Zde viz foto ilustračního náčrtu čtyř map

, na kterých jsou, na prvé mapě, americké útoky po vylodění ve dnech 7. a 8. srpna 1942. Na dalším, druhém náčrtu, je ostrov Guadalcanal s místy, která jsou zmiňována také v textu. Třetí náčrt zachycuje japonský útok v září stejného roku a čtvrtý náčrt je pak o říjnovém japonském útoku. Náčrt, jakož i jednotlivé mapy, je, jsou, pak volně na několika webech a vše bylo pro Palbu zmenšeno (Zde pak, v dalších dvou odkazech, po přiblížení a nastavení velikosti kolečkem, a následně i vyhledáním, viz ostrov Florida, jehož nejnovější dnešní název je - Nggela Sule:
https://mapy.cz/zemepisna?x=158.0992790 ... z=7&lgnd=1
za což děkuji kolegovi Mrfelix, ještě také děkuji i kolegovi Zemaktovi, viz zde z Wikipedie:
https://en.wikipedia.org/wiki/Nggela_Islands
Po zdařilé akci s vyloděním v japonském týlu, a po šťastném návratu, nejprve u G-3 plukovníka Thomase, vyslovil plukovník Edson (zde viz foto

, na kterém je Merrit A. Edson, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo několikrát zvětšeno) názor, že množství nalezených japonských zásob všeho druhu nebylo jen tak, když na závěr doslova řekl: „To není hrstka Japončíků“. Již po několika hodinách byla slova doplněna od vyhodnocovače, plukovníka Morana. To když „prozkoumal materiál dodaný do jeho zatuchlé a zatemnělé zpravodajské chatrče, řekl též, že to nebyla jen hrstka“.
Zásadní a důležité informace od Clemensových pátračů pak osvětlovaly stav, neboť se ukazovalo: že „silná jednotka Japonců – možná přes 3 000 – se pohybuje od Tetere zhruba směrem k jihozápadu“.
Další den, 9. září 1942 ráno, již byly na divizním operačním středisku rozloženy po stolech mapy, fotografie a listinné dokumenty i se stručným písemným překladem z Japonštiny. Začaly se také zkoumat i poslední zprávy od všech hlídek a od pátračů. Po dlouhé diskuzi a po upozorňování na vše důležité, plukovník Thomas, na závěr diskuzí, řekl magické slůvko: „Přicházejí“!
Pak přistoupil plukovník Edson k mapě a ukazoval na takový světlejší proužek, který znázorňoval „rozeklaný travnatý korálový hřeben, který se táhl na jih od letiště rovnoběžně s Lungou“ (zde viz foto

, na kterém je travnatý pahorek, který se táhne více nežli kilometr, směrem k Hendersonovu letišti. Foto je volně na několika webech a bylo zde zvětšeno.). Byl to pozdější „Edsonův krvavý pahorek“, jehož jižní, východní a západní svahy, dosahovaly na okraj džungle. „Jedná se o přírodní překážku, z níž se dá snadno ovládat široké okolí“, říká na str. 62., český historik PhDr. Dalibor Vácha, Ph.D. /*1980 / v knize, která má název – Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943, na str. 60., Vydává společně Nakladatelství Epocha, s. r. o., Na Poříčí 12, 110 00Praha 1., a Pražská vydavatelská společnost, s. r. o., Na Poříčí 1048/28-30, 110 00 Praha 1, v roce 2018.,
Na svém severu se pak hřeben svažoval k tehdy rozbombardovanému Hendersonově letišti (zde viz foto

, na kterém je Hendersonovo letiště, v levé části snímku je pak „Pagoda“, velitelství letectva. Foto zde bylo pro Palbu zvětšeno.). Edson tak ukazoval i k místu blízko tohoto hřebenu, kde si dal generál Vandegrift, i přes protesty štábu, vybudovat nové velitelské stanoviště (zde viz foto

, na kterém je divizní velitelství, ve kterém sedí generál Vandegrift, Guadalcanal 1942, foto je majetkem US NAVY a bylo zde zvětšeno.). Prý měl až po krk stálé pobíhání do krytu u letiště a doufal, že zde najde trochu klidu. Přesunoval totiž své velitelství do takové oblasti, kde doufal, že jej nebudou tolik otravovat japonské pumy.
Ve stejné době, konce prvé dekády září roku 1942, docházelo na nadřízeném velitelství v Nouméji, k zvláštním událostem, které ve svém důsledku, měly pak mít vliv i na posílení 1. divize námořní pěchoty na Guadalcanalu. Proto bychom si měly popsat, oč vlastně šlo. V Nouméji, na velitelství, si tehdy lámal hlavu admirál Ghormley (zde viz foto

, pod kterým byl popisek viceadmirál Ghromley_Robert_foto zde bylo zvětšeno, a je majetkem Wikipedie.), a to s podivnou depeší, kterou obdržel od admirála Nimitze, který měl své sídlo v Pearl Harboru.
Depeše obsahovala rozkaz, aby „odevzdal generálu McArthurovi jeden zesílený pluk, obojživelný útvar, spolu s třemi dopravními loděmi na přepravu a se zásobovacími loděmi, potřebnými k bojovému přesunu“! No a právě tohle vše admirál Ghromley vůbec nechápal. Vždyť přece, náčelníci štábu, kteří dali podklad pro tuto záhadnou depeši, a kteří vlastně instrukci sestavili, moc dobře věděli, stejně jako on, že jediný takový útvar v celém jižním Pacifiku, bojuje s nepřítelem na Šalamounových ostrovech (5. pluk námořní pěchoty, který jsme do této doby sledovali). Nebo si snad mysleli, že McArthurovi odevzdá, jediný, další pluk, kterým je v současné době „7. pluk námořní pěchoty, a který byl právě na cestě do této oblasti“?
Když si Ghromley, v rozpacích, nevěděl s depeší rady, obrátil se na admirála Turnera, jestli by mu neporadil. Velitel obojživelných operací admirál Turner, se prý tehdy vůbec nerozmýšlel a odpověděl: „Jediný zkušený obojživelný útvar v SoPacu je na Guadalcanalu a je nemožné jej odvelet“. Admirál Turner poté ve svém vysvětlování prý pokračoval: "7. pluk námořní pěchoty byl sedm měsíců ve výcvikovém táboře na Samoi a rozhodně není dostatečně připraven, aby mohl provést násilné vylodění“. A tehdy se začala znovu vracet rovnováha admirálu Ghromleymu a admirál Turner, z vlastních zpráv a zkušeností, vše ještě dokončil slovy: „Dovoluji si upozornit na nynější nejistou situaci na Guadalcanalu… Dostatečné letecké a námořní síly nebyly poskytnuty… Vandegrift neustále důrazně žádá o posily, alespoň o jeden pluk… Jsem s ním zajedno“.
Situace, která se v prvních dnech měsíce září roku 1942 vyvinula, byla nejméně podobná, u nepřítele, u japonských velitelů, jmenovitě Kawaguči, Jakutake, stejně jako u amerických velitelů, Ghromleyho, Turnera i generála Vandegrifta - samozřejmě těžké starosti měli i velitelé pilotů Geiger a Woods.
U letců na Guadalcanalu byl každý další den měsíce září, stále těžší a těžší a to nejen na obloze. Konkrétně třeba, jak ukazuje zápis v deníku, dne 8. září 1942, utrpělo osm letounů havárii hned při startu. „Primitivní dílenské zařízení umožňovalo, aby dvěma z nich byla navrácena letová schopnost, ale ostatních šest muselo být odvlečeno ´na hřbitov´ke kanibalskému aktu“. O další dva dny později pak mohl už Geiger disponovat jenom 11ti Wildcat F4F-4 (zde viz foto

, pod kterým byl popisek – Grumman_F4F_4_Wildcat, foto je majetkem archivu US Navy, pro Palbu byla upravena velikost fota. Foto bylo na několika webech.) z celkového počtu 38, které dosud na ostrov Guadalcanal přilétly. Jeden ze stíhacích pilotů, který patřil k hostujícím členům Harmonova štábu to tehdy vystihl slovy: „Jestli to tak bude pokračovat, dokážeme se porazit sami; nebudeme k tomu Japončíky ani potřebovat“.
Zářijová hlášení letecké složky na Guadalcanalu, opět a opět se ukazovala na kritický nedostatek; „startovacích náplní, pum, kyslíku, průbojných a zápalných střel, pneumatik a strojního oleje“. Přetrvával stále problém: letecký benzin. Ode dne ke dni byli letci ve stavu neustálé krize. Ke všemu se na ostrově šířila malárie a ani letci nebyli vůči ní imunní.
Již od počátku srpna je zde stále také hovořeno o faktu, že byly nadřízené letecké štáby upozorňovány na nutnou leteckou podporu námořního vyloďování. Když tehdy náměstek ministra námořnictví navštívil jižní Tichomoří, a seznámil se, se situací,“zaslal radiogram svému příteli a kolegovi, leteckému náměstku ministra obrany Robertu Lovettovi, v němž jej upozorňoval na zoufalou potřebu dalších stíhaček, které by mohly operovat ve výšce potřebné k útoku na nepřátelské letouny“. Bylo zde již řečeno, že armádní letoun P-400 tehdy vůbec neplnil úlohu takové stíhačky, neboť nedokázal dost vysoko vystoupat. Návrh proto prý zněl, aby byly zaslány nové Lightingy P-38; již tři dny po Forrestalově vzkazu Lovettovi se admirál Ghromley obrátil s podobnou žádostí na generála McArthura (zde viz foto

, generála MacArthura, autor Wikipedie.),. Admirál tehdy žádal alespoň o „malou skupinku“, těchto letadel, jenomže generál vyhovět nemohl, neboť jich měl tehdy sám jen šest…
V době, kdy po těchto letounech, ale i jiných stíhačkách, pátrali i zainteresovaní, McCain, Turner i Vandegrift, a neustále zasílali Ghromleymu žádosti, či přímo telegrafovali, „zahálelo“ – nemělo nic na práci, - v jižním Pacifiku několik Wildcatů F4F-4. Část takových letadel patřilo do stavu letadlové lodi Saratoga, ze které odlétli, po posledním dni srpna, kdy velká letadlová loď byla zasažena z japonské ponorky I-26 (o tom bude hovořit podrobněji i kolega Jarl), a letouny se musely uchýlit na námořní základny v Nové Kaledonii a na Hebridách, kde pak odpočívaly.
Byl zde samozřejmě problém, neboť tyto Wildcaty nespadaly pod Ghromleyho velení, ale pod velení admirála Fletchera, který stále operoval v Ghromleyho oblasti, a byl ale pod velením admirála Nimitze (zde viz foto

, pod kterým byl popisek, admirál Chester W. Nimitz, foto pochází z amerického námořního archivu.) v Pearl Harboru. Fletcher si chtěl samozřejmě tuto vycvičenou a zkušenou jednotku udržet pro svou letadlovou loď. Dokonce si prý na Ghromleym vynutil slib, že jeho stíhačky po dobu, kdy jsou jeho letadlové lodi v opravě, nebudou vyslány na Guadalcanal.
Nastal stav, kdy námořnictvo mělo sice stíhačky se zkušenými piloty, kteří by již za tři hodiny byli na Guadalcanalu, jenomže byli připoutáni na „týlových základnách“ kvůli složité námořní „velitelské podřízenosti“, která předepisovala, „že letouny z letadlových lodí mají ´normálně´vzlétat z letadlových lodí“…
Historická fakta nalezená v tehdejších zápisech a dokumentech pak říkají, že celou situaci „si uvědomil admirál Nimitz dne 10. září 1942 a převedl všechny letouny z letadlových lodí, které mohly být uvolněny, Ghromleymu, aby jich užil, jak uzná za vhodné“. Tehdy prý takřka neobvykle rychle zareagoval i ComSoPac, což nebývalo v dané době zcela běžné, a již 11. září vydal rozkaz, „aby major LeRoy C. Simpler neprodleně odletěl se 24 Wildcaty F4F-4 své stíhací pětky z Epiritu na Hendersonovo letiště. Major Simpler, po krátké přípravě, odletěl okamžitě".
Po přistání na Hendersonově letišti nečekala letka nijak dlouho na svou práci. Již v poledne, den po svém příletu vzlétla, to aby napadla roj japonských bombardérů, které byly doprovázeny celkem dvaceti Zery, které pak vše na míli od velitelské „Pagody“, bombardovaly zápalnými a výbušnými pumami a tříštivo-trhavými pumami.
Spolu s protivzdušnou obranou námořních pěšáků dokázali pak námořní letci zapálit 16 japonských letounů. Jeden americký pilot se zabil při pokusu o nouzové přistání.
Netrvalo ani 24 hodin a piloti znovu čelily dalším dvěma útokům. Zde pak na str. 114, píše Samuel B Grifiith a potvrzují vše ostatní historické zdroje viz. Použité podklady, cituji:
„Letecké bitvy byly prudké; ´Červená pohotovost´, vyhlášená brzy po ránu, zůstala v platnosti skoro celý den. V pauzách mezi „červenými“ pohotovostmi přilétaly další letouny. Ve třech dnech jich Ghromley nasadil celkem 60. Možná že to bude stačit, aby byla načas udržena rovnováha, možná že to stačit nebude, neboť za jediný den – 12. září – dopravil admirál Jamagata dvojnásobek tohoto počtu k vystřídání na Vanukanau a Lukanai.“