PALBA.CZ

Ukázky z knihy J. Petersen - Do Moskvy chybělo 16 km. Operace Tajfun zastavena

Moskva v plánu Barbarossa
Historikové vedou doposud mnohdy až osobně vyhrocené spory o stanovení přesného data vzniku plánu na napadení Sovětského svazu německými armádami i o příčinách a důvodech takového rozhodnutí. Jedna skupina obhajuje počátek příprav na tuto válku již brzy po uchopení vlády nacisty v roce 1933 – 1934. Druzí jsou přesvědčeni o tom, že se tak stalo mnohem později, poté co se Hitler v roce 1938 přesvědčil o ochotě západoevropských zemí i Anglie v zájmu zachování vlastních politicko-ekonomických cílů bez milosti obětovat agresivitě Berlína kteroukoli zemi na východ od Německa. Další házejí jednoznačnou vinu za nasměrování Hitlerovy pozornosti směrem na východ mistrné manipulační hře Churchila. A nemalou skupinu tvoří příznivci hypotézy, že si za napadení mohou Sověti sami svými nepokrytými přípravami k napadení Německa. Poslední rozhodné slovo ještě nepadlo a bohužel těžko někdy padne. Hlavní aktéři tehdejších událostí již nepromluví a všechny jejich tajné myšlenky a pohnutky zůstanou zřejmě skryté navždy.
Pokusme se stručně zrekapitulovat alespoň to, co je historikům známo s určitostí. Přestože od svého nástupu k moci vedl Hitler propagandistickou válku proti židobolševikům a Rusům obecně, stále šlo pouze o válku slov. Ostatně první zmínky o nutnosti zničit bolševiky se objevují v Hitlerových proslovech již v polovině 20. let, kdy rozhodně ještě nepatřil k nejznámějším německým politikům. Na začátku léta 1940 německá armáda pochodovala městy Belgie, Holandska, Francie, Polska, Dánska a Norska. Pozemní vojska Velké Británie byla vytlačena z kontinentu. Hitler by mohl být spokojen. V jeho hlavním stanu proběhlo 25. června 1940 setkání, jehož hlavním cílem bylo posouzení variant plánů následných vojenských operací německých ozbrojených sil. Plán je znám též pod názvem „Úderná síla na východ“. Jaký východ měl Hitler a jeho generálové na mysli, není složité uhodnout.
Další návazné setkání v Hitlerově hlavním stanu proběhlo 31. července 1940 a jeho náplní bylo posouzení vojensko politických úkolů Německa do budoucna. Náčelník Generálního štábu německých pozemních armád generál Halder se ve svém podrobně vedeném deníku nemohl o takovém setkání nezmínit. Podle jeho zápisu z toho dne se Hitler rozhodl, že s Rusy skoncuje na jaře 1941. Čím dříve bude Rusko rozdrceno, tím lépe. Operace bude mít smysl pouze v případě, když bude tento stát zničen jedním úderem. Pouhé dobytí a obsazení části území nestačí. Zimní přestávka nepřipadá v úvahu, byla by velmi nebezpečná. Vůdce naplánoval začátek operace na květen 1941 a konec operace během 5 měsíců. Cílem mělo být naprosté zničení životaschopnosti Rusů. Podmínkou k dosažení cíle bylo zničení Kyjeva a dosažení Dněpru. Luftwaffe dostala za úkol vyřadit námořní přepravu v Oděse. Po obsazení okrajových, Sověty násilně připojených států, pokračovat ve směru na Moskvu. Konečný výsledek přinesou masivní údery od severu a jihu. Později budou okrajovou operací obsazena naftová ložiska u Baku.
Vedle toho existuje dosti protichůdné svědectví náčelníka osobního štábu vrchního velitele generála polního maršála W. Keitla. Ten tvrdil, že se vrátil 10. srpna 1940 z dovolené a vůbec nic netušil o nových Hitlerových plánech. Prý mu bylo známo pouze to, že probíhají pokusy o brzké ukončení války s Británií. Za zády Británie stály Spojené státy s jejich ohromným hospodářským potenciálem. Musely se hledat i jiné způsoby, jak válku ukončit. Hodnověrnost Keitlových vzpomínek výrazně snižuje to, že je psal v průběhu Norimberského procesu, ve kterém byl obžalován a následně odsouzen k trestu smrti.
Fakta hovoří jinak. Je jisté, že na konci června až počátku července 1940 bylo rozhodnuto v obecném smyslu o východní kampani především na politické a ekonomické úrovni. První náčrt budoucích operací na východní frontě vypracoval na Halderův rozkaz náčelník štábu 18. armády generálmajor Marcks. Halder mu zadal 19. července obecné kontury „Plánu Otto“, jak znělo první kódové označení kampaně. Marcks nelenil a již 5. srpna předložil Halderovi hlavní ideová východiska plánu. Zároveň dostal vrchní velitel německých pozemních vojsk generál polní maršál W. Brauchitsch 21. července přimo od Hitlera ústní příkaz k rozpracování vojenské části plánu, tedy záměru strategické ofenzivní operace s využitím ozbrojených sil. Je zajímavé, že podobné zadání dostalo i několik dalších důstojníků s přísnými rozkazy s nikým o své práci nemluvit.
Po zhruba pěti měsících práce, v polovině prosince 1940, byly hlavní podklady a návrhy hotovy. Hlavní cíle kampaně s drobnými obměnami kopírovaly původní Marcksovu analýzu a jeho návrhy. Hitler byl o průběhu prací neustále informován a nevynechal jedinou příležitost, aby do nich zasahoval.
Kdo byl autorem původního plánu strategické operace, předpokládající zasazení hlavního úderu na Moskvu ze severního kratšího směru přes Bělorusko, vlastně nevíme. Možná sám Halder, možná některý z důstojníků jeho štábu. Jisté je, že již v Marcksově plánu byl zvláštní důraz kladen na politicko ekonomický význam Moskvy, Ukrajiny, Donbasu a Leningradu. Ze vzpomínek generála tankových vojsk H. Hotta ale vyplývá, že se Hitler od počátku s touto myšlenkou ztotožňoval. Vůdce však soudil, že druhý úder musí být veden přes Pobaltí směrem na Moskvu od severu.
Zdá se, že v prvních úvahách o válce proti Sovětskému svazu byl úder na Moskvu naplánován paralelně s úderem vedeným na Ukrajinu. Obsazení severněji ležícího území bylo zjevně z vojenského hlediska považováno za druhotný úkol. Časem došlo ke změně, osa tohoto úderu měla procházet Pobaltím, které se mělo stát výhodným nástupním prostorem k soustřeďování německých vojsk i zásobovacích tras.
Postupem času plán kampaně procházel značnými změnami ať již kvůli měnícím se evropským politickým podmínkám a také kvůli neustálemu Hitlerovu zasahování. Jeho hlavní idea, ofenzíva vedená hlavními silami ze severního Polska a východního Pruska směrem na Moskvu se neměnila. Neměnila až do podzimu 1940. Tou dobou se Hitler rozhodl výrazně pozměnit původní plány.
Další velké shromáždění svolal Hitler na 5. prosince 1940. Na programu byl, jak jinak, plán napadení Sovětského svazu. Ve svém projevu poprvé naznačil, že Moskva pro něj přestává být středem zájmu. Zatímco jeho prioritou bylo neustále dobytí Ukrajiny, začínal se přiklánět k myšlence vést druhý hlavní úder na sever proti Leningradu. Ofenzíva proti Moskvě ustoupila v jeho plánech do pozadí jako méně důležitá. Hitlerovo rozhodnutí, že skupina armád „Střed“ bude plánovat svoje operace pouze do okamžiku dosažení pozic na linii Orša – Smolensk, přijaté na tomto shromáždění, vneslo do plánu Barbarossa stanovisko, které se stalo jednou z příčin krachu bitvy o Moskvu.
Hitlerův odklon od původně navržených plánů se výrazně projevil 17. prosince 1940, kdy mu byl předložen ke schválení koncept direktivy o plánu Barbarossa. Hitler odmítl návrh direktivy podepsat, neboť v ní stále zůstával předchozí plán vedení hlavního úderu přes Smolensk na Moskvu. Hitler trval na svém, že ruská fronta musí být prolomena nejprve po obou stranách Pripjatě. Poté se silné motorizované formace posunou na východ a vzápětí odbočí na sever a jih. Pobaltí je nutno rychle obsadit kvůli pobřeží a přístavům v Baltském moři, aby ruská flotila nemohla ohrožovat německý obchod se Švédskem. Až pokud by se ruská vojska rychle rozpadla, pak je možné zaútočit na Moskvu.
Na rozdíl od úzce specializovaných německých štábních důstojníků se Hitler snažil do plánu války se Sovětským svazem zapracovat i hlediska ekonomická a politická. Přesněji řečeno nadřadit jim je.Vojáci se valnou většinou přikláněli k zasazení hlavního úderu na Moskvu, neboť byli přesvědčeni, že tím musí následovat logicky vnitřní rozpad celé země. Mnozí důstojníci si kladli otázku, zda má Hitler vůbec nějakou představu o tom, jak tato válka skončí. Rusko není země, kterou by bylo možno okupovat. Tato země může být poražena jedině vlastní slabostí a vnitřními rozvraty. Docílit takového stavu je možné jen velkým otřesem, kterým by jistě bylo proniknutí až do samotného srdce země. Jedině dobytím Moskvy by bylo možné nastolit mír.
Jak praví stará moudrost, po bitvě je každý generál. Mnohé z odsudků a kritických hlasů generálů a polních maršálů si můžeme přečíst až v jejich poválečných memoárech. Tím jejich výpovědní hodnota prudce klesá. Jaké byly jejich názory v prosinci 1940, jak hlasitě je obhajovali a na jaké úrovni, či zda vůbec, to ponechme budoucímu studiu. Pravdou je, že definitivní plán napadení Sovětského svazu, jehož realizace byla zahájena 22. června 1941, byl rozpracován a podepsán Hitlerem v prosinci 1940. A nedílnou součástí tohoto plánu bylo i tažení na Moskvu.
Nejen Hitler a jeho štáb, ale i štáby německých pozemních vojsk a letectva si uvědomovaly důležitost moskevského operačního směru. Na druhé straně si důležitosti tohoto směru bylo vědomo i sovětské vedení. Již od 30. let byla věnována velká pozornost krytí západní hranice zvláště s Polskem. Sověti před podepsáním „Paktu Molotov Riebentrop“ neměli s Německem společnou hranici. Až v roce 1939, v souvislosti s „osvobozovacími“ taženími, byla hranice Sovětského svazu posunuta na západ. Zároveň s obrovským územním ziskem měli Sověti pojednou více než 1000 km společné hranice s Německem. K pokrytí nově získaných prostor východního Polska byly okamžitě vytvořeny opevněné oblasti – Grodněnská, Osověcká, Zambrovská a Brestská. Přestože po ukončení druhé světové války sovětští historikové vůbec existenci opevněných oblastí nezmiňovali, faktem je, že bylo připraveno kolem 50 obranných uzlů a zahájena výstavba více než 2 600 trvalých pevnostních staveb. Na začátku války jich bylo plně dohotoveno zhruba 600 , zbývající 2 000 tisíce byly v různých fázích výstavby. Ovšem i nedokončené pevnůstky mohly být v případě nouze využity.
Do Běloruska bylo přisunuto také množství vojáků. Byl zde zformován Západní vojenský okruh, kterému velel armádní generál D. G. Pavlov. Okruh byl tvořen čtyřmi vševojskovými armádami (3., 10., 4. a 13.) a mnoha formacemi a jednotkami podřízenými velení Západního okruhu. Při plném stavu měl mít okruh 672 tisíc mužů, kolem 2 556 tanků, téměř 1 000 děl a minometů, přes 2 000 protitankových a protiletadlových děl a téměř 2 000 letadel.
Je jisté, že Hitler nemohl mít v okamžiku podpisu plánu Barbarossa v prosinci 1940 přesnou představu o stavu opevnění, množství mužstva a výzbroje, které budou mít Sověti k dispozici v červnu 1941. Byl pouze přesvědčen, že směřování hlavního úderu na Moskvu mu nezajistí vyřešení problémů, které stavěl na první místo. Proto se řešení předkládaná generály lišila od Hitlerových plánů.
Hitler věděl o opozici v řadách nejvyššího velení Wehrmachtu. Možná proto se rozhodl prozatím ustoupit a netrvat kategoricky na svém rozhodnutí. Byl si dobře vědom toho, že v průběhu zahájené kampaně bude mít ještě příležitost ovlivnit její směřování. Kompromisem bylo vytvoření třetí skupiny armád, skupiny Střed, která měla operovat ve směru Minsk – Moskva. Hitler k této skupině armád připojil navíc 3. tankovou skupinu generála Hotta a tím jí přetvořil v nejsilnější uskupení, operující na východní frontě. Tomu odpovídaly jí zadané úkoly – obklíčení a zničení Západního frontu v Bělorusku a likvidace všech důležitých vojenských uskupení na přístupech do Minska. O osudu Moskvy bylo rozhodnuto.

Chtěl Hitler Moskvu skutečně dobýt?
Je až zarážející, kolik existuje vysvětlení nesporného faktu, že se vojskům Wehrmachtu nepodařilo dobýt hlavní město SSSR. Zatímco sovětská a dnešní ruská propaganda měla odjakživa jediné vysvětlení německého neúspěchu před Moskvou, tedy Stalinovu genialitu, vůdčí úlohu komunistické strany a hrdinství sovětských obránců, v západní literatuře se objevilo mnoho dalších vysvětlení.
První pochází z úst samotného Hitlera, podle něhož byla jeho vojska poražena „generálem zimou“. Celému světu dokázal s vážnou tváří tvrdit, že jeho vojska musela v prosinci 1941 a v lednu 1942 snášet u Moskvy padesátistupňové mrazy. Toto Hilerovo vysvětlení bylo poměrně brzy po válce snadno napadeno mnoha historiky, kteým stačilo si vzít na pomoc deníky štábu vrchního velení. V nich byly každý den krom jiného zaznamenávány také údaje o počasí a teplotě na všech místech fronty. Největší mrazy byly zaznamenány v době, kdy německá ofenzíva vrcholila. Na přelomu roku, kdy Němci museli rychle ustupovat před sovětskými protiútoky, byla zaznamenána pouze jednou teplota mínus 32°. V další dny byla teplota zpravidla mezi nulou a mínus deseti stupni. Naprosté vyčerpání německých lidských a materiálních zdrojů nebylo rozhodně způsobeno mrazivým počasím, ale mnoha jinými příčinami.
S druhou verzí přišel opět sám Hitler. V té prohlašoval, že tažení na Moskvu skončilo neúspěchem vinou generálů skupiny armád Střed. Ani v tomto případě nebylo nesnadné obhájit generály, kteří plnili od počátku chybná strategická rozhodnutí samotného vůdce.
Zřejmě nejkurióznější snahu o vysvětlení německého neúspěchu přinesla teze, že Hitler Moskvu nedobyl, protože vlastně ani nechtěl. Ideovými otci takového vysvětlení jsou dva bývalí náčelníci německého generálního štábu, Halder a Guderian, bývalí generálové Rehricht a Blumentritt a historikové Goerlitz a Buchheit. Jejich vysvětlení má určitou vnitřní logiku, upevňující sebevědomí poražených německých vojáků. Jelikož Hitlerovi vlastně o Moskvu vůbec nešlo, tak proč si lámat hlavu s neúspěchem na konci roku 1941. Vždyť vysvětlení je tak jednoduché. Hitler již při sestavování plánu Barbarossa nepočítal s obsazením Moskvy coby strategického cíle. Hitler v srpnu a září 1941 nechtěl pokračovat v tažení na Moskvu a na konci roku 1941 neprojevoval o Moskvu prakticky žádný zájem. Celé léto a podzim 1941 tvrdohlavě prosazoval za hlavní cíle celého tažení Leningrad a naftová pole pod Kavkazem. Takováto logika vede k jednoznačnému označení viníka, kterým byl pochopitelně Hitler. On mohl za všechny neúspěchy Wehrmachtu. Němečtí vojáci neztrácejí svůj lesk nepokořených a nejlepších bojovníků, kteří by celé tažení vyhráli, kdyby neměli v čele neschopného a diletantského vůdce Hitlera.
Aby bylo možno pochopit logiku událostí, je třeba se podrobně zastavit nad rozborem těch plánů, které sestavili důstojníci německého vrchního velení a generálního štábu a které se staly základem plánu, později známého jako Barbarossa. Jaké bylo postavení Moskvy v těchto plánech?
V předchozí kapitole již padla zmínka o Halderově zápisu v jeho deníku z 31. července. Tento den se zrodilo první konkrétní rozhodnutí o zorganizování pozdější východní kampaně. Halder si zaznamenal několik hlavních strategických úkolů, načrtnutých Hitlerem: „Druhý úder: na Pobaltské státy v operačním směru Moskva. Vzápětí za nimi jednotky sil z jihu a severu.“ Jak vidno, slovo Moskva padlo již v samotném počátku plánování. Dá se ovšem namítnout, že směr postupu není totéž, co cíl postupu.
Friedrich Paulus, který se na podzim 1940 také účastnil prací na tvorbě operativních plánů, později ve svých vzpomínkách tvrdil, že od počátku byla Moskva hlavním cílem. Pro dosažení tohoto cíle bylo nejprve potřeba eliminovat sovětská vojska na severu a v Pobaltí. Tyto jednotky měly být zničeny, aby nemohly ohrožovat tažení na Moskvu. Prvním krokem bylo třeba zničit Leningrad a Krondštat a zbavit Baltskou flotilu základen. Na jihu byla prvním cílem Ukrajina s Donbasem, dále Kavkaz s jeho naftovými zdroji. V plánech OKW se dobytí Moskvy přikládal zvláštní význam. Pouze z tohoto důvodu bylo třeba nejprve obsadit Leningrad. Je pozoruhodné, že Paulus používá ve svých vzpomínkách téměř totožná slova, jako Halder.
Než spatřil světlo světa dokument, známý jako plán Barbarossa, bylo postupně vypracováno na podzim 1940 v generálním štábu a na OKW šest hlavních variant tažení na východ.
První variantu vypracoval generálmajor E. Marcks již v červenci 1940. Podle jeho představ měla německá vojska směřovat na východ dvěma proudy od Rumunska a z jihozápadního Polska přes Kyjev na Donbass, dále se obrátit na Moskvu a Gorkij a proniknout do týlu všem sovětským armádám bránícím Bělorusko.
Druhou variantu zpracoval plukovník Greifenberg také v červenci 1940. Podle jeho návrhu měla německá vojska vést jeden hlavní úder na Ukrajinu a pomocnými operacemi obsadit Leningrad a Moskvu.
Generálmajor Marcks byl autorem také třetí varianty, která vznikla v srpnu 1940. Jeho plán byl rozvinutím první varianty, podle něj měl být hlavní úder zasazen z Východního Pruska a severního Polska na Moskvu s konečným cílem v Gorkém. Pomocné ofenzívy měly zabezpečit Leningrad. Jih SSSR považoval za druhořadé bojiště.
Čtvrtá varianta pochází z pera plukovníka Sondersterna ze srpna 1940. Jím představené cíle byly poněkud jiné. Domníval se, že dvěma silnými křídelními skupinami vyřadí Leningrad a Kyjev a obklíčená sovětská vojska zažene do Pripjaťských bažin.
Autorem páté varianty byl podplukovník Loosberg. Ten v září 1940 poprvé přišel s návrhem na vytvoření tří skupin armád, z nichž střední skupina povede útok na Moskvu.
V prosinci 1940 byly všechny předchozí návrhy shromážděny na generálním štábu pozemních vojsk. Důstojníci se shodli na variantě se třemi směry hlavních útoků na Leningrad, Moskvu a Kyjev.
Všechny tak rozdílné varianty plánů mají jedno společné, cílem tažení musí být dobytí Moskvy. Prvotní chybou všech návrhů je jeden podstatný fakt. Dobytí Moskvy je ve všech případech podmíněno průběhem operací na jiných úsecích fronty.
Sami němečtí důstojníci si byli této slabiny dostatečně vědomi. Z nejrůznějích dokumentů vyčteme, jak se postupem doby na různých operativních schůzkách vyvíjel pohled na celý problém Například v tajném dokumentu štábu vojenského námořnictva z 28. srpna se autor vyjadřuje k problému obsazení Moskvy následovně: dobu obsazení je třeba stanovit v závislosti na situaci, podle toho, kdy útočící vojska dorazí na linii Ladožské jezero, Smolensk a Kyjev.
V průběhu tříbení názorů na nezbytnost dobytí Moskvy se objevil i jiný názor. O potřebnosti soustředit všechny německé síly na dobytí Moskvy pochyboval vedle Hitlera také generál Erich Kestring, důstojník staré školy a vojenský atašé německého velvyslanectví v Moskvě. Na počátku srpna 1940 zaslal Hitlerovi vlastní analýzu, ve které zdůraznil, že dobytí Moskvy není klíčem k vítězství. Okupace hlavního města rozhodně nevyřeší všechny problémy války na východě.
Jednotlivé projekty a varianty východní kampaně, zpracované jak Halderovými, tak Brauchitschovými podřízenými, byly předány na stůl Hitlerovi. Ve všech návrzích bylo dobytí Moskvy stále považováno za důležitý strategický cíl, ale nikoli již za primární. Všechny varianty plánů na dobytí Moskvy byly nakonec podřízeny cíli hlavnímu – zničení Sovětského státu.
Snaha bývalých důstojníků Wehrmachtu připsat Hitlerovi nechuť k dobytí Moskvy není úplně pravdivá. Hitler je napadán svými bývalými důstojníky za to, že zařadil mezi priority dobytí Leningradu a tím odsunul plány na obsazení Moskvy na druhou kolej. Poprvé se návrh na přenesení těžiště bojových operací objevuje v tzv. Loosbergově plánu (zde v textu varianta 5). Tento důstojník OKW přišel jako první s odlišným názorem. Podle něj mělo být centrum bojů na sever od Pripjaťských bažin a hlavním strategickým cílem měl být Leningrad. Loosberg patřil k těm důstojníkům, kteří chápali, jak velkým problémem je existence obrovské zalesněné a vodou nasycené pánve, nazývané Pripjaťské bažiny či blata. Také on zpočátku počital s operacemi dvou armádních uskupení, oddělených právě Pripjaťskými blaty. Z jeho pohledu byl prostor na sever od nich mnohem důležitější. Hustá síť relativně kvalitních komunikací v Polsku a Prusku umožňovala lepší možnosti přesunů armád, podpora domácího obyvatelstva v Pobaltských zemích, na sovětské poměry poměrně kvalitní komunikace, možnost operovat také z finského území a dosažitelnost Moskvy ze směru od Leningradu.
Loosberg pochopitelně neopoměl vyhodnotit také plusy vedení hlavního úderu na jih od Pripjatě. Ve hře bylo především zabezpečení Rumunska s jeho pro Německo strategickými zásobami ropy. Také rumunská komunikační síť umožňovala soustředění mechanizovaných formací, byť byla její kvalita o poznání horší. Nezanedbatelný byl také význam Ukrajiny. Sám Loosberg se přesto nakonec rozhodl v návrhu prosazovat severní variantu.
Existují i další dokumenty potvrzující Loosbergův vliv na další důstojníky Wehrmachtu. Pro mnohé z nich byla představa hlavního úderu na sever velmi rozumná a přijatelná. V analýzách generálního štábu pozemních vojsk hovořilo pro výhodnost hlavního úderu severním směrem zhruba pět hlavních důvodů. Především byla na severu rozmístěna silná uskupení Rudé armády, byly zde poměrně vhodně rozmístěné železniční tratě, existovalo husté komunikační propojení mezi Moskvou a Leningradem, z Leningradu do Moskvy bylo blízko a v neposlední řadě zde bylo pro Němce důležité Pobaltí.
Další vývoj názorových střetů mezi Hitlerem a armádními špičkami nabral nečekaný směr. V listopadu a prosinci 1940 začali vojáci v čele s Brauchitschem prosazovat naprosto nereálné cíle. Brauchitsch se rozhodl upřednostnit dobytí Moskvy za každou cenu. Zatíco Hitler kladl důraz na rozdělení východního tažení do etap, kdy splnění jedné podmiňovalo zahájení druhé, Brauchitsch požadoval nepřerušené tažení skupiny armád Střed od Brestu do Moskvu. Z dnešního pohledu naprosto sebevražedné rozhodnutí. Polní maršál bez mrknutí oka prosazoval nepřetržité tažení von Bockových armád na trase delší než 2000 km. Navíc ve směru, kde bylo prokazatelně třeba očekávat největší seskupení vojsk Rudé armády. Kdo byl větší hazardér a dobrodruh?
Dá se říci, že to byl naopak Hitler, kdo tentokrát nepodlehl obvyklému velikášství. Hitlerovo rozhodnutí rozdělit postup na Moskvu do dvou etap bylo v kontextu s Brauchtschovým plánem jediné rozumné. Tvrzení, že německý neúspěch v bitvě o Moskvu byl zapřičiněn Hitlerovým nezájmem o tak strategicky důležité průmyslové a dopravní centrum celého Sovětského svazu, tak vyvracejí mnohé dobové dokumenty. Dnes není žádného důvodu usuzovat, že jak pro generální štáb, tak pro Hitlera neměla Moskva kolosální význam. O tom svědčí i spory, které se rodily již v průběhu příprav. Zároveň je třeba chápat, že všem tvůrcům plánu Barbarossa nešlo jen a pouze o dobytí Moskvy. Postoj Hitlera a jeho nejbližších spolupracovníků k Moskvě vystihuje zřejmě nejlépe Goebbelsův článek z 29. června 1941 o novém německém tažení, nadepsaný příznačně „Tažení na Moskvu“.

Celková strategická situace na bojištích druhé světové války před zahájením bitvy o Moskvu
Jedním z největších mýtů druhé světové války je tvrzení, že Hitler zahájením východní kampaně dobrovolně vstoupil do války na dvou frontách. Tento postulát najdeme téměř ve všech učebnicích i v mnoha historických studiích. Pravda je poněkud jiná. Němci byli donuceni bojovat na dvou frontách až poté, co na východní frontě zkrachovala před branami Moskvy na konci roku 1941 idea bleskové války, blitzkriegu. Hitlerovy plány nikdy ani na okamžik nepočítaly s tím, že by jeho vojska vedla více velkých kampaní naráz. Vždy byl přesvědčen, že „Rusy“ zlomí do příchodu zimy. Východní tažení, přes všechny ideologicky nabubřelé výroky, mu mělo zajistit především volný přístup k surovinovým zdrojům Sovětského svazu a jejich prostřednictvým mu umožnit zlikvidovat svého největšího evropského geopolitického konkurenta, Velkou Británii. Nejenže neuvažoval o likvidaci obou svých protivníků najednou, ale jak se říká, pěkně jednoho po druhém, ale také se pokoušel všemi způsoby vyloučit zapojení USA do evropských událostí. Od července až září 1941 byly vojenské operace ve velké části Evropy prakticky zastaveny. Bylo takříkajíc dobojováno. Evropa s výjimkou Velké Británie nedokázala vzdorovat silám Wehrmachtu. Němci tak mohli přesunout všechny své síly na východní frontu a na místních válčištích udržovali status quo. Hitler vrhl většinu svých bombardovacích jednotek na východní frontu, a na západě se soustřeďoval především na stíhací obranu před útoky RAF. Zatímco počty nočního stíhacího letectva zůstávají na západní frontě nezměněny, síla denních stíhacích jednotek poklesla na pouhé dvě eskadry (JG 2 a JG 26).
Lokální vojenské operace probíhaly také mimo Evropu. Na počátku července Britové donutili ke kapitulaci francouzské vichistické jednotky v Sýrii. Tím se jim podařilo odstranit hrozbu v zádech pro své jednotky v Egyptě a také zajistit ochranu důležitých ropných zásobovacích zdrojů z Íráku.
Američané se stále aktivněji zapojovali svým námořnictvem do boje o Atlantik. Na Churchilovo přání předisponovali Britům 50 torpédoborců. Zároveň začala jejich letadla hlídkovat proti německým ponorkám. Na počátku července se na Islandu vylodila 1. brigáda námořní pěchoty, která se stala první americkou vojenskou jednotkou v Evropě před vstupem USA do války.
Ve Středomoří v červenci 1941 zaútočila italská X. flotila na přístav na Maltě. Britové útok odhalili pomocí radaru a aniž by sami utrpěli nějaké závažné škody, zcela jej zlikvidovali. Italové při tomto útoku přišli prakticky o všechna nasazená malá plavidla.
V Tichomoří Japonsko obsadilo se souhlasem francouzské vlády ve Vichy její námořní základny v Jižní Indočíně. Tím se Japoncům otevřela cesta na Filipíny a Borneo. Důsledkem této akce byl zákaz vývozu leteckého benzínu a nafty z USA do zemí vně západní polokoule. Zároveň prezident Roosewelt zakázal vykládání a nakládání japonských lodí v amerických přístavech a prosadil zákaz vývozu železa a železného šrotu do Japonska. USA kromě toho spolu s Británií zablokovaly Japonsku ve svých zemích veškeré pohledávky. Japonsko tak bylo postaveno před rozhodnutí, zda se vzdát Indočíny, nebo zvolit válku s USA.

Jarl: K tématu bylo založeno samostatné diskusní vlákno: http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=180&t=6908