Bitva o Guadalcanal - 3. část, čas nejtěžších bojů

[Nelson]

Počátkem října tvořily jádro amerických sil na ostrově 1., 5. a 7. pluk námořní pěchoty. 7.10 se čelní jednotky 5. a 7. pluku dostaly do kontaktu s japonskými jednotkami. Během následujících dvou dní byla obě nepřátelská předmostí zničena. Americké jednotky překročily řeku Matanikau a ve třech proudech postupovaly na sever k pobřeží. Nejzápadněji vysunutý první prapor podplukovníka Pullera jako jediný narazil na nepřítele. Ve dvou stržích objevil asi 700 Japonců. Puller okamžitě odeslal příslušné údaje dělostřelcům a jeho prapor se připojil ke kanonádě svými minomety a kulomety. Po několika desítkách minut už nebylo na koho střílet, z obklíčené oblasti neunikl jediný japonský voják. Po dokončení se americké jednotky stáhly ke svým liniím a dva prapory obsadily oblast ústí Matanikau.

V noci z 9. na 10.10. přibyl na ostrov velitel 17. armády generálporučík Harujoši Hjakutake. Během následujících dnů se zvýšil počet Japonců na ostrově na téměř 20000 mužů včetně elitní divize Sendai. Hned první výsadek se však neobešel bez problémů, doprovodný svaz japonských křižníků narazil na TF-34 kontraadmirála Scota a došlo k bitvě u mysu Esperance. Tu jsem stručně popsal zde, výsledkem byla porážka a zahnání japonského svazu. Mezitím se však podařilo vylodit první tisícovku Japonců, děla a houfnice divizního dělostřelectva, několik lehkých tanků a hlavně desítky tun zásob a munice. Na zpáteční cestě japonské lodě propluly místem noční bitvy a vylovily několik stovek trosečníků. Byly při tom napadeny Dauntlesy a dva torpédoborce úder nepřežily.

Také Američané posilovali. 13. října se u Lungy vylodily první tři tisícovky mužů 164.pluku divize Americal s protitankovými a horskými děly, municí a benzínem a okamžitě zaujaly pozice na obranné lini. Vandegriftovu velení nyní podléhalo asi 23000 mužů na Guadalcanalu a dalších téměř 5000 na ostrově Tulagi. Velitel kaktusového letectva generál Geiger měl k dispozici 90 letounů a všichni si mysleli, že to nejhorší je za nimi. Ještě 13.10. před polednem však nad letiště dorazilo 24 japonských bombardérů a útok byl velmi přesný. Když se ženisté pokoušeli opravit poškozené dráhy zaútočilo dalších 15 strojů G4M. Do toho se zapojila i nová japonská děla a výsledkem bylo ochromení letiště na mnoho hodin.

Nikdo však netušil co se stane v noci. Po setmění se přiblížily bitevní lodě Kongo a Haruna a speciálními tříštivými a zápalnými granáty ráže 14'' napadly krátce po půlnoci Henderson. Palbu korigovaly hydroplány a tak většina ze skoro 1000 granátů skončila tam kde měla. Letiště bylo zdevastováno, zásoby benzínu z velké části shořely a z 90 letadel jich bylo v jakž takž použitelném stavu necelých 40. Hned ráno obnovila palbu japonská děla a krátce po poledni americké pozice napadly dvě vlny G4M. I přesto se mořským včelám (americké ženijní jednotky CB) podařilo letiště opravit do té míry, že odpoledne odstartovaly dva Dauntlesy na průzkum. Ty se po chvíli vrátily se zprávou že objevily japonský konvoj s posilami.
Do vzduchu šly jediné čtyři SBD a sedm stíhaček s podvěšěnými pumami. Podařilo se lehce poškodit pouze jediné plavidlo, na víc Američané neměli síly. V noci se vrátili Japonci, těžké křižníky Čókai a Kinugasa vystřílely svých 750 granátů ráže 8'' a po jejich odplutí se zdálo, že americký výsadek už neexistuje. Hlavní dráha letiště byla jen souvislá řada kráterů, překvapivě však byla použitelná nová krátká dráha označovaná jako Stíhací 1. Americkým vojákům se podařilo najít v džungli menší množství rozházených barelů s benzínem a několik posledních letounů napadlo Japonce kteří se vyloďovali jen 16 kilometrů odtud. Postupně se podařilo uvést do letuschopného stavu přes 20 letadel a ty celé odpoledne ztrpčovaly život vyloďovaným Japoncům. Tři transportní lodě byly nuceny kvůli škodám najet na břeh a zbytek byl zahnán od ostrova. Velké ztráty utrpěly také vyloděné jednotky a Japonci přišli o velkou část vyložených zásob.

Protivník se opět pokusil napadnout Henderson bombardéry, nálet byl ale odražen a 17 japonských strojů šlo k zemi. V noci se však opakoval známý scénář, japonské křižníky vyprázdnily své muniční sklady a letiště se opět změnilo v rozorané pole. Protže v té době probíhala operace Torch, nemělo americké námořnictvo v Pacifiku k dispozici transportní lodě pro dopravu zásob a tak byl podnikány zoufalé pokusy zásobovat ostrov ponorkami, starými přestavěnými torpédoborci a upravenými letouny B-17.
Navíc vyvstal vážný problém v osobě velitele oblasti viceadmirála Ghormleyho. Bylo jasné, že na svěřenou funkci nestačí a tak byl v polovině října vystřídán viceadmirálem Halseyem. Zároveň byla do jižního Tichomoří odvelena 25. pěší divize, z Atlantiku se přesunovala bitevní loď Indiana, z opravy se vracela Enterprise a dorazilo několik desítek ponorek a těžkých bombardérů. Kvůli operacím v severní Africe to však byly jediné dosažitelné posily.

Mezitím Japonci dokončili přesun vlastních jednotek a na druhou polovinu října naplánovali nový útok. Admirál Jamamoto soustředil do Truku velké námořní síly a 11.10 je vyslal aby ve spolupráci z Hjakutakeho jednotkami zničily americké síly na Guadalcanalu a ve vodách Šalamounova souostroví. Čtyři bitevní a čtyři letadlové lodě s doprovodem těžkých křižníků a desítek torpédoborců pod velením viceadmirála Konda měly dost sil na to aby rozdrtily vše co proti nim mohl nepřítel nasadit. Tato síla se střetla s americkým svazem v bitvě u ostrovů Santa Cruz. Američané byli nuceni ustopit a přišli o letadlovou loď Hornet. Těžké ztráty však utrpělo japonské palubní letectvo, padlo dalších téměř 150 pilotů a Jamamotovi už z těch stovek perfektně vycvičených pilotů z prvního období dálky nezbylo prakticky nic.

Na ostrově mezitím došlo k další krvavé bitvě. Hjakutake svěřil hlavní roli asi 7000 Japoncům z divize Sendai generálporučíka Marujamy. Pod velením Kavagučiho měli zaútočit z jihu přes Edsonův hřeben, tedy v místě kde selhala předchozí japonská ofenzíva. Ve stejnou dobu překročí jiný japonský proud za podpory tanků a děl ústí Matanikau a napadne Američany od západu. Třetí kolona mezitím přebrodí řeku asi dva kilometry od pobřeží a ovládne jihozápadní přístupy k letišti. Všechny tři kolony mělo podpořit palubní letectvo a těžká lodní děla.
A opět se při plánování objevily staré chyby. Generál Kavaguči se marně pokoušel vysvětlit, že džungle je při dlouhém přesunu skoro stejný nepřítel jako Američani, Hjakutake jeho slova považoval pouze za pokus omluvit nejen svou zářijovou porážku ale i debakl plukovníka Ičikiho z dřívější doby. A tak se tisícovky vojáků elitní 2. divize vydali 16.10. na namáhavý pochod. Kromě vlastní výstroje vlekli rozebraná horská děla a minomety i s municí. Každý z nich měl na zádech naloženo 30-40 kilo a procházeli terénem kde ujítí sta metrů někdy trvalo i více než hodinu. Už po několika dnech byly japonské jednotky na pokraji vyčerpání.

Američané útok očekávali, nevěděli však kde k němu dojde. O Marujamových jednokách postupujících na jih nevěděli, předpokládali rozsáhlý útok ze západu přes Matanikau. Celá americká linie měřila skoro 30 km a Vandegrift měl k dispozici jen třináct nekompletních pěších praporů a divizní dělostřelectvo.

Podle plánů měly japonské jednotky na jihu dosáhnout nástupních prostorů 21.10 a dalšího dne zaútočit. Protože se však ještě potácely neschůdným terénem byl útok o 48 hodin odložen. Ani to však vyčerpaní vojáci nezvládli, došlo tedy k dalšímu odkladu, Kavaguči byl obviněn z neschopnosti a za trest zbaven velení. Zpráva o druhém odkladu se však nedostala ke všem velitelům a tak jednotky určené k útoku od západu překročily řeku a zaútočily podle původních směrnic upravených podle první změny termínu. Jediným výsledkem tohoto úderu však bylo 12 zničených tanků a 600 mrtvých na japonské straně.

Tento útok však utvrdil Vandegrifta v přesvědčení, že hlavní úder bude veden ze západu. Všemi dostupnými jednotkami posiloval západní perimetr a tak se stalo, že na směru hlavního japonského náporu zbyly v zákopech dva oslabené prapory. Jediné co je chránilo byly řídké zátarasy z ostnatého drátu. Japonci naplánovali začátek akce na 24. října na 17.00, tropický liják však vše změnil. Před půlnocí, kdy konečně přestalo pršet konečně udeřili. Útok byl tak prudký, že smetl předsunutá postavení a zarazil se až o hlavní a jedinou obrannou linii. Zasáhlo americké dělostřelectvo a minomety a Vandegrift začal okamžitě přisunovat zálohy. Boj trval až do rána kdy byli Japonci zatlačeni zpět, jen jedné skupině se podařilo prorazit. Více než dva dny se potom tato malá jednotka skrývala v americkém týlu, pro Japonce měl ale tento průnik vážné následky. Generál Marujama se totiž mylně domníval, že se podařilo dobýt letiště a ohlásil to Jamamotovi. Z Nagumových lodí odstartovala velká skupina letadel a pokusila se přistát na „právě obsazeném“ letšti. Americké stíhačky však až na tři všechny Japonce sestřelily.

Ráno čekal na obránce stejný pohled jako před měsícem. Jižní úbočí hřebene pokrývaly hromady mrtvých, další stovky těl byly v džungli v nástupních prostorech kde je dostala americká děla a minomety. To však nebyl konec. Další noc zaútočili Japonci znovu a výsledkem byly další stovky padlých. To už bylo na japonského generála příliš a nařídil ústup. Opět se opakovala situace zpřed měsíce. Vojáci jedli kořínky a kůru a umírali po desítkách vyčerpáním. Sendaiská divize se rozpadla a přestala existovat jako bojové uskupení. Elitní vojáci se změnili ve skupinu ubožáků jejichž jediným cílem bylo sehnat cokoliv k jídlu.
Zbýval ještě třetí japonský proud útočící od jihozápadu. Také jej zdržela neprostupná vegetace a tak zaútočil v době kdy již ostatní jednotky ustupovaly. I zde byl úder odražen a i zde byly na straně útočníka stovky mrtvých.

Výsledky bitvy byly katastrofální, jen na úbočí Krvavého hřebene a v jeho okolí bylo napočítáno skoro 950 „celých“ mrtvol a dalších několik stovek roztrhaných těl. Celkové japonské ztráty se odhadují na 5-6 tisíc. Oproti tomu americké jednotky ztratily jen asi 200 mužů a přibližně stejný počet byl zraněn. Japonci začínali střízlivět ze své nemoci z vítězství ale zaplacená cena byla strašná.

---

Poprvé za tři měsíce se začaly v amerických štábech objevovat první náznaky optimismu. Bylo odraženo několik japonských pokusů vyhnat Američany z ostrova a navíc se dařilo průběžně posilovat vlastní posádku. Ze Samoy dorazil 8. pluk Marines a 2. prapor Raiders (úderné jednotky námořní pěchoty) Evanse Carlsona. Transportní lodě dopravily 155 mm polní děla a hlavně přicházely nové letouny.
Za této situace se Vandegrift rozhodl převzít iniciativu. 1.11. dva pluky námořní pěchoty posílené dalším praporem překročily řeku Matanikau a o dva dny později po těžkých bojích dosáhly pobřeží u mysu Cruz. Japonské jednotky na pobřeží bombardovaly Rabaul žádostmi o pomoc a tak k ostrovu vyrazila část 38. pěší divize. Vylodění proběhlo 7. a 9. 11. u mysu Tassafaronga, bylo však doprovázeno těžkými ztrátami způsobenými americkými letouny.
Americké jednotky útočily i východním směrem v oblasti výběžku Koli, kam se stáhla část japonských jednotek po nedávno prohrané bitvě. Asi dva a půl tisíce Japonců bylo za pomoci letounů a lodních děl postupně zlikvidováno, únik se podařil jen malým skupinkám.

Japonské jednotky na ostrově byly zdecimovány. Hjakutake sice měl k dispozici téměř 30000 vojáků, jen malá část z tohoto počtu však byla schopna boje. I přesto však dokázali zastavit americký výpad západním směrem. Po pěti dnech těžkých bojů byli Američani přinuceni zakopat se na dosažených pozicích.

Osmého listopadu navštívil ostrov velitel oblasti viceadmirál Halsey, na improvizovaném ceremoniálu předal desítkám letců a pěšáků vysoká vyznamenání. Několik hodin strávil na ostrově a přes vysoké riziko navštívil i přesunutá obranná postavení na Krvavém hřebenu.
Po návratu do Nouméy však dostal od rozvědky informace, že Japonci toho ještě nemají dost a chystají novou akci. V Rabaulu, na Truku a na Shortlandu soustředil Jamamoto velkou flotilu a transportní lodě s dalšími 20000 vojáky. Následně v průběhu příštích dnů došlo k námořním bitvám označovaným jako první a druhá bitva u Guadalcanalu. Japonské loďstvo bylo odraženo, těžké ztráty však utrpěly i americké svazy. Dvakrát se však podařilo zabránit Japoncům v nočním ostřelování letiště a přes den americké letouny ničily vše na co narazily. Císařskému námořnictvu se podařilo vyložit jen malou část z dopravovaných posil a zásob, přišlo však o všechny použité transportní lodě.

Na tiskovce pořádané v Pearl Harboru oznámil Nimitz, že bylo odvráceno nebezpečí ohrožující pozice na Guadalcanalu a začíná období v němž americké jednotky vytlačí Japonce z Tichomoří. Zároveň 26.11. dostal Halsey čtvrtou hvězdu a stal se šestým admirálem v činné službě v té době.
Japonským velitelům začínalo docházet, že ostrov neudrží. Nikdo se však neodvážil navrhout pro ně potupnou evakuaci.

[michan]

Chlape naprosto skvělé, já Ti za svou osobu děkuji.
Ty boje na Guadalcanalu byly skutečně těžké. I tím, že pro Američany vlastně byli prvé po věčných ústupech.
Skvěle zde říkáš o tom, že kdo zvolil trasu k soustředění před útokem přes džungli většinou dopadl špatně. Platilo to jak později uvidíme pro obě strany.
Přesun k útoku totiž předpokládal postupovat pokud možno tiše, aby nepřítel nebyl upozorněn a to byl v džungli většinou konec.
Zajímavé jsou i popisované poměry ztrát útočníka a obránce. Američané uměli většinou velice dobře soustředit dělostřeleckou a leteckou podporu svým jednotkám v obraně ( samozřejmě byli i chyby, že bombardovali i své jednotky - určitě jsi na to narazil, nebo narazíš). Většinou i převaha většího množství automatických zbraní Američanům pomohla.
Máš to skvěle i propojeno s námořními bitvami, které se v rámci této operace udály - no prostě nemá to chybu.
Jak vidime nebyly to žádné malé síly, ale ve spojení i z námořnictvem se těchto bojů účastnilo velké množství vojsk. Prakticky skoro všechny druhy zbraní a vojsk té doby. A to byl počátek. Postupně se jich zapojovalo víc a víc, aby osvobodili ostrovy od Japonské armády.

[Nelson]

S těma ztrátama to máš složitý. Jak asi dopadne útok pěšáků vyzbrojených puškami proti zákopu obsazenému desítkami kulometů a a vojáky vyzbrojenými granáty? Navíc když předpolí toho zákopu pokrývá polní dělostřelectvo a minomety. To musel být stejný masakr jako bodákové útoky za WWI. Jenom ty počty byly trochu jiné. Tady šlo řádově o tisíce, ve Francii za velké války o mnoho desítek tisíc mrtvých při každé ofenzívě.
A navíc, jestli znáš historii téhle kampaně, tak víš, že Japs se zásadně nevzdávali. Aspoň v tomhle období ještě ne, jejich jednotky bojovaly buď do přímého rozkazu k ústupu nebo do úplného zničení. A k tomu druhému docházelo častěji, na Guadalcanalu přestaly existovat celé japonské prapory a pluky.

Při těch přesunech měli Japonci smůlu také v tom, že Američanům s průzkumem pomáhalo i těch pár stovek domorodců co na ostrově zůstali.

[michan]

Přesně tak, ta pomoc domorodců zrovna zde na Guadalcanalu ( Vouza, Clemens a jejich hoši), byla skvělá. Máš pravdu, decimovali japs skvěle. Ale oni potom, když Amíci podnikali útoky přes řeku Matanikau tak taky utrpěli ztráty. Jenže jak říkáš nebyli vychováni jako japs - do posledního muže - a tak se raději stáhli. Američani u Matanikau utrpěli i tankové ztráty, je tam známo, že zde právě nebyli japs žádní nazdárci.

[Lord]

Něco pro tebe mám ...

Přiznám se, že se v dění na Gudalcanalu trochu ztrácím a budu si muset vzít čas a pokusit se si to pro sebe nějak zpřehlednit, protože mi začíná unikat "CO, KDY, KDE, JAK, KAM."

Na Palbě máme i tento polozapomenutý rozkouskovaný seriál od jiného autora. Takže si můžeš přečíst a třeba se ti jednotlivé fáze a směry útoku ozřejmí.

Diskuse přenesena z http://www.palba.cz/viewtopic.php?p=340566#p340566

mrfelix - michan popisuje skoro vše dohromady, politickou situaci (priorita Evropa nebo Pacifik), letecké bitvy, částečně námořní, a do toho hlavně pozemní boje. Myslím, že pro připravovanou knihu to oseká, včetně map, přepíše a boje budou "zřejmější", resp. se bude muset vypíchnout pár věcí a přitom aby text neztratil smysl. Nebude to jednoduché, ale čtenáři se budou moci obrátit na web Palba.cz a zde případně získat plnohodnotné informace.


Legenda už Michanem popsána, viz http://www.palba.cz/viewtopic.php?p=340524#p340524

Ale tentokrát jsem se v tom hodně ztrácel, protože mapy, které v každé várce vkládáš jsou stále ty samé a nezobrazují již aktuální popisované akce.

Ano, Michan dost často vkládá stejné mapy i u jiných bitev Nicméně jeden obrázek ukazuje v globálu tři zásadní kampaně v srpnu, v září a v říjnu. Detailní vývoj ale ne, navíc listopad už tam není.


Tato mapa zobrazuje i námořní boje o Guadalcanal.

Stručně popíšu akce Japonců od začátku a doplním videi.



První masakry do 21.srpna 1942 - útoky (1000 vojáků, většina padla) po pláži u řeky Tenaru ze severo-východu k letišti Henderson, samozřejmě že je pokosili, kdyby aspoň měli tanky.
Video popisuje potyčky v létě, tak skončila první kampaň o Guadalcanal, kdy amíci bránili hlavně letiště.

Je možné si zapnout české titulky.

V polovině září z druhé strany od jiho-západu k letišti, např. bitva o "Edson's (Bloody) Ridge" u řeky Lunga padlo 3000 japs, atd.

A jedeme dál ...

Podle nových plánů se měly všechny síly soustředit u horního toku Lungy a západně od Matanikau.
... Plukovník Šodži, jenž byl blízko výběžku Koli s více než 2 000 muži, kteří zbyli z Marujamova křídla, dostal rozkaz, aby 3. listopadu 1942 začal postupovat kolem perimetru.

Pozn. Lunga a řeka Matanikau jsou však od sebe relativně vzdáleny. Celková bojová linie byla dlouhá asi 30 km. Papírový plán vydržel jen do prvního setkání s nepřítelem!

S vědomím japonské aktivity v okolí Matanikau se americká námořní pěchota připravovala na další ofenzivu v oblasti s cílem vytlačit japonské síly na západ a pryč z údolí Matanikau. V podstatě Američané předešli Japonce a zahájili vlastní ofenzívu s cílem definitivně Japonce na ostrově porazit, bitva gradovala.


Vraky japonských tanků na pláži u ústí řeky Matanikau v říjnu 1942.

Zde na wikipedii https://en.wikipedia.org/wiki/Matanikau_Offensive
Která ale zobrazuje teprve útok, o kterém budeš psát?...Já se v tom teď nějak ztrácím.

Nevím, těch šarvátek bylo asi víc, musíš jít chronologicky podle času a lokace. Řeka Matanikau na Guadalcanalu se nachází v severozápadní části ostrova.



Terén západně od Matanikau se liší od hlubokých džunglí ve vnitrozemí. Pobřeží je ploché a písčité. Jižně od pláží se do výšky několika set metrů vypínají skalnaté hřebeny porostlé křovinami a hrubou trávou. Mezi těmito strmými hřebeny jsou hluboké, džunglí zarostlé rokle, které by Japonci mohli s výhodou využít. 18. listopadu 2. prapor 182. pěšího pluku (podplukovník Bernard B. Twombley), krytý 8. praporem námořní pěchoty na východním břehu řeky. Matanikau, přešel přes lávku a obsadil kopec 66. a kopec 75. ) na jihozápadu, atd. Třeba ještě bude popsáno.

Video - potyčky na podzim - Matanikau.

Děkuji za pozornost.

[Lord]

Akce u Matanikau

Jednalo se vlastně o tři samostatné akce, které se odehrály v srpnu, v září a říjnu, a jednu větší americkou ofenzívu začátkem listopadu v roce 1942.



"Ofenzíva u Matanikau", se odehrála ve dnech 1. až 4. listopadu 1942, je někdy označována jako čtvrtá bitva u Matanikau.

Oblast řeky Matanikau zahrnovala poloostrov Point Cruz, vesnici Kokumbona a řadu hřebenů a roklí táhnoucích se od pobřeží do vnitrozemí. Japonské síly využívaly tuto oblast k přeskupení sil po útocích na americké jednotky na ostrově, k dalším útokům na americkou obranu, která střežila letiště.


Tzv. první "bitva" u Matanikau se odehrála 19. srpna, šlo spíše o šarvátku (akci) ... bylo zabito asi 65 japonských vojáků a jen čtyři američtí mariňáci. Je třeba si připomenout, že Japonci sice zažili dílčí porážky, ale podařilo se jím další značné množství vojáků na ostrově vylodit.

Akce „Druhé Matanikau“ - americká námořní pěchota dostala za cíl "vyčistit" japonské opozdilce ustupující k Matanikau z nedávné bitvy o Edsonův krvavý hřeben v polovině září. Japonci pod velením generálmajora Kijotakeho Kawagučiho však útoky námořní pěchoty odrazili. Druhá bitva u Matanikau (23.-27. září 1942) vyústila v téměř úplné zničení 1. praporu 7. pluku námořní pěchoty, který byl odříznut a musel se stáhnout pod palbou výsadkových plavidel americké pobřežní stráže.

Generál Vandegrift na svém velitelství onoho 19. září 1942 zapsal, že měl vlastně poprvé shromážděnou svou 1. divizi námořní pěchoty, což pro něho znamenala, že mohl začít přepracovávat své obranné plány. Což znamenalo, že mohl pomýšlet i na dílčí útoky za účelem znepokojování Japonců, „kteří se stále ještě urputně drželi na západním břehu řeky Matanikau“.
1. úderný prapor podplukovníka Griffitha, roztažený do délky na úzké cestě, „uzavřené pahorky nalevo a řekou napravo, blížil k Japonskému mostu“. Právě v těchto místech u Japonského mostu bylo čelo pochodového proudu náhle zasaženo čelní palbou z japonských lehkých minometů a automatických zbraní.
Viz Michan http://www.palba.cz/viewtopic.php?p=336879#p336879

Akce „Třetí Matanikau“, o dva týdny později 7. a 9. října větší síly americké námořní pěchoty úspěšně překročily řeku Matanikau, zaútočily na japonské síly pod velením nově příchozích generálů Masao Maruyamy a Yumio Nasu a způsobily těžké ztráty japonskému pěšímu pluku. V zalesněné rokli uvězněný 2. prapor 4. pěšího pluku japonské císařské armády přišel asi o 700 vojáků.

To donutilo Japonce ustoupit z pozic východně od Matanikau a ztížilo japonské přípravy na plánovanou velkou ofenzívu na americkou obranu Lungy stanovenou na konec října 1942. Ráno 7. října zaútočily dva prapory 5. námořní pěchoty západně od perimetru Lunga směrem k Matanikau. Neschopnost Japonců získat a udržet silné pozice na Matanikau měla v bitvě o Guadalcanal strategické důsledky, japs se pak nesmyslně plahočili přes džungli. Místo toho aby si raději vybudovali silnou obranu.

[Lord]

Různé fotky, videa, mapy lze najít, jen to chce vhodně utřídit, každý pak podle svého pojetí.

Hezká je třeba prolínačka s nedávnými záběry z Guadalcanalu. V džungli zůstaly stále nějaké trosky vojenské techniky.

GUADALCANAL | Part 1

Nebo NEW GEORGIA | Part 2

Tam vetešník sesbíral, co se dalo ...

[michan]

Jenže já toho měl nyní drobet víc a tak jsem se snažil vystačit s tím co mám...

V září a říjnu se v pondělcích polepším.
Zatím je má pan kolega mrfelix, hezky od Tebe Lorde.

My všeobecně budeme muset vystačit s mnohem menším množstvím jak obrázků, tak skic, i náčrtů a map...!

[Lord]

To je jasný Michane, prostě do knihy se právě vše nevejde, nechci do toho moc kibicovat, jak vhodně co vybrat - kvůli omezenému počtu stránek bude jistě oříšek vše sladit! Můžeš tady však čerpat nějaký náměty, buď použiješ nebo ne.

[Zemakt]

Jenže já toho měl nyní drobet víc

Tak popravdě, za současného stavu vědomostí a znalostí průměrného palbáka, a ruku v ruce i jejich nároků. By plánovaná kniha měla mít minimálně čtyři díly. Když si vzpomenu, že na začátku byla varianta jedné knihy , no .

[Lord]

My všeobecně budeme muset vystačit s mnohem menším množstvím jak obrázků, tak skic, i náčrtů a map...!

Aspoň, že to bude na Palbě no, tedy sem se toho vejde dost, a nikdo tě nebude omezovat jako nakladatelství !!

By plánovaná kniha měla mít minimálně čtyři díly. Když si vzpomenu, že na začátku byla varianta jedné knihy , no .

Jako klidně čtyři nebo alespoň tři, dvě je skutečně málo, to bude muset být tak nahečmané až to hezký nebude.

Ale není to můj boj. Ostatně "Pravda o východní frontě" měla taky jen dva díly S Pacifikem se ale Michan krutě rozepsal, má k tomu také mnohem více zdrojů no.