Námořní bitva o Guadalcanal
Díl druhý
Díl druhý
Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945 č. 437.
Noční bitva
Jako první japonské pátrací reflektory zachytily ATLANTU, na níž se zaměřila sekundární artilerie HIEI a 127mm kanóny 6. divize torpédoborců. Japonci během několika minut dosáhli množství zásahů v přední části křižníku, načež se do jeho boku zarylo „Dlouhé kopí“ odpálené patrně z torpédoborce IMAZUMA. Do strojovny se nahrnula voda a zmrzačený křižník hnaný pouze setrvačností se odklonil na jih, přičemž si jej omylem vzali na mušku dělostřelci ze SAN FRANCISKA. Kontradmirál Callaghan sice bratrovražedný boj v 1:54 ukončil, ale mezitím 203mm projektily srazily stěžně a rozmetaly velitelský můstek, kde zahynul kontradmirál Scott a několik členů jeho štábu. Nicméně hořící ATLANTA se udržela na hladině a mořské proudy ji odnesly mimo epicentrum bitvy.
Pozice amerických a japonských lodí několik minut před začátkem bitvy
Pod těžkou palbu se dostaly i čelní torpédoborce fregatního kapitána Stokese, na něž se soustředilo dělobití z japonských bitevních lodí, lehkého křižníku NAGARA a několika torpédoborců, přičemž Američané odvážně přijali boj na krátkou distanci. Poškozený CUSHING vybočil doprava a ze vzdálenosti 900 m vypustit na HIEI šest torpéd, ale bitevní loď provedla změnu kursu, takže všechny „rybky“ minuly. Poté CUSHING osvětlily reflektory a torpédoborec inkasoval zásah do strojovny, takže došlo ke snížení rychlosti a po vyřazení kormidelního stroje musela posádka přejít na manuální ovládání. CUSHING posléze ztratil chod, a protože se nedařilo obnovit přívod páry a zásahy rychle přibývaly, korvetní kapitán Parker vydal v 02:20 rozkaz k opuštění rozstřílené lodě, ale sám s příslušníky havarijních čet zůstal na palubě doufajíce v zásah štěstěny.
Na HIEI se zaměřil i LAFFEY, jenž odvážně proplul před přídí ocelového kolosu, jenž se mu podařilo zasáhnout dvěma torpédy, ale protože se jejich hlavice kvůli krátké distanci neodjistily, pro tentokrát vyvázla japonská vlajková loď bez poškození. Dělostřelci LAFFEYE však z bezprostřední blízkosti proděravěli nástavby obrněnce, přičemž zahynul Abeho náčelník štábu námořní kapitán M. Suzuki zatímco kontradmirál a velitel lodě utrpěli zranění. Vzápětí torpédoborec zasáhly dva 356mm projektily, takže i on ztratil chod a jeho agónii posléze ukončil zásah torpédem z AMACUKAZE. Rychle se potápějící loď s sebou do hlubin stáhla řadu mužů, mezi nimiž nechyběl korvetní kapitán Hank, posmrtně dekorovaný Námořním křížem. Zahynulo 59 členů posádky a dalších více než 100 utrpělo zranění.
Torpédoborec Laffey
S HIEI se střetly i STERRET a O´BANNON, přičemž každý vypustil několik špatně mířených torpéd, načež se na ně snesla odvetná palba. Naštěstí vzdálenost mezi O'BANNONEM a bitevní lodí byla příliš malá, takže 356mm projektily s hromovým rachotem prolétaly nad americkým torpédoborcem, ale STERRETU nepřátelská kanonáda srazila stěžeň, vyřadila reflektory i radar a poškodila ovládání kormidla. Později na lodi vzplál požár, který posádku přiměl zaplavit muniční sklad, načež se zmrzačený torpédoborec odploužil z bojiště.
Tou dobou se už naplnil osud torpédoborce BARTON patřícího mezi jednotky tvořící zadní záštitu amerických křižníků, který se stal první obětí „Dlouhých kopí“ vypálených z AMACUKAZE, jehož velitel patřil mezi odborníky na použití této strašné zbraně. „V rychlém sledu vyklouzlo osm velkých ryb a uháněly nastaveným směrem.“ Píše ve svých memoárech fregatní kapitán T. Hara. „Nábožně jsem je pozoroval. (…) Na můstku se do nás opíraly nárazy větru a stříkaly na nás spršky vody vytvářené uhánějícím torpédoborcem. Když jsme se zase stočili doleva, snížili jsme rychlost a na obloze zazářilo dalších pár osvětlovacích raket, které vykreslily kolonu čtyř nepřátelských torpédoborců jenom několik set metrů vzdálených od sebe. JUDAČI se střílejícími děly překřížila americké koloně trasu a téměř se dotkla přídě AARONA WARDA, který udělal náhlý obrat, aby se srážce vyhnul. Druhá loď, BARTON, na poslední chvíli zpomalila, aby se nestřetla s AARONEM WARDEM. V tu chvíli dvě minuty po vypuštění mých torpéd, vyrazily z BARTONA do vzduchu dva vysoké sloupy ohně. Tyhle požáry ustaly tak rychle, že jsem si údivem protíral oči. Loď, rozlomená na dvě části, se okamžitě potopila.“
Torpédoborec Amacukaze
Ano, torpéda zasáhla BARTON v prostoru kotelny, takže jejich ničivou sílu znásobily exploze kotlů, pročež loď zmizela pod vodou s děsivou rychlostí i s korvetním kapitánem Foxem a většinou posádky. Přesto na hladině bojovaly o život desítky mužů, ale poté co pouhých 15 m pod hladinou vybuchly hlubinné pumy, a místo katastrofy následně „přeoraly“ lodní vrtule torpédoborce MONSSEN, dosáhly ztráty nešťastné posádky tragických 97 %.
Hara se s prvním úspěchem nespokojil, takže brzy opustila torpédomety na AMACUKAZE čtveřice dalších torpéd určených pro JUNEAU. Jedno zasáhlo křižník do levoboku na úrovni přední kotelny, kterou voda zaplavila s takovou rychlostí, že utonulo její kompletní osazenstvo, avšak vodotěsné přepážky vydržely a JUNEAU s hrozivě zanořenou přídí neztratil schopnost pohybu vlastní silou. Obtížně ovladatelná loď přišla o centrální systém řízení palby, což dost možná uchránilo HELENU od vážnějších škod, neboť se nakrátko stala terčem střelby z JUNEAU.
Torpédoborec Akacuki
Smrt od počátku bitvy řádila i na japonských lodích. Torpédoborec AKACUKI prozradil svoji polohu rozsvícením reflektorů, načež se na něj soustředil dělostřelecký oheň z křižníků SAN FRANCISCO, PORTLAND, HELENA a ATLANTA podporovanými torpédoborci LAFFEY, O´BANNON, AARON WARD a FLETCHER. Není divu, že loď v přívalu 203mm, 152mm a 127 mm granátů ztratila chod a za velkých lidských ztrát zádí napřed zmizela pod hladinou zlopověstného Železného průlivu. Vážné škody utrpěl i IKAZUČI ostřelovaný HELENOU, FLETCHEREM a STERETTEM, ale hořící loď se včas vyvázala z boje, i když přišla o 21 členů posádky.
V potížích se ocitla i HIEI, na níž se kromě čelních amerických torpédoborců zaměřily i těžké křižníky PORTLAND a zejména SAN FRANCISCO, takže se obě vlajkové lodě utkaly v duelu, ve kterém měla podle papírových předpokladů dominovat Abeho loď. Relativně slabě pancéřovaný křižník měl podle mínění konstruktérů snést nanejvýš 5 zásahů 356mm průbojnými projektily, jenomže charakter střetnutí připomínající divokou rvačku v temných uličkách vykřičené čtvrti, tyto předpoklady narušil. V bitce „tělo na tělo“ se nasazený boxer ukázal účinnější zbraní než tasená katana, neboť nezáleželo pouze na schopnosti absorbovat ránu, ale i na četnosti úderů a jejich umístění, přičemž samozřejmě hrálo roli i odhodlání obou protivníků. S přihlédnutím k poslednímu faktoru prozraďme, že nakonec bojiště jako první opustil japonský obrněnec, přičemž si Abe a velitel lodě za počínání během boje vysloužili opovržení nadřízených, zatímco krví zbrocená posádka SAN FRANCISKA byla oceněna třemi Medailemi cti.
Křižník San Francisco
HIEI už na počátku bitvy omylem krátce ostřeloval torpédoborec SAMIDARE, načež si jí jak víme vzaly na mušku americké torpédoborce, ale opravdový křest ohněm obrněný kolos prodělal teprve krátce před 2. hod. Ano, výměnu ocelových suvenýrů nejprve pozdržel onen Callaghanův radiofonem předaný pokyn zastavit ostřelování ATLANTY, jenž byl chybně interpretován jako všeobecný rozkaz přerušit palbu, ale brzy se boj opět rozhořel. Obě vlajkové lodě plující protilehlými kursy se minuly ve vzdálenosti asi 2000 m. Nástavby HIEI zasáhla salva z 203mm granátů, ale SAN FRANCISCO se nalézal v nezáviděníhodné situaci, neboť jej ostřelovaly i NAGARA a KIRIŠIMA. Callaghan přesto nehodlal ustoupit a vydal své poslední rozkazy: „Nandejte jim to“ a „Dostaňte ty velké“.
Kontradmirál Daniel Callaghan
Americký křižník inkasoval přes 40 projektilů ráže 356 až 127 mm, a kdyby většina nezasahovala vysoko nad čarou ponoru, byl by jeho osud zpečetěn. I tak měl SAN FRANCISCO mimo provoz jednu věž s 203mm děly a přišel i o většinu sekundární artilerie na pravém boku, průstřelem trupu vniklo do podpalubí 500 tun vody a posádka bojovala s řadou požárů. Značně utrpěly i lodní nástavby včetně velitelského můstku, přičemž po dobře umístěné salvě z KIRIŠIMY přišli o život kontradmirál Callaghan, námořní kapitán C. Young, tři štábní důstojníci a zástupce velitele lodě. Po tomto masakru převzali odpovědnost za velení lodě fregatní kapitán H. Schonland s korvetním kapitánem B. McCandlessem, a posádka ztenčená o 77 mrtvých a 105 zraněných pokračovala v plnění povinností.
Zásahy do pravoboku křižníku San Francisco
Značný příděl oceli obdržel i PORTLAND. Už v 01:52 na něj dopadl první 356mm granát z HIEI a další zásahy rychle následovaly. Největší škody v 01:58 způsobil zásah torpédem do pravého boku v zadolodí. Tehdy došlo nejenom k proražení trupu a zdeformování vnitřních prostor zadolodí, ale i k vyřazení dělové věže č. 3, zničení pravé hřídele a zablokování kormidla v poloze 5 stupňů na pravobok. To znesnadňovalo ovládání lodě, kteréžto potíže znásobily výbuchem pokroucené ocelové pláty obšívky na pravoboku fungující jako nežádoucí dodatečná kormidelní ploutev. Náklon na pravobok sice dosáhl 7 stupňů, ale protože radiolokátor zůstal v provozu, obsluhy nepoškozených dělových věží v předolodí se zaměřily na HIEI a dosáhly několika zásahů, zatímco japonské 356mm projektily nad PORTLANDEM neškodně přelétaly.
S HIEI se popadl do křížku i AARON WARD, za což statečná posádka draze zaplatila. Torpédoborec zasáhly tři těžké granáty a sedm lehčích projektilů, pročež došlo ke zlomení jednoho stěžně, zničení radaru, dálkoměru a většiny světlometů, a protože průrazem pod úrovní vodorysky vnikala do strojovny voda, AARON WARD v 02:35 zastavil a bezmocně se převaloval na vlnách jako harpunovaný kytovec čekající na ránu z milosti.
Poškozený křižník Portland
Tou dobou prožívala těžké chvíle i posádka HIEI údajně zasažená 30 granáty ráže 203 mm a řadou projektilů střední a malé ráže. Systém řízení palby, radiostanice stejně jako interní komunikační prostředky přestaly fungovat, nástavby připomínaly řešeto a protipožární týmy nevěděly kam dřív skočit, ale jako fatální se v 01:54 ukázal zásah 203mm granátem ze SAN FRANCISKA do zadolodí pod čarou ponoru. V boku zela dvoumetrová trhlina, kterou se nahrnula voda do prostoru kudy vedlo ovládání kormidla, načež loď po zaplavení generátorů přestala reagovat na pohyb kormidelního kola.
Přesto se zdálo, že Japonci zúročí svoji dělostřeleckou převahu a slabšího protivníka udolají, neboť většina amerických lodí byla zničená či alespoň vážně poškozená, Abe se však překvapivě rozhodl ustoupit. Zraněného kontradmirála zaskočila už samotná přítomnost spojeneckých válečných lodí v cílové oblasti, a poté co narazil na zuřivý odpor a přerušené elektrické vedení znehybnilo dělové věže, patrně pod dojmem utrpěných lidských ztrát, přecenil protivníkovy síly a kolem 2. hod. nařídil návrat na základnu, aniž by splnil zadaný úkol. Velitel torpédoborce AMACUKAZE ve svých memoárech píše, že Abe nebyl z rozkazu ostřelovat Hendersonovo letiště „nijak nadšený“ a jinde uvádí, že „byl pevně rozhodnutý nenásledovat Gotův případ,“ takže z těchto opatrných náznaků můžeme usuzovat, že podle Harova mínění nebyl pro tento úkol nejvhodnějším mužem a položení života za císaře nepokládal za nejvyšší čest.
Viceadmirál Hiroaki Abe
Obě bitevní lodě provedly obrat na severozápad a zamířily k ostrovu Savo, ale zatímco KIRIŠIMA zasažená pouze jedním 203mm projektilem nařízený manévr lehce zvládla a po obeplutí jeho severního břehu odplula do bezpečí, opilecky se potácející HIEI ztratila kontakt se sesterskou lodí a zůstala v nebezpečné zóně. Později však posádce svitla naděje, neboť se podařilo uhasit požáry a kormidelníci dokázali pomocí ručního ovládání udržet kormidlo v neutrální poloze, takže HIEI byla schopná prostřednictvím regulování otáček lodních vrtulí udržet nastavený kurs a plout rychlostí 10 uzlů.
Po stažení japonských obrněnců došlo k poklesu intenzity boje, ale přesto řada lodí právě v této fázi bitvy utrpěla citelné škody. Doposud nepoškozené ASAGUMO, MURASAME a SAMIDARE ze 4. eskadry torpédoborců kontradmirála Takami se v 02:05 tvrdě střetly se STERETTEM, přičemž byla americká loď několikrát zasažena, ale MURASAME zahalily plameny a kotelnu č. 1 zaplavila voda, načež se Takamovým lodím připletl do cesty MONSSEN. Korvetní kapitán McCombs se domníval, že se střetl s americkými plavidly, takže nechal vyslat světelný identifikační signál, načež se na jeho torpédoborec snesl příval granátů.
Torpédoborec Monssen
„Třebaže torpéda minula, projektily těžce poškodily palubu torpédoborce, zničily můstek a uvedly mimo provoz kotelnu a strojovnu.“ Píše M. Morozov. „Poškodily pomocné mechanismy a vyřadily čerpadla. 127mm děla byla vyrvána ze svých podstavců, automaty přeletěly přes komíny, torpédové aparáty byly rozbité a hlubinné pumy se kutálely po palubě jako plechovky.“ Za této situace se McCombs v 02:20 rozhodl rozstřílený vrak opustit, přičemž jeho zkázu završil zásah torpédem z ASAGUMO. Zahynulo 130 mužů, ale MONSSEN se nějakým zázrakem udržel na hladině.
Další zářez na pažbu si chtěl připsat rozkurážený velitel AMACUKAZE. Jeho torpédoborec ve 2:13 osvětlil zle pochroumaný SAN FRANCISCO, načež odpálil torpéda a začal křižník ostřelovat. Torpéda však byla vypuštěna z krátké vzdálenosti, takže se jejich hlavice nestačily odjistit a paprsky světlometů „ohmatávající“ zdánlivě bezmocnou kořist přilákaly hrozivého protivníka. SAN FRANCISKU připlul na pomoc lehký křižník HELENA, jehož kanonýři zasypali AMACUKAZE přívalem 152mm granátů.
Fregatní kapitán Tameiči Hara
„Ještě jsem nedokončil svůj povel, když k AMACUKAZEMU přiletěla třetí salva od toho nového nepřítele,“ vzpomíná na tyto pohnuté okamžiky Hara. (…) „Dva granáty dopadly hodně blízko. Skrčil jsem se a chytil se zábradlí. Tlaková vlna byla tak silná, že mě málem strhla z můstku. Výbuchy byly ohlušující. Pomalu jsem se postavil, ale na několik vteřin jsem měl v hlavě úplně prázdno. Bolelo mě tělo, ale žádné zranění jsem neměl.“
To se nedalo konstatovat o dalších členech posádky, kteří za chybu velitele tvrdě zaplatili. Během tříminutového ostřelování přišlo o život 43 synů Nipponu a torpédoborec utrpěl vážné škody, neboť byl poničen systém řízení palby i radiokabina, ale největší starosti otřesenému veliteli činilo vyřazení hydrauliky. Kvůli tomu znehybněla děla a přestalo fungovat ovládání kormidla, a kdyby se do boje nezapojily ASAGUMO, MURASAME a SAMIDARE, dost možná by Spojené loďstvo přišlo o další torpédoborec a čtenáři literatury faktu o zajímavého autora. Takto potlučený AMACUKAZE po opsání několika kružnic přešel na manuální ovládání a zamířil k ostrovu Savo. Hůře dopadl JÚDAČI, jenž se postupně utkal s JUNEAU, AARONEM WARDEM a STERETTEM, přičemž došlo k zásahům strojovny a obou kotelen. Požáry sužovaný torpédoborec ztratil chod a bezmocně driftoval na hladině Průlivu se železným dnem.
Torpédoborec Júdači
HELENU si během bitvy našlo pouze několik 127mm granátů, takže příliš neutrpěla a o život přišel jenom jeden muž, zatímco devět dalších skončilo v péči zdravotníků. Námořní kapitán Hoover boj ukončil, a protože žádný z admirálů už delší čas nevydal žádný rozkaz, rozhodl se převzít iniciativu. Jeho neblahé tušení se potvrdilo, když pozorovatelé ohlásili neznámý křižník. Byl to SAN FRANCISCO, jehož prozatimní velitel se chtěl vážně poškozenou loď zbavenou kompasů, radaru a map zavést ke Guadalcanalu, aby jí v případě nutnosti usadil na mělčinu v oblasti držené Američany.
HELENA vyslala identifikační světelný signál, ale vystresovaný korvetní kapitán McCandless si nevzpomněl na správnou odpověď, takže reálně hrozil další bratrovražedný duel. Naštěstí se nedorozumění vyjasnilo, načež SAN FRANCISCO signálem: „Admirál Callaghan i námořní kapitán Young zabiti, loď těžce poškozena, převezměte velení,“ zasvětil služebně nejstaršího přeživšího důstojníka do situace, a protože ATLANTA nereagovala, Hoover začal plnit nezávíděníhodnou úlohu „pastýře“ nad „stádem ovcí“ rozptýlených po celém Železném průlivu. Radiofonem informoval velitele zbývajících lodí, že hodlá přes průliv Indispensable ustoupit k Espirito Santo. Přesto když v 02:26 HELENA zamířila na severovýchod, držely se v její kýlové brázdě toliko SAN FRANCISCO a FLETCHER, k nimž se později přidaly JUNEAU, STERETT a O´BANNON.
Lehký křižník Helena
Také japonská sestava se během bitvy rozpadla natolik, že si částečnou soudružnost zachovaly pouze 4. a 10. eskadra torpédoborců. Kontradmirál S. Kimura, za jehož vlajkovým křižníkem NAGARA se držely JUKIKAZE a TEREUČI kryl poškozenou HIEI, zatímco Takama se s ASAGUMO, a MURASAME přiblížil k bezmocnému JÚDAČI. Na palubu SAMIDARE přestoupilo 207 přeživších, zatímco ASAGUMO a MURASAME posílily eskortu KIRIŠIMY.
„Piloti ranních průzkumných letů z Hendersonu letěli k tichému Savu nad klidným mořem, v němž byly, stejně jako ve vodách po Mikawově vítězství, roztroušeny bedny od pomerančů, prkna a záchranné vory a kde téměř tisíc vyčerpaných námořníků, mnoho z nich popálených a raněných, uvažovalo, jak dlouho je udrží nad vodou nevzhledné šedivé vesty, jimž svěřili životy.“ Píše S. Griffith.
Bitevní loď Hiei
Ano, první sluneční paprsky odhalily pozorovatelům stejně neradostnou scenérii jako po bitvě u ostrova Savo, přičemž z pohledu Američanů došlo k jediné pozitivní změně, neboť tentokrát se na hladině pohupovaly nejenom vraky spojeneckých, nýbrž i japonských lodí a mezi trosečníky nechyběli poddaní císaře Hirohita.
Situaci po stažení plavbyschopných lodí onoho rána 13. listopadu popsal Z. Flisowski následovně: „Nejblíže pobřeží Guadalcanalu nehybně na hladině ležela nešťastná ATLANTA, na jejíž palubě se nalézala těla kontradmirála Scotta a jeho štábu. (…) Tři míle severně od ATLANTY bezmocně kroužil PORTLAND s poškozeným kormidelním ústrojím, a dále na sever stály v plamenech a kouři dvě lodě - torpédoborce CUSHING a MONSSEN. Ještě dále směrem k pobřeží Floridy driftoval americký torpédoborec AARON WARD. Mezi CUSHINGEM a ostrovem Savo hořel japonský torpédoborec JÚDAČI a severně od ostrova Savo byla sotva viditelná bitevní loď HIEI, poškozená protipancéřovými projektily amerických křižníků.“
Remorkér Bobolink
Mezi spojeneckými loděmi a pobřežím pendlovaly čluny a nejrůznější příbřežní plavidla, zatímco se k jevišti nočního dramatu blížil remorkér BOBOLINK známý jako „Tulažský expres“, aby odvlekl poškozené lodě na kotviště u Tulagi k provizorním opravám. Přesto ještě nebylo dobojováno. Zadní dělová věž na HIEI vypálila osm salv na AARON WARD, a třebaže obě jednotky dělila obrovská vzdálenost 13 mil, již třetí salva zarámovala nehybný torpédoborce. Naštěstí na obrněnec zaútočila letadla z Hendersonu, pročež Japonci od ostřelování AARONA WARDA upustili a posádka BOBOLINKU mohla upevnit vlečné lano a odtáhnout jej.
Jako druhá přišla na řadu ATLANTA stojící poblíž výběžku Lunga, kam torpédové čluny z Tulagi přepravily raněné a část posádky, protože zraněný námořní kapitán Jenkins se nehodlal smířit s myšlenkou na ztrátu svěřeného plavidla. V 9:39 vzal BOBOLINK křižník do vleku a odtáhl jej ke Kukumu, ale odpoledne se ATLANTA nebezpečně naklonila na levý bok, takže Jenkins nechal loď vyklidit a ta se po výbuchu demoličních náloží ve večerních hodinách konečně potopila podobně jako vyhořelé vraky CUSHINGU a MONSSENU.
Poškozený křižník Portland na kotvišti u Tulagi
Lépe dopadl PORTLAND. Ten vzal na palubu desítky amerických trosečníků, načež si námořníci krátili dlouhou chvíli ostřelováním opuštěného JÚDAČI. PORTLAND vypálil šest salv z čelních věží, přičemž třetí a šestá našly cíl a JÚDAČI se po explozi muničního skladu potopil. Veškerá snaha kompenzovat vliv pokroucené obšívky na ovládání lodě se však míjela účinkem a posádku unavenou nekonečným kroužením teprve ve 14:47 zachránilo připlutí BOBOLINKU. Neúnavný remorkér a přístavní člun YP-239 se zprava zapřely o předolodí, načež se křižník konečně dal do pohybu. Cestou se po setmění střetl s několika americkými torpédovými čluny, které na něj odpálily torpéda, ale tentokráte stála Fortuna na spojenecké straně, takže PORTLAND po půlnoci shodil kotvu u Tulagi.
Tragédie Juneau
Jestliže během nečekaného nočního randevú stáli při PORTLANDU všichni svatí, posádka JUNEAU prožila opravdovou kalvárii. Připomínám, že křižník se připojil k uskupení námořního kapitána Hoovera mířícího k Novým Hebridám. Hoover vyslal O´BANNON, aby zajistil spojení s velitelstvím oblasti Jižního Pacifiku, zatímco zbytek formace zůstal pozadu, jelikož JUNEAU nedokázal vyvinout větší rychlost než 18 uzlů. Za vedoucí HELENOU plul SAN FRANCISCO, po jehož pravém boku se držel JUNEAU, zatímco STERETT a FLETCHER se pohybovaly napravo respektive nalevo od Hooverova křižníku. 
Korvetní kapitán Minoru Jokota - velitel I-26
Soulodí plulo přerušovaným kursem a hlídky pátraly po vysunutém periskopu, či nedejbože blížících se torpédech. V 9:50 ohlásil sonar STERETTU kontakt (patrně falešný), načež inkriminované místo zasypala sprška hlubinných pum, jejichž exploze neunikly pozornost korvetního kapitána M. Jokoty velícímu ponorce I-26.
Japonský hydrofon zaznamenal nepřátelské lodě v 10:30 v poloze 20 mil na jihovýchod od ostrova San Cristobal a krátce před 11. hod. nechal Jokota z předních vrhačů odpálit tří torpéda na jednotku považovanou za těžký křižník třídy NEW ORLEANS. SAN FRANCISCO včas snížil rychlost, takže „smrtící doutníky“ propluly před přídí, ale jeden zasáhl JUNEAU, jehož hlídkám trup křižníku omezoval výhled a poškození radiofonu na SAN FRANCISKU znemožnilo předat včasnou výstrahu.
Malířské ztvárnění zkázy křižníku Juneau
„Dlouhé kopí“ se zabodlo do levoboku křižníku pod velitelským můstkem a přivedlo k explozi muniční sklad. Na 720 m vzdálený SAN FRANCISCO se snesl déšť trosek, a jakmile vítr rozfoukal oblak dýmu halící místo katastrofy, nebylo po JUNEAU ani vidu ani slechu. „Za necelou minutu se kouř zcela rozplynul, voda přestala vířit a vše, co zbylo z JUNEAU a jeho posádky, bylo pár trosek a olejových skvrn plovoucích na hladině. Byl to ten nejhroznější pohled, jaký se mi (kdy) v této válce naskytl.“ Líčil dělovod D. Huggard z FLETCHERU.
Zákon moře velel poskytnout tonoucím pomoc, pročež FLETCHER změnil kurs, ale vzápětí z radiofonu zazněl rozkaz vrátit se na určenou pozici. Zbývající lodě tedy pokračovaly v plavbě původním kursem odsuzujíce většinu trosečníků k trýznivé smrti. Hoover měl ke svému jednání dobrý důvod. Ponorka, která potopila JUNEAU mohla pokusu o záchranu posádky využít k torpédování dalších lodí, a protože věděl, že v těchto vodách operuje hned několik nepřátelských podmořských člunů, usoudil že by se jednalo o neúnosné riziko.
Námořní kapitán Gilbert Hoover
Protože nechtěl použitím radiostanice prozradit svoji polohu, a nad jeho uskupením právě přelétal bombardér B-17 pod velením nadporučíka R. Gilla, nechal mu signální lampou předat následující sdělení: „JUNEAU torpédován a potopen v pozici 10 stupňů 32 minut jižní šířky a 161 stupňů 3 minuty východní délky v 11:09. Ve vodě trosečníci. Hlaste veliteli oblasti Jižního Pacifiku.“
Jenomže signál byl na straně příjemce zkomolen, a protože Gill směl porušit rádiový klid jenom při odhalení japonských válečných lodí, hlášení o průběhu letu podal až po přistání na Espiritu Santo. Informace o trosečnících však nebyla předána na patřičná místa. Proto se Halsey teprve 15. listopadu dozvěděl, že JUNEAU byl potopen, aniž by námořní síly pod jeho velením zahájily pátrání po přeživších. Toto zpoždění snad může vysvětlit fakt, že velitelství oblasti Jižního Pacifiku zaměstnávala druhá bitva u Guadalcanalu, ale pro laxnost projevenou v následujících dnech se těžko hledá omluva.
Křižník Juneau a bratři Sullivanové
Torpédoborec MEADE, jenž teprve 17. listopadu dorazil na místo katastrofy totiž pátrání pro nedostatek paliva záhy ukončil, a byrokratickou mašinerií k větší aktivitě nepřiměla ani další letecká hlášení o spatřených trosečnících. Zatímco se vinou řetězce nešťastných nedorozumění a zjevných pochybení zahájení plnohodnotného pátrání neustále odkládalo, nešťastní námořníci zažívali anabázi srovnatelnou s mnohem známějším příběhem trosečníků z těžkého křižníku INDIANAPOLIS potopeného na samém sklonku války.
Posádka JUNEAU čítala 693 mužů včetně pěti bratrů Sullivanových, jejichž osud dodal beztak hrůznému příběhu rozměr antické tragédie. Přísně vzato nemohlo k podobnému neštěstí vůbec dojít, jelikož předpis Amerického námořnictva službu sourozenců na jedné lodi zakazoval, ale přičinliví bratři k vlastní škodě našli způsob, kterak nařízení obejít.
Poručík John Blodgett
Nelze určit kolik mužů přežilo zkázu křižníku, ale nadporučík Gill jejich počet odhadl na 180. Řada utrpěla zranění a k dispozici byly pouze tři záchranné vory. Proto zdraví námořníci většinou vzali zavděk plavoucími troskami či se museli spolehnout na záchranné vesty, takže netrvalo dlouho a osmělení žraloci prokázali, kdo ve vodním živlu stojí na vrcholu potravinového řetězce. Poručík J. Bloodgett nechal spojit vory ve víře, že organizovaná skupina bude mít větší šanci na záchranu, ale jeho opatření mohlo uspět pouze za předpokladu, že pomoc dorazí v horizontu několika dní. To se jak víme nestalo, pročež ranění námořníci padali jako mouchy, a když po dvou dnech vesty plněné kapokovými vlákny nasákly natolik, že ztratily plovatelnost, dočkaly se trojité žraločí čelisti dalšího přísunu lidského masa.
Po několika dnech byl sice ve vorech dostatek místa pro všechny přeživší, ale ti nyní trpěli hladem a zejména žízní. Pravda, součástí vybavení záchranných prámů byla i železná zásoba potravin a pitné vody, ale ta brzy došla, takže mnozí trosečníci neodolali pokušení a napili se mořské vody, což jim přineslo svalové křeče a halucinace. V následném deliriu někteří opustili vory a vydali se plavat za neexistující pevninou. Ne vždy se muselo jednat o fata morgánu, neboť nedaleko místa potopení JUNEAU se nalézalo několik ostrovů. Proto, když hlídkující spojenecký letoun 14. listopadu přeživším shodil nafukovací člun, Blodgett souhlasil, aby se námořníci J. Hartney a V. Fitzgerald společně se zraněným poručíkem Ch. Wangem pokusili dosáhnout nejbližšího kousku pevné země a přivolat pomoc.
Poručík Charles Wang (uprostřed s berlemi) v r. 1945
Ta však stále nepřicházela. Naštěstí v noci z 16. na 17. listopadu dehydratované muže osvěžil vydatný liják, ale přesto počet mrtvých každou hodinu narůstal, stejně jako pocit beznaděje a frustrace. Šílenství nakonec 18. listopadu postihlo i poručíka Blodgetta, tudíž se velení ujal poddůstojník G. Manter. Tehdy povolila vázací lana, pročež se dva rychlejší vory od „velitelského“ plavidla oddělily a Manterovi muži zůstali osamoceni.
Ráno 19. listopadu zůstali kromě Mantera naživu pouze námořníci L. Zook, W. Butterfield, F. Holmgren a H. Gardner. Tehdy naštěstí vor s trosečníky spatřila osádka Cataliny podporučíka McWilliamse, jenž zbídačeným krajanům shodil láhev s vodou, něco málo potravin a hlavně vzkaz, že k nim míří hydroplánová loď BALLARD. Povzbuzený Manter a jeho společníci uvěřili, že jejich příběh bude mít šťastný konec. To se potvrdilo ještě před setměním, když na hladinu dosedla Catalina poručíka L. Williamsona a dopravila je do nemocnice na ostrůvku Tulagi. Ráno 20. listopadu konečně dorazil BALLARD, jenž vyrval smrtce z náruče námořníka A. Frienda a mladičkého dělostřelce A. Heyna, přičemž záchrany se dočkala i trojice vedená poručíkem Wangem, která se 19. listopadu vylodila na ostrůvku Santa Ana a byla létajícím člunem vyzvednuta o dva dny později.
Ballard ještě jako torpédoborec
Bohužel další pátrání k úspěchu nevedlo, a jakmile bylo jisté, že potopení JUNEAU zdvojnásobilo americké ztráty v první bitvě u Guadalcanalu, bylo nasnadě, že za viníka politováníhodného selhání bude označen námořní kapitán Hoover. Impulzivní Halsey trojnásobnému nositeli Námořní kříže vytkl, že pod protiponorkovou ochranou zbytku svazu nezachránil trosečníky a nepodal rádiové hlášení, načež velitel HELENY odvětil, že většina jeho lodí byla poškozena a nemohl riskovat zastavení v operační oblasti nepřátelských ponorek a letadel.
Spor prozatím zůstal nevyřešen, ale téma rozhovoru a Halseyho tón Hooverovi naznačily, že na očekávané jmenování kontradmirálem může zapomenout a jeho doposud bezúhonná kariéra námořního důstojníka se ocitla v bodu zlomu. Hoovera se sice zastal velitel Tichooceánského loďstva admirál Ch. Nimitz, jenž jakožto bývalý ponorkář měl pro jeho počínání větší pochopení, ale „Býk“ Halsey si postavil hlavu a 21. listopadu jej odvolal z funkce.
Velitel oblasti jižního Pacifiku viceadmirál William Halsey
Hooverovo potrestání se jeví jako neadekvátní už z toho důvodu, že nikdo neřešil proč nebyla věnována patřičná pozornost leteckým hlášením o trosečnících, a veškerá odpovědnost byla hozena na velitele HELENY. Tomu je přitom objektivně vzato možno vyčíst nanejvýš to, že trosečníkům nezanechal žádné záchranné prostředky. K Halseyoho cti budiž řečeno, že svůj názor později přehodnotil a ve svých pamětech označil jeho odvolání za nespravedlivé. To však nic nemění na tom, že potupený Hoover se už na moře nevrátil a v r. 1947 odešel do civilu.
Potopení JUNEAU představovalo bolestivou ránu na duši pro tisíce pozůstalých. Největší pozornost samozřejmě upoutal osud bratrů Sullivanových, tudíž veřejnost nešťastné příbuzné zahrnula vlnou kondolencí. Ve snaze předejít podobným tragédiím začalo námořnictvo důsledně dodržovat předpis zakazující sourozencům službu na stejné lodi a v r. 1948 byla (i kvůli smrti čtyř bratří Borgstromů) v USA uzákoněna tzv. zásada jediného přeživšího mající uchovat při životě příslušníky ozbrojených sil, jejichž sourozenci zahynuli při plnění služebních povinností.
Zdroje použité k článku Bitva o Guadalcanal:
Далл П.: Боевой путь Императорского японского флота. Vydalo nakladatelství Сфера 1997.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Griffith S.: Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1970.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Chaloupka J.: Námořní střetnutí v průběhu bitvy o Guadalcanal. Bakalářská práce dostupné online.
Морозов М.: Гуадалканал; Одна из переломных битв Второй мировой войны (2). Vydalo nakladatelství ЧеРо 1996.
Морисон С.: Американский ВМФ во Второй мировой войне; Борьба за Гуадалканал, август 1942 - февраль 1943. Vydalo nakladatelství АСТ 2002.
O´Hara V.: The U.S. Navy Against the Axis: Surface Combat, 1941-1945. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 2007.
Orita Z.: Banzai! Paměti kapitána japonské ponorky. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2020.
Переслегин С., Переслегина Е.: Тихоокеанская премьера. Moskva, Petrohrad 2001.
Рубанов О.: Линейные крейсера Японии. 1911-1945 гг. Samara 2005.
Stille M.: The naval battles for Guadalcanal 1942; Clash for supremacy in the Pacific. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2013.
Stille M.: USN Battleship vs IJN Battleship: The Pacific 1942-44. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2017.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Motze Statki i Okrety 2009/6,7,8, 2012/11.
Technika Wojskowa Historia 2012/4.
Okrety 2012/11,12.
Okrety Wojenne; numer specjalny 40.
Navygaming 2015/5.
Морская Кампания 2007/9.
http://www.combinedfleet.com/kaigun.htm
http://www.navweaps.com/index_lundgren/ ... alysis.php
http://www.navweaps.com/index_lundgren/ ... lcanal.php
http://www.navweaps.com/index_lundgren/ ... alysis.php
https://www.history.navy.mil/research/l ... canal.html
https://www.nationalww2museum.org/war/a ... uadalcanal
https://www.history.navy.mil/content/hi ... canal.html
https://pacificwrecks.com/ships/maru/yamazuki.html
https://www.history.navy.mil/content/hi ... canal.html
. K Hooverovi, no já nevím nevím, už jednou jsem v této sérii obdobnou věc kritizoval. Nepomohl hned pomoci fajn, neposkytnul záchranné prostředky taky fajn, ale spokojit se s odvysíláním souřadnic a pak tužka? 
