PALBA.CZ

Yamato a Musashi - japonská monstra


Když 29. prosince 1934 předal na jednání v Londýně viceadmirál Isoroku Yamamoto listiny jimiž Japonsko oficiálně vypovědělo Washingtonskou smlouvu pěti velmocí z roku 1922 znamenalo to jediné. Buď se v průběhu následujících dvou let podaří uzavřít nějaký kompromis nebo závody v námořním zbrojení propuknou s novou silou. Britové skutečně v krátké době signatářům „Washingtonu“ nabídli jednání a konference začala již po necelém roce (9. 12. 1935).
I přes dostatečný čas na přípravu se však dospělo k jedinému a to že další kolo rozhovorů bylo odloženo na 6. ledna následujícího roku. Krátce po zahájení však japonští vyjednavači vedení admirálem Osami Naganem přišli s požadavkem plné parity s americkým a britským námořnictvem a když se setkali s odmítnutím opustila jejich delegace již 15. ledna jednání a vrátila se do vlasti.

Tyto události byly logickým vyústěním kroků podnikaných již celá léta [1] jak špičkami japonských ozbrojených sil tak i samotným císařem. Pro císařské námořnictvo však znamenaly velmi významný posun a to že počínaje lednem 1937 již není limitováno jakýmkoliv konstrukčním omezením a může si stavět co a kolik bude chtít. Jedním z prvních kroků bylo definitivní zrušení rozhodnutí o náhradách starších plavidel [2].

Všechny tyto snahy však zarazily politické události. 26. února 1936 došlo v Japonsku k pokusu o převrat. Několik vysokých důstojníků a politiků bylo zavražděno, po několika dnech byla tato svým rozsahem nevelká „rebelie“ potlačena [3], Premiér Okada (podařilo se mu uniknout atentátníkům) byl přinucen podat demisi a na jeho místo byl okamžitě jmenován Kōki Hirota . Vnitropolitická krize ale naplno zasáhla ozbrojené síly, do srpna 1936 bylo téměř 2 000 důstojníků armády a námořnictva propuštěno do zálohy a stovky dalších byly přeloženy na neatraktivní posty mimo japonské ostrovy.
Nový kabinet poté zcela přepracoval a 6. června 1936 (některé zdroje uvádějí 11. srpen) schválil novou koncepci obranné politiky.

Skutečné přípravy na obnovu japonského námořnictva však začaly již v roce 1934. První krok mimo stavbu dvou letadlových lodí a desítek menších plavidel předpokládal i zahájení projektových prací na dvou nových bitevních lodích.
Vstupní požadavky námořnictva byly poměrně odvážné: výtlak 60 000 tun, výzbroj 9*460 a 12 - 15*155 (nebo 8*203), rychlost minimálně 30 uzlů a dosah 8 000 mil při 18 uzlech. O těchto požadovaných parametrech však vědělo jen několik málo osob, oficiálně zveřejněné byly mnohem skromnější.
V té době byl šéfkonstruktérem japonského námořnictva kontraadmirál Kikuo Fujimoto. Jeho první nákresy nových bitevních lodí admirály velmi nadchly, doporučil loď o délce 290 m a výtlaku 50 000 tun vyzbrojenou dvanácti děly ráže 510 a šestnácti ráže 155 mm. Samotný návrh obsahoval mnoho pokrokových prvků jako například rozsáhlé svařování, kombinovaný pohon parními turbínami a diesely, mnohavrstevnou protitorpédovou ochranu doplněnou poloautomatickým systémem vyvažování lodě po zásahu torpédem nebo americký způsob pancéřování „all or nothing“.
Dva konkurenční projekty vypracované komodorem Ezakim představovaly sice větší ale naopak velmi konzervativně pojaté lodě. Srovnání je tady někde kolem.

Na jednání koncem srpna 1934 se zainteresované složky shodly na sice menším ale modernějším návrhu kontraadmirála Fujimota. Vzhledem k neexistenci navrhovaných 20'' děl však bylo doporučeno přezbrojit loď na slabší ráži 460 mm a pomocnou ráži podle potřeby posílit na 8*203 mm. Zároveň byla kvůli zjednodušení konstrukce zamítnuta možnost v budoucnosti osadit původně plánovaná 510 mm děla.

Potom se však do přípravných prací víceméně soukromě zapojil i svým způsobem geniální konstruktér Yuzuru Hiraga. Předložil předběžnou studii bitevní lodě o výtlaku 68 000 tun a rozměrech 277*40 metrů. Konstruktér se nechal inspirovat britskými bitevními loděmi třídy Nelson a po jejich vzoru soustředil všech devět děl ráže 460 mm (3*III) stupňovitě na přídi. Další parametry zhruba odpovídaly Fujimotovu projektu. Jedinou výraznou výhodou tohoto soustředění dělových věží do jednoho kompaktního bloku byl fakt že výrazně zkrátilo pancéřovou citadelu a výsledkem byla velká hmotnostní úspora, nevýhody však převažovaly. První a velmi vážnou komplikací bylo přetížení přídě, děla a pancéřování věží a barbet byly tak těžké že by bylo nutno řešit čím zatížit záď kvůli vyvážení plavidla nebo posunout věže hodně ke středu plavidla. Dalšími problémy se jevilo velké dynamické namáhání této části trupu při střelbě [6] a nemožnost palby děl ve směru zádě. Zdánlivou výhodou bylo že děla mohla pálit přes příď (a tím vystavovat palbě protivníka mnohem menší plochu trupu) kvůli možnému zásahu přes příď směrem k zádi by bylo nutno předsunout před věže velmi silnou pancéřovou přepážku a zároveň hodně zesílit palubu což by opět vedlo k problémům s podélným vyvážením plavidla.
Další práce na tomto projektu navíc ukázaly že pro toto řešení by bylo potřeba navrhnout trup o minimálních rozměrech 300*40 metrů. V květnu 1935 byla proto loděnice Mitsubishi v Kure dotázána zda je možné realizovat plavidlo o této velikosti a odpověď zněla že jsou limitováni rozměry 260*36 metrů. Cokoliv většího by vyžadovalo rozsáhlou, časově náročnou a velmi nákladnou přestavbu loděnice a proto byl Hiragův projekt odmítnut. Hiraga sám o něco později požádal o propuštění z armády a stal se rektorem tokijské univerzity.

Mezitím byl odvolán Fujimoto [7] a jeho nástupcem se stal kontraadmirál Kenji Fukuda. Ten pro urychlení prací použil jako základ Fujimotův projekt, zanedlouho však začal nacházet různá úskalí jež bylo nutno řešit.
Prvním problémem bylo rozsáhlé použití svařování, Japonci se už několikrát spálili a tak bylo rozhodnuto že tato technologie bude používána jen na málo namáhané prvky konstrukce [8]. Použití přibližně 6 milionů nýtů navíc však mělo za následek ne zrovna malý nárůst hmotnosti, jen na připevnění bočního pancíře bylo použito přes 16 000 konických nastřelovacích nýtů o délce 40 cm a průměru 4→2,8 cm.
Fukudův výsledný projekt dostal označení „A – 140“ a v průběhu následujícího roku se objevil v celkem 23 variantách!! Jednalo se o návrhy různé velikosti a výzbroje jejichž přehled je v následující tabulce. Zvláštností bylo že i Fukuda u některých použil již odmítnuté řešení se soustředěním hlavních děl na přídi a u některých navrhl i „nepostačující“ ráži 410 mm.
V červenci 1936 se zainteresované strany konečně shodly na verzi A – 140 F5 a došlo k vypracování finální varianty vyzbrojené devíti děly ráže 460 mm s konvenčním rozložením na přídi a zádi. Zároveň konstruktéři rezignovali na třicetiuzlovou rychlost, vyžadovalo by to strojovnu o výkonu minimálně 200 000 hp a stejně tak byl odmítnut i zprvu velmi nadějný nápad na kombinaci turbín a dieselů.

V březnu 1937 byly projektové práce dokončeny a finální výsledek byl zahrnut do plánu rozvoje loďstva [10]. Tento dokument byl v upravené podobě (35 000 tun a 9*410mm) předložen parlamentu a aby byly schváleny postačující prostředky byly do něj zahrnuty čtyři další fiktivní lodě.
Už 31. března byl dokument schválen a pod označením „Třetí doplňující program“ ho 4. listopadu podepsal císař. Na slavnostní položení kýlů obou jednotek bylo pozváno jen několik velmi vysokých politiků a důstojníků, nikdo jiný neměl mít ani tušení o tom jak mají být nové lodě obrovské.

Pár zajímavostí:

Nechci se zabývat samotným průběhem stavby těchto obrů jako spíše komplikacemi které ji provázely přičemž tyto bych popsal dvěma slovy „maximální utajení“. Všichni zaměstnanci dostali speciální propustky do loděnice a při vstupu do areálu nebo při jeho opouštění procházeli několikastupňovou kontrolou. Úroveň utajení byla do té doby neslýchaná ale dá se říci že velmi efektivní. Přestože ostatní mocnosti věděly že se v Japonsku staví něco mimořádného prvním Američanem kdo tyto lodě alespoň zahlédl byl Glen Donahue kapitán americké ponorky USS Flying Fish SS 229. Ponorka o Yamato zakopla 28. srpna 1942 v oblasti Truku a provedla neúspěšný torpédový útok. Protože Donahue nevěděl co to je za loď nahlásil že napadl bitevní loď pravděpodobně třídy Kongo. Tato zpráva ale pozornost rozvědky nevzbudila, všichni si říkali „ pravděpodobně Kongo, kdoví co viděl“. První přesnější nákres vypracovaný na základě výslechu zajatců se v ponorkářských příručkách se siluetami objevil až v srpnu 1943. Ale ještě v prosinci 1943 nebyl kapitán ponorky USS Skate SS 305 schopen říci co vlastně poblíž Truku trefil.
A první fotografii Yamata Američané získali až v únoru 1944 když dva PB4Y vyfotografovaly základnu Truk. Loď byla ale tak nezřetelná že zpravodajci zprvu mysleli že se něco tak rozměrného je asi „opevněný ostrůvek“.
V Kure byla velká část suchého doku zakryta dřevěnými zástěnami, přístřešky a narychlo postavenými skladišti, mnoho budov v blízkosti loděnice námořnictvo vykoupilo a jednoduše zazdilo. Stovky osob byly deportovány z města a všichni zaměstnanci loděnice se povinně stali příslušníky námořnictva aby bylo možné jim utajení nařídit (přičemž za porušení hrozily tvrdé tresty).
V Nagasaki ale toto nebylo možné, celé město je obklopeno pahorky z nichž je na loděnici dobře vidět. Proto bylo navrženo zakrýt celou oblast loděniště [11] zástěnami z konopných lan. Aby nákup potřebného množství lan (přes 400 tun) nevzbudil pozornost bylo přes několik prostředníků nakoupeno zhruba 500 tun konopí z nichž si námořnictvo upletlo lana samo. Způsobilo to však několikaměsíční nedostatek tohoto materiálu v celé oblasti.

Ale nestačilo stavbu utajit před nepřítelem, ani armáda nesměla vědět že něco podobného vzniká. V době kdy se válka v Číně stávala nekonečnou a hodně drahou kampaní obě složky ozbrojených sil bojovaly o finance a dodávky materiálu a námořníci museli předpokládat že armáda by v případném sporu o zdroje dostala přednost.

K těm „úsměvnějším“ situacím běhen projektování a stavby patřilo například to že konstruktéři navrhující elektroinstalace dostávali pouze plány jednotlivých sekcí které měli elektrifikovat ale nesměli se o své práci bavit ani mezi sebou. Každý tak znal jen svou část a při realizaci lodí z toho měli dělníci těžkou hlavu. Vedení totiž většinou nenavazovala na sebe a musely být použity stovky metrů provizorních propojek aby vše fungovalo tak jak má.
K méně úsměvným příběhům patřili zmizelí dělníci. V celé oblasti operovaly desítky příslušníků Kempeitai, stačilo aby se někdo ze zaměstnanců o lodích zmínil mimo loděnici a zmizel v celách tajné policie. Také mělo dojít k zatčení a „výslechu“ celé skupiny konstruktérů když se po ukončení směny nenašla kopie plánu jedné ze sekcí lodě. Po mnohahodinovém mučení byl výsledek ten že výkres byl omylem zničen při každodenní povinné likvidaci osobních poznámek techniků. Problémem však bylo že po tomto "výslechu" nebyla celá skupina schopna další práce a musela být složitě nahrazena.

Dalším problémem byla cena samotných lodí. Přestože si námořnictvo pomocí objednávky fiktivních lodí vytvořilo rezervu 39 milionů ¥ ukázalo se to jako málo. Dalších 53 milionů námořnictvo zaplatilo potají z jiných fondů, cena obou lodí se podle některých zdrojů vyšplhala na 282 miliony ¥. Je však nutno uvést že do částky je zahrnuta i stavba speciální transportní lodě Kashino určené k převozu dělových věží z Kure do Nagasaki.

---

Technický popis:

Trup a nástavby:

U bitevních lodí třídy Yamato byl tvar trupu specifický a velmi zavalitý, nikdo nic podobného nepoužil. Celkem bylo postaveno 50 modelů v měřítku 1:10 s nimiž konstruktéři týdny experimentovali v Tokiu ve speciálním čtvrtkilometrovém bazénu. Výsledkem byl široký trup s plochým dnem, výraznou příďovou hruškou a průběžnou palubou která byla v oblasti vlnolamu a první věže velmi výrazně prohnutá. Prvních cca 40 metrů paluby mělo ocelový povrch s protiskluzovou úpravou (na způsob slzičkového plechu) a bylo vyhrazeno pouze pro kotevní zařízení a manipulaci s ním. Další paluba byla kryta impregnovanými cypřišovými prkny až k třetí věži. Za obrovským vlnolamem se nacházely první dvě stupňovitě umístěné věže těžkého dělostřelectva a hned za nimi v superpozici na vysoké barbetě přední věž s děly ráže 155 mm.
Následovala velmi vysoká, typicky tvarovaná nástavba z jejíhož středu vyrůstal mohutný, k zádi skloněný komín. Kolem něj byla na šesti speciálních balkonech na úrovni prvního a druhého patra rozmístěna těžká protiletadlová výzbroj a nad nimi dálkově řízené světlomety. Na obou bocích se na palubě na úrovni komína nacházely další dvě věže s pomocnou výzbrojí Dále následoval také k zádi skloněný komplikovaný stožár a záložní velitelské stanoviště. Za nástavbou byla poslední věž 155 mm umístěná také na velmi vysoké barbetě a za ní třetí věž s těžkými děly. Na úrovni zadní věže končilo i dřevěné obložení paluby.

Celá záď byla vyhrazena pro manipulaci s palubními letouny. Mimo samotného asi dvacetimetrového konce lodi byla ocelová paluba s protiskluzovou úpravou pokryta spletí kolejnic na nichž se pohybovaly vozíky s naloženými hydroplány. Na samotné zádi byla paluba snížená o jedno patro a zde se nacházely dva katapulty, jeřáb a šachta kterou se vytahovaly hydroplány z podpalubního hangáru.
Zvláštností těchto lodí bylo i ukrytí všech šestnácti člunů ve čtyřech samostatných hangárech na zádi. Dva z nich obsluhoval jeřáb a ve zbylých dvou byly čluny zavěšeny na speciální kolejnici z níž byly po vytažení přímo spouštěny. Bylo to však nutné, při běžném umístění na nástavbách by je tlaková vlna po výstřelech hlavních děl [12] spolehlivě poškodila. Navíc byla nástavba natolik kompaktní (délka byla necelé 44 metry), členitá a využitá do té míry že na čluny a jejich jeřáby nezbylo místo. Jakákoliv manipulace s čluny však byla velmi problematická a tak je na několika detailnějších snímcích vidět že (občas) byly ukládány provizorně na palubu do okolí zadní dělové věže.

Při rekonstrukci Yamato provedené mezi 16. lednem a 21. dubnem 1944 v Kure byly obě boční věže s 155 mm děly odstraněny a jejich místo zaujala rozsáhlá konstrukce na níž byla na každém boku situována tři další dvojhlavňová stanoviště se 127 mm AA komplety. U Musashi proběhla obdobná přestavba mezi 2. dubnem a 10. květnem 1944. Jak byla časem zesilována lehká protiletadlová výzbroj byla celá struktura nástavby postupně ověnčena trojhlavňovými komplety ráže 25 mm.

Ani tvar samotné nástavby nebyl příliš obvyklý a vycházel z předlohy použité na bitevní lodi Hiei po její druhé modernizaci. V její přední části se nacházelo asi 11 metrů vysoké čtyřpatrové a v horní části silně pancéřované bojové stanoviště. Nad ním bylo dalších sedm pater nástavby (celková výška této konstrukce byla 26 metrů) zakončených dálkoměrem s optickou základnou 15 metrů a na samotném vrcholku ve výšce přibližně 37 metrů nad hladinou moře bylo situováno stanoviště řízení palby těžkých děl. Stejná sestava byla i na vrcholku zhruba 10 metrů vysoké zadní nástavby, zdejší dálkoměr však měl optickou základnu „pouhých“ 10 metrů.

Vnitřní členění trupu však vykazovalo vážné nedostatky. Celý byl vyhotoven klasickou metodou jako nýtovaná/svařovaná konstrukce z 10 – 25 mm silné oceli kterou v Japonsku označovali jako DS [9]. Dvojité dno obsahující palivové nádrže bylo v podstatě minimem, obrovský objem trupu však umožňoval velkoryseji a hlavně bezpečněji pojatý interiér ale Japonci tuto šanci doslova promrhali. Vnitřek trupu nedělily obvyklé vodotěsné přepážky na základní oddíly, od úrovně pancéřové paluby dolů Japonci jej rozčlenili na 1147 vodotěsných sekcí z toho 1065 pod úrovní druhé paluby. Zdá se to sice hodně ale například u mnohem menšího Nagata lze těchto vodotěsných úseků napočítat 1089 !!
Po přestavbě v roce 1944 byla většina trupových okének z vnější strany zaslepena navařením ocelových desek.


Kotelny a strojovny:

Jak jsem už zmínil Japonci zavrhli kombinovaný pohon turbína / diesel. Podle původních návrhů měly vnější hřídele pohánět skupiny dieselů o celkovém výkonu přibližně 44,5 MW zatímco vnitřní by byly napojeny na parní turbíny s výkonem 2*28 MW. Japonské diesely ale ani zdaleka nedosahovaly potřebných parametrů a byly velmi poruchové proto se konstruktéři rozhodli použít klasickou sestavu čtyř kompletů parních turbín.

12 kotlů Kansei Honbu dodávalo páru o teplotě 325° C a pracovním tlaku téměř 2,5 Mpa. Každý z kotlů byl umístěn v samostatném vodotěsném úseku vždy čtyři vedle sebe, krajní kotelna měla sloužit zároveň jako vyrovnávací nádrž v případě poškození. Ve skutečnosti to bylo další velmi nešťastné řešení, při zásahu do oblasti kotelny byly zaplavené prostory podstatně větší než kdyby byl na jejím místě klasický mnohavrstevný protitorpédový systém. To mohlo při rozsáhlejších škodách vést k nebezpečnému náklonu lodi. Spaliny byly svedeny do jediného komína. Celková zásoba mazutu byla pouhých 6 300 tun.

Pára byla vedena ke čtyřem skupinám turbín Kampon o projektovaném výkonu 110,3 MW. Přes jednostupňové reduktory byl výkon dlouhými hřídelemi přenesen na čtyři třílisté šrouby o průměru 5 m. Použití těchto reduktorů také nebylo příliš dobrým nápadem o nějakém rozumném regulování rychlosti si mohli Japonci nechat jen zdát. V průběhu přejímacích zkoušek Yamato dosáhlo rychlosti 27,46 uzle (50,85 km/h) v běžných podmínkách ale rychlost málokdy překračovala 26 uzlů (48,15 km/h). Malá zásoba paliva navíc umožňovala dosah jen 7 200 mil / 16 uzlů (13350 km / 30 km/h) což bylo na rozlohu Pacifiku opravdu málo (pro srovnání Iowa měla hodnotu dosahu 15 000 mil / 15 uzlů)
Prostě parametry toho nejlepšího strojního vybavení jaké bylo v té době možno v Japonsku vyrobit byly v celosvětovém srovnání hluboce podprůměrné.

Ovšem co se týká plavebních a manévrovacích schopností tady bych zařadil Yamato na naprostý vrchol. Vypočtená hodnota metacentrické výšky 2,8 metru ve spojení s extrémní šířkou plavidla a dvěma rozměrnými bočními kýly zajišťovaly plavidlu vynikající plavební vlastnosti i na velmi rozbouřeném moři. Tvar přídě a vysokých boků zase bránily výraznějšímu zaplavování paluby a voda která se tam už dostala stékala do nejnižšího bodu v oblasti vlnolamu a odtud zpět do moře.
Dvě kormidelní ploutve umístěné atypicky za sebou v podélné ose společně s tvarem trupu zase umožňovaly lodi obratnost jakou běžně disponovaly lehké křižníky a torpédoborce. První kormidlo (pomocné o ploše 16,5 m²) navazovalo přímo na kýl a 15 metrů za osou jeho otáčení bylo kormidlo hlavní (46 m²). Každá z ploutví sice disponovala samostatným motorem ukrytým v opancéřované kormidelní strojovně ale v běžném provozu byly oba mechanismy spřaženy táhly a pracovaly synchronně. Až do maximální rychlosti umožňovaly plnou výchylku 35° na oba boky a i při této rychlosti byla loď schopna vykonat 180° zatáčku o průměru 640 metrů. A to je u plavidla o délce 263 metry a výtlaku přesahujícím 69 000 tun hodnota více než obdivuhodná.

Pancéřování a podhladinová ochrana:

Dá se říci že kontraadmirál Fukuda při navrhování pancéřování těchto lodí ideově vycházel z odmítnutého Hiragova projektu. Už ten totiž navrhoval maximální zkrácení pancéřové citadely při současném zesílení tloušťky materiálu. A pancéřování bitevních lodí třídy Yamato budí respekt i dnes.

Pancéřová citadela těchto lodí se vyznačovala velmi komplikovaným tvarem, při pohledu shora měla tvar hodně protaženého osmiúhelníku zatímco při pohledu zboku..... Nenapadá mně způsob jak to srozumitelně popsat a tak raději použiji obrázek k němuž přidám jen pár postřehů:

Celková hmotnost pancíře činila 21 607 tun [13], tedy více než byl výtlak většiny dreadnoughtů první generace.
Boční pancíř o síle 409 mm byl skloněný pod úhlem 20° a podle výpočtů měl odolat 460 mm AP granátů vypálenému ze vzdálenosti nad 20 km. Pancéřová paluba měla vydržet zásah stejnou municí vypálenou ze vzdálenosti do 30 km nebo tunové AP bombě svržené z výšky nad 3 400 m. V místě kde procházely touto pancéřovou palubou odvody spalin bylo instalováno „síto“ vytvořené vyvrtáním děr do 15'' pancéřové desky.
Zvláštností schématu pancéřování bylo uzavření spodní části citadely pod dělovými věžemi homogenním materiálem o síle 50 – 80 mm. Tento „dnový“ pancíř jehož tvarování bylo obdobné jako spodní části dnešních vozidel MRAP zajišťoval že ani při explozi těsně pod lodí nedojde k ohrožení muničních skladů.
Přední a zadní pancéřová přepážka měly velmi specifický vyklenutý tvar a byly složeny z desítek segmentů o tloušťce 300 – 350 mm. Stejně jako na zbytku plavidla nebyly tyto prvky svařeny ale spojeny pomocí úhelníků.
Síla stěn barbet byla 560 mm. Výjimkou byla zadní stěna u věže „A“, předek a zadek věže „B“ a předek věže „C“ u nichž byla tloušťka materiálu „pouhých“ 380 mm. Běžně barbety končily na úrovni pancéřové paluby, zde však pokračovaly vloženým válcem o síle stěny 50 mm až k dnovému pancíři.
Stěny barbet pomocné výzbroje jsou naopak velmi tenké. Skládalo se na ně 25 mm konstrukční oceli DS krytých 50 mm materiálu CNC. Ani samotné 155 mm věže nebyly nic moc, pouhých 25 mm oceli. Zvláštností byla tzv. tropická úprava kdy byly kryty tenkým plechem představeným cca 5 – 15 cm před samotné stěny a stropy věží. Na stropech přední a zadní 155 mm věže byly masivní trojnohé stožáry anténního systému.
Velmi silným materiálem byla naopak chráněna bojová věž nacházející se v úrovni čtvrtého patra přední části nástavby. Stěny tohoto prostoru tvořilo 500 mm cementované oceli Vickers a s pancéřovou palubou ji spojovala komunikační šachta tvořená trubkou se sílou stěny 300 mm. Podlaha tohoto stanoviště měla sílu „jen“ 75 mm.
Obě kormidelní strojovny krylo 200 – 360 mm oceli.
Často se udává že čelní pancíř dělových věží o tloušťce 650 mm je jediným pancířem jež nebyl nikdy prostřelen. Je to pravda jen částečně, faktem je v boji skutečně nemohly nikdy nastat podmínky k jeho prostřelení, sklon 45° dával vodorovně ničím nepřekonatelnou tloušťku cca 919 mm. Při zásahu z velké vzdálenosti byl zase pokles kinetické energie granátu natolik velký že mohlo dojít maximálně k poškození pancéřového plátu, ne však k jeho proražení. Ve skutečnosti ale došlo při poválečných zkouškách ve Spojených Státech ke dvěma průstřelům ukořistěné čelní desky věže (původně určené pro Shinano) standardním AP 16" Mark 8 Mod 6 (hmotnost 2 700 lb – cca 1 225 kg). Granáty prošly bez problémů a zmizely v řece Potomac, ani jeden nebyl nikdy nalezen. Prostřelený fragment tohoto pancíře je dodnes na námořní základně ve Washingtonu mezi exponáty muzea (National Museum of the United States Navy).

Podhladinová ochrana byla založena pouze na odolnosti pancéřové přepážky. Ta svou horní hranou kde měla sílu 200 mm přímo navazovala na hlavní pancéřový pás. Směrem ke dnu (pod úhlem 15°) se postupně ztenčovala až na konečných 50 mm [14] a podle propočtů měla vydržet explozi 400 kg TNT u lodního boku. Problematickým se ale jevilo její napojení na hlavní pancíř. Nešlo totiž o svar (kvalitně ručně provařit 20 cm hlubokou spáru je i dnes práce pro machra), obě desky byly sešroubovány a snýtovány pomocí úhelníků. To bylo ale shledáno jako dostatečné a tak nebylo nutné použít původně navrhovaný mnohavrstevný systém založený na kombinaci palivových nádrží a suchých prostor. Celá protitorpédová sekce měla v nejširším bodě hloubku pouhých 5,1 m. Nezbylo tak místo na vyrovnávací nádrže a tato vada se projevila jako fatální už při zmiňovaném zásahu z USS Skate. Torpédo s bojovou hlavicí „pouhých“ 230 kg TNT explodovalo kousek nad tímto konstrukčně špatně navrženým spojem dvou pancéřových desek, ten povolil a více než 3 000 tun vody proniklo do muničního skladu zadní věže a přilehlých prostor. A při potopení obou lodí byla situace obdobná, zásahy ještě menších leteckých torpéd postupně ničily případně uvolňovaly pancéřovou přepážku a voda tak zalévala rozsáhlé prostory.
Ten nešťastný spoj pancéřových desek
Vím, dá se namítnout že ani mnou několikrát zmiňovaný mnohavrstevný systém protitorpédové ochrany nebyl dokonalý, USS California šla přeci v Pearlu ke dnu po pouhých dvou torpédech. Podle zprávy o škodách však obě torpéda prorazila pouze obšívku a poškodila (neprorazila) první přepážku z pěti a zásahy způsobily menší průsaky do nitra trupu, pro havarijní týmy „velmi jednoduchá“ práce. Jenomže v okamžiku útoku byla loď připravena na velkou inspekci a celé podpalubí bylo pootvíráno [15], admirálové přece nebudou šplhat po žebřících a protahovat se nouzovými průchody. Navíc se kvůli čerstvým nátěrům vesele větralo, celý trup bych se v tom okamžiku ani náhodou neodvážit označit jako „vodotěsný“.
Poloautomatický systém vyvažování však zafungoval bez problémů a 6° přechyl na levobok byl vyrovnán velmi rychle. I následky dvou pumových zásahů byly eliminovány, osudnou se pro loď stala evakuace nařízená kvůli blížící se obrovské skvrně hořícího mazutu. Přesto se opuštěná, hořící a nikým nezachraňovaná bitevní loď potápěla tři dny.

Ale zpět k Yamatu
Jako problematický se mi jeví i použitý materiál. Japonský pancíř (jak homogenní tak i povrchově tvrzený) byl nejhorší ze všech tehdy vyráběných. Většinou se uvádí že zhruba o 10%, na stránkách navweaps. com však Natahn Okun při srovnání japonského povrchově tvrzeného pancíře VH (Vickers Hardened) s „obdobným“ americkým materiálem Class A dokonce dochází k ještě nepříznivějším číslům.
Dalším konstrukčním nedostatkem bylo právě to maximální zkrácení pancéřovaného prostoru následkem čehož byl až příliš velký kus přídě tzv měkký. Tato vada se naplno projevila při potopení Musashi v Sibuyanském moři 24. 10.1944. Torpédy těžce poškozenou příď Japonci vyvažovali zaplavováním sektorů na zádi tak dlouho až nakonec poslední strojovna nebyla schopna ani navést loď na mělčinu a ta se postupně zaplnila vodou a převrhla.
A konečně, přestože věže se 155 mm děly nebyly nijak kvalitně pancéřovány, jejich barbety (max 75 mm materiálu) procházely přes pancéřovou palubu. Při případném zásahu přední nebo zadní věže a explozi v ní mohlo dojít k zášlehu do muničních skladů a ty byly od pracháren a skladů 46 cm granátů odděleny jen tenkými přepážkami. Toto je také uváděno jako velmi pravděpodobná příčina finální exploze Yamata ve 14:23 [16], už první nálet Helldiverů totiž způsobil obrovský a nikým nehašený požár v oblasti zadního velitelského stanoviště a přilehlé věže pomocné výzbroje. Jeden z posledních náletů navíc vedl k úplnému zničení této věže.


Výzbroj:

To co dělá bitevní loď tím čím je je mimo mohutného pancíře i silná výzbroj. A i zde šli Japonci do extrému a vyzbrojili třídu Yamato těmi největšími děly jaká kdy byla na lodích použita.

Od konce WWI se v Japonsku pracovalo na nových lodních dělech která měla být výkonnější než cokoliv co se jim mohlo teoreticky postavit. Proto bylo doporučeno nevěnovat se dále rozvoji ráže 410 mm ale zaměřit se na větší. Předběžně tak byly rozpracovány studie děl 460 a 480 mm. Menší ráže mm se jevila jako perspektivní a byla posléze určena pro osazení na plánované bitevní lodě projektu 13-16, naopak větší děla byla po krátké době označena jako experimentální a pro další potenciální nárůst výzbroje se časem začalo uvažovat nad ráží 510 mm. Po přestávce zapříčiněné „Washingtonskou smlouvou o omezení námořního zbrojení“ se Japonci k 460 mm konstrukci vrátili někdy na jaře 1934.

Vyprojektovat kvalitní námořní kanón trvá často mnohem déle než navržení a stavba bitevní lodě jež má tato děla nést, na druhou stranu ani dlouhý vývoj nemusí nutně vést ke kvalitnímu dělu. I přesto že konstruktér C. Hada plynule navázal na starší práce a intenzivně na nich pracoval až do roku 1939 (samotné Yamato bylo spuštěno v srpnu 1940) nedá se říci že by dělo s označením 45 kaliberní 40cm kanón typu 94 bylo nějak výjimečnou konstrukcí. Jistě, co se týká penetračních schopností tak na krátkou a střední vzdálenost nemělo konkurenci, podle poválečných výpočtů se mu však na delší a dlouhé vzdálenosti téměř vyrovnaly americké kanóny 16''/45 Mark 6 a 16"/50 Mark 7 používající nový supertěžký AP Mk 8. Americká konstrukce však byla mnohem přesnější, v průběhu války v Pacifiku byla vedena dokonce radarem řízená palba na vzdálenost cca 30 km [17] zatímco dělostřelectvo Yamata zcela zklamalo v bitvě u ostrova Samar. O minimálním využívání těchto děl svědčí také fakt že i při přibližné životnosti hlavně 200 – 250 výstřelů nemusela být nikdy vyměněna (čili žádné nikdy tohoto nástřelu nedosáhlo). Parametry japonských děl jsou v následující tabulce.

O věžích se toho mnoho neví protože jich bylo dokončeno jen šest a ty byly ztraceny společně s loděmi, jediný cvičný a zjednodušený komplet ukořistili po válce Američané na střelnici Kamegakubi. Tato „věž“ však některé otázky neobjasňuje neboť neobsahovala část systémů podávání munice a některé nabíjecí mechanismy, manipulace s municí se zde odbývala částečně za využití lidské síly. Některé zdroje však uvádějí že celkově nebyly věže těchto lodí ergonomicky nějak dobře navrženy, vnitřní prostor měl být i na drobné Japonce příliš stísněný.
Každá hlaveň byla lafetována samostatně a ovládána hydraulicky. Otáčení věží zajišťovaly dva elektromotory.

Jediným celkem běžným granátem byl 1360 kg těžký tříštivotrhavý „typ 1“ určený pro boj s lehce pancéřovanými cíli. Jeho nálož tvořilo 61,7 kg TNA (2,4,6-Trinitroanisol ) a disponoval časovanou roznětkou. Teoreticky jej bylo možné použít i proti vzdušným cílům.
Velmi zvláštním granátem byl stejně těžký protiletadlový speciál „typ 3“ (san-shiki dan). V jeho těle bylo ukryto 996 kusů zápalné submunice a 504 kusů ocelových „střepin“ (obojí mělo Ø cca 2,5 a délku 9 cm). Podle nastavení zapalovače měla nálož v dané vzdálenosti šrapnel roztrhnout a vytvořit tak zhruba 250 m dlouhý kužel ohně a střepin. Podle pilotů podílejících se na potopený Yamata je tento obrovský „ohňostroj“ spolehlivě naváděl k cíli, příliš efektivní však prý nebyl. Tyto šrapnely se uvádějí vždy ve spojení s třídou Yamato, vyráběly se však téměř ve všech námořních velikostech od ráže 127 mm (mimo 155 mm).
AP granáty ráže 460 mm byly dvou typů. Původní „typ 91“ byl v roce 1941 nahrazen „typem 1“ a je možné že jej lodě ve skutečnosti nikdy nenesly. Oba měly nálož 33,85 kg TNA a roznětka byla nastavena na zpoždění 0,4 s. Tato munice byla výsledkem japonských testů prováděných na trupu nedokončené Tosy a vyřazené Aki v roce 1924. Tehdy došlo k několika zásahům podhladinové části trupu Tosy a japonské odborníky velmi zaujaly způsobené škody. Japonské AP granáty od ráže 155 mm výše používané v období WWII byly výsledkem následného výzkumu. Jejich aerodynamická špička se po dopadu do vody odlomila, pod ní byla speciální tupá hydrodynamická špice která měla ve spojení se zúženou spodní částí granátu zajistit že tento se bude pod vodou pohybovat po mnohem plošší trajektorii a zasáhne nepřítele pod úrovní pancéřového pásu. Podle výpočtů mělo k dojít k jistému zásahu při dopadu do vody až 90 m před cílem [18]. Zpoždění 0,4 s však při normálním zásahu často způsobilo že granát prošel cílem a explodoval až daleko za ním.
Normální výmetnou nálož o hmotnosti 330 kg tvořilo 6 pytlů s korditem, původně vlněných později hedvábných.
Zleva - protipancéřový Typ 91, tříštivotrhavý Typ 1 a 2 x san-shiki dan Typ 3
Pro každou věž se nakládalo 300 granátů (skladba podle typu operace), 180 jich bylo ve spodních otočných patrech věže a zbývajících 120 v přilehlých muničních skladech (všechny stabilizované ve svislé poloze). Čili 900 nábojů na loď což je ovšem v rozporu se svědectvími o poslední plavbě Yamata. Tehdy mělo být údajně naloženo až 1170 granátů.
Na samém dně barbety a v přilehlých prostorách se nacházel dvoupatrový sklad výmetných náloží.

Co se týká menších ráží tady Japonci razili stejnou filozofii jako Němci, tedy klasická střední ráže a zvlášť těžké protiletadlové komplety. Jejich pomocná výzbroj měla ráži 155 mm a každá z lodí zprvu nesla čtyři třídělové věže. Na rozdíl od 460 mm děl se jednalo o velmi kvalitní děla vyvinutá původně jako dvojúčelová pro lehké křižníky tříd Mogami a Tone. V průběhu přestavby třídy Mogami v letech 1939 - 1940 byly sejmuty, nahrazeny ráží 203 mm (Tone a Chikuma dostaly tato větší děla již v průběhu stavby) a uskladněny v Sasebu.
Po menší modernizaci bylo osm uskladněných kompletů osazeno na třídu Yamato [19] přičemž byla potlačena jejich dvojúčelovost. Primárním úkolem těchto děl byla nyní podpora hlavní ráže, díky svému max dostřelu 27,5 km měly ničit nástavby a zaměřovače protivníkova plavidla. Pro každé dělo se nakládalo 150 kusů dělené munice (podle potřeby kombinace AP a HE granátů).

Jak jsem uvedl výše první věž se nacházela na přídi v prostoru mezi druhou dělovou věží a nástavbou na barbetě o výšce 6,35 m, další na zádi těsně za nástavbou (výška barbety 5,15 m). Zbývající dvě věže byly na palubě na pravo a levoboku na úrovni komína.
V průběhu přestavby na jaře 1944 byly boční věže odstraněny ve prospěch výrazného posílení protiletadlové výzbroje.

Těžkou protiletadlovou výzbroj tvořily dvojhlavňové komplety 127 mm/40 typ 89. Podle všeho kvalitní a spolehlivá konstrukce jejímž jediným nedostatkem byla nižší úsťová rychlost a z toho vyplývající slabší výškový dosah. Zprvu nesla každá z lodí šest kompletů rozmístěných na speciálních balkonech zavěšených po obou stranách nástavby v oblasti komína. Jednotlivá dvojčata byla umístěna v elektricky ovládaných věžích model A-1-3.
Po přestavbě v roce 1944 bylo spodní patro nástavby výrazně rozšířeno (zakryla i původní barbety bočních 155 mm věží) a do tohoto prostoru přišlo u Yamata dalších šest dvojhlavňových stosedmadvacítek. Tyto nové montáže už nebyly ve věži, šlo o standardní otevřené provedení umístěné na pozice původních věží které byly přesunuty na nové místo na rozšířené nástavbě. Pro každý dvojhlavňový komplet se nakládalo 600 nábojů (podle potřeby i osvětlovací)

Lehkou protiletadlovou výzbroj tvořily jedno a trojhlavňové automaty ráže 25 mm vyvinuté na základě francouzských Hotchkissů. Podle Japonců byly velmi kvalitní a výkonné, velmi rychle však konstrukčně zastaraly a už v první fázi války šlo o spíše podprůměrné zbraně. Velmi je degradoval zásobník na pouhých 15 nábojů, Výkonově byly někde na úrovni amerických „Chicagských varhan“, ty byly ale na rozdíl od japonských automatů v prvním období války vyřazeny jako příliš slabé a nahrazeny ráží 40 mm.
Každá z dvojice lodí nesla zprvu osm trojhlavňových kompletů v uzavřených, částečně elektricky ovládaných věžích (čtyři na přední a čtyři na zadní části nástavby). V průběhu války byla výzbroj průběžně posilována [20], k největší změně došlo při již několikrát zmiňované přestavbě v roce 1944. Zatímco u Yamata byly odebrané boční 155 mm věže nahrazeny 12*127 tak u Musashi přišlo do stejného prostoru 18*25 (6*III). Bez jakýchkoliv štítů nebo ohrazení, některé zdroje se zmiňují o tom že pro ochranu obsluh byla kolem těchto konkrétních šesti automatů vybudována provizorní bariera z pytlů s pískem.
Další desítky protiletadlových kompletů (jak zakrytých tak i otevřených) byly koncem války rozmístěny kolem nástavby, dělových věží a na záďové palubě. V době svého zániku 24. 10. 1944 nesla Musashi celkem 130*25 (35*III a 25*I) zatímco Yamato v průběhu Ten-iči-gó sakusen 6. - 7. 4. 1945 až 152*25 (50*III a 2*I).

Po celou dobu války nesly obě lodě ještě 4 kulomety ráže 13,2 mm v konfiguraci 2*II na přední části nástavby. Také zde šlo o kopii výrobků francouzské zbrojovky Hotchkiss, dá se říci že konstrukčně byly zmenšeným provedením automatů ráže 25 mm.

Protiletadlová výzbroj sice vypadala impozantně, hlavně v poslední fázi války kdy byl kolem nástavby Yamata doslova věnec trojhlavňových kompletů s jejím výkonem to už bylo slabší. Ne nadarmo Američané přešli na ráži 40mm a na samém konci války byla do výzbroje připravena ráže 76mm. Moderní americké bitevní lodě většinou operovaly v sestavě svazů letadlových lodí jako velké protiletadlové platformy, jejich početné 40 mm quady totiž dokázaly efektivně pokrýt prostor do vzdálenosti 8 – 10 km. Oproti tomu japonské zbraně měly dosah podstatně menší, maximem pro ně byla mířená palba do zhruba 6 km (jejich maximální dosah se pohyboval kolem 7,5 km).

Řízení palby a radary:

Pravděpodobně největším nedostatkem japonských bitevních lodí všeobecně byl špatně navržený a neefektivní systém řízení palby. Na rozdíl od neustále zdokonalovaných amerických radarů se Japonci museli spoléhat pouze na optiku. A přestože bych se jejich dálkoměry a celkově optiku nezdráhal označit jako nejlepší na světě, totéž se už nedalo říci o zaměřovačích, dělostřeleckých počítačích a gyroskopických stabilizátorech, zcela například chyběly systémy dálkového řízení věží a děl.

Na vrcholku přední nástavby byl hlavní, pouze částečně stabilizovaný stereoskopický dálkoměr o optické základně 15 metrů, na zadní nástavbě pak dálkoměr záložní 10 metrový. Nad nimi byly věžičky se systémy typ 98 Hoiban které doplňovaly informace z dálkoměrů údaji ze zaměřovačů o poloze, kurzu a pravděpodobné rychlosti protivníka. Tato data byla následně odesílána do hlavní dělostřelecké centrály v trupu a vkládána do střeleckého „počítače“. Zpracované údaje byly předávány do lokálně řízených dělových věží. V případě vyřazení tohoto systému přecházely věže na vlastní 15 metrové dálkoměry.
Podle Japonců dokonalý systém který měl zajistit přesnou palbu až na hranici maximálního dostřelu byl však velmi poruchový a udržení cíle v optice nestabilizovaných zaměřovačů bylo velmi problematické.

Poprvé se tyto problémy projevily při cvičných střelbách 20. 3. 1942, zklamaný Yamamoto všem přítomným osobně vynadal a padaly tresty „za neschopnost“.
Větší „ostudou“ však bylo vystoupení Yamata v Bitvě u ostrova Samar. Tehdy silná bitevní skupina narazila na malý svaz eskortních letadlových lodí a torpédoborců. Boj byl veden na minimální vzdálenost a přesto byly jeho výsledky slušně řečeno velmi rozpačité. Piloti kteří bránili americký svaz neměli zkušenosti a ani výzbroj na boj s bitevními loděmi, přesto svěřenou TF 77.4.3 ubránili za cenu ztráty tří torpédoborců a pozdějšího potopení jedné CVE. Právě časté dešťové přeháňky a zvlněné moře po velkou část boje ochromoval nestabilizované zaměřovače Yamata. Pokud by byly tehdy na scéně americké bitevní lodě měli by Japonci asi vážné problémy.

Palbu 155 mm děl řídily dva zaměřovače spojené s dálkoměry se 4,5 metrovou optikou umístěné na přední nástavbě. A stejný problém jako výše, opět data kvalitních dálkoměrů znehodnocovaly mizerné zaměřovače které navíc nebyly ani schopny zastoupit případně nefunkční zaměřovače hlavních děl.
Všechny čtyři věže pomocné výzbroje disponovaly vlastními záložními dálkoměry o optické základně 8 metrů.

Protiletadlovou obranu bitevních lodí třídy Yamato degradovala neexistence radarů a centrálního řízení palby. Pouhé dva 4,5 metrové dálkoměry řídily palbu všech 127 mm děl a 14 malých zaměřovačů mělo na starosti všechna stanoviště 25 mm děl. Vzhledem k pozdějšímu vysokému počtu těchto lehkých automatů to bylo zcela nepostačující, každá obsluha si tak řídila ten svůj zcela nezávisle a o nějaké rozsáhlejší koordinaci protiletadlové palby si mohli Japonci jen nechat zdát.

Celý systém řízení palby podporovalo osm, od roku 1944 šest a na konci války čtyři dálkově ovládané světlomety o průměru zrcadla 1,5 metru. Doplňovaly je čtyři o průměru 0,6 m a dva čtyřiceticentimetrové signální světlomety.

Radary se na palubě lodí třídy Yamato objevily až v září 1943. Šlo o dva přístroje vzdušného a hladinového průzkumu „Typ 21“ jejichž matracovité antény byly nainstalovány na konstrukci nad rameny 15 m dálkoměru. Jejich výkon činil 25 kW a pracovaly na vlně 25 m. Maximální dosah zhruba 100 km, praktický do 70 km při úhlové chybě 5°.
Na jaře 1944 byly doplněny dvěma radary vzdušného a dvěma hladinového průzkumu (Typ 13 a Typ 22). První z nich pracoval s výkonem 10 kW na vlně 2 metry s praktickým dosahem do 50 km. Ani on nebyl příliš přesný chyba v dálce mohla dosáhnout až 2 km a úhlová chyba byla až 10°. Typ 22 měl výkon 2 kW, délku vlny 10 cm a na vzdálenost zhruba 35 km byl schopen s až 700 metrovou chybou odhalit cíl o velikosti bitevní lodě (torpédoborec na cca 17 km). Celkově se dá říci že kvalita japonských radarů byla na stejné úrovni jako americké přístroje z počátku války.
Na samém konci války byly zbývající japonské lodě vybaveny rušičkami radarů. Tyto systémy se však při střetnutí s moderními americkými radary (i leteckými) ukázaly jako zcela neúčinné.

Palubní letectvo:

celá záď byla vyhrazena pro manipulaci s letouny. Lodě disponovaly dvěma 19,5 metru dlouhými katapulty které obsluhoval šestitunový jeřáb. Před ním byla na snížené zádi šachta do níž ústil podpalubní hangár. Celkem mohla nést loď sedm hydroplánů typů F1M2 a E13A1, z toho pět v hangáru.
Tento počet může být z dnešního pohledu trochu zbytečný, Japonci ale v době projektování těchto lodí nebyli schopni přijmout fakt že v nastupující éře letadlových lodí je samostatná bitevní skupina anachronismem a že sama letadlová loď je schopna zajistit letecký průzkum lépe a pružněji. Na druhou stranu stranu je pravdou že hydroplány parkovaly na palubách všech bitevních lodí WWII.

Posádka:

Podle tabulek čítala posádka v prosinci 1941 celkem 2 200 mužů, z toho 150 důstojníků. Ve skutečnosti bylo na palubě o zhruba 100 osob více. Ubikace byly rozesety doslova po celé lodi, převážná většina mužů (včetně důstojníků) však byla ubytována přídi a na zádi pod hangárem. Postupem času jak rostl počet protiletadlových kanónů rostl i počet jejich obsluh. Konečný stav se pohyboval někde na úrovni 2 700 – 2 800 osob. Při potopení Yamata mělo být na jeho palubě oficiálně 2767 mužů, některé prameny ale zmiňují možnost že na lodi mohl být blíže neurčitelný dobrovolníků ze základny v Tokujamě kteří chtěli položit život za císaře. Podle některých historiků mohlo být na palubě až 3 300 osob.
Ubytovací podmínky byly „mnohem“ lepší než na jiných japonských lodích na jednoho člověka připadaly v kajutách průměrně necelé 3,2 m² obytné plochy ( u křižníků to bylo cca 1,5 m² a o ubikacích na japonských torpédoborcích by se dalo hovořit spíše o přecpaných kotcích). Svislá vzdálenost mezi jednotlivými palubami byla podle japonských standardů 1,9 – 2,3 m. Vzhledem k faktu že pod stropem byla běžná nosná konstrukce a byly zde taženy veškeré kabely a ventilační potrubí bylo na výšku často v kajutách pouze 1,6 – 1,7 m. Tedy nevím kolik měří nebo za války měřil průměrný japonský námořník ale mám dojem že i oni se museli pohybovat v předklonu (často velmi hlubokém). A o něčem takovém jako byly nápojové automaty, kantýny, v tropech zmrzlina a jiné „vymoženosti“ běžné na evropských nebo amerických válečných plavidlech si mohli japonští námořníci nechat jen zdát.

---

A můj pohled na tyto lodě:

Podle mně neměly tyto lodě v nastupující éře letadlových lodí vůbec vzniknout a pokud už tak určitě ne v této podobě. Vizionáři typu Yamamota však byli v té době v menšině a dělový klub zcela nesmyslně žádal nová bitevní monstra. Při pohledu zpět měli Japonci raději z použitého materiálu a za ušetřené peníze postavit 3 letadlové lodě jejichž skutečná hodnota by byla v následujícím konfliktu mnohem vyšší. To se mi to kecá, co?
Na první pohled to byly velké a nápadně krásné lodě s vynikajícími plavebními vlastnostmi, spíše průměrnou rychlostí, mohutnou výzbrojí a do extrému dovedeným pancířem. Při bližším pohledu však začínají vystupovat na povrch jejich nedostatky o nichž jsou zmínky v článku.

Silný pancíř který však nechával až nepříjemně mnoho částí lodi (hlavně dlouhou příď) „měkkých“. Konstrukční chyby vyplývající z návrhu pancéřování a použitých technologií, a absolutně nejhorší materiál jež se na této generaci bitevních lodí vyskytoval. Absence mnohavrstevné protitorpédové ochrany a spolehnutí se na odolnost jediné silné přepážky také nebyla zrovna šťastným řešením. Z poválečných výpočtů vyplývá že pokud by lodě disponovaly tímto systémem založeným na mnoha tenkých přepážkách oddělujících suché prostory a nádrže jejich odolnost by byla mnohem vyšší. I tak ale při potopení vydržely více než by zvládla jakákoliv konkurenční BB.

Výzbroj jaká neměla obdoby, přesto se jim nové americké kanóny svými parametry blížily přesto že se jednalo o konstrukce o 2'' menší. Ovšem systémy řízení palby je kapitola sama o sobě. Špičková optika nedokázala kompenzovat nedostatky zaměřovačů a dělostřeleckých počítačů a když k tomu připočtu neexistenci dělostřeleckých radarů tak vlastně Japonci mohli být rádi že nikdy nenarazili na moderní americké BB.
Protiletadlové dělostřelectvo také budí rozpaky. Poměrně kvalitní stosedmadvacítky doplňovaly desítky 25 mm kompletů které byly v době WWII už hodně podprůměrné. Japonci je však neměli čím nahradit, svoji vlastní verzi 40 mm Boforsů nikdy nedotáhli do konce. Palba obrovského množství 25 mm kanónů sice dokázala zahltit prostor kolem lodi ocelí ale přijde mi to jako házet plné hrsti štěrku na někoho po kom je potřeba mrsknou cihlu. Navíc byl jejich dosah tragicky krátký, a díky neexistenci centrálního řízení AA palby lodě nebyly schopné koordinované protiletadlové obrany okolní formace.

Ubytovací podmínky jsem zmiňoval, tomto směru byly lodě zcela nevhodné pro delší pobyt na moři. A skutečně většinu svého života strávily zakotvené na základnách a podnikaly jen krátké, několikadenní výpady. Ještě že byli japonští námořníci naučení klanět se kdekoliv a komukoliv, i tak ale pro ně muselo být opuštění ubikace velkou úlevou.


Prostě ať na to koukám z které strany chci tak se již v době jejich dokončení jednalo o konstrukčně velmi zastaralé lodě. Ještě že byla třetí jednotka Shinano v průběhu stavby konvertována na letadlovou loď což ale vzhledem ke stupni dokončení původního trupu také nebylo žádné terno. Čtvrtá loď nebyla dokončena a k realizaci dalších plavidel se vůbec nepřistoupilo.

Scrat



Poznámky:
[1] Jedním z nich bylo i vystoupení ze Společnosti národů v březnu 1933. Oficiálně se tak stalo na protest proti rezoluci mířící proti uznání státu Mandžukuo.
[2] Podle článku 5 Washingtonské smlouvy mohli Japonci v roce 1933 nahradit bitevní loď Kongo, o rok později „školní“ Hiei následující rok potom Harunu, Kirishimu a Fuso a konečně roku 1936 bitevní loď Yamashiro. Ve skutečnosti se vyřazení neplánovalo a všechny jmenované lodě prošly v letech 1933 – 37 rozsáhlými modernizacemi.
[3] Reálně se na akcích vražedných komand podílelo necelých 1 500 vzbouřenců. Většina vysokých důstojníků kteří akci neveřejně podporovali se od ní po jejím potlačení distancovali.
[6] Stejný problém řešili i Britové s třídou Nelson, poměrně známé jsou strukturální škody HMS Rodney po střetu s Bismarckem. Později to vedlo k důraznému doporučení nestřílet ze všech tří věží současně.
[7] Bylo mu dáváno za vinu převrácení torpédovky Tomozuru v březnu 1934. Vyšetřování totiž prokázalo že lodě této třídy trpí vrozenou nestabilitou a bylo nutno všechny jednotky výrazně přebudovat. Fujimoto zemřel v lednu 1935 na infarkt.
[8] 20. července 1935 byly v tajfunu poškozeny letadlové lodě Hosho a Ryujo, doslova stovky kilometrů svarů bylo nutno podložit a přenýtovat. Ze stejného důvodu šly do opravy i nové těžké křižníky Mogami a Myoko a všechny torpédoborce třídy Fubuki. I přes výrazné omezení svařování při stavbě třídy Yamato se odhaduje celková délka svarů na každé z obou lodí na více než 463 km!!
[9] DuCol Steel. Šlo o materiál vyvinutý v roce 1920 skotskými ocelárnami David Colville & Sons a jednalo se o křemíko-manganovou nízcelegovanou konstrukční ocel. V meziválečném období prodali Britové licenční práva různým státům a tak se s tímto materiálem můžeme setkat na mnoha válečných lodích z této doby (mimo Německo a USA). Po jistou dobu z této oceli vyráběli Rusové i tanky.
[10] Tento plán mimo dvou navrhovaných bitevních lodí předpokládal stavbu letadlových lodí Shōkaku a Zuikaku, 14 torpédoborců a 13 ponorek.
[11] Zatímco v Kure byla loď budována v suchém doku a tento byl při „spuštění“ jednoduše zaplaven tak v Nagasaki stavěli Musashi klasicky na šikmém skluzu.
[12] Ještě 15 metrů od ústí děl měl tlak dosahovat 99,5 PSI což by mělo být zhruba 0,68 Mpa (doufám že jsem se nesekl).
[13] Podle publikace Janusze Skulského „The Battleship Yamato“ - nakladatelství Conway Maritime Press 1988/1995. Některé jiné zdroje se liší až o 200 tun.
[14] V oblasti dělových věží měla tato přepážka sílu od 100 do 270 mm. Nesahala ke dnu ale navazovala na v článku zmiňovaný dnový pancíř.
[15] Některé poklopy nešly z různých příčin vůbec uzavřít nebo utěsnit kvůli nefunkčním nebo chybějícím šroubům. Vlajková loď Battle Force sice byla vydrhnutá a naleštěná, ale zcela nepřipravená na úder. Podle hlášení potápěčů podílejících se na vyzvedávání této lodě muselo být utěsněno více okének a vnitřních průchodů než na jakékoliv jiné bitevní lodi potopené v Pearlu.
[16] Druhá teorie podle níž měly explodovat HE nebo AA granáty ráže 46 cm se podle poválečných testů provedených v USA jeví jako méně pravděpodobná.
[17] Japonský torpédoborec napadený v blízkosti Truku sice nebyl zasažen a podařilo se mu uniknout ale už druhá americká salva loď kličkující vysokou rychlostí velmi těsně zarámovala. Americký systém řízení palby byl natolik efektivní že jen mírně modernizovaný přetrval na lodích až do jejich konečného vyřazení v závěru minulého století. O jeho kvalitách svědčí i experimentální střelby Iowy z 21. - 25. 5. 1988 v oblasti New Yorku. Téměř čtyřicet let stará sestava střeleckých radarů Mk 13 a zaměřovačů Mk 38 doplněná moderními počítači umožnila dva přímé zásahy cíle hned první salvou. To vše ale na vzdálenost 42 800 m.
[18] Jediným potvrzeným zásahem tohoto typu byl zásah lehkého křižníku USS Boise CL-47 s Bitvě u mysu Esperance 11.-12. 10 1942. Granát těžkého křižníku Kinugasa podle svědků dopadl asi 15 m před americkou lodí a prorazil její trup v hloubce 2,8 metru.
[19] Další dvě věže byly osazeny na lehký křižník Oyodo a se zbytkem se počítalo pro pobřežní baterie.
[20] Prakticky pokaždé když stály lodě delší dobu v přístavu se tato lehká výzbroj měnila.