PALBA.CZ

Roku 1926 se u praporu útočné vozby v Milovicích objevila obrněná drezína Tatra T18. Toto vozidlo vzniklo ne podle požadavků MNO, ale z potřeb polského Ministerstva vojenských věcí (MSW).
Polsko muselo po skončení 1. světové války rovněž obhajovat své územní nároky; klíčové pro něj byly konflikty na východě země. V letech 1918-1919 bojovalo Polsko s Ukrajinou a v letech 1919-1920 se Sovětským Ruskem. V bojích bylo postupně nasazeno minimálně 50 obrněných vlaků. Během bojů na východní hranici se projevila potřeba doplnit obrněné vlaky lehkými vozidly pro průzkum tratě i bojové situace, jako prostředek udržování spojení vhodný i pro obranu týlu. Polský Inspektorát železničních vojsk (IWK) se pokoušel tato vozidla získat různými způsoby. První možností byl nákup v zahraničí; na počátku roku 1920 koupil IWK ve Francii 10 běžných nepancéřovaných drezín, ale při zkouškách s částečným opancéřováním byl na závadu malý výkon motoru (4 hp). Další možností bylo použití nákladních automobilů přizpůsobených k jízdě po kolejích, které měly unést váhu pancíře a zbraní (pokus z poloviny roku 1920; do konce bojů se však tuto myšlenku nepodařilo realizovat). Jiná možnost byla vlastní konstrukce na podvozku domácí drezíny nebo konstrukce nové obrněné drezíny; obojí se ukázalo jako nerealizovatelné (roku 1925 byla podepsána smlouva s firmou Akciová společnost „Wagon“ na stavbu devíti vozidel s motory Renault. Firma však nebyla schopna dostát smluvním závazkům, proto byla smlouva anulována). V této době přišli pracovníci varšavského zastoupení Tatry Kopřivnice, firmy Tatra Auto Warszawa, seznámení s potížemi se získáním obrněných drezín pro polskou armádu, s nabídkou konstrukce drezíny T18, která pravděpodobně na jejich popud vznikala v Kopřivnici od počátku roku 1925.

Drezína byla postavena na základě motorového plošinového vozíku Tatra T14. Ten při svém vzniku přinesl firmě Tatra soudní spor s firmou Wohanka & spol. z Příbrami, protože se příliš vzhledově i konstrukčně podobal vozíku příbramské firmy, ale příbramská firma v důsledku hospodářské krize zanikla, takže zmizely překážky užití vozíku T14. V rámu vozíku byly uloženy pohonná skupina, dvě nápravy, zvedací zařízení a plošina. Drezína byla poháněna motorem, v základě shodným s motorem Tatra 11-čtyřdobým vzduchem chlazeným plochým dvouválcem o výkonu 12 hp. Motor měl však upravené sací potrubí a převodovku, proto byl rovněž označen T14. Výkon motoru se přes suchou pětilamelovou spojku, dvoustupňovou převodovku s vnitřní reverzací a článkový (patrně válečkový) řetěz přenášel na zadní nápravu podvozku. Na rámu byla plošina z 4 cm dubových fošen, uprostřed ní byl poklop pro přístup k motoru; na něm byla sedačka pro velitele drezíny. Ve spodní části rámu drezíny bylo umístěno zdvihací a otáčecí zařízení, zvané „hever“, ovládané ruční klikou, procházející zadním čelem drezíny. Zařízení umožňovalo zvednout drezínu a otočit ji o 180° a v případě nutnosti ji odstranit z kolejí-pod zdviženou drezínu se podložily dvě pomocné kolejnice, které si drezína vezla s sebou, napříč k traťovým kolejnicím, drezína se na ně spustila a pak sjela stranou.

Drezínu ovládali dva řidiči-jeden pro směr vpřed a druhý pro směr vzad. Oba měli k dispozici třípedálové ovládání. Levým pedálem se mechanicky ovládala spojka, prostřední pedál ovládal rovněž mechanicky špalíkovou brzdu; sloužil pro dobrzďování-hlavní ovládání brzdy byla ruční klika. Pravý pedál ovládal škrticí klapku karburátoru. Nástavba drezíny byla sestavena z 6 mm pancíře. Vstupovalo se do ní dvířky na obou bocích. Na stropě nástavby byla otočná věž z 8 mm pancíře. Věž byla vyložena ochrannými deskami naplněnými vatovinou, kolem spodního lemu věže byl rovněž vatovinou naplněný ochranný válec. Ve věži byly dvě střílny pro kulomety a čtyři pozorovací průzory. Nad střílnami byly pravděpodobně poklopy pro užití zbraně pro protiletadlovou střelbu. Byla vyzbrojena dvěma těžkými kulomety. Původně to byly kulomety Schwarzlose vz. 24, pro Polsko byla drezína přezbrojena jedním kulometem Hotchkiss Mle 14 a jedním kulometem Maxim 08.

Osádka drezíny sestávala z tří až pěti mužů-velitele, dvou řidičů a případně dvou pozorovatelů; pro ně by však nebyl vedle řidičů dostatek místa a neměli pozorovací průzory. Protože ve věži byly dva kulomety, je pravděpodobnější možnost dvou střelců; pátý člen posádky mohl podávat pásy s náboji. Prakticky je doložena čtyřčlenná posádka; pátý byl vlakvůdce-drážní zaměstnanec dobře obeznámený s úsekem trati, po které se drezína pohybovala.

Původně byla natřena šedou barvou, později standardní kamufláží obrněných vlaků (nepravidelná pole černá, šedá, hnědá, zelená a okrová). Drezína, dislokovaná v Milovicích, nesla označení D 2 001.

Návrh drezíny byl předložen polskému zákazníkovi; ten 5. 9. 1925 učinil objednávku na 6 ks drezín, které byly vyrobeny pravděpodobně v zimě 1925/1926. Po vyrobení je čekala řada zkoušek. První byly nástřelné zkoušky-ostřelování jednotlivými projektily ráže 7,92 mm z kulometu z předem určené vzdálenosti. Přestože byl pancíř síly 6 a 8 mm spočítán tak, aby odolal běžným pěchotním zbraním, většina projektilů pancéřovými plechy z Vítkovic prošla. Při zjišťování, proč se tak stalo, vyšlo najevo hrubé porušení chemického složení materiálu při výrobě plechů. Pancíř nebylo možno zesílit, limitem byla nosnost podvozku 4000 kg. Protože Vítkovice údajně nebyly schopny vyřídit reklamaci včas, obrátila se Tatra na Škodu Plzeň. Jí dodané pancéřové plechy plně vyhověly. Na konci jara 1926 začala nová série zkoušek-spolehlivost a ovladatelnost drezíny a nové nástřelné zkoušky. Po úspěšném skončení všech zkoušek převzala 18. 8. 1926 drezíny firma Tatra Auto Warszawa, která je předala zástupcům polského Ministerstva vojenských věcí. Ve stejné době rozhodovalo MNO ČSR o koncepci kolejové obrněné vozby. Shánělo informace doma i v cizině a dostala se mu informace i o drezíně T18. Pro zkoušky si ji MNO objednalo koncem roku 1926 a převzalo 23. 8. 1927.

Polský zákazník v září 1926 předběžně objednal další sérii drezín. Mezitím polská armáda zkoušela 6 dodaných drezín; nespokojenost s příliš slabým motorem způsobila, že od objednávky další série odstoupila. Protože snaha o nákup drezín v zahraničí vždy končila na příliš slabých motorech, objednala polská armáda devět podvozků drezín T18 s tím, že nástavba bude postavena na míru místním požadavkům.
V polovině třicátých let se přiostřovala politická situace v Evropě tak, že se i Československo začalo věnovat modernizaci obrněné vozby. Předtím, ačkoli SSSR i Německo zesilovaly svou kolejovou obrněnou vozbu, ČSR pod vlivem Francie viděla neužitečnost obrněných vlaků a uvažovala i o jejich zrušení. Firma Tatra reagovala na situaci překonstruováním drezíny T18. Osadila ji silnějším čtyřválcovým motorem Tatra T14/52, což vedlo k prodloužení drezíny z 3650mm na 3800mm. Pokusem o obhájení konstrukce malé opancéřované drezíny byla bezvěžová drezína. Byla vyzbrojena dvěma kulomety, jeden mířil dopředu a druhý dozadu. Ani jeden z projektů se však nedostal do výroby.

Milovická drezína T18 sloužila především k výcviku osádek. Již koncem 20. let se velení rozhodlo vytvořit průzkumné drezíny improvizací z běžných drezín; T18 neodpovídala výkonem motoru a výzbrojí představám o moderním průzkumném kolejovém vozidle. Dalším důvodem bylo málo peněz na nákup speciálních vozidel. Od počátku 30. let počítalo MNO se stavbou improvizovaných obrněných vlaků v případě mobilizace.
Jedinou aktivitou T18 byla závěrečná cvičení; konala se každý rok v létě v přibližně stejném období na několika místech po celém Československu. Při veškerých manévrech musela být bojová vozidla doprovázena trati znalým strojvůdcem a vlakvůdcem, nesměla rušit normální železniční provoz a nikdy nesměla být drezína na jedné trati s obrněným vlakem. Rovněž roku 1930 se konalo závěrečné cvičení. Obrněný vlak a drezína Tatra vyjely na trať Rakovník-Mladotice a manévrovaly mezi stanicemi Petrovice-Závidov a Čistá. Obrněný vlak měl doprovod drážních zaměstnanců, drezína ne; doprovázející drážní zaměstnanec nepřišel-údajně náhle onemocněl. Veliteli drezíny bylo nařízeno, aby sledoval obrněný vlak do vzdálenosti 100-800 m. Bylo rovněž dodržováno nařízení, že obrněný vlak a drezína musí jezdit za sebou, ne proti sobě. Obrněný vlak odjel směrem k Čisté, aby zadržel protivníka, postupujícího směrem k Petrovicím-Závidovu. Po několikerém bezvadném provedení manévru spatřil po odjezdu obrněného vlaku směrem k Čisté velitel drezíny četař aspirant Janovský postupovat protivníka k trati; ve snaze krýt ústup obrněného vlaku vyjel k Čisté a na nepřehledné trati (hluboký zalesněný zářez) se drezína přes snahu své posádky i posádky obrněného vlaku srazila s obrněným vlakem. Podle zprávy z 18. 12. 1930 „u drezíny byl poškozen a od konstrukce odtržen pancéřový kryt, který spadl na koleje“; velitel drezíny byl zraněn vážněji (měl proraženou temenní kost, musel být operován v Rakovníku), ostatní členové posádky byli zraněni lehce. (Neuctivá poznámka: na fotografiích v uvedené publikaci mají členové osádek přilby. Naskýtá se myšlenka, že velitel, náturou Čech, přilbu proti předpisu v okamžiku srážky neměl). Drezína byla odvezena na plošinovém vagóně do Kopřivnice, kde byla opravena.

V září roku 1938 vyjela znovu, tentokrát s obrněným vlakem č. 4 na Slovensko. 22. 11. 1938 se v Lučenci srazila s drážní lokomotivou a byla vážně poškozena. Do Milovic se vrátila na plošinovém voze a již odtud nevyjela. 15. 3. 1939 byla předána Wehrmachtu. Byla opravena buď příslušníky pluku útočné vozby nebo techniky wehrmachtu. Počátkem roku 1940 byla aktivována a přidělena k vlaku Panzerzug 7. Ten opustila buď v zimě 1940/1941 nebo při jeho rekonstrukci na jaře 1941 v Lipsku. Na podzim 1941 byla přidělena k vlaku Panzerzug 1. Během roku 1942 skončila aktivní působení-nebyla schopna přerozchodování na tratě v SSSR.

Po osvobození se nejpravděpodobněji milovická T18 dostala opět do rukou československé armády. Ukončila kariéru v Milovicích a skončila na dětském hřišti.

Technické údaje:
Hmotnost..........................4,268 tuny
Délka................................3,675 metru
Šířka.................................1,750 metru
Výška................................2,100 metru
Světlá výška......................0,150 metru
Zásoba pohonných hmot..80 litrů
Maximální rychlost............50 km/h
Dojezd..............................700 km

Literatura:
Lášek, Vaněk: Obrněná drezína Tatra T18.
http://www.utocna-vozba.estranky.cz