PALBA.CZ

Petr Nikolajevič Wrangel
(1878 - 1928)
Před téměř stoletím se za občanské války v Rusku zpívalo: "Bílá armáda, Černý baron - znovu se chystají nám vrátit carský trůn." Při překladu do češtiny narazíme na menší problém, slova baron a trůn se nerýmují a písnička vypadá tak nějak obyčejně. Rozhodně neobyčejně však působí označení Černý baron, ve všech jazycích. Mužem, který tuto přezdívku obdržel před Michaelem Wittmannem, byl Petr Nikolajevič Wrangel. Dostal mnoho přezdívek. Od vzletného Bílého orla a Posledního rytíře Ruského impéria po kapku expresivního Řezníka z jihu. My se nyní na tohoto generála v nezaměnitelné černé čerkesce podíváme trochu podrobněji. I proto, abychom zjistili, co je pravdy na pokračování písničky o Černém baronovi: "ale od tajgy až do britských moří, nejsilnější ze všech je Rudá armáda."

WRANGELOVÉ: FRANGAS NON FLECTES (1878 - 1902)

Baron Petr Nikolajevič Wrangel se narodil 28. srpna 1878 ve městě Zarasai. Dnes se toto město nachází na severovýchodě Litvy pár kilometrů od hranice s Lotyšskem a poblíž litevsko-běloruské hranice v jezernaté oblasti. Dříve bylo součástí Kovenské gubernie Ruského impéria a jmenovalo se Novoalexandrovsk (od roku 1836 do 1918), mezi léty 1919-1929 bylo známé jako Ežerėnai a ještě před Novoalexandrovskem jako Jeziorosy. Zarasai podle jezera Zarasas se jmenuje od roku 1929. Vedle Wrangela má Zarasai další slavnou rodačku, Marytė Melnikaitė(ovou), partyzánku a hrdinku SSSR in memoriam (†1943). Melnikaitė(ová), dcera ruské matky a litevského otce, je jedinou Litevkou, která se stala kdy hrdinkou Sovětského svazu. Slavnější Danutė Stanelienė(ová)-Markauskienė(ová), o níž jsme tu před dávnými lety diskutovali, byla sice vyznamenána všemi stupni Řádu slávy, nicméně toto vyznamenání jí uniklo. V Zarasai se narodil také Jehuda (Juda) Pen, vynikající židovský malíř a učitel Marca Chagalla.
Baron Wrangel se narodil do šlechtické rodiny dánského (někde najdeme i švédského) původu, jejíž předci se v Pobaltí usadili někdy ve 13. století. Ve středověku Wrangelové osídlili kromě Dánska i Švédsko, dnešní Norsko, pobaltské země a dnešní Německo, později se rozšířili do Španělska a do Ruska. V 19. století existovalo dvacet linií tohoto rodu. První zmínka o Wrangelech pochází z roku 1219. V Revelu, dnešním Tallinnu, byla založena dánská garnizona a v jejím čele stál nějaký Tuki Wrang. Jeho potomci si říkali de Wranghele, Wrangele a nakonec Wrangell a Wrangel. Vzhledem k tomu, že ruština nemá písmeno pro dvojité w, byl by přepis jména našeho hrdiny jen Vrangel᾿, nicméně používám rodovou skandinávskou variantu. Heslem tohoto šlechtického rodu bylo motto Frangas non flectes (což bychom my, všehoschopní latiníci, přeložili zhruba jako: "Můžeš mě zlomit, ale nezohnu se.")

Wrangelové se proslavili zejména jako znamenití válečníci. Z jejich rodu pocházelo 7 polních maršálů, asi 13 generálů a 7 admirálů. 27. června 1709 vybojoval Petr I. vítězství v bitvě u Poltavy. Na bojišti zůstalo v uniformě švédské armády ležet 22 mrtvých Wrangelů. Na švédské straně. Když došlo po Poltavě v pobaltském prostoru k obratu, Wrangelové opustili Švédsko a vstoupili do armády Ruského impéria.
Během následujících staletí byli Wrangelové všude, kde se něco dělo. Když bychom zkoumali zdi Katedrály Krista Spasitele v Moskvě, našli bychom v seznamu raněných a padlých ve válce s Napoleonem jednoho takového Wrangela. Na mapě Sibiře odhalíme poblíž Čukotky dnes již neobydlený Wrangelův ostrov. Byl pojmenován na počest badatele a objevitele Ferdinanda Petroviče Wrangela, který uskutečnil řadu plaveb po Severním ledovém oceánu a byl vzdáleným příbuzným Černého barona. Když po letech bojů na Kavkaze konečně chytili vzpurného imáma Šámila, velitelem skupiny vojáků, která ho zatkla, byl opět Wrangel. Generál Alexandr Jevstafjevič bojoval s Kavkazany za Mikuláše I. i za jeho syna Alexandra II..

Ve Švédsku byli 2 biskupové Wrangelové, sedm igumenů (vedoucích klášterů pravoslavného ritu), 1 ministr a 11 členů státní rady. V Rusku se Wrangelové vyznamenali nejen jako už zmiňovaní válečníci. 1 Wrangel se stal ministrem, 1 členem státní rasy, 2 gubernátory, 2 senátory a jeden profesorem. Vyznamenaly se i wrangelovské ženy, z nich si připomeneme aspoň jednu. Margarita Karlovna Wrangelová se narodila roku 1877 v Moskvě, oba její rodiče pocházeli z různých větví Wrangelů. Pod poněmčeným jménem Margarethe von Wrangell(ová) studovala na univerzitách v Lipsku, Tübingenu a Greifswaldu, v roce 1909 v Tübingenu obhájila svoji disertaci a získala doktorát z chemie. Po říjnové revoluci byla v Tallinnu, kde vedla vlastní institut zkoumající výživu rostlin, zatčena, ale po osvobození německými vojáky uprchla do Německa a už se nikdy do Ruska nevrátila. Absolvovala úspěšné habilitační řízení na Hohenheimské univerzitě ve Stuttgartu a byla jmenování první ženou profesorkou na německém území. To bylo v roce 1923. Obdržela také výjimku k sňatku a směla se provdat za Rusa Vladimira Andronikova, což vyvolalo u jejích kolegů vlnu nevole a trvali na dodržování celibátu u žen-učitelek. Nějakou dobu pracovala ve Štrasburku s Marií Curieovou. Zemřela v roce 1932, nezohnuta a nezlomená. A nyní už našemu Wrangelovi. Jak se on držel rodového hesla, už posoudíte vy sami.
Petrovým otcem byl Nikolaj Jegorovič Wrangel, spisovatel, historik a sběratel starožitností, syn Jegora Jermolajeviče Wrangela a Darji Alexandrovny Rausch von Traunberg(ové), vnučky slavného Abrama Gannibala, ruského politika a státníka narozeného v Habeši, kterého zvěčnil jeho pravnuk Alexandr Sergejevič Puškin v povídce Mouřenín Petra Velikého. Jeho matkou byla Marija Dmitrijevna Dementěvová-Majkovová, o níž se bohužel neví nic kromě faktu, že přežila občanskou válku a následné leninsko-stalinské represe a pracovala celou tu dobu v sovětském muzeu. Petr byl nejstarším dítětem v rodině, měl dva mladší bratry - Nikolaje (*1880) a Vsevoloda (*1884). Vsevolod zemřel krátce po narození, prostřední Nikolaj se stal výraznou postavou petrohradské inteligence, po vzoru otce se věnoval umění. Byl spisovatelem a kunsthistorikem. Zemřel v roce 1915 ve Varšavě na nákazu žloutenkou.

Rodina se roku 1880 přestěhovala do Rostova na Donu, kde Petrův otec získal místo ředitele pojišťovací společnosti. Roku 1896 Petr zakončil Rostovské reálné učiliště a přál si nastoupit do armády jako jeho slavní předci. Nikolaj Wrangel však měl se synem jiné plány: z Péti bude důlní inženýr, po škole pojede na Sibiř, kde se zapojí do jedné z akciových společností obchodujících se zlatem. Petr musel otcovu vůli respektovat a přihlásil se na Hornický institut imperátorky Kateřiny II. v Petrohradě. Po jeho přijetí se rodina znovu stěhovala, nyní do hlavního města Ruské říše.
V roce 1901 Petr složil závěrečné zkoušky a se zlatou medailí pro nejlepší studenty na krku se v září téhož roku přihlásil k armádě, jak kázal ruský zákon o povinné vojenské službě. Nastoupil ke Gardovému jezdeckému pluku se sídlem v Petrohradě, u této jednotky dříve sloužili i někteří z jeho předků. Roku 1902 jeho povinnost sloužit v armádě vypršela, ale předchozí rok Petra natolik nadchl, že se rozhodl ve vojenském vzdělávání pokračovat. Podal si přihlášku na Nikolajevské jezdecké učiliště, po přijetí byl povýšen do hodnosti korneta.


PŘEDVÁLEČNÁ LÉTA A OLGA (1902 - 1914)

Už v říjnu 1902 svůj názor na armádu opět přehodnotil a školu opustil. Možnost, že by Rusko v následujících desetiletích vedlo válku, mu přišla jako dobrý vtip. Neviděl jedinou zemi, s níž by se dalo bojovat. Na radu svého kamaráda z pluku, Alexandra Ignaťjeva, zamířil do sibiřského Irkutsku, kde mu Ignaťjev sehnal místo úředníka pro zvláštní účely u irkutského generálního gubernátora. Bližší okolnosti jeho práce v Irkutsku nejsou bohužel známy, když už jednou jde o zvláštní účely, ale je jisté, že roku 1903 už se Wrangel v zaměstnání poněkud nudil a toužil po změně místa.

Z úvah ho vytrhl 8. únor 1904, kdy Japonsko zaútočilo na přístav Port Artur, a Rusko, navzdory jeho předpokladům, vypovědělo Japonsku válku. Týž den Petr své místo opustil a chtěl se znovu vrátit do armády a zapojit se do bojů. Za pár dní se obrátil na místní vojenskou správu a byl zařazen ke 2. Vrchněudinskému pluku Zabajkalského kozáckého vojska, krátce poté ho převeleli ke 2. Argunskému kozáckému pluku pod vedením Paula von Rennenkampfa. V prosinci 1904 byl "za zásluhy v bojích proti Japoncům" povýšen na sotnika (hodnost v kozáckém vojsku odpovídající poručíkovi). Generál Pavel Nikolajevič Šatilov ve svých pamětech o mladém Wrangelovi napsal: Petr Nikolajevič se cítil v bojích jako ryba ve vodě, byl ve svém živlu." Počátkem května 1905 byl Wrangel převelen k oddílu ruské rozvědky, s níž prošel řadou bitev a vysloužil si vyznamenání Řádem sv. Anny IV. stupně a Řádem sv. Stanislava III. stupně. V září zaznamenal další postup na hodnostním žebříčku – byl povýšen na podesaula (štábního kapitána). Po konci války, 6. ledna 1906, byl Petr odvolán z Dálného východu a přemístěn do Petrohradu, kde vstoupil do řad 55. Finského dragounského pluku. V létě 1906 se podílel na potlačování rolnických povstání v Pobaltí, v srpnu se vrátil ke službě v Gardovém jezdeckém pluku (kde začínal v roce 1901).
V srpnu 1907 se Petr oženil s čtyřiadvacetiletou dvorní dámou carevny Alexandry Fjodorovny, Olgou Michajlovnou Ivaněnko(vou). (V ruštině se jména ukrajinského původu se sufixem -ko neskloňují, takže pro Rusy je to Olga Ivaněnko.) Olga pocházela z bohaté šlechtické rodiny, její otec Michail Mojsejevič Ivaněnko (*1850) byl velmi zámožný ukrajinský statkář s kozáckými předky, mezi nimiž najdeme valašského hejtmana Ivana Ionenka i známého ukrajinského hetmana Ivana Mazepu, který bojoval proti Petru I. na straně švédského krále Karla XII. Její matka Olga (*1865) byla dcerou Michaila Katkova, ruského spisovatele a literárního kritika, blízkého přítele cara Alexandra II. Brzy se jim narodily tři děti - dcery Jelena (*1909) a Natalja (*1914) a syn Petr (*1911). Druhý dyn Alexej se narodil až za hranicemi Ruska, v Srbsku roku 1922.


Ve stejný měsíc, kdy Wrangel uzavřel sňatek, podal přihlášku na Nikolajevskou akademii Generálního štábu v Petrohradě. Úspěšně složil přijímací zkoušky, bez větších problémů prošel všemi ročníky a v červnu 1910 akademii opustil. Následující dva roky strávil na důstojnické jezdecké škole a v roce 1912 se vrátil zpět ke svému mateřskému gardovému pluku, kde 16. srpna přijal místo velitele 3. eskadrony. Předválečná léta se pro rodinu Wrangelů nesla ve znamení oslav, večírků a vojenských přehlídek. O Petra i jeho manželku byl velký zájem, byli velmi oblíbení a společně se účastnili řady plesů v Carském sele, Gatčině a Petrohradě.

MÁME NOVÉHO HRDINU! – VÁLEČNÝ WRANGEL (1914 - leden 1917)

V červenci 1914 se válečné ideje dostaly i do Ruska, 19. července vyhlásila vláda mobilizaci a vše se začalo připravovat na válku. Generální štáb se pustil do příprav na srpnovou ofensivu ve Východním Prusku. 17. srpna 1. ruská armáda generála Paula von Rennenkampfa podporovaná 2. ruskou armádou Alexandra Samsonova vpadla do Východního Pruska. Srpen 1914 byl rozhodujícím mezníkem v životě 50 000 důstojníků, kteří pod vlajkou s carským orlem napochodovali na území nepřítele. Petr Wrangel, v čele 3. eskadrony, nemyslel na smrt. Hranici překračoval s vidinou velkých vítězství. Spolu s ním vyrazila na frontu i Olga Wrangelová, aby jako zdravotní sestra vypomáhala u jednotky svého manžela. Od prvních kroků po pruské půdě se ruští vojáci museli potýkat se silným odporem nepřítele. Wrangel byl přestřelkami a bitkami nadšen. "Tohle je teprve život! Už mě nebavilo to věčné živoření v kasárnách." prohlásil.

19. srpna 1914 se ruským gardovým jednotkám podařilo dobýt malou vesnici Kraupišken. Od dalšího postupu je odrazila německá pěchota a dělostřelectvo tábořící v sousední osadě Kaušen. Rusové, zaskočeni nečekaným a silným odporem, zazmatkovali. Nedokázali se rychle zorientovat a jejich ztráty bleskově rostly. Ruští gardisti seskakovali z koní a vrhali se vstříc německým dělům. Zdálo se, že o výsledku malého střetnutí je rozhodnuto. Na poslední chvíli povolal generál Nikolaj Nikolajevič Kaznakov svou poslední rezervu - Wrangelovu 3. eskadronu. Dobové záznamy uvádějí, že se 3. eskadroně podařilo průběh bitvy zvrátit, Němce porazit a vyhnat z Kaušenu. Pod Wrangelem, který samozřejmě svou jednotku vedl, padl symbolickým posledním výstřelem nepřátel kůň. 3. eskadrona ztratila všechny své důstojníky a polovinu vojáků, ale úkol splnila. Nakolik je tato historka pravdivá si netroufnu odhadnout, je však jisté, že se na ní podepsala ruská válečná propaganda, a to ne malou částí. Bylo třeba ruskou armádu nějak nabudit. Přikrášlený Wrangelův příběh byl pro tento účel jako stvořený. Ať se vše odehrálo jakkoliv, druhý den mělo Rusko nového hrdinu, pokud parafrázujeme Palackého a jeho vizi Rakouska, kdyby Wrangela neměli, museli by si ho vymyslet.
13. října 1914 baron Petr Wrangel obdržel jako jeden z prvních vojáků ve Velké válce Řád sv. Georgije (sv. Jiří) IV. stupně za své hrdinství v bitvě u Kaušenu, v prosinci téhož roku byl povýšen na plukovníka. Po úspěšné zimní ofenzivě v Karpatech se generální štáb pustil do plánování nové operace na Severozápadním frontu. Ke střetnutí mělo dojít u malé polské vesnice Przasnysz. Podle plánu Nikolaje Vladimiroviče Ruzského, který frontu velel, se 12. ruská armáda generála Pavla Adamoviče von Plehve přemístila k řece Narew a 1. ruská armáda, již vedl generál Alexandr Ivanovič Litvinov, opustila levý břeh Visly a zaujala pozice mezi městy Przasnysz - Ciechanów - Płock. 20. února bitva začala. Wrangel vedl výzvědnou divizi, s níž úspěšně zajistil most přes říčku Dovinu, a po překročení řeky obsadil tři blízko stojící pevnůstky. Przasnyszská operace dokázala s úspěchem navázat na vítěznou šňůru, 27. února 1. a 12. ruská armáda získaly Przasnysz. 2. března zahájily nový útok severně od města Suwałki a 30. března 1915 vyhnaly armádu Maxe von Gallwitze z Východního Pruska. V dubnu 1915 Petr Wrangel obdržel další vyznamenání - zlatou šavli s vyrytým nápisem "Za chrabrost".

8. října 1915 byl Wrangel z frontu převelen a jmenován velitelem 1. Něrčinského pluku Zabajkalského kozáckého vojska. 1. Něrčinský pluk se pod Wrangelovým vedením zapojil do Brusilovovy ofensivy v létě 1916, jednotka bojovala v sestavě Ussurijské kozácké divize. Několikrát se jí dostalo pochvaly od velitele divize, generála Krymova. Alexandr Michajlovič Krymov později vzpomínal na Wrangela takto: "Petr Nikolajevič byl ztělesněním odvahy, dokázal si uchovat chladnou hlavu i v těch nejobtížnějších situacích a vždy se uměl správně a rychle rozhodnout." 29. července 1916 Něrčinský pluk odolal trojnásobné převaze 43. německého pěchotního pluku, 22. srpna zajal 118 německých vojáků a ukořistil velké množství zbraní a střeliva. Wrangel byl během roku 1916 několikrát zraněn, ale pokaždé se rychle vrátil k jednotce. Na přímluvu generála Krymova byl v prosinci 1916 pověřen vedením 2. brigády Ussurijské jezdecké divize, 13. ledna 1917 byl (po třinácti letech vojenské služby) za bojové zásluhy povýšen na generálmajora.

OD ÚNORA DO ŘÍJNA A DÁL (únor 1917 – léto 1918)

Únorovou revoluci Petr Wrangel nepřijal příliš optimisticky. Svrženého cara Mikuláše II. nijak zvlášť nelitoval, vždy ho považoval za slabocha a odsoudil řadu jeho rozhodnutí. Zajímala ho ruská armáda. Když zjistil, že sliby Prozatímní vlády jsou jen prázdné fráze, přidal se na stranu jejích odpůrců. Pochopil, že odstranění samoděržaví vedlo k rozkladu armády a úpadku morálky. V létě 1917 zaznamenal další armádní vzestup. 9. července přijal místo velitele 7. jezdecké divize, druhý den byl jmenován velitelem všech jezdeckých sborů. Koncem července obdržel Georgijevský kříž I. stupně za statečnost, již projevil během bojů o řeku Zbruč na dnešní západní Ukrajině.

Kornilovova vzpoura v srpnu 1917 ukončila kariéru řady pozdějších bílých generálů, nikoliv však Petra Wrangela. Přesto, že několikrát otevřeně vystoupil proti politice Alexandra Kerenského, zatčení a následná deportace monarchisticky smýšlejících generálů do věznice v Bychovu se mu vyhnula. 9 září 1917 ho Kerenskij jmenoval velitelem 3. jezdeckého sboru. Než se Wrangel dostavil do Petrohradu (pobýval tou dobou v Rumunsku), Kerenskij si vše rozmyslel a Wrangela nahradil generálem Petrem Krasnovem, který se mu zdál více ochotný ke spolupráci. Wrangelovi na oplátku nabídl místo velitele Minského vojenského okruhu, ale Petr, znechucen politickými machinacemi, nabídku odmítl. Znepokojovala ho také situace v Petrohradě. Rostl počet dezercí, ulice ovládlo násilí, narůstal zmatek a strach. Wrangel začal pomalu přemýšlet, že je načase armádu opustit.
Když padla Prozatímní vláda, rezignoval na všechny posty a usadil se s rodinou v krymské Jaltě. Zde se věnoval psaní svých memoárů a přemýšlel o dalším osudu Ruska. Na adresu Prozatímní vlády napsal toto: "Před osmi měsíci Rus svrhla svého panovníka. Nová vláda se oháněla praporem s nápisem: Válku povedeme až do vítězného konce a sama vydala zemi na milost nepříteli. Stydím se za Rusko, hanba leží na nás všech." Relativně klidný život na Krymu netrval dlouho. V únoru 1918 byl Wrangel na základě falešného obvinění zatčen a trestu smrti údajně unikl díky manželce Olze, která prohlásila, že chce, aby ji zastřelili spolu s manželem. Wrangela poté nechali jít. Poté, co Němci ovládli většinu Krymu a postupovali Ukrajinou, dospěl Petr k názoru, že je nejvyšší čas jednat. Bolševici musí být poraženi. V dubnu (jiné zdroje uvádí květen) se Wrangelovi podařilo dostat se i s nejbližšími do Kyjeva, kde se setkal s hejtmanem Pavlem Skoropadským a začal s ním vyjednávat. Dohody se vlekly a žádný jasný výsledek nepřinášely. Skoropadskij Petrovi navrhl, aby se stal náčelníkem štábu ukrajinské armády (která tou dobou ještě neexistovala), což Wrangel odmítl. Situace na Ukrajině jej příliš nezajímala a Skoropadského varoval, že by zvýšená aktivita vojáků v oblasti mohla zmobilizovat německou armádu a probudit ji k ještě ostřejším výpadům. Skoropadskému byla zase poměrně lhostejná Wrangelova snaha bojovat proti bolševismu, neboť jeho hlavní cíle směřovaly k vytvoření nezávislé Ukrajiny. Když oba pochopili, že jejich jednání dál nepovedou, v klidu se rozloučili.
Léto Wrangel strávil v okolí Minsku, na Ukrajinu se vrátil v srpnu, aby se v Kyjevě setkal s generálem Abramem Michailovičem Dragomirovem. Když Dragomirov obdržel návrh od Michaila Alexejeva, aby podpořil formující se Dobrovolnickou armádu a přijel k Volze, kde plánovali novou ofensivu proti Německu a bolševikům, generál Wrangelovi navrhl, aby jel s ním. Cestu naplánovali tak, že nejprve navštíví Kubáň, kde se setkají s Alexejevem a poté všichni zamíří k Volze. Dragomirov Wrangelovi slíbil, že mu umožní spravovat jezdecké jednotky, což Petra nadchlo.