva u východních Šalomounů
Díl druhý
Obě letadlové lodě obklopené doprovodnými plavidly od sebe dělilo asi 10 mil. Posádky byly v plné pohotovosti, pročež všichni muži stáli na bojových stanovištích. Nad 61. operačním svazem kroužily pohotovostní Wildcaty tvořící první obrannou linii, a další stíhačky a bombardéry čekaly se zahřátými motory na pokyn ke startu. Fletcher stále disponoval 54 stíhacími letouny, o jejichž nasazení rozhodovali ostřílený korvetní kapitán L. Dow a jeho mladší pomocník kapitán-poručík H. Rowe z ENTERPRISE spoléhající na údaje z radarů typu CXAM schopných detekovat za příznivých podmínek větší letecké formace již na vzdálenost 90 mil a jednotlivé stroje na 50 mil.
Radar typu CXAM
„Nepřítel mohl udeřit každým okamžikem.“ Popsal atmosféru na palubách spojeneckých lodí M. Hubáček. „Oblohou táhly mraky, spojovaly se a trhaly popoháněné silným větrem, dešťové přeháňky zahalovaly obzor tmavošedou oponou padající vody. Když se na chvíli nízká mračna rozdělila, oslnivě zazářilo odpolední slunce. Taková scenérie by jistě potěšila oko malíře, méně radosti již vzbuzovala u mužů na hlídkových stanovištích nebo u obsluh protiletadlových baterií. Nízké tmavé mraky mohly skrývat roje nepřátelských letounů, z šedivých stěn se mohly vyloupnout bombardéry se zavěšenými torpédy a sluneční paprsky mohly oslepit oči pozorovatelů v okamžiku, kdy se s vyjícími motory budou řítit k hladině střemhlavé bombardéry.“
Funkci dělostřeleckého důstojníka na ENTERPRISE zastával korvetní kapitán O. Livdahl, jenž své muže při každé příležitosti cvičil ve střelbě na cvičné terče a nyní s napětím očekával jak si jeho svěřenci povedou v ostré akci. Druhou obranou linii představovaly 127mm protiletadlové kanóny s účinným dostřelem několika kilometrů doplněné zbraněmi devíti doprovodných lodí vytvářejících kolem ENTERPRISE ochranný prstenec, zatímco obsluhy rychlopalných Oerlikonů a těžkých kulometů čekaly až nepřítel pronikne do bezprostřední blízkosti.
Kanóny ráže 127 mm na Enterprise
V době, kdy se američtí námořníci modlili za přízeň Fortuny, byla již ve vzduchu první japonská úderná vlna. Ze ŠÓKAKU a ZUIKAKU začalo kolem 15. hod. startovat 27 střemhlavých bombardérů Aiči D3A1 a 10 stíhaček Micubiši A6M2. Formaci směřující na východ velel korvetní kapitán M. Seki, jehož letci děkovali osudu za příležitost odčinit porážku u Midway a pomstít padlé spolubojovníky.
Ještě nežli Sekiho muži překonali vzdálenost dělící je od 61. operačního svazu, musely útoku čelit jejich mateřské lodě. Na dohled 3. loďstva se držely dva průzkumné Dauntlessy, jejichž osádky neodolaly pokušení a v 16:15 se vrhly na ŠÓKAKU. Třebaže Nagumova vlajková loď nesla experimentální typ radaru, jehož obsluha nahlásila přítomnost spojeneckých letadel na velitelský můstek, Nagumo a námořní kapitán S. Arima zachovali bohorovný klid, z něhož je vyrušil teprve jekot leteckých motorů a sloupce vody vzedmuté pouhých několik metrů od lodních boků. Pravda, ŠÓKAKU nijak neutrpěla, ale palubu zasypaly střepiny, které usmrtily šest námořníků, a chaotická palba srazila z oblohy vlastní stíhačku.
Letadlová loď Šókaku
Nečekaný útok přiměl Nagumu vyslat do vzduchu druhou vlnu bombardérů, takže brzy odstartovala formace vedená kapitán-poručíkem S. Takahašim tvořená 27 Aiči D3A1 doprovázených 9 stíhačkami, zatímco letadlové lodě zamířily rychlostí 24 uzlů z dosahu nepřátelského letectva. V souladu s novou taktikou velitel 3. loďstva poslal do útoku nejprve střemhlavé bombardéry, které měly poškodit americké letadlové lodě, kdežto torpédonosné stroje si šetřil pro konečný úder na poškozené cíle. Dodejme, že podobná úloha se očekávala i od svazu admirála Abeho, jenž přešel na střetný kurs a po setmění měl dokonat dílo zkázy započaté Sekiho a Takahašiho bombardéry.
V 16:02 se na obrazovce radaru na ENTERPRISE zobrazilo množství kontaktů vzdálených 88 mil. Američané zpočátku nevěděli, zda se jedná o útočníky nebo vlastní letouny, ale přesto letoví důstojníci poslali do vzduchu další Wildcaty. Bohužel tento typ radaru nedokázal určit výšku zachycených objektů, kterou operátoři odhadli na zhruba 3700 m. Deset stíhačů se vydalo nahlášeným směrem, ale protože Japonci neznali přesnou polohu 61. operačního svazu, obrazovky radiolokátorů zase potemněly a stíhačky se vrátily zpět.
Domald Runyon - stíhací eso z Enterprise
Ztráta kontaktu netrvala dlouho, neboť japonští piloti upravili kurs podle depeše odeslané hydroplánem z HIEI, tudíž v 16:18 došlo na můstek ENTERPRISE hlášení o početné formaci ve vzdálenosti pouhých 44 mil. Řídící letového provozu tedy mezi ENTERPRISE a útočníky urychleně rozmístili jednotlivé stíhací letky, ale protože obsluha radaru i tentokráte odhadla jejich výšku na 3700 m, držely se Wildcaty s horší stoupavostí příliš blízko hladiny, což je v nastávající bitvě s obratnými japonskými stíhači citelně znevýhodnilo.
Ještě předtím než hlavně leteckých kulometů a kanónů opustily první projektily, vydal Fletcher rozkaz uvolnit paluby letadlových lodí. Z ENTERPRISE tedy k úderu na Nagumovy lodě neplánovaně odstartovalo 18 střemhlavých a torpédových bombardérů následovaných dalšími 7 stroji ze SARATOGY, které ještě neměly po návratu z průzkumné mise doplněné palivo a jejichž osádky neprošly předletovou průpravou a většinou nedostaly ani patřičné mapy.
Korvetní kapitán Mamoru Seki
Američané měli ve vzduchu 53 stíhaček, což vzhledem k včasnému varování, nepochybně představovalo dostatečné množství k odvrácení útoku pomalých bombardérů chráněných pouhými deseti Micubiši A6M2. Korvetní kapitán Seki spatřil ENTERPRISE vzdálenou 40 mil asi v 16:20, načež o několik minut později se do jeho zorného pole dostala i SARATOGA. Bombardéry se stočily na východ, aby provedly úder ze severního směru, přičemž se čtyři stíhačky přesunuly na čelo formace, zatímco další se držely v její těsné blízkosti, aby chránily pomalé Aiči D3A1. Sekiho nečekaný obrat zmátl letecké návodčí, kteří museli na poslední chvíli měnit rozmístění stíhacích letek, kterýžto proces osudově zdržely potíže ve spojení zapříčiněné zejména nekázní pilotů porušujících rádiové ticho.
Nežli Wildcaty vystoupaly do patřičné letové hladiny, císařovi orli zamířili k letadlovým lodím. Seki vedl skupinu 18 letounů na 15 mil vzdálenou ENTERPRISE, kdežto 9 Aiči D3A1 kapitán-poručíka R. Ocukiho se zaměřilo na SARATOGU, od které je dělilo 25 mil.
Letadlová loď Saratoga
Protože Ocukiho aviatici museli k cíli překonat nepoměrně větší vzdálenost, dostali piloti Wildcatů příležitost zasloužit si svoji mzdu, ale jejich protivníci v kokpitech japonských stíhaček své řemeslo ovládali natolik dobře, že Američané srazili z oblohy pouze dvě Aiči D3A1, za což zaplatili daň v podobě tří strojů. Jejich útoky však narušily japonskou formaci, pročež Ocuki raději zamířil k bližší ENTERPRISE. Rojení na obloze sice podráždilo nervy námořníků, ale „Sára“ vyvázla bez jediného škrábnutí, takže si posádka mohla oddechnout úlevou. Bohužel jejich radost záhy zkalily sloupce hustého dýmu na severozápadním horizontu zvěstující širému okolí, že ENTERPRISE dopadla nepoměrně hůře.
Protiletadlová palba a dotírající stíhačky sice zpočátku uchránily obratně manévrující loď plující 30uzlovou rychlostí před nevyžádanými dary z nebes, byť několik dělostřelců zranily střepiny a střely z kulometů, takže rozohněný kapitán-poručík Lindsey neodolal pokušení a jal se na útočníky pálit ze služební pistole. Poté co 127mm projektil nešťastně zasáhl stroj D. Barnese, bojový zápal amerických stíhačů dočasně opadl, čehož jejich protivníci pohotově využili.
Schéma modelového útoku japonských střemhlavých bombardérů na letadlovou loď
„Velké E“ v dosavadním průběhu války prošlo takřka bez úhony řadou bojových misí, ale tentokráte je štěstí opustilo. V rozmezí několika minut prorazily japonské pumy „vrata od stodoly“, přičemž v nitru „vany“ napáchaly citelné škody, a to mohli Američané dopadnout ještě podstatně hůře, kdyby hrdinskou smrt za císaře hledající piloti poškozených bombardérů dotáhli do konce sebevražedné útoky ve stylu „kamikadze“.
Hustá protiletadlová palba (ENTERPRISE spotřebovala asi 14 000 projektilů) a obnovená aktivita Wildcatů odklonily několik útočníků od hořící lodě, takže brzy měly plné ruce práce i obsluhy zbraní na NORTH CAROLINĚ, která za ENTERPRISE zaostala o několik mil a torpédoborci GRAYSON. Obrněnec vyvázl pouze s několika škrábanci a padlým kanonýrem G. Conlonem, ale na torpédoborci zkropeném deštěm kulometných střel, zdravotníci napočítali 11 zraněných dělostřelců.
Enterprise během bitvy u východních Šalomounů
Od začátku bitvy uběhlo sotva čtvrt hodiny, když se japonské bombardéry vyvázaly ze souboje se stíhači, a podobni bájným valkýrám odnášejícím do Valhaly duše přemožených válečníků, odletěly se severozápad. Protože se ENTERPRISE zahalila vlečkou kouře, byli Sekiho muži s průběhem bitvy navýsost spokojeni, třebaže Američané za cenu 8 Wildcatů sestřelili 17 Aiči D3A1 a 4 Micubiši A6M2. Pravda, 4 další stroje byly ztraceny během zpátečního letu, ale i tak se 25 letounů jevilo jako přijatelná cena za potopení těžké letadlové lodě.
Jejich radost však byla předčasná, neboť díky skvělé práci havarijních týmů vedených korvetním kapitánem A. Smithem, ani 3 zásahy 250kg pumami na zničení ENTERPRISE nestačily. Škody však byly vážné, ba zpočátku se pozorovatelům z doprovodných lodí zdálo, že její osud visí na tenkém vlásku. První puma dopadla v 16:44 poblíž zadního leteckého výtahu, probila několik podlaží a po dopadu na pancéřovou palubu explodovala v prostoru poddůstojnických ubikací. V mžiku vyšlehly plameny a o život přišlo 35 mužů. Výbuch prorval lodní obšívku na úrovni vodorysky, načež ENTERPRISE nabrala přes 200 tun vody a náklon na pravobok dosáhl 3 stupňů. Došlo také k zablokování výtahu č. 3, přerušení dodávek elektrického proudu do zadní baterie 127 mm děl a rozvodu vody do protipožárního systému nehledě na deformaci horní paluby.
Zásah na palubě Enterprise
Neuběhla ani minuta, když poblíž záďového stanoviště protiletadlových kanónů dopadla další puma, která vznítila výmetné nálože, což stálo život 38 dělostřelců. „Plnili rozkaz. Doplňovali munici do 127 mm děl. Některá těla později našli strnulá právě v těchto polohách, třeba právě jak se snažili předávat granáty. Když našli dělovoda, stále svíral své dělo. Byl to děsivý pohled.“ Vzpomínal na strašlivou smrt kamarádů W. Norberg „Jeden z mužů ještě seděl na dělovém podstavci. Byl nahý a ohořelý. Kůži měl rozpraskanou jako když převaříte párek. Kolem pasu mu zůstal červený opasek a jeho hlava byla pryč. Na druhé straně podstavce ležela další hromada těl.“ Přidal další děsivé podrobnosti R. Blood. Síla exploze byla taková, že na torpédoborec MONSSEN vzdálený téměř 1400 m dopadly kovové fragmenty a na hladině námořníci spatřili kusy roztrhaných těl. Loď přišla o dva těžké protiletadlové kanóny a navíc se letová paluba v prostoru mezi 173. a 186. žebrem znatelně vyboulila.
V 16:46 pohlédla posádka smrti do tváře potřetí, i když tentokrát patrně selhal zapalovač, takže puma vybuchla ihned po kontaktu s teakovou letovou palubou ve středolodí v prostoru výtahu č. 2. Přesto výbuch vyrval třímetrový otvor, založil několik menších požárů a poškodil pravoboční nástavbu zvanou „ostrov“, přičemž škody mohly být mnohem větší, neboť bomba explodovala poblíž skladiště torpéd.
Fotograf Robert Read
Po odletu nepřátelských letounů se posádka s nevšedním entusiasmem pustila do odstraňování následků náletu. Námořníci svrhli přes palubu nepoužité granáty, hasiči se dali do boje s ohněm, zatímco lodní tesaři utěsňovali průrazy v obšívce. Havarijní družstva obnovovala dodávky elektřiny a přes rozšklebené otvory v palubě natahovala kovové pláty, zatímco se ošetřovny plnily zraněnými a popálenými muži dožadujícími se lékařské pomoci. Bohužel přes veškerou péči se posádka toho dne ztenčila o 74 mužů včetně válečného fotograf R. Reada zaznamenávajícího průběh útoku, zatímco počet zraněných, popálených a jedovatými zplodinami přiotrávených mužů dosáhl číslovky 95.
Díky výtečně odvedené práci celé posádky dokázala ENTERPRISE pouhou hodinu po náletu vyvinout rychlost 24 uzlů a na její provizorně zalátané palubě mohly po vyrovnání náklonu přistát první letouny. Bohužel ne vše se podařilo uvést do normálu, o čemž se v 18:20 přesvědčilo sedm mužů pracujících v kormidelním oddělení. Jelikož k nim ventilačním systémem pronikal kouř, uzavřeli všechny přívody. Protože v sousedním oddělení zuřil požár, došlo k prudkému nárůstu teploty, a nežli hasiči zkrotili šlehající plameny, ukázala rtuť v teploměru 70 stupňů Celsia a několik mužů ztratilo vědomí. Po uhašení požáru byla ventilace opět spuštěna, načež se do kormidelny místo čerstvého vzduchu nahrnul proud vody. Vzniklý zkrat vyřadil hlavní elektromotor ovládající kormidlo, které zůstalo zablokované v poloze 20 stupňů na pravobok, načež letadlová loď vybočila z kursu tak prudce, že div netaranovala torpédoborec BALCH.
Hasič Ernesto Visto v dobovém tisku
Neovladatelná ENTERPRISE musela snížit rychlost na 10 uzlů a zhruba 40 minut opisovala velké kružnice, nežli do kormidelny umístěné pod čarou ponoru labyrintem špatně osvětlených a kouřem naplněných chodeb pronikli strojní důstojník W. Smith a jeho muži, kteří uvedli do chodu záložní kormidelní stroj, zatímco mladičký hasič E. Visto si (stejně jako Smith) vysloužil vyznamenání Námořní kříž, neboť sám vynosil na čerstvý vzduch přidušené osazenstvo kormidelny.
Právě v době, kdy se letadlová loď bezmocně potácela jako otřesený zápasník, zachytil radar ve vzdálenosti 50 mil další bombardéry. Načasování druhé útočné vlny se ukázalo jako ideální, a zdálo se, že nic nemůže kapitán-poručíkovi Takahašimu zabránit dokončit práci započatou piloty první vlny.
Sadamu Takahaši
Tentokráte však stála štěstěna na americké straně. Takahaši neznal aktuální polohu 61. operačního svazu, takže ENTERPRISE minul ve vzdálenosti 50 mil, načež až do západu slunce marně pátral po nepříteli, aniž by tušil, že jej od úspěchu dělilo pouhých 10 minut letu. A přitom Nagumo i pilot hydroplánu z křižníku ČIKUMA se mu pokoušeli sdělit správné koordináty, ale protože Takahaši jejich depeše nezachytil, a jeho podřízení vzorně dodrželi rádiové ticho, vyšli císařovi orli tentokrát na prázdno. V 18:27 japonské bombardéry definitivně zmizeli z obrazovek radarů, přičemž během zpátečního letu v noční tmě beze stopy zmizely čtyři letouny, což zvětšilo beztak povážlivé ztráty, které námořní letectvo toho dne utrpělo.
Nyní se vraťme do doby, kdy Fletcher kvapně vyslal do vzduchu 25 torpédových a střemhlavých bombardérů. Vzhledem k minimální předletové přípravě, absenci stíhací ochrany a blížícímu se soumraku, byly naděje narychlo vytvořené formace na úspěch minimální. I kdyby piloti nakrásně objevili nepřátelské letadlové lodě, pravděpodobně by utrpěli těžké ztráty, aniž by Nagumovi zabránili v ústupu do bezpečí.
Formace Dauntlessů z Enterprise
Dauntlessy z ENTERPRISE cíle nenašly a po marném hledání zamířily na Hendersonovo letiště, zatímco větším akčním rádiem disponující Avengery stále pátraly po nepříteli a v 18:35 se zdálo, že dosáhnou úspěchu. Na mořské hladině jižně od ostrova Santa Isabel se do zorného pole pilotů dostal temný bod, ale ještě než zazněl povel k útoku, domnělý shluk válečných lodí se proměnil v Roncadorský útes. Zklamané osádky následně odhodily nepotřebná torpéda a vydaly se zpět k mateřské lodi.
Formace pěti Avengerů a dvou Dauntlessů ze SARATOGY měla více štěstí, neboť 70 mil od Stewartových ostrovů narazila na uskupení viceadmirála Kondóa. Dělostřelci zahájili palbu a z hydroplánové lodi ČITOSE spěšně odstartovaly tři plovákové letouny Micubiši F1M2, ale to na odvrácení útoku nestačilo. Kapitán-poručík H. Larsen se s ostatními Avengery ukryl v mracích, a jakmile piloti zmizeli nepřátelským kanonýrům z očí, změnili směr letu, klesli k hladině a uvolnili torpéda zaměřená na Kondóovy křižníky. Protože k jejich odpálení došlo v uctivé vzdálenosti, synové Nipponu se jim snadno vyhnuli a všechny „rybky“ neškodně zmizely v hlubinách Pacifiku.
Hydroplánová loď Čitose
Lépe se vedlo dvojici Dauntlessů, které po 18. hod. pronikly přehradnou protileteckou palbou a z výšky 600 m svrhly 454kg pumy na jednotku identifikovanou jako bitevní loď MUCU. Ve skutečnost se jednalo o ČITOSE, a třebaže Američané nahlásili jeden přímý zásah, obě pumy loď pouze „zarámovaly“, načež střepiny zametly palubu, zničily několik hydroplánů a vyvolaly požár. Tlaková vlna navíc prorvala obšívku levého boku na úrovni strojovny, kterou zaplavila voda. Náklon záhy dosáhl 30 stupňů, ale posádka námořního kapitána S. Sasakiho dokázala trhlinu provizorně zacelit a vodu vypumpovat, takže se ČITOSE dovlekla na Truk k nejnutnějším opravám.
Jakmile Fletcherovy letadlové lodě přijaly vracející se bombardéry, velitel 61. operačního svazu usoudil, že je nejvyšší čas odplout. Obě letadlové lodě tedy i s doprovodnými plavidly zamířily na jihovýchod, přičemž se vyhnuly číhajícím japonským ponorkám a setkaly se s WASPEM, jenž z ENTERPRISE převzal část letounů. Pokud by se Nagumo rozhodl ve vzdušných útocích pokračovat, byl Fletcher připraven nasadit do boje bombardéry ze všech letadlových lodí. Protože se protivník neukázal, posádka ENTERPRISE pohřbila padlé kamarády a odplula k ostrovu Tongatabu, kde posádka dílenské lodě VESTAL ohledala škody a provedla provizorní opravy, načež soulodí složené z ENTERPRISE dvou křižníků a čtyř torpédoborců 3. září odplulo na Havajské ostrovy, zatímco WASP a SARATOGA nadále poskytovaly dálkové krytí mariňákům na Guadalcanalu.
Letadlová loď Wasp
Do bezpečí spěl i Nagumův svaz. Protože piloti první vlny ohlásili zásahy na dvou letadlových lodích a jedné bitevní, a Takahaši v udané poloze žádné cíle nenašel, velící admirál usoudil, že se přinejmenším vážně poškozená ENTERPRISE potopila. To pokládal za splnění hlavního úkolu, takže jakmile přistály stroje z druhé vlny, nařídil stažení na sever. Proti se postavil jeho vlajkový kapitán, jenž chtěl zachránit co nejvíce letců, kteří byli nucení nouzově přistát na hladině, ale Nagumo si prosadil svou, takže ŠÓKAKU a ZUIKAKU doplnily zásoby pohonných hmot a odpluly k atolu Truk.
Z amerických lodí zůstal u Šalomounových ostrovů s úkolem pátrat po sestřelených letcích pouze torpédoborec GRAYSON, a nechybělo mnoho, aby se mu tento nevděčný úkol stal osudným. Ke Guadalcanalu se totiž hnal admirál Kondó, jenž se ještě před setměním spojil s Abeho uskupením, a nyní se společně blížili k posledním známým souřadnicím 61. operačního svazu 23 mil na jihovýchod od Stewartových ostrovů. Většina japonských (i spojeneckých) admirálů byla v hloubi své námořnické duše důstojníky ze staré školy kladoucími důraz spíše na hmotnost boční salvy, než na počet nesených bombardérů. Proto Kondó doufal, že nastal okamžik, kdy bitevní lodě za dunění mohutných děl opráší svoji slávu.
Torpédoborec Grayson
Po západu slunce vysunul před hlavní síly linii torpédoborců vzdálených jeden od druhého námořní míli, a z křižníků nechal katapultovat hydroplány. Ty bombardovaly Hendersonovo letiště a pilot jednoho stroje spatřil GRAYSON stahující se k jihu, ale naštěstí pro Američany se Kondó řídil zásadou, „orel much nelapá“ a odmítl kvůli podružnému cíli změnit kurs. Jeho bitevníky a křižníky tedy pokračovaly v pátrání, ale když letadlové lodě neobjevily, admirál před půlnocí svolal štábní poradu, načež v obavách před vzdušnými útoky změnil kurs na sever.
Jeho lodě udržovaly 28uzlovou rychlost, takže se za kuropění nalézaly daleko od Guadalcanalu a 28. srpna jejich kotevní řetězy zarachotily v laguně atolu Truk. Účast bitevních lodí v operaci „KA“ tedy stejně jako u Midway nepředstavovala pro Nippon žádný přínos a bylo stále zřejmější, že jediné smysluplné využití těchto obrů v souboji letadlových lodí představuje nasazení jejich početné protiletadlové artilerie.
Admirál Kondó
Zatímco 61. operační svaz i japonské hlavní síly se od Guadalcanalu stahovaly, k ostrovu se blížil Tanakův konvoj. Během na události rušného 24. srpna Tanaka po zprávě o neblahém osudu RJÚDŽÓ změnil kurs na západ, takže unikl pozornosti spojeneckého vzdušného průzkumu, a protože se zdálo, že zaneprázdněné velení na jeho konvoj zapomnělo, navečer požádal o instrukce. Velitel 8. loďstva mu nejprve přikázal odplout od Guadalcanalu, jenomže poté co na velitelství dorazila optimismem sršící hlášení o výsledcích leteckých bojů, Mikawa svůj záměr přehodnotil a několik minut po 23. hod. Tanakovi nařídil dokončit naplánovanou operaci.
Navíc Jamamoto rozkázal ostřelovat Hendersonovo letiště. Námořní kapitán Š. Jasutake tedy s torpédoborci MUCUKI, JAJOI, ISOKAZE, KAWAKAZE a KAGERÓ opustil kotviště na Shortlandském archipelagu, a v noci z 24. na 25. srpna víceméně naslepo bombardoval pobřeží v prostoru mysu Lunga. Poté torpédoborce odpluly na sever, aby se v 7:40 setkaly s Tanakou.
Kontradmirál Tanaka
Ostřelování 127mm kanóny ani několik pum svržených hydroplány z Kondóových křižníků samozřejmě nemohlo Henderson vyřadit z provozu, ale zato vyvolaly touhu po odvetě. Už ve 2:30 odstartovaly tři Dauntlessy, jejichž útok na stahující se lodě však skončil nezdarem stejně jako o něco později nálet další trojice bombardérů na torpédoborec MOČIZUKI pátrající po pilotech z letadlové lodě RJÚDŽÓ. Při neúspěšných atacích Spojenci odepsali jeden Dauntless, ale tuto ztrátu si bohatě vynahradili po východu slunce.
Už ve 2:23 totiž zahlédla Tanakův odřad osádka průzkumné Cataliny, načež vzlétlo 8 Dauntlessů doprovázených stejným počtem stíhaček. Ty sice pátraly po letadlových lodích, ale poté co stíhači pro nedostatek paliva zamířili zpět na letiště, piloti bombardérů po několika hodinovém pátrání kolem 8. hod. spatřili konvoj chráněný lehkým křižníkem a několika torpédoborci. Protože Japonci byli skálopevně přesvědčeni, že se jedná o vlastní letouny, nezahájili palbu, takže se bombardéry rozdělily na dvě formace a nerušeně svrhly pumy na vlajkový křižník a transport KINRJÚ MARU (9309 BRT).
Transportní loď Kinrjú Maru
454kg puma uvolněná z letounu podporučíka Baldiniuse explodovala na palubě DŽINCÚ v prostoru mezi dělovými věžemi „A“ a „B“, přičemž zahynulo 24 členů posádky. Tlaková vlna mrštila Tanakou o stěnu velitelského můstku s takovou razancí, že upadl do bezvědomí, ale brzy se vzpamatoval a jal se řídit záchranné práce. Na křižníku vzplál požár, jenomže námořníci pohotově zaplavili přední muniční sklad, načež hasiči udolali šlehající plameny. Protože exploze zničila i radiostanici, přemístil Tanaka svoji vlajku na torpédoborec KAGERÓ, kdežto poškozený DŽINCÚ odeslal v doprovodu torpédoborce SUZUKAZE na Truk.
Zásah si připsala i trojice Dauntlessů útočících na parník KINRJÚ MARU, jenž ztratil chod a vybuchující armádní munice ohrožovala posádku i přepravované vojáky. Tanaka poslal transportu na pomoc MUCUKI, JAJOI a dva transportní torpédoborce, pročež MUCUKI přirazil ke KINRJÚ MARU, ale během evakuace na nehybné soulodí zaútočily tři B-17 z Espiritu Santu. A protože velitel MUCUKI tuto hrozbu ignoroval, explodovala jedna ze tří přesně zacílených 227kg pum ve strojovně, načež zmrzačený torpédoborec v 11:40 dorazilo japonské torpédo.
Jakmile prořídlé posádky z MUCUKI a potápějící se KINRJÚ MARU přestoupily na JAJOI, obdržel Tanaka od admirála Cukahary rozkaz operaci přerušit, takže shromáždil zbývající lodě, a kryt ZUIKAKU a trojicí torpédoborců, odplul k nejbližší základně Faisi Harbor na Shortlandách, přičemž JAJOJ dopravil vážně zraněné do nemocnice v Rabaulu.
xxx
Lehký křižník Džincú (vlevo) a torpédoborec Mucuki
Dopoledne 25. srpna v 11:55 podniklo 21 bombardérů a 13 stíhaček z Rabaulu nálet na Hendersonovo letiště, ale protože Američany varovali pobřežní pozorovatelé, nepodařilo se útočníkům zaskočit letadla na zemi a 40 shozených pum pouze lehce poškodilo startovací dráhu.
Symbolickou tečku za bitvou u východních Šalomounů učinila téhož dne odpoledne honička torpédoborců GRAYSON, PATTERSON a MONSSEN za ponorkou I-9. Během několika hodinového pronásledovaní se stála cílem několika sérií hlubinných pum, a protože Američane spatřili vzduchové bubliny a na hladině se objevila naftová skvrna, ohlásili její zničení. I-9 se však po několika hodinách vynořila a po kontrole škod odplula k Truku, kde jí přivítali 30. srpna. Většina japonských podmořských člunů však ve vodách omývajících Šalomounovy ostrovy zůstala, aby pátrala po spojeneckých zásobovacích konvojích a válečných lodích, přičemž Hirohitovi žraloci záhy dosáhli několika sukcesů.
Ponorka I-9
Bilancování
„Byla to zvláštní bitva dvou přespříliš opatrných šachistů,“ charakterizoval souboj Nagumi a Fletchera publicista P. Dull. „Jeden hráč ztratil koně a pěšce, ale zato ohrozil protivníkovu dámu, a nakonec oba přistoupili na remízu.“ Pokud se však oprostíme od šachové terminologie a přirovnáme střetnutí k boxerskému klání, musíme konstatovat, že oba bojovníci se sice až do závěrečného gongu udrželi na nohách, ale na body zvítězil americký bijec. V reálu totiž utrpěli nepoměrně větší ztráty synové Nipponu, kteří kromě „koně“ (RJÚDŽÓ) a „pěšce“ (MUCUKI) odepsali i transportní loď KINRJÚ MARU, zatímco „ohrožená dáma“ (ENTERPRISE) se v polovině října vrátila do služby. Navíc hydroplánová loď ČITOSE a lehký křižník DŽINCÚ utrpěly vážná poškození a japonské letectvo přišlo asi o 70 strojů. Více však Japonce mrzela smrt řady zkušených letců, jelikož sice vylovili z moře 2/3 pilotů odepsaných stíhaček, ale pouze jednu osádku střemhlavého bombardéru ze ZUIKAKU zachráněnou na Nagumův rozkaz torpédoborcem AMACUKAZE.
Schéma bitvy u východních Šalomounů
Záměr zničit nepřátelské letadlové lodě tedy veliteli Spojeného loďstva nevyšel, a protože ke Guadalcanalu neprorazil ani konvoj s posilami, uchovali si námořní pěšáci početní převahu a klíčové letiště zůstalo v jejích rukou. Z tohoto hlediska představoval výsledek bitvy pro Jamamota bolestivé zklamání, neboť prostor pro vybojování rozhodující bitvy se každým dnem zužoval, čímž se rozplývaly i naděje na uzavření mírové smlouvy podle japonských představ. Prozatím usoudil, že jediný způsob, kterak pokračovat v operaci „KA“ představují noční plavby rychlých torpédoborců, což během podzimu 1942 vedlo k sérii nočních bitev.
Naproti tomu americké Tichooceánské loďstvo neztratilo žádnou loď a 25 zničených stíhaček a bombardérů nemohlo snížit jeho údernou sílu už jen z toho důvodu, že poškozenou ENTERPRISE nahradil HORNET s netknutým palubním letectvem. Třebaže Američané oproti předchozím střetnutím zaznamenali pokles výkonnosti nepřátelského letectva, těšili se císařovi orli i nadále značnému respektu. Tehdy se zrodil nápad vyčlenit jednu letadlovou loď čistě pro potřeby stíhacího letectva, o čemž už dříve uvažoval i admirál Fletcher, ale tato myšlenka nebyla realizována a všechny letadlové lodě i nadále nesly jak stíhací, tak bombardovací letouny, aby mohly plnit širokou škálu úkolů.
Letadlová loď Hornet
Byť výsledek bitvy částečně napravil reputaci americké maríny po debaklu u ostrova Savo, ani na spojenecké straně nevládla všeobecná spokojenost s dosaženými výsledky. Poukazovalo se zejména na přetrvávající problémy v komunikaci, které přispěly k vyřazení ENTERPRISE, a v mysli velitele Amerického námořnictva admirála Kinga dokonce po zhodnocení dosavadního průběhu guadalcanalské kampaně vzklíčilo semínko pochybností, zda funkce velitele oblasti jižního Pacifiku a 61. operačního svazu zastávají muži schopni dotáhnout první americkou ofenzivu do úspěšného konce.
Zdroje použité k článku Bitva u východních Šalomounů:
Adams J.: If Mahan ran the Great Pacific War; An analysis of World War II naval strategy. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2008.
Больных А.: Дуэли авианосцев; Кульминация Второй мировой. Vydala nakladatelství Яуза a Эксмо 2011.
Далл П.: Боевой путь Императорского японского флота. Vydalo nakladatelství Сфера 1997.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Griffith S.: Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1970.
Hammel E.: Guadalcanal The Carrier Battles; The Pivotal Aircraft Carrier Battles of the Eastern Solomons and Santa Cruz. Vydalo nakladatelství Crown Publishers 1987.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Lundstrom J.: The First Team and the Guadalcanal Campaign; Naval Fighter Combat from August to November 1942. Vydalo nakladatelství Naval Istitute Press 2005.
Морозов М., Грановский Е.: Гуадалканал Одна из переломных битв Второй мировой войны. Vydalo nakladatelství ЧеРо 1996.
Морисон С.: Американский ВМФ во Второй мировой войне; Борьба за Гуадалканал, август 1942 - февраль 1943. Vydalo nakladatelství АСТ 2002.
Переслегин С., Переслегина Е.: Тихоокеанская премьера. Moskva, Petrohrad 2001.
Сулига С.: Японские авианосцы Сёкаку и Дзуйкаку. Moskva 1995.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Tillman B.: Enterprise; America´s Fightingest Ship and the Men Who Helped Win World War II. Vydalo nakladatelství Simon & Schuster 2012.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Navygaming World of Waships 2019/5; Авианосец Рюдзё.
Морская коллекция 1995/5.
Morze Statki i Okrety 2013/10.
Technika Wojskowa Historia 2012/4.
Dokumentární seriál Letadlová loď Enterprise; díl třetí Ve spárech nepřítele.
http://www.combinedfleet.com/kaigun.htm
http://www.navweaps.com/index_oob/OOB_W ... lomons.php
http://www.ibiblio.org/hyperwar/USN/USN ... index.html
https://warfarehistorynetwork.com/2016/ ... adalcanal/
https://alchetron.com/Battle-of-the-Eastern-Solomons
