PALBA.CZ

18. dubna v roce 2008 se objevil v lidovkách.cz článek s názvem „Radecký zase bude mít sochu“. To by jednomu i udělalo radost a také mi to radost udělalo, ale při dalším čtení mě poněkud přešla.
Bylo v něm uvedeno, že na Malostranském náměstí se nejspíš vrátí socha maršála Josefa Václava Radeckého z Radče. Na veřejně přístupném místě by však stála věrná kopie pomníku. Pražští památkáři chtějí vysoce hodnotný bronzový pomník odlitý z děl ukořistěných v Itálii v jedné z jeho vítězných bitev vrátit na původní místo na Malostranském náměstí. To se ale od samého počátku nelíbí Českému svazu bojovníků za svobodu a ještě méně se to líbí Československé obci legionářské. Podle památkářů a historiků návrat pomníku na jeho původní místo pomůže rehabilitovat úlohu maršála Radeckého v českých dějinách.

Český svaz bojovníků za svobodu to ale chápe jako očistu Habsburků. Zde malá citace:

„Já bych to zpátky nevracel a už vůbec ne na Malostranské náměstí, které je přímo pod Hradem. Radecký není náš člověk. Byl to Rakušan jako prase.“

Tuto větu se kterou nesouhlasím, pronesl pan Jaroslav Chejstovský, místopředseda Československé obce legionářské. U tohoto člověka mě to ale nijak nepřekvapuje. Ale tento krajně nepřátelský výrok se stal momentem, který mě zaujal a stal se základním impulsem, který zapříčinil vznik této práce. Mimo jiné i proto, že tato jediná věta popírá více než devadesát let života člověka, který zanechal v dějinách Evropy nesmazatelnou stopu. Každý národ by se takovou osobností pyšnil. Jen ten náš ne.

Dámy a pánové, kolegové palbáci, podíváme se na život a činy jednoho z největších českých vojáků našich impozantních dějin.


Starobylý český šlechtický rod, z něhož vzešel budoucí slavný vojevůdce, se nazývá podle tvrze Radeč v severovýchodních Čechách. V roce 1623 v rámci pobělohorského konfiskátu celé panství koupil druhý náš nejznámější voják z dob císařství, Albrecht z Valdštejna. Na jeho místě v Radči byla zřízena obora a od 17. století celá lokalita dostala název Obora, který nese do dnešních dnů.
Za prvního doloženého člena rodu je považován Přibyslav, který v obci Chomutice s Radčí sousedících založil kostel. Zde byl také pohřben. Jeho potomek Jan Radeczky z Radcze a Trnova obdržel od krále Jana Lucemburského potvrzení šlechtictví rodem i znakem.
Byl to velký a rozvětvený rok spřízněný s mnoha dalšími šlechtickými rody. Mnoho jeho mužských příslušníků dosáhlo ve službách svému panovníkovi vysoké postavení. První, o kterém jsou záznamy, se jmenoval Václav, který se roku 1379 stal pražským kanovníkem, posléze boleslavským arcijáhnem a nakonec byl jmenován v pořadí pátým ředitelem stavby nejvýznamnější církevní památky v Čechách Svatováclavské katedrály. Za jeho řízení došlo k zaklenutí kůru a po položení základního kamene centrální lodi sem nechal přenést ostatky Svatého Vojtěcha. Jeho kamenné poprsí je umístěno ve stěně chrámového triforia.

Další z Radeckých, Jan Jiří, který se narodil v roce 1609 a zemřel v roce 1691, sloužil za třicetileté války v Šlikově pluku. Krátce před koncem války zbohatl a postupně nabyl koupí tři velké obce ve středním Povltaví. Dále vykonával úřad královského hejtmana Kouřimského kraje. Sloužil asi velmi dobře, protože 20. listopadu 1684 byl povýšen do panského stavu a obohatil jeho erb.
Jeho druhý syn, Petr Eusebius Viktorín, narozený roku 1687 a odešlý ze světa v roce 1743, v jeho práci hejtmana stejného kraje pokračoval. Přežil ho jen jeden z jeho synů, Václav Leopold Jan, narozený v roce 1704. Sloužil u vojska v Itálii a domů se vrátil až v roce 1741. Císař František Štěpán lotrinský ho svým výnosem ze září roku 1764 povýšil do stavu říšských hrabat. Měl dva syny. Jeden z nich Petr Eusebius narozený v roce 1732 sloužil jako důstojník na Sicílii a panství se ujal až v roce 1762. Byl dvakrát ženatý, s druhou manželkou Marií Venacií Bechyňskou z Lažan přivedli na svět budoucího legendárního vojáka. Stalo se 2. listopadu 1766 a chlapeček se narodil na zámku v Třeběnicích.
Křest byl proveden rychle – mrně bylo napohled neduživé a byla obava, aby třeba nezemřelo před touto slavnou událostí. Díky počtu kmotrů a vážnosti rodu ve společnosti dostal chlapec jméno Jan Josef Václav Antonín František Karel hrabě Radecký z Radče. Nikdo netušil, že zde byl pokřtěn jeden z největších vojevůdců 19. století. Ze všech těchto jmen nejčastěji používal Josef a Václav.

Jeho dětství nebylo šťastné. Maminka mu umřela v útlém věku a není úplně jasno kdy. Prameny se rozcházejí. A aby toho nebylo málo, otec mu zemřel, když mu bylo 10 let. Než zemřel, snažil se zajistit synovi co nejlepší vzdělání přiměřené jeho věku. Poslal ho k jeho strýčkovi do Prahy, kde tento říšský hrabě zajistil jeho studia v piaristické škole. Za jeho pobytu v Praze se o něj starala dědova příbuzná paní Břenská, která chlapce vychovávala s přímo mateřskou láskou a hodně se tak podepsal na jeho povaze. Mladý hrabě tuto lásku opětoval a na svoji náhradní matku vzpomínal až do své smrti s velkou úctou.

Děda odešel ze světa 16. října 1781, kdy mu nebylo ani 15 let. Jeho poručníkem se stal jeho strýc Václav Ignác Radecký, setník v císařské a královské armádě. Byl to mizerný hospodář a v krátké době svého synovce úplně ožebračil, tím že promrhal jeho dědictví, které čítalo na 40 000 zlatých. Mladík zůstal bez prostředků, bez rodiny a to vedlo k zásadní změně jeho života. Od dětství se viděl jako voják. Rodinná tradice zanechal své stopy, ale spíše se zdá, že jeho snaha dostat se do armády byla vedena snahou vylepšit si ekonomickou situaci. Jako šlechtic mohl počítat s rychlejším postupem ve funkcích a hodnostech a tedy i stále lepšími požitky. Už ve dvanácti letech se přihlásil do tereziánské válečné akademie ve Vídeňském novém městě. Ale pro slabou tělesnou konstituci nebyl přijat. A co horší, lékař přímo do jeho přijímacích listů uvedl, že by nikdy neměl vojákem být. O rok později to zkusil znovu. Ucházel se o přijetí do pluku „Brechainville“. I tentokrát neuspěl pro tělesnou slabost.

Nakonec se stal studentem Tereziánsko-savojské akademii, která vychovávala pro státního úředního šimla úředníky a diplomaty. Osamělost a citová frustrace ho vedly k tomu, že se do studia hluboce ponořil. Údajně byl dobrý a pečlivý student. Velmi ho zajímaly dějiny a oblíbil si slavné císařské vojáky a to Raimunda Montecuccoliho a prince Evžena Savojského. Ze současnějších se potom vzhlížel v osobnosti maršála Gideona Laudona. Proč zrovna tyto tři? je to prostě top sestava.

Raimund hrabě Montecuccoli byl jeden nejvýznamnějších vojevůdců a teoretiků vojenství své doby. Pocházel ze starého italského šlechtického rodu s kořeny v Modeně. Od svých 18 let byl vojákem císařské armády a bojoval v mnoha velkých bitvách Třicetileté války, jako třeba u Breitenfeldu, Lützenu a Nördlingenu. Bojoval i na našem území – porazil Švédy ve Slezku u Namyslova a brilantně je porazil v roce 1642 u Opavy. Po uzavření míru s nimi bojoval v Polsku a Dánsku.
Ovšem největší slávu získal vítězstvím v děsivé bitvě u Mogersdorfu 1. srpna 1664. Byl následně jmenován generalissimem, prezidentem dvorní vojenské rady a v roce 1666 byl dekorován řádem Zlatého rouna. Kariéru ukončil boji proti Francouzům v Rakouském Nizozemí. Poté odešel do ústraní i přesto, že dostal další významné tituly. Zemřel roku 16. října 1681 v Linci.

Proč si vybral jako druhý vzor „Vznešeného rytíře“ prince Evžena Savojského, je mi jasné nade vší pochybnost. Tato výrazná osobnost našich vojenských dějin – čtete správně našich, protože Země Koruny české byly pevnou a významnou součástí rakouského císařství a později rakousko-uherské monarchie a tedy to byly naše společné dějiny se narodil18. října 1663 v Paříži.

Pocházel z vlivných kruhů. Jeho otec byl spřízněn s královským rodem Bourbonů a jeho matka byla neteří kardinála Nazarina. Evžen brzy ztratil otce - zemřel a jeho matka musela opustit Francii za pletichy proti králi. Tak osiřel a jelikož byl slabé tělesné konstituce, bylo určeno, že bude knězem. Tak byl také vychováván a vzděláván. Měl dokonce přezdívku „malý abbé“. On ale tvrdě cvičil, posiloval, studoval dějiny vojenského umění a historii. Když se cítil připraven, předstoupil před krále Ludvíka XIV. a požádal o přijetí do armády. Byl s posměšky odmítnut. To tohoto sebevědomého muže smrtelně urazilo. Opustil Francii a nabídl své služby rakouskému císaři Leopoldovi I. Zde byl přijat příznivě – říše zoufale bojovala s Turky a každý kdo chtěl pomoci, byl vítán.
Zde je jeho vyobrazení –portrét: Jako kapitán jezdectva byl odeslán na bojiště do Uher, kde si v boji s předvojem tureckého vojska prožil svůj bojový křest. V září 1683 byl v čele jezdeckého oddílu, se kterým se vyznamenal v boji s Tureckou armádou obléhající Vídeň. Za odměnu byl jmenován velitelem pluku dragounů a s tímto plukem prodělal celé uherské tažení. Byl dvakrát raněn- v roce 1686 do ruky při osvobozování Budína a při dobývání Bělehradu v roce 1688 do nohy. Císař si jej velmi cenil a v roce 1685 se Evžen jako dvacet dva let starý mladík stal generálem.

Následně si francouzský král uvědomil, jaký byl před nějakou dobou hlupák. Začaly boje mezi císařstvím a Francií o državy v západní Evropě. Evžen dostal několik mimořádně lákavých nabídek, aby se vrátil do francouzských služeb. Rozhodně odmítl a zůstal věrný tomu, kdo mu dal šanci. Další kdo zjistil že je zde vojenský fenomén nemající rovnocenného protivníka byli opět Turci. Turci utrpěli krutou porážku u Zenty 11. září 1697 a v dalších dvou letech utrpěli takové škody, že přijali karlovický mír. Po přelomu století se objevil opět v bojích proti Francii. Svá vojska převedl přes Alpy a v Pádské nížině postupně porazil tři francouzské armády vedené třemi generály. Vítězství nebylo ve finále možné. Armáda, které velel, se hroutila sama z nedostatku financí. Proto přijal v roce 1703 jmenování do funkce prezidenta dvorské rady a pustil se do vojenských reforem.
Ale brzy musel se svými vojáky opět do boje. Spolu s anglickými spojenci vedenými Johnem Churchillem, vévodou z Marlborough začali protivníky porážet. Namátkou:
- 1704 u Höchstädtu
- 1706 u Turína
- 1708 u Oudenaare
- 1709 u Malplaquet
- v roce 1710 obsadil města Douai, Bethune, St.Venant a Aire.

Měl velmi blízko k císaři Josefovi. Díky tomu se mu ledaco podařilo v armádě zlepšit. Jenže císař zemřel už v roce 1711. Jeho nástupce císař Karel VI. si jej ale vážil natolik, že mu svěřil generální místodržitelství v Rakouském Nizozemí. Z této funkce kde prokázal i skvělé schopnosti ve správě svěřených území a mimo jiné založil nizozemskou Východoindickou společnost se sídlem v Ostende.

Jenže Turci si nedali pokoj, a když v roce vypukla s tímto starým císařským protivníkem další válka, objevil se na bojišti a opět se předvedl v tom nejlepším světle. Stručně:
- 5. srpna 1716 Turky porazil u Petrovaradína a tím umožnil obsazení celého Banátu
- 12. října obsadil Temešvár
- 15. srpna 1717 porazil skvělou taktikou a hlavně díky mimořádné srdnatosti jeho vojáků dvakrát silnější tureckou armádu u Bělehradu a krátce na to, toto starobylé křesťanské město vrátil svým souvěrcům.
Dne 20. července zdeptaní a vyčerpaní Turci podepsali mír v Požarevci.

V roce 1729 sám rezignoval na svoje funkce v Nizozemí. Dlouholeté válečné kampaně, několik zranění a bohužel jeho vrozená slabší tělesná konstituce zapříčinili jeho rychlejší zestárnutí a on si toho byl vědom. Jenže císař to odmítl akceptovat a když vypukla válka o nástupnictví v Polsku, poslal Evžena přes jeho protesty opět do války. V tomto tažení se mu nedařilo a byl rád, když byl uzavřen mír.

Vznešený rytíř, Evžen František, princ savojský a carignanský, hrabě ze Soissons zemřel 24. dubna 1736 ve Vídni. Toho dne zemřel jeden z nejvýznamnějších vojevůdců moderní evropské historie a společně s polským králem Janem III. Sobieskim také jeden z největších turkobijců. Když si po prostudování porovnáte život a skutky Radeckého a tohoto skvělého válečníka, zjistíte, že jejich životní osudy si byly v mnohém podobné.

Ale my se vrátíme opět k našemu studentovi. Ve škole si tedy vedl asi dobře, ale moc toho o tom jak studoval další předměty, nevíme. Ale dochovaly se zprávy, že se stal hbitým a obratným při cvičení, výborným plavcem, nadprůměrným šermířem a jezdcem na koni. Jenže v roce 1784 císař Teresianum zrušil a mladík začínal opět od nuly. A opět se jeho oči upřely na armádu. Třetí pokus byl sportovně řečeno platný a úspěšný. Stal se jako kadet ex propriis příslušníkem 2. kyrysnického pluk Caramelli. Ex propriis značí, že sloužil na vlastní náklady a to bylo pro něj dost obtížné. Ale ustál to. Jeho první posádka se tak jmenovala Jázc-Berény v Uhrách.
Vojákem se stal 1. srpna 1784 a teprve dva měsíce nato dosáhl věku 18 let. Proč se stal kyrysníkem, je do jisté míry záhadou. Kyrysníci byli těžkou jízdou. Na rozdíl od dragounů, husarů či hulánů museli nést v boji sedm kilo těžký hrudní pancíř, takzvaný plastron, který chránil hruď a břicho. Dále ovládali dvě, někdy čtyři pistole uložené v pouzdrech zvaných polstry a těžkou sečnou zbraň. To značilo, že k těmto jednotkám byli vybíráni urostlí a statní muži. Stejně jako u pěchoty ke granátníkům. A tělesná konstituce Radeckého tomu rozhodně neodpovídala. Ale stalo se a byl z něj kyrysník.

Radecký tak zahájil svoji neuvěřitelně dlouhou kariéru vojáka a svoji službu začal za vlády prvního z pěti císařů a to osvíceného Josefa II. Tento císař se narodil 13. března 1741 ve Vídni a zde také 20. února 1790 zemřel. V letech 1765 až 1790 to byl císař Svaté říše římské, v letech 1780 až 1790 král uherský a také to byl nekorunovaný král český a arcivévoda rakouský. Byl jedním z nejdůležitějších panovnických představitelů evropského osvícenství, a ve své říši prosadil řadu osvícenských reforem. V českých zemích se těšil obzvláštní oblibě. Historikové dokonce tvrdí, že mimo jiné i častý výskyt jména Josef je odrazem jeho obliby mezi lidem, jehož postavení podstatně zlepšil.
Službu začal klidně – před pěti lety proběhly na území císařství a to zejména Zemí Koruny české boje války o dědictví bavorské a na našem území se vyskytoval i pruský král Bedřich II. Nyní byl mír a říše se v klidu podrobovala reformám. Bylo hodně práce – bylo potřeba zlepšit obranyschopnost pevností Terezín a Hradec králové. U Jaroměře byla založena další pevnost později zvaná Josefov. Změny ve společnosti probíhali shora, od císaře a to vyhovovalo většině obyvatel.

Radecký dostával pěkně do těla. Službu zahájil základním výcvikem, který spočíval v jízdě na koni jako jednotlivec s čímž neměl potíže, ale bylo potřeba se naučit ovládat zvíře tak, aby dokázal manévrovat v rámci eskadrony a později celého pluku. Dále bylo nutno dokonale ovládnout zbraně a zde Radecký potíže neměl vůbec. Období kadetské služby nebylo dlouhé. Dne 3. února1786 se stal poručíkem a 11. listopadu o rok později nadporučíkem. To je důkazem že první období služby zvládl velmi dobře. Ale důstojnická hodnost měl pro něj jinou váhu. Už nesloužil za své peníze. Sloužil za pevně stanovený, byť mizerný plat. Ale značilo to jistý obrat v jeho životní úrovni, jak bychom to nazvali dnes.

Klid ale netrval dlouho. Na jaře roku 1788 vypukla válka mezi Ruskem a Osmanskou říší. Císař se jako smluvní spojenec Kateřiny II. snažil o zprostředkování nevojenského vyřešení sporů, ale neuspěl. Takže nebylo zbytí a říše musela znovu do války. Válka byla Vysoké Portě vyhlášena 9. února 1788.
Nadporučík Radecký válku prodělal ve skupině kolem polního maršálka Františka Mořice Lacyho. Ten v armádě moc obliby neměl a někteří historikové tvrdí, že jako voják v poli nestál skoro za nic. František Mořic se narodil 21. října 1725 v Petrohradě jako syn ruského maršála normanského původu Petra hraběte Lacyho. Jeho matka se jmenovala Marta Filipína z Funckenu.
Zde je jeho obraz:
V roce 1737 František opustil Rusko a odešel do jezdecké akademie v Lehnici, odkud se po dvou letech přesunul na studia do Vídně. V roce 1743 vstoupil do rakouské armády, začínal jako praporčík u Brownova pluku. Během války o rakouské dědictví bojoval v Itálii, Slezsku a Nizozemí. V roce 1749 byl povýšen na podplukovníka, v roce 1750 na plukovníka. Jeho období vzestupu přinesla až Sedmiletá válka. Po bitvě u Lovosic, která byla vybojována 1. října 1756, byl povýšen na generálmajora, po obsazení Vratislavy 25. listopadu 1657 pak na polního podmaršála. Zároveň byl ustaven do funkce náčelníka štábu generálního ubytovatele a provedl výraznou reorganizaci rakouské armády. Po bitvě u Hochkirchu mu byl udělen velkokříž vojenského řádu Marie Terezie. Po velmi úspěšné bitvě u Maxenu byl povýšen do hodnosti polního zbrojmistra a převzal velení sboru. V roce 1760 se mu společně s ruským generálem Tottlebenem podařilo na krátkou dobu obsadit Berlín, což bylo podruhé v sedmileté válce. Jinak tato válka, kterou by bylo možno považovat za první válku světového významu a důsledků, byla pro císařství válkou neúspěšnou a i když neutrpělo až tak moc škod, stálo v táboře těch, které historie považuje za poražené.

V roce 1763 byl povolán do dvorní válečné rady a v roce 1766 se stal jejím prezidentem. V předcházejícím roce byl navíc jmenován generálním inspektorem vojska. V této době byl rovněž povýšen do hodnosti polního maršála. V roce:
- 1770 se stal rytířem Řádu zlatého rouna,
- 1774 členem Státní rady.
Od roku 1794 byl kancléřem Vojenského řádu Marie Terezie. Při válce o bavorské dědictví byl k ruce císaři Josefu II., který se osobně postavil do čela vojsk. Válka ale byla takovou podivnou, žádné bitvě ve své podstatě nedošlo.

Jako generální ubytovatel provedl nemálo reforem například:
- zřídil pevné body pro doplňování jednotlivých pluků císařské armády
- zavedl trvale platné číslování pluků pěchoty, jízdy a technických složek armády
- zavedl barevné rozlišování pluků armády
Tyto tři uvedené reformy byly platné až do zániku monarchie v listopadu roku 1918.
S tou vojenskou neschopností to tedy asi nebude tak zlé.

V roce 1788 vedl vojska při válce s Turky, avšak po neúspěších musel předat velení generálu Laudonovi, svému věčnému rivalovi. Generál Lacy zemřel 24. listopadu 1801.

Do poslední jmenované války se zapojil i Radecký. O jeho bojovém nasazení v této válce se toho moc neví. Pozdější životopisci ale shodně tvrdí, že se boji nevyhýbal a že se začal stávat známým v celé armádě. Zapojil se do obléhání Berbiru a Bělehradu, bojoval v zadním voji při ústupu armády z Illova do Karbaneše. Pravda ale je, že jeho častý pobyt poblíž vrchního velitele, kde plnil úkoly ordonance zajistil, že se stal všeobecně známým a to zcela jistě mělo pro další kariéru vliv pozitivní.

V počátečním období se zde vyskytoval i sám císař. Radecký tak císaře mnohokrát viděl osobně a jeho přítomnost na něj udělala hluboký dojem. Obdiv a úcta, kterou získal k tomuto císaři, se v něm proměnila v trvalou neochvějnou loajalitu habsburskému panovnickému rodu. Válka se ale vlekla a v listopadu 1789 císař vážně onemocněl a vrátil se do Vídně. A jak už víme, neúspěchy na bojišti vedly k odvolání polního maršálka Františka Mořice Lacyho. Objevila se třetí Radeckého vojenská ikona, Ernst Gideon, svobodný pán von Laudon.

Tohoto rakouského vojáka díky slavné písničce o tom jak „Generál Laudon jede skrz vesnici…“, zná mnoho a mnoho lidí. Z jeho jména také pochází zvolání či kletba himlaudon! Německy správně jde o zvolání: Himmel Laudon, tedy přeloženo Nebesa, Laudon!, kterou údajně volali vyděšení Prusové.

Narodil se 13. února 1717 v Livonsku. Byl synem urozeného pána podplukovníka Lauwdohna. Jeho vzdělání bylo katastrofální. Absolvoval jen elementární znalosti. Počátkem třicátých let 18. století vstoupil do carských vojenských služeb k pěchotě v pskovském pluku. V jeho řadách bojoval ve válce o dědictví polské v letech 1733 až 1735. Dále byl v řadách expedičního sboru ruské armády ve válce Rakušanů s Francouzi. Bojoval i proti krymským Tatarům. Ale neuspokojivé hmotné podmínky ho vedli mimo Rusko. Ve Švédsku neuspěl. Zkusil to tedy v Prusku. Král řekl, že fyziognomie tohoto uchazeče o službu se mu nelíbí a Laudon skončil v rakouských službách jako hejtman u pandurů barona Trencka.
Zde nevadilo, že je důstojník bez majetku. U pandurů byl vážně zraněn. Po uzdravení bojoval s Prusy v severovýchodních Čechách. Od roku sloužil jako důstojník u pluku hraničářů v Chorvatsku. Zde byl povýšen v roce 1746 do hodnosti majora. Někdy v této době se oženil s dcerou majetného obchodníka Klárou Hagenovou. V roce 1753 byl povýšen na podplukovníka. Ve svém pluku udržoval pořádek tvrdou rukou. Účastnil se všech válek o habsburská dědictví, obou slezských válek. Za skvělé výsledky v boji s Prusy byl 17. března1757 povýšen na plukovníka, dosáhl zvláštní přízně u dvora a konečně zbohatl.
Další růst v hodnostech a funkcích byl impozantní:
17. března 1757 – plukovník
25. srpna 1757 – generálmajor
25. července 1758 – polní podmaršálek
listopad 1759 – polní zbrojmistr, tedy znamená generál dělostřelectva a byl jmenován velícím generálem v českých zemích
26. února 1778 – polní maršál a v této hodnosti se účastnil vtom samém roce podivné války s Pruskem. Potom požádal o penzionování a bylo mu vyhověno. Když neválčil, tak s manželkou cestoval a léčil si nemocný žaludek a dnu v Karlových Varech. Nejraději pobýval v Praze a Vídni.

Když vypukla válka s Turkem, nabídl císaři své služby, ale byl odmítnut. Ale krajně neuspořádaná válečná kampaň vedla k odvolání stávajícího vrchního velitele Lacyho a Laudon nastoupil do své poslední války. Za dobití Bělehradu byl povýšen dne 20. ledna 1790 novým císařem Leopoldem II. do hodnosti generalissima. Tuto mimořádnou poctu před ním získal jen Albrecht z Valdštejna a Evžen Savojský.
7. března 1758 se stal rytířem Vojenského řádu Marie Terezie
5. prosince 1758 obdržel velkokříž Vojenského řádu Marie Terezie
5. března 1759 byl povýšen do panského stavu a získal do majetku zisk Bečvárky
listopad 1761 stal prvním rytířem Marie Terezie
říjen 1789 byl dekorován velkokřížem tereziánskéího řádu s briliantovou hvězdou
Při své druhé návštěvě Nového Jičína u nás na Moravě jej 8. července postihl velký záchvat třesavky a Laudon byl nucen ulehnout do postele svého novojičínského domu. Zkušený voják poznal, že se blíží konec jeho života. Svou závěť diktoval plukovníku Carlu Orlandimu a jako svědkové jsou podepsáni maršál hrabě Josef Colloredo a hrabě František Chorinský.
Dne 9. července nadiktoval poslední dopis Leopoldu II. a pozdravil ústy maršála Colloreda armádu. 12. července u něj propukl zápal plic. Toho dne k němu dorazila i nejbližší rodina. Téhož dne pozdravil novojičínské obyvatele, o kterých se doslechl, že se za něj modlí. Následující den celý v klidném stavu prospal a další den, 14. července ráno zemřel a o den později byly jeho ostatky slavnostně převezeny do vídeňského Hofburgu. Je pohřben v zahradě svého oblíbeného zámku v Hadersdorfu. Od roku 1804 zde spolu s ním spočívá jeho manželka.
Příjezd Laudona a dalšího rázného generála Josiáše Friedricha prince Sasko-Koburského toto
bojiště rozhýbal. A tak mladý Radecký vyrazil s císařskou armádou naposledy ve staletých dějinách této velké říše „na Turka“. Do bojů nakonec zasáhlo téměř 250 tisíc vojáků vyzbrojených 898 děly. Byl a to tedy největší armáda, kterou do této doby Habsburkové vypravili do války. Jezdectvo a dopravní potahy měly dokonce 36 000 koní. Vrchní velitel Lacy se choval podivně a armádu rozdělil do šesti seskupení, které operovaly na obrovské území do Bukoviny po Bělehrad a nemohli tak spolu kooperovat. Turci využili váhavosti řízení rakouských sil a rychle sebrali síly a z Rakušanů se docela dobře kouřilo.

Když dorazil Laudon, okamžitě postahoval dostupné síly a rychle dobil většinu Chorvatska a severní části Bosny. V Bukovině potom císařský sbor vedený vévodou Sasko-Koburským navázal dotyk s Rusy generála Suvorova a spolu dobili Chotin. 1. srpna 1789 byla vybojována velká bitva u Fokšan. Jak tuto bitvu dokázali spojenci vyhrát, je nejasné. Bylo jich třikrát méně a Suvorov, který se i nyní tak jako normálně choval jako jankovitý idiot, odmítl s Koburským cokoliv projednat a milostivě jej přijal až po bitvě.
O nějakém plánu tedy nemůže být řeč a to že bitvu spojenci vyhráli, je nejspíše jako už mnohokrát v dějinách, zásluha vojáků. Ti totiž před útokem na turecké ležení museli překonat husté lesy, vodní toky a kilometry bažin. Představa, že by po možné porážce museli při ústupu absolvovat totéž znovu, pro ně byla horší, než provedení útoku. Jejich zoufalý nápor Turci neustáli a navečer potupně prchali k Bukurešti. Nakonec rakouská armáda oblehla pevnost Bělehrad.

Bojů o toto město - pevnost se účastnilo mnoho vojáků ze Zemí Koruny české. 7. října 1789 nakonec pevnost Bělehrad přešla do rukou rakouské armády. V bojích o srbskou část města se vyznamenali vojáci plzeňského 35. pěšího pluku. Poslední velká bitva této poslední války s Turkem byla vybojována 22. listopadu 1789 u Martinešti a císařovi vojáci ji vyhráli.

Jenže hrozba války s Pruskem, ničivá revoluce ve Francii a nakonec smrt císaře Josefa II. vedly k ukončení války a císař Leopold II. dne 2. srpna 1890 uzavřel s Vysokou Portou v Sistově mír. Ironie dějin je vtom, že díky tomuto míru se dostal Bělehrad opět do tureckých rukou.

Do našich dějin ale zcela jistě měl vstoupit i boj vojáků 25. pluku, který se tenkrát doplňoval v píseckém kraji, o Veteraniho jeskyni v oblasti železných vrat nad Dunajem. Tudy po strategické komunikaci bylo možno přepravovat zbraně a posily. Turečtí velitelé hnali své muže do opakovaných útoků, ale pokaždé se tyto útoky utopily v krvi. Písečtí vojáci se vzdali po vyčerpání veškeré munice a potravin. Je zajímavé, že tyto muže turecký velitel nařídil okamžitě propustit – takový dojem na něj udělala jejich statečnost. Alois Jirásek jejich statečný boj přetavený do myšlenky slovanské vzájemnosti popsal ve své povídce „Na krvavém kameni“.

Tento boj vstoupil do povědomí celého světa. To bych ale mohl pokazit a tak se uchýlím k citaci z projevu pana Jana Drnka na Dnu veteránů v Plzni.

„ Jeskyně nesla jméno po generálu Veteranim, který ji roku 1692 statečně hájil (roku 1695 mu Turci u Luboše uřízli hlavu). Začátkem srpna 1788 sem dorazila část 11. píseckého pěšího pluku. Nad jeskyní postavenou redutu hájila posádka 280 mužů hraničářského pluku. Písečtí obsadili jeskyni a polovinou praporu posílili posádku reduty. Vzápětí se celá oblast ocitla v obklíčení tureckou přesilou. Přes tři týdny se písečtí i hraničáři bránili v zoufalé situaci bez posil. Měli velké ztráty, docházely potraviny i střelivo. Morálku držel na výši strakonický dudák Jan Podrazil. Hrál na dudy, ošetřoval raněné a osvědčil se jako ostrostřelec, když z plovoucí čajky sestřelil tureckého pašu. Nakonec byl i on sám zasažen. Písečtí odmítali vzdát se na milost a nemilost a při nemožnosti další obrany raději vyhodili redutu do povětří. Při výbuchu zahynulo 420 píseckých vojáků. Zbylí vojáci se vzdali 30. srpna, kdy jim ohromený velkovezír nabídl volný odchod. Většina zbylých obránců Veteraniho jeskyně, zvláště ranění, byli za odměnu propuštěni z armádní služby (byla tehdy bez pardonu doživotní) domů. Tak se do Záhoří vrátil i uzdravený dudák Jan Podrazil a brzy se zde oženil. Těmto mimořádně propuštěným vojákům se začalo říkat veteráni. Postupně se termín přenesl na vysloužilce obecně a nakonec označoval všechny zkušené vojáky, vojáky, kteří prošli již jedním tažením, či válkou“.

Více najdete zde: http://rehabilitovani-vojaci.cz/files/D ... teranu.pdf

Milé na tomto všem je, že jak Jirásek a tak i pan Drnek opomněli fakt, že tento zcela jistě statečný pluk zvaný také Pěchotní regiment Brechainville č. 25, se rekrutoval převážně z německy mluvících Šumavanů. Takže skutečných Čechů zde byla menšina. Dvě kumpanie v předsunutých pozicích byly sice po hrdinném odporu při první osmanské zteči přemoženy a do posledního muže pobity, batalión sám však pod vedením majora Ludwiga svobodného pána von Stein, bratra říšského svobodného pána a obnovitele Německa Heinricha Friedricha Karla vom und zum Steina žijícího v letech 1757 až 1831, a který jako pruský státník připravil svými reformami cestu k budoucímu německému sjednocení, se stáhl nazpět do jeskyně a bránil se jedenadvacet dní s nepoddajnou vytrvalostí a obětavou odvahou. Několik málo děl za velení poručíka Veitha, rovněž Němce z Čech, podporovalo udatné pěšáky v jejich úsilí odolat turecké převaze. V posledku povolil turecký paša hrdinným obráncům volný odchod.

O tom, jak v této válce Radecký bojoval, toho pravdu mnoho nevíme. Ale i Laudon si všiml Radeckého činů, které se vyznačovaly smělostí a rozhodností a dokonce předpověděl tomuto mladému důstojníkovi skvělou budoucnost. Ale o naplnění tohoto prorockého výroku se musel Radecký přičinit sám.

Na císařském trůnu ve Vídni se v roce 1792 vyměnil otec za syna, když císař Leopold II., do kterého česká stavovská obec a vlastenecké kruhy vkládaly velké naděje stran možností obnovení privilegií Království českého v říši, zemřel náhle 1. března 1792 po krátké nemoci. Jako císař toho za dva roky své vlády stihl neuvěřitelně mnoho. Rychle se rozhodl řešit zděděné problémy, jež se nahromadily především v posledním roce Josefovy vlády.

Pro uklidnění šlechty potvrdil zrušení berního a urbariálního patentu a církev si na druhé straně zavázal, když vrátil výchovu kněží z generálních seminářů do jejích rukou. Uvolnil také pořádání pro lid dříve obvyklých procesí či poutí, které jeho bratr zakázal. Jeho chytrost se projevila také v tom, že byl otevřený k návrhům z nejrůznějších stran, protože věděl, že čím více jich bude, tím si bude moci vybrat více času na jejich prostudování a případnou realizaci, která často ani nebude možné.
Klid se snažil nastolit i na dalších místech, kde jeho předchůdce vyvolal rozpory. Rychle ukončil již citovaným Svišťovským mírem tažení na Balkáně proti Turkům, protože potřeboval uklidnit Prusko. Dokázal také zvládnout neklidnou situaci na území Uher a povstání v Rakouském Nizozemí, kde je dnes Belgie.

Postupem času věnoval stále větší pozornost Francii, kde zuřila revoluce, která se osobně dotýkala jeho sestry Marie Antoinetty, a která především hrozila překročit hranice v podobě odezvy v jiných zemích. Vydal tedy s pruským králem Fridrichem Vilémem II. a saským kurfiřtem Fridrichem Albertem II. v Pilnici v srpnu 1791 deklaraci, na jejímž základě byla v únoru příštího roku mezi Pruskem a habsburskou monarchií uzavřena spojenecká smlouva namířená proti revoluční Francii.
Z pohledu Čechů se odlišoval od svého bratra i tím, že nechal vrátit svatováclavské klenoty do Prahy a 6. září 1791 se v katedrále sv. Víta nechal korunovat českým králem. Císař česky velmi dobře rozuměl a v centru Čech tehdy dokonce pobyl několik týdnů.
Jeho smrt vyvolala otřes. Vlády se musel nečekaně brzy ujmout jeho bratr. Byl to v pořadí třetí císař, kterému Radecký jako voják sloužil a toto období jeho služby bylo, jak uvidíme v druhé kapitole opravdu rušné a významné. A abychom to nemuseli dělat později, tak si medailonek tohoto císaře projdeme hned.
František I. který se narodil 12. února 1768 ve Florencii byl v letech 1792 až 1835 král uherský a český, v letech 1804 až 1835 císař rakouský. Jako František II. potom byl v letech 1792 až 1806 poslední císař Svaté říše římské národa německého.
1. března 1792 zemřel Leopold II. a na trůn nastoupil on sám jako císař František II.. Následně byl 6. června 1792 korunován na uherského krále a 9. srpna 1792 na krále českého. Při korunovaci se poprvé setkal s pozdějším „nejmocnějším mužem“ Rakouska Klementem Václavem Lotharem Metternichem. Tento vynikající, ale bezohledný diplomat se později stal jeho pravou rukou.
Evropou ale začalo obcházet kruté strašidlo a tím strašidlem nebyl nikdo jiný než Napoleon Bonaparte. Francouzská armáda pod Napoleonovým vedením několikrát pronikla na rakouská území a vyhnala tak císařskou rodinu do Uher, protože Rakušané nebyli ani tak dobře vycvičení, ani vyzbrojení jako Francouzi. V roce 1804, v návaznosti na přijetí císařského titulu Napoleonem, se František prohlásil císařem rakouským.

František uzavřel dohodu s Ruskem, v jehož čele stál car Alexandr I., a spolu se utkali s Napoleonem v známé bitvě „Tří císařů“ u Slavkova, kde jim ale díky jejich odstavení generality od velení Napoleon důkladně namlátil.
S ohledem na politický vývoj v Evropě kde začal hrát významnou roli Rýnský spolek se František vzdal 6. srpna 1806 koruny Svaté říše římské, prohlásil římskou císařskou hodnost za zrušenou a zbavil zbylé říšské stavy povinností vůči sobě jako římskému panovníkovi. Jeho vláda se tak formálně omezila pouze na rodové državy alpské, českou korunu a uherskou korunu a František tak zůstává jako František I. pouze rakouským císařem. Toto lze považovat za jednu z nejvýznamnějších událostí 19. století.

I když to asi nebyl nejlepší nápad, rozhodl se provdat svoji dceru Marii Luisu Habsbursko-Lotrinskou za Svého přemožitele. Jeho manželka skvělá císařovna princezna Marie Ludovika Beatrix z Modeny jako zapřisáhlý nepřítel Napoleona proti tomu rozhodně bojovala, ale přesto byla sňatková jednání mezi Napoleonem a Metternichem úspěšně dovedena do konce a v roce 1810 se Marie Luisa Habsbursko-Lotrinská stala francouzskou císařovnou.

Císař zemřel 2. března 1835 ve Vídni. Po jeho smrti národy monarchie netruchlily, František I. už dávno nebyl jejich tatíčkem, ale viděly v něm pouze loutku Metternichovy kliky, která lid zatížila vysokými daněmi. Po jeho smrti nastoupil na trůn jeho syn Ferdinand, kterému kladl na srdce, aby poslouchal Metternicha a nedělal nic bez porady s ním.
Je tedy jasné, že další vojenský ale i osobní život Radeckého se odehrával na pozadí významných událostí. A na to se podíváme v další kapitole.