PALBA.CZ

Maďarská obrněná technika (3) – použití podvozku tanku Toldi


V druhé části série jsem se sice zmínil o prototypu Straussler V-4, pokračování však bude o dalším využití podvozku lehkého tanku Toldi. Moderní lehký tank se solidním podvozkem byl ideální platformou pro vývoj různé obrněné techniky. Tento trend převažoval u všech větších výrobců lehkých tanků, samotné lehké tanky byly v průběhu války jen drahou hračkou a zbytečnou zátěží válečného průmyslu. Proto na podvozcích lehkých tanků vznikají zajímavé samohybné děla, stíhače tanků nebo protiletadlové komplety. Tento trend se nevyhnul ani Maďarsku, pojďme se proto krátce podívat na využití podvozku Toldi.

Jako první na řadě bude stíhač tanků. Tuto kategorii ve své době velmi dobře zvládli Němci, bylo tedy zřejmé, že podunajský stát bude orientovat na podobné řešení. Lehký tank Toldi rozhodně nebyl rovnocenným soupeřem sovětským tankům T-34 a KV, jeho moderní podvozek se dal ale použít coby „nosič“ německého protitankového kanóny PaK 40.
Byl zde ale jiný problém, toto řešení by bylo ideální někdy v letech 1942/43, ne v roce 1944... Ano, tak dlouho čekalo vedení armády s vývojem stíhače tanků na podvozku tanku Toldi. Koncepce stíhače vycházela asi z německého typu Marder, kanón PaK 40 byl umístěn do původní vany tanku Toldi, přední stranu chránil štít kanónu, bočnice pancéřové plechy. Stíhač tanků postrádal střechu a zadní stěnu, osádka tak byla nechráněná vůči povětrnostní vlivům a dělostřeleckým střepinám. Mimo kanón bylo možno používat i kulomet, ten byl uchycen nahoře na hraně pancíře.
Jediný prototyp stíhače tanků nesl označení Harkocsi Vadasz Toldi, po válce došlo asi k jeho sešrotování.

Harkocsi Vadasz Toldi

Moderní mechanizovaná armáda druhé světové války nepotřebuje jen tanky, obrněné automobily a transportéry, důležitou součástí je ochrana vojska před možným napadením ze vzduchu. V Maďarsku byl již od roku 1936 vyráběn v licenci vynikající 40 mm PL kanón Bofors. Po získání licence tanku Landsverk L-60 se armáda zaměřila na získání samohybného PL kanónu Landsverk L-62 (LVKV 40 Anti). Toto vozidlo využívalo coby základ prodlouženého podvozku tanku L-60 a bylo vyzbrojeno výše zmíněným kanónem Bofors. Proto se zájem Maďarů obrátil právě na sever Evropy.
V prosinci 1938 dorazil do Maďarska zakoupený stroj bez výzbroje, jeho cena byla více jak 101 000 pengó. Výzbroj byla namontována firmou MÁVAG v lednu 1939, první testy proběhly na konci března. Komise vyslovila s vozidlem spokojenost, doporučila úpravu věže a úpravu zaměřovače pro střelbu na pozemní cíle. Ale až za rok(!) jej výzkumný ústav doporučil zavést do výzbroje, kvůli dalším problémům došlo k zařazení do výzbroje až v prosinci 1940. Stroj nesl oficiální název Pancélpágyu 40.M Nimród.





Podvozek Nimródu má na rozdíl od Toldiho pět pojezdových kol a tři nosné kladky, systém zavěšení a odpružení pojezdových kol odpovídá tanku Toldi. První sériové vozidla poháněl německý motor Bussing L8V/36TR o obsahu 7913 ccm, při 2750 ot/min dával výkon 155 HP. V průběhu výroby (45 kus) je do vozidla montován licenčně vyráběný motor. Převodovka měla pět stupňů pro jízdu vpřed a jeden pro jízdu vzad.
Svařovaný trup byl vyroben s pancéřových plechů různé síly, čelo mělo sílu 13 mm, boky 10 mm, záď a dno 6 mm. Věž byla svařena s plechů síly 13 mm, samozřejmě strop zůstal nezakrytý. Ve věži byl umístěn licenčně vyráběný kanón Bofors vzor 1936 L/60 ráže 40 mm, vyráběný v Maďarsku pod označením 36.M. Palebný průměr pro kanon činil až 148 nábojů, jinou zabudovanou výzbroj vozidlo nemělo. Jak jsem již zmiňoval, Nimród byl vybaven dvojúčelovým zaměřovačem pro střelbu jak na vzdušné, tak i na pozemní cíle. Například protipancéřový granát 36.M probíjel na 1000 metrů pancéřovou desku o síle 26 mm. Další municí byl protipancéřový granát 43.M, výbušný 39.M nebo nadkaliberní 42.M.
Osádku tvořilo šest mužů. V trupu seděl jen řidič, zbytek osádky „trůnil“ ve věži – obsluha náměru, obsluha odměru, nabíječ, střelec a velitel.



První sérii si Honvéd objednal v březnu 1940, šlo o 26 strojů. Dodavatelem byly firmy MÁVAG a Ganz, na jaře 1941 byla tato série navýšena na 46 vozidel. Tyto byly osazeny ještě originálními německými motory, vozidla byly dodány do května 1942. Druhou sérii, již vybavenou licenčními motory, objednal Honvéd v červenci 1941. Šlo o 89 strojů, poslední sou dodány až březnu 1944. Celkem bylo tedy vyrobeno 135 strojů Nimród.

Technické data 40.M Nimród
délka – 5,32 m
šířka – 2,30 m
výška – 2,30 m
hmotnost – 10,5 t
výkon motoru – 155 HP
max. rychlost – 60 km/h
zásoba paliva – 193+34+26 litrů
dojezd – 250 km
osádka – 6


Na závěr jsem si nechal ještě jeden prototyp. V roce 1943 se objevil požadavek na víceúčelový obrněný transportér, schopný provozu na frontě. Jako základ byl původně vybrán tank Toldi, nakonec se vývoj zaměřil na podvozek PL děla Nimród. Byl využit původní švédský prototyp L-62, místo věže bylo namontována svařovaná nástavba s plechů o síle až 20 mm. Nástavba neměla střechu, výsadku musela stačit celta přetažená přes okraje nástavby.
V létě 1943 prošel prototyp testu a na podzim byl doporučen k zavedení do výzbroje. Bylo mu přiděleno bojové jméno Lehel, celé označení bylo 43.M Lehel A u obrněného transportéru (osádka 1+8), 43.M Lehel S byla sanitní verze pro čyři ležíci a jednoho sedícího pacienta (osádka 1+3). Transportér nedisponoval žádnou vestavěnou výzbrojí.
Vozidlo bylo sice přijato do výzbroje, prioritou však byla výroba samohybných PL kanónů Nimród. Vnikl proto pouze prototyp transportéru Lehel.



Technické data 43.M Lehel A
délka – 5,32 m
šířka – 2,30 m
výška – 1,85 m
hmotnost – 11 t
výkon motoru – 155 HP
max. rychlost – 50 km/h
dojezd – 225 km
osádka – 6

---

Použité zdroje:
I. Pejčoch, O. Pejs – Obrněná technika 6
http://mailer.fsu.edu/~akirk/tanks/
http://www.wwiitechpubs.info