Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 441.

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 441.
Náčrt pozemních útoků Američanů



směrem k POHA, v době od 18. do 20. listopadu 1942.
Abychom později pochopili, kde se vzalo více typů a množství letadel na Hendersonově letišti, připomenu jeden důležitý údaj, který je buď stejný, nebo podobný, v mnoha historických podkladech, i mnou – Použitých historických podkladech. Je možné, že tyto údaje již popsal, v některém ze svých pěti článků i kolega Jarl. To když popisoval námořní Bitvu u ostrova Guadalcanal, od 13. do 15. listopadu 1942. Já její čast popisuji proto, že budou, některé údaje důležité, pro další dění v době konce námořní bitvy. Popis vzletu z letadlové lodi Enterprise patří k datu 13. listopadu a já zde použiji text citace od generála v. v. Samuel B. Griffitha II., z jeho knihy Bitva u Guadalcanal, II. vydání, Praha 2001, str. 200., jak je zaznamenal on, cituji:

„Nejprve vzlétlo z Enterprise osm střemhlavých bombardérů, doprovázených šesti stíhačkami, a Kinkaid



Kontradmirál Thomas Kinkaid
, veliteli letu nařídil, aby se připojil k útokům Woodsových pilotů na Hiei a pak přistál na Hendersonově letišti. Přibyly i další letouny, aby posílily Woodsův obranný i útočný potenciál. Dále Brannon, který byl povýšen na majora, přivedl dlouho očekávaný první roj Lightningů (P-38); krátce po jejich přistání přilétlo dalších osm letounů téhož typu z MacArthurovy oblasti. Harmon



general Millard Filmore Harmon
, přemístil dvě letky bombardérů B-26 z Nové Kaledonie na Espiritu.
Když se 13. listopadu nad rozjezdovými plochami snesl soumrak, mohl generál Woods



general Woods Louis E.
, napočítat 58 vysoko létajících stíhaček, 30 SBD



Douglas_SBD_2_Dauntless
, 19 torpédových letounů a 2 P-400. Poprvé v pohnuté historii ostrova bylo na Guadalcanalu přes 100 akceschopných bojových letounů. Bylo však souzeno, aby tento příznivý stav trval pouhých sedm hodin.“

Ostatní vše bylo určitě řečeno panem kolegou Jarlem, a já mohu tedy pokročit ke konci námořní bitvy o Guadalcanal, kdy 15. listopadu požádal admirál Tanaka admirála Mikawu, aby mohl se svými zásobovacími dopravními loděmi, ihned po připlutí ke Guadalcanalu okamžitě najel přímo na břeh. Admirál Mikawa mu tehdy odpověděl: „Zamítá se!“ Kdežto admirál Kondo na tu samou prosbu, vydal rozkaz: „Najet na břeh a vyloďovat.“ Admirál Tanaka spokojen tímto rozhodným souhlasem, který „byl přijat s vděčností“, a ihned za svítání (16. listopadu), zamířily jeho dopravní lodě přímo na břeh. Co se dělo dál je líčeno v mnoha historických pracích, viz., též: Použité podklady, já zde pak přesně cituji z Griffitha, str. 203., 204., co provedli, nejen piloti z Hendersonova letiště:

„Woodsovi letci se vznesli do vzduchu, jakmile se rozbřesklo a letěli pouhých 15 mil k místu, kde se toho dne mohli dosytnosti procvičit v krvavých útocích na nehybný cíl. Vystřídali se tu svorně letci pozemních vojsk i námořní pěchoty. (Generál) Del Valle



Colonel, v této době – general - Pedro del Valle
spěšně přemístil svých osm 155mm děl k Matanikau, aby mohl uvízlé lodi ostřelovat v krátkých přestávkách mezi vlnami leteckých útoků. Některé letouny shazovaly pumy a zápalné ‚košatiny‘ na bezmocné lodě, jejichž paluby už byly samá krev; jiné za nízkého letu lodi ostřelovaly. V 9 hodin už byly trupy všech čtyř lodí rozbité a nástavby v plamenech.
Ale útoky pokračovaly. Přes neustálý déšť granátů a střel, přes ohně zuřící na všech lodích se 2 000 japonských vojáků dostalo bezpečně na břeh. Podařilo se jim vylodit 260 beden střeliva a 1 500 žoků rýže.
Dopoledne vyplul z přístavu Tulagi torpédoborec Meade, aby uvízlým lodím zasadil rány z milosti. To bez spěchu učinil a pak za pomalé plavby vytáhl z vody 264 důstojníků a muže z lodi Walke a Preston, kteří si v moři pobyli téměř 12 hodin (v Poznámce číslo /4/ je na str. 254., psáno, že kontraadmirál Samuel Morison ve svém díle, IV. Svazku Histori of United States Naval Operations in World War II., připisuje hlavní zásluhy za zničení japonských dopravních lodí 17ti letounům z Enterprise a dále tvrdí, že ‚nejsensačnější výkon‘ podal torpédoborec Meade, který ‚vyrazil z přístavu Tulagi‘ a zahájil palbu na ‚vzdálenost 12 500 yardů‘. /!/
Meade by udělal lépe, kdyby začal ihned zachraňovat z vody vojáky a námořníky, z nichž mnozí byli raněni a popáleni. Posádka Meade si zajisté zaslouží uznání za záchranné práce, ale pokud jde o zničení dopravních lodí, k tomu přispěla málo.).“

Když do Washingtonu dorazily útržkovité zprávy, že se odehrála u Guadalcanalu námořní bitva mezi Japonci a US Navy, v období 13. až 15. listopadu, při které byla potopena japonská bitevní loď Kirišima, na rozkaz vlastního kapitána, a poslední informace pak říkala, že 15. listopadu 1942 bylo dokonce zničeno i posledních 6 zbývajících Tanakových dopravních lodí, „přijala je námořní část velení, ale i samotná veřejnost s jistými pochybnostmi. Když však byly zprávy potvrzeny a doplněny, nálada se změnila a zavládl optimismus a důvěra.“
Jinak tomu jako vždy, v tomto období bylo v Tokiu, kde Vrchní velení ohlásilo „další velké vítězství“. Věty, ve kterých, po ohlášení vítězství, následovaly další nepravdy, stojí za to ocitovat celé: „Pod ochranou námořnictva proudí císařská pěchota na břeh Guadalcanalu; nesčetné americké lodi klesly ke dnu, jiné zachváceny plameny se bezcílně pohybují ve vodách ovládaných Kondovým hrdinným loďstvem. Konečné vítězství lze očekávat co nejdříve.“
Kdo tehdy znal více tak věděl, že tyhle věty mají takový ne zrovna malý háček: Totiž Američané na tom ostrově stále byli; z nevysvětlitelných důvodů měli stále ještě lodě a i letadla a námořníky a vojáky. A co bylo tehdy ještě podivnější: „zdálo se, že mají stále ještě chuť bojovat.“
Jen ta japonská propaganda stále hlásala, že „nezlomný duch, jímž jsou prodchnuti japonští vojáci, letci a námořníci nepochybně zvítězí. Američané, národ, který spoléhá výlučně na svou bojovou techniku, se brzy utopí v bahně bezvýznamného ostrova, obývaného jenom domorodci.“
Ti Japonci, kteří znali skutečný stav věcí na Guadalcanalu, byli však velice znepokojeni. Jedním z nich byl i admirál Tanaka, který později, ve svých pamětech, doslova o tomto období napsal: „Ukázalo se, že mé obavy o osud celého tažení byly oprávněné“.
Když pak v pondělí, 16. listopadu 1942, došla i konečná hlášení o Bitvě u Guadalcanalu, pookřál konečně i strohý ministr námořnictva USA admirál Knox



Harold_Stark_admiral_Frank_Knox, na fotu vpravo
. Byl prý takřka v žertovné náladě. K novinářům byl sice stále stručný, ale po několika měsících byl pozitivní: „Můžeme jim to natřít. A nejenom můžeme. My je porazíme“. No a generála Vandegrift oznamoval admirálu Halseymu, že „otlučené přilby“ jeho mužů na Guadalcanalu „byly smeknuty v hluboké úctě k admirálům Callaganovi, Scottovi, Leeovi, Kinkaidovi a jejich jednotkám“. A v té době uznávaný vojenský redaktor listu New York Times, Hanson Baldwin, napsal: „O budoucnosti teď budeme rozhodovat my.“ A událo se více věcí, které byly pro historii zaznamenány.
Například admirál Halsey



admirál William. F. Halsey
v Nouméji, když dočetl všechny přicházející depeše, obrátil se pak na členy svého štábu a pronesl tato slova: „Teď jsme ty holomky vyřídili.“
K těmto všem památným a zaznamenaným událostem, pak přispěl i generál v. v. Samuel B. Griffitha II., ve své knize - Bitva u Guadalcanal, II. vydání, Praha 2001, str. 204., 205., úvahou a tímto svým rozborem, cituji: „Jestliže se počítaly jen ztráty obou stran na bojových lodích, jak se to hodilo tokijskému rozhlasu, mohly se námořní bitvy z poloviny listopadu hodnotit jako japonské vítězství. Ale žádnou bitvu nelze posuzovat z tak úzkého zorného úhlu. Kromě dvou bitevních lodí, jednoho křižníku a tří torpédoborců ztratilo totiž japonské námořnictvo většinu námořního výsadku o síle 3 000 mužů a deset velmi potřebných dopravních lodí. Pozemní vojsko ztratilo nejméně polovinu 38. pěší divize s veškerou těžkou výzbrojí a výstrojí.“
A co bylo zaznamenáno též, je, že takřka nejdůležitější ztrátou bylo, že „dva japonští admirálové, Mikava a Kondo, navždy ztratili část svého důvtipu a elánu.“ Jak jinak si lze vysvětlit fakt, že admirál Kondo, nevyslal ve dnech bitvy 13., 14. a 15. listopadu do boje své stíhačky? A jsou zde další otázky: „Jak vysvětlit, že Mikawa



admirál Gunichi Mikawa
tak spěšně opustil místo probíhajících bojů?“ A jsou i další otázky, dodnes nezodpovězené. Proč Kondo, nenařídil všeobecný ústup mimo dosah letounů z Hendersonova letiště, brzy ráno 14. listopadu, ještě než byla zničena část Tanakova konvoje i s jeho cenným nákladem? Proč se Tanaka nechopil iniciativy a nedoporučil ústup a přeskupení lodí? Vždyť mu přece první letecké útoky na jeho konvoj ze 14. listopadu měly říci takřka vše, co potřeboval vědět: „že se Nišimurovi, v předchozí noci, nepodařilo ostřelováním neutralizovat Hendersonovo letiště“.
Byla to opět ta sveřepost a ortodoxnost japonského myšlení, která japonským velitelům znovu určila, jako předtím vícekrát, jako např. u Tenaru a u Edsonova hřebenu, jakož i při říjnových útocích, pokračovat sveřepě ve způsobu akce, způsobu boje, boje, který vedl k porážce.

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 442.

Během dne 16. listopadu 1942, se všechny letecké hlídky z Hendersonova letiště



Hendersonovo letiště
, vracely zpět na letiště, aby též hlásily rozsah škod způsobených Japoncům na pobřeží ostrova a i v moři. V hlášeních byly uváděny ztroskotané japonské dopravní lodě, plápolající plameny na nich, spousta mrtvol a všude, kde bylo bojováno, stoupal těžký mastný kouř a byly vidět občasné výbuchy v místech u pobřežní cesty západně od Tassafarongy. To byla místa, kde byla zničena skladiště střeliva, nebo PHM.
Ten den také generál Vandegrift rozhodl



divizní velitelství, ve kterém sedí generál Vandegrift, Guadalcanal 1942
, že nastal ten správný čas, aby se jeho jednotky vydaly znovu na západ, pronikly k řece Poha (viz úvodní mapa) a tam začaly likvidovat zbytky Hjakutakovy 17. armády, o které všechny zpravodajské informace hovořily, že je „dezorientována“.
Útok prováděl velitel západního sektoru brigádní generál Sebree, který dostal od divize přidělenou skutečně pozoruhodnou bojovou sílu: „Hoganův 182. pěší pluk (bez jednoho praporu), Moorův 164. pluk, Jeschův 8. pluk námořní pěchoty a jako sektorovou zálohu Catessův 1. pluk námořní pěchoty. Del Valle umístil své dělostřelectvo tak, aby mohlo poskytovat přímou i všeobecnou palebnou podporu.“ Píše na str. 209. generál v. v. Samuel B. Griffitha II., v knize - Bitva u Guadalcanal, II. vydání, Praha 2001. Údaje jsou pak ověřeny z více zdrojů – Použité podklady.
Plán, kterého se chtěl generál Sebree držet znamenal, že jeho jednotky překročí řeku Matanikau hned časně ráno dne 18. listopadu. Ještě ten samý den bude obsazena výchozí čára probíhající jižně od výběžku Cruz k pahorku 66 (téměř 2 500 yardů ve vnitrozemí) a do útoku jednotky vyrazily příští ráno 19. listopadu. Poté měly jednotky postupovat širokou frontou na západ, přitom vytlačit Japonce z hřebenů, ze kterých ovládali okolní terén a zajistit linii řeky POHA.
Několik průzkumných hlídek (z nichž jednu dokonce vedl generál Sebree osobně), ještě v druhém listopadovém týdnu zjistilo, že v oblasti útoku, mezi Matanikau a výběžkem Cruz, Japonci nejsou. Generál Sebree



General Edmund B Sebree, foto je majetkem Wikipedie, pro Palbu zvětšeno
z těchto důvodů tedy očekával, že obsazení výchozí čáry útoku nebude jednotkám působit žádné obtíže. Jenomže do hlav Japonců nikdo neviděl, a skutečnost byla taková, že generál Hjakutake



General Hyakutake Haruyoshi, Wikipedie
měl své vlastní plány a ty žádný ústup k linii řeky nezahrnovaly, jak si myslel generál Vandegrift. „Ministr Knox a admirál Halsey zapomněli velitele japonské 17. armády informovat, že jeho hladoví bojovníci jsou už ´vyřízení´“.
Dokonce, jak uvádí japonské historické zdroje: „Členové pozemního a námořního odboru císařského generálního štábu, projevovali ještě větší důvěru než generál Hjakutake, že se situace může obrátit v japonský prospěch.“. Ti však zase nejprve nevzali vůbec v úvahu řadu předchozích nákladných akcí, která vyvrcholila potopením bitevní lodi Kirišima a drahocenných nákladních lodí i s materiálem a vojáky. Když přece jenom, k japonským nejvyšším v císařském vrchním velení, dorazily všechny důležité ztráty, bylo nutno znovu zvážit kritickou situaci na jižních Šalamounových ostrovech, vše přehodnotit.
„Tokijští plánovači dospěli k názoru, že k ´vytvoření příznivé situace ve východní Asii je nezbytné rozdrtit americký protiútok… a udržet důležité oblasti na Šalamounových ostrovech a na Nové Guineji´“.
Aby bylo pro japonského císaře dosaženo těchto cílů, došlo dne 16. listopadu 1942 k odvolání admirála Naguma z funkce velitele 3. flotily a na jeho velice důležité místo byl jmenován viceadmirál Džisaburo Ozawa.



Admirál Dzisaburo Ozawa, foto Wikipedie, zde zmenšeno
Ve stejné době byla zaktivizována vrchním velitelstvím armáda v 8. oblasti, se sídlem velitelství v Rabaulu, kde byl jejím velitelem jmenován generálporučík Hitoši Imamura (z Použitých podkladů pak plyne, že: Generál Imamura převzal velení v Rabaulu až 26. listopadu 1942. Do té doby jako „velitel pozemních vojsk 8. oblasti přijímal rozkazy na císařském vrchním velitelství v Tokiu, prováděl potřebné přípravy, opustil Tokio 20. listopadu a přiletěl do Rabaulu 22. listopadu. Na cestě do Rabaulu se sešel s admirálem Jamamotem, velitelem Spojené flotily, na ostrově Truku“/historickým podkladem pro tuto poznámku je Mjazakiho korespondence, která dokresluje poměry/). Stejného 16. listopadu pozemní odbor císařského vrchního velitelství, zřídilo 18. armádu, jejímž velitelem byl jmenován generálporučík Hatazo Adači



General Hatazo Adaci, majetek Wikipedie, velitel 18. A. Foto zvětšeno.
Generál Adači se musel ihned hlásit Imamurovi, jehož úkolem bylo nově oživit všechny postupně odumírající akce na Nové Guneji. Jenomže k tomu mu tehdy nebyly přiděleny žádné dodatečné jednotky.
Generál Hjakutake velitel japonské 17. armády, byl i nadále podřízen, také generálu Imamurovi. Úkolem generála Hjakutakeho a jeho 17. armády, nadále zůstalo, dobýt - zpět ostrov Guadalcanal. Tedy zůstal mu úkol, o který se vlastně pokoušel od konce srpna a jak bylo vidět – stále neúspěšně! Navíc při tom svém úsilí padlo za oběť nejméně 75% všech zdrojů, které měli Japonci v té době v jihovýchodní oblasti k dispozici…! Navíc, bylo patrné, že jeho řízení bojů, které v popisované době prováděl ze svého sídla v džungli u Kokumbony, neznamenalo, že by mohl, generál Hjakutake, náležitě ještě řídit i akce na Nové Guineji, kde se japonské postavení „pod stoupajícím tlakem Spojenců jistou pokračující dobu, pomalu, ale vytrvale zhoršovalo. Aktivizace oblastního velitelství a armády speciálně pověřené akcemi v této oblasti by nepochybně veliteli 17. armády umožnila zlepšit situaci na ostrově ´Ka´ /Název ´Ka´ používali Japonci pro Guadalcanal/. Ale nové uspořádání, třebaže bylo z Hjakutakova hlediska žádoucí, nevyhovovalo zjevné potřebě jednotného velení na úrovni oblasti, neboť Imamaura a Jamamoto měli sice velet koordinovaně, ale ve skutečnosti velel každý samostatně!“ Píše ve své knize na str. 210, . generál v. v. Samuel B. Griffitha II., v knize - Bitva u Guadalcanal, II. vydání, Praha 2001., i s použitím některých dat a i z japonských historických zdrojů (viz.17th Army Opns. Sv. II).

Ještě než dne 20. listopadu opouštěl generál Imamura Tokio, dostal od císařského vrchního velení obdobné instrukce, které obdržel i admirál Jamamoto. V instrukcích se hovořilo o tom, že pozemní i námořní vojska budou úzce spolupracovat, aby byly urychleně vybudovány a dokončeny všechny nové letecké základny na Šalamounových ostrovech. Zároveň musí být posílena všechna letecká zařízení a základny, která tam již jsou. Zdůrazněno bylo, že se tak mělo stát již předtím. Totiž již od začátku září se několik vyšších japonských důstojníků, neúspěšně, pokoušelo vysvětlit císaři Hirohitovi na císařském velitelství, že je životně důležité ovládnout vzdušný prostor nad Guadalcanalem. Jenomže přes všechny ty doslova „debakly“, ze září a října a poloviny listopadu, tak všechno takové, pozemní odbor odmítal. Letecké akce v jihovýchodní Asii spočívaly plně na námořnictvu. „Letectvo japonských pozemních sil bylo nasazeno na asijském kontinentu, v Zadní Indii a v Malajsku. Pozemní síly se Guadalcanálského tažení nezúčastnily ani jediným letounem. Ale teď konečně generální štáb ustoupil vytrvalému tlaku námořnictva. Letectvo pozemních sil spolupracovat bude.“ Říkají oba historické zdroje.
Když konečně pokračovalo rozšiřování japonských pozemních leteckých kapacit, měla si Hjakutakova 17. armáda zajistit klíčová postavení pro všechny budoucí ofenzívní akce a námořnictvo, ve stejné době, mělo využít všech prostředků, aby zabránilo Američanům a jejich spojencům, vysílat posily. Zároveň však japonské námořnictvo mělo, poskytovat plnou podporu snaze pozemního vojska, a to ve všech důležitých oblastech jejich snažení. Ve chvíli kdy budou americké letecké síly v oblasti „zcela“ neutralizovány, bude japonskému námořnictvu uloženo, aby na ostrov Guadalcanal dopravovalo plynule posily a všechny zásoby. „Za nějaký čas, přesné datum (japonské) vrchní velitelství nestanovilo, provedou pozemní i námořní vojska společnou akci, dobudou zpět letiště na Gudalcanalu a zlikvidují jeho obránce. Píše na str. 211., generál v. v. Samuel B. Griffith., když stejné cíle jsou popisovány i u všech historických podkladů, viz Použité podklady.
Pro 8. oblastní armádu byly, ve stejné době, okamžitě určeny čerstvé pozemní jednotky, které se měly co nejrychleji začít rozmisťovat v oblasti Rabaulu. V těchto jednotkách byly zahrnuty, kromě dělostřeleckých, tankových, dopravních a ženijních jednotek, také 51. a 6. pěší divize, jakož i 21. smíšená brigáda. Generál Imamura měl rovněž přislíbeno, že mu bude, velice podstatně, doplněna jeho letecká složka, ale byl v tom zase háček. Jeho 6. letecká divize pozemních vojsk, ještě nebyla vůbec shromážděna a zformována (na str. 255. Knihy – Bitva o Guadalcanal, poznámka je z japonského historického pramene - 17th Army Opns. Sv. II., a je uveden následující text redakce, o 6. letecké divizi pozemních vojsk: „Měla být aktivizována v Rabaulu 27. listopadu v síle 54 lehkých bombardérů, 84 stíhaček a 6 průzkumných letounů. Velením byl pověřen generálporučík Giiči Itahana. Příslušné letecké skupiny byly tehdy v Holandské Indii, Malajsku a v jižní Číně.“).
Generál Imamura se jen postupně dozvídal jednotlivé informace o svých jednotkách, včetně výše uvedených faktech o pozemním letectvu mu přiděleném. Ze všeho co se on a jeho štáb dozvěděli, mu vycházelo, že vše bude zdárně dokončeno v průběhu 2. dekády ledna 1943. Proto určil 15. leden 1943, jako datum, kdy bude zahájena Generální ofenzíva, které zcela určitě vyžene Američany z Guadalcanalu a zároveň se podaří dobýt Port Moresby!
Jenomže, jak říká více historických pramenů, „generál Imamura, se určitě neradil s japonským námořnictvem, když určoval 15. leden, jako datum generální ofenzívy…!“
Je tady již, a to na několika místech řečeno, že většina mu přidělených jednotek 8. oblasti, byla totiž velice vzdálena od Rabaulu: Jednotky byly v Japonsku, v Koreji, v Mandžusku a v severní Číně.
No a, pokud japonské císařské vrchní velení předpokládalo (nebo se obávalo), že Američané mohou v těchto osmi nebo devíti týdnech něco podniknout, aby zlepšili své postavení, pak o tom nebylo nikde, v japonských pramenech, ani všeobecné zmínky. Jako kdyby Američané neexistovali a nebyly schopni něco připravit….!!!

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 443.



Zde je ještě náčrt - připomenutí bojů v počátku listopadu 1942, a to v oblasti poloostrova Koli – od 4. do 9. listopadu 1942.
A nyní pojďme také k americkým oddílům, u kterých Vandegrift rozhodl. Jednalo se o jednotky brigádního generála Sebreeho, které dostaly rozkaz, vydat se na západ, proniknout k řece POHA a likvidovat zbytky Hjakutakovy 17. armády, o které se soudilo, že je dezorientována (viz Č 442.).
Ve stejné době, kdy si Sebreeho oddíly ještě v obranném perimetru, „fasovaly“ železné dávky potravin, dodatečné střelivo, solné tabletky a atebrin, pokračoval jeden prapor námořní pěchoty v akcích mimo perimetr. Jednalo se o 2. úderný prapor, kterému velel plukovník Evans Carlson (viz o něm v Č 434., též i v Č435., viz o prostoru Aola, východ ostrova Guadalcanal) a jehož heslo „Kung che“ (Pracujme společně) se brzy stalo běžným termínem v neoficiálním slovníku námořní pěchoty (V poznámce na str. 255., knihy - Bitva o Guadalcanal, generál v. v. Samuel B. Griffith II, Praha 2001, je napsáno: „Carlson dříve sloužil jako pozorovatel u čínské komunistické 8. pochodové armády a od ní přejal heslo „Pracujme společně“, „Pracujme pospolu“. Carlson také v /americké/ námořní pěchotě zavedl organizaci družstev podle principu „bojových skupin“. Každou skupinu vyzbrojil automatickou puškou. Tato trojúhelníková sestava poskytovala družstvu nebývalou taktickou pružnost. Později si první úderný pluk tuto sestavu pozměnil tak, že bylo družstvo složeno z velitele a tří čtyřčlenných „palebných týmů“. Tato organizace se rychle ujala v celé námořní pěchotě.).



Pozdější brigádní generál Evans F. Carlson, foto je majetkem Wikipedie, zde bylo zvětšeno.
Carlsonův prapor byl před dvěma týdny (začátkem listopadu) detašován (vyčleněn) od aolského odřadu (známá práce admirála Turnera, když se pletl do řemesla Vandegriftovi a Geigerovi a chtěl u Aoly, v bažinatém terénu, stavět leteckou základnu…), když 2. úderný prapor dostal rozkaz, aby postupoval ke Koli (viz výběžek Koli východně od Hendersonova letiště) a napadl tak jednotky plukovníka Šodžiho z týlu. Později byl rozkaz pozměněn, když bylo praporu uloženo, aby zaskočil ustupující Japonce. Plukovník Carlson rychle, se svými oddíly, pronikl do vnitrozemí k hornímu toku řeky Balesuny (viz mapu Guadalcanalu s mnoha řekami a místopisem doby) a 10. listopadu zřídil základnu u opuštěné vesnice Biniu. V těchto místech ho poté napadly dvě roty Šodžiho zadního sledu a po celých dalších, celkem 48 hodin, muselo Carlsonovo 400 mužů odrážet několikrát se opakující útoky Japonců. Když byl, po dvou dnech odražen poslední japonský útok, připojil se k Carlsonovým mužům známý podpraporčík Vouza



, domorodý Jacob Vouza, foto je majetkem Wikipedie a bylo zde několikrát zvětšeno
, který se již, z ran japonských bajonetů, z konce srpna, vyléčil. Nyní velel skupině vybraných domorodých průzkumníků a nosičů, což byla vítaná posila 2. úderného praporu. Generál v. v. Samuel B. Griffith II, Praha 2001, na str. 212., pak doslova píše tuto větu: „Vouza, jenž se už úplně zotavil z ran, které utržil koncem srpna, a hrdě vystavoval na odiv Stříbrnou hvězdu, medaili, kterou mu osobně udělil Vandegrift za statečnost v akci proti společnému nepříteli, byl připraven vydat se na pochod.“ V druhé dekádě listopadu, byl připraven i 2. úderný prapor pod velením Carlsona, a tak je mohl od 12. listopadu vézt Vouza se svými průzkumníky po stezce džunglí, nejprve vesnici Asimana, která leží na horním toku řeky Metapona. V těchto místech pak pod velením Carlsona nehlučně obklíčili úderné skupiny rotu Japonců, z nichž většina se právě koupala. Celý masakr trval jen několik minut. Z koupajících se Japonců nikdo nepřežil a úderný prapor neměl čas pohřbívat 120 mrtvol.
Poté Vouzovy pátrači vedli úderný prapor po dalších skrytých cestách, „s železnou zásobou rýže, rozinek, čaje a slaniny.“ Prapor se tak vydal k jižním svahům Austenova pahorku se snahou, že rychle dostihne oddíly plukovníka Šodžiho. Ale bylo patrné, že „zubožení“ japonští vojáci i se svým plukovníkem, pochodovali velice rychle, a třebaže americký úderný prapor zaskočil pár skupinek roztroušených Japonců, ten hlavní voj, i s plukovníkem Šodžim, nedohonil (v poznámce /5/, na str. 255., redakce píše: „Carlsonova hlídková činnost připravila nepřítele asi o 450 mužů za cenu 34 ztrát /z toho 17 padlých/“.).

Pojďme se nyní podívat, jaký byl skutečný stav japonských oddílů Hjakutakovy 17. armády, v polovině listopadu 1942, jak jej popisovala a popisuje, japonská historická literatura do dnešních dnů. Začněme zaznamenaným stavem, který hlásily samotné štáby jednotlivých divizí a pluků na velitelství 17. armády. Příjemná četba hlášení to určitě nebyla a já historický zdroj uvedu až na konci citace, když nejprve základní fakta dám svými slovy. Tak např. Sendaiská divize měla v polovině listopadu, dle hlášení generála Marujami -



general Marujama, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo pro Palbu zvětšeno - z 10 000 důstojníků a mužů, kteří se vylodili v říjnu a listopadu, jen 5 500 bojeschopných vojáků. Podobně na tom byla i 38. divize, jak uvádí ve svých hlášeních generál Sano, který ztratil polovinu vojáků za hrozné katastrofy, která postihla Tanakův poslední „expres“, (najetí 6ti lodí na břeh a předchozí a průběžné bombardování těchto lodí z Hendersonovo letiště). Dále se započítávají zbytky 28. pluku tehdy již mrtvého plukovníka Ičikiho (dva hodně neúplné prapory) a také Kawagučiho 35. brigáda, která doplňovala seznam pěších jednotek, které byly také tak nějak ještě k dispozici.
Hlášení sice říkala, že na Guadalacanalu je v popisované době (polovina listopadu, až konec 2. dekády) stále ještě nějakých 30 000 japonských vojáků všech druhů vojsk a obou složek armády. Jenomže!
Generál Hjakutake skutečně nemohl s celým tím číslem (30 000) ani zdaleka, v druhé dekádě listopadu, počítat. Vždyť, jak říkají tehdejší prameny, tisíce vojáků trpělo podvýživou, byly nemocní a ranění. Zdravotní služba, která v japonské armádě, dle tehdejších měřítek, byla velice primitivní v porovnání se západním standardem, a na Gudalacanalu neposkytovala ani to základní japonské minimum. Tehdy prý se také vůbec nikdo organizačně nesnažil evakuovat těžce raněné do týlových oblastí, a lehčeji ranění a nemocní, se starali sami o sebe, nebo o ně pečovali kamarádi. A co doslova říká japonský historický zdroj, který vznikl přímo z hlášení?
„V přední linii byli vojáci rozestavěni tak, že ti kdo pro nemoc nebo zranění nemohli chodit, byli pověřeni obranou postavení; kdo mohl chodit o holi, obstarával dopravu a staral se o kuchyň v zadních postaveních; ti kdo byli poměrně zdrávi; obtěžovali z týlu nepřítele“ (zde je tzv. poznámka /6/ ve které je na str. 255., uveden historický zdroj celého popisu, a hlavně kurzívou uvedených skutečností - /Seventeenth Army Operations, sv. I. str. 122. - Operace sedmnácté armády, sv. I., str. 122./.
Jenomže skutečnost s bojovou morálkou byla, u Japonců, trochu jiná, než dokonce uváděla i jejich vlastní hlášení, o čemž se měl, velmi brzy, přesvědčit i generál Sebree, jak za chvíli budeme číst. Odhodlanost bojovat byla skutečně takřka nedotčena, „neboť důstojníci a muži této armády, která odmítala uznat porážku, byli plně oddáni úkolu ´zaplašit chmury´ z čela císařova“!
Odhodlanost, s jakou Japonci bojovali proti Američanům, nebyla náhodná, ale pramenila z toho, že si jich jako vojáků nevážili. Vítězství, která prý tehdy, v začátku války, občas Američané dosáhli, pramenila jen z materiální převahy a počtu. Japonci však říkali, že technická převaha není podstatná; „na vážkách bojů bude nevyhnutelně shledána lehčí než nadřazené duchovní vlastnosti…!“
Jen japonští velitelé na Guadalcanalu si uvědomovali – ale Američané v listopadu ještě ne - , že 17. armáda už není schopna útočné akce. Ano. Japonští velitelé mohli tehdy tak nanejvýš doufat, že pokud ty hladové, nemocné a podvyživené japonské oddíly, mohou jen doufat, že udrží své pozice pokud možno nejdále na východě, a to co nejdéle. A Japonci se této naděje nevzdávali, věřili, že to dokážou; terén byl pro ně příznivý. Je všeobecně známo, že „při stavbě obranných zařízení byli Japonci vynalézaví a pilní. Měli instinktivní smysl pro terén (který Američanům úplně chybí.). Plyne to nepochybně z toho, že japonská armáda je v podstatě armáda rolníků. A pravděpodobně proto, že mají přirozený umělecký smysl, jsou Japonci dobří v maskování. Džungle poskytovala jedinečnou a neomezenou příležitost uplatnit individuální i kolektivní zručnost.
Komplex silně opevněných a dokonale skrytých postavení na odvráceném svahu, který teď (konec října a polovina listopadu) 17. armáda budovala západně od řeky Matanikau, byl vybaven těžkými i lehkými kulomety, minomety, granátomety a 77 mm horskými děly. Kromě těchto pěchotních zbraní a několika děl, pro něž byla omezená zásoba střeliva, neměla 17. armáda nic, čím by mohla zadržet Američany, dokud nebude zahájena nová ofenzíva, kterou Imamura stanovil na polovinu ledna 1943, píše na str. 213., jako výběr faktů, z osobních zkušeností, též, z japonských hlášení /viz. Seventeenth Army Operations, sv. I., - Operace sedmnácté armády, sv. I./., generál v. v. Samuel B. Griffith II, Praha 2001.).

A nyní se, s datem středa 18. listopadu 1942, krátce po rozbřesku, vracíme k podplukovníku Bernardu B. Twombleymu, který se svým praporem ze 182. pěšího pluku, překročil, po lávce zbudované ženisty „pověstnou“ řeku Matanikau. Dále pak jednotky praporu postupovaly v zástupu, terénním pochodem k pahorku č. 66, na nejvzdálenějším okraji zvolené útočné čáry. Popsané pronikání džunglí a následný postup byl velice náročný úkol i pro adaptované a zvyklé oddíly na ostrově, jenomže Twombleyho prapor takovou jednotkou ještě vůbec nebyl. Podplukovníkovy vojáci, „kteří se vylodili teprve před šesti dny, nebyli ještě zvyklí na vlhké horko (stále platil systém – hozen do vody a plav, nauč se to!)“.
Všichni vojáci si nesli plnou dávku střeliva, dále taky vody a potravin, na několik dní. Bylo vidět přesně ty vojáky, kteří ještě neuměli poslouchat a nespolkli, dle rozkazu „solnou tabletu“ - za nedlouho se totiž zhroutili…!
Přes všechny potíže nováčků se k večeru, 18. listopadu, dostal prapor na místo, a když se setmělo a přilehlá údolí začala mizet, připravil se prapor na pahorku č. 66 k obraně. Měli velké štěstí, neboť se očekávaný japonský noční útok nedostavil…!

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 444.

Další den, tedy ve čtvrtek 19. listopadu ráno, vyslal velitel pluku svůj 1. prapor přes řeku Matanikau a ještě než bylo poledne, začaly se útočné roty podplukovníka Francise F. MacGowana, zakopávat na hřebenech, necelých 100 yardů východně od výběžku Cruz (viz mapu řek a míst na Guadalcanalu, nebo náčrt v - Č 441., úvodní náčrt, pod lupou). Tím však vlastně vznikla, mezi MacGowanovým levým a Twombeyovým pravým bokem mezera, skoro jednu celou míly, kterou vyplňovala jen změť pahorků, příkrých svahů a zarostlých roklí. A tam právě vznikl „kámen úrazu“, - „respektive problém“.
Byl pátek dne 20 listopadu, když ihned za rozbřesku, zaútočily japonské jednotky. Opět, jako již po mnohokrát předtím, znovu japonské oddíly dokázaly přímo „ vytušit a doslova vyhmátnout“ slabé místo v americké obraně. Udeřili na levý bok MacGowanova postavení. Trvalo jen pár minut a okamžitě se rozpoutal střelecký souboj na frontě široké 700 yardů, ale nebylo to ve prospěch americké strany. A Japonci začali stupňovat svůj tlak na americký prapor, který začal ustupovat. O celém vývoji střetnutí nám podává, ze zápisů, přehled generál v. v. Samuel B. Griffith II, Praha 2001, na str. 214., ve své knize Bitva o Guadalcanal, ale také další zdroje, viz Použité podklady:
„V této kritické situaci generál Sebree přišel do předních linií. Shledal, že prapor je otřesen, ale jeho osobním zásahem, úsilím jeho G-3, podplukovníka Paula A. Gavena, a povzbuzováním velitele praporu se podařilo ústup zastavit. Vojáci se shromáždili, přešli do protiútoku a pronikli až za čáru, kterou zaujímali ráno. Ale japonská děla a minomety brzy tento nový postup zadržely (zde je pak vysvětlen důvod, poznámka /7/, proč byli Japonci úspěšní – v knize Bitva o Guadalcanal, str. 255, je pak charakteristika japonského minometu ráže 90mm, která zní: „Japonský 90mm praporní minomet byl mimořádně přesnou a účinnou zbraní, která předčila americký 81mm minomet. V dosahu 10 yardů od místa výbuchu byl nárazový účinek jeho tenkostěnné vysoce výbušné miny obrovský, v některých případech i smrtelný. Japonské minometné posádky byly výkonné; obvykle dokázaly najít dobrá postavení pozorovatele a minomety často přemisťovaly. Americké minomety je nemohly zasáhnout, a když byla vyžádána dělostřelecká palba na jejich předpokládaná postavení, odpověděly devadesátky vždy přesnou soustředěnou palbou na americké přední frontové linie a pak se přemístily. První dojem – že vlastní dělostřelectvo střílí příliš krátce – vyvolal přesně onu reakci, jakou Japonci očekávali – ustrašené volání: ´Přestaňte střílet do vlastních!´ Námořní i pozemní pěšáci se takto mnohokrát nechali nachytat, než si uvědomili, oč jde.).“
Ale pokračujme v boji, jak je zachycen v hlášeních. Generál Sebree byl nucen nasadit do vzniklé mezery 164. pluk, a to mezi MacGowena a Twombleyho, Jenomže Japonci se takřka doslova „zakousli“ do svých pozic, a rozhodli se, že Američané zde prostě nepostoupí. Ale zarputilý byl i generál Sebree, který stejně rozhodně nasadil přidělený osmý pluk námořní pěchoty. Zároveň k tomuto nařízení přidal další, když nařídil námořním pěšákům, aby ustoupili o 300 yardů, a dělostřelectvo vzápětí zahájilo třicetiminutovou palebnou přípravu. Jakmile byla dělostřelecká příprava zastavena, prošly Jeschovy útočné prapory 164. plukem. Ale ani námořní pěšáci nesplnili generálovo krvežíznivé očekávání a hned nezvítězily. V zápise se k tomu objevuje: „Námořní pěšáky čekalo překvapení. Šli kupředu sebevědomě, aby pozemnímu vojsku ukázali, jak se to dělá, ale nakonec ukázali nepříteli paty“ (zde je pak poznámka /8/, ve které je historický zdroj, této kurzívou, v uvozovkách, řečeného textu: Johnson, Richard W: Follow Me! The Story of Second Marine Division In World War II. str. 166., v překladu: Následuj mě! Příběh druhé námořní divize ve druhé světové válce.).“
Útok vedený námořní pěchotou se nedostal z místa a pak dostal dne 23. listopadu generál Sebree od generála Vandegrifta rozkaz, aby celou akci přerušil a nechal jednotky zakopat se na linii, na kterou se bezpečně dostaly, a kterou bezpečně držely. Tato čára obrany se pak stala pozdější čárou útoku přes řeku POHA.

Byl čtvrtek dne 26. listopadu 1942, když se generálporučík Imamura oficálně ujal velení v 8. armádní oblasti (Eighth Area Army)



General Hitoshi Imamura
Na svěřených mu bojištích byla velice chmurná situace na Guadalcanalu a na Nové Guineji. Než se měly dostavit slíbené posily, musely se v řečených oblastech japonské síly jen a jen houževnatě bránit. Generál Imamura tak především k nim připomínal a zapřísahal je, aby tento úkol splnili. Ke všem, ale především k těm na Guadalacanalu a na Nové Guineji, vydal rozkaz ve formě poselství, které v překladu z japonských historických pramenů znělo:

„POSELSTVÍ VŠEM DŮSTOJNÍKŮM A MUŽŮM.
Poslušen císařského rozkazu, přejímám tímto velení armády osmé oblasti.
Všichni důstojníci a muži pod mým velením, kteří se zúčastnili akcí na Šalamounových ostrovech a v oblasti východní Nové Guineje, bojovali v tuhých a krvavých bitvách po dlouhou dobu, od počátku akcí snášeli útrapy, vedro a hlad a zdolávali džungle a strmé horské svahy za neustálých útoků nepřátelských letounů. Tím mařili protiofenzívu amerických a australských sil a působili paniku v jejich řadách.
Nad vaší loajalitou a statečností by i bohové zaslzeli. Chtěl bych vám, důstojníci a muži, vyjádřit nejvyšší uznání a vděčnost za vaši bojovou statečnost a zároveň upřímné politování duším těch, kteří zahynuli na zranění a nemoci.
Výsledek války o východní Asii, která rozhodne o osudech říše, závisí výlučně na armádě této oblasti
Jsem pevně odhodlán, jako vy všichni, důstojníci a muži, překonat zaníceným a nepřemožitelným bojovým duchem všechny potíže a nepřítele porazit.
Vy všichni, důstojníci a muži, uvědomte si odpovědnost uloženou armádě této oblasti a učiňte vše, abyste splnili své povinnosti v duchu loajality a vlastenectví, abyste přinesli klid srdci Jeho Veličenstva. To je mé poselství vám všem.“

Na americké straně, ve stejný čtvrtek 26. listopadu slavili na ostrově Guadalcanal „Den díkuvzdání“ a americký admirál Halsey se skutečně postaral o to, že byl pro každého „krocan s brusinkami“. Vandegriftovi příslušníci 1. divize námořní pěchoty, měli tehdy skutečně pádný důvod, nad porcemi krocana s brusinkami, vzdávat hold. To proto, že „1. divize námořní pěchoty dostala totiž rozkaz k přesunu“.
Ano, počátkem prosince roku 1942 měla tato divize opustit „OSTROV“ a odjet do Austrálie, kde měla nějaký čas odpočívat a přitom měla být reorganizována. Její místo měla zaujmout „25. divize pozemních vojsk, která byla podřízena generálu MacArthurovi“. Generál Marshall



General George Marshall
, z pozice náčelníka amerických generálních štábů tehdy nařídil, aby byla 25. divize přesunuta na Guadalcanal. Tohle opatření bylo uspokojivě splněno až po sérii velkého dohadování. MacArthur



General MacArthur
si totiž tehdy přál obojživelnou divizi; „nabídl pětadvacátou výměnou za první“. Jenomže tehdy generál MacArthur vůbec nevěděl, v jakém že to stavu tehdy byla Vandegriftova 1. divize námořní pěchoty. Totiž tato první divize námořní pěchoty již nebyla takřka bojeschopná. Divize byla vyčerpaná a umořená malárií.
O jejím skutečném stavu generál v. v. Samuel B. Griffith II, Praha 2001, na str. 215., a 216., ve své knize Bitva o Guadalcanal., doslova píše, cituji:

„Zdravotní statistiky neříkají všechno, ale čísla jsou přesto výmluvná: v říjnu téměř 2 000 onemocnění malárií; v listopadu kromě posledního týdne přes 2 500 dalších. To zahrnuje jenom případy přijaté do divizních nemocnic; další stovky polykaly chininové tabletky přidělované na ošetřovnách jenom nemocným. Mnoho mužů, kteří byli za méně vypjatých okolností uznáni za ´služby neschopné´ nebo ´schopné lehčí služby´, pracovalo, chodilo na hlídky, bojovalo. Kritická teplota byla 103 stupně Fahrenheita (přes 39,4° C). Kdo měl nižší horečku, nebyl považován za nemocného.
Divize jako jeden muž se třásla, potila, jedla chinin a čekala.“


Nyní budou opět dva pondělky pana kolegy Jarla - Bitva u Tassaforongy.

Použité podklady:

Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004. Clemens, Martin.
Americký orel proti vycházejícímu slunci, Alan Schom.
Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
Guadalcanal Diary, New York 1943, TREGASKIS, Richard.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
Jacobsen, Philip H., Station AL – Guadalcanal. A Full Service WWII Cryptologic Unit, Cryptologic 31, 2007, s. 57-75.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan
Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt.
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943. Dalibor Vácha, 2018.
Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan, Hammel, Eric, New York 1992.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku, Eric Hammel.
Nezapomenutelný Guadalcanal, MERILLAT, HERBERT C., Praha 2007.
No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66. TWINING, Merrill B.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Pád nedobytné pevnosti Singapur, Peter H. Gryner.
Pearl Harbour, Ivan Brož.
Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.). HOUGH, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston, editor.
Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001., Hoyt, Edwin P.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl), Edwin P. Hoyt.
Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945, Dan Van Der Vat.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje, Edwin P. Hoyt.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.


Případné doplnění a diskuzi směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=128 ... &start=560