PALBA.CZ

Automatické pušky na bázi Lee–Enfield

V druhé polovině 19. století dochází k přezbrojení evropských armád různými typy zadovek, počínaje jehlovkami (Drayse) přes různé typy odklápěcích závěrů (Krnka. Remington) až se projevil jako nejlepší závěr zadovek tzv. odsuvný závěr (Mauser 1871, Gras). Po zavedení těchto spolehlivých závěrů se hledalo nejlepší řešení pro vytvoření dokonalejší rychlopalné zbraně, opakovací pušky. Je vyzkoušeno mnoho typů zásobníků, jako nejlepší se ukazují středové nábojové schránky. Do roku 1889 se náboje laborovaly lisovaným černým prachem. Později se využíval slabě dýmavý prach, který byl roku 1892 nahrazen bezdýmným. Koncem 19. století byly zaváděny první jednodílné náboje pro opakovací pušky.
Již na počátku 20. století se ukázalo, že klasické opakovací pušky neposkytují dostatečnou kadenci palby a bylo nutno, hledat řešení, které poskytne jednotlivcům lepší možnosti střelby. Právě rusko-japonská válka, probíhající na Dálném Východě (1904-1905), jasně ukázala, jak důležité jsou technologické novinky a obrané boje ukázaly, že i prostí pěšáci, rozmístěni v obranných postaveních, dokáží bojovat mnohem efektivněji, pokud jsou vybaveni zbraněmi s vyšší rychlostí střelby. Kulomety byly velmi drahé a pro nepřítele znamenaly statický cíl, na který bylo možno směřovat palbu dělostřelectva. První světová válka potvrdila technickou nadřazenost nových zbraní nad lidským potenciálem, což způsobilo obrovské lidské ztráty v bitvách. Armády nebyly schopny překonat zastaralé taktické dogmata, bojiště ovládly opakovací pušky a kulomety. V roce 1914 dovedli, skvěle vycvičení Britští pěšáci, k téměř dokonalosti schopnost rychlé střelby. Té bylo docíleno jak kvalitním výcvikem, tak i kvalitou opakovací pušky Lee-Enfield.

Opakovací puška Lee-Enfield

Označení britských pušek je poměrně dost nepřehledné. Většina pušek je označena Lee-Enfield, za nímž následuje označení varianty či typu. Opakovací pušku Lee Enfield navrhl James Paris Lee (1831-1904), kdy se jednalo o redesign starší zbraně Lee–Metford, která byla zavedená britskou armádou roku 1888. Nová puška byla vyráběna ve zbrojovce Royal Small Arms Factory (založena 1812) v Enfieldu, po níž získala nová zbraň jméno. Opakovací puška Lee-Enfield MLE byla vyráběna v letech 1895-1904. Nahradila ji pokročilejší konstrukce, známá jako Lee Enfield SMLE. Tyto pušky byly postupně vylepšovány a modernizovány. Nejznámější je typ Lee–Enfield Mk III, který byl představen 26. ledna 1907. Britská armáda používala standardní náboje .303 ráže 7,71x56,5 R. Délka zbraně činila 1130 mm a hmotnost byla lehce pod 4 kg. Přes počáteční nedůvěru ze strany Královského střeleckého spolku a části výrobců zbraní, si rychle získala oblibu a slávu. Velkou výhodou této zbraně byla snadný chod závěru. I díky tomu dokázal dobře vycvičený střelec vypálit dvacet až třicet mířených ran za minutu. Občas se tak stávalo, že se Němci domnívali, že proti nim stojí jednotky silně vyzbrojené kulomety. Rekordmanem v řízené střelbě byl stanoven roku 1914, když střelecký instruktor Snoxall dokázal na vzdálenost 270 m trefit terč o rozměrech 30x30cm celkem 38 střelami během jedné minuty! Jednalo se o nutnost, ke které dospěla britská armáda po zkušenostech z válek s Búry a zřejmě i se Zuly. Profesionální britští vojáci byli cvičeni opravdu intenzivně, ale tato výhoda poměrně rychle pominula, když jejich ztráty nahradili nejprve dobrovolníci a následně odvedenci. Jejich výcvik již byl standardní a výkony nebyly ničím mimořádným. V průběhu války tak začaly i v Británii vznikat velice pozoruhodné návrhy konverzí klasických opakovacích pušek na pušky poloautomatické, nebo plně automatické.

Automatická puška BSA Howell

Angličan N. Howell navrhl v roce 1916, a do roku 1918 zkonstruoval prototyp automatické pušky na bázi Lee-Enfield No.1 Mk.III. Výroba proběhla ve společnosti BSA & Co. Tato zbraň používala munici ráže .303, váha činila 5,3 kg a zásobník pojmul 10-20 nábojů. Plynový kanál byl veden souběžně s hlavní, přesněji po její pravé straně. Zásobník byl velice podobný tomu na kulometu Bren a hodí se zmínit, že původní zásobník u opakovací pušky Lee-Enfield, byl ještě pevnou součástí těla zbraně. Jednalo se tedy o samonabíjecí automatickou pušku. Tehdejší konverze opakovacích pušek na automatické pušky měly nemálo úskalí. Konstrukce nebyly dostatečně vyzrálé k zavedení do výzbroje, pokulhávala spolehlivost zejména v polních podmínkách a byl zde i problém logistický. Spotřeba munice během prvních měsíců První světové války několikanásobně převýšila kalkulovanou spotřebu (ve Francii 2,2x, v Británii to bylo obdobné, Rusko na tom bylo nejhůře). Představa masového zavedení pušky schopné chrlit jednu ránu za druhou, by byla nereálnou. Průměrný pěšák mohl nést nanejvýš 200 nábojů - což činí přibližně 6,5 kg. I při tomto množství, při rychlosti palby jako u běžných opakovaček, mohl být střelec do půl hodiny bez munice. Navíc v průběhu bojů se začalo nedostávat již klasických opakovacích pušek. Ty by bylo nutno stáhnout od bojových útvarů do továren, kde by probíhala konverze. Logické tak bylo využít starší typy pušek, ty ale často využívaly starší typy munice nebo byly konstrukčně překonané. V poválečném období ale nebyla vůle investovat do podobných přestaveb a jednotlivé státy se snažily nadbytečných zbraní spíše zbavovat.
Howellova automatická puška se sice nezapojila do první světové války, ale do širšího povědomí se dostala ve válce následující. V roce 1940 ji Howell nabídl Ordnance Board a byla oficiálně převzata britskou armádou. Malé množství těchto zbraní se ale dostalo pouze k jednotkám domobrany - Home Guard. Paradoxní je, že bylo doporučeno, aby sloužily jako provizorní protiletadlová puška, byť by byly mnohem užitečnější jako zbraň palebné podpory, tedy lehký kulomet. Tato zbraň byla výrobně poměrně nenáročnou a tedy i levnou, ale zároveň velice nepraktickou na obsluhu.


Reiderova konverze pušky Lee–Enfield

Obdobná konstrukce vznikla v Jižní Africe, kdy v roce 1940 navrhl jistý Reider automatickou pušku na bázi opakovací pušky Lee–Enfield SMLE. Výhodou této konverze byla velice snadná přestavba, kterou bylo možno zvládnout i jen s obyčejným nářadím. Nevýhodou byla absence možnosti regulovat rychlost střelby, té se dalo dosáhnout pouze rychlým uvolněním spouště. V případě zachování původního zásobníku, pojmula zbraň 10 nábojů. V případě osazení zásobníkem z lehkého kulometu Bren, pojmula zbraň až 30 nábojů. Puška Lee–Enfield osazená Riederovým kitem byla testována na jednoduché opěrce z lehkého kulometu, pro lepší stabilitu. Zbraň se ukázala být spolehlivou a neměla velké nároky na údržbu. Jedinou výtkou byla nutnost výměny původních mířidel, jelikož je rozhodily vibrace vzniklé během automatické střelby. Výroba údajně probíhala od roku 1941, ale není znám počet vyrobených zbraní, nebo jejich další osud.


Charltonův lehký kulomet

V roce 1941 navrhl Philip Charlton z Nového Zélandu konverzi pušky Lee–Enfield. Tato automatická puška měla zastoupit úlohu lehkých kulometů Bren a Lewis. Původní konstrukce automatické pušky, přestavovala zastaralou pušku Lee–Metford nasazované ještě z První búrské války (1880–1881) a novější Lee–Enfield. Tato zbraň byla poloautomatickou s možností plně automatické střelby a fungovala na principu odběru plynu. Podle řezu mechanismu pušky Charlton se zdá, že píst s dlouhým chodem uložený (z pohledu střelce) vpravo pod úrovní hlavně, přenášel svůj pohyb na ocelovou kulisu se šikmým výřezem, do nějž zapadal palec nahrazující původní kliku otáčivého odsuvného závěru. Oproti starším konverzím opakovacích pušek, se jednalo o poměrně vyspělou konstrukci, ale také složitější, dražší a výrobně náročnější. Kadence činila 600 výstřelů za minutu a úsťová rychlost činila 744 m/s. Maximální dostřel byl 1830 m ale efektivní pouze 910 m. Bez munice zbraň vážila 7,3 kg. Opět využívala buď původního zásobníku, nebo zásobníku z kulometu Bren. První verze Charltonovy pušky byla navrhnuta a vyráběna v Charlton Motor Workshops v Hastings na Novém Zélandu od roku 1942 do roku 1945. Druhá verze byla licenčně vyráběna ve stejném období, v Australské firmě Electrolux. Tato varianta měla základ v opakovací pušce Lee–Enfield SMLE Mk III. Byť mechanismus byl identický, ale oproti Novo Zélandské postrádala pistolovou rukojeť a dvojnožku. Důvod byl ten, že Australská zbraň měla být lehčí. Jen na Novém Zélandu bylo vyrobeno celkem 1500 Charltonových automatických pušek ale prakticky všechny byly zničeny, při náhodném požáru skladu Palmerston North, krátce po druhé světové válce. Jedna z těchto zbraní se zachovala v Imperial War Museum v Londýně, druhý exemplář je k vidění v Waiouru Army Museum, další v Auckland War Memorial Museum na Novém Zélandu a Army Museum (Bandiana) v Austrálii.



Houtova automatická puška

Velice vyspělou automatickou pušku, navrhl v roce 1916 Kanaďan Joseph Alphonse Huot z Richmondu. Zde se ale jednalo o poněkud jiný základ, než byly pušky Lee-Enfield. Základem Houtovy konstrukce byly totiž opakovací pušky Ross Mark III s přímotažným závěrem, jež se vyráběly ve firmě Ross Rifle Co. a měly být sešrotovány. Houtova konstrukce sdílela s původní opakovací puškou celkem 33 součástek. Zbraň opět využívala k chodu píst, vedený souběžně s hlavní. Hout u své zbraně okopíroval systém chlazení hlavně z kulometu Lewis, díky čemuž zbraň zvládala i vytrvalejší střelbu. Celkem 25 nábojů bylo připraveno v patentovaném bubnovém zásobníku. V září roku 1916 představil svůj návrh plukovníku Matychemu. Prototyp zbraně byl vyroben v Dominion Rifle Factory (dříve Ross), pod dohledem majora Roberta Millse. Zkoušky probíhaly od 12.listopadu 1916 do 22.října 1917, kdy byla přijata britskou armádou. Zkušební výroba probíhala v letech 1917-18 a celkem bylo vyrobeno pět prototypů těchto automatických pušek. Začátkem ledna 1918 se komise i s Houtem vydala do Británie, k dalším testům, které probíhaly v polovině března 1918 v Enfieldu. Zde byla Houtova automatické puška, nebo lépe lehký kulomet, porovnávána s kulometem Lewis, Hotchkiss a Farquhar-Hill. Nová zbraň se v testech osvědčila a při těchto zkouškách vypálila zhruba 10 000 nábojů. Zde je nutno zmínit, že při předchozích testech bylo vypáleno minimálně 11 000 nábojů. Testy prokázaly, že nová konstrukce dokáže vystřelit 4000 nábojů bez nutnosti čistění nebo mazání. Po té, co byla Houtova puška vystavena ve Francii, získala si zde velkou oblibu mezi vojáky. Velitel kanadského expedičního sboru, generálporučík Arthur Currie, v říjnu 1918 požadoval, aby bylo nakoupeno 5000 Houtových pušek. Díky této zakázce by kanadští vojáci získali adekvátní odpověď na německé lehké kulomety, které se postupně dostávaly na frontu.
Britská zbrojovka našla u zbraně celkem 13 drobných nedostatků, které ale bylo možno snadno napravit. Hlaveň měla být zakryta po celé délce a předpažbí mělo být lépe připevněno k tělu zbraně a podobně. Polní testy ve Francii prokázaly, že nová zbraň je kvalitní a bylo zaznamenáno jen několik závad, nebo zaseknutí zbraně. Samotná přestavba pušek Ross nebyla složitou záležitostí. Houtova automatická puška sice byla nevzhledná, ale pořizovací náklady na přestavbu z vyřazených pušek Ross, se pohybovaly v ceně 50 kanadských dolarů. Cena lehkého kulometu Lewis činila ale 1000 kanadských dolarů! Jedinou významnější nevýhodou byla absence přepínače střelby, kdy mohl být zásobník vyprázdněn již za 3,2 sekundy. Válka skončila dřív, než mohla být zahájena sériová výroba. Celý projekt stál jejího konstruktéra, Joseph A. Huota, zhruba 30 000 kanadských dolarů.




Zdroj:
http://worldofwapons.blogspot.cz/2013/0 ... rifle.html
https://www.forgottenweapons.com/rifles ... tic-rifle/
http://www.forgottenweapons.com/rieder-automatic-rifle/
http://guns.wikia.com/wiki/Howell_Automatic_Rifle
http://palba.cz/viewtopic.php?f=211&t=7092
http://jamesdjulia.com/item/1146-369/
https://en.wikipedia.org/wiki/Ross_rifle
https://en.wikipedia.org/wiki/Huot_Automatic_Rifle
https://en.wikipedia.org/wiki/Howell_Automatic_Rifle
https://en.wikipedia.org/wiki/Lee%E2%80%93Enfield
https://en.wikipedia.org/wiki/Rieder_Automatic_Rifle
https://en.wikipedia.org/wiki/Charlton_Automatic_Rifle