Pokračování dílu 1.
Les z Topolů
Když probíhal projekt rakety RT-21 (15Ž41) v KB Južnoe a Temp-2S (15Ž42) v MITu vývoj postupně jak víme ze samostatného článku vyústil v systém RT-23 s raketou 15Ž44. Jak také víme zadání o vývoji RT-23 přišlo 23.června 1976 a vývoj měl vyústit v raketu pro rozmístnění v silech, na kolovém i železničním podvozku. 19.července 1977, čili o rok později vyšel další výnos Sovětu ministrů.
Tentokrát bylo zadání vyvinout mezikontinentální raketu na TPH, lehčí než RT-23 s jednotnou hlavicí určenou jako náhrada raket RT-2 a UR-100K a to jak v nasazení v podzemním OZ, pozemním kolovém i železničním. Na projektu který byl v podřízenosti MIT mělo spolupracovat také KB Južnoe. My už víme, že podobné dělení projektu a spolupráce byla i v případě projektu RT-23. V tomto případě byla raketa a mobilní verze výrobek MIT pod vedením Alexandra Davidoviče Nadiradzeho a verzi pro podzemní silo mělo vypracovat KB Južnoe pod vedením Vladimíra Fedoroviče Utkina.
Nová raketa byla následovníkem systému Temp-2S a Pioner. Právě první stupeň zdědil po raketě 15Ž53 i když modernizovaný, a pro raketu byly vypracovány zcela nové stupně druhý a třetí. Zůstal systém řízení prvního stupně v podobě plynových kormidel a čtveřice pevných a čtveřice pohyblivých mřížových stabilizátorů, při startu přiklopených k tělu motoru. První stupeň o délce 8,1m, průměru 1,8m a hmotnosti 27,8t pocházel z NPO Sojuz, stejně jako motory ostatních stupňů. Spalovací komora byla vyrobena ze skelných vláken podobně jako u raket 15Ž43 a 15Ž45, dá se říci, že z nich bezezbytku vycházel. Druhý stupeň o délce 4,6m a průměru 1,55m byl vyroben zcela nový, spalovací komora vyrobená z uhlíkových kompozitů podobně jako u RT-23. Systém řízení byl podobně jako u předchůdců plynem vháněným do trysky. Podobně byl řešen i stupeň třetí o délce 3,9m a průměru 1,34m.
Bojová část o průměru 0,8m a délce 2,1m nesla bojovou hlavici. Ta byla jednotná o ráži 550kt TNT a za její navedení byla zodpovědná plošina se čtyřmi motory na TPH. Nosnost rakety byla 1000 kg.
Raketa byla naváděna inerciálním navigačním systémem z NPO AP pod vedením V.A.Lapygina. Gyroskopický navigační systém byl i na OZ a měl umožnit odpálení rakety z kteréhokoli místa na trase.
První(ještě bez namontovaných stabilizátorů), druhý a třetí stupeň rakety systému RT-2PM
OZ bylo podobně jako u předchůdců na podvozku MAZ a pocházelo z CKB Titan. Šasi ale bylo nové, MAZ-7912. Mělo 7 os a schéma 14x12. Motor o výkonu 710hp uděloval vozidlu s prázdnou hmotností 47t a pochodovou hmotností přes 100t rychlost až 60km/h, v praxi 40. I když byly pro vozidla vybudovány dopravní komunikace, podvozek vykazuje vysokou průchodnost, která je pro podvozky tohoto typu celkem typická.
Raketa byla přepravována v přepravně transportním klimatizovaném kontejneru z kompozitu o délce 20m a průměru 2,9m. Z něho také raketa startovala pomocí „minometného“ startu za pomoci plynového generátoru ve spodní části. Před startem bylo celé OZ zvednuto pomocí hydraulických patek nad terén a automaticky ustaveno do horizontální polohy, odhozen čelní kryt kontejneru s raketou a ihned po postavení rakety do svislé polohy následoval start. Z připravené pozice trvala příprava na start 2 minuty, v případě startu „po cestě“ nepřesáhla 20 minut od rozkazu ke startu.
Původní verze OZ na podvozku MAZ-7912, vedle finální verze na MAZ-7917.
Vznikla tedy mezikontinentální raketa lehkého typu s hmotností 45,1t, délkou 21,5m a maximálním průměrem 1,8m. První start proběhl na Pleseckém polygonu 27.října 1982 a skončil neúspěchem, při následujícím startu 8.února 1983 raketa dopravila hlavici na vzdálenost 6430km na Kamčatský polygon Kura. První tři starty proběhly ze zkušebních sil rakety RT-2P. Zkoušky běžely bez potíží, bez havárií a zásadních komplikací. V prosinci 1988 skončily státní zkoušky a zároveň byl komplex RT-2PM Topol s raketou 15Ž58 přijat oficiálně do výzbroje RVSN. Varianta pro rozmístnění v podzemních silech nakonec realizována nebyla a přednost dostal systém RT-23. Ještě vysvětlení proč RT-2PM. I když je raketa RT-2P původním předchůdcem Temp-2S a tím i Topolu, nemá s ní Topol již mnoho společného. Jednalo se o standardní matení. Důvodů bude víc, ale hlavní je asi v tom, že SALT 2 dovolovala přijmout do výzbroje jen jeden nový typ MBŘS a tou byla RT-23 a i když smlouva SALT 2 nebyla nikdy ratifikována bylo to v podstatě „obejití“ smlouvy, ta dovolovala modernizace, pokud jsou zachovány rozměry prvního stupně, to ovšem Topol splňoval, ale opravdu jen rozměry. Pravdou ale je, že Topol je RT-2 „blíž“, než UR-100 k UR-100N.
Raketa 15Ž58
V průběhu zkoušek komplexu, 3.září 1987, umírá Alexandr Davidovič Nadiradze a jeho místo na pozici ředitele a generálního konstruktéra zaujal Boris Nikolaevič Lagitin (Борис Николаевич Лагутин), dlouholety spolupracovník Nadiradzeho.
Narodil se v roce 1927 v Moskvě, Po skončení Moskevského vyššího technického učení N.E.Baumana pracoval od roku 1949 do roku 1961 na Ministerstvu obranného průmyslu. Od roku 1961 v NII-1 kde je od roku 1967 náčelník samostatného konstrukčního oddělení. Pracoval prakticky na všech projektech, které v NII-1 vznikaly. Od roku 1970 byl náměstek Alexandra Davidoviče. Doktor technických věd, profesor, člen akademie věd, Ruské akademie raketových i dělostřeleckých věd…
V době přijetí do výzbroje již běžela sériová výroba ve Votkinském závodě a ve výzbroji byly první pluky. A to již dlouho. První pluk se totiž dostal do úrovně bojové pohotovosti 22.dubna 1985 na základně Joškar-Ola. Systém Topol a jeho mobilní komplexy byly rozmisťovány v okolí základen raket, které nahrazovaly (RT-2P a UR-100K), z důvodu existující logistiky. Raketa v té době byla hotova, ale s prostředky velení a řízení to bylo horší, proto první pluky měly ještě stacionární velitelské stanoviště.
Další jednotky již byly vybaveny mobilním velitelským stanovištěm Barier, které bylo vybaveno systémy spojení, chráněnými linkami a na OZ mělo raketu s vysílačem, která po odpálení předávala odpalovací kódy bojovým vozidlům pluku roztroušeným po okolí (podobné zařízení jako Minuteman ERCS nebo Sovětský ekvivalent Perimetr). Organizační struktura pluku byly tři oddíly po třech OZ, čili devět raket v pluku a velitelský oddíl s mobilním VS. Pochopitelně také prostředky technického zajištění. První pluk s touto strukturou a mobilním VS byl uveden do bojové pohotovosti 28.dubna 1987.
27.května 1988 byl v bojové pohotovosti první pluk v Irkutské divizi a od této doby došlo k úpravám. OZ dostalo podvozek založený na novém typu MAZ-7917 a nové velitelské stanoviště Granit. Na tuto verzi byly postupně upraveny všechny jednotky ve výzbroji a ty které zůstaly původní byly postupně vyřazeny.
Rozmisťování a výroba nové rakety běžela vysokým tempem. Do roku 1987 bylo rozmístněno cca 100 komplexů na základnách Jokšar-Ola, Jurja, Verchnaja Salda (Nižnyj Tagil). Postupně se počet základen rozšířil o Barnaul, Bologoe, Tejkovo, Novosibirsk, Kansk, Irkutsk, Drovjanaja. Devět raketových pluků, celkem 81 ŘS bylo rozmístněno v Bělorusku: Lida, Mozyr, Postavy. (poslední z nich byly převezeny do Ruska 27.listopadu 1996)
Do roku 1990 bylo rozmístněno 288 MBŘS Topol, počet postupně stoupal a vrcholu bylo dosaženo v roce 1997, 386 OZ.
To už jsme ale v Rusku. Sovětský svaz neexistuje a dochází ke dvěma věcem. Jednak je čas na uvolnění a smlouva START 1 je směrem ke snížení, a jednak Rusko je zmítáno divokou hospodářskou krizí. Výroba raket běžela ve Votkinském strojírenském závodě, a zatímco v roce 1990 v něm bylo vyrobeno 56 raket 15Ž58 v roce 1993 20 a 1994 jen 9. Votkinskij závod je také jedním ze závodů zbrojního průmyslu, který prožil katastrofální 90. léta. Sice (asi díky své produkci) nebyl rozprodán po dílech, „zprivatizován“ případně zlikvidován jako některé další, ale i tady došlo k odpojení elektřiny, odchodu pracovníků, zastavení výroby, údržby.
Z raketového komplexu RT-2PM se stává co do počtu nosičů nejpočetnější MBŘS RVSN, počet se ustálil na 360 raketách. Životnost byla plánována na 10 let, ale postupně dochází k jejímu zvyšování a dnes je garantovaná životnost dvojnásobek, 20 roků. Např. 29.listopadu 2005 proběhl test rakety z první série, která měla za sebou 20 let bojové pohotovosti na OZ. Postupně se životnost zvedne na 23 let. Počet ale klesá v souvislosti s mezinárodními dohodami i v souvislosti s ukončením životnosti. Koncem roku 2004 jich bylo 315, na konci roku minulého pak 252. Postupně budou vyřazeny do roku cca 2012-2015 všechny a budou postupně nahrazeny systémem Topol M i když na jiné úrovni.
Raketa jménem Topol je jakési synonymum MBŘS v Rusku. Její název zná v podstatě každé malé dítě, podobně jako v letech 80tých názvy SS-20 a Pershing. Je okolo ní spousta dohadů a mýtů. Ty jsou způsobeny různými vlivy, od ruského patriotismu až po západní alibismus. Podle mého názoru k tomu není mnoho důvodů. Jedná se o celkem parametry průměrnou raketou odpovídající raketě Minuteman s o něco menšími výkony. Je to velmi spolehlivá raketa s vysokou bojovou pohotovostí. Co je na ní zajímavé je mobilita. Pokud pomineme Temp-2S jde o jedinou mobilní MBŘS na světě. Způsob nasazení je jistě velmi vhodný z pohledu přežití jaderného potenciálu RVSN. Start je možný do dvou minut přímo z hangáru pokud jsou vozidla na základně, v případě zvýšení napětí v času několika hodin je možné rakety rozmístnit po obrovské rozloze Ruska. Výstavba komplexu byla velmi rozsáhlá a to jistě i na prostředky. Použití stávajících základen co by logistické podpory bylo jistě levnější, výstavba jednotlivých prostorů dislokace také není náročné, ale prostředky komunikace, velení a řízení si vyžádaly zásadní změnu systému velení celých RVSN. Co bylo ale rozsáhlé, bylo vybudování tisíců kilometrů komunikací pro pohyb komplexů po rozsáhlých lesích Sibiře, Běloruska a dálného Východu. Právě tyto komunikace jsou nutností k provozu systémů. Podle mého názoru je tedy zajímavější než systém samotný právě jeho bojové nasazení. Potencionální protivník prostě nemá možnost ( snad s výjimkou preventivního nečekaného odzbrojovacího úderu, který ovšem asi nepadá v úvahu) systém eliminovat bez rizika odvetného úderu. To byl úkol raketového komplexu Topol a ten splnil pravděpodobně bezezbytku.
Na základě rakety Topol byl vyvíjen prostředek středního doletu Skorosť. Vývoj začal někdy v roce 1982 a v roce 1987 proběhl dokonce jeden pokusný start, neůspěšný. Na Kapustin Jar. Raketa vlastně byla dvoustupňovou verzí Topolu a bojová část byla analogická s Pionerem. Dolet rakety byl 4000km. Jako podvozek měl sloužit podvozek MAZ 8x8. Projektu učiníla konec smlouva o likvidaci raket středního doletu.
Skorost
TTD:
Typ…………………………………RT-2PM Topol
……………………………………........15Ž58
Rok zavedení……………………….1985
Označení pro odzbrojovací smlouvy..RS-12M
Kod NATO…………………………...SS-25 Sickle
Hmotnost……………………………..45,1t
Délka……………………………….....21,5m
Průměr………………………………...1,8m
Dolet max…………………………...10500km
Hlavice………………………………...1x550kt
Cesta RT-2
Na Topolech do kosmu
Raketa Topol se podívala i do kosmu. Jedná se o demilitarizovanou raketu. Postupně vzniklo několik variant rakety, od třístupňové až po pětistupňovou. Nosnost verze Start 1 je 320kg, pětistupňové verze pak 450kg. Zatímco větší verze startovala jen jednou a to neúspěšně v roce 1995 z Plesecku, verze Start 1 má za sebou šest úspěšných startů z toho pět z kosmodromu Svobodnyj. Tento nový kosmodrom, původně raketová základna raket UR-100 byl uvažován jako nový Ruský komplex. Nakonec ho taková budoucnost čekat nebude, po vyřešení pronájmu Kazašského Bajkonuru zůstane vše při starém. Raketa startovala z mobilních OZ, podobně jako její bojová verze.
