PALBA.CZ

XIII. díl. Operace OVERLORD. Č 94.

Mapa bojů jednotlivých amerických sborů - amerického 8. as nejzápadněji, vedle něho 7. as, vedle něho 19. as a vedle 5. as. z americké 1. A generála Bradleyho



od 3. do 11. července 1944.
Minule jsme si řekli, že nově vyloděná americká 3. tanková divize (vylodila se v noci ze 7. na 8. července) byla přesunuta od 19. as k Pont Hébert a měla předejít americkou 30. pěší divizi a zaútočit ve směru St. Lö. Její přesun však vedl okamžitě k zácpám a zmatkům. Němci na postup americké 3. tankové divize, směrem západně od řeky Vire, odpověděli tak, že 9. července provedli protiútok svou 17. (mot.) divizí pancéřových granátníků SS a




2. td SS ( viz zde mapa útoku 2. td SS)




a 10. a 11. července uskutečnili i velký protiútok divizí Panzer Lehr,



( některé tanky divize Panzer Lehr, jako zde 2 Panthery, skončily v krajině Bocage takto), která přišla od Bayeux. Ale německý protiútok postihly přesně stejné nesnáze s postupem - terén, spojení a koordinace útočících jednotek - a byli to i Němci, kdo ničeho nedosáhl. Výsledkem bylo, že byl americký postup jen zpomalen.
Když bylo 10. července zřejmé, že útok americké 1. A nebude tak rychlý jak se předpokládalo, musel Bradley změnit názor, rozhodl proto zaútočit na St. Lö po křídlech i čelně.
(rodila se tak, od tohoto data nová operace se širokým záběrem, pod krycím názvem "Operace COBRA" jenomže doposavad větší část území, ze kterého měla být spuštěna Operace COBRA drželi Němci. Operace Cobra byla spuštěna mezi 25. až 29. červencem, až po dobytí St. Lö, a právě z nástupního prostoru západně od St. Lö. Město ještě chvíli po 10. červenci, několik dní - do 18. července - drželi Němci.)
Zpomalení amerického 7. as, znamenalo, že ještě 17. července byly jeho přední jednotky teprve u Pont Hébert, stále více než 4,5 km od silnice St. Lö - Coutances. Také americký 8. as od něho na západ měl potíže. . Hustě zalesněnými a silně bráněnými kopci Mont Castre nebylo možné rychle proniknout. Za 12 dní 8. as postoupil o 13 km a to s velkými ztrátami americké 90. pěší divize. Od 3. do 10. července měla divize 5 000 mrtvých a zraněných.
V těchto místech si řekněme, že americké jednotky se o dobytí města St. Lö snažily prakticky od chvíle, kdy se na normandském předmostí zachytily. I Němci si velmi dobře uvědomovali strategický význam města St. Lö a kopců okolo. Jak jsme již řekli, Němci okolí St. Lö pečlivě opevnili.
Na malé venkovské městečko St. Lö útočily spojenecké bombardéry prakticky denně od 6. června, od "Dne D", neboť Spojenci nechtěli, aby tudy Němci přesunovali svá vojska k invazním plážím. Samotné město St. Lö bylo proměněno v hromadu dýmajících sutin, ve kterých zahynulo (přes upozornění Hnutí odporu) více než 800 civilistů. Přes veškerá bombardování zůstával význam města St. Lö pro obě válčící strany i nadále mimořádný. St. Lö bylo totiž skutečně nejdůležitějším silničním uzlem v celé operační oblasti americké 1. A.
Oblast obrany města a okolí St. Lö bránil německý II. výsadkový sbor s 3. výsadkovou divizí a 352. pěší divizí.
Když se tedy Američané rozhodli, že musí být městečko St. Lö dobyto čelním útokem, dostal tento úkol americký 19. as, tvořený americkou 29. a 35. pěší divizí. Jenomže to znamenalo, že než se vůbec k městu St. Lö obě divize přiblíží, musí násilně obsadit dominantní vyvýšeninu, která se nacházela 6 km od východního okraje města a byla označena jako kóta 192.

Dobytí kóty 192.

Úkol dobýt kótu 192 dostal americký 5. as (vylodil se na OMAZE), konkrétně svou 2. pěší



divizí, ( viz mapa k 11. červenci 1944) která měla vyrazit zároveň s americkým 19. as (o kótě 192 říkali američtí vojáci, že cítili německou obranu zvláště sugestivně, vyjádřeno slovy jednoho pěšáka americké 2. pěší divize, cituji:

"Pokaždé, když si čistím zuby, se mi zdá, že se mi nějaký Němec dívá do krku."
Americká psaná historie 2. pěší divize o obraně kóty 192 říká, cituji:

"Úpatí kóty 192 měli na mušce Němci v každé mezírce mezi živými ploty. V tunelech vykopaných pod nimi mohla hrstka mužů s kulometem držet v šachu celý pluk prostě ostřelováním každého pole smrtící palbou z malé vzdálenosti. Při zemi prosekali v živých plotech úzké štěrbiny, jimiž mohly jejich kanóny 88 mm a kulomety smést z polí vše živé a přitom zůstat nepozorovány."

Ono vůbec celé využití upravených živých plotů Bocage v pružném systému německé hloubkové obrany znamenalo, že byly zároveň zpevněny i opěrné body ve čtyřech vesničkách - Cloville, le Soulaire, St. Georges d'Elle a la Croix-Rouge. Celá obrana německých výsadkářů zde vypadala tak, že v těchto místech vedli výsadkáři agresivní pohyblivou obranu, když zvláště v noci vysílali hlídky a podnikali ostré výpady.

Samotnému útoku na kótu 192 předcházela těžká dělostřelecká příprava, která v tomto prostoru byla obzvláště silná. Mimo čtyř divizních praporů houfnic 105 mm střílely na kótu dva prapory houfnic 155 mm, dva prapory SHD 105 mm a rota chemických minometů. Spotřeba nábojů nebyla omezena.
Jeden z amerických důstojníků po dělostřelecké přípravě řekl a napsal, že když skončila, kóta 192 a její okolí prý na letecké fotografii vyhlížely jako "deka, zcela prožraná od molů".
Již v červnu na ni americká pěší divize útočila a po třech dnech bojů měla 1 200 mrtvých a raněných a cíle nedosáhla.
Když začínal samotný útok, přiletěly ještě 4 skupiny po čtyřiceti P 47 Thunderbolt
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=200&t=4040
, aby bombardovaly a ostřelovaly jižní stranu kóty 192.
Samotná dělostřelecká příprava začala 11. července 1944 v 5,00, když střední děla 50 minut ostřelovala německé baterie, velitelská stanoviště, záložní prostory a polní kuchyně, zatímco polní děla bombardovala všechna známá postavení minometů a kulometů za prvními třemi živými ploty. Od 5 hodin 50 minut do 6,00 všechna děla a podpůrné zbraně pěchoty, která byla na dostřel, napadla první řadu živých plotů. Střední děla ničila okopy náboji s nárazovými zapalovači a houfnice 105 mm střílely na nekryté živé cíle. Přesně v 6 hodin začala polní děla vytvářet pohyblivou palebnou přehradu, přesunující se každé 4 minuty o 90 metrů.
Nyní, po řečené dělostřelecké přípravě, dne 11. července zaútočila 2. pěší divize znovu a byla úspěšnější. Za palebnou přehradou postupovaly tři prapory pěchoty amerického 38. a 23. pěšího pluku těsně podporované čtyřmi rotami tanků. Každý z takto postupujících pluků mohl radiem pohyb palebné přehrady urychlit, zastavit, nebo obrátit zpět. Americká střední děla likvidovala německé dělostřelectvo, které zjistili letečtí pozorovatelé. Palebná přehrada německá postavení nezničila, ale výsadkáři byli zatlačeni a byla chráněna americká pěchota. Opěrné body ve vesnicích byly zdemolovány přímou palbou tanků a SHD, když se pak Němci začali skrývat v podzemních chodbách, američtí ženisté dovnitř házeli nálože a buldozery zahrnovaly vstupy 1,5 metru vysokou vrstvou hlíny.
Velitel americké 2. pěší divize v hlášení uvedl, že, cituji:

"operační iniciativu jsme měli v rukou, ale dařilo se nám pronikat velmi pomalu, tady 100 metrů, tam 100 metrů."

Přesto však 11. července v poledne Američané dosáhli kótu 192 a začali organizovat svou vlastní obranu proti možným německým protiútokům.
Na německé straně zatím generál Eugen Meindl, velitel II. výsadkového sboru hlásil, že celá jeho fronta se ocitla v plamenech. Říkal o tom, že spojenecké dělostřelectvo zredukovalo jeho 3. výsadkovou divizi na 1/3 předepsaného stavu a jeden z pluků německé 352. pěší divize měl místo 1 000 mužů jen 180 pěšáků schopných boje. Zároveň Meindl žádal posily, ale žádné dostat nemohl, protože Američané útočili i na ostatních úsecích a tak vázali prakticky síly celé německé 7. A. Němci měli těžké ztráty, ale jak výsadkáři, tak pěšáci dál kladli kolem St. Lö tuhý odpor. Svědčí o tom americké ztráty, když každá z obou útočících amerických divizí 19. as přišla jen během dvou dnů od zahájení útoku o 1 000 mužů, mrtvých a zraněných.
Americký generálmajor Corlett chtěl St. Lö dobýt od východu a proto poslal 29. pěší divizi tak, aby sestoupila z úbočí hřebene, který byl součástí kóty 192, přes pozice 2. pěší divize z 5. sboru. Jenomže jednotky




americké 29. pěší divize ( prapory a pluky americké 29. pěší divize s útoky 11. července 1944 - viz mapa) se brzy zapletly do "pavoučí sítě živých plotů - Bocage", kde začaly ztrácet orientaci a spojení. Útok na východě začal tak váznout. Generál Corlett proto obrátil pozornost



k americké 35. pěší divizi (mapa útoků americké 35. pěší divize mezi 15. až 18. červencem), která mezitím úspěšně postupovala ze severozápadu, podél řeky Vire, a vyslal jeden její pluk k obsazení kóty 122, kóty, která chránila přístupy k městu St. Lö ze severu. Tahle akce, zvaná "z nouze ctnost" se zdařila a Američané měli náhle město St. Lö vzdálené již jen 1,5 km - jako na dlani.
Bylo to právě obsazení kóty 122, které způsobovalo, že se německá obrana začala hroutit. Pozor, ale jen pomalu a za stálých úporných obranných akcí Němců.
Jako příklad se uvádí,




(mapa bojů jmenovaných amerických praporů a pluků z 29. pěší ve dnech 17. a 18. července 1944, včetně postupu, v textu později jmenované "Task Force C"),
že, jeden prapor americké 29. pěší divize, konkrétně 3/116 ( 3. pěší prapor ze 116. pěšího pluku z 29. pěší divize) při útoku všech okolních jednotek, využil vedlejší cesty a prošel odpoledne 16. července dlouhým úvozem, postoupil 1 000 metrů před Hlavní linii fronty a dosáhl východního okraje městečka St. Lö. Němci prapor objevili poměrně pozdě, ale okamžitě si uvědomovali hrozící nebezpečí a spustili na americký prapor vražednou palbu svého dělostřelectva a minometů, čímž americký prapor zcela izolovali. Ještě před rozedněním dne 17. července se pokusil k takto, palbou odříznutému praporu, proniknout další americký pěší prapor, konkrétně 2. pěší prapor, ale ze 116. pěšího pluku - 2/116., který vedl major Thomas D. Howie. Vojáci majora Howieho opatrně postupovali metr za metrem, nejprve kryti ranní mlhou a podařilo se jim dostat se k americkému praporu. Major Howie pak nahlásil radiem veliteli americké 29. pěší divize generálmajoru Gerhardtovi, že úkol splnil. Na generálův dotaz zda je schopen pokračovat dál do východní části města St. Lö, odpověděl major, že ano. Sotva domluvil, byl major Howie v následujících vteřinách zabit německým dělostřeleckým granátem a rozpoutala se palba, o které přeživší říkali, že do míst oněch dvou jednotek střílelo snad každé německé dělo a minomet. Celý den 17. července musely oba americké prapory odrážet zuřivé německé protiútoky parašutistů a hlavní síly americké 29. pěší divize je neměly takřka čím rychle podpořit, neboť všechny přístupové cesty do těchto míst pokrývaly trosky rozbitých domů, mrtví koně a zničená vozidla.