PALBA.CZ

V průběhu třicátých let se sovětští konstruktéři snažili vyvinout hodnotný střední tank, ale bez valného úspěchu. Pokusy s vícevěžovými tanky (T-28, T-35) zastavilo jejich slabé pancéřování a nízká pohyblivost i když by mohly svými zbraněmi ničit stávající tanky protivníka. Po vyrobení několika desítek kusů se tato koncepce ukázala jako scestná. Když v roce 1935 neprošly výběrem ani další prototypy (např. T-46-6 s hmotností 32 t) obrátili se konstruktéři na modernizaci zastarávajících tanků řady BT. Modernizace však nepřinesla kýžený výsledek, ale práce na posledním z řady, BT-7, dala vzniknout prototypu s označením BT-20 (A-20). Toto vozidlo mělo být, jak jeho předchůdci kolopásové, s tím rozdílem, že byl navýšen počet hnacích kol.
Automobilový a tankový úřad (ABTU) 13. října 1937 upřesnil technické parametry, kde hmotnost vozidla měla být mezi 13 až 14 tunami a hlavní výzbrojí měl být kanon ráže 45 nebo 76,2 mm. Sekundární výzbroj se skládala ze tří kulometů a plamenometu, přičemž každý pátý stroj měl být doplněn protiletadlovým kulometem. Pancíř korby s tloušťkou 20 mm a věže o síle 25 mm měl násobit vhodný sklon. Stroj měla obsluhovat tříčlenná posádka, a rychlost 70 km/h (na kolech i pásech) mu měl dát motor BD-2 s výkonem 298 až 447 kW (400 až 600 HP).
Projekt převzal konstrukční tým KB-24 vedený M. I. Koškinem a A. A. Morozovem, vytvořený záměrně pro tento projekt, sestavený z nejlepších konstruktérů (z konstrukčních skupin č. 35 a 190). Skupina se nacházela v Charkovském tankovém závodě č. 183, dříve známém jako ChPZ (Charkovská lokomotivní továrna - Charkovskij parovostrojitělnyj zavod). Vytváření projektu dostávalo skluz, protože i zde probíhaly politické čistky (prosinec 1937) a tak byl projekt schválen k březnu 1938. Aby to nebylo tak jednoduché, ABTU opět změnil parametry : pancéřování mělo odolávat střelám ráže 12,7 mm, plamenomet zamítnut a osádka se zvýšila na 4 muže. Změny se podepsaly na zvýšení hmotnosti na 16,5 tuny. V srpnu se konstrukční tým dověděl, že do července 1939 musí mít hotový funkční prototyp. Po zhodnocení makety úředníci z ABTU v září rozhodli, že závody ChPZ a skupina KB-24 musí postavit jeden kolopásový stroj s kanonem ráže 45 mm a dva pásové, vyzbrojené kanony ráže 76,2 mm. To vyvolalo změny v projektu a v konstrukci nových maket, které byly hotovy v říjnu. První verzi bylo přiděleno označení A-20 a druhé A-20G.Ústřední vojenský sovět RKKA schválil projekty i makety 9. a 10. prosince 1938, ale Rada obrany SSSR, počkala s rozhodnutím až do 27. února 1939, přičemž také změnila název druhé verze z A-20G na A-32 (některé zdroje jej uvádí, jako T-32).. Zkonstruování prototypů se ujalo nově vytvořená konstrukční skupina (č. 520), kde velel jen M. I. Koškin.
Prototypy byly kompletní v květnu 1939, přičemž podvozek verze A-20 se skládal ze čtyř párů pojezdových kol (3 páry hnací, jeden řiditelný) a u verze A-32 byl složen z pěti párů kol, druhý jmenovaný se silnějším pancéřováním měl hmotnost o jednu tunu vyšší. Továrními testy prošly oba stroje bez větších problémů a jelikož si vozidla byla podobná, pro další pokračování byl komisí v čele s lidovým komisařem obrany SSSR Klimentem Vorošilovem schválen prototyp A-32. Předvedení proběhlo 23. září 1939 a tank A-32 prokázal při skoro shodném hodnocení lepší rozložení tlaku na podloží. Zkoušky pokračovaly, a pro ně byl vyroben další prototyp tanku A-32, jen s tím rozdílem, že kanon ráže 76,2 mm byl vyměněn za kanon ráže 45 mm. Uměle zvýšená hmotnost přidáním závaží poslala vozidlo na 24 tun. Na překonávání překážek to nemělo vliv, jen se snížila rychlost o 14 km/h (na 56 km/h). Lehčí prototyp A-20 při testech vyvinul rychlost 85 km/h (na kolech) a 75 km/h (na pásech). Obě vozidla používala jako pohon naftový motor. Plán počítal s předvýrobní 10-ti kusou sérií, která měla být hotova do 1. prosince 1939. Zdržení zapříčinily problémy s tvarovánín pancíře s tloušťkou 45 mm. Rada obrany Sovětského svazu na to nereflektovala a k 19. prosinci 1939 zařadila tank s označením T-34 do výzbroje armády. Kanon L-10 instalovaný v prototypech měl být v sériových vozidlech vyměněn za novější, typ F-32.

Prototyp kolopásového tanku A-20 během testů.

Vzorová vozidla určená pro velkovýrobu, ještě značená jako A-32, byla o málo větší než první tanky sériové výroby, první bylo hotovo k 16. lednu 1940, druhé pak o 20 dní později. Náročné zimní podmínky se podepsaly na problémech a závadách, které trápily i tanky BT, jako například slabá napínací kola, poruchové postranní spojky, nesprávné rozvržení stanovišť osádky a při silném sněžení špatná viditelnost přes periskop řidiče. Dlouhotrvající testy zapříčinily výměnu motoru prvního prototypu a kvapem se blížilo předvedení vládě. Aby se vozidla naplno ukázala, byla nařízena jízda do Moskvy po vlastní ose (asi 600 km).
Stroje vyjely 5. března, ale do cíle přijelo jen jedno, druhé havarovalo a dostavilo se až 16. března. Stalin se osobně účastnil předvedení, a byl po ukázce spokojen, Následky dlouhých testů odnesl konstruktér Koškin, onemocněl zápalem plic a za několik měsíců zemřel.
Mezitím byly tanky přepraveny na polygon Kubinka (u Moskvy), kde se testovaly při průjezdu hlubokým sněhem a lesem, vozidla se přes stromy (průměr 30 cm) dostávaly bez viditelných problémů. Později je čekaly testy odolnosti proti zápalným lahvím a střelám ráže 37 a 45 mm. Kompletní zkoušky poukázaly na 86 závad, které by měly být vyřešeny do rozjezdu velkovýroby. Tanky byly opět poslány do Charkova po vlastní ose, kde bylo zjištěno velké opotřebení dílů a plánovaná záruka na 3000 km byla silně ohrožena, neboť opotřebení se ukazovalo už po projetí asi 1000 km. Motor také nesplnil normu 100 hodin bez poruchy, a posádky deprimovaly malé věže (původně projektované pro kanon ráže 45 mm), kde nebylo místo ani pro vysílačku.

Prototyp tanku A-32 vyzbrojený kanonem L-10.

Charakteristické rysy prvních verzí tanku T-34 :
- korba a věž tanku se specifickým sklonem, snižující úspěšnost průrazu střelou
- průlez řidiče umístěný na levé straně čelní desky korby
- šestiúhelníková věž bez pozorovací věžičky velitele tanku velká nosná kola vybavena širokými gumovými bandážemi (u některých vozidel vyráběných na přelomu let 1941-1942 obruče zmizela)
- zadní pancéřová deska věže, u prvních verzí tanku T-34/76 připevňovaná šrouby.

Prototyp tanku A-34 v Kubince během testů hořlavosti, všimněte si původního řešení řidičova průlezu.

Trup tanku byl svařen z plátů válcovaného homogenního pancíře. Spodní čelní deska trupu byla silná 45 mm a s vertikální rovinou svírala úhel 53°. Horní čelní stěna trupu měla rovněž 45 mm a její sklon proti vertikální rovině byl 50°. Hned nad nosem trupu byly na horní desce dva háky pro upevnění vlečných lan. Nad nimi bylo potom v pravé části střeliště trupového kulometu DT ráže 7,62 mm a nalevo od něj průlez řidiče a v jeho poklopu řidičovy průzory. Na obou stranách čelní desky byly umístěny dva velké reflektory. Po stranách přesahovaly přes nos tanku plechové blatníky pásů.
Boční stěny trupu měly 40 mm a s vertikální rovinou svíraly úhel 40°. Horní deska trupu byla silná 20 mm stejně jako dno trupu (i když u dna lze narazit i na jiné údaje o síle pancíře). Záď trupu byla tvořena horní a dolní deskou shodné tloušťky 45 mm. Horní byla skloněna pod úhlem 42°, dolní 45°. Z horní desky vycházely dva výfuky, z části schované pod přinýtovanými kryty. Výfuky mířily směrem dolů a za tank. Celá horní deska zádě trupu byla odnímatelná což umožňovalo výměnu motoru nebo převodovky. K menším opravám a kontrolám se potom dal využít servisní otvor mezi výfuky. Strop trupu nad motorovou částí za věží byl lehce zvýšený díky odklopným krytům. Pod nimi se skrývaly ventilační a servisní otvory pro přístup k motoru a převodovce.
V zádi trupu byl instalován dvanáctiválcový dieselový motor V-2 o maximálním výkonu 500 koní při 1800 otáčkách za minutu. Za ním byla potom umístěna čtyřstupňová převodovka. První sériové tanky měly celkem šest vnitřních palivových nádrží o celkovém objemu 460 litrů. Motor byl chlazen kapalinou jejíž celkový objem činil 95 litrů. Hmotnost tanku vzor 1940 byla 26,5 tuny a jeho maximální rychlost na silnici se pohybovala oko 55 km/h. V terénu maximální rychlost klesala na cca 35 km/h.
V přední části trupu byla instalována věž. První tanky T-34 měly věž oválného tvaru svařenou ze za studena lisovaných desek. Jejich síla byla na čele a bocích 45 mm a na zádi 40 mm. Její strop měl 16 mm. V zadní stěně věže byl velký otvor zakrytý našroubovaným plátem pancíře. Tento otvor sloužil k demontáži kanonu. Na bocích věže byly umístěny pozorovací periskopy a pod nimi otvory pro vedení střelby z ručních zbraní osádky. Jedna takový střílna byla také uprostřed zadní pancéřového plátu.)



Plán sériové výroby byl následující, charkovský podnik měl zkompletovat do konce roku 500 tanků a měsíčně pak 125 vozidel. Traktorový závod ve Stalingradu (STZ) do konce roku 100 tanků, následná měsíční výroba po 50 kusech. Velení podniků předpokládalo problémy se zavedením a uvedlo počty jen třetinové, jiný závod (č. 75) měl zhotovit 2000 motorů V-2. Plán narušil a výrobu zastavil maršál Grigorij Kulikov, komisař zbrojního průmyslu, nařízením okamžité modernizace tanku, neboť mu byly doručeny výsledky porovnávacích testů tanků T-34 a PzKpfw III. Sověti jeden ukradli v Polsku v roce 1939, druhý pak koupili o rok později. Testy uváděly, po stránce pancéřování a výzbroje byl T-34 lepší, ale byl pomalejší, měl horší vybavení a byl nepřiměřeně hlučný. Změny se dotkly zavěšení (z pružin na torzní tyče), vyvinout novou prostornější věž, umístěnou na širší korbě. Modifikované vozidlo mělo být označeno jako T-34M (A-43), shodně s ním měl být vyvíjen projekt A-41 s novou věží na modifikovaném T-34. Ve skutečnosti vše zůstalo jen na rýsovacích prknech.
Rozjezd výroby požadoval vyřešení problémů způsobených technologií výroby pancířů, nutné bylo i zlepšení kvality motorů. Závody určené k výrobě tanků neměly zájem o nový projekt, šlo jim jen o splnění plánu výroby tanků T-34. Nových kanonů F-32 bylo málo, takže se do věží instalovaly z výroby již vyřazené kanony L-11. Takto bylo osazeno na 453 tanků. Až od února 1941 začaly charkovské závody dodávat mnohem lepší kanon F-34. Velké předpokládané potíže způsobily, že do konce roku 1940 bylo v Charkově vyprodukováno jen 115 sériových tanků a v STZ ani jeden. Co bylo nejhorší, zkoušky prvních sériových vozidel skončily totálním propadem, takže se naprosto vážně počítalo se zrušením výroby tanku T-34. Měl jej nahradit tank BT-7M anebo nový lehký tank T-50 se shodným pancéřováním.
To, že se tank T-34 nakonec vyráběl, měl svoji zásluhu Sovět lidových komisařů, který 5. května 1941 nejen rozhodl o sériové výrově, ale stanovil počty vyrobených tanků jednotlivými podniky, celkově na 2800 do konce roku. V charkovském závodě mělo být zkompletováno 1800 tanků a ty budou postupně přizpůsobovat projektu T-34M. Z plánovaných vylepšení se zdařilo jen zesílit bok věže na tloušťku 52 mm. Výroba v klidném tempu šlapala téměř do konce června 1941, a od 25. června se výroba změnila na problematickou, válečnou. Závody č. 183 měly do konce roku vyrábět prozatímní verzi se změněnými pozorovacími přístroji, pásy a ventilátory. Dále bylo plánováno přistoupit k výrobě modernizovaného tanku, označovaného T-34T. Stalingradské závody se měly současnou variantou zabývat do 1. července 1942, potom by přešly na verzi T-34T, v produkci měl pomáhat i charkovský traktorový závod, který se měl zabývat výrobou převodovek, spojek, postranních převodovek, nosných a hnacích kol. Jako další byl vybrán i jeden z podniků Uralského strojírenského kombinátu ve Sverdlovsku, který úzce spolupracoval s hutí v Čeljabinsku, které odlévaly pancíře. Plán počítal, že první tanky jmenovaných závodů opustí brány k 1. dubnu 1942. Výroba se měla zabývat stávající verzí, a vývoj nového kanonu měl být odložen. To co rozhodlo jinak, byla zpráva o novém německém těžkém tanku (Neubaufahrzeug) v létě 1940. Téměř okamžitě se rozjel vývoj protitankového kanonu ZiS-4 ráže 57 mm. Prototyp byl kompletní v květnu 1941 a již v červnu byl instalován do tanku. Nebyl to problém, neboť nový kanon byl modifikovaný F-34, jen s novou delší hlavní a změněnou ráží. Jeho kadence byla pět střel za minutu a střela na vzdálenost 1 000 m prorazila pancíř o síle 70 mm se sklonem 30˚, jeho mínusem byl avšak příliš velký rozptyl. Tento měly dostat nové verze tanku T-34 a také na jeho podvozku vyrobený stíhač tanků. Po vypuknutí války nebyla tato varianta schválena a není jisté, zda kromě prototypu existovaly i další takto vyzbrojené tanky. Informace o postavení 42 kusů série se nezakládají na pravdě a známý snímek tanku majora Lukina s kanonem ZiS-4, zničeného u vsi Trojanovo, pravděpodobně zobrazuje prototyp.
Závody č. 112 (Červené Sormovo) v Gorkém se k 1. červenci 1941 připojily k výrobě tanků T-34, neboť požadavky pro frontu se zvedaly geometrickou řadou. V té čase závody č. 183, schopné produkovat 500 tanků měsíčně, vinou subdodavatelů dodávaly jen 280 vozidel. Evakuace tohoto závodu, vynucená rychlým postupem německých vojsk, byla zahájena 17. září a ukončena 19. října. Urychlená evakuace způsobila zpočátku značné snížení výroby a nakonec její přerušení. Závod byl převezen z Charkova do 2 500 km vzdáleného města Nižnij Tagil na Urale. Po přemístění byl závod spojen s několika dalšími, také evakuovanými podniky, s nimiž vytvořil Uralskou tankovou továrnu č. 183. (Uralsky Vagonostrojitělnyj zavod 183 imeni I. V. Stalina (zkráceně opět Uralvagon).
Zároveň byly na Ural evakuovány závody č. 75 vyrábějící motory a válcovny pancířů z Mariupole. Přes velice obtížné podmínky bylo v prosinci 1941 vyrobeno 25 tanků, jejichž díly byly přivezeny ještě z Charkova. Jelikož byly evakuovány pouze stroje a většina vysoce kvalifikovaných techniků, nastal problém s nedostatkem kvalifikovaných dělníků, což se odrazilo v mnohem nižší kvalitě prvních vozidel vyrobených na Urale. Ještě před evakuací na Ural byl tank vylepšen, což se projevilo na zvýšení kvality a zjednodušení provozu vozidla.
Stalingradský podnik to také neměl jednoduché, válka kladla překážky, po ustálení výroby na plánovaných počtech, přestaly docházet dodávky korby a věže z Charkova. To se časem vyřešilo vlastní výrobou chybějících částí tanku a při nedostatku gumových obručí na pojezdová kola, byly tyto pak vyráběny celokovové s tzv. vnitřními tlumiči (říjen 1941). Tato změna byla spojena s přechodem na trvanlivější a méně hlučné pásy.
Ve Stalingradu byla také zavedena svařovaná zadní stěna věže, zpočátku připevňovaná šrouby. Tento otvor byl určen k vytahování kanonu. Toto místo bylo hodnoceno jako nejslabší konstrukční část celého tanku, stačilo jen několik zásahů do tohoto dílu, jen z děla ráže 20 mm, šrouby uvolnily a celá zadní deska odpadla. V závodech č. 112 bylo rozhodnuto, že tento otvor, který byl ostatně též zdrojem mnoha potíží při výrobě, je zbytečný. Zrušen byl 1. března 1942. K vytahování kanonu byly vyvinuty dva zvedáky zvedající záď věže. V těchto závodech bylo provedeno pár změn, např. madla pro výsadek na vnějších postranicích korby, pancéřovaný kryt hlavně kulometu a odlévaný kryt zaměřovače PT-4-7 na věži.
Nedostatek vznětových motorů řešilo sovětské velení instalací zážehových pohonných jednotek, používaných tanky BT-7, kterých bylo ve skladech velké množství. Tahle tanková verze leteckého motoru M-17T měla výkon 298 kW (400 HP). Po úpravě jednoho tanku v závodě č. 183 (v září 1942) byl dán souhlas Radou obrany Sovětského svazu (8. října 1942) s touto možností pohonu. Prvních 15 tanků bylo zkompletováno ještě v říjnu a do konce března bylo vybaveno tímto motorem (M -17) na 573 strojů, později pak dostalo 12 tanků motory M-17F s výkonem 447 kW (600 HP). Zpětně na pohon motorem V-2 bylo předěláno 95 tanků, závod č. 112 upravil na pohon motorem M-17T 156 vozidel ze 175 vyrobených v roce 1941. Celkově bylo vybaveno zážehovými motory asi 540 tanků T-34.
Produkce roku 1941 byla kolem 3000 tanků (přes. 3014), ale to však nestačilo zaplnit velké frontové ztráty. Nízkou výrobu ovlivňovala náročná výrobní technologie nového tanku. Pancéřové desky se vysekávaly a spojovaly svářením, někde zjednodušeně pomocí klínů. V roce 1942 bylo vyvinuto automatické sváření pod tavidlem, které celkově urychlilo sériovou výrobu (asi až 10x). Jelikož tanků bylo potřeba daleko více, byla v roce 1942 rozjeta výroba v dalších závodech, Uralmaš (UZTM) ve Sverdlovsku a závody ČKZ v Čeljabinsku. Mezitím byla vyvinuta nová věž, ale v nově určených závodech se produkovaly tanku s věží starou. V ostatních podnicích, se montovaly stroje s novou věží, mimo závod č. 112, kde k na tuto výrobu přešly po instalaci velitelské věžičky na nový typ věže. Nová věž byla vyráběna odléváním a rovnou s větší tloušťkou pancíře (z 45 mm na 52 mm), odlévaná věž byla výrobně jednodušší a její tvary se zaoblily, což také zvedlo její odolnost.
Pro snahu vyrobit co nejvíce vozidel, přecházely výrobci k odlitkům, nahrazující svařované a lisované díly. Některá zjednodušení se odrážela na kvalitě, Nejvíce reklamací a stížností se týkala právě tohoto výrobního procesu. Výroba v závodě STZ se zastavila 5. října, za tím stojí frontová situace, kdy tanky vyjížděli do boje přímo z továrny. Počet vyrobených tanků T-34 v roce 1942 není jasný, pravděpodobně 2550 (jiný zdroj uvádí 2536).


Tank T-34 / 85

<> Pokračování <>