PALBA.CZ

Když začala v září 1939 dupat po Evropě noha německého vojáka, málokdo byť jen tušil, jakých obrátek nový konflikt nabere a jak v následujících několika letech zamíchá s mapou Evropy. Nestačilo uplynout mnoho času a většina evropských států si byla nucena zvolit jednu z bojujících stran, ať již dobrovolně či vynuceně díky spádu událostí (v lepším případě se zachováním alespoň minimální suverenity, v horším v podobě okupace země a s vládou dlící v exilu) a mimo válečnou vřavu se podařilo zůstat pouze několika z nich. Přístupy k problému byly rozličné, takže zatímco například Irsko přečkalo válku na svém nepříliš významném ostrově a Španělsko (podobně jako Turecko), ač nakloněné státům Osy, moudře do bojů nevstoupilo, jiní na tom byli o poznání hůře. Řeč je v tomto případě o Švédsku a Švýcarsku, jakožto státech, které byly pro nacistické Německo takříkajíc za humny, žádné zvláštní vazby je nepojily a mohly se tak stát vítaným zpestřením „jídelníčku“ rozpínavé mocnosti. Obě země po většinu války balancovaly na ostří nože a musely své kroky činit opravdu velice opatrně – na jednu stranu si pro Německo udržet svou hodnotu i jako neokupované a na druhou vybudovat dostatečně odstrašující ozbrojené síly, kdyby dobyvačné choutky měly tendenci převážit.

Ve svém článku bych rád rozebral situaci švýcarské armády v těchto nelehkých letech druhé světové války a nastínil čtenáři její kapacity v průběhu konfliktu. Aneb s čím že se to mohli vlastně Švýcaři případnému německému útoku postavit. Nutno říci, že v roce 1939 se mohla tamější armáda směle zařadit k dalším na válku zcela nepřipraveným, koncepčně zastaralým a nedostatečně vybaveným evropským souputnicím a v případě německé invaze by Švýcarsko i přes své opevnění, statečnost vojáků a pro obranu vhodné geografické podmínky nemělo šanci. Na druhou stranu místní obyvatelé a vojenské velení nejsou hloupí a dobře si tento fakt uvědomovali. Následující léta se tak nesla ve dvou rovinách – tj. pokud možno svého mocného souseda neprovokovat a co nejlépe se připravit. Jakožto neutrální stát, geograficky uvězněný a obklopený svými potenciálními nepřáteli, se Švýcarsko muselo spoléhat především na vlastní zdroje, ale i tak byl přerod obdivuhodný. Vnější ohrožení se rovnalo kopnutí do mraveniště a intenzivní zbrojní „rojení“ vytvořilo ze snadného zákusku poněkud hořké sousto. Německé vedení sice s útokem na zemi hodinářů koketovat nepřestalo, ale nyní by to již bylo draze zaplacené tažení, které se, jak z historie dobře víme a k radosti Švýcarů, nikdy nekonalo.

Svoje dílko jsem rozdělil do dvou částí - v první, která následuje po tomto úvodu, bude popsáno vojenské letectvo, v druhé pak pozemní síly včetně malého říčního oddílu operujícího na tamějších jezerech. Zmíněny jsou systémy, jež zasahují přímo do období 1939 až 1945, případně i ty jejichž služba končila těsně kolem počátku války. A protože Švýcarsko je po stránce zbrojního průmyslu velice zajímavou zemí, hodlám se ještě v nějakém budoucím článku vrátit k produkci před rokem 1939 a taktéž velice plodnému údobí po druhé světové válce (tentokráte již se zaměřením čistě na švýcarské zbraně). Systém plnění článku je klasický přírůstkový, tj. pilně sledujte novinky a snad vám opět přinese něco nového.