PALBA.CZ

Krátce po skončení druhé světové války, přibližně začátkem padesátých let se vojenští analytici nemohli domluvit, jaký tvar a co by mělo podpůrné vozidlo pěchoty splňovat. Na jejich rozhodnutích se podepsaly rozbory korejského konfliktu a prováděná cvičení. Bylo tedy usneseno, že armády společenství NATO dostanou k podpoře pěchoty vozidlo s pásovým podvozkem, osvědčeným již v průběhu druhé světové války. Po tomto stroji by mělo být vyžadováno dopravit pěchotu na bojiště se zajištěním pohybu v rychlostech shodných s rychlostí tanků. S poukázáním na tyto podmínky došlo k vývoji několika prototypů, následné produkci vybraného stroje. Ve společenství NATO se u americké armády zavedl M113, u německých jednotek to byl HS.30 nebo vyzbrojením britských útvarů vozidly Saracen. Jednalo se o pancéřové stroje s instalací lehké výzbroje, konstrukčně podobné se shodnými hlavními díly, používané hlavně jako ,,bojové taxi". Tuto situaci způsobil nedostatek peněz, a nedostatečná priorita konvenčních sil armád společenství NATO, kde bylo upřednostňováno letectvo.
V Sovětském svazu byla však situace opačná, zde se konstruktéři plně věnovali vývoji vozidel BTR-60 a BTR-152, pokračovatelé těchto strojů se zdokonalují v Rusku i dnes. Jednalo se o vozidla na kolech, ne na pásech, neboť v agresivních plánech ,,rudého blitzkriegu" se počítalo s využitím jejich rychlosti. K vyvážení převahy klasických zbraní armád Varšavské smlouvy byla vydána v 60. letech nová oficiální doktrína společenství NATO. Tato doktrína dovolovala v případě vojenského napadení ze strany Sovětského svazu nebo jeho spojenců použít na zastavení útoku atomové zbraně.
Začátkem šedesátých let, kdy i Sovětský svaz měl k dispozici taktické nukleární prostředky, bylo válečným plánovačům obou stran jasné, běžná činnost pěchoty na jaderném válčišti nebude v podmínkách radiačního zamoření možná. Z tohoto důvodu bylo od koncepce ,,bojového taxi" upuštěno, a vývoj v SSSR a Německu nabral jiný směr. Přednost dostal projekt vozidla, který by nejen převážel vojáky ale zajistil mimo ochranu před zbraněmi hromadného ničení také použití vlastních zbraní nebo osobními zbraněmi výsadku zevnitř stroje vést další bojovou činnost. Tyto podmínky daly vzniknout několika projektům bojových vozidel pěchoty, z nichž na straně sovětů to bylo nám známé BMP-1schválené v roce 1967 a na druhé straně se jednalo o německý Marder, kterým Bundeswehr začal své jednotky vyzbrojovat už v roce 1969. Tyto stroje se od běžných transportérů používaných pěchotou odlišovaly větší tloušťkou pancíře, nárustem palebné síly a početně menším výsadkem.

První modernizovaná varianta - bojové vozidlo pěchoty Bradley ve verzi M2A1

Americké vrchní velení nezůstalo za názorem německých a ruských válečných plánovačů pozadu a už v březnu 1964 vypsalo konkurz na vývoj bojového vozidla pěchoty pod označením MICV-65 (Mechanized Infantry Combat Vehicle - 1965). Rozpracované projekty, ze kterých nejdále ve vývoji byl prototyp firmy Pacific Car and Foundry, byly z důvodu k nedostatku financí zaviněnému pokračujícím konfliktem ve Vietnamu a také nedodržením hlavních konstrukčních požadavků koncepce zastaveny. V tomto období byly nejvíce využívány americkými jednotkami různé verze obrněných transportérů M113, také ve velkém nasazené ve vietnamském konfliktu. Na tomto bojišti došlo k nepříjemnému zjištění, že válka se zkušeným, připraveným protivníkem, plně využívajícím znalostí specifického terénu, vyzbrojeným velkým počtem protipěchotních prostředků, přináší nezanedbatelné ztráty na živé síle, hlavně po vysednutí vojáků z transportérů. Z toho důvodu bylo rozhodnuto útočit na transportérech, zajišťující ochranu před střelami menších ráží a před malými střepinami. Tento způsob boje se projevil jako velmi účinný, jednotky Vietcongu a následně vojáci Severovietnamské armády měli ve své výzbroji velmi málo protitankových zbraní. Ale na druhou stranu, tahle taktika odkryla mnohé nedostatky transportérů projektovaných k jiným úkolům. Výsadek neměl možnost bojovat zvnitřku vozidla, při výsadku by se nepřátelská střelba soustředila na ně. A pokud se vojáci pro tento způsob boje přesto rozhodli, palbu mohli opětovat jen někteří.
Byla navrhována různá provizorní řešení, například zavedení balistického štítu, u M113 ACV (Armoured Cavalry Vehicle), či dodatečných střílen vytvořených v bocích vozidla jen zdůrazňovaly, že M113 byl navržen k naprosto jiným bojovým úkolům. Pro převoz většího počtu vojáků byla tato vozidla velmi malá, bylo v nich nic vidět a nepohodlná jízda, vzláště v terénu nebyla nijak oblíbena. A co bylo nejhorší, při možném výbuchu protitankové miny se obvykle tyto vozidla stávala masovým hrobem. Bylo bezpodmínečně nutné tento problém se špatnými podmínkami převozu vojáků výsadku v transportérech pěchoty vyřešit a vyvinout skutečné bojové pěchotní vozidlo, koncepčně shodné se stroji, sovětským BMP-1 a německým Mardrem.

Bojové vozidlo pěchoty verze M2A2 Bradley při nasazení v Iráku.

V roce 1968 dalo velení americké armády dohromady tým, kterému velel generál George Casey. Skupina měla za úkol znovu přehodnotit koncepci vozidla MICV. Výsledek analýz, v návaznosti na změnu soudobého bojiště, nejen její vhodnost, ale dokonce nezbytnost. A byl zde také další důležitý prvek, armáda Sovětského svazu nyní nabírala na kvalitě, nejen ve výzbroji. Elitní jednotky byly vyzbrojovány moderními vozidly BMP-1, také takřka bezezbytku byly zrušeny jednotky tradiční pěchoty ve prospěch jednotek vybavených transportéry BTR-60. Americkým válečným plánovačům zamrzl úsměv na rtech před představou Rudé armády, která je nejen rychlá a silná, ale navíc vyzbrojená tanky a bojovými vozidly, schopnými likvidovat americký základní transportér v zásadě bez jakéhokoli vlastního ohrožení. Na základě zprávy skupiny soustředěné kolem generála Caseyho byl projekt MICV schválen ještě v tomto roce.
Jedna z firem, které projekt pěchotního vozidla v dřívějším soutěži neprošel, byl koncern FMC Corporation, hlavní dodavatel transportérů M113. S použitím nabraných zkušeností při vývoji tohoto bojového stroje, dali dohromady konstruktéři týmu FMC, za peníze společnosti, projekt vozidla postavený na základě M113. Tento prototyp obdržel název XM765 AIFV (Armoured Infantry Fighting Vehicle). Byl ukázán generálu Caseymu, ten ho zamýtl z několika důvodů, například tenké pancéřování a nedostatečná obratnost a pohyblivost. V porovnání se jevil rozhodně horší než u v té době vyvíjeného nového amerického tanku, v budoucnu známého jako M1 Abrams. Ze těch samých důvodů neschválil tým generála Caseyho zavedení licenční verzi německého Marderu do americké armády.
Přesto, že byl zamýtnut projekt XM765, domluvilo americké velení armády v listopadu 1972 se společností FMC Corporation zakázku na vývoj bojového vozidla shodného s parametry XM765, ale se silnějším pancířem a rychlejšího. Na základě této smlouvy bylo zhotoveno vozidlo XM723 MICV, konstrukčně velmi podobné původnímu, s instalovanými díly a řešením použité u obojživelného vozidla LVTP-7, kterým byly vyzbrojeny jednotky námořní pěchoty. Na základě podmínek obsažených v kontraktu mělo mít vozidlo jako hlavní zbraň automatický kanon ráže 20 mm, moderní pancéřování, to znamená ocelovo-hliníkové, vyvinuté společností FMC Corporation. Pancéřování tohoto typu mělo obstát před palbou střelami do ráže 14,5 mm i střepinami, přitom tak lehké, aby se bojový stroj mohl pohybovat rychlostí kolem 70 km/hod.
Tyto podmínky avšak nebylo jednoduché splnit. K vyzbrojení nového vozidla byl navržen supermoderní automatický kanon VRFWS (Vehicle Rapid Fire Weapon System), ale nebyl včas hotov. Proto byla změněna hlavní výzbroje na mnohem konvenčnější M139 stejné ráže, ale úplně jiné konstrukce. Tato velká změna se podepsala na kompletní přestavbě věže nového vozidla, a projekt nabíral velké zpoždění pro neřešitelnost.
Pro tuto patovou situaci byl americkou armádou v říjnu 1971 oznámen další konkurz, tento se týkal vozidla ARSV (Armored Reconnaissance Scout Vehicle - obrněné průzkumné vozidlo), kterým by byly vyzbrojeny jednotky obrněného jezdectva. Toto vozidlo mělo sloužit jako nástupce zastarávajících a neúspěšných strojů typu M114 a M551 Sheridan.
Soutěže se zúčastnila také společnost FMC Corporation s projektem označeným jako XM-800-T, který plně vyhovoval potřebám armády a testy prošel velmi dobře. To však nepomohlo a projekt nebyl v listopadu 1974 schválen. Velitelství US Army Training and Doctrine (TRADOC), které mělo na starosti kontrolu vývoje a výzkumu, tak zareagovalo na snížení výdajů na armádu ze strany Kongresu, neboť by byly nepřímo ohroženy další důležitější modernizační vývojové programy. Na počátku roku 1975 TRADOC nakonec rozhodlo, že bude nejlepší dát dohromady projekty ARSV a MICV. Analytikům americké armády se přes zpravodajskou službu dostalo neformální hodnocení nových vozidel v sovětské armádě, s tím že BMP-1 je dost dobře přispůsobeno činnosti na jaderném bojišti, ale v použití v konvenční válce to tak slavné není. TRADOC s ohledem na početné kontroverze vytvořilo nový výzkumný tým, vedený generálem Larkinem, který měl nalézt odpovědi na tři otázky : Je vozidlo XM723 natolik dobré, že se vyplatí pokračovat v jeho vývoji, anebo by bylo výhodnější zavést do americké armádní výzbroje konstrukci zahraniční? V čem spočívaly klady koncepce MICV? Jak co nejlépe sloučit projekty MICV a ARSV?
Závěrečná zpráva skupiny generála Larkina, byla taková, že ani německý Marder, ani francouzský AMX-10 nenaplňuje americké požadavky na vozidlo pěchoty (obojživelnost, ochrana před projektily do ráže 14,5 mm, vysoká rychlost, silná výzbroj, možnost střelby za jízdy). Mezitím se hodnotící skupina shodla, že stávající XM723 MICV má slabé pancéřování, ale že při použití vhodné taktiky to tak není nepřekonatelná závada. S ohledem na ekonomickou stránku se však shodli, že zásadně nedoporučí vývoj těžkého bojového vozidla pěchoty postaveného na tankovém podvozku. Jako hlavní důvod tohoto rozhodnutí označili velmi vysoké provozní náklady vozidel této varianty. V listopadu 1976 experti skupiny generála Larkina konečně usnesli, že koncepce MICV je dobrá. V části týkající se spojením obou koncepcí bylo rozhodnuto vyvinout novou věž, v níž by nesla mimo automatický kanon ráže 20 mm také výzbroj umožňující likvidovat těžká obrněná vozidla, jakými jsou například tanky. Jako priorita byly navrženy protitankové střely TOW. Toto rozhodnutí bylo samozřejmě vázáno s nutností zvětšit věž vozidla, protože v ní musely být kromě dvou osob nainstalovány také systémy řízení a zaměřovače dvou různých druhů výzbroje.

Vozidlo, které mělo nahradit XM723, obdrželo název XM2 IFV (Infantry Fighting Vehicle - bojové vozidlo pěchoty) a verze používaná k průzkumné činnosti byla označena jako XM3 CFV (Cavalry Fighting Vehicle - bojové vozidlo jezdectva). Vývoj obou verzí neprovázely téměř žádné problémy (jisté komplikace přibrzdily pouze projekt převodového systému), bylo však nutno přistoupit k některým dílčím změnám. Instalace objemnější věže, ve které měli mít stanoviště dva muže posádky, se zásadně podepsalo na zmenšení prostoru ve vozidle, tím pádem byl zredukován celkový počet osob výsadku z jedenácti na devět a počet vojáků z devíti na sedm. Odpalovací zařízení protitankových řízených střel TOW bylo hodnoceno pěchotou jako vynikající doplňující výzbroj. Prvních osm vyrobených prototypů v roce 1978 prošlo náročnými zkouškami, a protože testy dopadly velmi dobře, bylo rozhodnuto zařadit obě navržená vozidla do výzbroje jednotek americké armády. Oficiální rozhodnutí vydal v lednu 1980 ministr obrany a vozidla měly nést označení M2 IFV a M3 CFV. Zprvu měl stroj pro pěchotu dostat jméno generála Omara Bradleyho a vozidlo jezdectva se mělo nést jméno generála Jacoba Deverse. Obě vozidla nakonec obdržela ohledem na jejich značnou podobnost společné označení Bradley : v armádních publikacích se obě vozidla označují zkratkou BFV (Bradley Fighting Vehicle - bojové vozidlo Bradley).
Jednotky začaly být prvními stroji vyzbrojovány v květnu 1981, v dalším roce sériová výroba dosáhla takových počtů, že vozidly mohly být pokryty požadavky další pěší mechanizované útvary. První jednotkou, která dostala vozidla Bradley, byl 41. pěší pluk 2. obrněné divize posádkou ve Fort Hoodu. Na evropský kontinent byly první M2 a M3 dovezeny v roce 1983, a přiděleny do 3. pěší divize (mechanizované).

V průběhu osmdesátých let by se našlo v americkém tisku dost článků, které se zaobíraly hodnocením vozidel M2 a M3 Bradley, nejvíce padala kritika na hliníkový pancíř uvedených vozidel. Tvůrci těchto článků poukazovali, že pancéřování tohoto typu násobí v případě zasažení následky proražení. Nic na tom nezměnila skutečnost, že varianty tohoto pancéřování byly bez komplikací používány i u několika evropských bojových strojů a že Bradley byl v tom čase hodnocen jako nejlépe pancéřované bojové vozidlo pěchoty na světě. Americká armáda se tak stala terčem cílené kritiky, v níž bylo vozidlo Bradley označeno jako ,,krematoriem na kolech''. Toto nelichotivé hodnocení definitivně zastavily bojové akce vozidel Bradley v operaci Pouštní bouře, kde bojová vozidla pěchoty Bradley splnila veškerá očekávání.
Hlavní rozdíly mezi oběma vozidly se týkají jejich interiéru. Zvnějšku je rozdíl nepatrný, M2 a M3 liší pouze střílnami používanými k palbě vedené osobními zbraněmi výsadku. U M3 jsou střílny zaslepeny, protože zde výsadek není, nejsou nainstalovány také zaměřovací periskopy. Do výsadkového oddílu vozidla M2 se vejde převážně šest až sedm vojáků, u M3 je svezení jen pro dva vojáky (v obou případech mimo posádky vozidla, kterou je velitel, řidič a střelec). Prostor pro výsadek je zaplněn vybavením, a to převážně zvýšenou zásobou protitankových raket TOW.
Vozidlo M2 Bradley splňuje konvenční konfiguraci bojových vozidel pěchoty (to znamená, že motor je uložen v přední části stroje). Po levé straně motoru je stanoviště řidiče, za stanovištěm řidiče a motorem je nainstalována věž vozidla. Základ vozidla tvoří krabicová svařovaná hliníková korba se šikmým horním pancířem na čele, která je pro lepší ochranu opatřena vrstveným laminátovým pancířem. Korba má vodorovnou střechu, rozměrné rampové dveře v zádi a kolmé boky. V zadní části korby se nachází prostor šestičleného výsadku, na bocích jsou dvě kulové střílny s periskopy. Ve stopě prostoru výsadku jsou průlezy. Podvozek je tvořen po každé straně šesti pojezdovými koly, hnací kolo vpředu, napínací vzadu a dvě nosné kladky. Horní část pohybového ústrojí a boky korby jsou chráněny přídavným pancéřováním. Věž je umístěna na pravé straně vozidla a stanoviště řidiče je propojeno s výsadkovým oddílem úzkým tunelem. Ve věži se nachází stanoviště velitele vozidla/výsadku a střelce. V tunelu jsou sedadla určená pro dva vojáky výsadku, kteří využívají možnost vést palbu ze speciálně uzpůsobených verzí pušky M16 FPW. Tyto pušky, určené k vedení palby ze střílen na bocích vozidla, střílejí pouze dávkami. Střelec využívá speciální periskopy, kterými sleduje stopy dýmovnicových projektilů střílených z FPW. Čtyři další vojáci výsadku se nachází ve výsadkovém oddílu. Dva z nich střílejí z FPW umístěných na pravém boku, zbývající dva střílejí z FPW umístěných na zádi vozidla. Ve výsadkovém oddíle je také uložena zásoba munice ráže 25 mm do automatického kanonu a zásoba střel TOW. Nabíjení odpalovacího zařízení raket TOW, nacházející se na výložníku, upevněného k věži, je možné díky dvířkům umístěným na výsadkovém oddílu. Otevření dvířek dovolí jednomu z vojáků ukrytému uvnitř vozidla odpalovací zařízení opět nabít. Dvířka také fungují jako ochrana před nepřálelskou střelbou. Horní dvířka se využívají výlučně jako nabíjecí rampa, k nastupování a vystupování výsadku se používá zásadně sklopná záď vozidla nebo malá dvířka, která se v ní nachází.
Veškerá útočná výzbroj vozidla se nachází ve věži. Jako hlavní zbraň je určen automatický kanon M242 ráže 25 mm Bushmaster se spřaženým kulometem M240 ráže 7,62 mm. Na věži jsou také instalovány vrhače dýmovnic a výložník se zdvojeným odpalovacím zařízením protitankových řízených střel TOW. Ve věžičce má určeno stanoviště velitel vozidla/výsadku (umístěné vpravo) a střelce (vlevo). Velitel disponuje periskopy, které mu pomáhají při sledování bojiště v rozsahu 360˚. Navíc se jeho průlez je možné zvednout ve vodorovné rovině, což mu poskytuje ochranu před shora padajícími střepinami a dovoluje bezpečné sledování bojiště zvenku. Zde umístěné zaměřovací systémy i systémy řízení palby jsou zdvojené, díky kterým může jít jeden z osádky z věže do výsadku spolu s převáženou pěchotou, aniž by ubral na palebné síle vozidla.

Vojáci 1. eskadrony 4. jezdeckého pluku 1. pěší divize (mechanizované) na kontrolním bodu poblíž města Samara v Iráku. Podporu tvoří vozidlo M2A2 Bradley, 9. listopad 2004.

Hlavní zbraň bojového vozidla je ovládána systémem Integrated Sight Unit (ISU), což je jeden z nejdražších dílů vozidla, tvoří asi 10 % jeho ceny. Tento systém zabezpečuje pomocí pasivní infračerveného světla míření jak ve dne, tak v noci. Automatický kanon Bushmaster je plně stabilizován, což zaručuje přesnou palbu za jízdy. Palbu je možno vést nízkou nebo vysokou kadencí, v druhém případě kadence obnáší asi 200 střel za minutu. Zkušený střelec převážně využívá střelbu dávkami od čtyř do šesti projektilů. Delší dávky se převážně odrazí na přesnosti střelby. V zásobnících je obvykle uloženo 75 protitankových a 225 tříštivých nábojů. Zásoba 600 nábojů je při převozu umístěna ve výsadkovém oddílu. Palebnou sílu nutnou ke zničení tanků zajišťuje výložník se zdvojeným odpalovacím zařízením protitankových řízených střel TOW BGM-71 firmy Raytheon. Cíl je sleduje optický zaměřovač, který snímá infračervené signály ze zadní části rakety v průběhu letu. Dvoucestná řídící linka mezi raketou a střelcem je plněna daty ze dvou čidel v zadní části rakety. Odpalovací zařízení upravuje linkou letové korekce řídícímu systému rakety. Dolet raket TOW je 3,75 km.
Bradley je vybaven dvěma odpalovacími zařízeními pro kouřové granáty, z nichž každý obsahuje 4 granáty. Je také opatřen systémem dýmení motoru. Systém řízení palby těmito střelami je integrován se systémem Integrated Sight Unit (ISU) firmy Raytheon. Stanoviště střelce je vybaveno tímto zařízením, které poskytuje čtyř- a dvanáctinásobné zvětšení a přepínání denní/termální vidění. Optický převodník přenáší obraz střelce také veliteli vozidla. Střelec také používá periskopy pro přední a boční pozorování. Systém denního vidění střelce nebo velitele slouží jako záloha hlavního vizuálního systému.
Stanoviště řidiče obnáší tři periskopy směrem dopředu a jedním vlevo. Centrální periskop může být podle možnosti zastoupen systémem nočního vidění - Litton AN/VVS-2 Driver's Night Viewer s 25 mm zesilovačem obrazu druhé generace. Na rozdíl od automatického kanonu není možné odpalovací zařízení použít k palbě za jízdy, obyčejně zůstává zablokováno v přepravní pozici, a to vždy při rychlostech vyšší než 5 km/hod.
Pancéřování obou bojových vozidel pěchoty M2 a M3 Bradley se vyrobeno spojením ocelového a hliníkového pancíře. Hlavní pancíř je tvořen hliníkovou slitinou č. 5 083, obohacenou přísměsí hořčíku a zinku. Část bočního pancíře je složen z desek z hliníkové slitiny č. 7 039, která je nejlépe vyhovuje proti zásahům protitankovou municí. Boční pancíř je podpořen deskami z tvrzené oceli, nacházející se ve vzdálenosti 8,5 cm od hliníkového pancíře.
Vozidla M2 a M3 májí schopnost překonávat vodní překážky po předchozí přípravě, která spočívá ve zvednutí krytů kolem boků vozidla. Pohon ve vodě se provádí pohybem pásů. M2 a M3 se v tomto ohledu blíží dalším vozidlům americké armády, kromě vozidel, která jsou projektována jako výlučně obojživelná.
Vozidlo Bradley má jako pohon nainstalován motor VTA-903T od firmy Cummins Engine Co of Colombus. Hydromechanická převodovka HMPT-500 od firmy Lockheed Martin je třírychlostní. Vozidlo může jet maximální rychlostí 66 km/hod. Modely verze A3 používají nafukovací pontony, které se upevňují na příď a boky vozidla a Bradley dokáže vyvinout ve vodě rychlost až 7,2 km/hodinu.
Podvozek je tvořen po každé straně šesti pojezdovými koly, hnací kolo vpředu, napínací vzadu a dvě nosné kladky. Horní část pohybového ústrojí a boky korby jsou chráněny přídavným pancéřováním.

Stroj ve verzi M3A3 Bradley CFV během hlídky poblíž města Ad Dwr v Iráku, 17. listopad 2004. Vozidlo náleží k 1. eskadře 4. jezdeckého pluku 1. pěší divize (mechanizované).

Při vývoji vozidla Bradley bylo již počítáno s dalšími možnostmi jeho modernizace. První etapa modernizace doplňovala u základních vozidel Bradley, známých jako M2 nebo M2A0, mimo jiné zajištění ochrany před chemickými zbraněmi. M2A1 Bradley byl dovybaven vnitřní ochranou před zbraněmi tohoto druhu - filtračním systémem Gas Particle Filtering System : u verze M2A1 zajišťuje čistý vzduch pro osádku věže a řidiče, u verze M3A1 pro všechny vojáky ve vozidle. Systém však neumožňuje těsnost celé korby vozidla (z důvodu přesvědčení velení americké armády, že při bojové činnosti na zasaženém území by byl vnitřek vozidla bleskurychle opuštěn pěchotou, která by byla vysazena a později znovu nasedla).
Další modernizací u této verze bylo seřízení odpalovacího zařízení a zaměřovacího systému k vedení palby novou protitankovou střelou BMG-71D TOW-2. Byly zavedeny také další menší změny, týkající se nejvýhodnějšího uložení nákladu ve vozidle.
V roce 1984 byl započat výzkumný program, jehož produktem se stala verze M2A2, kterou zdokonalil vylepšený pancíř. Vozidla této verze dorazila k jednotkám v roce 1988. Od předchozích variant jsou odlišná na první pohled. Vozidla této verze mají umístěny přídavné pancéřové desky na korbě a věži. Zde se také počítá s instalací přídavných modulů reaktivního pancíře, který byl vyráběn začátkem roku 1993. Vylepšený pancíř se však podepsal na absenci bočních střílen.
S použitím zkušeností z první operace v Perském zálivu přehodnotila americká armáda základní požadavky další modernizace Bradleye, která byla označena jako verze M2A3 / M3A3 Bradley. Tato modernizace se projevila jako nejzásadnější ze všech do této doby a projevila se instalováním nového zaměřovacího systému pro střely TOW, nazvaného Improved Bradley Acquisition System (IBAS), a také v doplněním nezávislého tepelného pozorovacího přístroje velitele (CITV), využívajícího nové převodníky obrazu druhé generace. IBAS spojuje televizní nebo optické pozorování automatickým zdvojeným systémem sledování cíle a laserovým dálkoměrem. Optická hlavice systému má zajištěnou stabilizaci ve dvou rovinách. Nový, v infračerveném světle pracující pozorovací systém AN / VAS-5 dostal také řidič. Vozidla byla doplněna rovněž systémem rozpoznávání nepřítele, elektronika vozidla byla obohacena o systémy informující o bojišti, vybavené numerickými ukazateli pro řidiče, velitele i střelce. Vozidlo navíc bylo doplněno o digitální spojení v rámci sítě NCS (Network Centric System), které je schopen zvládnout komunikaci a výměnu dat s dalšími jednotkami moderního bojiště.

Bojové vozidlo pěchoty Bradley v technickém nákresu.

Charakteristické znaky vozidla M2 / M3 Bradley:
> vysoké a ploché boky vozidla, částečně kryjící pásy a hnací kola
> výsadkový oddíl v zadní části vozidla poněkud vyšší než přední část vozidla
> věž umístěná na pravé straně vozidla
> věž vyzbrojená automatickým kanonem ráže 25 mm a zdvojeným odpalovacím zařízením protitankových řízených střel
> velký poklop zakrývyjící seshora výsadkový oddíl

Technická data vozidla M2A1 Bradley :
> rok zařazení do výzbroje : 1986
> osádka : 3 muži + 7 mužů výsadku
> bojová hmotnost : 22,8 t
> rozměry : délka 6450 mm, výška po strop věže 2970 mm, šířka 3200 mm, světlost 460 mm
> tlak na podloží : 0,55 kg / cm čtv.
> motor : vznětový přeplňovaný čtyřtaktní osmiválec Cummins VTA-903T, výkon 373 kW (500 HP) při 2600 ot./min.
> akční rádius na cestě : 480 km
> zásoba paliva : 745 l
> rychlost na silnici : 66 km/hod., ve vodě 7,2 km/hod.
> překonávání překážek : sklon až 60˚, příkopy o šířce až 2,5 m, kolmá stěna 0,91 m, vodní překážky : do 1,10 m bez přípravy
> pancíř : ocelovo-hliníkový, umožňuje ochranu před projektily do ráže 14,5 mm ze všech stran
> výzbroj : automatický kanon M245 Bushmaster ráže 25 mm (900 nábojů), spřažený kulomet M240C ráže 7,62 mm (2200 nábojů), dvojité odpalovací zařízení protitankových řízených střel TOW 2 (zásoba 2 + 5 střel), 6 střílen pro zbraně M231 FPW ráže 5,56 mm

Bojové vozidlo pěchoty Bradley v účasti na akci "Bahna"

<> Pokračování <>