PALBA.CZ

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 90.
Nejprve po hořkém Pearl Harboru, postupně i ve středním Pacifiku, mohlo být, a koncem roku 1943 také skutečně bylo, Američany nasazeno šest nových těžkých letadlových lodí, k nim jako další pak i pět lehkých a sedm eskortních letadlových lodí, a také i tucet (12 až 13) nových i starších bitevních lodí. A celou tuto ohromující sílu doplňovalo též patnáct křižníků, šedesát pět torpédoborců a téměř sedmdesát dalších zásobovacích a i dalších důležitých pomocných lodí. Další z historických pramenů, který je uveden v Použité podklady – český diplomat a historik Aleš Skřivan, ve své knize Pád Niponu, Vydání 1., Praha 1990., pak na str. 71., doslova proto uvádí, cituji:
„Mašinerie, kterou Nimitz začal používat (v druhé polovině roku 1943) k drcení předsunutých japonských pozic, fungovala jako ´obrovský ocelový lis´ . K dobytí dvou atolů uprostřed oceánu (atoly Makin a Tarawa v Gilbertově souostroví – má poznámka) admirál vyslal tři operační svazy, které dohromady disponovaly 20 letadlovými loděmi různých tříd (těžkých, lehkých a eskortních), 13ti bitevními (staršími i novými) loděmi, 15 křižníky a 55 torpédoborci. Ke Gilbertovým ostrovům vyplulo více amerických letadlových lodí, než jich Japonci kdy měli.“
Prvním cílem byl ostrov Butaritari v atolu Makin, kde se po těžkém námořním bombardování americké síly vylodily 20. listopadu 1943.



Gilbertovy ostrovy, náčrt je majetkem Wikipedie. Zde byl zmenšen.
K vybavení sil admirála Nimitze je pak nutno ještě též říci i o ohromné letecké síle, kterou bylo třeba také připočítat. Vždyť to bylo skoro sto armádních bombardérů, zhruba tři sta letounů válečného námořnictva a námořní pěchoty na pozemních základnách, navíc musíme přidat i palubní letadla na všech letadlových lodích. Na cestě přes Pacifik, tedy do tohoto válčiště, postupně loděmi připlouvalo i velké množství techniky a vojáků. Admirál Chester Nimitz tak měl mít k dispozici, a to v brzké budoucnosti, kterou byla druhá polovina roku 1943, více než 200 lodí, 35 000 vojáků a pro všechny pak i veškeré zásoby, zbraně a munici, jichž bude ke splnění tohoto úkolu zapotřebí.
Nimitz tak měl mít k dispozici všechno, co chtěl, a to již od začátku nového (restartovaného po Pearl Harboru) válčení. Navíc měl též u sebe obezřelého, veskrze schopného velitele, admirála Spruance, kterému věřil a proto mu také svěřil, další kolo válčení. Tentokrát to bylo válčení zcela útočné.



Admirál Spruance, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.
Byl srpen roku 1943, když se v přístavu Pearl Harbor začaly shromažďovat letadlové lodě. Nejprve tam připlula lehká letadlová loď Independence, která doprovázela dvě zbrusu nové letadlové lodě třídy Essex, kterými byly Yorktown a Essex. Jednalo se o nové, moderní a velice rychlé letadlové lodě, které byly schopné dosáhnout rychlosti třiceti uzlů a za určitých okolností i více. Výtlak těchto LL byl přes 27 000 tun a posádka čítala 360 důstojníků a skoro 3 100 poddůstojníků a mužstva. Na palubě měly tyto nové letadlové lodě každá 36 stíhaček, 36 střemhlavých bombardérů a 18 torpédových letounů.



„LL_Yorktown_Původně byla loď pojmenována USS Bon Homme Richard. Její stavba byla zahájena 1. prosince 1941 v loděnici Newport News Shipbuilding v Newport News ve Virginii. Po potopení USS Yorktown (CV-5) v červnu 1942 byla o tři měsíce později přejmenována na její počest na USS Yorktown. Foto a text je majetkem Wikipedie. Zde bylo foto zmenšeno.“

Tarawa, Makin, Gilbertovy ostrovy, po 20. listopadu 1943.
Z historických archívů US Navy a i dalších historických archivů a prací, a to i námořních důstojníků a též i od historiků píšících o Pacifiku, viz zde Použité podklady, jakož i od Doktora Marston Daniela, editor, z knihy - Průvodce válkou v Pacifiku., Osprey Publishing Limited B4U Publishing s.r.o., 2013., – v Kapitola 9., článku, který napsal profesor Gatchel Theodor – pod názvem Nejkratší cesta do Tokia a pak v podtextu – Nimitz a Válka ve středním Pacifiku, str. 168., se pak, po oslabení americkými nájezdy na japonské Spojené loďstvo, po většinu druhé poloviny roku 1943, všeobecně o bojích na Tarawě a Makinu dozvídáme, cituji:

„I bez zásahu Spojeného loďstva měli námořní pěšáci plné ruce práce. Tarawa představovala první pokus dobýt předmostí na silně bráněném pobřeží za denního světla, a přestože se zásady, podle kterých pěšáci postupovali, ukázaly jako celkem rozumné, mnoho detailů (po vylodění) vyžadovalo upřesnění. Poté co překonali neobvyklý příliv, kvůli němuž se vyloďovací plavidla s výjimkou obojživelných traktorů nedostala na pláž, vyrovnali se námořní pěšáci s (tehdy ještě) nedostatečnou leteckou a dělostřeleckou přípravou, překonali obránce, kteří místo kapitulace raději páchali sebevraždu, a vyčistili hlavní ostrov atolu Betio za 76 hodin. Cena však byla obrovská: 1 115 pěšáků a námořníků padlo nebo se pohřešovalo a dalších 3 292 bylo zraněno“
(pro historický podklad je zde Poznámka 11: Použito od: Alexander, Joseph H. Utmost Savagery: The Tree Days of Tarawa. Volný překlad do češtiny z překladače: Největší brutalita: Dny stromů na Tarawě. Annapolis, Maryland: Naval Institute Press, 1995. Str. 231.).
Již zde vzpomínaný – česky diplomat a historik Aleš Skřivan, ve své knize Pád Niponu, Vydání 1. Praha 1990., pak na str. 71., o dobývání ostrova Betio v atolu Tarawa pak doslova uvádí, cituji:

„Daleko tvrdším oříškem byl ostrov Betio, hlavní cíl v atolu Tarawa, kde se ve stejné době jako na Makinu vylodily značné americké síly. Hlavní úder vedlo 25 000 mužů, většinou šlo o veterány z 2. divize námořní pěchoty. K dispozici měli 6 000 nákladních automobilů a 117 000 tun zásob, výstroje a munice. Na rozdíl od Makinu byl atol Tarawa důkladně opevněn, posádku tvořilo 5 000 mužů, polovina tohoto počtu byly elitní jednotky. Velitel obrany atolu, kontraadmirál Keidžo Šibasaki, se nechal slyšet, že Tarawu ´by nedobyl milión mužů za sto let´, vydal rozkaz ´bránit do posledního muže všechen životně důležitý prostor a zničit nepřítele na okraji pláží´. Japonská obrana byla soustředěna na ostrově Betio v jižním výběžku atolu. Americké válečné lodi vypálily 3 000 tun nábojů, celý ostrov byl v plamenech, zdálo se, že bombardování nemohl nikdo přežít. Byl to, jako dosti často, mylný dojem.“

Ještě dopoledne, řečeného dne D, bylo na břeh Tarawy vyloděno 5 000 mužů námořní pěchoty, ale palba Japonců způsobila v jejich řadách těžké ztráty. Když byly konečně následujícího dne odpoledne, vyloděny další dva prapory, námořní pěchota postupně získávala převahu. Kontradmirál Šibasaki zahynul ve svém bunkru a jeho nástupce zaslal 22. listopadu do Tokia radiogram: „Naše zbraně byly zničeny a nyní se každý připravuje k poslednímu boji… nechť Japonsko žije deset tisíc let!“
Po šesti dnech bojů byl atol obsazen. Téměř všech 5 000 obránců zahynulo, zajato bylo jen 17 Japonců a 129 korejských dělníků, padlo přes 1 000 Američanů.
V celém obojživelné operaci se ukázalo, že vylodění na ostrůvku Makin představovalo pak mnohem snadnější cíl. Popsán je též i další problém. Na Makinu, se ze zkušenosti při pozemních bojích, pohybovali vpřed příslušníci americké pozemní armády, a to mnohem pomaleji než námořní pěšáci na Tarawě, což u většiny historických podkladů je doprovázeno faktem, že ten pomalý pohyb byl poté příčinou rozepří mezi americkým velitelem armádní divize generálmajorem Ralphem Smithem a velitelem všech sil podílejících se na vyloďovacích operacích generálmajorem námořní pěchoty H. M. Smithem. Velení armády zastávalo tehdy názor, či stanovisko, že její výrazně opatrnější postup vpřed vlastně šetří životy vojáků. No a velení námořnictva pak poukazovalo na fakt, že čím déle trvají boje na pobřeží, tím déle je pak loďstvo „uvázané“ u předmostí, a tudíž se velice zvyšuje riziko japonského námořního útoku (ponorek, či námořních letounů) a tak i ztrát mezi námořníky. Známá je pak tehdejší reakce admirála Nimitze, který znepokojen situací řekl admirálu Spruanceovi: „Vlítněte tam, a ať jste co nejdříve pryč!“ (Připojena je zde poznámka o historické zdroji - Citováno z Alexander Joseph H. : Utmost Savagery, česky - Největší brutalita., str.78.)
Celý tehdejší postoj amerického námořnictva navíc podpořila japonská ponorka, která potopila u ostrůvku Makin americkou eskortní letadlovou loď den poté, co už měl být ostrov dobyt.
Při přičtení ztrát námořnictva k těm na samotném ostrově se počet obětí na Makinu, po potopení eskortní letadlové lodi, blížil k těm na Tarawě, kde byly boje mnohem tvrdší.

Marshallovo souostroví (Operace Flintlock a Catchpole).
Když obojživelné síly Spojených států pod velením admirála Nimitze obsadily Gilbertovy ostrovy, bylo již jasné, že ve středním Pacifiku přebírají iniciativu. Pravdou též však je, že si ke konci roku 1943, tímto útokem, odzkoušely způsob vedení obojživelných operací a zároveň si v obsazených místech těchto ostrovů utvořily své další pozice, své logistické základny, k plánovaným válečným operacím dle jejich tehdejšího hesla: „skok z ostrova na ostrov“.

Historik doktor Marston Daniel, editor, z knihy - Průvodce válkou v Pacifiku., Osprey Publishing Limited B4U Publishing s.r.o., 2013., – v Kapitola 9.,v článku, který napsal profesor Gatchel Theodor – pod názvem Nejkratší cesta do Tokia a pak v podtextu – Nimitz a Válka ve středním Pacifiku, str. 169., ještě doslova napsal, cituji:

„Patnáctého ledna 1944 dal (admirál Nimitz) do oběhu plán tažení Granite, který vymezoval obecné směry a úkoly postupu ve středním Pacifiku v souladu se záměry vypracovanými Americko-britským sborem náčelníků štábů. Plánovači se dohodli, že příštím krokem se stane Marshallovo souostroví, přičemž tento tah Japonci správně odhadli předem. Rozhodnout se pro určitý atol jako cíl útoku bylo však vzhledem k obrovské rozloze (Marshallova) souostroví již mnohem obtížnější.“