PALBA.CZ

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 105.



Mapa bitvy o ostrov Peleliu, od 15. září do 15. října 1944, foto je majetkem Wikipedie.
Když na ostrově Peleliu začal pátý den operace, tedy dne 19. září 1944, se ti z Japonců, kterým se podařilo uniknout rychlému postupu americké námořní pěchoty, kteří již v té době obsazovali jižní a východní část ostrova, se pak stáhli do oblasti Umurbrogolského hřebenu, kde se od samého počátku nacházely hlavní síly plukovníka Nakagawy. A právě v těchto místech byl pak sveden rozhodující boj o ostrov Peleliu.
Podle rozkazu velitele ostrova generálporučíka Inoueho se měl plukovník Nakagawa vystříhat zbytečných sebevražedných protiútoků Jinak však platilo, že se měl dál bránit do posledního dechu v korálových jeskyních a především pak co nejdéle Američanům znemožňovat nebo co nejvíce ztěžovat využívání letiště. A dokud zůstanou těžké zbraně, jako je dělostřelectvo v opevněných postaveních na korálových útesech, měly samozřejmě letiště ostřelovat.
Generálmajoru Rupertusovi, veliteli 1. divize námořní pěchoty, nezbývalo nic jiného než Japonce nechat odtud vypudit a všechny je zničit bez ohledu co vše to bude stát a jaké budou všeobecné ztráty. A tak musely útoky dál pokračovat.




Generalmajor Ruperts, velitel 1. divize námořní pěchoty na Peleliu, foto je majetkem Wikipedie a bylo zde zmenšeno.
To vše znamenalo, že se námořní pěšáci zase drali korálovým masívem dál na sever, a tak se boje na Paleliu staly těmi nejtěžšími, které americká námořní pěchota zatím v Tichomoří musela podstoupit. Zápisy pak k tomu říkají, že se pak stalo, že po celodenním boji měl pluk zaznamenán postup, který se mu zdařil jen a jen 80 metrů!!!
Tahle úporná obrana Japonců, navíc žhnoucí tropické slunce, to vše si vybíralo krutou a krvavou daň. Je zaznamenáno, že se ke všemu tomu nad celým ostrovem Peleliu vznášel tehdy nesnesitelný zápach rychle se rozkládajících mrtvých těl, která právě v těch počátečních dnech bojů neměl, a to na obou stranách, rychle kdo odklízet a ani je pohřbívat.
Zaznamenán je též ten fakt – „aby zabránili epidemiím – obrovská mračna much se vrhala na mrtvé i živé – vyslali Američané na ostrov Peleliu hned po vylodění tři patnáctičlenná sanitní družstva vybavená přenosnými rozprašovači DDT, ale brzy se ukázalo, že jde o úkol nad jejich síly.“
Již však o několik dní poté přiletěla letadla, která rozprašovala DDT nad celým ostrovem a navíc zvláštní protimalárijní oddíly s mohutnými rozprašovači instalovanými na nákladních automobilech, projížděly okolo bažin a všechna místa s největší koncentrací nebezpečného hmyzu pak postřikovaly DDT. Stejně tak byly směsí DDT a kerosenu posypány protimoskytové sítě, pod kterými vojáci spali, visutá lůžka, stany i později postavené ubikace.
Bylo 22. září 1944, když námořní pěchota pronikla po levé straně Umurbrogolského hřebenu hluboko do severní části ostrova Peleliu a na jednom z tamějších míst, i když to tehdy vůbec netušila, je již dělilo jen pouhých 100 metrů od velitelského stanoviště plukovníka Nakagawy. Námořní pěšáci to netušili také proto, že před nimi byl náhle hluboký kaňon s velice sráznými stěnami a přivítala je zároveň přímo vražedná palba z několika desítek velice dobře chráněných japonských obranných postavení. Síly, které se v ten den dostaly do těchto míst, nebyly tak velké, aby mohly ihned zaútočit a měly nějaký úspěch.
Velitel 1. divize námořní pěchoty generál Rupertus si byl vědom, že příliš ukvapený útok by přinesl jen velké ztráty a tak nařídil stažení těchto prořídlých předsunutých oddílů. I tento manévr stažení předsunutých oddílů, nebyl vůbec nijak jednoduchý, musel být prováděn pod ochranou kouřové clony, kdy se k místu přiblížilo v této cloně několik tanků a ty kryly ústup palbou svých kanonů a kulometů. Záznamy pro představu ukazovaly, že 1. divize námořní pěchoty měla po osmi dnech po vylodění v těžkých bojích celkem 3 946 mrtvých a raněných.
Jeden pluk tak byl, jako efektivní bojová jednotka vyřazen a ty ostatní dva podstatně oslabeny. Velitelem Rupertsem počínaje a ostatní veliteli konče, bylo všem jasné, že další postup bude pokračovat pouze po reorganizaci celé 1. divize námořní pěchoty a až po posílení jejího dělostřelectva a po příchodu čerstvých posilových jednotek. Také proto je 22. září 1944 večer zaznamenáno, že „skončila první fáze peleliuské operace a velení okamžitě zahájilo přípravy té druhé, závěrečné fáze.“

Vylodění na ostrově Angaur.




Palauské ostrovy (Peleliu a Angaur), foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.
Když byla plánována operace STALEMATE II, její plánovači nejprve chtěli obsadit ostrov Angaur a teprve poté měl být obsazen ostrov Peleliu. Jenomže tehdy velitel výsadkových vojsk 3. loďstva generálmajor Julian C. Smith namítal, že útok na ostrov Angaur poskytne Japoncům dost času k tomu, aby přesunuli z Babelthuapu, kde tehdy měli celkem 25 000 vojáků, značné síly na Peleliu, ale bude-li jako první napaden Peleliu, zůstane Angaur zcela odříznut a Japonci nebudou mít možnost jeho posádku posílit. Myšlenka generála Smithe zvítězila a konečné rozhodnutí v operaci STALEMATE II, bylo stanoveno tak, že první útok bude směřovat proti Peleliu a 81. pěší divize, určená k výsadku na Angauru, zůstane na lodích jako záloha pro případ, kdyby se situace na Peleliu začala komplikovat a 1. divize námořní pěchoty by potřebovala nějakou pomoc. Počítalo se, že až bude na ostrově Peleliu jasno, obsadí 81. divize Angaur. Protož však prvotní vylodění 1. divize námořní pěchoty proběhlo na Peleliu úspěšně a již v dopoledních hodinách následujícího dne dosáhla 1. divize tamního letiště, hlavní cíle akce, generál Rupertus nežádal nejprve posily, velitel Západního útočného svazu kontraadmirál Fort a velitel Západních výsadkových sil generálmajor Geiger se souhlasem viceadmirála Wilkinsona rozhodli, že o Peleliu se postará námořní pěchota sama a 81. divize zaútočí na Angaur bez dalšího otálení.
A tak se po rozhodnutí také se stalo, a již ráno 12. září 1944, začala děla lodní skupiny kontraadmirála Oldendorfa ostřelovat Peleliu, jiná skupina pod velením kontraadmirála Williama H. P. Blandyho, sestávající se ze dvou bitevních lodí, čtyř křižníků a čtyř torpédoborců se zaměřila na ostrov Angaur ležící šest mil jihozápadně od ostrova Peleliu. Angaur byl ostrov plochý, pouhé dvě a půl míle dlouhý a spojenečtí plánovači jej vybrali ke zřízení letiště pro bombardéry.
Na japonské straně je si třeba říci, že velitel posádky ostrova Angaur, kterým byl major Ušio Gotó, měl k celé obraně tohoto ostrova k dispozici jen jeden zesílený prapor, který čítal 1 400 mužů. Totiž generálporučík Inoue z původní početné posádky stáhl koncem července značnou část k obraně Babelthuapu v domnění, že prvořadým cílem spojeneckého útoku bude spíš velký ostrov na severu než malý Angaur na jih. Tehdy došlo ve spojeneckém zpravodajství k mýlce, když předpokládala, že na Angauru jsou nejméně dva japonské prapory v síle kolem 2 500 mužů. Proto také bylo rozhodnuto, že se na Angauru vylodí dva pluky.
Japonské zápisy pak říkají, že major Gotó neměl dost vojáků, kteří by mohli ubránit všechna místa na pobřeží ostrova Angaur, která byla vhodná k vylodění. A i když rozmístil svoje oddíly v obraně tak, aby kryly především ty pláže, kde bylo nejpravděpodobnější, stále mu zůstávala linie obrany pouze jen provizorní. Rozhodl se proto, že bude spoléhat především na přirozenou obrannou bariéru, kterou mu v nitru ostrova Angaur poskytl tropický prales a odtud chtěl, ve vhodnou chvíli, vždy vyrážet k rychlým a překvapivým protiútokům.
Americké invazní síly si k útoku na Angaur vybraly dvě invazní pláže, které byly od sebe vzdáleny dva tisíce metrů. Jednalo se o tzv. Červenou pláž na severovýchodním pobřeží a Modrou pláž ve střední části východního pobřeží.
Zdánlivě to vypadalo, že z hlediska přírodních podmínek se jedná o nejméně vhodná místa k nějakému druhu vylodění, ale tato místa byla vybrána záměrně, a to ze dvou důvodů:

a/ jednak se před nimi nenacházela zpravidla s velkými potížemi zdolávaná mořská bariéra.

b/ a jednak tady Japonci měli ve srovnání s ostatními plážemi jen slabá opevnění.

Všude, na ostatních místech totiž nechal major Gotó vybudovat betonové bunkry, rozmístit okolo nich miny, protitankové „ježky“ ze svařených kolejnic a také zátarasy z ostnatého drátu.
Bylo již zde napsáno, že od 12. září 1944, tedy celých pět dní byl ostrov Angaur ostřelován lodními děly všech ráží a bombardován palubními letouny, a to na všechna místa, o kterých se spojenecké velení domnívalo, že se tam mohou v obraně ukrývat Japonci. Na všechna tato místa dopadalo po všechny dny stovky a stovky granátů a pum.
Když pak začal den 17. září, a to před rozbřeskem, ještě jednou obrátily americké bitevní lodě Pennsylvania a Tennessee hlavně svých dvaceti čtyř 356mm děl k tmavé linii angaurského pobřeží.





USS Pennsylvania, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.
Těžké a dunivé exploze tehdy, dle přímých účastníků, otřásly celým ostrovem Angaur a poté se k nim přidaly hlavní baterie křižníků a torpédoborců, a 20mm a 40mm děla. Ozvaly se a byly viditelné výstřely raketometů, přidaly se i minomety vše umístěné na třinácti silně vyzbrojených pěchotních invazních člunech. Bylo 7 hodin 40 minut, když nad ostrov přilétlo čtyřicet palubních stíhacích bombardérů, které se zaměřily na prostor těsně za invazními plážemi, které zasypaly pumami a celými proudy střel.