První samohybná děla a houfnice
Mnohé možné překvapí, že první samohybné dělo bylo navrhnuto již roku 1916 a zkonstruované následujícího roku. Jednalo se o málo známý stroj Gun Carrier Mark I, osazený šedesátiliberním dělem. Tento podivný výtvor zkonstruovala společnost Kitson and Company sídlící v Leedsu. Celkem mělo být postaveno 50 kusů a do července 1917 bylo předáno armádě celých 48 těchto nezvyklých strojů, bohužel se nikdy nezúčastnily bojových akcí. Rovněž francouzská armáda si rychle uvědomila potřebu samohybných děl, když velké ofensivy ztroskotaly v důsledku absence dělostřelecké podpory, jelikož se nepodařilo dostatečně rychle přisunout těžké dělostřelectvo, pro podporu pěchoty a nově dobytých pozic. Tuto úlohu měly suplovat tanky, ale díky nedostatečné výzbroji mohly plnit pouze roli podpůrných vozidel pro přímou palbu. Vojsko požadovalo plnohodnotné houfnice větší ráže, které by mohly podporovat postupující pěchotu. Jako první samohybná děla v moderním pojetí, můžeme jednoznačně označit francouzské těžké houfnice na podvozku pásových traktorů, které vyráběla zbrojovka St Chamond. V roce 1917 byla testována samohybná houfnice ráže 120 mm, kterou navrhl konstruktér Emile Rimailho. Později vznikla upravená verze, osazená houfnicí ráže 220 mm, která dokázala vystřelovat projektily o hmotnosti 100 kg až na vzdálenost 13 500 m, rychlostí 2 výstřely za minutu. Verze z roku 1918 měla dostřel dokonce 15 km a vyšší úsťovou rychlost. Samohybná houfnice vážila 24 tun. Před koncem války se u společnosti pracovalo i na samohybném moždíři Schneider ráže 280 mm, ale prototyp byl dokončen až v roce 1919. Rychlost vozidla vážícího 28 tun, činila 5 km/h na silnici a 2-5 km/h v terénu. Projektily ráže 280 mm měly maximální dostřel až 11 km a kadence střelby činila 2,5 výstřelů za minutu. Žádná z těchto houfnic se nestihla vyrábět ve větším množství, zajímavou je tedy úspěšnější samohybná houfnice. Tou byla samohybná houfnice ráže 194 mm. Ve vojenských skladech bylo uloženo velké množství nepotřebné námořní dělostřelecké munice ráže 194 mm (19 cm), která byla dříve využívána chráněnými křižníky a Predreadnoughty - zaváděné do služby přibližně mezi lety 1890 a 1906. V době vypuknutí války se ale již jednalo o zastaralá plavidla. Jelikož francouzská armáda neměla pozemní dělo této ráže, navrhla společnost Filloux novou houfnici. Váha samotné zbraně činila 18 tun a tak celé vozidlo vážilo 29,6 tuny, hmotnost projektilu činila 83,5 kg, u projektilu Mle 1920 FAGP 84,88 kg a u Mle 1921 AGP pouze 78,83 kg. Francouzská armáda objednala celkem 200 kusů nových houfnic, část měla být vlečených (150) a 50 houfnic mělo být opět osazeno na pásovém podvozku z tanku St Chamond. Testy na pásovém podvozku probíhaly od února 1918, ale kvůli zdržením s výrobou, byla v březnu objednávka snížena na pouze 50 samohybných houfnic. Ty byly dodány armádě až v polovině roku 1919 a nestihly tak zasáhnout do bojů první světové války. Tyto konstrukce ale měly zásadní vliv pro vznik amerických houfnic Caterpillar Mark IV a IVA 240mm SPG.
Velice zajímavé návrhy se objevily v Rusku, rozvráceném občanskou válkou. Již ve 20. letech navrhl inženýr Karatěv velice zvláštní samohybné dělo, první kus byl postaven v Leningradské zbrojovce roku 1927. Toto samohybné dělo bylo určeno k blízké podpoře jednotlivých pěších praporů a jednotky měly být vybaveny těmito děly i při ofensivních akcích. Pohon zajišťoval čtyřdobý horizontální motor o výkonu 12ti koňských sil. Palivová nádrž obsahovala až 10 litrů benzínu, což při rychlosti 5 km/hod vystačilo na 210 minut (3,5 hodiny) provozu. Jelikož toto samohybné dělo postrádalo jakékoliv místo pro osádku, musela obsluha celého zařízení kráčet vedle děla zcela nekryta. Řidič kráčel za strojem a řízení obstarával pomocí kovové tyče, kterou bylo možné se strojem zatáčet. Výhodou tohoto samohybného děla mělo být, že samotné dělo šlo od podvozku sejmout a používat nezávisle na něm. Osobně si neumím dost dobře představit, jaké by bylo reálné použití této zbraně. Pořád mi připomíná zahradní frézu, která měla být osazena místo pluhem, dělem. Navíc s pásovým podvozkem by se jednalo o zařízení velice náchylné k mechanickým poruchám. Jak již bylo řečeno. Prototyp byl postaven roku 1927, v Leningradě, a následně prošel vojskovými zkouškami. Karatěvova konstrukce byla zamítnuta s odůvodněním, že nejsou k dispozici vhodné motory o požadovaném výkonu. Celý projekt tak byl oprávněně odklizen do šuplíku. Karatěv ale nebyl jediným kdo se v Sovětském Svazu zabýval samohybnou artilerií. Ve 20. letech navrhl podobné zařízení slavný dělostřelecký inženýr F.F. Lender. Pohon jeho výtvoru zajišťovaly dva letecké motory, každý měl pohánět jednu stranu podvozku. Každá část podvozku se tak mohla otáčet nezávisle na tom druhém, což mělo výrazně zlepšit pohyblivost v terénu. Roku 1925, na základě Lenderova návrhu, byl postaven v Leningradské zbrojovce "Krasny arsenal" experimentální samohybné dělo na podvozku dělostřeleckého tahače Daimler. Výzbroj mělo tvořit dělo ráže 76,2 mm. Váha činila celých 10 tun, rozměry 4800 x 1700 x 3200 mm. Vozidlo uvezlo 192 dělostřeleckých granátů a 6 dělostřelců. Celkem byly postaveny pouze tři kusy těchto samohybných děl.
Arsenalets-45
- Délka: 2430 mm
- Výška: 1000 mm
- Šířka: 800 mm
- Váha: 500-550 kg
- Motor o výkonu 10-12 hp
- Rychlost: 5-8 km/h
- Dojezd: 17,5 km
- Dělo ráže: 45 mm
- Dostřel: 3500 m
- Munice: 50 ks
Zdroj:
http://forum.axishistory.com/viewtopic. ... 8&start=45
http://alternathistory.org.ua/otechestv ... -gg?page=1
http://armor.kiev.ua/Tanks/WWI/Tractor/
http://en.wikipedia.org/wiki/Gun_Carrier_Mark_I
http://www.landships.info/landships/tan ... _SPGs.html
Gun Carrier Mark I
Na podvozku tanku St.Chamond měly být umístěna děla ráže 75, 97 a dokonce i 120 mm
Schneiderova houfnice model 1918 ráže 240 mm na pásovém podvozku
Stejné samohybné dělo ráže 240 mm tentokrát zakryté plachtou (a otočené)
samohybné dělo Arsenalets-45
...zrovna předevčírem jsem narazil na tenhle kousek bez popisků a přemýšlel co to je přesně zač a jestli to patří do WWI nebo někam do 20tých let.
