Kdo ovládal vody Středozemního moře a nebe nad ním v letech 1939 až 1944, ten měl největší předpoklady k úspěšným válečným operacím, a to nejen na jihu Evropy, ale i v severní Africe.
O tento fakt se začalo bojovat hned i v období, o kterém je nyní řeč – od začátku ledna 1941.
Řekli jsme si, že od prosince 1940, do operačního nasazení 6. ledna 1941, se na Sicílii přesunul na Hitlerův rozkaz X. Fliegerkorps se svými He 111
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2204
a Ju 87
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1348
a příslušnou ochranou stíhacích letadel ( k 12. lednu 1941 se jednalo o tato letadla X. Leteckého sboru generála Geislera http://www.ww2.dk/misc/obmed.pdf
).
Na počátku ledna 1941 plul z Gibraltaru na Maltu britský konvoj. Byla to „Operace Excess“ v rámci, které 6. ledna 1941 vyslali Britové z Gibraltaru do Athén 3 obchodní lodě plně naložené válečným materiálem. Konvoj doprovázelo 5 válečných lodí. Od 6. do 11. ledna 1941 na válečné lodě ve svém prvním bojovém nasazení útočil X. Fliegerkorps se svými He 111 a Ju 87.
V pátek dne 10. ledna 1941 provádělo útok 60 letounů Ju 87 a He 111, které napadnou mezi Sicílií a Tuniskem britskou letadlovou loď „HMS Illustrious“
, kterou vážně poškodily (byla zasažena 6ti 500 kg pumami, přesto doplula na Maltu. Letadlové lodi „HMS Illustrious“, těžce poškozené, se podařilo do 25. ledna 1941 připlout z Malty do Alexandrie. Zde v Alexandrii, v Egyptě, jsou provedeny provizorní opravy, letadlová loď pak propluje Suezským průplavem a pokračuje v plavbě Indickým oceánem do USA. V USA, v norfolských loděnicích, je pak britská letadlová loď „HMS Illustrious“ opravována celý jeden rok). Zároveň jsou potopeny 2 obchodní lodě. Další den, tedy 11. ledna 1941, potápějí Stuky Ju 87 z X. Fliegerkorps britský lehký křižník „HMS Southampton“
u Malty – celkem při všech útocích zahyne 80 britských námořníků.
Zatím Řekové - povzbuzeni vítězným tažením Britů v Africe – sami zaútočí na italsko – řecké frontě dne 4. ledna 1941. Do útoku nasadili svých 13 divizí proti 16 italským a zahnali Italy zpět za albánskou hranici směrem k městu Klisura.
Dne 11. ledna 1941 vydal Adolf Hitler „Směrnici č. 22“, ve které konečně uznává, že musí přijít na pomoc Mussolinimu, neboť mu od jihu (ze Středomoří a Afriky) mohou nastat velice těžké problémy, které by se snadno mohly přenést až do střední Evropy.
Hitler to vyjádřil slovy, cituji:
„Tripolsko musí být udrženo a hrozba zhroucení albánské fronty musí být odstraněna.“
Právě proto chce Hitler vyslat do Tripolisu německé vojáky a německá letadla – Luftwaffe – musí operovat nadále ze Sicílie. Německá letadla musí útočit na britské námořní síly a mořské komunikace. Wehrmacht musí být dle „Směrnice č. 22.“ připraven k přesunu do Albánie, aby prý později umožnil italské armádě přejít do útoku.
Je to právě tato „Směrnice č. 22“, která přivede Británii a Německo zase do přímého válečného styku, a bude to zde - v oblasti Středomoří.
Již den po vydání „Směrnice č. 22“ Hitlerem, tedy 12. ledna 1941, provedla britská letadla, operující z Malty, nálety na německé letecké základny na Sicílii.
Aby posílil postavení na Balkáně a ve Středomoří, kde „dominovali“ Italové, pozval si Adolf Hitler na 13. ledna do Berlína bulharského cara Borise. Při setkání pak Hitler trval na tom, aby se Bulharsko připojilo k OSE. Aby car Boris zajistil, že Bulharsko otevře hranice německým jednotkám, které se připravovaly zaútočit na Řecko a aby se Bulharsko aktivně podílelo na vojenských operacích po boku Německa.
Také bulharský car Boris – stejně jako předtím generál Franco – odmítl ještě v lednu 1941 - přistoupit na Hitlerem vznesené požadavky.
Tady je nutno říci, že po útocích na „HMS Illustrious“ a napadení celé „Operace Excess“ Britská admiralita rozhodla, že nebude zásobovat své jednotky v Egyptě a na Blízkém východě přes Středozemní moře a zvolila mnohem delší cestu - kolem jižní Afriky.
Byl to vlastně úspěch nově nasazeného X. Friegerkorps generála Geislera ze Sicílie. Po tomto úspěchu se tak mohl X. letecký sbor soustředit na Maltu, aby Wehrmacht mohl zajistit zásobování jednotek mezi Tarentem a Tripolisem. A tak se mohla v únoru 1941 vylodit v Africe 5. lehká motorizovaná (mot.) divize a také první jednotky německé 15. td.
Dne 16. ledna 1941 zaútočilo více jak 70 německých bombardérů, které vzlétly ze základen na Sicílii, na Velký přístav v hlavním městě Malty – Valettě - kde se snažily potopit letadlovou loď „HMS Illustrious“. Během náletu utrpěl maltský Velký přístav značné škody. Mimo toho bylo ve Valettě zničeno 200 veřejných budov a soukromých domů a o život přišlo více jak 50 civilních osob. Byl to první velký nálet na Maltu, ale pak jich následovaly desítky, ba stovky a to až do roku 1943.
Obyvatelé Malty nazvali nálety v lednu 1941 „Blitzem na Illustrious“. Při tomto prvním náletu bylo sestřeleno 10 útočících německých letadel. Německý nápor tímto prvním náletem nekončil – za 2 dny - 18. ledna 1941 byl proveden překvapivý nálet 85 německých bombardérů na letiště Luga, při kterém bylo zničeno 6 britských bombardovacích letadel a letiště Luga bylo vyřazeno z provozu. Přes všechny nálety, při kterých „HMS Illustrious“ utrpěla jen malá poškození, se letadlové lodi, jak jsme si v závorce nahoře řekli, podařilo odplout do Alexandrie a po nezbytných opravách pak přes Suezský průplav, Indický oceán, do USA, kde se jeden rok podrobila opravám a modernizaci.
V souvislosti s bombardováním Malty v lednu 1941 historici konstatují o Maltě následující skutečnost:
Jestliže „Battle of Britain“ trvala o něco víc než 2 měsíce, tak „Battle of Malta“ – „Bitva o Maltu“ trvala více jak 2 roky.
Obyvatelé ostrova Malta byli po 2 roky vystaveni nepřetržitému leteckému bombardování, které považovali za těžkou životní zkoušku, kterou přirovnávali k „Druhému obležení“, od kterého uplynulo 400 let – v roce 1565.
O Maltě je ještě nutno říci, že - ještě než na něj začal útočit německý X. letecký sbor – od ledna 1941 - již od roku 1940 průběžně na něj útočilo italské letectvo.
Němci věděli, že Britové již v roce 1940 přemístili na ostrov Malta Radiolokátor – Radar ( který již přes nedokonalost začali sami na lodích používat), který přílet italských letadel a průjezd lodí ohlašoval. Přesto tuto důležitou informaci Italům nikdy neprozradily. A Italové velmi dlouho za tuto nevědomost platily krutou daň.
A tak, když například italské torpédové čluny chtěli napadnout maltský přístav La Valetta, tak je radarová stanice po celou dobu plavby sledovala a ohlašovala. Výsledkem nájezdu italských torpédových člunů pak bylo, že se na ně před přístavem La Valetta snesla lavina dělostřeleckých granátů z děl obrany přístavu, která jich většinu zničila a potopila.
Němci britskou radarovou stanici Italům neohlásily ani na společné Německo – Italské námořní konferenci, která se ve dnech 13. a 14. února 1941 konala v severoitalském lázeňském městě Meranu u bývalých rakouských hranic.
Na konferenci byl za Německou stranu přítomen vrchní velitel německé Kriegsmarine velkoadmirál Raeder , dále náčelník operačního oddělení námořního štábu kontraadmirál Kurt Fricke a jeho zástupce kapitán Kurt Aschman.
Za Italské námořnictvo byl přítomen náčelník generálního štábu námořnictva a státní podtajemník ministerstva námořnictva admirál Arturo Riccardi, viceadmirálové Rafaele De Courten a Emilio Brenta a kontraadmirál Carlo Giartoso. Projednávala se situace a pak následná koordinace v Atlantiku a pak především právě ve Středomoří, kde měly nastat v brzké době( 1941 až 1943) veliké námořní, ale i pozemní válečné operace ( Němci Italům nevěřili – částečně tušili, že z italského generálního štábu unikají informace ke Spojencům – a byla to pravda).
V. lednu 1941 zaútočili Britové také v Eritreji proti Italům, viz Č 2 uprostřed:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1173
V době, kdy byly zahájeny britské ofenzívy ve východní Africe, přijel do Obersalzbergu za Adolfem Hitlerem, již zcela pokořený Mussolini s prosbou o pomoc.
V lednu 1941 se udála ještě jedna velice důležitá operace, která v tuto chvíli nepřímo souvisí, ale přece jenom celkově souvisí i s popisovanou „Bitvou o Řecko“.
Byl čtvrtek dne 23. ledna 1941, když zahájila tajná služba britské admirality „Operaci Rubble“.
Ten den vyplulo pod velením fregatního kapitána Binneyho, zástupce britské obchodní společnosti Iron and Steel Control, který byl ve Švédsku spolupracovníkem britské kontrarozvědky Intelligence Service malé loďstvo z Göteborgu do Velké Británie.
V tom malém loďstvu bylo 5 norských nákladních lodí.
Šlo o nákladní lodě „Lizabeth Bakke“ (5 450 BRT), „John Bakke“ (4 718 BRT), „Tai Shan“ (6 962 BRT), „Taurus“ (4 767 BRT) a „Dicto“ (5 263 BRT).
Byl to velice cenný náklad potřebný v některých oblastech pro celou 2. světovou válku.
Posuďme.
Lodě byly naloženy strategicky velmi důležitým zbožím, které vláda Jeho Veličenstva oficiálně nakoupila v neutrálním Švédsku.
V podpalubí těch pěti lodí se mimo jiné nacházelo 25 000 tun ušlechtilé švédské oceli, ale co především, bylo tady ohromné množství potřebných kuličkových kuliček pro všechny oblasti vojenství. Také proto tuto operaci vzpomínám.
Námořní operace probíhala s ohromným válečným štěstím – „pod šťastnou hvězdou“. Pět lodí – pět narušitelů německé blokády uniklo jen o vlásek německým bitevním lodím „Scharnhorst“ a „Gneisenau“ , které v té samé době proplouvaly průlivem Kattegat, když právě zahajovaly svou bojovou misi s krycím názvem „Berlín“.
Nákladní lodě s cenným nákladem pak překonaly i další překážku – silně zaminovaný a Kriegsmarine střežený průliv Skagerrak – dostaly se pod ochranu britských křižníků „HMS Naiad“, „HMS Aurora“, „HMS Edinburgh“ a „HMS Birmingham“ a torpédoborců „HMS Escapade“, „HMS Echo“ a „HMS Electra“, které je pak doprovodily bezpečně do Scapa Flow.
Jednalo se o největší vydařené prolomení německé námořní blokády – průlivů Kattegat a Skagerrak – za celou 2. světovou válku.
Je třeba zaznamenat ještě jednu důležitou událost v lednu 1941. Dne 27. ledna 1941 se na popud Churchilla a Roosevelta koná ve Washingtonu setkání britských a amerických ozbrojených sil. Tématem setkání je rozhovor:
„O nejlepších metodách, jimiž ozbrojené síly Spojených států, Britského impéria a jejich nynějších spojenců budou s to porazit Německo a jejich spojence v případě, že Spojené státy budou nuceny uchýlit se k válce.“
Americko-britské rozhovory označené krycím názvem „ABC“, zašly tak daleko, že předvídaly zavedení „Jednotného velení v poli v případech společných strategických, nebo taktických operací“.
Upozorňuji na datum – leden 1941!!!
V době kdy se tyto porady konaly plulo 6 Američanů, včetně představitelů zpravodajského vojska USA, majora Abraháma Sinklera a kapitána Lea Rostena, přes Atlantik a vezlo s sebou těžko docenitelný náklad. Vezli totiž šifrovací zařízení „Purple“, což byla japonská obdoba německé Enigmy. Díky tomuto přístroji „Purple“ pak mohli Američané v nové situaci, stejně jako Britové, zachycovat řadu přísně tajných japonských zpráv týkajících se diplomatických a konzulárních věcí, jakož i záležitosti válečného námořnictva a obchodního loďstva. Zatím byly všechny odposlouchávané depeše ze zařízení „Purple“, stejně jako zprávy z Enigmy, dešifrovány v britském Bletchley Parku.
V zimě roku 1941 bylo dosaženo dalších dvou úspěchů při odhalování tajemství kódu v rámci systému Enigma – prvním bylo proniknutí ručního šifrování německé zpravodajské služby – Abwehru – a kromě toho došlo k rozluštění kódu Enigmy, který používaly německé železnice při předávání nejutajovanějších zpráv týkajících se vojenských transportů a dopravy válečného materiálu.
To Němci neměli, ti většinu utajovaných informací získávali z mnohem omezenějšího okruhu zachycovaných zpráv místní a taktické povahy a to klasicky - od jednotlivých agentů.
Tak například Američan německého původu Waldemar Othmer, který žil v USA od svých deseti let, odesílal Abwehru podrobné zprávy, které se týkaly americké lodní tonáže prodávané Velké Británii….
Othmer „to byl vůbec fík“ – pod krycím označením „Agent A.2018“ podával v pravidelných intervalech podrobně zpracovaná hlášení o přípravách amerického válečného námořnictva na celém východním pobřeží Spojených států….
