Nejnovější
Globalní oznámeníNerealizovaná třída
Bitevní křižníky třídy „O“
Německo
rok 1939
aneb korzáři Druhé světové války
Nejprve na úvod jedna otázka. Co to vlastně jsou bitevní křižníky? Pro odpověď si sáhneme do revolučního roku 1906, kdy byl v Británii na vodu spuštěn revoluční DREADNOUGHT a kdy admirál Fisher rovněž prosadil stavbu lodí, které bezmála dosahovali rozměrů bitevních lodí, za což ale obětovali část své výzbroje a pancéřové ochrany ve prospěch vysoké rychlosti. Pro tato plavidla se později vžil název bitevní křižníky, protože dosahovali rychlosti křižníků, ale jejich výzbroj více méně odpovídala bitevním lodím. Prvním představitelem bitevních křižníků se stali tři plavidla třídy INVINCIBLE. Jejich osm děl ráže 305mm v boji deklasovalo všechny lehké a pancéřové křižníky té doby, čímž se z nich stal jejich přirozený lovec. Výzbrojí pak mohli konkurovat bitevním lodím, proti kterým byly sice hůře chráněny, ale podle koncepce se předpokládalo, že mohou využít své výrazně vyšší rychlosti a zdálit se z místa střetu. Nevýhodou této koncepce zůstávalo, že ne vždy si bitevní křižníky mohli vybírat, jestli setrvají v boji, nebo prchnou. Krásnou ukázkou se stala bitva u Skageraku (1916), kde se britské bitevní křižníky zamíchali do bojů s hlavním německým loďstvem a tři z těchto křižníků vylétli do povětří (i když spíše díky německým bitevním křižníkům). Nicméně tato prohra neznamenala konec bitevních křižníků, ale pouze změna náhledu na jejich konstrukci. Bitevní křižníky stavěné v meziválečném období tak již v mnohém spíše připomínali bitevní lodě. Rozdíl v těchto typech lodí se tak začal postupně stírat, až v případě americké bitevní lodě třídy IOWA můžeme mluvit o splynutí typu. Zde se palebná síla, pancéřová ochrana a rychlost již vyrovnali tomu, co do té doby dokázali nabízet jen bitevní křižníky.
Meziválečné Německo mělo stavbu námořnictva sešněrováno mírovou smlouvou z konce První světové války, která jasně definovala, jaká plavidla a v jakém množství může země postavit. Na přelomu dvacátých a třicátých let Německo vyprodukovalo třídu tzv. kapesních bitevních lodí, které byli něco jako mezičlánek mezi bitevními loděmi a těžkými křižníky. Žádné jiné námořnictvo nebylo tak svázáno, jako Německo, a proto třída DEUTSCHLAND (tak se jmenovala třída kapesních bitevních lodí), neměla žádný jiný obdobný protějšek nikde na světě (více viz text ZDE: http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=21&t=4949). Německu se i přes omezení podařilo navrhnout plavidla, která deklasovala pancéřové křižníky všech námořnictev světa a na druhou stranu poskytovala dostatečnou rychlost, aby unikla před bitevními loděmi/křižníky. Před rokem 1934 Německo připravilo stavbu dalších dvou jednotek, které z třídy DEUTSCHLAND přímo vycházeli (Panzerschiffe třídy D). Stavba obou jednotek ale byla po pěti měsících zrušená v důsledku informací, že Francie začala se stavbou třídy DUNKERQUE, která Deutschlandy o úroveň převyšovala (více text ZDE: http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=21&t=5349). Náhradou Německo začalo stavět bitevní křižníky SCHARNHORST, které se mohli zahraniční konkurenci rovnat. V polovině třicátých let se Německu podařilo s Británii navázat užší vztahy, které vyústili v podepsání námořní smlouvy, která Třetí říši umožnila znovu vybudovat námořní síly. Nová Kriegsmarine měla být podle tzv. plánu „Z“ vybudováno do roku 1946, kdy se teprve předpokládalo rozpoutání válečného konfliktu. Tento ambiciózní plán počítal se stavbou 10 bitevních lodí, 15 tzv. Panzerschiffe (obrněné lodě), čtyř letadlových lodí a celé řady těžkých a lehkých křižníků, včetně několika typů ponorek. Otázkou ale je, jestli by Británie dovolila vedle sebe nové Německo takhle vyrůst. Co se ale Třetí říši nedá upřít je, že se jim podařilo v podobě Panzerschiffe postavit lodě, které se přímo ideálně hodili pro korzárskou činnost. Jejich dieslové motory jim poskytovaly enormně velký akční rádius, palebná síla pak převyšovala většinu svých soupeřů a rychlost by jim mohl závidět lecjaký křižník. V době, kdy ponorková zbraň stále ještě trpěla řadou dětských neduhů, včetně omezeného dojezdu a palebné síly, se lodě typu Panzerschiffe jevili jako ideální prostředek pro dálkovou pirátskou roli. Ostatně lodě třídy DEUTSCHLAND se v této roli poměrně úspěšně za války prezentovali (i když ne každý s mým názorem bude souhlasit).
KONSTRUKCE a VÝSTROJ
Zeměpisná nevýhoda Německa nutila německé námořní velení (admirál Raeder) klást velký důraz na dojezd hladinových plavidel. Z toho důvodu Raeder u programu „Z“ upřednostňoval dieslový pohon. Ten měl být použit i u dvanácti lodí třídy Panzerschiffe P, s kterými admirál Reader primárně počítal pro korzárskou činnost. Dieslový pohon těmto plavidlům umožňoval při ekonomické rychlosti dojezd až 46.000 km! Se stavbou třídy „P“ se počítalo počínaje rokem 1940 a to vždy v sérii po čtyřech lodích. Celkem mělo být ve třech sériích německé námořnictvo posíleno o 12 těchto kapesních bitevních lodí, dokončených roku 1946. Velký počet měl umožnit nasazení v páru, což kromě výše zmíněných výhod mělo další a to, že ochrana konvoje by byla zaměstnána jedním z korzárů, zatímco druhý by se věnoval potápění nechráněných obchodních lodí. Svým způsobem to byla hladinová verze ponorkové taktiky vlčích smeček. Není pochyb o tom, že konvoj, který by nebyl silně chráněn, by byl z velké části zničen. Ochrana konvojů ale nešla Spojenci posilovat do nekonečna. Bitevních lodí byl nedostatek a všechna ostatní plavidla dokázal „kapesní“ korzár rozstřílet.
Současně s projektem stavby Panzerschiffe P ale běžel i projekt rychlých bitevních křižníků třídy „O“. a to v duchu, že nejlepším pirátem je bitevní loď. Tento názor měl samozřejmě něco do sebe. Ačkoliv výhody Panzerschiffe byly nezpochybnitelné, tak tu stále ještě existovalo několik plavidel, které je mohli zničit. Na vzdálených mořích pak mnohdy stačilo poškození, které mělo za finální následek ztrátu plavidla i posádky (krásným příkladem je bitva u La Platy a potopení lodi GRAF SPEE – více viz. text ZDE: http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=127&t=1062). Proto byl v rámci programu „Z“ postupně upřednostňován koncept bitevního křižníku nehledě na tom, že stavba dvanácti jednotek Panzerschiffe P by značně zatížila již tak našponovaný německý zbrojní rozpočet. Jen pro představu, program „Z“ měl stát státní pokladnu nějakých 33 miliard Marek, zatímco na celé zbrojení rozpočet od nástupu Hitlera k moci bylo k roku 1938/1939 vynaloženo cca 45 miliard Marek. Rok 1939, kdy uzrál program „Z“ již bylo více méně jasno, že peníze jsou potřeba spíše u pozemních a leteckých sil. Když si pak vezmeme, že stavba jedné jednotky třídy DEUTSCHLAND se pohybovala v částce 80-100 milionů Marek, a jeden střední tak Panzer III stál 100.000 marek, tak je jasné, jak moc námořnictvo chtělo na úkor pozemních sil. A přitom zásoby švédské oceli nebyli bezedné. Proto postupně docházelo k přerozdělování nejen financí, ale také materiálu ve prospěch tanků a letadel. Stavba velké série Panzerschiffe P musela být snížená. Nejdříve se škrtala jedna třetina plánované produkce. Tudíž by tato třída byla nakonec postavená v počtu 8 jednotek. Začátkem roku 1939 bylo ale nakonec rozhodnuto dát ke stavbě raději tři rychlé bitevní křižníky třídy „O“, než osm až dvanáct Panzerschiffe P. V důsledku toho byl projekt pancéřových lodí zrušen a zelenou dostali bitevní křižníky, jejichž projekt byl více méně dokončen.
Plánované lodě ve třídě (předpokládané termíny):
Bitevní křižník „O“ - projekt 265 - Deutsche Werke, Kiel
Bitevní křižník „P“ - projekt 133 - Kriegsmarinewerft, Wilhemshaven
Bitevní křižníky „Q“ - objednáno 8.8.1939 - Germaniawerft, Kiel
Jak již bylo výše řečeno, v roce 1935 vystřídali na skluzech německých loděnic původní Panzerschiffe D dva nové bitevní křižníky (někdy jsou zařazovány mezi bitevní lodě) třídy SCHARNHORST, s jejichž stavbou se započalo v květnu 1935. Podle původních plánů měla tato třída být vybavená již děly ráže 380mm, pro které již z První světové války existovali výrobní kapacity. Nicméně vývoj modernizované verze se poněkud protáhl a tak bitevní křižníky obdrželi osvědčená děla ráže 280mm s tím, že v budoucnu proběhne jejich přestavba na větší děla. Dělo ráže 380mm se tak poprvé použilo až u stavěné třídy bitevních lodí BISMARCK a počítalo se s ním i pro bitevní křižníky třídy „O“.
Když se podíváme na výkresy bitevních křižníků třídy SCHARNHORST a „O“, tak nelze nevidět vzájemnou podobu. Je tak asi zcela jasné, že konstruktéři vycházeli ze stavby Scharnhorstů (nebo spíše z podoby, kterou měli mít po přestavbě), jimž se nechali silně ovlivnit. Ovšem pro požadavek vysoké rychlosti a dojezdu museli ostrouhat pancíř a zvětšit trup pro výkonnější pohonnou jednotku. Výsledná loď tak dosahovala maximální délky 256m a byla tak i delší, než slavný Bismarck. Při délce 256m, šířce 30m a ponoru 8,02m činil konstrukční výtlak 31.652 tun a plný 35.377 tun. Na rozdíl od jiných německých lodí, kde se jejich výtlak uměle pro zahraniční pozorovatele snižoval, odpovídala třída „O“ mezinárodním úmluvám a nemuselo se tak nic upravovat. Vnější vzhled do značné míry připomínal svého ideového předchůdce. Na průběžné palubě s vysoko zvednutou přídí stála hlavní výzbroj spolu s dalšími palubními nástavbami, komíny, střední výzbroji atd. Dvě věže hlavního dělostřelectva stáli na přídi, věž C na zádi. Střední dělostřelectvo bylo rozloženo tak, aby boční palba mohla být vedena ze čtyř hlavní. Věže tak stáli v trojúhelníkovém rozložení s tím, že první pár věží se nacházel na úrovní hlavní velitelské věže (po jedné věži na každém boku). Třetí věž sekundární výzbroje byla umístěna ve vyvýšené poloze na zádi v ose plavidla tak, že mohla vést palbu na oba boky i vzad. Tímto uspořádáním se konstruktérům podařilo uspořit nezanedbatelnou hmotnost jedné věže ráže 150mm při zachování boční salvy čtyř hlavní. Víceúčelová děla ráže 105mm (byla použitelná i proti vzdušným cílům) se nacházela v počtu dvou věží na každém boku tak, že první pár stál na vyvýšené plošině za děly ráže 150mm. Děla tak mohla střílet přes věže pod sebou. Druhý pár stál na úrovní zadního stěžně. Střední části křižníku dominovali dva mohutné komíny se šikmými nástavci a volným prostorem mezi sebou. Ten byl využit pro katapult palubních hydroplánů, jejich hangáry a jeřáby. Prostor pak byl překlenut člunovou palubou, které používala společné jeřáby s hydroplány. Co se vnějšího vzhledu týče, tak opět musím konstatovat, že se mi velice líbí. Německá plavidla té doby prostě mají své kouzlo, i když je mi jasné, že ne každý sdílí můj názor.
Hlavní devizou této třída byla rychlost. Aby ji loď o výtlaku 35.000 tun mohla dosáhnout, bylo potřeba pro ni navrhnout silnou pohonnou jednotku. Pro potřebný výkon ve vymezeném prostoru, měl být střední hřídel poháněn parní turbínou, oba krajní hřídele diesly. Dieslový pohon tak byl složen z devíti 24- válcových (v konfiguraci do V) motorů MAN (EDIT: 17.9.2012 - tak podle všeho jich bylo osm, ale netuším jak uspořádaných), jejichž výkon se přenášel na dvě krajní hřídele a lodní šrouby o průměru 4,85m. Klasický pohon byl tvořen čtyřmi vysokotlakými kotli typu Wagner, pracujícími s tlakem 55 atmosfér. Jejich výkon byl přenášen na jednu sestavu parní turbíny typu Brown, Boweri & Co. a lodní hřídel s vrtulí průměru 4,9m. Pro klasický pohon bylo v podpalubí naloženo 1.000 tun topného oleje a dalších 4.610 tun nafty pro dieslový pohon. Pohonná jednotka dávala maximální výkon 176.000 koňských sil s tím, že parní turbína dávala výkon 60.000 k (44.760 kW) a dieslové motory 116.000 k (86.500 kW). Maximální rychlost křižníků byla vypočtena na 33,5 uzlů s tím, že podle konstruktéry by měla být schopna dosáhnout i rychlosti 35 uzlů (65 km/h). Při křižování pouze s oběma krajními šrouby (tedy dieslový pohon) by loď stále ještě mohla dosáhnout rychlosti 27 uzlů. Při rychlosti 19 uzlů byl dojezd 14.000 námořních mil (26.000 km), při snížení na 13 uzlů vzrostl dojezd na 25.000 námořních mil (46.000 km). To bohatě postačovalo plnit korzárskou činnost na velké ploše oceánů. Jen pro představu. Britské bitevní lodě třídy KING GEORGE V. měli při 20 uzlové rychlosti dojezd pouze 6.300 námořních mil, francouzské bitevní křižníky třídy DUNKERQUE pak při 15uzlech měli dosah 7.500 námořních mil. Osm dieslových generátorů, každý o výkonu 920 kW, zajišťovalo pro loď elektrickou energii na 220 V (celkový výkon generátorů 7.360 kW). Posádku mělo tvořit 65 důstojníků a 1.900 námořníků.
PANCÉŘOVÁNÍ
Rychlosti bylo obětováno hodně. Především pancéřování, které doznalo radikální dietu v porovnání se Scharnhorsty, kdy byl hlavní boční pancéřový pás o síle 350mm ostrouhán na „pouhých“ 190mm. Takto silný pancíř měl být schopen odolat dělům do ráže 280mm. Určitým paradoxem ale bylo, že žádná velká spojenecká loď výzbroji touto ráží nebyla vybavená. Takže otázka zní, jestli by nakonec nebylo výhodnější pancíř ještě více zeslabit, aby odolal jen dělům do ráže 203mm, kterými byly vybaveny těžké křižníky. Ty jako jediné mohli teoreticky bitevní křižníky třídy „O“ ohrozit, jelikož se jim téměř rovnali v rychlosti. Ostatní spojenecká plavidla by Němci nechali brzy daleko za sebou. Tedy snad až na britské bitevní křižníky tříd RENOWN a HOOD. Ty nebyli až tak úplně bez šance, i když nominálně byli o nějaký ten uzlík pomalejší a navíc svou vrcholnou kariéru jako veteráni z První světové války, měli dávno za sebou. A to i po modifikacích ze třicátých let. Hlavní boční pancéřový pás o síle 190mm kryl především kritická místa lodi, jako strojovnu, kotelny, muniční sklady. Na ostatních méně exponovaných místech byl pancíř zeslaben na 100mm. Konce lodě pak zůstali bez pancéřového pásu. Tím němečtí konstruktéři následovali své americké kolegy, kteří razili školu „všeho, nebo nic“. Torpédové přepážky o síle 45mm chránili loď proti útokům ponorek a torpédo-nosných letadel. Na více exponovaných místech byly zesíleny na 80 až 110mm. Nejvíce ohrožené úseky se počítalo dodatečně zesílit o další 80mm silné pancéřové štíty. Loď byla rozdělena na 20 vodotěsných přepážek a v celkové délce 78% byl trup chráněn dvojitým dnem. Pancéřové plechy měli dodat Kruppovi závody, které počítali s použitím tzv. „tajných“ materiálů jako Wotan použitý u třídy BISMARCK. Horizontální části lodi chránily dvě pancéřové paluby. První o síle 50mm měla za úkol aktivovat projektily/bomby, druhá o síle 20-80mm měla zamezit průniku do útrob lodi. Nejvíce exponovaná místa měla být dodatečně zesílena o 60mm pancéřové desky. Mozkové centrum velitelské věže krylo 60mm na stropě a 200mm na bocích, zadní velitelská věž byla obdobně pancéřovaná, pouze strop krylo 30mm pancíře. Hlavní dělostřelectvo bylo na stropě chráněno 50mm ocele, z čelních stran pak až 210mm, štíty děl krylo dalších 180mm pancíře. Sekundární 150mm výzbroj chránilo pouze 14mm. Stejně silné bylo i pancéřování hangárů a štíty všech protiletadlových zbraní.
Wotan hart byla asi o 25% odolnější než konkurenční materiály. Z důvodu vysokých finančních nákladů byl z ní vyroben pouze hlavní pancéřový pás. Zbytek pancéřování byl vyroben z cementované oceli Krupp. Nejměkčí německý homogenní pancíř známý jako Wotan weich (Ww) vykazoval hodnoty tvrdosti od 180 nahoru, těžký homogenní pancíř Wotan hart cca. 225 - 250 a konečně KC n/A měl tvrdost 670/240.
VÝZBROJ
Hlavní výzbroj v podobě děl ráže 38cm/52 (14,96“) SK/34 byla stejná, jako u slavných bitevních lodí třídy BISMARCK. Tudíž z již tolikrát probíraného tématu dvojice Bismarck a Tirpitz, snad každý ví, jak kvalitní zbraň to byla. Jediným rozdílem tak byl počet věží/děl, kde v případě bitevních křižníků byla jedna věž obětována, pro požadovanou konstrukci zaměřenou na rychlost a dojezd. Nicméně i šest děl této ráže, bylo smrtící zbraní pro jakéhokoliv nepřítele. Téměř dvě desítky metrů dlouhá hlaveň (19,63m) o hmotnosti 111 tun (pozdější verze byla o 300 kg lehčí), včetně závěru, byla schopna vystřelovat 800 kg těžké AP (výška projektilu 167cm) a HE projektily (výška projektilu 171cm) na vzdálenost 36.520 metrů při maximální elevaci 30°. Na vzdálenost 27.000 metrů byl AP projektil schopen prorážet boční pancíř o síle 304mm a pancéřovou palubu o tloušťce 126mm. Takže i na tuto velkou vzdálenost byl bitevní křižník vyzbrojený těmito děly schopen prorazit brnění prakticky jakéhokoliv konkurenta, včetně nejmodernějších britských a amerických lodí. Dokonce i super těžce pancéřované japonské lodě třídy YAMATO se svým bočním pancířem o síle 410mm, by na vzdálenost 18.000 metrů nebyli v bezpečí. Děla byla usazená ve věžích typu Drh LC/34 o hmotnosti 1.052 tun s náměrem -5,5 / +30 stupňů. Rychlost náměru byla 6 stupňů za sekundu, rychlost otáčení věže 5stupňů za sekundu. Životnost hlavně se pohybovala v rozsahu 180-210 ran. Lodě třídy BISMARCK s sebou na bojovou cestu vezli zásobu 108 střel na hlaveň. V případě bitevních křižníků s velkým dojezdem, kdy se předpokládalo, že budou delší dobu na moři, by asi byla vezená zásoba munice větší. Co jsem ještě doposud nezdůraznil, byla kadence palby. Ta totiž byla jednou z hlavních výhod této zbraně. Lodě třídy BISMARCK patřili mezi nejrychleji střílející lodě na světě a to s kadencí v rozmezí 2,3 až 3 rán za minutu. Obdobně rychlá střelba se tak dala předpokládat i u bitevních křižníků třídy „O“. Pro představu, britské lodě třídy KING GEORGE V. (1940) s děly ráže 356mm, měli kadenci střelby 2 rány za minutu, Stejnou kadenci měli bitevní křižníky tříd RENOWN a HOOD. V případě Francouzů to bylo výrazně horší. Bitevní křižníky třídy DUNKERQUE vyzbrojeny děly ráže 330mm, mohli střílet maximální rychlostí 1,5 až 2 rány za minutu. U shodné ráže 380mm použité u bitevních lodí třídy RICHELIEU pak byla kadence nějakých 1,2 – 2,2 rány za minutu. Z toho je asi všem jasné, že německé lodě vyzbrojené těmito děly, mohli na cíl vyslat větší počet střel, než soupeř, a tudíž tu byla i větší šance, že něco zasáhnou a způsoby větší škody. Tím byl částečně vyrovnán deficit v počtu hlavní. Bitevní křižník „O“ tak mohl na cíl během stejné doby vyslat srovnatelnou, nebo i vyšší hmotnost salvy, i přes nižší počet děl. Pokud někdo nevěří, tak ať počítá se mnou. Boční salva ze šesti 380mm děl měla hmotnost 4.800 kg. V případě britských bitevních lodí třídy NELSON vyzbrojených devíti 406mm děly, byla hmotnost boční salvy 8.361 kg. Jenomže německá loď dokázala vystřelit 3 rány za minutu, kdežto Britská jen 1,5 rány. Po dvou minutách „rychlopalby“, tak německá salva měla hmotnost 28.800 kg, zatímco britská z těžších a početnějších děl jen 25.083 kg. Rozdíl v ničivém účinku 800 kg (380mm), nebo 929 kg (406mm) až tak dramatický nebyl. To tedy vysvětlovalo, proč se němečtí konstruktéři nebáli používat 380mm děla, ačkoliv zahraniční soupeři stavěli lodě s děly o řád vyšší a v třídělovém provedení.
Vzhledem k tomu, že hodně bylo podřízeno rychlosti, měla mít tato třída ve výzbroji pouze šest děl ráže 150mm ve třech věžích. Vše ale bylo promyšleno tak, aby boční salva mohla být vedená 4 děly. První pár věží stál na úrovní velitelského můstku, po jedné věži na každém boku. Třetí věž stála v ose lodi na vyvýšeném místě nad hlavní dělovou věží „C“ ráže 380mm. Jednalo se o děla ráže 15cm (5,9 in) SK C/28 L/55. Opět se jednalo o zbraň, která byla již dříve použitá u bitevních lodí a křižníků tříd BISMARCK a SCHARNHORST. Projektil (AP i HE) o hmotnosti 45,3 kg byl z hlavně o délce 8,2 m vystřelován počáteční rychlostí 875 m/s. Podle sehranosti obsluhy se kadence střelby pohybovala v rozmezí od 6 do 8 ran za minutu. Při maximálním náměru 40° mohl být dostřel až 23.000 metrů. Děla byla uložená ve věži typ Dop.L. C/34, jejichž hmotnost se pohybovala v rozmezí 108 – 120 tun. Vezená zásoba munice se pohybovala v rozmezí 100-150 ran na hlaveň u bitevních lodí a křižníků. V případě bitevních křižníků předpokládám, že by loď vezla větší množství munice, aby tak nehrozilo riziko se zásobováním na vzdálených mořích během bojové operace.
Německá plavidla i nadále v průběhu Druhého světového konfliktu dávala přednost těžkým křižníkovým dělům, před víceúčelovými, která používala jiná námořnictva. Větší ničivý účinek v cíly u těchto děl pak byl doplněn o rychlopalná 105mm děla, která mohla být použitá i proti leteckým cílům. Třída „P“ měla mít osm děl typu 10,5cm (4,1 in) SK L/65 AA, která byla namontovaná ve čtyřech věžích typu Dopp L/31 stabilizovaných ve všech třech osách (to znamená kromě elevace a rotace bylo věžím rovněž možno udělovat náklon, který eliminoval pohyb plavidla a tím byl udržen cíl v zaměřovači). Původně se tyto věže vyvíjeli pro AA děla ráže 88mm. Jejich nevýhodou bylo to, že se jednalo o z části otevřené věže a tudíž ne zcela vodotěsné, což se neblaze projevovalo na elektro-hydraulickém pohonu, který tak trpěl častými poruchami. Jejich dálkový dostřel byl 17.700 m, výškový 12.500 m při elevaci 80 stupňů. Kadence palby se podle sehranosti obsluhy, která ručně tahala 23,5 až 27,35 kg těžké projektily (Jednalo se o nedělenou munici. Samotný projektil vážil od 14,7 do 15,8 kg podle typu), pohybovala mezi 15 až 18 ranami za minutu při optimálních podmínkách. Při bojových poněkud poklesla. Palba byla řízená za pomoci čtyř čtyřmetrových dálkoměrů typu SL-6, umístěných v kopulích. Předpokládaná životnost hlavně byla 2.950 výstřelů. Věž typu Dopp C/31 vážila 27.805 kg, pohon jí zajišťoval stranový odměr rychlostí 8° / sec a elevaci rychlostí 10° / sec.
Těžká a střední děla doplňovala celá řada protiletadlových děl ráže 37mm a 20mm. Na každé lodi se tak mělo nacházet osm děl 3,7cm (1,5 in) L/83 SK C/30 (výrobce Rheinmetall) montovaných ve dvojicích na platformě Dopp LC/30 o hmotnosti 3.670 kg s elevací -9/+85 stupňů. Praktická kadence v boji byla většinou kolem 30 ran za minutu (což mi přijde docela málo), nejefektivnější vzdálenost, na kterou pak byla vedená, byla do 2.000 metrů. Vezená zásoba mohla být kolem 2.000 střel na hlaveň. Protiletadlová děla 2 cm (0.79 in) SK C/30 byla umístěna na samostatných palebných kompletech typu C/30 o hmotnosti 420 kg. Jejich teoretická kadence byla 280 ran za minutu, ale v praxi poklesla na 120 ran. Se zásobníkem na nějakých 20 ran, to nebylo zrovna mnoho. Pokud by byla u křižníků instalována modernější verze typu C/38, mohla být praktická kadence střelby až 220 ran (teoretická 480 ran/min). Jak ale následný průběh války ukázal, 20mm zbraň neměla dostatečné výkony k ničení rychle letících a pancéřovaných strojů. V praxi by tak v roce 1943/44, kdy by byly křižníky k dispozici, muselo dojít k přezbrojení, aby byl účinek AA zbraní zachován.
Dělová výzbroj byla doplněná o již tradiční zbraň, kterou byly torpédomety ráže 533mm umístěné v prostoru mezi komíny v tříhlavňových, nadhladinových torpédometech. Torpédo 53,3 cm (21“) G7a T1 bylo pro ponorky a hladinové lodě vyvíjeno někdy od roku 1930 a uvedená do služby kolem roku 1938. S největší pravděpodobností by právě tato torpéda byla použitá u třídy „O“. Doutník o délce 7,186 metru a hmotnosti 1.528 kg v sobě ukrýval smrtonosný náklad 280 kg Hexanitu. Při útoku na cíl do vzdálenosti 6.000 metrů mohlo torpédo vyvinout rychlost 44 uzlů. Na vzdálenost 8.000 byla rychlost 40 uzlů a při maximálním dojezdu 14.000 metrů, 30 uzlů. Mezi výzbroj bych nemněl zapomenout počítat rovněž čtyři osvědčené hydroplány Arado 196 startující z dvojitého katapultu umístěného mezi komíny. I když se nejednalo o žádného plnokrevníka, protože jeho max. rychlost byla jen o něco vyšší než 300 km/h, byl na lodích platným pomocníkem při průzkumu okolí a vyhledávání cílů. Tyto pak mohl sám díky dvou kanonům ráže 20mm, kulometům ráže 7,92mm a pumovému nákladu do hmotnosti 100 kg, napadat. V případě obchodních lodí, které měli být primárním cílem korzárských křižníků, mnohdy stačilo jen pár varovných výstřelů, a neozbrojený parník si rozmyslel, jestli dále pokračovat v plavbě, nebo se vydat na milost křižníku.
Samozřejmostí již byl rovněž radar, který pomáhal nejen sledovat okolní dění, ale zároveň sloužit k dělostřelecké palbě.
Hmotnost boční salvy:
6 x 380 mm = 4.800 kg
4 x 150 mm = 181,2 kg
4 x 105 mm = 63,2 kg
Celkem: 5.044,4 kg
Stavba všech tří jednotek měla být zahájena zřejmě již v průběhu roku 1939. Tomu předcházelo několik jednání v roce 1938, kdy právě tento projekt byl v rámci programu „Z“ postupně upřednostňován oproti Panzerschiffe P. První objednávka byla vystavena počátkem srpna 1939 a obdržela ji loděnice Germaniawerft v Kielu. Další dvě jednotky se měli stavět u Kriegsmarinewerft (Wilhemshaven) pod projektovým číslem 133 a u Deutsche Werke (Kiel), projektové číslo 265. Co se termínu dokončení týče, tak bohužel se mi nepodařilo nic dohledat. Ale když se podívám na stavbu Scharnhorstů, která trvala 3 až 3,5 roku, tak v případě nevypuknutí války tak brzo, mohla být stavba všech tří jednotek podle mě dokončená za 3-4 roky, tedy někdy v průběhu roku 1943, nejpozději v roce 1944. Ovšem válka od 1.září 1938 diktovala úplně jiné podmínky a udělovala jiné priority. Námořní koncepce programu „Z“ se začala poměrně rychle měnit a do popředí se dostala „klika“, která upřednostňovala stavbu ponorek. Stavba bitevních křižníků třídy „O“, tak byla XXX
TTD - bitevní křižník třídy „O“
* Země původu: Německo
* Délka: 256 m
* Šířka: 30 m
* Ponor: 8,02 m
* Výtlak konstrukční: 31.652 t
* Výtlak plný: 35.377 t
* Výzbroj: 6x380mm (3xII), 6x150 (3xII), 8x105 (4xII), 8x37, 20x20, 6x533 TT, 4x hydroplán Arado 196
* Pancéř paluba: 50-80 mm
* Pancéř dělostřelecká věž: 50-210 mm
* Pancéř barbety:
* Pancéř velitelská věž: 60-200mm
* Pancéř boky: 100-190 mm
* Torpédové přepážky: 45 mm
* Pohonná jednotka: kombinovaný, parní turbína + diesly
* Výkon strojů: 176.000 koňských sil
* Vezená zásoba paliva: 4.610 tun (pro dieslový pohon) + 1.000 tun
* Rychlost: 35 uzlů (65 km/h)
* Dojezd: 14.000 námořních mil (26.000 km) při 19 uzlové rychlosti
* Posádka: 65 důstojníků + 1.900 mužů
ZHODNOCENÍ
Na stupnici jedna až deset bych této lodi dal pomyslnou devítku. Je prostě nádherná, co se vnějšího vzhledu týče, zároveň působí velice bojovně díky těžkým dělům, která žádný jiný z korzárů (kapesních bitevních lodí) neměl. Díky obrovské rychlosti mohl uniknout všemu, co do té doby až po rok 1945 bylo mezi velkými hladinovými plavidly postaveno. Dokonce byl rychlejší, než většina těžkých a valná část lehkých křižníků. Díky velkému dojezdu mohl nezávisle na zásobování dlouho působit na moři a tudíž i vykonávat korzárskou práci a často měnit pole působení. Díky pancéřové ochraně byl schopen odolat útokům všem dalším plavidlům, před kterými by nemohl využít své vysoké rychlosti, i když ani těch po celém světě zrovna moc nebylo. Prostě pro korzárskou činnost ideální prostředek. Jedinou vadou tak byla dlouhá doba stavby (v porovnání s ponorkou) a samozřejmě pořizovací náklady, které odhaduji, že by se blížili ceně bitevních křižníků třídy SCHARNHORST, tedy nějakých 150 miliónů Marek. Tři lodě postavené pak za částku blížící se půl miliardě Marek byla na jednu stranu nákladná investice, na druhou stranu malý počet lodní ano to, aby výrazněji ohrozili lodní dopravu. Přestože Britové, vzhledem k velkému počtu konvojů, trpěli nedostatkem bitevních lodí, tak konvoj, který by byl takovým starým pancéřovým obrněncem chráněn, byl i tak pro bitevní křižník těžkým oříškem. Poškození v boji, daleko od vlastních základen, by se nemusel korzárovi vyplatit. Útočit na silně vyzbrojený konvoj se tak vždy rovnalo vysokému riziku i přes výhody, která tato koncepce lodí poskytovala. Navíc, po roce 1941 vstoupili do války USA, které mohli část svého námořnictva v Tichomoří oželet a svým Spojencům v Evropě zapůjčit. Narazit na nechráněný konvoj po roce 1942, tak byla velká náhoda a je tedy otázkou, jak moc by bitevní křižníky byly v roli korzárů úspěšní i kdyby v průběhu roku 1943/1944 spatřili světlo světa. Vše nás tak nakonec vede zpět ke koncepci Kriegsmarine ze třicátých let, kde klika vedena admirálem Dönitzem měla pravdu, když chtěla dát prioritu především stavbě ponorek, jakožto nejefektivnější zbraní proti Velké Británii a jejím Spojencům.
Zdroje:
Hrbek Jaroslav – Velká válka na moři, rok 1914 (1. díl) – Praha 2001
Hrbek Jaroslav – Velká válka na moři, rok 1917 (4. díl) – Praha 2002
Hrbek Ivan, Hrbek Jaroslav – Salvy nad vlnami – Praha 1997
Hynek, Klučina, Škňouřil – Válečné lodě (3) – Praha 1988
Pejčoch, Novák, Hájek – Válečné lodě (4) – Praha 1993
Hynek, Klučina – Válečné lodě (2) – Praha 1986
http://www.bobhenneman.info/oclasshistory.htm
http://www.german-navy.de
http://www.warshipsww2.eu
http://www.navweaps.com
http://www.wikipedia.org
http://www.palba.cz
Novinky
Kdo je online?
Hledání
Statistiky
Tým