1060-1130 cesta k Sicilskému království / na východ a na západ
Normany jsme opustili po jejich diplomatickém triumfu v Melfi na konci léta roku 1059. Zde skončily jakékoli langobardské naděje na jednotnou protinormanskou alianci a jakýs takýs návrat k přednormanskému normálu. Poslední skutečně mocný a suverénní Langobard Gisulf II. ze Salerna mohl jen sledoval stále rozpínavější normanské vládce, které do svých služeb před čtyřmi desítkami let povolali jeho soukmenovci. Stejnou aktivitu vyvíjeli i Byzantinci. Ovšem na ně dopadly normanské útoky bezprostředně. Robert Guiscard se z Melfi odebral ke svému vojsku do Kalábrie a do konce roku obsadil byzantská města Cariati, Rossano a Gerace. V roce 1060 padla poslední zdejší byzantská pevnost Reggio. Normanům nyní patřila celá Kalábrie. A odtud byl jen krůček k podmanění Sicílie. Koneckonců Robert měl Sicílii už dělenou lénem.
Směr Sicílie
Guiscard sám se věnoval záležitostem na pevnině, ale k útokům na ostrov dal volnou ruku svému bratrovi Rogerovi, někdy zvanému Bosso. Ten se brzy vylodil severně od Messiny, ale jeho malá skupina byla záhy donucena ustoupit za moře. Sicílie ovšem zdaleka nebyla jednotná. Muhamed ibn Ibrahim ibn Thumnah ovládal jihovýchod s Katánií a Syrakusami, Abdullah Ibn Mankut držel severozápad s Trapani a zbytek se středem ostrova měl Alí ibn Nima ibn al-Hawwas, původně otrok, který se opravdu vypracoval, a kterému Normané říkali Belchamedus. Muhamed měl za ženu sestru Alího, ale chtěl se jí zbavit. To se nepovedlo, sestra uprchal ke svému bratrovi. Vše vyvrcholilo bitvou mezi Muhamedem a Alím ibn Hawwásem, ze které poražen prchal prvně jmenovaný. Ten v obavě o svou budoucnost potřeboval získat schopné bojovníky. A kdeže takové muže nejlépe sehnat? Přeci za mořem v Kalábrii. Přijel za Rogerem a nabízel mu prý vládu nad celou Sicílií.
Normanské vylodění
Druhá Rogerova výprava tedy reagovala již na Muhamedovu pozvánku a byla o poznání větší. Loďstvu velel Godfred Ridelle a několik set mužů se vylodilo u Milazza, které ve spolupráci s Muhamedem obsadili. Arabské messinské oddíly vyrazili proti útočníkům, ale byly poraženy. Normané pak vstoupili do Messiny, ale místní se odhodlaně bránili. Město se nepodařilo opanovat a navíc se blížilo další vojsko Alího ibn Nima ibn al-Hawwase. Normané se raději rychle nalodili, ale než se dostali do Reggia, jejich řady prořídly po setkání s arabskými loděmi. Robert Guiscard zatím bojoval v Apůlii s nově vyslaným byzantským vojskem. To dosáhlo slušných územních zisků a dostalo se až k Melfi, ale záhy bylo poraženo a zahnáno do Bari. Normanský vévoda si tak uvolnil ruce a následná výprava na Sicílii mohla být výrazně lépe připravena a také vedena silami obou bratrů Roberta a Rogera. Ani na druhé straně průlivu ale nezaháleli a posádka Messiny byla posílena vojáky z Palerma. Stejně bylo zesíleno i loďstvo.
Normané pod Rogerem potají jak jen to bylo možné, v květnu vypluli a vylodili se tentokrát jižně od přístavu. Arabové je ovšem očekávali severně, kde je průliv nejužší. Normané po úspěšném vylodění čekali na Roberta Guiscarda a zatím jaksi mimoděk také zajistili arabské zásoby vyslané do města. Opět se prokázalo, že štěstí přeje odvážným. Roger nakonec nepočkal na svého bratra a s nějakými 300 rytíři rychle a současně nepozorovaně vyrazil k Messině. Alího muži se zcela zaměřili na severní pobřeží a v městě samém byla jen nevelká posádka, která byla nenadálým útokem poražena. Roger se stal pánem Messiny. Okamžitě sem povolal zbytek svých Normanů a bránil se útokům arabských vojáků. Když dorazil Robert Guiscard, bylo rozhodnuto a muslimové se stáhli. Velice důležitý opěrný byl v Normanských rukách. Alí ibn Hawwás byl ovšem stále dost silný a bratři Hautevillové proti němu spolu s Alím vyrazili. Cestou získali pevnost Rometta a vše směřovalo k rozhodující bitvě. Ta se odehrála před al Hawwásovým sídelním městem Ennou. Spojenci drtivě zvítězili, ovšem poražený Alí se zbytkem svých oddílů ustoupil do města. Po dvou měsících obléhání jej Robert ukončil. Normané se stáhli a Robert s Rogerem odjeli na pevninu, přičemž zde ovšem nechali posádky a také nově vystavený opěrný bod San Marco d´Alunzio na severním pobřeží Sicílie.
Roger se ještě v zimě na ostrov vrátil a vyrazil k Troině. Zdejší Řekové jej vpustili do města a Roger se mohl prokázat dalším úspěchem. Záhy poté ovšem opět odplul do Kalábrie, aby se konečně oženil s dámou svého srdce. Jakkoli to zní romanticky, Roger se před mnoha lety ještě v Normandii zakoukal do Judity z Evreux, neteře normanského vévody Viléma Bastarda alias Dobyvatele. Ovšem vysoce urozená Judita nebyla partnerkou pro nejmladšího syna nevýznamného šlechtice. Roger pak jel hledat své štěstí do Itálie a fortuna mu byla skutečně nakloněna, když sem prchl Juditin poručník a nevlastní bratr Robert de Grantmesnil opat z St. Evroul-sur-Ouche i se svou chráněnkou. Důvodem byl spor, který vedl s vévodou a zde hledal útočiště. Roger již dosáhl jistého postavení a sňatku s Juditou na počátku roku 1062 nestálo nic zásadního v cestě.
Svatba Rogera a jeho vytoužené Judity z Evreux
Ovšem osobní štěstí záhy vystřídaly rodinné rozepře. Přes své zjevné zásluhy a úspěchy v boji držel stále jen své původní panství Milet a Robertovi vyčítal, že mu nepředal další nebo alespoň větší a významnější léno. Koneckonců on jej nutně potřeboval pro dostatečné zabezpečení své urozené paní. Robert naopak patrně dost dobře nemohl vyhovět, protože musel brát ohled na služebně starší rytíře, kteří navíc neoplývali právě největší věrností. I on sám si musel své postavení tvrdě a dlouze vybojovat. Roger to ovšem nehodlal nechat jen tak a proti bratrovi se postavil. Ten jej oplátkou oblehl v Miletu. Roger odtud dobrodružně uprchl do Gerace, kam se Robert Guiscard záhy také dostavil. Lstí pronikl tajně do města, ovšem byl odhalen a život mu tentokrát zachránil jeho břitký jazyk. Ovšem dostal se do zajetí svého bratra, který mu nadiktoval podmínky propuštění. Ty se Robert snažil nedodržet, ale další chystané vojenské střetnutí se nakonec nekonalo pod dojmem zpráv ze Sicílie. Spory mezi Rogerem a Robertem se tedy uklidnili a oba bratři si rozdělili řadu hradů v Kalábrii na polovic.
Arabský spojenec Normanů Muhamad ibn Thumnah byl totiž zavražděn a jeho poddaní se proti Normanům ihned postavili. Rogerovi posádky tak bez boje urychleně vyklidily Troinu a Petralii a drželi se jen na pobřeží. Zanedlouho se dostavil Roger a brzy opět získal Troinu. Zde zanechal posádku i svou manželku. Jen dříve Normanům naklonění Řekové se nyní dohodli s Araby. Když Roger odjel, místní se vzbouřili a posádka horko těžko ubránila Juditu před únosem a zajetím. Roger byl informován o nastalé situaci a vrátil se k Troině, kterou začal obléhat. Záhy mu začalo dělat společnost arabské vojsko, které pozvali Řekové, a které zase blokovalo Normany. Po několika měsících patové situace Roger překvapil obléhající Araby a celé jejich vojsko se poté stáhlo. Vzápětí byla také znovu obsazena Troina. Útoky na Sicílii staly záminkou, díky které se šíitský vládce provincie Ifriquíja Tamim z rodu Zíriovců (podléhal fátimovskému chalífovi v Káhiře) odhodlal zasáhnout a vyslal tam vojsko pod vedením svých synů Alího a Ajúba. Takový vliv ale nebyl vhod Alímu al Hawwásovi, který se bál ztráty své samostatnosti. Neviděl nyní politicky rozdíl mezi Normany a svými souvěrci z Afriky. Náboženské rozdíly nehrály až takovou roli. Normané se na obsazených územích nechovali jinak než bylo v té době zvykem, ať už plenili arabské, katolické nebo řecké vsi a města. Roger ale pokračoval ve vojenských akcích a to velmi úspěšně. V červenci 1063 vyslal malý oddíl pod vedením synovce Serla II., aby zajistil strategické Cerami. Jen o chvíli později sem dorazil předvoj muslimské armády, ale muslimům se i přes značnou přesilu město nepodařilo získat. To se již přiblížila Rogerovo vojsko, podle pramenů nejvýše o 1 000 mužích, včetně 136 rytířů. Mezi nimi byl i Roussel de Bailleul, který později nabídl své služby Byzanci. Normanům se postavila vojenská aliance Zíriovců a ibn Hawwáse z Palerma. , V pramenech se dočteme o fantastických 50 000 lidech, ale patrně ro bylo jen kolem 3 000 jízdních a většího počtu pěších. I tak Normany vysoce převyšovali počtem, ne tak disciplínou, což se dalo říct hlavně o severoafrických Berberech. První Rogerův útok byl odražen, stejně tak normanská pěchota ustála nápor muslimů. Bitvu rozhodl rozhodný výpad Serlovi posádky z Cerami, po které se dalo spojenecké vojsko na útěk.
Bitva u Cerami. Prosper Lafaye 1860.
Na Rogera se pak obrátili vyslanci Pisy a navrhovali mu společný útok na Palermo (Bal´harm). Pisánská flotila z moře a Roger ze souše. Roger to odmítl, zatím necítil, že má své zisky dostatečně zabezpečené. Nebo chtěl město získat jen pro sebe a Pisa by si mohla dělat nároky na část kořisti. Pisa nakonec zaútočila sama, město sice nedobyla, ale kořist byla dostatečně veliká, aby byla část použita na stavbu proslavené katedrály.
Robert Guiscard zatím získal na Byzantincích Brindisi, Orii a Tarento a v roce 1064 se vydal opět na Sicílii, pokusit se spolu s Rogerem o Palermo. Město bylo obleženo tři měsíce, ale absence loďstva znemožnila jeho úplnou blokádu a Normané odtáhli s nepořízenou. Nedařilo se ani získat další města. Tažení tak skončilo vysloveným neúspěchem.
Roberta Guiscarda nyní dohonil způsob, kterým se dostal do nástupnictví po Humfredovi. Jeho syn Abellard nyní povstal podporován dalšími šlechtici Robertem z Molfetty, Godfredem z Conversana a Robertem z Montescaglione. K povstalcům se přidala Byzanc, která záhy opět získala Brindisi a Tarent. Po ukončení zejména finanční pomoci Byzance v roce 1068 kvůli útokům Seldžuků na východě, bylo povstání rychle poraženo. Robert byl velkorysý a i s vědomím nutné další podpory od svých vazalů netrestal více, než bylo nutné. Měl totiž v úmyslu využít východních starostí Byzance a zaútočit na poslední ostrůvky císařství v Itálii.
Mezitím se Roger v roce 1066 usadil v Petralii. Richard z Capuy získal Gaetu, ovšem vše zastiňuje největší normanský úspěch toho roku a sice dobytí Anglie normanským vévodou Vilémem Bastardem. Následujícího roku se Alí al Hawwás vojensky utkal s Ajúbem, byl poražena a v bitvě padl. Ajúb se stal nejvyšším vládcem muslimské části Sicílie. V létě 1068 vedl Roger silný vojenský oddíl do oblasti jižně od Palerma s cílem získat co nejvíce kořisti. Pro Normany nečekaně se zde objevilo Ajúbovo mnohem silnější vojsko. V bitvě u Misilmari byli ale Arabové poraženi a Normané získali bohatou kořist, jejíž zisk považovali za dar boží. Zde něco málo k taktice. Arabské vojsko používalo po léta osvědčenou metodu útoku obrněné jízdy, která stála za jejich úspěchy od 8. století. Zde ovšem narazili také na jezdce, také velmi dobře vycvičené, na statnějších koních. Nebylo to poprvé, kdy přímá srážka jízdních oddílů západoevropského a arabského původu skončila drtivým vítězstvím Evropanů. A rozhodně ne naposled. Ajúb následně rezignoval na Sicílii a vrátil se do Afriky.
Robert se zatím rozhodl definitivně vyhnat Byzantice z Itálie a připravoval se na obléhání Bari. Odhodlaní obránci byli zásobováni po moři a Normané vědomi si této nevýhody postupně budovali loďstvo. Kromě pozemní blokády se se stále většími úspěchy dařilo město blokovat i na moři. Pro Normany pracoval v Bari nejeden tajný agent, který ponoukal lid k nespokojenosti s Byzancí. Také stále větší nedostatek všeho a potravin zejména, nedával příliš naděje. Pokus o zabití Robert přečkal bez úhony. Pomoci bratrovi přijel i Roger právě včas, aby přispěl k odražení byzantského průniku do města. Bari zůstalo bez zásob a po mnohaletém boji, nahlodané zevnitř dne 16. dubna 1071 kapitulovalo do Robertových rukou. Guiscard se zachoval milosrdně a město bylo ušetřeno většího plenění.
Romantické vyobrazení předání klíčů od města Palerma vítězným bratřím Robertovi a Rogerovi
Robert na oplátku odjel pomoci Rogerovi na Sicílii. Cílem se opět stalo Palermo. Roger směřoval po zemi a Robert po moři. Jeho loďstvo zničilo sicilskou a africkou flotilu a na počátku roku 1072 byl podniknut rozhodující pozemní útok. Zuřivě se bránící Arabové postupně podléhali, ale město bylo definitivně dobyto až třetí den po zdolání hradeb. Robert ukázal mírnou tvář budoucího vládce a stejně jako v Bari mu šlo o dobré vztahy s budoucími poddanými. Náboženská stránka byla podružná. Robert si na ostrově ponechal Palermo, polovinu Messiny a polovinu Val Demone. Zbytek připadl Rogerovi, který jako Gran Conte de Sicilia tedy velký hrabě Sicilský, konečně ze svého pohledu uspokojil nároky své manželky. Emírové z Trapani a Taorminy ani silnější vládci Hammad z Agrigenta a Castrogiovanni již nemohli postavit armádu k porážce či vyhnání Normanů. Přesto ostrov ještě dlouho nebyl v dokonalé Rogerově moci a dále probíhala malá válka. Tak v roce 1072 při jedné z výprav na arabské území byl normanský oddíl překvapen a většina mužů pobita včetně Robertova synovce Serla II.
Roger konsolidoval své panství. Pozici svrchovaného vládce měl ulehčenou a nemusel se ohlížet na již dříve usazené Normany. Území tedy uděloval podle své rozvahy rovnoměrně, aby nikdo nebyl příliš silný. V roce 1076 zemřela jeho milovaná žena Judita, která mu dala čtyři dcery. Ty byly provdány za významné Normany či papežovy straníky. Roger se záhy podruhé oženil s Eremburgou z Mortainu a pokračoval samozřejmě i v dobývání území na úkor muslimů. V roce 1077 jeho nemanželský syn Jordan dobyl Trapani a později padlo i Erice. V roce 1079 byla obsazena Taormina a Normanům patřil celý sever ostrova. Hlavním nepřítelem Rogera se stal emír ze Syrakus ibn Abbad, zvaný Normany Benarvet. V roce 1081 nakrátko dobyl Catánii a stále vedl proti Normanům znepokojivou válku. Když Roger odjel v letech 1082-1083 podporovat Roberta Guiscarda na pevninu, svěřil správu Sicílie svému nemanželskému synovi Jordanovi. Ten však snad zlákán i byzantskými nabídkami vystoupil proti otci a Roger jej musel přijet umravnit silou svého vojska. V roce 1084 pak ibn Abbad dokonce napadl Kalábrii, kde mj. vyplenil klášter v Asinu a jeho ženské osazenstvo odvezl ke svému dvoru. V říjnu se dočkal odvetného tažení Normanů a v květnu 1085 zahynul při jedné z námořních srážek s Rogerem. Na řadě tedy byly Syrakusy. Jejich zástupci, aby ukázali dobrou vůli, propustili všechny zajatce včetně jeptišek. Rogerův cíl byl ale jasný, obsazení města. Normané přístav oblehli a v říjnu 1085 se dočkali jeho kapitulace. Následující rok padlo Agrigento, v roce 1087 Enna, další rok Butera. V roce 1090 Normané obsadili Maltu a celá Sicílie byla normanská roku 1091 po pádu poslední muslimské pevnosti Noto.
Mince s „jezdeckým portrétem“ Rogera I.
Roger některé původní vládce ponechal v držení jejich majetků, za slib věrnosti, který emírové dodržovali výrazně poctivěji než normanští šlechtici. Eremburga zemřela po dvanácti letech manželství, když porodila patrně osm dětí. Dva synové neměli v životě příliš štěstí. Mauger zemřel jako nedospělý roku 1098, Godfred milovaný svým otcem byl stižen patrně leprou, uchýlil se do kláštera a neměl ambice vládnout. Jejich sestry pak posloužily k utužení politických svazků. Konstancie byla provdána za císařova syna Konráda, Felicia za uherského krále Kolomana a Matylda „jen“ za Rainulfa z Alife, mocného normanského hraběte. Třetí sňatek Rogera s Adelaidou del Vasto ( též ze Salony) z roku 1089 měl možná trochu pikantní příchuť, protože se konal souběžně se svatbou Adelaidiny sestry s Rogerovým nemanželským synem Jordanem.
Mapa jižní Itálie
Italská politika a tažení na Balkán
Robert Guiscard se po obsazení Palerma musel odjet věnovat vládě na pevnině, kde jeho leníci měli tradičně velmi volný výklad lenních přísah. Novému povstání opět velel Abellard syn Humfreda za podpory svého dalšího bratra Hermanna, pánů z Giovinazza a Petra z Trani. Velice překvapivou byla ale podpora vzbouřenců Richardem z Capuy, který doposud byl spíše Robertův spojenec, koneckonců Richard měl za manželku Fresendu, Robertovu setru a jedinou dceru Tankreda z Hauteville. Robert si se vzbouřenci rychle poradil, Hermann a Petr z Trani byli uvězněni a Petr byl navíc zbaven svého léna.
Hrozící válku mezi Richardem a Robertem zažehnala těžká nemoc Guiscarda. Robertova žena Sichelheida se rázně vložila do otázky možného nástupnictví, organizovala leníky a prosazovala svého syna Rogera Borsu jako nástupce Roberta. Paradoxně Roger Borsa nebyl rázný ani po matce tím méně byl autoritou podobnou Guiscardovi. Naopak vysloveně se potatil Bohemund syn z prvního, církví zrušeného, Robertova manželství. I proto chtěla Sichelheida vše vyřešit ještě za Robertova života, což se jí podařilo. Proti byl jen Abellard, stále se snažící získat své dědictví po otci. A samozřejmě nesouhlasil ani Bohemund, který ovšem patrně v nitru tiše živil naději, že až nastane ta chvíle, nemusí být současné smlouvy dodrženy. Zprávy o Robertově zdraví a dokonce informace, že je mrtev dorazily i do Říma, kde právě zesnul papež Alexandr II. a na jeho místo byl dosazen hlavní viník velkého schizmatu z roku 1054 Hildebrand ze Soany pod jménem Řehoř VII. Robert se uzdravil a mj. poslal do Říma dementi o své smrti a slíbil věrnost papeži. Věrnost sice slíbil, ale jeden z jeho leníků a současně synovec (syn Godfreda) Robert z Loritella neustále napadal Abruzzi podléhající papeži. Jednání mezi papežem a Guiscardem nic nevyřešila a Řehoř začal organizovat spojenectví Richarda z Capuy, Landulfa z Beneveta, Gisulfa ze Salerna, zapojili se i Jindřich IV. Matylda Toskánská, Gottfried V. Hrbatý, Raimond z Toulouse nebo Amadeus Savojský. Richardovi byla novým papežem udělena Capua, ale Robertovi zatím nebylo jeho území potvrzeno. Cílem koalice měla být nejprve porážka Roberta a posléze pomoc Byzanci, která právě prožívala rozklad na východě po katastrofě u Manzikertu.
Zlatá mince s vyobrazením Roberta Guiscarda
Robert si zatím dál podmaňoval, co mu ještě nepatřilo a na řadě bylo Amalfi. To se po smrti svého pána v obavě před Gisulfem chtělo poddat papeži. Ten jako Gisulfův spojenec odmítl a tak byl druhým na řadě Robert, který na to kývl. A Robert věrně sloužící papeži byl právě obdařen první klatbou, což jemu ani nikomu kolem naprosto nevadilo. V létě 1074 se shromažďovalo spojenecké protinormanské vojsko nedaleko Viterba, ale rozpory a šarvátky mezi Pisánci a Gisulfem na základě staršího sporu rozložili vojsko ještě před jakoukoli akcí. Papež Řehoř poté rezignoval na normanskou otázku a rozjel svou nejznámější akci, a sice formulaci nadřazení duchovní moci moci světské a zahájil svůj boj s císařem Jindřichem IV. Císař vědom si nedobrých vztahů mezi papežem a Robertem žádal Guiscarda o pomoc s tím, že mu poté udělí zemi v léno, a že by z toho koukalo i královské důstojenství. Načež se mu dostalo odpovědi, že tu zemi si již Robert vybojoval, a cože mu může císař nabídnout svého? Robert tedy zůstal na straně papeže snad spíše z vypočítavosti, aby případným budoucím spojenectvím mohl získat co nejvíce.
Robert z Capuy se nakonec s Richardem usmířil a oba zaútočili v roce 1076 na lamhgobardské Salerno. V pronormanských kronikách je to popisováno, jako že spravedliví Normané obléhali Salerno, aby dosáhli míru, ale zlý Gisulf smír stále odmítal a proti Normanům neustále bojoval. Vyhladovělé město v prosinci padlo, Gisulf ale uprchl do Říma. Pád Salerna znamenal konec jakékoli suverénní vlády Langobardů na jihu, tedy bývalí zaměstnavatelé a iniciátoři normanského příchodu, se stali jejich obětí a Salerno se stalo novým Robertovým sídelním městem. Ten pak zamířil s Richardem proti Neapoli. V průběhu obléhání Richard zemřel a jeho syn a nástupce Jordan odtáhl. Papež mu záhy poté potvrdil držení Capuy. Robert sám neměl dost sil na zisk Neapole a vydal se do Beneventa, starší dohodou podřízeného Jindřichem III. papežské správě. Řehoř ale neměl jak zakročit a tak alespoň Roberta v březnu 1078 exkomunikoval ještě jednou. Robert pak musel likvidovat další vzpouru, opět vedenou Abellardem, kterého podporoval Jordan z Capuy a připojili se k němu opět Petr z Trani a Godfred z Conversana. Důvodem nyní byla prý snad zvláštní daň na věno Robertovi dcery.
Papež na Normany neměl vojensky, církevní klatby se minuly účinkem a jedinou možností tak bylo spojenectví. To by se hodilo i při případném a očekávaném střetu s císařem. Nádavkem by ještě bylo zachráněno Benevento. Za zprostředkování montecassinského opata Desideria Řehoř odvolal klatby a udělil Robertovi veškeré jím ovládané území v léno, až na Amalfi, Salerno a Fermo, které byli vysloveně zmíněné jako sporné. Nato Robert zanechal svých výbojů. Papež se věnoval boji s císařem, který se zatím nevyvíjel moc příznivě. Guiscard se nyní díval na východ. V sedmdesátých letech pro zklidnění situace na západě nabízel v roce 1073 Michael VII. sňatek mezi svým bratrem Konstantinem a jednou z Guiscardových dcer. Robert si dovolil dělat drahoty, ale nakonec odjela za moře Helena, aby se stala manželkou Konstantina. Ovšem po několika palácových převratech byla nuceně odeslána do kláštera. To byl nyní po letech jakýsi důvod pro zásah proti Byzanci. V Byzanci zatím došlo ke změně panovníka. Alexios Komnenos patřil původem k provinční aristokracii a osvědčil se jako dobrý vojevůdce. Nyní vytáhl z Thrákie, sesadil císaře Michaela a stal se novým pánem říše.
Alexios I. Komnénos
Na Sicílii záhy přibyl „Lžimichael“ mnich, který o sobě tvrdil, že je uprchlý císař Michael VII. I přes značnou nedůvěru k „uprchlému císaři“ získala výprava proti Byzanci oficiální podporu papeže i normanských leníků. Normanský vyslanec Radulf, jednající o osudech Heleny v Byzanci se zatím vrátil a rozhněval Roberta, když tvrdil, že na vlastní oči viděl v klášteře bývalého císaře Michaela.
Díky bojům Normanů z Byzancí máme kromě vynikajícího popisu jejich průběhu od princezny Anny Komnénovny zachován i popis Roberta Guiscarda.
Byl to člověk velmi vychytralý, silných rukou, hrozně toužil po bohatství a vysokém postavení..
Nic mu nemohlo zabránit v uskutečňování jeho plánů, při sledování svého cíle nesnesl odpor. Tělesnou výškou převyšoval i největší vrstevníky, měl načervenalou pleť, plavé vlasy, široké plece a oči mu jiskřily jako oheň. Tělo měl dobře stavěné, mohutné v partiích, kde je přirozené mohutnost, a elegantně štíhlé, kde je přirozená štíhlost. Tak souměrnou postavu měl od hlavy k patě, jak jsem často z vyprávění slyšela. Homer řekl o Achilleovi, že při jeho výkřiku měli posluchači dojem, že křičí dav, o Robertovi se tvrdí, že svým křikem zaháněl na útěk desetitisíce mužů. Když už mu osud dal do vínku takové tělesné a povahové vlastnosti, byl přirozeně nezkrotný a nechtěl se nikomu podřizovat.
Přípravy byly v plném proudu a nikdo se nechystal je přerušit. Robert zvažoval místo útoku a nakonec si vybral Drač (Durrës, Dyrrhachion, Durazzo). Předvoj vedený Robertovým synem Bohemundem obsadil Vloru (Vlorë, Valona, Aulona) na albánském pobřeží a za pomoci Dubrovníku byl získán ostrov Korfu. Patrně na začátku května konečně vyplul z Brindisi i Robert. Loďstvo to bylo velkolepé, podle Anny Komnénovny mělo na 150 lodí, prý 200 rytířů a vojáků na každé. A rázem se počítá s třicetitisícovou armádou. Když jsem si to porovnával s údaji ze 4. křížové výpravy, tam vycházelo 33 500 lidí na 450 lodí, tj. průměrně nějakých 75 vojáků na loď + posádka cca kolem 20 lidí. Kogy, kterým se lodě používané Normany ve středomoří patrně nejvíce blížily, měly „nosnost“ někde mezi 60 až 250 muži. A samozřejmě Robert použil, co bylo k dispozici, tedy ne všechny lodě byly ty největší. Pokud bychom to nějak zprůměrovali, vyšlo mi necelých 20 000 mužů včetně námořníků. A to se jedná o horní hranici.
Robert se setkal se s předvojem u Butrintu a ve dvou proudech postupoval k Drači. Část vojska táhla pod Bohemundem podél pobřeží. Větší část s Robertem plula po moři. Po cestě silná bouře poničila a potopila řadu lodí, přesto se invazní síly dostaly k cíli 17. června 1081. Alexios zatím maximálně mobilizoval zdroje. Oslovil Benátky, které už tak s nelibostí sledovaly normanské aktivity a praktické uzavření Jaderského moře by je existenčně ohrozilo. Za přislíbená privilegia, dóže Domenico Selvo poslal na jih flotilu válečných a doprovodných lodí. Nejprve došlo k jednání s Normany, kteří požadovali uznání císaře Micheala, ale po krátké rozepři snad ohledně Bohemundových vousů se rozhořel boj, který na moři jasně ovládli Benátčané. Při pronásledování Normanů na břeh se k nim připojil výpadem velitel byzantské posádky Drače Georgios Palailogos a boj se přenesl až k Robertovu táboru. Benátčané a Palailogos se nakonec stáhli uspokojeni získanou kořistí a vítězstvím. Ovšem Robert v obléhání Drače pokračoval, alespoň ze strany souše. Na moři vládly benátské lodě, brzy podpořené i Byzantinci. V několika potyčkách znemožnili normanským lodím větší akce. Nakonec zde Benátky ponechali jen část loďstva a zbytek odplul. Samozřejmě nezapomněli zvěstovat své vítězství Alexiovi. Císař pak následující rok vydal Benátkám privilegium umožňující jim zakládat obchodní domy v byzantských městech, včetně vlastní čtvrti v Konstantinopoli a navíc byli osvobozeni od daní.
Srážka Byzantinců s Normany
Robert ale stále aktivně obléhal Drač a zdálo se, že jinak než vojenským zásahem na souši nebude možné jej od tohoto úmyslu odradit. Císař začal sbírat vojsko, do kterého začlenil i kontingent 7 000 Seldžuckých Turků a oddíly vládce Zety Michala pod vedením jeho syna Konstantin Bodina. Počet mužů ve vojsku je odhadován na 18-20 000 mužů, z nichž bylo 1 000 varjažských bojovníků a 1 500 západních žoldnéřů. Vyprošťovací armáda pod císařovým osobním velením dospěla na jaderské pobřeží v polovině října 1081. V noci na osmnáctého dne měsíce, měla část tureckých oddílů podle plánu napadnout zezadu normanský tábor. Jejich útok měl být podpořen výpadem městské posádky. Robert však již dříve tábor opustil s emotivní řečí, kdy vyzýval své muže k odvaze a nechal prý i spálit lodě, aby nikdo nepomýšlel na útěk. Jeho vojsko oslabené předchozími ztrátami bylo slabší než byzantské. Přesto vyvedl vojsko proti Alexiovi na rovnou pláň u moře. Plánovaný úder do týla tak vyšel do ztracena. Sám Robert velel středu sestavy, levé křídlo pak svěřil Bohemundovi, pravé u moře hraběti z Giovinazza. Také Alexios velel středu a jako předvoj vyslal Varjažskou gardu, která měla chránit lučištníky. Po několika lehkých šarvátkách napadlo normanské pravé křídlo Varjagy, ale bylo nuceno ustoupit, když část vojáků hledala dokonce záchranu v útěku a někteří v moři. Varjagové posílení vítězstvím postupovali dál, nebyli ovšem rychle následováni byzantským vojskem. Robert proti nim vyslal čerstvé pěší bojovníky, kteří své vzdálené příbuzné pobili do posledního muže. Následoval prudký jízdní útok Robertova středu, který rozbil byzantskou formaci. Konstantin Bodin ze Zety se se svými muži obrátil a odjel, Turci učinili to samé. Alexiův střed sice odolával, ale s ohledem na výrazné oslabení své síly a nápor Normanů se císař rozhodl ustoupit, což se, jak to bývá, záhy změnilo v útěk. Sám císař jen tak tak unikl zajetí a do rukou vítězů padla bohatá kořist byzantského tábora, včetně císařova stanu. Po této události odplul i zbytek benátských lodí. K bojům mezi Normany a Byzancí psal více kacermiroslav http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=257&t=3730, http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=257&t=3727, http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=257&t=3731.
Obléhání Drače bylo obnoveno, i když ne s takovou intenzitou. Alexiův pokus o zničení Normanů vojenskou silou se tedy nevydařil, daleko úspěšnější byl na poli diplomatickém. Císař jednal o tažení proti Normanům s Jindřichem IV. a do Apůlie putovaly dary a výmluvní vyslanci, snažící se odtrhnout místní od věrnosti Robertovi, což jim zejména v případě jeho synovců Hermanna a Abellarda nedalo moc práce. Drač odolávala do února 1082, kdy obyvatelé seznali nemožnost dalšího odporu a kapitulovali. Následné tažení do nitra Byzance, nemohl Alexios nijak zastavit. Robert sice dobyl Kastorii, ale záhy se mu donesly poplašné zprávy z Apůlie. Na správu Robertova vévodství dohlížel jeho syn Roger Borsa, který ale postrádal otcovu rozhodnost, odhodlání a také sebevědomé vystupování. Nedokázal udržet Robertovi leníky v klidu a s povstáním vedeným Abellardem a Hermannem se nedokázal vypořádat sám. Situace si vyžadovala Robertův zásah. K tomu volal o pomoc papež Řehoř VII., který zatím neúspěšně válčil s Jindřichem IV. Panovník se pokusil o smír, který papež odmítl a císařské vojsko vyrazilo do Itálie. Hlavní Řehořův spojenec Jordan z Capuy, se připojil k Jindřichovi a získal své dosud papežské léno i od něj.
Velení oddílů na Balkáně připadlo Bohemundovi a Robert Guiscard se energicky pustil do povstalců. Roku 1082 dobyl Hermannovu Canossu a s bratrem Rogerem ze Sicílie se vydali proti Jordanovi z Capuy. Poplenili, co se dalo, ale to už zase musel řešit domácí povstání Roger. Jeho nemanželský syn Jordan, ustanovený správce Sicílie po dobu otcovi nepřítomnosti, proti němu vystoupil. Robert se pak nějaký čas věnoval správě Apůlie. Císařské vojsko zatím obléhalo Řím a postupně získávalo do svého držení jednotlivé části rozlehlého města. V březnu 1084 se Jindřich IV. nechal korunovat „svým“ papežem Klimentem III. císařem, čemuž Řehoř obležený na Andělském hradě nemohl nijak zabránit. Pouze se každý den modlil za příchod Normanů.
Robertovo vojsko sem konečně dorazilo v půlce května po zprávách o pádu města. Jindřich dosáhl prakticky všeho, co chtěl, vyjma zajetí papeže a raději ustoupil. Normané se v Římě chovali nikoli jako zachránci města a boží bojovníci, ale jako dobyvatelé, jimž je Řím vydán na milost a nemilost. Věčné město zažilo jedno z nejhorších plenění ve své historii a hněv obyvatel se obrátil proti papeži, který sem své spojence povolal. Řehoř pak rád využil možnost odejít z města v doprovodu Robertových vojáků a poslední rok svého života strávil v Salernu.
Na Balkáně zatím jakoby ani nebylo znát, že zde Guiscard není. Bohemund porazil Byzantince u Janiny a Arty. Raoul z Pontoise obsadil Skopje a Petr z Alife horní tok Vardaru. Bohemund postoupil až k Larise do Thesálie, kterou oblehl a kde chtěl přezimovat. Pro Alexia nyní ale pracoval čas. Jednak se mu podařilo postavit novou armádu, ale hlavně se Normané začali mezi sebou přít. Byzantské vojsko přitáhlo k půl roku obléhané Larisse a zde svedená bitva vyzněla vítězně pro Alexia. Normanským táborem pak proběhla vlna nevole kvůli malé kořisti a Bohemund musel rychle shánět finance na vydržování vojáků. Rozklad jejich vojska pokračoval a byzantské zlato a sliby dokonce podpořily zájem některých Normanů vstoupit do Alexiových služeb, mezi jinými i Petra z Alife. Císař začal získávat ztracená území zvolna zpět. Obsadil Kastorii, s pomocí Benátčanů i Drač. Normanské posádky pak za slib klidu zbraní odcházeli do Vlory. Posléze bylo ztraceno i Korfu a Vlora. Přeživší Normané se vrátili do Apůlie.
Řecké tažení Roberta Guiscarda a jeho syna Bohemunda
Roberta tento neúspěch příliš nerozhodil a ihned připravil další tažení. Jako o tři roky dříve, normanský předvoj dobyl Vloru a následně Butrint. Jeho dalším cílem byl ostrov Korfu, který se měl stát pevnou základnou normanských pozic. U jeho břehů se Robertovo loďstvo střetlo s Benátčany posílenými byzantskými loděmi a bylo během tří dnů dvakrát poraženo u Kassiope. Ovšem zůstalo dál akceschopné. Dóže Domenico Selvo, který osobně velel flotile, odeslal poškozené lodě do Benátek. Patrně nečekal Robetovu zarputilost a odhodlání. Robertovi lodě pak Benátčany překvapily a drtivě porazily. Jejich ztráty se odhadují na 3 000 mrtvých a 2 500 zajatých. Robert tedy triumfoval, opět získal Korfu a vydal se na Kefalonii. I přes další námořní porážku od Benátčanů u Butrinta chtěl držet iniciativu ve svých rukou.
V normanském táboře na Kefalonii však vypukla epidemie patrně tyfu. Nemoc se nevyhnula ani nejurozenějším, onemocněl Bohemund a hlavně Robert, který zde nakonec zemřel dne 17. července 1085. Jeho tělo bylo uloženo ve Venose, vnitřnosti v Otrantu. V Robertovi odešel Normanům silný a v zásadě respektovaný vůdce, neohrožený válečník a víceméně úspěšný a zcela jistě neúnavný dobyvatel. Podařilo se mu získat mezinárodní uznání svého nového vévodství. Co se však nezdařilo, bylo vypořádání se s nároky synů svého bratry Humfreda, kteří neúnavně usilovali o svůj díl moci a majetku. Stejně tak se mu nepodařilo vytvořit klasickou feudální společnost a normanská hrabata a rytíři jej uznávali hlavně kvůli jeho schopnostem a čas od času si bez skrupulí dovolili proti němu povstat, aniž by v případě neúspěchu očekávali nějaký drastický trest.
Hrob Roberta Guiscarda v klášteře nejsvětější trojice ve Venose
Bohemundova dobrodružství a normanské panství v Levantě
Neuspořádané poměry na jihu Itálie se koneckonců projevily při řešení nástupnictví. Robert zanechal tři syny, Bohemunda ze zrušeného manželství s Abelardou, se Sichelheidou pak měl Rogera Borsu a zatím mladého Guida. Jak už bylo napsáno výše energická Sichelheida vydobyla nástupnictví pro svého syna Rogera, ovšem Bohemund měl za sebou nepopiratelné vojenské úspěchy. Občas se stane, že sourozenci si jsou jen málo podobní a to se stalo i v případě Bohemunda a Rogera. Bohemund, byl skutečnou mladší kopií svého otce. Roger Borsa, syn langobardské šlechtičny byl spíše mírný a zbožný člověk. Tak se stal Roger novým vévodou z Apůlie a Kalábrie, zatímco se Bohemund obklopil nemalou řadou mužů, kteří by na místě vévody viděli raději respektovaného velitele než mírného Rogera. A vzhledem k tomu, že nástupnictví nehrálo u Normanů až takovou roli, byly Bohemundovi naděje vcelku dobré.
Obě strany usilovaly o zisk spojenců. Bohemund si získal podporu Jordana z Capuy, straníka císaře Jindřicha. Roger Borsa tak musel logicky podporovat papežství. Po smrti Řehoře VII. se pod jeho patronátem konala volba nového papeže Viktora III. bývalého opata z Monte Cassina. Císařská strana ale byla příliš silná, stejně jako vzpomínka na řádění Normanů a nový papež se v Římě, příliš neohřál a pobýval raději v Monte Cassinu nebo na normanském území. Ovšem to bylo spojenectví spíše morální a Roger Borsa potřeboval opravdovou podporu. Mimo zápas zatím stál nyní asi nejmocnější normanský vládce Robertův bratr Roger Sicilský. Ten si vše dobře promyslel, podpořil Rogera Borsu a uznal jej svým lenním pánem. V Bohemundovi by získal silného vládce, což žádný šlechtic nikdy nepotřeboval, zatímco Roger Borsa se zdál být smírný k nejrůznějším dohodám. Za své uznání Borsy také Roger získal druhou polovinu hradů, které si v roce 1062 rozdělili s Robertem Guiscardem v Kalábrii.
Zjednodušený rodokmen Hautevillů
Bohemund stejně jako jeho otec vyrazil přímo do akce. Z Tarentu zaútočil na jihovýchod a obsadil Oriu a Otranto. Roger Borsa se nevzmohl na obranu a uzavřel s ním smír, když mu přenechal území od Conversana po Otranto. Na podzim 1087 se válka mezi bratry opět rozhořela a trvala až do poloviny devadesátých let. Borsa byl prakticky neustále v defenzivě a za pomoc poskytnutou Rogerem Sicilským, mu předal správu poloviny Palerma, Messiny a údolí Val Demone, které držel Robert Giuscard a jeho dědic s bratrem napůl. Válka bez jasného vítěze pokračovala, ale Roger Borsa stále více ztrácel.
Papež Urban zatím poměrně úspěšně válčil s Jindřichem IV. prakticky bez normanské pomoci. Ti byli zcela zaměstnáni vlastními problémy. K boji mezi Bohemundem a Rogerem Borsou se přidala i válka v Capuy. V roce 1090 zemřel Jordan I. a jeho nástupcem se měl stát jeho nejstarší ale ne stále zletilý syn Richard II. Regentsví připadlo jeho matce, ale prakticky okamžitě vypuklo povstání proti nové vládě. Richardovi pomohl Roger Borsa – za slib lenní podřízenosti a především Roger Sicilský, který výměnou za dobytí Capuy v roce 1098 získal přenechání nároků na Neapol. Ta ovšem zůstala prakticky nezávislá až do třicátých let 12. století.
I když měli Normané k papeži blízko, výzva k tažení na východ, respektive akce známá jako první křížová výprava, nebyla určena primárně pro ně a díky vlastním problémům se o ni ani víc nezajímali. To se změnilo, až když se na jih Itálie dostavily křižácké proudy bratra francouzského krále Huga z Vermandois. O celou akci se začal živě zajímat Bohemund, který si patrně představoval, že se bude jednat o něco podobného, jako bylo dobývání Sicílie jeho otcem a strýcem. A samozřejmě v případě úspěchu, o kterém moc nepochyboval, by byl svým vlastním pánem v novém panství. Bohemund tou dobou obléhal povstalé Amalfi, ale po zralé úvaze se jej zmocnil niterný náboženský zápal. Ze svého pláště nechal udělat plátěné kříže, kterými zdobil své spolubojovníky, se kterými se rozhodl vyrazit na východ vstříc slávě osvoboditele Svaté země a zejména vstříc štěstěně a vlastnímu panství. Následovali jej hlavně muži bez většího či vlastního majetku, kteří mohli při úspěšném výboji jen získat. Naopak Roger Sicilský neměl materiální důvod vydat se na Východ, stejně jako Roger Borsa, který tak vlastně bez boje zvítězil ve svém soupeření s Bohemundem. Mohl se v klidu věnovat upevnění svého postavení, což se mu příliš nedařilo.
Bohemund se vydal na východ v čele kompaktního vojska nějakých 500 rytířů s dalším doprovodem a cca 3 500 pěších. Jeho kontingent nezatěžovali žádní poutníci a nejvíce se tak blížili byzantské představě o západní pomoci. Ovšem Byzanc už tak zmatená nečekanými a nezvanými lidovými křižáky stejně jako silnými rytířskými houfci vůbec nevěděla, co si má o normanském příchodu myslet a opatrně sondovala Bohemundovy úmysly, když dávala přednost preventivním útokům před jednáním. Bohemund všude ubezpečoval, že přichází v míru a rozjel se do Konstantinopole napřed, aby o tom ubezpečil císaře Alexia. Zde Bohemund předstoupil před císaře a bez zdráhání složil lenní slib. Byl to značný protiklad oproti chování Raimonda z Toulouse, který velmi váhal se složením takového slibu, když i on se chtěl na Východě usadit. Každý ze západních šlechticů měl patrně k složení slibu a zejména k jeho dodržování jiný vztah. Bohemund si nebyl u dvora příliš jistý a obával se, že se mu chce Alexios za dřívější boje pomstít. Alexios ale nic takového neplánoval. Bohemund se zde mimo jiné potkal i s Annou Komnénovnou, která nám zanechala očitý popis normanského knížete:
Byl tak vysoký, že málem o loket převyšoval ostatní muže své doby, byl štíhlý, měl ploché břicho, široká ramena i hruď a silné paže. Nebyl ani hubený, ani nepřekypoval masem,… Měl silné ruce, stál pevně na nohou, měl pevnou šíji i záda. Kdo se na něj pozorně podíval, viděl, že je trochu nahrbený; nebyla to však získaná vada obratlů hřbetní páteře, spíše se zdá, že to byla nepatrná vrozená vada. Měl velmi bílou pleť, jen na tváři provázel bílou barvu ruměnec. Měl plavé vlasy, které mu nepadaly až na záda, jak tomu bylo u jiných barbarů. Bohemund si nezakládal na své hřívě, ale měl vlasy přistřižené až po uši. Nevím, zda měl ryšavou bradu, či zda jeho vous měl jinou barvu. Byl totiž úplně vyholeny, břitva odstranila jeho vous lepe než vápno. Ale myslím, že měl ryšavé vousy. Oči měl modré, vyzařovaly odvahu i jakousi vážnost… Bohemund měl určitý půvab, ale narušovaly jej rysy, vzbuzující strach. Celým výrazem dával najevo, že je nelítostný, myslím, že svou výškou i pohledem vyvolával dojem šelmy, a dokonce jeho smích naháněl lidem hrůzu. Jeho duše i tělo hostily zároveň hněv i lásku a obojí v něm toužilo po válce. Byl bystrý a chytrý a vždy dovedl najit východisko. Vyjadřoval se přesně a jeho odpovědi byly nezvratné. Pro všechny uvedené události jej pouze císař převyšoval osudem, výřečnosti i všemi přednostmi, jimiž jej obdařila příroda.
Cestu křížové výpravy popisovat nebudu. Kdo chce může se podívat sem http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=257&t=4772. Dodejme jen, že Bohemund prokázal své válečnické schopnosti nejen po cestě, ale také při obléhání Antiochie. Tohoto města se chtěl zmocnit stůj co stůj a vyhrožoval dokonce, že odtáhne, pokud mu jej ostatní nepřenechají. Antiochie nakonec padla do rukou křižáků právě díky Bohemundově úsilí. A díky jeho velení byla poté uhájena před Korbughovým vojskem a jeho vojákům se vzdala posádka citadely. Bohemund si tak nyní činil podle svého mínění naprosto oprávněné nároky na dobyté město. Proti byl ovšem Raimond z Toulous a legát Adhémar le Puy, kteří namítali, že by mělo být předáno císaři Alexiovi. Na což Bohemund naprosto neslyšel, byť to císaři dříve sám odpřisáhl. Oponoval tím, že byzantské oddíly nesplnili císařův slib a nepomohly křižákům při dobývání města. Přísaha císaři tedy pozbyla platnosti. Otázka vlastnictví města byla odložena na později a Bohemund nakonec liknavě vytáhl dále. V Antiochii zatím zůstala normanská i Raimondova posádka.
Bohemund z Tarentu a Daimbert z Pisy plují do Svaté země
Bohemund s ostatními křižáky dobyl al Baru a účastnil se masakru obyvatelstva v Maarrat an Numan. A opět došlo ke sporu, komu má město připadnout. Raimond jej chtěl připojit k biskupství v Albaře, Bohemund jej chtěl přičlenit k Antiochii. Bohemund se tedy snažil usmlouvat to tak, že Maarrat připadne Raimondovi, ale ten jej uzná vládcem Antiochie. Nakonec vojsko rozbořilo hradby a město duchů nedostal nikdo. Křižáci pak vyrazili k Tripolisu, ale Bohemunda to táhlo zpět. Od Tripolisu se rychle vrátil do Antiochie, vyhnal Raimondovi muže a zajistil si vládu nad městem. Navázal pak blízké styky s novým papežským legátem Daimbertem z Pisy, který jej uvedl oficiálně v antiochijské knížecí důstojenství a po smrti Godefroie jej chtěl dosadit i do Jeruzaléma, což se nepodařilo jednak díky příjezdu Balduina z Edessy, jednak díky bdělosti byzantských hlídek, které zadržely u Latakie „zvací dopis do Jeruzaléma“ směřovaný Bohemundovi.
Nyní byl čas na vytváření nového státu. Arméni, Řekové a na venkově muslimové tvořili spolu s nově příchozími pestrou směsici, která ovšem nedokázala vytvořit základ pro úspěšné panování knížete, jako se to povedlo Bohemundově strýci Rogerovi na podobně multikulturní Sicílii. Normané se usídlili především ve městech a venkov byl dle feudálních zvyků rozdělen na léna. Mezi největší panství patřil Margat (Marquab) s Valénií (Banyás), Saon (Sahjún) se Sarmadou, Harrenc, Cerep a Capharda (Kafartab). Ortodoxní patriarcha byl sesazen a na jeho místo se dostal katolík Bernard z Valence. Bohemundův synovec Tankred táhl s ostatními do Jeruzaléma a zmocnil se území severně od Jeruzaléma jako kníže z Galileje, vazal Godefroie, Ochránce Svatého hrobu.
Bohemund si upevňoval pozice. S požehnáním Daimberta a pomocí pisánské flotily obléhal v Latakii byzantskou posádku. Obležení zrušil až příchod křižáků vracejících se od Jeruzaléma, kteří s takovým počínáním nesouhlasili a síla jejich vojska donutila Bohemunda je poslechnout. Bohemund se tedy vydal směrem, kde nemohl narazit na odpor soukmenovců. Válčil s Aleppem a vytáhl na sever na pomoc Arménům v Melitene proti Danišmendovcům. Přecenil ale své možnosti, podcenil terén a taktiku nepřítele a byl zajat.
Regentem v Antiochii se nakrátko stal Balduin le Bourg z Edesského hrabství. Když byl dosavadní hrabě Balduin z Bologne povolán do Jeruzaléma a stal se králem, le Bourg se přesunul do Edessy a do Antiochie odjel Tankred z Galileje. V roce 1102 do Antiochie připlul Raimond z Toulouse a byl obratem zajat. Propuštěn byl jednak na všeobecný nátlak církve, veřejného mínění a hlavně po slibu, že Raimondova posádka opustí Latakii a Raimond se nebude v její prospěch angažovat. Tankred pak oblehl Latakii a téměř po roce ji roku 1103 obsadil. V zajetí se Bohemund měl poměrně dobře, neúpěl někde v žaláři, ale jako ceněný a cenný zajatec byl držen u dvora Kiliče Arslana. Na jaře 1103 byl propuštěn výměnou za sestru Šams ad Daula a 100 000 hyperpyronů, na které se složil král Balduin I., hrabě Balduin z Edessy, antiochijský patriarcha i překvapivě i někteří příbuzní ze Sicílie. Tankred se na obchodu nijak nepodílel, zřejmě mu aktuální stav vyhovoval. Bohemund téměř vzápětí zaútočil na Aleppo a získal značnou kořist, kterou uhradil dluhy za své vykoupení.
Bohemund s Tankredem a Balduinem z Edessy roku 1104 napadli pevnost Harrán, která kontrolovala důležité obchodní stezky. Mosulský Čekermíš proti nim vytáhl a u řeky Balikh byla svedena bitva. Bohemund postupoval osvědčeným způsobem. Velel záloze, která měla bitvu rozhodnout, ale boj se nevyvíjel dobře, jízda byla oddělena od pěchoty a antiochijské a edesské oddíly byly obklíčeny a zničeny. Bohemund s Tankredem následně urychleně ustoupili a dle kronikáře ibn al-Athira po dlouhém pronásledování dorazili do Antiochie jen s dalšími šesti jezdci. V jiných pramenech je ovšem uvedeno, že ustoupil bez věších ztrát.
Balduin byl zajat, a když Čekermíš nabízel jeho výměnu za svou milenku, Bohemund si za ní raději vyžádal 15 000 zlatých a Balduin zůstal v zajetí s možností vykoupení za 35 000 zlatých a 160 zajatců. Do Edessy pak byl dosazen jako regent Tankred. Vzápětí se musel bránit útoku Mosulu. Po Bohemundově zásahu muslimské vojsko ustoupilo. Rok 1104 končil pro Bohemunda nepříznivě. Byzantská flotila zničila benátské a pisánské lodě a opět se zmocnila Latakie. Současně císař Alexios postupoval Anatolií a z východu útočil Ridván z Aleppa. Bohemund se rozhodl jít do války s Byzancí.
Vcelku dobrodružně a s velkým štěstím odplul do Evropy. Na podzim 1107 tak vyrazili Normané opět přes Jaderské moře a oblehli Drač. A podle dohodnutého plánu Tankred souběžně vtrhl do byzantské Kylýkie. Tento velkolepý plán útoku na dvou frontách se ale nezdařil. Tankred záhy ustoupil, Normané u Drače byli odříznuti od zásobování a ve vojsku vypukla úplavice. Město se nevzdávalo a nakonec přišel císařův triumf. Bohemund za ním odjel do vojenského ležení a v září 1108 se mu poddal jako leník. Byla mu udělena Antiochie za podmínek, že místního patriarchu dosadí Alexios a Bohemund bude podporovat Byzanc v jejích válkách. Normané z Drače odpluli a pokořený Bohemund své slovo dodržel nejméně do té míry, že proti císaři již nezaútočil. Nevrátil se ani na východ a v Itálii dokonce nebojoval ani proti Rogeru Borsovi.
Regentem Antiochie se tedy opět stal Tankred, v Edesse předal vládu Richardovi ze Salerna. Tankred zaútočil do Kylýkie a roku 1105 posunul hranice knížectví až k Tarsu. Alexios I. požadoval předání Antiochie pod správu Byzance, ale Tankred to rozhodně odmítl. Měl na to do jisté míry morální právo, protože před lety v Konstantinopoli odmítl Alexiovi přísahat. Zatím znovudobyl přístav Latakii a zaútočil do Kylýkie. V této době dosáhla Antiochie největšího územního rozsahu.
Tankredův zájem se pak soustředil na východ. Roku 1108 byl propuštěn hrabě Balduin z Edessy, ale Richard ze Salerna podporovaný Tankredem mu odmítl Edessu vydat. Vše vyvrcholilo v září 1108 u Manbidže, kde se střetlo spojené vojsko Tankreda, Richarda a Ridvána z Aleppa s Balduinovými a mosulskými oddíly. Normané byli do konce roku postupně vytlačeni z Edessy a Balduin pak krátce přenesl válku do Antiochie, ale neměl dost sil k jejímu úspěšnému pokračování. Tankred pak obrátil pozornost k Tripolisu, kde doutnal spor mezi Bertrandem a Vilémem Jordanem. Vilém Jordan byl příbuzným Raimonda z Toulouse a po jeho smrti velel obléhání Tripolisu. Nově příchozí Bertrand byl nelegitimním synem Raimonda z Toulouse a do Svaté země přijel uplatnit nároky na své dědictví. Tankred podporoval Viléma Jordana, ale celý spor stejně jako válka s Edessou skončil královským smírem pod hradbami Tripolisu v březnu roku 1109.
Hrobka Bohemunda v Canose
Bohemund zemřel roku 1111 tak říkajíc v rodinném kruhu a jeho dědicem se stal stejnojmenný ani ne čtyřletý syn. Vyrůstal na dvoře v Tarentu pod regentstvím své matky Konstancie Francouzské. Zámořské dědictví jeho otce zatím spravoval Tankred, který se ovšem cítil spíše jako samotný kníže a v několika listech se tak i tituloval. O nějakém předání Antiochie císaři Alexiovi po Bohemundově smrti nemohlo být ani řeči. Po Tankredově skonu na tyfus roku 1112 pak přešlo regentsví Antiochie na jeho synovce Rogera ze Salerna.
Roku 1115 vpadlo seldžucké vojsko atabega Bursuq bin Bursuqa do Sýrie. Proti němu vyrazila aliance Antiochie, Toghtekina z Damašku, Ilgházího z Mardinu a Lulu z Aleppa. Roger navíc požádal o pomoc Balduina I., který záhy vyrazil na sever. Seldžuci odtáhli a spojenecké vojsko se spokojilo s vypálením města Šajzaru. Bursuq se vrátil a dobyl Kafartab. Roger proti němu vytáhl spolu s edesským vojskem. 14. září Roger překvapil nepřítele v ležení u Sarminu. Prudký útok rytířské jízdy bitvu rozhodl a poražení Turci utrpěli těžké ztráty. V roce 1118 dobyl Roger pevnosti Corice a Hazart (Azaz) a otevřel si prostor k útokům na Aleppo. Ilghází, bývalý spojenec, nyní vládce Aleppa jej předešel a vtrhl v létě 1119 do knížectví.
Rogerovo vojsko o 700 rytířích a 3 000 pěšácích se nechalo překvapit přesilou v údolí s minimální možností úniku. 28. července byla svedena bitva, která vzešla do dějin pod názvem Krvavé pole. Levé křídlo křižáckého vojska složené z turkopolů ustoupilo a vneslo zmatek do zbytku armády. Následovalo prakticky jen zabíjení. V bitvě padl i Roger ze Salerna. Ilghází vítězství využil k získání Atharibu, Kafartabu, Zerdany, Sarminu a Ma'arrat al-Numanu, ale k Antiochii nepospíchal. Na sever okamžitě vyrazil Balduin II. s oddíly Ponse z Tripolisu a Josselina z Edessy. V srpnu porazili Ilgházího vojsko u Habu a zachránili zbytek knížectví. Balduin II. se ujal regentství sám. To přeživší šlechta akceptovala s tím, že udělí knížectví Bohemundovi v léno, až se dostaví do Antiochie. Bitva na Ager Sangvinis měla ale zničující následky pro normanský živel v zámoří. Padl zde výkvět rytířstva a z Itálie ani z Normandie sem neproudili nijak početné zástupy bojovníků, které by mohli zacelit utržené rány.
Bitva na Ager Sangvinis v podání středověkého kronikáře
Pevnosti Hazart a Corice zatím změnily státní příslušnost a jejích vládcem se stal edesský Josselin. Hazart byl roku 1125 obležen Aq-Sunqur il-Bursuqim s vojáky damašského Toghtekina. Pomocné vojsko krále Balduina, tripolského Ponse a edesského Josselina muslimy vylákalo od pevnosti a zničilo. Šestnáctiletý Bohemund II. zanechal své italské knížectví ve správě Alexandra hraběte z Conversana a roku 1126 připlul do Zámoří, aby se ujal vlády. A ihned musel řešit potíže na hranicích. Badr ad Daulá obsadil pohraniční Kafartab, ale mladý Bohemund šel rázně ve šlépějích svého otce i děda a rozhodným útokem hrad získal zpět. Bojovný a silou a sebevědomím oplývající mladík neváhal válčit s emíry ze Šajzaru a zapletl se také s dalším sousedem, tentokrát Josselinem I. z Edessy. Požadoval od něj vrácení Hazartu a Corice, což Josselin odmítal a považoval je za zisk v boji. Nadto mu měl Hazart připadnout jako věno manželky Marie ze Salerna. Následovala válka, kdy Josselin s najatými tureckými oddíly poplenil pohraniční území Antiochie a Antiošský patriarcha Bernard z Valence vyhlásil nad Edesou interdikt. Ale to už sem spěchal král Balduin II., aby zprostředkoval mezi znesvářenými stranami smír. Povedlo se na začátku roku 1128 a Josselin se vzdal Hazartu. Když se dva prali, Zengí se zatím smál a do své říše záhy včlenil Aleppo, které se nemohlo dovolat pomoci vzájemně soupeřících Franků. Respektive jak Josselin tak Bohemund volání vyslyšeli a přijeli, ale každý na svou pěst a jejich akce Zengího nijak neohrozily.
Bohemund se poté rozhodl získat zpět Anazarvu a další území, které byly obsazeny Armény. Zaútočil v únoru 1130 na sever. Arménský kníže Lev I. hledal a našel pomoc u emíra Gházího Gümüštegina. Muslimové u Mamistry překvapivě zaútočili a pobili prakticky celé antiošské vojsko. Padl i Bohemund. Jeho nabalzamovanou hlavu pak odeslal Ghází do Bagdádu chalífovi Al-Mustaršídovi.
V Antiochii se vlády za čtyřletou dědičku Konstancii ujala energická kněžna Alice. Nemilosrdně potlačila šlechtickou opozici a až zásah jejího otce Balduina II. uhasil možnou občanskou válku. Balduin se stal regentem a Alice putovala do vdovského údělu v Latakii. Po brzké smrti otce se Alice vrátila do Antiochie a dál vládla sama. Nový Jeruzalémský král Fulko z Anjou opět vytáhl k Antiochii udělat pořádek. Zmocnil se hradu Kusair, který předal patriarchovi a Alici a opět poslal do Latakie. Protože tento stav byl dlouhodobě neudržitelný, rozhodl se do Antiochie dosadit knížete. S nabídkou oslovil Raimonda z Poitiers, syna akvitánského vévody Viléma IX. Raimond přijal a roku 1136 se objevil v Antiochii. Alice se chystala na svatbu, ale mezitím byla se souhlasem krále unesena její devítiletá dcera Konstancie. S požehnáním antiochijského patriarchy byla provdána za čtyřikrát staršího Raimonda. Alice uražená ve své pýše dožila v Latakii. Konstancie, poslední vládnoucí Normanka na východě zemřela roku 1163. Antiochie podrobněji zde http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=255&t=4929.
