PALBA.CZ

Americký moderní bojový tank

Americký základní bojový tank M1 Abrams



Předmluva :
Koncem šedesátých let kriticky zhodnotilo americké velení vyzbrojení svých tankových jednotek a došlo k názoru, že je nezbytné nahradit stávající tanky M60 Patton, který už nestíhal plnit bojovou úlohu hlavního tanku. Vznikl vlastně jako přechodný tank, jeho původ bychom mohli hledat na konci druhé světové války v typu M26 Pershing, přes tanky M47 a M48, které byly jeho následovníky.
Tyto všechny tanky se po druhé světové válce potkávaly jako protivníci v mnoha lokálních válkách s obrněnými vozidly sovětské výroby jako byly například T-34, T-54 a T-55. Výhodou osádek tanků americké výroby byl při střetech kvalitní výcvik, který se osádkám technicky lepších sovětských tanků jaksi nedostával.
Sověti se ale nezastavili, jejich poválečný vývoj se naplno rozběhl, vznikaly zde nové tanky s ještě lepšími technickými parametry. Američané podcenili vývoj obrněné techniky, spíše dali přednost zdokonalování taktického letectva. Zde jmenovaný tank M60 byl vlastně více propracovanou variantou tanku M48, do které byl umístěn kvalitní kanon ráže 105 mm. Americké velení si tuto situaci začalo plně uvědomovat, neboť novým sovětským tankům nebylo schopno dát rovnocenného protivníka.
Když maličko historicky poskočíme zpět , v padesátých letech se vývoj amerických tanků rozdělil na hlavní dva směry. Jako první se jevila modifikace již prověřených konstrukčních řešení, kdy v letech 1952 - 1958 byla postavena řada experimentálních tanků T54. Tyto tanky vznikly na podvozku vozidla M48, který se v té době začal sériově vyrábět. Vzniklý prototyp T54 o hmotnosti 60 t měl instalován kanon T140E2 ráže 105 mm, který měl prověřenou schopnost zlikvidovat kterékoliv obrněné vozidlo protivníka na vzdálenost 1830 m. Další varianta experimentálního vozidla s označením T54E1 byla postavena podle vzoru francouzského stroje AMX-13, kde byla hlaveň zvedána svislým pohybem části věže. Následující verze označená T54E2 byla osazena novou věží s nainstalovaným kanonem T140E3 s delší hlavní. Závěrečným produktem tohoto vývoje byl tank M60 s novou korbou, osazenou britským kanonem L7, v licenci vyráběn jako M68 (s původním označením T254E2). Jako rozhodující faktor byla jeho vyšší účinnost při menších rozměrech.
Druhým hlavním směrem byly pokusy o zhotovení úplně nové konstrukce s využitím nejnovějších řešení. V letech 1945 až 1960 bylo proinvestováno na 30 milionů dolarů, a to do programu vývoje tanku s označením T95. První prototyp, zhotovený firmou Ford s názvem TL1, vezl jako hlavní zbraň nový kanon T208 ráže 90 mm, střílející náboji o úsťové rychlosti 1 524 m/s. Kanon byl osazen moderním zaměřovacím systémem OPTAR. Druhý prototyp měl vrstvený pancíř a při hmotnosti 37,86 t byl schopen jet rychlostí 56 km/hod. Verze T95E2 byla vybavena věží z M48A2 a jako pohon sloužil osmiválcový, vzduchem chlazený motor Continental AOI-1195-5 o výkonu 417 kW (560HP) s automatickou převodovkou XTG-410. Veškeré stroje série T95 používaly hydropneumatické zavěšení, přizpůsobující vozidlo terénním nerovnostem, a možnost zvýšení úhlu zvedání hlavně. Verze T95E8 dostala novou korbu a dieselový pohon, varianta T95E4 obnášela plynovou turbínu Solar Saturn. Následně bylo vyrobeno na třináct různých verzí tanku T95, některé byly vyzbrojeny kanonem ráže 105 mm a zbytek pak kanonem ráže 120 mm. Byla navržena a také postavena varianta s hlavňovým vrhačem střel Shillelagh ráže 152 mm. Technická řešení, využitá u tohoto vozidla, zde uváděla nejmodernější technologii, ale v tom byl největší její problém, vozidlo by vyžadovalo velmi složitou obsluhu a výroba by se velmi prodražila. Tím pádem se dalo přednost konstrukci, která byla brána za přechodnou, a to tanku M60.
Potenciální protivník, Sovětský svaz, v období tzv. studené války vyvíjel naplno svoji tankovou výzbroj, a to bez ohledu na investice.
V roce 1961 započal velkovýrobu tanku T-62 o hmotnosti 38 t, vyzbrojeného kanonem s hladce vrtanou hlavní ráže 115 mm. Byla to velmi rozsáhlá modifikace T-55. V roce 1964 byla zahájena výroba dalšího nového tanku T-64, vyzbrojeného novým kanonem D-68 stejné ráže 115 mm, ale vybaveného už automatickým nabíjením. Tento typ později nahradil kanon ráže 125 mm s označením D-85. Tento tank byl v roce 1963 pokusně poháněn prototypem plynové turbíny, to vše dávalo tušit, že budou následovat další ještě modernější bojové stroje.

Část první : Vznik a vývoj konstrukce tanku M1 Abrams.



Na základě této hrozby z východu, tlačeno časem, se rozhodlo v roce 1963 velení americké armády spolupracovat na vývoji nového tanku se zemí, která měla velké zkušenosti se stavbou obrněných vozidel a tou bylo Německo. Velká Británie a následně i Francie se rozhodly vyvíjet vlastní projekty. Tak byl zahájen program jehož závěrečným výsledkem by byl stroj, splňující nejen požadavky americké armády, ale i podmínky ostatních států společenství NATO. Jako samozřejmost byla dána schopnost být lepší než možný protivník. Programu byl propůjčen název tank MBT-70 (Main Battle Tank 70, čili základní tank 70. let). Podle plánů a přepokladů ministra McNamary by mělo vozidlo speciální (hydropneumatické) odpružení, které by bylo schopno při obraně snížit siluetu tanku, automaticky nabíjený kanon používající klasické střely s možností palby řízenými střelami, dálkově ovládaný kanon ráže 20 mm, sofistikovaný sytém řízení palby a další technické novinky. Velký počet požadavků na technické a konstrukční novinky se nakonec stal brzdou vývoje, protože vznikaly další problémy s vývojem jednotlivých subsystémů a zároveň se to odráželo na stoupající ceně.
Jako další bylo plánováno použití modulové konstrukce a vrstveného pancíře, zajištění vysokého jízdního konfortu a střelby v různé situaci mělo řešit zavěšení na torzních tyčích s hydropneumatickými tlumiči, plná stabilizace výzbroje s použitím laserového dálkoměru a noktovizoru. Novinkou bylo stanoviště kompletní tříčlenné osádky, tedy i řidiče, ve věži. K pohonu MBT70 byl určen vícepalivový vznětový motor Continental AVCR o výkonu 1 100 kW (1 475 HP), který byl schopen fungovat i při úplném ponoření do vody. V roce 1968 byl prototyp zkompletován a okamžitě poslán na testování, ale v roce 1969 byla vyčíslena za kus pětinásobkem původní ceny. Toto byl hlavní důvod proč německá strana od programu odešla a rozjela vlastní vývoj, později uznávaných tanků Leopard. Armáda se ještě snažila prosadit zjednodušenou variantu projektu označovanou XM803, ale to vedlo jen k roztříštění úsilí, dalším zdržením a nárůstu cen. Nakonec kongresmanům došla trpělivost a na další vývoj neuvolnili z rozpočtu peníze. Celý program byl úplně zastaven v roce 1971. Celý program pohltil více než 400 milionů dolarů. Podle odhadu, který byl proveden rok předtím, bylo zjištěno, že cena jednoho tanku se bude pohybovat kolem jednoho milionu dolarů. Shodně vyzbrojený tank M60A2 tehdy vykazoval ,,pouhých,, 458 tisíc dolarů. Pokračováním programu měl tedy být tank XM803. Byla podána zakázka na šest prototypů, ale nakonec byl přestavěn jen jeden MBT70. Bylo u něj zjednodušeno zavěšení a použita nová věž s jinou hlavní. Vozidlo bylo přispůsobeno pohonnému systému, který měl být postaven s německou spoluprací. Ani toto vozidlo však nesplňovalo požadované parametry, takže americká armáda byla ještě mnoho dalších let odkázána na starý a osvědčený M60. Evropští spojenci se však vydali svou vlastní cestou - Britové předvedli již v roce 1961 prototyp tanku Chieftain a rok na to Němci a Francouzi prototypy tanků Leopard a AMX-30.
V únoru 1972 se pomalu rozjížděl vývoj dalšího obrněného vozidla, s označením XM815. Program XM803 než byl zastaven, si vyžádal dalších 20 milionů a dalších 20 milionů bylo investováno na zpracování koncepce nového tanku. V tom čase sovětská armáda proháněla po polygonu prototypy Objektu 171M, od roku 1974 vyráběné tanky s názvem T-72.



Komise Main Battle Tank Task Force v čele s generálem W. R. Desobrym, která se nacházela v období od února do srpna 1972 na základně Fort Knox, vypracovala tři základní koncepce. Následoval Main Battle Tank Project Manager's Office (Projektový úřad základního bojového tanku), který vyhotovil pět dalších koncepcí a to vše měl pod dohledem J. B. Gilvydis. Na řešení spolupracovali také členové Army Material ComAmand a Tank Automotive Command (TACOM), tedy budoucí vlastníci stroje. První projekt se symbolem LK10322 byl prověřován již v únoru, šlo o tank ovládaný čtyřmi muži posádky, jako pohon se počítalo s turbínou AGT-1500, osazený kanonem M68 ráže 105 mm. Bylo testováno na čtrnáct variant o hmotnosti od 34 do 57 t, kterou určovala síla pancíře. Jako novinka v celé historii amerického tankového průmyslu byli do vývoje nového bojového stroje přizváni i možní příští výrobci, v tomto případě se jednalo o společnosti Chrysler Corporation a General Motors Corporation. První jmenovaná firma se měla zaobírat možnostmi dalekosáhlé modifikace tanku M60, druhá měla použít zkušenosti získané při vývoji XM803. Nové vozidlo dostalo prozatímní název XM815, který byl následovně přeměněn na XM1.
Nejdříve byl rozveden návrh na stroj s plánovanou hmotností mezi 44 až 52 tunami, vyznačující se vysokou rychlostí jízdy po komunikacích i v terénu. Měl také obratně manévrovat ve složitých a těžkých podmínkách. S hlavní výzbrojí se u něj počítalo s kanonem ráže 105 mm, spřaženým s kulometem ráže 7,62 mm a na věži měl mít navíc umístěn kulomet ráže 12,7 mm nebo granátomet ráže 40 mm a kulomet ráže 7,62 mm. Vysokou bojovou účinnost mělo zajišťovat kvalitní pancéřování a moderní vybavení.
Na základě projektu LK10322 v červnu skupina odborníků TACOM vyhotovila neuvěřitelné sedmdesát dvě různé kombinace dílů tanku, s hlavním důrazem na možnosti výzbroje. Jednalo se o kanony ráže 105 mm (americký M68), 110 mm (britské výroby) a 120 mm (německé výroby) se systémem řízení palby z tanku M60A1 nebo prototypu XM803.
Jako pohonná jednotka bylo zamýšleno s americkým nebo německým vznětovým motorem, jako další varianta se jevila plynová turbína. Pancíř tanku měl odolat v nejohroženějších místech působením střel APFDS ráže 115 mm vystřeleným ze vzdálenosti vyšší než 800 m. V průběhu plánování projektu počet variant stoupl na 87 a bylo také navrženo použítí dvou naftových motorů. Po důkladném prověření byl počet kombinací seškrtán na šestnáct. Jako nevhodná, byla zrušena instalace kanonu ráže 110 mm a také se už nepočítalo s nedokončeným kanonem ráže 120 mm a s použitím plynové turbíny jako pohonu. Budoucího stroj XM1měl být poháněn německým motorem Daimler-Benz s převodovkou Renk a americkým AVCR-1100 se systémem X-1100. Do užšího výběru se dostaly také dva projekty TACOM a po jednom z General Motors a Chrysleru. Bylo rozhodnuto přidat na síle pancíře a tím samozřejmě by se zvýšila hmotnost nad původně plánovaných 49 tun.
Společností Chrysler bylo prověřeno osm vybraných typů a z nich vznikl konečný typ vozidla se čtyřčlennou osádlou a stanovištěm řidiče umístěným v korbě. Tento stroj měl hmotnost 57 tun. Střelivo do kanonu bylo uloženo v odděleném výklenku ve věži, který by při případném výbuchu dokázal snížit jeho následky. Dodatečná výzbroj ráže 20 mm byla plánována spřažena s kanonem. Pohon vozidla měl zajišťovat zmíněný motor či plynová turbína. U podvozku se dala přednost modernějším torzním tyčím před hydropneumatickým zavěšením.
Firma General Motors přinesla do soutěže dva projekty, přičemž menší, označený 400K měly pohánět dva motory GM-8V71T, byl slaběji pancéřován a jeho podvozek obsahoval šestici pojezdových kol. Možnost výměny kanonu M68 na kanon ráže 120 mm a bohatší doplňky dávaly tomuto projektu větší perspektivu. Jako nová věc u těchto návrhů bylo umístění stanoviště velitele a střelce ve věži na levé straně.

Tank M1 Abrams australské armády při cvičení

V červenci 1972 přišel se vlastním projektem TACOM, který nesl jméno LK10352 a dosahoval hmotnost víc jak 52 tun. Byl zkoušen vrstvený pancíř, který měl odolnost proti střelám APFDS ráže 115 mm vypáleným ze vzdálenosti větší než 800 m a řízeným střelám o průměru 80 nebo 130 mm, u posledním tloušťky pancíře by se hmotnost tanku zvýšila až na 59 tun. Projekt byl několikrát měněn, jen čelo korby a věž dostalo nejméně dvakrát jiný tvar. V lednu 1973 byla postavena dřevěná maketa projektu LK 10372, který se vyznačoval typicky nízkým profilem, velmi kvalitním pancířem a před následky výbuchu munice měl instalován uvnitř speciání pancéřový kryt. Podvozek stroje byl navíc osazen přídavným pancéřovými deskami a kanon doplňoval v ose malorážný kanon. Tato varianta se představila temito rozměry : délka tanku byla 9750 mm, šířka 3500 mm, výška 2340 mm a světlost 430 mm.
Na začátku roku 1973 byly po důkladné analýze na jmenované maketě odstraněny závady a zjištěné chyby. V únoru stejného roku byl společností představen následný projekt s názvem LK10379, který se vyznačoval změněným tvarem pancíře a malorážní kanon Bushmaster byl přenesen na bok věže. Plán tohoto projektu obsahoval v podvozku sedm pojezdových kol na každé straně a posádka již nebyla nijak oddělena od uložení střeliva. Byla zkonstruována další modifikace, označená LK10382, neboť předcházející (LK10379) při stejných rozměrech jako projekt 10372 dosahoval hmotnosti 60 t a byla shledána velmi vysoká. Byly provedeny změny, které se týkaly podvozku (ubrán jeden pár pojezdových kol), korby (snížena). O 15% bylo ubráno na objemu palivových nádrží a také zmenšen průměr ložiska věže (o 5 cm). Je celkem jasné že na samotné koncepci se pracovalo poměrně dlouhou dobu a o konečném tvaru nového stroje budou naplno rozhodovat až testy samotných prototypů.
Zakázka na vytvoření prototypů byly potvrzena 28. června 1973, už bez účasti společnost Ford, která odstoupila. Společnosti General Motors a Chrysler si kontrakt rozdělily, s tím že GM dostal 88 milionů dolarů a na Chrysler zůstalo 68 milionů dolarů.
V červenci odhalila Velká Británie Američanům své výsledky prováděné v oblasti vývoje vrstveného pancíře typu Cobham. Zkušenosti z izraelsko-arabského konfliktu v roce 1973 se podepsaly na rozhodnutí nepoužít malorážní kanon Bushmaster jako dodatečnou výzbroj a pokusit se o navýšení vezené munice. Nutnost potřeby nového stroje tlačila čas, a to komplikovalo situaci. Armáda navrhla projekt označený MBT-75 na kterém spolupracovala s konstruktéry na reálných možnostech projektu. To vše se odrazilo v dokumentu DCP (Development Concept Paper) schváleným ministerstvem v lednu 1973. Nemělo se jednat o nejlepší bojový stroj na světě, ale o velmi dobrý tank , který splní rozpočtový limit (500 000 UDS / v ceně roku 1972). Dokument DCP obsahoval dovětek na porovnání testů dodaných prototypů, firmy měly poslat na testy podvozek k ověření na polyfonu a věž pro balistické zkoušky na střelnice.
Prototypy jmenovaných společností (GM a Chrysler) dostaly symbolické označení XM1, které mělo znamenat nástup nové generace bojových vozidel a byly docela vzhledově shodné. Oba disponovaly rozměrnou nízkou věží, ale co bylo zcela jiné, byla rozdílná pohonná jednotka. Prototyp GM měl plánovaný pohon konvenčním dieselovým motorem, od prototypu firmy Chrysler, který měl mít instalován turbohřídelový motor Avco Lycoming AGT-1500 s neuvěřitelným výkonem 1500 HP. Ten byl mnohem výkonnější než diesel a měl další výhodu, byl vícepalivový. Vyšší spotřeba a větší palivové nádrže nebyl konstrukční problém, neboť dieselový motor je o mnoho větší než turbína stejným výkonem, tím pádem do ušetřeného prostoru je možné instalovat další nádrže.
Z důvodu vybavení nových sovětských tanků kanonem s větší ráží a prováděnými testy v Evropě, hledali konstruktéři dlouho vhodnou zbraň a nakonec byl vybrán vyzkoušený kanon M68 ráže 105mm s novou municí typu APFSDS, která by vyrovnávala tuto vzniklou situaci. Prstenec věže a ochrana kanónu byly upraveny tak, aby usnadnily bezproblémovou montáž nového kanón, až bude úplně hotov, což také přispívalo standardu střeliva v rámci společenství armád NATO. Proto prototypy obou firem měly mít lafetovány kanon M68 ráže 105 mm, kulomet ráže 12,7 mm, kulomet ráže 7,62 mm a u Chrysleru přidán granátomet ráže 40 mm nebo malorážní kanon, který nakonec nebyl instalován. Obě vozidla měla obsluhovat čtyřčlenná posádka, s rozdílem, že v GM XM1měl řidič stanoviště v levé straně korby a u Chrysleru XM1 bylo v ose korby. Tank GM měl být poháněn vícepalivovým motorem AVCR-1360 s automatickou převodovkou X-1100. Podvozek byl složen ze šesti párů pojezdových kol na smíšeném zavěšení, třetí, čtvrtý a pátý pár na torzních tyčích, zbývající na hydropneumatických tlumičích.
K pohonu tanku Chrysler byl plánován turbospalovací motor AGT 1500 s automatickou převodovkou X-1100. Zde byl podvozek poskládán ze sedmi párů pojezdových kol na torzních tyčích s hydraulickými lopatkovými tlumiči. Bylo plánováno, že jejich výroba a testy budou trvat nejméně skoro 3 roky. Po určení vítěze se mělo vozidlo dalších 36 měsíců ,,dolaďovat,, a poté zařadit do sériové výroby. Celkem se měl tento proces táhnout takřka šest let.

Prototyp XM1 (vystaven v Aberdeenu)

Při vývoji konstrukce byly použita nejnovější technologická řešení a bojové zkušenosti z předchozích konfliktů. Automatické nabíjení bylo zamítnuto z několika důvodů. Nabíječ jako další člen posádky zvyšoval bojeschopnost tanku, mohl při zranění jiného člena posádky v případě nouze plnit jeho funkci. Automatické nabíjení také nedávalo možnost oddělit munici od posádky ochrannou stěnou a navic nebylo tak spolehlivé. Byly prověřovány různé novinky, například v červenci 1973 americká skupina konstruktérů navštívila výzkumný ústav britské armády v Chobhamu a testovali vlastnosti zde vyvíjeného vrstveného pancíře s keramickými vložkami nazvaného kódově "Burlington".
V lednu 1974 dovezly obě společnosti pancíře korby a věže na polygon v Aberdeenu, kde byla testována jejich odolnost. Prototypy byly kompletně hotové v lednu 1976 a veřejnosti byly předvedeny již po několika dnech (3. února). Do května měl každý z obou prototypů najeto asi 5 000 km. Když měl být v červenci určen vítězný stroj, nastal problém, protože dosud nebyl vybrán. Oba tanky měly shodné hodnocení, prototyp Chrysler za cenu vyšší spotřeby paliva měl díky turbíně lepší dynamiku. Od září do prosince prošly oba prototypy porovnávacími testy s německým tankem Leopard 2AV (American Version), který se měl také účastnit konkurzu, ale z důvodu skluzu při jeho výrobě nebyl nakonec do soutěže zařazen. V hodnocení při testech dopadl velmi dobře, protože vykazoval při tenším pancíři kvalitnější systém řízení palby.
Velení armády mělo obavy z nevyzkoušeného turbohřídelového pohonu, ale ověřený provoz motoru na armádních vrtulnících hovořil v jeho prospěch. Američané se snažili s německou stranou unifikovat větší počet dílů jmenovaných tanků, ale spoluúčast se zastavila jen u kanonu. Na jednu stranu Američanům připadaly německé pásy velmi těžké a hlučné a Němcům se nezamlouvala turbína a automatická převodovka pro její složitost.
Nakonec o vítězi rozhodly peníze. Obě společnosti měly oznámit finanční podmínky pro výrobu 110 tanků v roce 1979 a 352 vozidel v roce následujícím. Firma General Motors určila cenu 208 milionů dolarů, Chrysler jen o trochu vyšší - 221 milionů dolarů. Armádní odběratel byl schopen přijmout kterýkoliv z těchto strojů s podmínkou, že bude poháněn turbínou. Také bylo dohodnuto přizpůsobit vozidlo k tomu, aby bylo možno v budoucnosti instalovat beze změn v konstrukci věže německý nebo britský kanon ráže 120 mm. Obě firmy přistoupily na příslušné změny a přizpůsobily svá vozidla motorům navrženým konkurenty. Chrysler nakonec dokázal snížit výrobní náklady obou sérií na 196 milionů dolarů, zatímco u GM se suma vyšplhala na 232 milionů dolarů. To byl rozhodující faktor a tak dne 12. listopadu 1976 byl vítězem soutěže vyhlášen Chrysler.
K uskutečnění dalších testů dostal za úkol podnik Detroit Army Tank Plant postavit jedenáctikusovou předvýrobní sérii. Tuto objednávku firma splnila v poměrně krátkém čase, tedy od února do července 1978 a u těchto tanků byly provedeny první změny. Předsériové stroje XM1se odlišovaly jinou maskou kanónu, byly vyměněny zaměřovače a pojezdová kola dostala silnější gumovou bandáž apod. Jak se dalo očekávat, turbína nefungovala tak jak měla a bylo potřeba provést několik vylepšení, například bylo nutno upravit prachové filtry na vstupu, které byly málo účinné a následně zapříčinily poškození lopatek oběžných kol turbíny. Palivový systém v určitých režimech způsoboval vypínání motoru. Pásy a převodovka nesplňovaly předepsanou životnost. Ministerstvo obrany po zkouškách objednalo 54 sériových strojů, počet strojů byl poté navýšen na 110 kusů.
Tyto nové tanky byly zezačátku převezeny na polygon v Aberdeenu, kde jednotlivé stroje procházely technickými zkouškámi, a to až do září 1979. Od dubna 1978 do února 1979 byly tato prověřené tanky postupně předávána do 2. praporu 3. jezdeckého pluku v Fort Blissu, kde procházely armádními zkouškami. Tři vozidla byla odeslána do Fort Knoxu za účelem prověření poruchovosti. Jejich bezporuchový provoz odpovídal v průměru ujetí 522 km, výsledky některých základních systémů přitom vypadaly takto : motor - 9 600 km, převodovka - 24 000 km, podvozek - 4 424 km, pásy- 12 480 km, boční převodovky - až 168 000 km.
Během testů bylo zjištěno, že hnací kolo je nutno vybavit odhrnovačem bláta a obručí zabraňující sesmeknutí pásu, samotný pás pak zabezpečit před přesouváním zakotvení ke korbě. Poslední tank z předvýrobní série posloužil k testům odolnosti pancíře, během nichž se ho nepodařilo prostřelit. Vícevrstvý pancíř XM1 byl vyroben z buněk s hliníkovými stěnami, zesílenými uhlíkovými vlákny, vyplněnými keramickými destičkami a pojivem. Vnější a vnitřní vrstvu tvořily ocelové desky různé tloušťky. Tomuto pancíři odpovídal v čelní části ekvivalent 680 mm oceli pro horní desku a 314 mm pro dolní desku, na bočních deskách pak 53 mm. Pancíř věže odpovídal 300 mm oceli v čelní části a 150 mm na bocích. Tento testovaný tank také dokázal větší odolnost působení exploze miny a po odstranění poškozené části podvozku a zkrácení pásu byl schopen jízdy. Jak vozidla předvýrobní série, tak i prototyp, byly lafetovány modernizovanou verzí kanonu M68. Správné vyhodnocení systému řízení palby a technologické novinky se zasadily o to, že jeho cena klesla z původních 43% na 23% celkové ceny tanku.



Rozhodnutí o sériové výrobě bylo ministerstvem obrany oficiálně vydáno dne 7. května 1979. Závod Lima předal první dva tanky ze série čítající 110 strojů 28. února 1980. Toho dne obdrželo vozidlo oficiálně název M1 Abrams : jeho patronem se totiž stal generál Creighton Williams Abrams, tankový velitel z 2. světové války a velitel amerických sil ve Vietnamu, který se podstatnou měrou zasloužil o rozvoj amerických tankových vojsk. Tank osobně pokřtila vdova po generálovi, na čelním pancíři se honosil nápisem Thunderbolt, a kresbou rozťatého mraku, jimž navazoval na generálův tank z 2. světové války.
Sériové tanky se vyznačovaly prodlouženou zádí věže. První série měla být využita hlavně k vševojskovým provozním zkouškám v extrémních meteorologických a klimatických podmínkách (i v kryogenní komoře). Měla být také odolná vůči následkům ozáření a výroba jmenované série byla ukončena v září 1981.
Výrobou se začaly zabývat i výrobní závody Arsenal Tank Plant v Detroitu. V březnu 1982 byl Chrysler z ekonomických důvodů nucen prodat výrobní linku a výrobní práva firmě General Dynamics (dnešní výrobce). Změna výrobce se pozitivně odrazila na množství vyráběných tanků; předtím se podařilo smontovat 30 tanků měsíčně. Po prodeji sjíždělo z výrobních linek v letech 1982-83 měsíčně 60 strojů a od roku 1984 až 70 kusů za měsíc.
Plán výroby byl stanoven na 7058 vozidel a 17. února 1981 byl prohlášen novým standardním armádním obrněným vozidlem. Velkovýroba probíhala v podnicích v Detroitu (ve státě Michigan) a Limě (v Ohiu) za spolupráce dalších jedenácti velkých firem. Do ledna 1985 bylo smontováno 2374 tanků verze M1, v průběhu výroby byly provedeny změny : zlepšen pancíř, posíleno zavěšení a systém přenášení točivého momentu, byl zvýšen tlak v tlumičích a zvětšen převodový poměr v bočních převodovkách. Na věž byl instalován nový koš na výstroj. Takto modifikovaná verze dostala označení M1 IP (Improved Performance). V období od října 1984 do května 1986 bylo postaveno 894 tanků této verze.
V březnu 1983 započal program modernizace kanonu M68. Jeho hlaveň byla prodloužena o 1,5 (1,6) m a bylo pro něj vyvinuto nové střelivo. Tato modernizace mohla být levnější než zavedení nového typu a bylo ji také možno použít pro M60. Bylo plánováno přezbrojit takto v letech 1987 - 1988 všechny M1 a pojmenovat novou verzi M1E2. Nakonec byl však plán odmítnut ve prospěch větší ráže, protože přezbrojování M1 kanonem ráže 120 mm probíhalo již od roku 1985.
Podvozek verze tanku M1mimo jiné obnáší sedm párů pojezdových kol, dvojici napínacích kol vpředu a pár hnacích kol vzadu.
Na podvozku je nainstalována plně otočná věž ve tvaru pětiúhelníku, která je lehce skosená po stranách. Vpředu na korbě jsou umístěny dva hlavní světlomety, vzadu jsou zavěšena dvě koncové světla. Pod věží se nachází průlez řidiče opatřen průzory, pro nabíječe a velitele jsou průlezy umístěny ve věži. Věž má vpředu lafetován kanón a vzadu se nachází komunikační antény a výfuk klimatizačního systému. Po stranách věže jsou umístěny výmetnice dýmových granátů.
Střelivo bývá uloženo ve pancéřových schránkách, které se nachází v zadní části věže, tyto "zásobníky munice" jsou uzpůsobeny tak, že při možném výbuchu odvedou tlak směrem vzhůru. Dostřel tanku se uvádí kolem 3000 až 4000 m, ale použitím speciálním střel může být dosaženo vzdálenosti až 8000 m (tzv. střelba za obzor). Přesnou střelbu i za jízdy zajišťuje stabilizace kanonu jak ve svislici tak i horizontálně, odměr plných 360°, náměr od -9 až do +20˚, a je používáno více druhů munice.
Sériové stroje se od předsériových odlišovaly jen málo. Zadní část věže byla protažena a její zadní část končila kolmým pancéřovým plátem, světla doplnily infračervené reflektory. Hnací systém obdržel typické krycí kolo, zamezující svlečení pásu při změně směru. Nabíječ místo původního MAG-58 mohl použít kulomet M240 stejné ráže, upevněném v kolébkovém závěsu.
První jednotka, která vozidla plně používala, sloužila jako testovací, pro vychytání všech problémů v souvislosti s používáním a polní službou nových vozidel.
Tank Abrams v základu dostal jako pohon dvoukompresorovou plynovou turbínu Avco Lycoming AGT1500C, s výkonem 1119 kW (1500 HP). Stroj je schopen zrychlit z 0 na 32 km/h za pouhé 7,2 s. Turbína umožňuje vysokou dynamiku a je příznačná velmi tichým chodem (za tuto vlastnost získaly tanky Abrams při cvičení NATO REFORGER v září 1982 od kanadských "protivníků" přezdívku „Šeptající smrt“). Další výhodou turbíny je její snadná vyměna v polních podmínkách a možností výběru paliva (turbína může spalovat benzín, naftu, ale klidně i petrolej apod.). Naopak její nevýhodou je nadměrná spotřeba, tank Abrams proto má vcelku velké nádrže do kterých se vejde 1908 l paliva. Tank používá automatickou hydrokinetickou převodovku (DDA X1100-3B), která nabízí 4 rychlosti vpřed, 2 vzad, neutrál a otáčení na místě. Tank je schopen podle dané verze vyvinout maximální rychlost v možnostech 67 -72 km/h.
Vrstvený pancíř použitý u tanku Abrams verze M1 z něj udělal nejlépe pancéřovaný tank své doby. Vrstvený pancíř se velmi špatně tvaruje, z toho důvodu jsou plochy pancíře mimo vyjímky rovné. Po zjištění některých slabších míst, byla tato posílena přidáním bloků ochuzeného uranu, nejvíce přední část věže.(tento pancíř je označován jako DU pancíř /depleted uranium - ochuzený uran/). Touto dodatečnou ochranou se zvedla hmotnost tanku a samozřejmě došlo i ke snížení rychlosti a pohyblivosti.

Část druhá : Další verze a modifikace tanku M1 Abrams.



Verze M1 byla podle amerického velení pouze provizorním řešením, krátce nato došlo k modifikaci na verzi M1A1. Krátce po zahájení sériové výroby M1došlo k přezbrojení tanku dříve plánovaným kanonem ráže 120 mm. Stalo se to po tom, co německá firma Rheinmetall prodala za 80 milionů dolarů společnosti Watervliet Arsenal výrobní licenci kanonu pod názvem M256. Pravděpodobně se to vyplatilo, neboť se čtyřnásobně zkrátil čas nutný na výrobu vlastní konstrukce. Kanon s hladkou hlavní dlouhou 44 kalibry a o hmotnosti 1 995 kg měl vydržet 1 800 výstřelů. Tlak plynů v hlavni byl skoro o padesát procent vyšší než u kanonu M68, což dokázalo vyvinout větší rychlost střely a protáhnout tak účinnost palby na vzdálenost až 4 000 m.
Verze osazená tímto kanonem dostala název M1E1 a celý program zvyšování jejich možností byl nazván Block 1. Rozhodnutí o lafetaci tohoto kanonu připadlo na 18. září 1981, i když testy s tímto kanonem vyzbrojeného Abramse se konaly již dříve. V březnu 1981 byly zkompletovány dva exempláře nové verze, z nichž jeden byl zkoušen na polygonu v Aberdeenu a druhý na tovární testovací dráze Chrysler. Ohledně prověření zesíleného zavěšení a systému přenosu točivého momentu byly na čelní stěny korby a věže umístěny desky simulující zesílený pancíř. Celkem verze tanku M1E1bylo vytvořeno jen 14 kusů. Přechodem na větší ráži byl snižen počet převážené munice z 55 kusů na pouhých 40, přičemž 34 kusů bylo uloženo ve výklenku věže a 6 v korbě za přidaným krytem z umělé hmoty. Americkou armádou byly pro tento kanon vyvinuty dva typy kompaktního protitankového střeliva : podkaliberní APFSDS-T, s jádrem z ochuzeného uranu, a kumulativní HEAT-MP-T. Podobné střelivo bylo používáno již u M1, pro nějž bylo plánováno až osm různých nábojů. U systému řízení palby byly zavedeny jen malé změny v digitálním počítači a u síťky zaměřovače. Modernizován byl ale ruční naváděcí systém, vodorovně byly používány dvě rychlosti otáčení věže a ve svislici byla snížena rychlost zvedání hlavně. Modernizovaný a zvětšený byl také kryt členů osádky.
Doplňující výzbroj tanku tvoří jeden spřažený kulomet M240 ráže 7,62 mm, zbraň nabíječe je shodná. Zbraní velitele je kulomet M2HB ráže 12,7 mm, který je upevněn na průlezu (s odměrem 360°, náměrem -10° až +65°).
Výzbroj posádky obsahuje 4 armádní pistole a jedna poloautomatická karabina M16, pro osobní ochranu, v případě poškození tanku a jeho opuštění . Mezi sekundární výzbroj by se mohla počítat také granátomet dýmových granátů (2 výmetnice po 6 granátech; dalších 24 granátů je uložena v tanku), které znesnadňuje zaměření tanku (brání zaměření tanku pouze před laserovými zaměřovači, kouř z těchto granátů není schopen zabránit zaměření radarem nebo tepelným zaměřovačem)

Tank Abrams verze M1A1 v poušti při přesunu.

Nová verze osazená kanonem ráže 120 mm dostala 28. srpna 1984 označení M1A1. Rozhodnutí o výrobě padlo až v prosinci a sériová výroba započala srpnem 1985. U M1A1 byla navržena změna pancéřování. Bylo přidáno na čele a bocích věže, na pancéřovém krytu hlavně a na dně korby. Strop výklenku věži dostal dva pancéřové pláty. Tyto změny se odrazily na hmotnosti nárustem na 57,1 t, tím pádem musely být zesíleny torzní tyče a zvýšen tlak v tlumičích. Gumové obruče na pojezdových kolech byly sníženy, což zvýšilo jejich trvanlivost a nedocházelo tak často ke smekání pásu. Ozubené hnací kolo obdrželo nové, větší ozubení a bylo zbaveno obruče, tak typické pro verzi M1. Byl zdokonalen systém ochrany posádky před zbraněmi hromadného ničení (mimo jiné například zavedením automatického signalizátoru zamoření M8A1). Vylepšením systému vytápění byla snížena možnost otravy posádky výfukovými plyny. Celkem bylo vyrobeno 4 802 tanky verze M1A1. Pro US Marine Corps (americká námořní pěchota), byla vyvinuta verze schopná jízdy po dně vodní překážky, ale jen do hloubky 2,38 m. Plánovalo se, že výměna tanků M1A1 za M60A1 bude probíhat v roce 1987 a 716 starších tanků bude vyměněno za 564 nových.
Od roku 1988 začal produkovat tanku M1A1 také Egypt, protože v tomto roce Kongres USA vydal souhlas se společnou výrobou 555 tanků pro potřeby egyptské armády. Kolem 60% systémů a podsystémů mělo být vyrobeno v USA, zbytek výroby a montáž si měla zajistit egyptská strana. V roce 2001 se Egypt rozhodl navýšit výrobu o 100 tanků.
Verze M1A1HA (Heavy Armor) byla další možností zvyšování bojeschopnosti Abramse. Sada vylepšení s označením Block II byla vyhlášena 1. února 1985. Hlavní změna se odrážela v zavedení otáčivé pozorovací hlavice CITV pro velitele podle vzoru přístroje instalovaného v německém tanku Leopard 2. Dříve nebylo možné tohle řešení montovat z důvodů nedostatku financí. Nová hlavice měla být kvůli absenci místa umístěna před průlezem nabíječe a spojena se stanovištěm velitele. Z věže zmizela otáčivá věžička velitele, byl rozšířen průlez a počet periskopů byl navýšen na osm.
Než došlo k montáži nových hlavic, vyjížděly sériové tanky od výrobce se základnou hlavice opatřeny ocelovým poklopem. Od října 1988 došlo k zesílení pancíře vrstvami ochuzeného uranu. Nový pancíř se choval jako 1300 mm oceli. Verze opatřená tímto pancířem nesla název M1A1HC (Heavy Common). Stejné pancíře byly nasazovány v polních dílnách na tanky použité v operaci ,,Pouštní bouře,, za bojů v Iráku v roce 1991. U tanků této modifikace byl instalován také laserový dálkoměr, počítačový systém předávání informací mezi vozidly, řídící termovizor, systém identifikace vlastní-nepřítel a systém pozemní navigace, M1A1-D (Digital).
Nejnápadnější změnou zjistitelnou zvenku je ejektor na hlavni (rozšířená část kanónu, zabraňující horkým plynům dostat se do prostoru posádky), pomocí kterého lze lehce rozlišit verzi M1A1 od verze M1. Ve výzbroji americké armády je obsaženo nejvíce verze M1A1, ale v posledních letech došlo k modernizaci (asi 1000 strojů) této verze na modernější verzi M1A2 (popř. M1A2 SEP).



Na začátku devadesátých let (1992), se rozjel modernizační program, vypracovaný firmou General Dynamics Land System. Byl chválen v roce 1988 a jeho výsledkem byl tank verze M1A2. Stroje této verze kvůli zvýšení ochrany obdržely na čelní část korby a věže díly z ochuzeného uranu a přídavnou protikumulativní ochranu nad stropem věže. Obměna pancíře zvedla hmotnost tanku o 1,5 tuny. Došlo také ke výměně pásů T156 (životnost 1200 km), za pásy T158 opatřené gumovými spojkami (životnost 3000 km), což se opět odrazilo na váze vozidla (plus 900 kg). Byl úmysl použít lepší a lehčí německé pásy firmy Dishl, ale instalace těchto pásů by si vyžádala velké změny v podvozku vozidla, tím pádem bylo od tohoto plánu rychle upuštěno.
Pro americkou armádu bylo v roce 1993 smontováno pouze 77 strojů M1A2, dále bylo vyrobeno 315 kusů M1A2 pro Saudskou Arábii, 218 těchto vozidel odebral Kuvajt. Sériová výroba byla sice v tomto roce zastavena, firmy se však věnovaly zakázce pro americkou armádu úpravou verzí M1 na M1A2 v počtu 600 strojů. Na tanky této verze byl instalován ve dvou rovinách stabilizovaný panoramatický denně-noční termovizní pozorovací přístroj CITV spřažený s integrovaným zaměřovačem. Byl také nově zaveden elektronický systém řízení palby FCEU s laserovým dálkoměrem na základě CO2 a vylepšený balistický počítač.
Montovaný informační systém IVIS prověřuje činnost subsystémů vozidla, podává tyto informace posádce a posílá je nadřízeným složkám. Vyřazuje to nutnost použití hlasové spojení. Tento systém také každých 15 minut nebo po ujetí 100 m předává informace o pozici vozidla. Je zde také možnost připojení systému IVIS k GPS. Zpracované informace jsou přenášeny na monitor velitele a řidiče. Informační systém byl plánován již v roce 1996, ale rozpočtové škrty tento proces značně zpomalily. Zavádění IVIS bylo velmi problémové, testování v roce 1994 ukázalo, že tanky s instalovaným novým systémem prohrávají s tradičními stroji a že je potřeba doladit systém.
Na variantu tanku M1A2 byla montován pancíř 2. generace, poskládán z několika vrstev. Střed pancíře je zhotoven z ochuzeného uranu, který je obložen z každé strany vrstvou speciálního plastu (zpevněn uhlíkovými vlákny) a vrstvou oceli. Pancíř verze tanku M1A1obsahoval dvě vrstvy keramiky (plast lépe pohlcuje rázové vlny exploze plastické munice HESH).
Čelní pancíř tanku varianty M1A2 je schopen přestát přímý zásah kinetickým střelivem až do ráže 125 mm, kterým je například vyzbrojen sovětský tank T-72. Pro násobení odolnosti pancíře byl hlavně předek vozidla silně sešiknen, po bocích tanku se nachází kryty pásů a je zde i možnost doplnění ochrany pancíře instalací reaktivního pancéřování. U městské verze TUSK je na stroj umístěna dodatečná ochrana zadní části korby (kovová mříž).
V porovnání s verzí tanku M1 varianta M1A2 prakticky neobsahuje žádné původní vybavení, mimo jiné bylo nahrazeno elektronické zařízení, které zajišťuje vysokou přesnost kanónu (senzory směru a síly větru, laserové dálkoměry) a snížení spotřeby plynové turbíny řízeným spalováním. Použitím systému CITV (infrakamera) se zvýšily možnosti sledování cílů za různého počasí, kvalitnější je i komunikace s ostatními vozidly na bojišti. Digitální zařízení plně nahradilo analogové, a je vzájemně propojeno v posádce tanku, které je hlavně využíváno velitelem a střelcem. Dále dostala podvozková část vozidla nové pásy s udávanou životností až 4425 km.



Zde jsou uvedeny hlavní palubní systémy verze tanku M1A2 :
> CITV (Commander's Independent Thermal Viewer) : infrakamera, která není závislá na denní době nebo na počasí. Zajišťuje výhled 360° a slouží hlavně pro vyhledávání a identifikaci cílů pro střelce. Systém je také obsahuje záložní ovládání střelby.
> GPS (Gunner's Primary Sight) - hlavní zařízení střelce, je to soubor laserového dálkoměru, systému nočního vidění a také systému automatického řízení palby.
> GAS (Gunner's Auxilliary Sight) - záložní zaměřovací vybavení střelce. Při použití GAS střelec je nucen manuálně nastavovat odměr a náměr.
> IVIS (Inter-Vehiclular Information System) - umožňuje komunikaci všech tanků na bojišti, vykresluje mapu terénu a pozice vlastních i známých cizích tanků. Také je určen pro spojení s dalšími druhy vojsk ( velitelstvím, dělostřelectvem či vzdušnou podporou).
> Vybavení řidiče - u průlezu se nachází tři periskopy, které zajišťují výhled 120°, dále je zde také vybavení pro noční vidění (noktovizor AN/VAS-3) a monitorovací panel ukazující zbývající palivo, rychlost nebo polohu podvozku a věže.
> DECU (Digital Electronics Control Unit) - systém pro řízení spotřeby paliva, zmírňuje spotřebu velmi kritizované plynové turbíny.
> PLRS (Position Location Reporting Systems) - systém pro určování geografické polohy (varianta GPS - Global Position System)
> Battlefield Override - systém pro mapování bojiště; tento systém je schopen předávat informace o pozicích protivníka ostatním jednotkám na bojišti.



Vozidlo varianty M1A2SEP (System Enhancment Package) je poslední verzí tanku Abrams, která dostala nejnovější elektronické vybavení, vrstvený pancíř 3. generace (možná), většina původních elektronických systémů obdržela nový barevný displej. Nových strojů bylo zhotoveno 240 a na standard M1A2SEP bylo později upraveno na 300 kusů M1A2.
Speciální verzí tanku Abrams, navrženou pro městský boj, je M1A2 TUSK (Tank Urban Survival Kit ). Je doplněna přídavným reaktivním pancéřováním, dálkovým ovládáním kulometu velitele, přístrojem nočního vidění pro nabíječe, vylepšeným termovizním vybavením přizpůsobeným pro vedení městských střetů, pancéřovým štítem pro kulomet nabíječe, přídavnou ochranou zadní části tanku a dalšími, z hlediska technického, důležitými detaily. V zadní části korby se nachází telefon pro pěchotu, přes který je možno hovořit s velitelem tanku.
Nástupce Abramse zůstává v současné době v oblasti vstupních projektů. Také tempo modernizace bylo po rozpadu východního bloku značně zpomaleno. Od roku 1984 existuje program AIPS, v jehož rámci jsou zkoumány projekty společnosti General Electric Aircraft Engines s příčně umístěnou turbínou a Cummins Engine Company se vznětovým motorem. Bylo uvažováno o zavedení programu vylepšení Block III, což by automaticky znamenalo vývoj tanku M1A3. Zároveň by na stejném podvozku mohly být stavěny bojové vozy pěchoty a některá pomocná vozidla. Další alternativou v rozvoji Abramse mohl být německý motor MTU 883 s převodovkou Renk HSWL 295 TM, používaný u francouzského tanku Leclerk. To by zvýšilo naděje na export M1, jehož turbínový pohon mnohé zahraniční zájemce odrazuje. Zkoumána byla též možnost použití nového německého kanonu ráže 120 mm s delší hlavní.
V roce 1980 byl proveden pokus v rámci programu TTB, jehož cílem bylo vybavit podvozek M1 věží bez posádky, toto testovací vozidlo na podvozku M1 bylo označeno jako SRV. Další etapu výzkumu představoval ještě dvoumístný ATD, sloužící k testování nových technických řešení.



Charakteristické rysy tanku M1 Abrams :
> takřka vodorovná čelní deska korby, průlez řidiče umístěný uprostřed horní desky čela korby, věž posazená ve středu, motorový oddíl poněkud vyšší než zbytek korby.
> velká věž s takřka vodorovnými velkými plochami čelního pancíře, velký koš na věži, upevněný kolem jejich boků, zaměřovač střelce na stropě věže, charakteristický ejektor se nachází přibližně ve středu délky hlavně
> sedm pojezdových kol, dvě nosné kladky, horní část podvozku chráněná pancéřovými zástěrami.


Doslova pár detailních záběrů tanku M1 Abrams

Technická data tanku verze M1A1:
> bojová hmotnost : 57,10 t, 54,6 t (verze M1), 63,10 t (verze M1A2)
> osádka : 4 muži
> rozměry : délka s kanonem dopředu 9 830 mm, délka korby 7 918 mm, šířka 3 657 mm (s kryty pásů), 3 480 mm (bez krytů pásů), výška ke stropu věže 2 438 mm, celková výška 2 886 mm, světlost 482 mm
> výzbroj : poloautomatický kanon s hladce vrtanou hlavní M256 ráže 120 mm (40 náb.), kulomet spřažený s kanonem M240 ráže 7,62 mm (celk.12 400 náb.), protiletadlový kulomet M2HB ráže 12,7 mm (1 000 náb.) + kulomet M240 ráže 7,62 mm, zadýmovací granátomety 2x 6 M239 ráže 76 mm, 4 automatické pušky M16
> zaměřovací přístroje : laserový dálkoměr Nd-YAG, přístroj pro noční vidění střelce AN/VSG-X, přístroj pro noční vidění řidiče AN/VAS3
> pancíř : vícevrstvý
> motor : vícepalivová plynová turbína Avco Lycoming AGT 1500 C, výkon 1119 kW (1500 HP) při 3100 ot./min. 4 rychlosti dopředu, 2 dozadu, převodovka automatická DDA X1100-3B
> zásoba paliva 1908 l
> podvozek : sedm párů dvojitých hliníkových pojezdových kol průměr 0,635 m, dva páry nosných ocelových kladek o průměru 278 mm, pár ozubených hnacích kol o průměru 681 mm a pár napínacích kol s rozměry jako pojezdová, na kolech (mimo ozubená) gumové obruče, zavěšení na torzních tyčích, pás o šířce 635 mm
> rychlost : silnice 67,6 km/hod., zrychlení z 0 na 32 km/hod. za 6,8 sek, 72,4 km/h (verze M1)
> dojezd : silnice 465 km
> překonávání překážek : zákop 2,74 m, kolmá stěna 1,24 m, brod 1,22 m (po přípravě 2,38 m)
> spojovací prostředky : radiostanice SINCGARS-V, interkom AN/VK-1
> poměr výkon/hmotnost 20,5 kW/t (27,5 HP/t, verze M1), 19,6 kW/t (26,3 HP/t, verze M1A1), 17,74 kW/t (23,8 HP/t, verze M1A2)



<> Pokračování <>