PALBA.CZ

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 87.
V době bojů na Nové Guinei, a konci bojů na Guadalcanalu, v prvých měsících roku 1943 se admirál King a admirál Nimitz rozhodli, že vytvoří ve středním Tichomoří nový úderný svaz. Tehdy však bylo Výborem náčelníků štábů ve Washingtonu (generál Marshall) vytvořeno Spojené operační velení, které bylo rozděleno mezi admirála Halseyho a generála MacArthura.


Admirál Chester Nimitz, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.
Navrhované útočné operace v oblasti generála MacArthura (Nová Guinea) tehdy nevyžadovaly žádné velké válečné lodě, myšleno bitevní či letadlové lodě a křižníky. Ty proto mohly být uvolněny pro boje ve středním Pacifiku. A generál MacArthur své záměry mohl tehdy na Nové Guinei provádět leteckými výsadky a to, včetně zásobování.
Admirál Nimitz tak mohl navrhnout a bylo mu schváleno, vytvoření nového operačního svazu – „Task Force 50 (a další 50.1 atd.) – a následné jmenování svého náčelníka štábu, kontradmirála Raymonda Spruance, jeho velitelem byl určen admirál Halsey.



Mapa centrálního Pacifiku, foto je majetkem Wikipedie. Zde byla zmenšena.
Doktor Marston Daniel, editor, v knize - Průvodce válkou v Pacifiku, Osprey Publishing Limited B4U Publishing s.r.o., 2013., – v - Kapitola 9. -, kterou napsal profesor Gatchel Theodor – pod názvem Nejkratší cesta do Tokia a v podtextu – Nimitz a Válka ve středním Pacifiku – nám pak na str. 163., hned v úvodu článku dává tyto základní informace: cituji:
„Během druhé světové války naplánovaly a uskutečnily americké jednotky v centrálním Pacifiku pod velením admirála Chestera W. Nimitze řadu námořních operací, které dodnes zůstávají vzorem pro vedení obojživelných operací na velkém válčišti proti mocnému a odhodlanému protivníkovi.
Houževnatý odpor Japonců a hrdinství amerických vojáků, kteří je museli přemoct, vytvořili z bitev na ostrovech, jako byla Tarawa (já přidávám ještě i svůj názor - Saipan), Iwodžima nebo Okinawa, legendy zapsané v amerických vojenských dějinách. Velkolepost těchto bitev způsobila, že se pozornost často soustředila na taktické stránky bojů a diskuse o mnoha důležitých aspektech, kterými se museli Nimitz a jeho podřízení zabývat při plánování a provádění obojživelných operací, se dostala do pozadí.
Během bojů s Japonci musel Nimitz současně řešit nikdy nekončící řadu rozepří, které probíhaly mezi jeho štábem a Spojeným sborem náčelníků štábů, a mezi ním a velitelem Jihozápadní pacifické oblasti (SWPA) generálem Douglasem MacArthurem, mezi jednotlivými složkami ozbrojených sil Spojených států a dokonce i mezi jednotlivými bojovými složkami amerického námořnictva. Nimitz byl na druhé straně ušetřen jednoho problému, který pronásledoval Eisenhowera v Evropě a MacArhura v jihozápadním Pacifiku, totiž tahanic se Spojenci. Až do připlutí britských letadlových lodí na samém konci války pocházely Nimitzovy jednotky výhradně ze Spojených států.“

Bojové operace ve středním Pacifiku.
Ještě před válkou si všechny jednotlivé složky ozbrojených sil USA vytvořily v centrálním Pacifiku své plány, které byly většinou soustředěny na to, jak se po vypuknutí nepřátelství s Japonskem probije americké námořnictvo z Havaje směrem na západ a to na Marshallovy ostrovy, na Karolíny a na Mariánské ostrovy. Ty plány byly skutečně nezbytné, neboť se muselo americké námořnictvo probojovat k obleženým americkým jednotkám, které byly na stálých základnách na Guamu a Filipínách. Úkolem amerických námořních sil bylo vždy tyto ostrovy dobýt, pokud by padly do rukou Japonců. Ve stejné době před začátkem války však neexistovaly žádné plány, které by nastiňovaly válečné operace námořnictva USA mezi Filipínami a Austrálií (v poznámce autorů těchto řádků se píše: Podrobný popis předválečných plánů na válku s Japonskem lze nalézt v: Miller, Edward S. War Plan Orange: The US Strategy to Defeat Japan 1897 – 1945., Strategie USA pro porážku Japonska 1897-1945. Annapolis, Maryland: Naval Institute Press, 1991).
Určitě každý z čtenářů nebude překvapen, když napíši slova, že Japonci, Japonské císařské námořnictvo (IJN) velice pečlivě sledovalo ještě před začátkem války veškeré pohyby amerických ozbrojených sil všech složek a zároveň si vytvářelo svou strategii pro jejich zničení. Historické podklady říkají, že si byly tajné služby obou budoucích protivníků velmi podobné: „Jejich vůdcové se ve velké míře přikláněli k názorům amerického námořního stratéga 19. století Alfreda Thayera Mahana, který věřil, že je nutné zničit nepřátelské loďstvo v jediné rozhodující námořní bitvě.“ Kdo se zajímá válkou v Pacifiku, tak ví, že se skutečně jak US NAVY tak IJN (Japonské císařské námořnictvo) o takovou bitvu vždy pokoušelo a celou válku ji usilovně vyhledávalo.
Dějiny, které byly psány většinou až po 2. světové válce pak samozřejmě říkají, že mezi Japonci a jejich vítězstvím v jedné velké námořní bitvě stála vždy velikost jejich loďstva. Japonské válečné námořnictvo nikdy nebylo tak veliké, aby mohlo v jedné velké námořní bitvě zničit celé spojenecké loďstvo. K těmto faktům pak američtí a angličtí historici píší následující, cituji:
„Když vzali japonští plánovači v úvahu své obranné pozice a podle vlastního názoru i ‚nadřazenou‘ taktiku, výcvik a bojového ducha, dospěli k závěru, že šance na vítězství pro jejich loďstvo, jež dosahovalo 70% velikosti protivníka, je 50 na 50. V letech 1922 a 1930 navíc Japonsko podepsalo smlouvy, na jejichž základě bylo jejich loďstvo omezeno na 60% loďstva Spojených států (Historickým podkladem zde byl: Koda, Yogi. A Commander´s Dilemma: Admiral Yamamoto and the ‚Gradual Attrition‘. Strategy. Naval War College Review Velitelské dilema: admirál Jamamoto a ‚postupný úbytek‘. Strategie. Námořní válečná akademie Přehled. Podzim 1993, č. 45., str. 64.).“
Protože byl stále velký nepoměr mezi námořnictvem USA a Japonska musela země Vycházejícího slunce konat. Japonské námořnictvo tak vyvíjelo strategii tzv. „postupného ničení“. Podle této strategie a plánu pak měly japonské ponorky, bombardéry z pozemních základen a lehká hladinová plavidla redukovat každé blížící se americké loďstvo na takovou velikost, kterou by byly schopny Japonci zničit v rozhodující bitvě obou loďstev. Aby tak mohli Japonci konat, chtěli pro tuto svou strategii použít všechny základny na Marshallových ostrovech, Karolínách a Marianách, které získali pod svou správu v rámci mandátu SN (Společnost národů, pozdější OSN) po 1. světové válce.
Když 2. světová válka začala, znemožnil japonský útok na Pearl Harbor americkému loďstvu připlout ihned na pomoc Guamu a Filipínám. Mimo toho se Japoncům podařilo hned po Pearl Harbouru obsadit Bismarckovo souostroví, Šalamouny a většinu Nové Guiney, a to takovou rychlostí, že pak ohrožovali nejen námořní dopravní trasy mezi Spojenými státy a Austrálií, ale též i samotný Australský kontinent.
A právě s takto popsanou hrozbou, se museli plánovači Spojeného sboru náčelníků štábů USA, v březnu roku 1942, vyrovnat! Prezident USA Roosevelt, pak schválil plán, „kterým byl Tichý oceán rozdělen na dvě válčiště“ (v Poznámce ke Kapitola 9., se píše: Pozadí Roosevelltova rozhodnutí viz: Heyes, Grace Pearson. History of the Joint Chiefs of Staff World War II: The War Against japan. Japan. Historie sboru náčelníků štábů Druhá světová válka: Válka proti Japonsku. Annapolis, Maryland: Naval Institute Press 1982., Námořní informační institut 1982, Annapolis: Maryland, 1982.).
Ve vzácné shodě se tehdy jednotlivé složky shodly na nezbytnosti jednotného velení pro celé Tichomoří, ale nemohly se tehdy dohodnout, komu bude svěřena výsledná moc a odpovědnost. Cituji z historického pramene Doktor Marston Daniel, editor, v knize - Průvodce válkou v Pacifiku – v - Kapitola 9. - , kterou napsal profesor Gatchel Theodor – pod názvem Nejkratší cesta do Tokia a pak v podtextu – Nimitz a Válka ve středním Pacifiku, str. 165:
„Armáda chtěla generála Douglase MacArthura, ale námořnictvo nemělo nejmenší chuť přepustit velení nad loďstvem armádnímu důstojníkovi a žádný námořní důstojník nebyl hodnostně zařazen tak, aby mu mohl být MacArthur podřízen.
Když Spojený sbor náčelníků štábů zjistil, že není schopen překonat tento mrtvý bod, rozhodl se Tichomoří vytvořit dvě válčiště: do Jihozápadní pacifické oblasti pod generála Mac Arthura spadaly Filipíny, Nizozemská východní Indie a Austrálie, druhým (válčištěm) byla Pacifická oblast (POA), kam patřil zbytek Tichého oceánu. Velitelem POA – Pacifické oblasti - se stal (admirál) Nimitz, který31. prosince 1941 zaujal post vrchního velitele amerického Tichomořského loďstva. Oblast jeho velení (Nimitze) byla rozdělena do tří podoblastí, Jižní, Střední a Severní.
Jižnímu Pacifiku velel admirál, který podléhal Nimitzovi, ale zároveň úzce koordinoval své operace s MacArthurovými. Ve zbývajících dvou oblastech velel přímo admirál Nimitz."



Generál Douglas MacArthur, foto je majetkem Wikipedie.