PALBA.CZ

Americká obrněná technika z období studené války

Americká samohybná houfnice M109 Paladin

Předmluva :
Nutnost podpory tankových jednotek při útoku a obraně a s ohledem na čas ztracený dovozem dalších podpůrných prostředků řešila americká armáda již za 2. světové války. V uvedeném období plnila tyto úkoly vozidla osazená děly ráže 105 mm, ale po vyhodnocení jejich použití, převládal názor na mobilní palebnou podporu ráží 155 mm. Vozidla vyvinuté na podvozku lehkého tanku M41 Walker Bulldog, vyvinuté ještě za 2. světové války a v 50. letech nasazených do služby se neosvědčily. Jednalo se typ samohybné houfnice M52 (houfnice ráže 105 mm) a typ M44 (houfnice ráže 155 mm). Při vývoji těchto typů byli konstruktéři velmi omezeni možnostmi daného tankového podvozku, neboť velikost věže redukovala umístění větší ráže. Při provozních testech se u prvního typu (M52) vyskytovaly mnohé závady a druhý typ dokázal, že instalace tak těžké výzbroje je nad možnosti podvozku. Rozhodnutí nejvyššího velení na sebe nedalo dlouho čekat, s tím že nová samohybná houfnice bude vyvíjena jako úplně nové vozidlo, bez použití jakýchkoliv částí z předcházejících typů.



Část první : Vznik, vývoj, konstrukce a technická data samohybné houfnice M109 Paladin

Koncem dubna roku 1953 bylo zahájeno výběrové řízení kanceláří Ordonance Tank-Automoive Command (OTAC) na zhotovení projektu samohybných houfnic. Parametry se týkaly ráže 110 mm (projekt T195) a jako druhá byla určena ráže 156 mm (projekt T196). Tyto vybrané ráže byly po námitkách z řad velení armády přehodnoceny, a velikost ráže hlavních zbraní projektu pro samohybné houfnice se změnily na 105 mm a 155 mm. Tyto ráže (105 a 155) byly po roce 1956 určeny pro armády NATO jako standard, přičemž byly změněny i daší požadavky týkající se hmotnosti projektovaných vozidel a hlavní důraz byl kladen na samostatné překonávání vodních překážek.
V říjnu 1956 byl zahájen vývoj samohybných houfnic, s tím, že byly postaveny dva prototypy a později ještě další dva. První prototyp s konstrukčním označením T195 byl hotov v březnu 1957 a konstrukčně náročnější prototyp s označením T196 se podařilo dokončit koncem října téhož roku. Zkoušky provedené na polygonu upozornily na dost velké problémy s motorem a převodovkou, obvzláště u prototypu T196. V této době probíhala v americké armádě diskuze o dalším postupu vývoje nových typů obrněné techniky a testy nových dieselových motorů přesvědčily vedení armády opustit starou tradici benzínových motorů, používaných u pancéřových vozidel. V souvislosti se závadami, které se vyskytly u prototypů houfnic, se OTAC rozhodla objednat další prototypy, a to s dieselovými motory. V souvislosti s problémy, ke kterým došlo u prototypů houfnic, se OTAC rozhodla objednat další prototypy, a to s dieselovými motory. Nové vznětové motory dostaly mimo jiné i stávající prototypy T195E1 a T196E1, testování spojené odstraňováním závad pokračovalo další tři roky. Bylo ukončeno v roce 1960 postavením naprosto nových prototypů, u nichž byly odstraněny všechny zjištěné závady, přičemž prokázaly velmi dobré výsledky použité dieselové motory.
Zvláštní péče byla věnována kvalitě výroby. Prototypy byly podrobeny řadě náročných testů (mimo jiné též dlouhé přesuny v celkové délce 4000 mil na polygonu v Aberdeenu). Testy dopadly výtečně, takže v prosinci 1961 se rozsvítila zelená pro malosériovou výrobu obou vozidel. V roce 1963 byly oba typy vozidel zařazeny do výzbroje americké armády jako standardní vozidla, označená M108 105 mm a M109 155 mm.



Samohybná houfnice M109, co se týká konstrukce, je brána od základu jako zcela nový stroj, u něhož nebyly využity žádné díly dosud existujících vozidel. Díky tomu bylo možno projektovat všechny součásti bez jakýchkoli kompromisních řešení, což je u vozidel vyvíjených na základě jiých strojů nemyslitelné. Mělo to pozitivní vliv na řešení důležitých faktorů jako bylo zvýšení účinnosti, pohodlí posádky a snadnost obsluhy. Konstrukce podvozku usnadnila montáž základny věže o velkém průměru, což zlepšilo účinnost hlavní výzbroje. Pohodlná a prostorná věž navíc skýtala možnost zavádění mnoha vylepšení v případné modernizaci.
Plný stav osádky samohybné houfnice M109 byl 10 mužů (6 z nich tvoří osádku samotné houfnice a 4 muničního vozidla M548). Mimo řidiče, který má své stanoviště v levé přední části vozidla, je zbytek osádky umístěn v bojovém oddíle. V levé přední části věže je stanoviště střelce, kde jsou také umístěny kontrolní přístroje houfnice. Pomocník střelce se nachází po pravé straně věže. Za nimi jsou umístěna stanoviště dvou pomocných dělostřelců. V pravé zadní části je sedadlo velitele sekce, který při palbě úkoluje osádku muničního vozu M548, doplňující munici do houfnice.
Výroba samohybné houfnice M108 ráže 105 mm měla krátké trvání, neboť nesplnila, co se od ní čekalo. Velení US Army v té době rozhodlo sjednotit ráže používaných děl a houfnic na ráži 155 mm. Výroba samohybné houfnice M108 byla zastavena v roce 1963 v počtu 355 kusů, a to samozřejmě zvedlo výrobu houfnic M109. Těch bylo celkově postaveno 2111 kusů, z toho bylo 1961 určeno pro armádu a 150 pro námořní pěchotu. Všechny stroje verze M109 byly vyrobeny firmou Cleveland Tank Plant, kde byly také smontovány samohybné houfnice M109 pro vývoz do zahraničí. To vše se událo do zastavení výroby v roce 1969.
K útvarům americké armády se první sériové samohybné houfnice dostaly koncem června 1963 a osádky o nich mluvily s uznáním. Nová vozidla byla totiž proti svým předchůdcům obrovským jakostním skokem, a to byl také jeden z důvodů, proč se o M109-ku začaly zajímat spojenci v NATO, nejvíce však německá armáda. Posledně jmenovaná armáda se proto rozhodla v rámci modernizace vyměnit stávající zastaralé samohybné houfnice typu M44A1 v počtu 124 kusů, za novější. Tento proces výměny spadal do modernizačního, přes časem přijatého programu Heerenstruktur 2. Bundeswehr si vybral samohybné houfnice M109, a německá armáda jich nakonec odebrala 609 kusů.
Kolem roku 1965 se začala americká armáda zabývat možnosti zvýšení dostřelu M109, neboť dosavadní nebyl dostačující. Když bylo zadáno vypracování projektu, jedním z nejdůležitějších požadavků bylo dosažení dostřelu delšího než u předtím používané houfnice M44. To se podařilo zvětšením nálože v náboji, ale během zkoušek se však ukázalo, že zvýšený zpětný ráz často způsobuje poškození zařízení nebo zranění osádky. Náboj s větší náloží však nebylo možno jednoduše zatratit, protože bojové zkušenosti z Vietnamu ukázaly, že část sovětských děl má větší dostřel než M109 a je tedy nutností se jim přinejmenším vyrovnat.
Problém se zpětným rázem, byl vyřešen v krátké době a navíc jednoduše, konstruktéři jen prodloužili hlaveň houfnice, takže zatímco předcházející verze byla vybavena hlavní o délce 20 kalibrů, nová hlavní výzbroj houfnice M185 měla hlaveň délky 39 kalibrů. Touto změnou v délce hlavně se zvýšíl dostřel ze 14 600 m na 18 000 m.
Modifikovaná houfnice byla do služby v americké armádě uvedena v srpnu 1970 pod označením M109A1. O tři roky později byl započat program modernizace základní verze na standard A1, který skončil koncem dubna 1981. Verze A1 se kromě prodloužené hlavně vyznačovala i mnoha dalšími vylepšeními, hydraulický zvedák hlavně byl nahrazen silnějším, byl změněn stabilizítor, zesílena přední část podvozku a zavedena nová podpěra aretující hlaveň v transportní pozici.
Sériová produkce modifikovaných samohybných houfnic, které se v dané době plně osvědčily, začala začátkem 70. let. Na dodání houfnic podala objednávku nejen US Army, ale mnoho dalších spojenců nejen z řady armád NATO. Celková produkce pro zahraniční odběratele dosáhla 1500 strojů vyrobených do prosince 1972.



Už v průběhu modernizace části amerických M109 do standardu A1 byl zahájen v americké armádě další program přestavby houfnice podle provozních výsledků načerpaných během deseti let. Změny spočívaly zejména v instalaci nové lafety kanonu M178, která byla lépe přizpůsobena zpětnému rázu nové houfnice, a přidáním výklenku na zádi věže, kde byla převážená také část munice, jejichž zásoba se zvedla ze 28 na 36 kusů. Změna se týkala též krytu periskopového zaměřovače, vylepšena byla transportní podpěra hlavně, nastálo byl odmontován systém umožňující překonávání vodních překážek (speciální nádrže plněné vzduchem, které vozidlu umožňovaly plout po hladině), byl instalován vylepšený motor vybavený změněnými vstřikovači paliva a turbokompresorem.
Nové houfnice, v nichž byla tato vylepšení zavedena továrně, dostaly k názvu M109 příponu A2. Jejich výroba byla začala v listopadu 1972. Dodatečně bylo rozhodnuto také o modernizaci části starších houfnic, a to pomocí modernizačních balíků, montovaných při generálních prohlídkách a opravách. Takto přestavěné houfnice měly název M109A3. Verze A2 / A3 byly při pohledu zvenku úplně stejně vypadající.
Americká armáda objednala v období let 1976 až 1985 celkem 823 houfnic této verze, které byly kompletovány v továrně Bowen-McLaughin-York (BMY) v Yorku. Prvními vozidly verze A2 byly počátkem roku 1980 vyzbrojeny jednotky 24. mechanizované pěší divize. Modifikace verze A1 na A3 probíhala od října 1979 do dubna 1983.
V roce 1979 se opět rozběhla výroba verze A1, tyto samohybné houfnice byly vyráběny na objednávku pro zahraniční odběratele. Stroje této výrobní série obdržely název M109A1B. Proti původní verzi A1 v nich byly provedeny určité změny (například byl odstraněn systém zajišťující plutí po hladině), této verze se však netýkala většina vylepšení verze A2. Od roku 1979 až do ukončení výroby v roce 1993 bylo postaveno 2741 vozidel této verze, jež bylo možno díky modernizačním balíkům upravit do standardu A2 (tyto vylepšené verze obdržely označení M109A3B).
Ve velení armád seskupených ve společenství NATO probíhala na zlomu 70. a 80. let diskuze zabývající se budoucnosti dělostřeleckých systémů, o směru jejich vývoje a možnostech zvýšení účinnosti již existujících systémů. Evropské státy v čele s Německem se rozhodly podpořit vývoj výzbroje nového typu, armáda USA se však oponovala faktem, že současný systém, jehož součástí byla i houfnice M109, stačí modernizovat.
Výzkumný program zahájený koncem 60. let, díky němuž bylo možno po několika letech testů na polygonu vyhlásit, že nejlepším řešením nebude automatizace nabíjecího systému, ale vylepšení systému nalezení a zaměřování cílů (v roce 1979 byl uveden systém M981 FIST-V) a výměna muničního vozu za lepší (přešlo se na vozidlo M992 FASV). Nakonec však bylo zkonstatováno, že tyto změny nezvýší kvalitu vozidla do té míry, jako zavedení naprosto nového typu samohybné houfnice. V roce 1979 byl proto započat program vývoje nástupce M109, který probíhal celých 25 let, až byl nakonec z důvodů geopolitických změn úplně zrušen. Nejvyšší velení rozhodlo vylepšit stávající M109 a mělo k tomu dojít v rámci tří modernizačních programů, zahájených začátkem 80. let.
První z nich se nazýval HELP (Howitzer Extended Life Program), druhý HIP (Howitzer Improvement Program) a třetím byla dalekosáhlá konverze spojená s modernizací.
Z toho se nakonec vyvinul projekt houfnice Crusader (počátkem 21. století zrušený). Program HELP spočíval hlavně ve zvýšení spolehlivosti houfnice a ve zkvalitnění její činnosti v podmínkách nukleárního a chemického boje. První prototyp změněné houfnice, M109E4, byl dodán v roce 1983, program však neprošel. V té době totiž mezi vojenskými analytiky US Army vládlo přesvědčení, že je nutno pokračovat důsledněji. Nakonec byl program HELP zaveden až v roce 1990, ale modernizace se vztahovala jen na stroje ve výzbroji Národní gardy a záložních praporů. Vylepšená vozidla nesla označení M109A4.
Větší, dá se říci hlavní důraz byl položen na mnohem komplexnější program HIP. V jeho rámci byl prováděn výzkum modernizace hlavní výzbroje, změny lafety houfnic a mnoha jiných důležitých částí vozidla. S ohledem na to, že do výzbroje americké armády byl zaveden dělostřelecký systém MLRS, bylo rozhodnuto soustředit se ne na zvýšení dostřelu (roli protidělostřeleckého systému převzaly baterie MLRS), ale na zajištění zvýšené možnosti rychlé palby přímo za pochodu a co nejrychlejší změny palebného postavení. V rámci výzkumného programu HIP byl vyvinut miniaturizovaný digitální navigační systém MAPS (Modular Azimuth Positioning System), umožňující přesnou lokalizaci každého vozidla baterie. Systém, jenž se digitálně propojil se systémy dalších houfnic, propočítával po vydání rozkazu k palbě na základě údajů ze spojených vozidel všechny parametry, takže houfnice automaticky naváděl na určený cíl.
Další verzi houfnice M109, vybavenou díly vyvinutými v rámci programu HIP se americká armáda rozhodla vyrábět již v únoru 1990, s označením M109A6 Paladin
Na vozidla této verze byla instalována naprosto nová věž se změněnou hlavní výzbrojí. Sériová produkce samohybných houfnic Paladin byla rozjeta v srpnu 1991, ale první jednotka US Army, 2.prapor 17. pluku polního dělostřelectva, jimi byla vyzbrojena nejdříve v červnu 1993. Komplexnější výroba byla zahájena až v roce 1996 spolu s konečným určením standardu verze. Armáda USA nakonec dostala 164 nových houfnic tohoto typu a byly zajištěny též finanční prostředky k přestavbě 957 vozidel starších verzí (do roku 2003). Zbývající vozidla verzí A2 a A3, zařazená do Národní gardy a záložních jednotek, byla přestavěna na verzi A5 (hlavní výzbroj a lafeta stejné jako u A6, ale chybějící další modernizované díly standardu A6). Stroje uvedené série se při pohledu zvenku od verzí A2 a A3 neliší.



Munice používaná do samohybných houfnic. Na rozdíl od tanků jsou dělostřelecké systémy vůči technologickému zastarávání odolnější. Zvýšení jejich účinnosti lze realizovat ,,skokem'', a to výměnou zaměřovacích systémů nebo změnou střeliva.
Vývoj nových typů munice, účinnějších než přecházející, byl z jednou z možností rozvoje M109. Standardním nábojem samohybné houfnice M109 byl na počátku kariéry houfnice tříštivý granát M107 (HE : High Explosive - tříštivotrhavý), vzhledem k podmínkám a vývoji v polovině 60. let kvalitní, vážící celkem 42 kg, z toho hmotnost nálože činila 14,6 kg. V 70. letech byl náboj modifikován a značně zvýšil palebnou sílu zbraně. Náboj byl označen M549A1 RAP (HERA : High Explosive Rocket Assisted - tříštivý s raketovou podporou). Dostřel se zvedl z 18 na 30 km.
V polovině 60. let byly do výzbroje M109 uvedeny první typy tzv. submunice, M449 (APICM : Anti-Personnel Improved Conventional Munition - zlepšená konvenční munice proti živé síle), které nad cíl dostanou až 60 tříštivých granátů, a o něco později M483 (DPICM : Dual Purpose Improved Conventional Munition - dvojí zlepšená konvenční munice proti živé síle), vrhající dva druhy granátů, dělící se na větší (se zvýšenou průbojností) a menší střepiny.
Nejnovější municí tohoto typu je M864 DPICM, vybavená raketovým urychlovačem, který zvyšuje dostřel. Počátkem 80. let byly na základě zkušeností s používáním ICM vyvinuty čtyři další druhy nábojů - M692 a M731 ADAM (Area Denial Anti-Personnel Mine - protipěchotní minový uzávěr oblasti) a dále M718 a M741 RAAM (Remote Anti-Armor Mine - dálkové protitankové minování). Granáty typu ADAM mají 36 protipěchotních min, RAAM devět protitankových min. Jsou vypouštěny z kontejnerové střely M19, rozdělí se nad terénem a aktivují po dopadu na zem. Jesliže v určeném čase neexplodují, podléhají autodestrukci, čímž umožňují rychlé a efektivní odminování terénu. Jedna houfnice M109 může během jedné hodiny položit na nepřátelské území minové pole, skládající se z 2400 protipěchotních min nebo 600 protitankových min. Standardní minové pole má rozmšry 400 x 400 m. Baterie šesti M109 je položí během 2 minut tak, že vystřelí pět salv po šesti nábojích ADAM a 24 RAAM.
Dalším typem munice, používaného houfnicemi M109, je tzv. inteligentní střelivo, určené k přesnému ničení cílů. První z nich je M712 Copperhead (CLGP : Cannon Launched Guided Projectile - kanonem vystřelovaná naváděná střela), která byla do dělostřeleckých prostředků americké armády zařazena počátkem 80. let. Granát M712 (HE) je naváděn na laserovým paprskem osvětlený cíl. Laser se nachází na palubě průzkumného vrtulníku, ve vozidle řízení a koordinace palby nebo je přenášen vojáky pěchoty. Z důvodu poměrně nízké účinnosti byla jeho výroba po několika letech zrušena. V boji byl použit za první války v Perském zálivu, kdy bylo vystřeleno asi 100 nábojů tohoto typu.
Jiným nábojem podobného druhu byl M898 SADARM (Sense And Destroy Armor - ,,najdi a znič pancíř''), vystřelovaný směrem na soustředění nepřátelských obrněných zbraní, který vyhledával cíl samostatně díky použití milimetrového radaru. S ohledem na změnu politické situace v Evropě a technické potíže bylo ovšem vyrobeno asi jen 2000 kusů střeliva tohoto typu, v boji bylo použito během operace ,,Iraqi Freedom" ( Svoboda Iráku) v roce 2003.
Posledním, nejnovějším typem munice přizpůsobené střelbě z houfnice M109 je XM892 Excalibur (ER DPICM : Extended Range Dual Purpose Improved Conventional Munitions - dvojí zlepšená konvenční munice proti živé síle s prodlouženým doletem). Je bez samonáváděcích systémů, místo toho využívá údaje z vojenské verze GPS, díky čemu je přesnější než munice standardní. Střely této munice se nacházejí ještě ve fázi vývoje a zkoušek.
V polovině 50. let vyvinula americká armáda dělostřeleckou munici ráže 155 s jadernou hlavicí. Její nejrozšířenější verzí byl M454 (AFAP : Artillery-Fired Atomic Projectile - dělostřelecká atomová střela), byl vyroben v počtu asi 300 kusů. Bojová hlavice této střely měla výbušnou sílu rovnající se 0,072 kt TNT. Počátkem 90. let 20. století byl stažen z výzbroje.
Speciálním střelivem jiného druhu byly střely M110 a M121A1 nebo M122. První z nich obsahovala náplň v podobě hořčičného plynu, druhá plyn GB (Sarin) nebo plyn VX, působící na lidský nervový systém. Z arzenálu USA byly vyřazeny počátkem 70. let a v roce 1987 nahrazeny granátem M687 obsahující binární chemickou náplň. V roce 1997 však americká vláda podepsala mezinárodní smlouvu o zákazu používání chemických zbraní a náboje M687 byly z výzbroje US Army staženy.



Charakteristické znaky a technická data samohybné houfnice M109 Paladin
Charakteristické znaky samohybné houfnice M109
> Korba s bočními svisle postavenými pláty.
> Dvě radlice umístěné po obou stranách dveří na zádi korby.
> Velká věž umístěná na zadní části korby.
> Nakloněné čelo věže, kolmé boky a záď.
> Dlouhá hlaveň s ejektorem umístěným uprostřed její délky, na konci úsťová brzda.

Technická data samohybné houfnice M109 Paladin
> bojová hmotnost : 28,8 t
> osádka : 4 muži
> rozměry : délka s hlavní dopředu 9120 mm, délka korby 6894 mm, šířka 3922 mm, výška 3236mm (s protiletadlovým kulometem), světlost 480 mm
> výzbroj : houfnice M284 ráže 155 mm (36 nábojů), protiletadlový kulomet M2HB ráže 12,7 mm (500 nábojů)
> motor : vznětový, kapalinou chlazený přeplňovaný osmiválcový DDEC 8V71T o výkonu 302 kW (405 HP) při 2300 ot./min.
> tlak na podloží : 0,955 kg/cm2
> maximální rychlost : silnice 56 km/h
> maximální dojezd : silnice 346 km
> objem palivových nádrží : 503 l
> překonávání překážek : voda do 1,10 m, svislé do 0,53 m, příkop do šířky 1,80 m
> pancéřování : hliník 5083, podrobnosti jsou utajené.



Část druhá : Služba samohybné houfnice M109 a její nasazení v bojích.

Samohybná houfnice M109 byla vyvinuta hlavně pro případ odražení možného ,,rudého blitzkriegu'', sovětského tankového útoku na západní Evropu, ale tato situace nikdy nenastala. Vozidlo však bylo použito v mnoha válečných konfliktech na celém světě.



Vietnamské bojiště
Použití samohybných děl v tomto specifickém terénu nemohlo být plně využito, přesto bylo do Vietnamu několik jednotek samohybného dělostřelectva přesunuto, mezi nimi i jednotky vyzbrojené samohybnými houfnicemi M109.
Jako první z nich byl 2. prapor 35. dělostřeleckého pluku, nasazen od června 1966 v oblasti Xuan Loc v rámci 23. dělostřelecké skupiny. Druhá jednotka, 1. prapor 40. dělostřeleckého pluku, byla dislokována od října 1966 na své základně poblíž Dong Ha spadala do podřízenosti 108. dělostřelecké skupině. Další samostatné jednotky vyzbrojené houfnicemi M109 sloužily ve švadronách obrněné jízdy v dělostřeleckých bateriích, čítající po šesti vozidlech.
Celkem v roce 1966 bojovalo ve Vietnamu pět praporů M109, všechny pak byly z Vietnamu staženy ještě před koncem roku 1971 v souvislosti s vietnamizací konfliktu a odsunem amerických pozemních vojsk.
Nejčastěji byly využívány na stabilních palebných postaveních na těžce opevněných polních základnách pěchoty a vzdušné jízdy, v nichž byly umístěny dělostřelecké svazy a jejich ochrana. Americké a jihovietnamské jednotky, operujících v jejich dosahu, žádaly dělostřelectvo z těchto palebných postavení ničit odhalené a bojem vázané síly komunistických nepřátel. V této součinnosti byly samohybné houfnice velmi účinné, protože byly schopny provádět kruhovou palbu (díky otáčivým věžím), bez nutnosti výjezdu mimo opevněnou základnu. Při použití běžného polního dělostřelectva bylo potřeba počítat navíc s časem nutným k zahájení palby na umístění děl vůči cíli. Během bojů ve Vienamu došlo mimo jiné k velké bitvě v noci z 8. na 9. dubna 1968, při které byly jedné z baterií M109 způsobeny těžké ztráty. Vojenskými jednotkami Vietcongu byla tehdy náhle přepadena (nedlouho před svým dokončením, kdy v ní už byla umístěna vozidla) palebná základna Maury 1. Použitím ručních pancéřových pěstí zde bylo tehdy ztraceno pět samohybných houfnic M109 a dvě vozidla M548, určená k převážení munice, což pro americkou armádu představovalo nepochybně citelnou ztrátu. Ve vietnamské válce byly také nasazeny houfnice M109 námořní pěchoty USA, které zde byly využívány nápodobně jako houfnice armádní. Příslušníci jednotek Marines však prohlašovali, že pro úkoly, které měli plnit, jsou lepší tradiční dělostřelecké prostředky, které je možno přesunout do oblasti bojové činnosti vzduchem.



Války na Blízkém východě
V říjnu 1973 byly použity samohybné houfnice M109 také v arabsko-izraelském konfliktu. Izraelská armáda v té době měla ve výzbroji jen 24 strojů M109, a protože se plně osvědčily, Izrael se rozhodl zakoupit další. Před dalším válečným střetem, koncem roku 1982 vlastnil celkově 369 samohybných houfnic M109 a to ve variantách A1A a A1B.
V době libanonské války byla vozidla M109 použita nejen k vedení nepřímé palby k podpoře útočících izraelských jednotek, ale také (a to hlavně) k přímé palbě podporující tankové jednotky operující v úzké městské zástavbě. Houfnice M109 byly nepostradatelné při ničení silně opevněných stanovišť v bejrútských budovách. Granáty vystřelované z houfnic se při likvidaci betonových bunkrů jevily jako mnohem účinnější než palba z tanků. Navíc houfnice byly schopny (díky velkému úhlu zvednutí hlavně) vyčistit i horní patra budov, od nepřátelských odstřelovačů.
Samohybné houfnice M109 na Blízkém východě používala také iránská armáda, která měla na začátku 80. let největší počet těchto vozidel ze všech států, které nebyly členy společenství NATO, a to neuvěřitelných 440 strojů. Ve velkém množství byly použity v první části iránsko-iráckého střetnutí. V průběhu bojů jich však velký počet padl do rukou irácké armády, která s nimi podle některých zdrojů vyzbrojila vlastní jednotky a samohybné houfnice pak použila k likvidaci bývalých vlastníků.



Operace Pouštní bouře
Konfliktem, ve kterém byly samohybné houfnice M109 použity v největším počtu, byla první válka v Perském zálivu. V té době se do výroby dostaly teprve první exempláře M109A6 Paladin, armádním standardem byly tedy verze A3 a A2.
Celkově se v oblasti zapojilo do bojů 25 praporů samohybného dělostřelectva vyzbrojených M109, z toho 15 praporů náleželo do pěších a tankových divizí, 7 praporů sloužilo v brigádách polního dělostřelectva a další tři v plucích obrněné jízdy. Dohromady představovaly houfnice M109 více než polovinu dělostřeleckých sil USA použitých v operaci Pouštní bouře a během bojů z nich bylo vypáleno více než 43 000 dělostřeleckých granátů.
Celkově byly samohybné houfnice M109 hodnoceny velmi dobře. Jedinou výtkou byla snad jen jejich snížená mobilita, houfnice se opravdu nemohly, stejně jako tranportéry M113, rovnat se při útoku rychlosti moderním tankům M1 Abrams ani bojovým vozidlům pěchoty M2 Bradley. Před započatím bojové činnosti se vyskytly též obavy z nedostatečného dostřelu M109, kratšího než byl dostřel iráckých děl. Tento problém však velmi účinně řešilo letectvo a částečně i dělostřelectvo.
Chválena byla zejména nová munice, jíž byly houfnice M109 vyzbrojeny - granáty M483 DPICM. Standardně představovaly zásobu munice v houfnicích M109 kontejnery se 64 granáty M42 a 36 granáty M46, které byly po vyvržení z kontejneru stabilizovány pomocí stužek. Granáty obou typů obsahovaly poměrně malou kumulativní nálož, v případě nárazu na tvrdý povrch, například pancíř, takový granát vybuchne jako obyčejný kumulativní granát a pancíř propálí, narazí-li do země, exploze ho roztříští a do všech stran rozmetá jeho střepiny. Účinnost této submunice mnohonásobně předčila očekávání analytiků. Stávalo se, že elitní jednotky irácké Republikánské gardy, ukrývající se v dobře opevněných polních bunkrech, byly po zásahu municí tohoto typu zničeny buď totálně, anebo do tak značné míry poškozeny, že se při spatření prvních koaličních vojáků bez dalšího odporu vzdávaly.
V době první války v Perském zálivu využívala samohybné houfnice M109 také americká námořní pěchota. Bojů se však úřastnily jen tři baterie M109A3, protože námořní pěchota v tomto čase přezbrojovala své samohybné dělostřelectvo (M109) za tažené houfnice M198 ráže 155 mm.
Britská armáda, která byla součástí spojeneckých vojsk také používala houfnice M109, tvořící (navzdory nově zahájenému procesu výměny za houfnici AS-90 Bravehead) stále ještě základ britského samohybného dělostřelectva. S iráckou armádou se střetlo celkem 60 britských M109, sestavených do tří pluků polního dělostřelectva, tvořících součást britské 1. obrněné divize.
Houfnicemi M109 byly taktéž vyzbrojeny koaliční jednotky Egypta a Saúdské Arábie, ale ty se přímé bojové činnosti se pravděpodobně nezúčastnily.

Bližší pohled na muniční vozidlo k M109

Operace " Svoboda Iráku" ( Iraqi Freedom )
V době této mise (2003) byly již ve výbroji americké armády samohybné houfnice M109A6 Paladin, nasazené do bojů v rámci 3. mechanizované pěší divize. O jejich účinnosti na stránkách časopisu amerických dělostřelců Field Artillery Journal vypovídal velitel divizního dělostřelectva plukovník Thomas Torrance : ,,Samohybná houfnice M109A6 Paladin se v době bojové činnosti chovala přímo vzorně. Je to neobyčejně účinný zbraňový systém, schopný vystřelit za dvě minuty po obdržení rozkazu, dokonce i v době změny místa. Baterie nejednou prováděly palbu z dálnic, silnic, ze stanovišť v poušti, a vždy cíl zasahovaly s neobyčejnou přesností. Systém se během bojového nasazení výborně osvědčil, o čemž svědčí stav naší bojové hotovosti, který nikdy neklesl pod 51 z 54 dostupných systémů.''.
Během operace "Svobodný Irák" použily samohybné houfnice M109A6 poprvé nový typ munice, M898 SADARM a M795. Celkem 108 vystřelených projektilů prvního typu granátu zničilo 48 nepřátelských obrněných vozidel, střelivo druhého typu zase zvýšilo účinný dostřel ze 17,5 km (u projektilu M107) na 22,5 km (v případě projektilu M795).

Část třetí : Zajímavosti, fota a doplňující informace k samohybné houfnici M109

Malá encyklopedie obrněné techniky (Konkurenti, možní protivníci samohybné houfnice M109
<> Samohybná houfnice 2S1 Karafiát (гвоздика) <>
Samohybnou houfnicí 2S1 Karafiát byla vyzbrojena sovětská armáda počátkem 70. let minuleho století (roku 1972). Vozidlo bylo vyvinuto na základě pásového transportéru MT-LB, z něhož byl bez větších změn převzat podvozek i se zavěšením. Vozidlo je obojživelné, pohyb ve vodě zajišťují pásy. Díky zdařílé konstrukci zavěšení jsou manévrovací schopnosti omezeny jen světlou výškou. V normálních podmínkách jsou používány pásy šířky 400 mm, mohou se také používat pásy šířky 670 mm, určené k jízdě na sněhu nebo v blátě. Hlavní výzbroj vozidla tvoří houfnice 2A31 ráže 122 mm, modifikovaná verze polní houfnice D-30. Standardní tříštivý granát má dostřel 15 300 m, střela s raketovým motorem až 21 900 m. Používají se také osvětlovací granáty, kumulativní granáty se stabilizací tělesa nebo dýmovnice. Věž, v níž je umístěna houfnice, je plně otáčivá, náměr hlavně je od -3˚do +70˚. Ačkoli se už toto vozidlo v současné době nevyrábí, má nebo měla ho ve výzbroji Sovětská armáda, armády států Varšavské smlouvy a mnoho států tzv. třetího světa. Výráběna byla v SSSR, Bulharsku a Polsku.
Technická data samohybné houfnice 2S1 Karafiát :
> celková hmotnost : 16 t
> osádka : 4 - 5 mužů
> rozměry : délka 7260 mm, šířka 2850 mm, výška 2732 mm,
> výzbroj : houfnice 2A31 ráže 122 mm,
> síla pancíře : 20 mm ocel
> motor : vznětový osmiválec, kapalinou chlazený JaMZ-238, výkon 223,7 kW (300 HP)
> rychlost : silnice 60 kh/h
> dojezd : silnice 500 km

<> Samohybná houfnice 2S3 Akát (akaция) <>
Stejně jako houfnice Karafiát bylo i vozidlo 2S3 Akát do výzbroje sovětské armády zařazeno počátkem 70. let. Je to obdoba raných verzí americké samohybné houfnice M109. Vozidlo vzniklo na základě podvozku samohybného protiletadlového komplexu 2K11 Kruh (v NATO označovaného kódem SA-4 Ganef), u něhož byl zmenšen počet pojezdových kol ze sedmi na šest. Motorový oddíl a stanoviště řidiče jsou umístěny v přední části vozidla, uzavřená věž je instalována na zadní části vozidla. Hlavní výzbroj tvoří houfnice 2A33 ráže 152 mm, zkonstruovaná na základě polní houfnice D-20 a usazená v plně otáčivé věži, náměr je -4˚až +60˚. Maximální dostřel tříštivým granátem je 18 500 m, tříštivým granátem s raketovou podporou až 24 000 m. Používány jsou také kumulativní granáty se stabilizací tělesa, světlice, protitanková munice a dýmovnice. Dva členové osádky jsou nosiči munice, jejich úkolem je dodávat náboje dvěma průlezy v zadní části vozidla.
Technická data samohybné houfnice 2S3 Akát :
> celková hmotnost : 27,5 t
> osádka : 6 mužů
> rozměry : délka s hlavní dopředu 8400 mm, šířka 3250 mm, výška 3050 mm,
> výzbroj : houfnice 2A33 ráže 152 mm, protiletadlový kulomet ráže 7,62 mm
> síla pancíře : věž 15 mm ocel, korba 20 mm ocel
> motor : vznětový dvanáctiválec, vodou chlazený V-59, výkon 387,7 kW (520 HP)
> rychlost : silnice 60 km/h
> dojezd : silnice 500 km

Modelářský koutek


M109A6 Paladin By Michael Powers
M109A6 Paladin By Adam Lehmann*
M109 A6 Paladin By Pierre De Jeso

Kamufláže

Vozidlo M109, baterie A 1. praporu 14 pluku polního dělostřelectva, 2. obrněné divize, Fort Hood, 1976. Vozidlo nese čtyřbarevnou kamufláž používanou v US Army od roku 1973 (tzv. kamufláž MERDC). V závislosti na ročním období byly na vozidle měněny vždy dvě ze čtyř barv. Houfnice má kamufláž v barvách lední zeleně (FS 34079), olivové (FS 30118), s doplněním o pískovou (FS 30277) a černou (FS 37038).


Stroj M109A3 z britského 40. pluku královského dělostřelectva 7. obrněné brigády 1. obrněné divize, operace Granby, Irák, 1991. Vozidlo je celé natřeno písečnou barvou. Použitá barva je odolná vůči chemickým prostředkům. Zřetelné je jen taktické číslo 300. Před zahájením bojové činnosti se na korby britských houfnic přidávalo ještě velké černé, vzhůru otočené ,,V", jež bylo označením koaličních vozidel.

Pár plků nakonec
> Během operace "Svoboda Iráku" byla většina bojových vozidel USA natřena pískovou barvou CARC Tan 686, tedy stejnou která byla používána během první války v Perském zálivu.
> Jednou z největších změn u houfnice M109A1 ve srovnání s verzí M109 byla montáž nové houfnice M185 se značně delší hlavní.
> Částí systému M109 jsou muniční vozidla M992 FAASV. Vozidlo M992 je schopno doplnit houfnici pomocí speciálního pásového dopravníku rychlostí asi 8 nábojů za minutu.

Zdroj informací :
čas. Tanky ( Polskie Media Amer.Com )
brigadýr, scienceweek, český rozhlas,
Zdroj foto : rozhlas, brigadyr, lukyhonza, google images.
Zdroj modely : 70.86.163.186/gallery/images/b

- článek aktualizován a upraven