Nakajima Ki-84 Hayate
Napsal: 3/12/2005, 21:39
Nakajima Ki-84 Hayate / Frank
Práce na projektu stíhacího letounu Nakajima Ki-84 byly zahájeny na počátku roku 1942, velení císařského armádního letectva vydalo specifikace na stíhací letoun, který měl nahradit Nakajimu Ki-43 Oscar. Požadavky byly vysoké maximální rychlost 680 km/h, schopnost operovat po dobu půldruhé hodiny ve vzdálenosti 400 km od základny a vyzbroj: dvojice kanónů Ho-5 a dvojice kulometů Ho-103. Obratnost měla být vysoká, důraz byl kladen i na pasivní bezpečnost osádky a tak bylo počítáno s instalací samosvorných obalů nádrží a pancéřováním kabiny. S motorem se počítalo a byl to výkonný typ Nakajima Ha-45 - armádní verze motoru Nakajima NK9A Homare, byl to dvouhvězdicový osmnáctiválec.
Projektu se ujal Toru Koyama. Práce probíhaly ve vývojových dílnách v Otě. V března roku 1943 byl první prototyp Ki-84 dokončen a o měsíc později započaly zkoušky, které ukázaly, že se jedná o letadlo dobrých letových vlastností. Motor Ha-45-11 dosahoval výkonu 1820 koní, a to i díky vstřikováním směsi vody a metanolu. Jednonosníkové křídlo vybaveno japonskou obdobou Fowlerových vztlakových klapek a v každé polovině křídla byly dvě nádrže paliva. Hlavní nádrž byla v těžišti stroje. Firma Nakajima se snažila reagovat na všechny připomínky pilot, kteří se zúčastnili zalétávání a tak na letounech ověřovací série bylo provedeno mnoho změn. Těchto letadel bylo vyrobeno 83. Měnilo se např. vzepětí křídel, vyústění výfuků, tvar ocasních ploch a byly odstraňovány závady na hydraulice. Tímto agilním postojem se Nakajimě podařilo zlepšit vlastnosti letounu.
V roce 1943 bylo několik letadel ověřováno na bojišti v Číně. Výroba zatím nebyla sériová a to znamenalo, že byla pomalá, ale vše bylo průběžně připravováno pro plynulý přechod na výrobu sériovou. Motory nepracovaly spolehlivě a motorářské oddělení se zatím neúspěšně snažilo odstranit závadu tohoto motoru, neočekávaně ztrácel výkon. To se podařilo odstranit až u Ha-45-23.
V dubnu roku 1944 začala továrna v Otě se sériovou výrobou a prvních 42 letadel bylo dodáno s motory Ha-45-11, Ha-45-12 a Ha-45-21. Letoun byl zařazen do výzbroje jako: „armádní stíhací letoun typ 4 model 1“ a bylo mu přiděleno bojové jméno Hayate - vichřice. Od dubna 1944 se do výroby zapojila továrna v Ucunomiji. Výroba stoupala a i za cenu překonávání potíží a problémů s materiálem, surovinami i vlastními lidmi, tedy s jejich nekvalifikovaností. Nezapoměňme, že už se pomalu blížil konec války, ale i tak bylo dodáváno průměrně 200 letadel měsíčně.
Vyráběny byly především stíhačky Nakajima Ki-84-Ia Ko s výzbrojí dvou kulometů Ho-103 uložených v trupu a ze dvou kanónů Ho-5 uložených v křídlech. Proti těžkým bombardérům byla vyráběna verze Ki-84-Ib Otsu, jenž nesla čtyři kanóny Ho-5, Malý počet letadel nesl v křídlech dva kanóny Ho-155 ráže 30 mm a dva kulomety Ho-103 nad motorem to byla verze Hei neboli Ki-84-Ic. Pod křídla bylo možno zavěsit dvě pumy s maximální hmotností 250 kg, nebo dvě přídavné nádrže s kapacitou po 200 litrech.
Stíhací letoun Nakajima Ki-84 Hayate byl velice úspěšný a získal si tu nejlepší pověst a požíval velkou oblibu pilotů pro svou snadnou pilotáž. Beze zbytku se vypořádal se všemi úlohami, které na něj byly kladeny. Od srpna roku 1944 bojoval na všech bojištích a byl považován za nejlepší japonskou stíhačku vůbec. Od Spojenců se mu dostalo nejvyššího uznání a dostal přiděleno kódové jméno Frank. Výroba dodala 3382 letadel.
Existovaly i další projekty, které počítaly s montáží výkonnějších typů motorů, popřípadě i s motorem Ha-45 Ru, kterému zajišťoval výkon ve velké výšce turbokompresor. Žádný takový projekt nebyl realizován. Došlo na výrobu úsporných verzí, které přinesl nedostatek hliníku a dalších surovin. V průběhu roku 1944 byly vyráběny dřevěné části trupu a křídel a po spojení s drakem Ki-84 vznikla verze Ki-84-II KAI, ze které bylo vyrobeno pouze několik strojů s motory Ha-45 23 a Ha-45-25.
Japonci neměli dostatek zkušeností s dřevěnou konstrukcí, která by vykazovala i odpovídající pevnost, proto dva inženýři továrny Tachikawa odcestovali do Barmy a zde studovali zbytky sestřeleného Mosquita. Oba potom své zkušenosti využili při stavbě letadla Tachikawa Ki-106. Vzhledově to byla Ki-84, ovšem nyní s dřevěnou konstrukcí. Prototyp byl velmi těžký, jeho hmotnost byla o téměř 450 kg vyšší než Ki-84-Ia. Následovala opatření, která měla za úkol snížit hmotnost, to se stalo a 120 kg bylo dole, ale za cenu redukce výzbroje na pouhé dva kanóny Ho-5.
Další cestou bylo vyměnit některé duralové nosníky za ocelové a pro úsporu hmotnosti jako potahu na méně exponovaných místech použít plátno – to byla idea, na základě které byl postaven typ Nakajima Ki-113. Byl upraven ze sériového letounu Nakajima Ki-84 Hayate, ale hmotnost byla vyšší o 200 kg, než vážil Ki-84-Ib. Letoun byl snad i zalétán v červnu a červenci 1945.
Třetím pokusem, který měl za úkol odstranit nedostatek nějaké suroviny nebo dílu byl letoun Manshu Ki-116. Protože motorů Ha-45 byl nedostatek a to zejména v Mandžusku, kde firma Manshu vyráběla licenční Ki-84, byl zde vyvíjen na základě Ki-84, ale s běžně dostupným motorem Mitsubishi Ha-112-II se startovním výkonem 1500 koní. Výkon byl menší, ale také hmotnost letadla byla o 400 kg menší, výkony byly přijatelné míru a nvíc se zlepšila obratnost letounu. Trojlistá vrtule byla použita z průzkumného typu Mitsubishi Ki-46-III, který zde byl licenčně vyráběn. Slibný vývoj ukončila kapitulace Japonska.
Práce na projektu stíhacího letounu Nakajima Ki-84 byly zahájeny na počátku roku 1942, velení císařského armádního letectva vydalo specifikace na stíhací letoun, který měl nahradit Nakajimu Ki-43 Oscar. Požadavky byly vysoké maximální rychlost 680 km/h, schopnost operovat po dobu půldruhé hodiny ve vzdálenosti 400 km od základny a vyzbroj: dvojice kanónů Ho-5 a dvojice kulometů Ho-103. Obratnost měla být vysoká, důraz byl kladen i na pasivní bezpečnost osádky a tak bylo počítáno s instalací samosvorných obalů nádrží a pancéřováním kabiny. S motorem se počítalo a byl to výkonný typ Nakajima Ha-45 - armádní verze motoru Nakajima NK9A Homare, byl to dvouhvězdicový osmnáctiválec.
Projektu se ujal Toru Koyama. Práce probíhaly ve vývojových dílnách v Otě. V března roku 1943 byl první prototyp Ki-84 dokončen a o měsíc později započaly zkoušky, které ukázaly, že se jedná o letadlo dobrých letových vlastností. Motor Ha-45-11 dosahoval výkonu 1820 koní, a to i díky vstřikováním směsi vody a metanolu. Jednonosníkové křídlo vybaveno japonskou obdobou Fowlerových vztlakových klapek a v každé polovině křídla byly dvě nádrže paliva. Hlavní nádrž byla v těžišti stroje. Firma Nakajima se snažila reagovat na všechny připomínky pilot, kteří se zúčastnili zalétávání a tak na letounech ověřovací série bylo provedeno mnoho změn. Těchto letadel bylo vyrobeno 83. Měnilo se např. vzepětí křídel, vyústění výfuků, tvar ocasních ploch a byly odstraňovány závady na hydraulice. Tímto agilním postojem se Nakajimě podařilo zlepšit vlastnosti letounu.
V roce 1943 bylo několik letadel ověřováno na bojišti v Číně. Výroba zatím nebyla sériová a to znamenalo, že byla pomalá, ale vše bylo průběžně připravováno pro plynulý přechod na výrobu sériovou. Motory nepracovaly spolehlivě a motorářské oddělení se zatím neúspěšně snažilo odstranit závadu tohoto motoru, neočekávaně ztrácel výkon. To se podařilo odstranit až u Ha-45-23.
V dubnu roku 1944 začala továrna v Otě se sériovou výrobou a prvních 42 letadel bylo dodáno s motory Ha-45-11, Ha-45-12 a Ha-45-21. Letoun byl zařazen do výzbroje jako: „armádní stíhací letoun typ 4 model 1“ a bylo mu přiděleno bojové jméno Hayate - vichřice. Od dubna 1944 se do výroby zapojila továrna v Ucunomiji. Výroba stoupala a i za cenu překonávání potíží a problémů s materiálem, surovinami i vlastními lidmi, tedy s jejich nekvalifikovaností. Nezapoměňme, že už se pomalu blížil konec války, ale i tak bylo dodáváno průměrně 200 letadel měsíčně.
Vyráběny byly především stíhačky Nakajima Ki-84-Ia Ko s výzbrojí dvou kulometů Ho-103 uložených v trupu a ze dvou kanónů Ho-5 uložených v křídlech. Proti těžkým bombardérům byla vyráběna verze Ki-84-Ib Otsu, jenž nesla čtyři kanóny Ho-5, Malý počet letadel nesl v křídlech dva kanóny Ho-155 ráže 30 mm a dva kulomety Ho-103 nad motorem to byla verze Hei neboli Ki-84-Ic. Pod křídla bylo možno zavěsit dvě pumy s maximální hmotností 250 kg, nebo dvě přídavné nádrže s kapacitou po 200 litrech.
Stíhací letoun Nakajima Ki-84 Hayate byl velice úspěšný a získal si tu nejlepší pověst a požíval velkou oblibu pilotů pro svou snadnou pilotáž. Beze zbytku se vypořádal se všemi úlohami, které na něj byly kladeny. Od srpna roku 1944 bojoval na všech bojištích a byl považován za nejlepší japonskou stíhačku vůbec. Od Spojenců se mu dostalo nejvyššího uznání a dostal přiděleno kódové jméno Frank. Výroba dodala 3382 letadel.
Existovaly i další projekty, které počítaly s montáží výkonnějších typů motorů, popřípadě i s motorem Ha-45 Ru, kterému zajišťoval výkon ve velké výšce turbokompresor. Žádný takový projekt nebyl realizován. Došlo na výrobu úsporných verzí, které přinesl nedostatek hliníku a dalších surovin. V průběhu roku 1944 byly vyráběny dřevěné části trupu a křídel a po spojení s drakem Ki-84 vznikla verze Ki-84-II KAI, ze které bylo vyrobeno pouze několik strojů s motory Ha-45 23 a Ha-45-25.
Japonci neměli dostatek zkušeností s dřevěnou konstrukcí, která by vykazovala i odpovídající pevnost, proto dva inženýři továrny Tachikawa odcestovali do Barmy a zde studovali zbytky sestřeleného Mosquita. Oba potom své zkušenosti využili při stavbě letadla Tachikawa Ki-106. Vzhledově to byla Ki-84, ovšem nyní s dřevěnou konstrukcí. Prototyp byl velmi těžký, jeho hmotnost byla o téměř 450 kg vyšší než Ki-84-Ia. Následovala opatření, která měla za úkol snížit hmotnost, to se stalo a 120 kg bylo dole, ale za cenu redukce výzbroje na pouhé dva kanóny Ho-5.
Další cestou bylo vyměnit některé duralové nosníky za ocelové a pro úsporu hmotnosti jako potahu na méně exponovaných místech použít plátno – to byla idea, na základě které byl postaven typ Nakajima Ki-113. Byl upraven ze sériového letounu Nakajima Ki-84 Hayate, ale hmotnost byla vyšší o 200 kg, než vážil Ki-84-Ib. Letoun byl snad i zalétán v červnu a červenci 1945.
Třetím pokusem, který měl za úkol odstranit nedostatek nějaké suroviny nebo dílu byl letoun Manshu Ki-116. Protože motorů Ha-45 byl nedostatek a to zejména v Mandžusku, kde firma Manshu vyráběla licenční Ki-84, byl zde vyvíjen na základě Ki-84, ale s běžně dostupným motorem Mitsubishi Ha-112-II se startovním výkonem 1500 koní. Výkon byl menší, ale také hmotnost letadla byla o 400 kg menší, výkony byly přijatelné míru a nvíc se zlepšila obratnost letounu. Trojlistá vrtule byla použita z průzkumného typu Mitsubishi Ki-46-III, který zde byl licenčně vyráběn. Slibný vývoj ukončila kapitulace Japonska.