PALBA.CZ

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 99.

Quebecká konference, vznik operace STALEMATE II., obsazení Palauských ostrovů.
Již v době 1. Quebecké konference (pod kódovým označením QUADRANT) bylo zvažováno obsazení Palauských ostrovů, které se později proměnilo v největší výsadkovou operaci dané doby v Tichomoří. Plánovači ze štábu admirála Nimitze na Palauské ostrovy zaměřili pozornost v květnu 1944 a vypracovali tehdy podrobný plán výsadkové operace určující pozemní, letecké a námořní síly, které se na této operaci budou podílet. Jednalo se o organizaci vylodění, její operační schémata a také návrhy na materiální zabezpečení.



Tichomoří a přilehlé oblasti v roce 1942, viz i Palauské ostrovy, mapa je na mnoha webech a zde byla zmenšena.
Bylo 13. září 1944, když admirál Halsey předložil svůj návrh na zrušení hned několika zvažovaných operací na vylodění, včetně vylodění na Palauských ostrovech, a vzápětí též doporučoval vylodění přímo na filipínském ostrově Leyte.
A v tomto momentě to byl admirál Nimitz, který měl jedinou výhradu: „Palauské ostrovy není možno ponechat v rukou Japonců“.



Palauské ostrovy (Peleliu a Angaur), foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.
Ve svých původních návrzích chtěl velitel oblasti Tichého oceánu admirál Nimitz v prvé řadě napadnout ostrov Babelthaup. Když však poté přišly zprávy, že Japonci tamní posádku na Babelthaupu velice sině posilují, a plánovači odhadovali, že k dobytí tohoto prostoru by potřebovalo nejméně dvě divize – když v obdobě nakonec menší a k obraně vhodný Saipan zaměstnal celkem 3 divize svým tuhým bojem celkem na 25 dní – admirál Nimitz svolil, aby jako zamyšlené kotviště lodí Tichého oceánu byl Babelthuap nahrazen „atolem Ulithi, který leží severovýchodně od Palauských ostrovů. Nimitz pak na obsazení Peleliu však trval, neboť nehodlal připustit, aby Japonci mohli využívat tamního výtečného letiště v době, kdy se Spojenci začnou vyloďovat na Filipínách.“ Píše český historik Miloš Hubáček, kniha: Boj o Filipíny, Panorama Praha 1990., str. 48.


Admirál Chester Nimitz, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.
Po tomto vyjasnění priorit pak následovala příprava, která byla vždy nezbytná před vyloděním – získání základních informací o charakteru invazních pláží a tamějšího terénu. Je nutno přiznat, že v případě Peleliu se jednalo o velice obtížný úkol. Totiž Palauské ostrovy velmi dlouho patřily japonskému císařství, které si tam udělalo dlouhodobě námořní vojenskou základnu a tak tam ani obchodníci neměli žádný přístup. Přístup tam neměli ani turisté a tak bylo odtud velmi málo zdrojů informací.
Spojenci museli začít svůj průzkum přes letecké fotografie a pak následoval průzkum, který prováděly ponorky. Z leteckých snímků pak byly vytvořeny mapy, což však vůbec nedostačovalo.
A tak až v červnu 1944 fotografovala části pobřeží Palauských ostrovů americká ponorka Seawolf a o měsíc později pak připlula ponorka Burrfish s úmyslem, že vysadí na plážích skupinu 11ti žabích mužů, kteří měli provést důkladnější průzkum pobřeží. Jenomže vznikl problém v podobě měsíčního světla a také se problémem stal i japonský radar a neustálé japonské letecké a námořní hlídky, které Američanům bránily splnit jejich průzkumné úkoly.
Přesto však celkem 14 dní zůstávala ponorka Burrfish ponořena v blízkosti ostrova a za tuto dobu se jim podařilo pořídit přes periskop přece jenom pár fotografií pobřežních linií, což samozřejmě pro průzkum nedostačovalo.
Teprve až 13. srpna 1944, za tmavé noci, mohl jeden průzkumný oddíl připlout v gumových člunech až ke břehu. Tomuto průzkumu se pak podařilo získat sice důležité poznatky, ale nejvýznamnější informace, jako byly hloubky pobřežních vod, charakter korálových bariér a dna, se průzkumu Američanů nepodařilo opět sehnat. Nakonec tyto informace získala až jiná skupina žabích mužů, ale stalo se tak až těsně před vyloděním a to až pod ochrannou clonou výstřelů lodních děl, před útokem námořní pěchoty. Útok na Palauské ostrovy nebyla samostatná operace, ale pod názvem již zde řečeném – Operace STALEMATE II. – měla dvě fáze.
První fáze zahrnovala obsazení jižní části Palauských ostrovů (ostrovy Peleliu a Angaur) a poté i neutralizaci ostrovů Babelthaup a Koror v severní části souostroví.
Druhá fáze zahrnovala obsazení atolu Ulithi a ostrova Yap, které leží mezi Palauskými ostrovy a atolem Ulithi.
Jako den D pro útok na Paleliu, bylo stanoveno 15. září 1944, zahájení druhé fáze bylo určeno předběžně na den 5. října 1944.
Vrchním velitelem operace STALEMATE II byl tehdy pověřen admirál William F. Helsey, velitel 3. loďstva, které mělo zároveň zajistit bezpečnou přepravu a podporu všech výsadkových sil.




Admiral William F. Halsey, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.
Český historik Miloš Hubáček, kniha: Boj o Filipíny, Panorama Praha 1990., str. 49., k tomuto vylodění dodává, cituji:
„A protože ve stejné době, kdy bude zahájen útok na Palauské ostrovy, měla jihozápadoticho-mořská vojska generála MacArthura napadnout ostrov Morotai v Molukách, Helseyho 3. loďstvu bylo nařízeno poskytnout námořní podporu i jim. V souhrnu šlo o obrovský úkol a 3. loďstvo jej bylo schopno splnit jen díky tomu, že představovalo bojové uskupení dosud na světových mořích nevídané, které navíc díky do detailů propracovanému systému zásobování mohlo operovat po celé týdny, aniž se muselo vracet na základny. Loďstvo mělo k dispozici 34 tankery zajišťující PHM, další cisternové lodi přepravovaly letecký benzín a oleje, nákladní plavidla vezla náhradní díly k letadlům a munici, mrazicí boxy mrazírenských lodí byly naplněny stovkami tun potravin, zvlášť vyčleněné eskortní letadlové lodi přivážely letouny náhradou za zničené a tak bylo možno ještě dlouho pokračovat. Jen dokonalá organizace umožňovala 3. loďstvu nejen přepravovat výsadková vojska, chránit je na cestě k cílům a zajišťovat dělostřeleckou a leteckou podporu, ale plnit i řadu dalších povinností souvisejících s vyloďovacími akcemi, včetně zásobování invazních vojsk, poté co vstoupila na předmostí.“

Ve výčtu by také neměly chybět nemocniční lodě (ale i pohřební a další), o kterých bude ještě i v pozdějších útocích, na Iwodžimu a Okinawu, kde pak byly ještě více ohromující lodní konvoje o stovkách lodí vezoucí vše potřebné pro vylodění a jeho momentální potřeby na kratší dobu. Další stovky lodí pak stále dovážely vše nezbytně nutné na doplnění z meziskladů na trase. Logistika Američanů byla na tuto dobu naprosto nevídaná a perfektní a pak, později, vždy také – troufám si napsat nejlepší na světě.
Admirál Helsey pak pro operaci STALEMATE II vytvořil v rámci 3. loďstva dvě velmi silná námořní uskupení: pod svým přímým velením si tehdy ponechal všechny krycí svazy a speciální skupiny (tyto vyjmenované síly byly tehdy označeny společným názvem 30. operační svaz) a viceadmirála Theodora S. Wilkinsona pověřil velením Vyloďovacího svazu (31. operační svaz). Pro konkrétní podporu invazních akcí byl Vyloďovací svaz rozdělen na Východní útočný svaz, kterému velel Wilkinson osobně, a jeho úkolem bylo zabezpečit vylodění na Yapu a Ulithi a Západní útočný svaz kontraadmirála George H. Forta, který zajišťoval vylodění na Pelieu a Angauru.
O něco později byl navíc útočný svaz kontraadmirála Forta ještě dál rozdělen na Útočnou skupinu Peleliu, která zůstala dál pod Fortovým taktickým velením, Útočnou skupnu Angaur kontraadmirála Willama H. P. Blandyho a zvláštní skupinu fregatního kapitána Wayna R. Louda, jejímž úkolem bylo odminovat Kossolský průliv. Což byla velice důležitá vodní cesta oddělující Babelthaup od nejsevernějších ostrovů Palauského souostroví. Na str. 50, pak píše český historik Miloš Hubáček, kniha: Boj o Filipíny, Panorama Praha 1990., své poznatky, které načerpal z historiografie USA, viz i Použité podklady, cituji:

„Operace STALEMATE II byla do té doby největší vyloďovací operací, k jaké na tichomořském válčišti došlo. V jejím průběhu spojenecké velení nasadilo 800 plavidel, 1 600 letounů a kolem 250 000 mužů námořnictva, pozemních vojsk a námořní pěchoty. Operační svazy zahrnovaly 14 bitevních lodí, 16 těžkých a 20 doprovodných letadlových lodí, 22 křižníků, 136 torpédoborců, 31 eskortních torpédoborců a velké množství různých typů invazních plavidel.
Velení pozemních operací bylo svěřeno generálmajoru námořní pěchoty Julianu C. Smithovi, veliteli výsadkových vojsk 3. loďstva. Jemu byli podřízeni velitelé Západních a Východních výsadkových sil. Západním výsadkovým silám velel velitel III. výsadkového sboru generálmajor námořní pěchoty Roy S. Geiger, který měl pro útok na Peleiu k dispozici 1. divizi námořní pěchoty generálmajora Williama H. Rupertuse a k útoku na Angaur 81. pěší divizi generálmajora Paula J. Muellera. Východním výsadkovým silám určeným k obsazení Yapu a Ulithi, velel generálmajor R Hodge a tvořil je XXIV. armádní sbor sestávající ze dvou pěších divizí. Předpokládalo se, že po obsazení Angauru budou Hodgeovi poskytnuty ještě uvolněné jednotky 81. pěší divize. Vrchním velitel generálmajor Julian C. Smith měl jako zálohu k dispozici 77. pěší divizi, která zůstane na palubách invazních plavidel a bude nasazena až podle vývoje situace. V případě potřeby mohl povolat i nově vytvořenou 5. divizi námořní pěchoty, která náležela k zálohám jihozápadotichomořské oblasti.“