PALBA.CZ

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 126.


Vylodění na ostrově Leyte, skica mapy je majetkem Wikipedie.

https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Leyte

K příběhu o přistání MacArthura a filipínského prezidenta Osmeňa a jejich doprovodů, je pak v historických souvislostech přivázán ještě i příběh, který se vypráví o tom, jak na tu skutečnost reagoval tamější japonský velitel 14. armády, generál Jamašita zodpovědný za obranu, když se o jejich vylodění na Filipínách dozvěděl.



General Jamašita, foto je majetkem Wikipedie, bylo pořízeno na Filipínách, kde se generál zodpovídal ze svých zločinů
Když se Jamašita dozvěděl, o MacArthurově rozhlasovém projevu z invazních pláží a následně uviděl i fotografie, které zachycovaly vstup generála MacArthura a spol., na předmostí – tehdy je uveřejnila celá řada světových listů – byl prý velice dlouho přesvědčen, že šlo o americký trik. Prý prostě nejprve vůbec nechtěl věřit, že by se tak významný velitel vystavil nebezpečí na linii fronty, a stále všem ve svém okolí tvrdil, že jak rozhlasový záznam, tak i fotografie, byly pořízeny v zcela bezpečném zázemí kdesi na Nové Guineji. Když se pak skutečně prokázalo, že MacArthur tam byl, a i několik hodin po vylodění navštívil pláže, tak generál Jamašita prohlásil, že kdyby to byl věděl, okamžitě by užil veškeré japonské letectvo na Filipínách k sebevražednému náletu a usmrcení MacArthura, aby tak pomstil smrt admirála Jamamota, jak bylo nalezeno v japonské historiografii.



Generál Douglas MacArthur, foto je majetkem Wikipedie.
.Když se jednotky amerického X. armádního sboru úspěšně vylodily na severních plážích Červená a Bílá, okamžitě zahájily postup do vnitrozemí. Již v odpoledních hodinách dne D pak 1. mechanizovaná divize podporovaná Shermany obsadila Cataisanský poloostrov východně od města Taclobanu, na kterém se nacházelo významné a pro Američany potřebné letiště. Ve stejné době americká 24. pěší divize již postupovala podél tamější silnice Tacloban-Palo směrem na západ k výšině, která byla označena jako „pahorek 522“, a která dominovala nejen celému pobřežnímu silničnímu systému, ale také i celé invazní pláži. Protože si významu tohoto systému byli Japonci moc dobře vědomi, velmi pečlivě jej předtím opevnili.
Celé úbočí bylo pokryto zákopy, všechny jeskyně pak byly využity jako palebná postavení těžkých zbraní a všude byla i rozeseta maskovaná obranná postavení, ze kterých mohli obránci klást dlouhý a houževnatý odpor. Nicméně existovala nechtěná chyba obránců, která umožnila americké 24. divizi, že se jí podařilo obsadit „pahorek 522“, a to překvapivě a velice rychle a také s minimálními ztrátami. Totiž za velice těžkého předinvazního bombardování a ostřelování, Japonci svá obranná postavení na svazích obrácených k moři, po dobu palby dočasně opustili…! Když pak skončila celá těžká palebná příprava, Japonci se sice snažili svá obranná postavení znovu zaujmout. Jenomže postup amerických vojáků 24. divize byl tak rychlý, že vrcholku obrany celého pahorku prostě dosáhli dřív, než vracející se nepřátelé. Poté je z výhodných pozic přivítali přímo vražednou palbou. Americká 24. pěší divize tímto úspěšným manévrem dosáhla stanoveného cíle pro den D.
Ve stejné době kdy jednotky prvních sledů pronikaly do vnitrozemí plážemi Leyte, na samotných plážích pokračovala v horečnatém tempu velice důležitá vykládka zásob a válečného materiálu potřebného pro další boje. Do podvečera 17 hodin a 25 minut dne D byla tak vyložena i první skupina nákladních plavidel, a tak již na Červené pláži bylo vyloženo a uskladněno 6 750 tun zásob, na Bílé pláži pak 4 500 tun.
Ve stejné době, kdy k severním plážím přirážely obojživelné traktory a také výsadkové čluny i s vojáky X. armádního sboru, na jižních plážích, v prostoru vesnice Dulag, se vyloďovaly jednotky XXIV. Sboru generálmajora J. R. Hodge. Podobně jako na severu i zde tomuto vylodění předcházelo letecké bombardování a ostřelování pláží a i prostor za nimi. Nejsilnější ostřelování pak přicházelo od těžkých bitevních lodí Tennessee, California a Pennsylvania, a k nim se pak přidala děla z těžkých křižníků Louisville, Portland a Minneapolis, lehkých křižníků Honolulu, Denver a Columbia a více než tuctu torpédoborců.


Těžká bitevní loď USS Tennessee (BB43) 1943 foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.
Bylo 9 hodin 45 minut, když pozorovací letoun vystřelil světlice, kterými oznamoval, že prvá vlna výsadkových plavidel se dala do pohybu směrem k plážím. Na takto přicházející signál přenesla děla svou palbu dále do vnitrozemí. Vylodění pak proběhlo velice snadno, ozvala se jen jedna baterie japonských děl ráže 75 mm a také nepříliš účinná palba minometů. Proběhlo i pár ran děl menších ráží. Bylo poledne, když oddíly 7. pěší divize obsadily Dulag a postupovaly dál k důležitým japonským letištím. Z prostoru pláží Oranžová a Modrá v den D, postoupila 96. pěší divize prakticky až 3 kilometry do vnitrozemí. Výraznějšímu postupu oběma americkým pěším divizím z XXIV. sboru nebránila ani tak japonská obrana jako velmi těžký, rozbahněný, a velice promáčený terén. Přes všechny tyto v hlášeních popsané těžkosti však XXIV. sbor obsadil v den D dostatečně velké a prostorné předmostí. Zároveň bylo i vyloženo tolik vojska, techniky a válečného materiálu, že už prakticky před setměním, bylo možno považovat tu prvou fázi operace za úspěšně dokončenou. Navíc ještě, asi hodinu předtím, než se na severních a jižních plážích východoleytského pobřeží začaly v den D vyloďovat hlavní síly výsadkových vojsk, 21. plukovní bojová skupina 24. divize ovládla oba břehy Panaonské úžiny oddělující ostrovy Leyte a Panaon. Byla to úžina, kterou hodlali Spojenci využít jako základny pro motorové torpédové čluny. Úžina byla obsazena dle zápisů tak rychle, že se výsadek vůbec nesetkal s nějakou japonskou odpovědí, či sebemenším odporem. Historické zápisy ze dne D o Leytském vylodění hovoří vesměs pochvalně, a o japonské obraně jako zanedbatelné. Také ztráty byly hlášeny jako zanedbatelné, jen tak od několika japonských minometů a děl, které byly umístěny v palebných postaveních a přežily předinvazní ostřelování a bombardování. Tak trochu větší pohroma je spojována s mořem. V zápisech je věnována také větší pasáž lehkému křižníku Honolulu, což byla tehdy vlajková loď kontraadmirála W. L. Ainswortha a není ani zapomenuta přezdívka lehkého křižníku, která zněla od jeho posádky – „Modrá husa“. Všeobecně byl lehký křižník Honolulu považován za jednu ze šťastných lodí Tichomořského loďstva. O dalším nás pak bude informovat příběh lehkého křižníku Honolulu, který v americké historiografii nalezl a sestavil, český historik Miloš Hubáček – kniha – Boj o Filipíny, str. 147., 148., cituji:

„Přežil japonský nálet na Pearl Harbor, za bojů o Novou Georgii v červenci roku 1943 jej v bitvě v Kolombangary zasáhla dvě japonská torpéda, ale jedno pouze poškodilo příď a druhé vůbec neexplodovalo, podílel se i na operacích v Marianách a na Palauských ostrovech. Křižník, který válčil již čtvrtý rok a prošel mnoha bojovými akcemi, měl být už dávno odeslán k celkové opravě, ta se však stále odkládala. Nicméně, dosud neztratil ani jednoho muže posádky. V poledne dne D, když Honolulu splnil svůj úkol při ostřelování nepřátelských postavení, stáhl se asi pět mil od pobřeží a čekal, kdy bude znovu jeho děl třeba podle požadavku vyloděných vojsk. Po nějaké době velitel kapitán H. R. Thurber nařídil zaujmout výhodnější postavení, což znamenalo obrátit příď doprava. Manévr měl být proveden regulací otáček lodních šroubů, levý stroj proto dostal příkaz jednou třetinou síly vpřed, pravý jednou třetinou zpětný chod. V tom okamžiku přišlo přes mezilodní komunikační systém varování před leteckým nebezpečím a o sekundu později hlídka hlásila:´Torpédový letoun z levoboku!´
Kapitán Thurber, kterého právě začínal v jeho pohotovostní kabině stříhat lodní holič, vyběhl na můstek jako střela a uviděl, jak se z chuchvalce mlhy vynořil japonský bombardér a rychle se blížil. Hned nato letoun uvolnil torpédo. Dopadlo na hladinu, voda vystříkla a bílá zpěněná čára označovala jeho dráhu. Thurber ve zlomku vteřiny odhadl, že jedině okamžitý přechod na plný zpětný chod může křižník obrátit paralelně s dráhou torpéda. Vydal příslušný rozkaz.
Tři mučivé minuty uplynuly od okamžiku zpozorování torpéda do okamžiku, kdy dosáhlo lodi. Bohužel nestačily k dokončení manévru. V 16 hodin 2 minuty torpédo zasáhlo levobok těsně před můstkovými nástavbami. Exploze rozervala otvor o průměru 9x7,5 m, zdemolovala navigační místnost, část ubytovacích prostor posádky, jeden z muničních výtahů a zabila 60 mužů. Když se po několika minutách křižník zastavil, jeho naklonění na levou stranu už dosáhlo 13 stupňů. Úhybný manévr nařízený kapitánem Thurberem sice nevyvedl loď z dráhy torpéda, ale zabránil tomu, aby zasáhlo strojovnu nebo skladiště munice, což by zřejmě mělo katastrofální následky. Tak zůstala strojovna nepoškozena a životně důležitá zařízení fungovala. Okamžitě se pustily do práce záchranné čety a v podpalubí začalo přečerpávání paliva k vyrovnání náklonu. Kapitán Thurber později prohlásil, že křižník přežil jen díky tomu, že v první, rozhodující půlhodině, každý učinil to, co bylo třeba. Už v 16.15 se dal vlastní silou do pohybu a směřoval do mělkých vod poblíž invazní pláží. Kapitán chtěl, aby v případě, že přívaly vody podpalubí zaplaví, loď dosedla na dno v pobřežních vodách, kde bude i poté naděje na její záchranu. Po deseti minutách připlul na pomoc torpédoborec Richard P. Leary. Převzal zraněné a díky dodávce elektřiny, kterou poskytl, mohla být na Honolulu uvedena v chod další čerpadla. Pomoc nabídly i dvě vlečné lodi."

Jak říkají zápisy, tak tímto spojeným úsilím všech pak bylo až překvapivě rychle, tedy již v 17,00 odpoledne, vyrovnáno neklonění, čerpadla pracující na plný výkon pak držela přítok vody zcela pod kontrolou a bylo. Všude se pracovalo na plný výkon a s největším vypětím sil. Každý věděl, že je tam ještě řada příslušníků posádky, kterou je třeba vyprostit. Jednalo se o radistu třetí třídy Leona Garsiana a další. Voda zaplavila palubu nad ním, když odpočíval v kajutě, hluboko v podpalubí Postupně klepáním dal o sobě vědět. Později se s ním snažili zachránci udržovat spojení a přivádět mu vzduch ventilačním potrubím. Nakonec mu museli acetylénovým hořákem vyříznout otvor v deset centimetrů silné ocelové desce lodního pancíře, což si vyžádalo 6 hodin práce. Celkem tak zůstal Garsian, asi 16 hodin, uzavřen sám v podpalubí, než byl zcela osvobozen.
A díky obětavosti a statečnosti mnoha lidí vlastní posádky, ale i s pomocí ostatních plavidel přežila tzv. „Modrá husa“ to ohromné drama v Leytském zálivu a nakonec se dočkala odkládané generální opravy.