PALBA.CZ

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 93.
Připomínáme si zde dění v Japonsku v prvém měsíci a v druhém měsíci roku 1944, kdy se Američané začali vyloďovat ve středním Pacifiku.
V té době se přiostřila situace v císařském Japonsku, když ministerský předseda země vycházejícího slunce, Hideki Tódžó, přibral další funkci a kromě úřadu premiéra tak vykonával funkci ministra války a zároveň se stal náčelníkem generálního štábu armády.
Celé dění je podchyceno, a je možno si jej přečíst – v předchozím článku Č 92., na konci – a abychom mohli pokračovat, v konci je řečeno a já připomenu následující. Prohlédneme-li si historické a diplomatické dokumenty císařského Japonska z doby 2. světové války, dojdeme ke zjištění, že obavy polního maršála Sugiyamy a i prince Čičibua nebyly tehdy nějak ojedinělé.



Maršál Hajime Sugiyama, foto je majetkem Wikimedia Commons, zde byly upraveny jeho rozměry.



Princ Čičibu, foto je majetkem neznámého díla.
Stejné obavy (z Tódžova zneužití moci) mělo tehdy mnohem více vlivných lidí a i celých orgánů moci. V historické literatuře je v té souvislost jmenován i Sbor džušínů, což byl orgán, který jako poradní, byl sestaven z bývalých ministerských předsedů Země vycházejícího slunce, jak bylo také Japonsko nazýváno. Prakticky všichni tito vážení mužové doporučovali odsun (výměnu) Tódžóa z funkce premiéra země. Někteří z nich – a byl to například kníže Konoe a admirál Ókada – šli ve svých doporučeních ještě dále a přímo navrhovali Tódžóovu výměnu politikem, který by ihned zahájil jednání o míru.
Také v ozbrojených silách Japonska už v té době byli stoupenci míru, jak vypovídají tehdejší dokumenty. Jejich stanoviska však byla ovlivňována pouze úvahami z vojenského hlediska. Jedním z více pozoruhodných vojenských osobností byl kontradmirál Sokiči Takagi, který z pověření admirálem Šigetaróem Šimadou, vypracoval studii o chybách ve vedení války. Totiž vycházel z rozboru tajných materiálů, které obsahovaly skutečné údaje o ztrátách lodí a letadel. Při tom dospěl k logickému závěru:
„Japonsko za žádných okolností nemůže vyhrát válku a spěje ke katastrofě. Jediným řešením je odstranění Tódžóa a okamžité zahájení jednání o míru“.
Píše český diplomat a historik Aleš Skřivan, ve své knize Pád Niponu, Vydání 1., Praha 1990., pak na str. 75. Byl tady však opět problém. Totiž kontraadmirál Takagi tehdy moc dobře věděl, že mezi Tódžóem a admirálem Šigetaróem Šimadou, který studii zadával, existovaly velmi úzké až přátelské vztahy. A tak se Takagi obával, že své závěry nemůže vůbec předložit náčelníku štábu válečného námořnictva Šimadovi. Správně tehdy usoudil, že by tím ohrozil svůj život!
Musel tedy opravdu jednat zcela jinak (takřka postaru z doby 30. let), o všem nalezl, v japonských historických podkladech a japonské historiografii, český diplomat a historik Aleš Skřivan důkazy, které ve své knize Pád Niponu, Vydání 1. Praha 1990., pak na str. 75., popsal, cituji:
„V tajnosti se setkal s bývalým ministrem válečného námořnictva admirálem Micumasou Jonaiem a viceadmirálem Šigejošim Inouem – oba byli stoupenci hledání východiska z války – a sdělil jim své poznatky. Jonai a Inoue kontraadmirálovi poradili, aby se spojil s admirálem Ókadou a dalšími stoupenci ´mírové´ frakce, kteří mají větší možnosti jednat.“
Takagi však jako již zkušený člověk, v japonském prostředí všech možných nebezpečí a intrik znalý, se nespokojil jen s pouhým kontaktováním významných osobností. Okolo sebe velice rychle shromáždil celkem 6 jemu důvěryhodných námořních důstojníků a začal s nimi plánovat atentát na premiéra Japonska, na Tódžóa, protože spolu s kolegy dospěl k názoru, že jinak by národ země vycházejícího slunce nemohl přežít. Skupina spiklenců dokonce získávala informace o atentátech, které byly provedeny pravicovými organizacemi v 20. a 30. letech 20. století.
Jeho kolegové velice rychle začali studovat Tódžóův každodenní program. Sám kontradmirál Takagi pak usoudil, že nejlepší bude přepadení premiérova automobilu. Ihned po atentátu měli tito spiklenci naplánováno, že odletí na Tchaj-wan, a to v letounu válečného námořnictva. Jen kontradmirál Takagi měl dle jejich dohody zůstat v Tokiu a převzít za atentát na premiéra odpovědnost. Ale v plánování takového atentátu nebyla Takagiho skupina atentátníku sama. Ze stejného důvodu se přípravami atentátu na Tódžóa zabývala asi tak patnáctičlenná (se sympatizanty jich prý bylo 20) skupina mladých leteckých odborníků a důstojníků. Jenomže tato skupina spiklenců byla rychle vyzrazena. Jeden člen této „letecké“ skupiny, a byl jím nadporučík Hiroši Sató, se totiž opil saké a jeho následné výkřiky „Muž jako Tódžó by měl být zabit!“ – neušly tajné policii kempeitai. Hiroši Sató byl zatčen a týden vězněn „kvůli opilosti“, a pak byli všichni předáci skupiny spiklenců posláni na frontu. Celkově bylo však ironií osudu, že i sám premiér Japonska Tódžó tehdy dle všech dostupných vyjádření podchycených historiografií uvažoval nejen před přáteli i o míru.
V některých publikacích se prý dá narazit na názor, „že byl již před pádem Singapuru zatažen do pokusu vyjednávat se Spojenci“ (zde je v poznámce č., 3 - historickým podkladem – Toland. c. d., str. 541) „Neopomeňte žádnou příležitost ukončit válku.“, instruoval ho tehdy císař z Kidóova popudu, a to již 12. února 1942. Premiér Tódžó dokonce navrhl německému velvyslanci Ottovi, že poletí do Berlína, aby mohl společně s Hitlerem a Ribbentropem zvážit otázku jednání o míru se Spojenci. Tehdy, dle historických zápisů, „Premiér žádal, aby pro něj z Německa poslali bombardér dlouhého doletu. Odpověď z Berlína na tuto výzvu byla zdvořilá chladná a – odmítavá. ´Hitler nemůže podstoupit riziko, že se Tódžó zřítí v německém letounu´, oznámil Ott.“
O dalším co premiér Japonska Hideki Tódžó také představoval, a co ještě také prováděl v zemi, kterou vedl do druhé světové války, hovoří český diplomat a historik Aleš Skřivan, který ve své knize Pád Niponu, Vydání 1. Praha 1990., pak na str. 76., cituji:

„Například když se vrátil zvláštní velvyslanec Saburó Kurusu z Washingtonu (zde je poznámka 4, ve které se říká: Osazenstvo japonského velvyslanectví ve Washingtonu bylo /po vyhlášení války Japonsko-USA/ vyměněno za amerického velvyslance v Tokiu Grewa a jeho štáb pomocí neutrálních prostředníků.) konala se party na jeho počest. Tehdy si ho vzal Tódžó stranou a v Sugijamově přítomnosti na něj naléhal:´Prosím, zaranžujte ukončení války v co nejkratší době´. Kurusu byl ´překvapen jednoduchostí názoru premiéra´ a lakonicky poznamenal, že, je snazší válku začít než ji ukončit´.“

Ale pojďme o kus dál v dění v prvé a začátku druhého měsíce roku 1944 ve středním Pacifiku. Řekněme si některé další skutečnosti z dění v nejvyšších patrech námořnictva v Japonsku v této době. Dle historických pramenů je zachycen fakt, že nový velitel tzv. „Spojeného loďstva“ admirála Mineči Koga (nástupce Jamamota) byl svým vychováním a podstatou chladný, konzervativní důstojník přísně logického uvažování a jednání.




Admirál Mineči Koga (nástupce Jamamota), foto je majetkem Wikipedie.
Je proto zcela s podivem, že i on převzal štafetu tehdejšího „Tógóova dědictví“, a i on byl tehdy posedlý představou, že Japonsko musí vybojovat „rozhodující bitvu“, bitvu, která nakloní jazýček vah ve prospěch „Země vycházejícího slunce“!
Admirál Koga prý sice trochu chápal, že tehdejší (1944) šance na úspěch je v tomto ohledu jen malá, ale je to jediná a poslední naděje Japonska. Již 8. března 1944 vydal v platnost svůj plán tzv. „operace Z (Šó)“ - zaútočí-li Američané na Filipíny, bude jim Spojené loďstvo čelit a to v plné své síle do poslední lodě. I z těchto důvodů přenesl své velitelství Spojeného loďstva z velké bitevní lodi Musaši, v té době kotvící na Palauských ostrovech, přímo na Filipíny.



Mapa Filipín a Tchaj-wanu, 8. prosinec 1941. Pochází z neznámého díla, zde bylo zmenšena.
Admirál Koga ve svých úvahách vyjadřoval, že pokud jde o výsledek „rozhodující bitvy“, tak si žádné velké iluze o japonském vítězství nedělal“.
Koga jen tvrdil – „Vyplujeme a zemřeme společně…. Jamamoto zemřel včas, konstatoval admirál v rozhovoru s náčelníkem svého štábu viceadmirálem Šigeruem Fukudomem a k tomu pak dodal, že svému předchůdci jeho osud závidí.

Byl pátek dne 31. března 1944, když nový velitel japonského Spojeného loďstva admirál Mineiči Koga a náčelník štábu viceadmirál Fukudome nastoupili do dvou čtyřmotorových hydroplánů Kawaniši a vydali se na tříhodinový let do Davaa na filipínském ostrově Mindanau. To byla ta jediná zpráva, která byla tehdy zapsána do deníku o osudu admirála, jehož Kawaniši na Filipíny nikdy nedoletěl a vysvětlení celé této záležitosti zůstává do značné míry i dnes záhadou co se to vlastně stalo. Určitě existuje i několik teorií o jeho smrti, ale žádnou z těchto teorií nelze plně a zodpovědně prokázat jako tu správnou. Je několik badatelů, kteří do dnes soudí, že admirál Koga, podobně jako předtím admirál Jamamoto, padl do nějaké americké léčky. V teoriích můžeme též narazit dokonce na tvrzení, že umírajícího admirála vylovila z moře americká ponorka. Jedna z verzí, která hovoří o možném přistání na nějakém tamějším ostrově, je považována za velmi a velmi nepravděpodobnou.
Nejméně k nějaké senzaci je pak po výběru z mnoha příběhů ten, který se zdá být nejblíže skutečnosti – Kawaniši s admirálem Kogou, velitelem Spojeného loďstva se dostal do velké bouře a zřítil se do moře. Ale ani náčelník štábu viceadmirál Fukudome neměl nějak příliš štěstí. Kawaniši, ve kterém letěl on, odbočil severně od předpokládané trasy, ve 2 hodiny ráno mu pak již došlo palivo a pilot hydroplánu se chystal na nouzové přistání na moře. Při následném manévru pak ztratil kontrolu nad strojem a Kawaniši skončilo ve vlnách moře. Velkou komplikaci způsoboval ten fakt, že viceadmirál Fukudome měl tehdy u sebe plán operace Z (Šó) a také kódy. Jako člověk měl však štěstí, neboť se dostal na pobřeží Cebu, kde však již štěstěna nezasáhla, neboť jej tam zajala partyzánská jednotka, které velel kapitán Marcelino Eredeiano, který při výslechu viceadmirála Fukudomeho postřehl, že je celý nesvůj. Důvodem byly právě jmenované, důležité dokumenty a kódy v jeho aktovce, které nesly jednoznačné označení „Přísně tajné“.