Koncepci opevnění oponovali modernisty jako např. Paul Reynaud a Charles de Gaulle, kteří favorizovali investice do obrněných jednotek a letadel. Naopak maršál Joffre podporoval opevnění a měl podporu Pétaina. Ale byl to především André Maginot, který přesvědčil vládu investovat do obranné linie. Maginot byl další veterán ze světové války, který byl francouzským „ministrem veteránských záležitostí“ a pak ministr války (v letech 1922-1924, 1929-1930, 1931-1932).
Linie byla stavěna po etapách od roku 1930. Hlavní stavby byly dokončeny do roku 1935 za cenu asi 3 miliard franků. Obrana byla na velmi vysoké úrovni. Byly vybudovány rozsáhlé a podzemními chodbami propojené komplexy pro tisíce mužů, bylo vybudováno 108 hlavních pevností (ouvrages) s odstupem přibližně 15 kilometru od sebe, a malé ouvrages a sruby vykrývaly křídla mezi nimi. Bylo vyrubáno přes 100 kilometrů tunelů.
Opevnění se však netáhlo přes Ardenský les (“neproniknutelný” a “neprůchodný”) nebo podél okraje s Belgií, protože země spolu v roce 1920 podepsaly alianci podle které mohla francouzská armáda operovat v Belgii, pokud by jí německé síly napadly. Jenže Belgie zrušila dohodu v roce 1936 a deklarovala neutralitu. Maginotova linie pak byla rychle prodloužena podél francouzsko-belgických hranic, ale ne v tom standardu jako zbytek linie. Obranná linie byla nejsilnější kolem průmyslových oblastí Metz, Lauter a Alsasko, zatímco ostatní oblasti byly ve srovnání s ní slabě chráněny.
Když Německo provedlo v roce 1940 invazi na Západ, tak byla francouzská armáda rozložena naproti linii. Jenže Němci „propluli“ nížinami Belgie a Nizozemí a také přes Ardenský les, který ležel na severním okraji hlavní francouzské obrany. Tak se byli Němci schopni vyhnout Maginotově linii. Od 10. května 1940 se německé síly hrnuly do Francie po pět dnů, pak následovaly zálohy. Až 24. května se zastavily blízko Dunkirku.
Na počátku června odřízly německé síly Maginotovu linii od zbytku Francie a francouzská vláda požádala o příměří. Ale Maginotova linie byla ještě neporušena a množství francouzských velitelů chtělo vydržet. Alpská linie dokázala úspěšně odrazit Italy. Ale Maxime Weygand podepsal kapitulaci a armáda včetně posádek pevností byla vzata do zajetí.
Když ke konci roku 1944 spojenecké síly postupovaly směrem k Německu byla linie znovu obejitá. Boje se jen dotýkali části opevnění blízko Metz v severním Alsasku.
Termín „Maginotova linie” bývá používán jako metafora, když se někdo na něco sebejistě spoléhá a přesto je neúspěšný. Ovšem ve skutečnosti linie dělala přesně to co bylo zamýšleno. Uzavírala část Francie a nutila agresora jít kolem ní. Původní představa byla, že Maginotova linie bude částí většího obranného plánu, ve kterém se útočníci setkají s odporem francouzské armády, ale Francie nerealizovala druhou část, což vedlo ke ztrátě účinnosti celé doktríny. Spekulace o tom, proč se francouzské armádě nepodařilo realizovat účinný odpor proti wehrmachtu by bylo na samostatnou studii.
Debata o příčinách francouzského kolapsu probíhá zde:
www.palba.cz/viewtopic.php?p=3976#3976
Po válce udělali Francouzi v linii některé modifikace, nicméně když Francie vstoupila do NATO byla Maginotova linie definitivně opuštěna. Se zvyšující se silou francouzského jaderného potenciálu jako zastrašovací prostředku byla linie v roce 1969 otevřena pro veřejnost, přístupné jsou jen některé úseky, zbytek je ponechán úpadku.
Alpská linie - Ouvrages
Nejmohutnější opevnění bylo budováno na hranicích s Německem v sektorech Montmédy - Haguenau. Velmi silně opevněnou částí však byly také sektory Alpes Maritimes - Savoie proti Itálii. V určité vzdálenosti od předsunutých postavení bylo budováno hlavní obranné postavení. Jeho páteří byly silné dělostřelecké tvrze, které byly od sebe vzdáleny 6 až 10 kilometrů, vždy v závislosti na konfiguraci terénu. Tvrz byla většinou koncipována tak, že se nacházela na úbočích nějakého významného vrchu, což jí umožňovalo dokonalé pozorování a působení bočních paleb do velkých vzdáleností.
Na samotných výšinách byly umisťovány objekty s dělostřeleckými otočnými výsuvnými věžemi, jejichž výzbrojí mohli být kanóny, kulomety, protitankové kanóny, případně minomety. Nyní uvedu stručný popis několika tvrzí v jižní Francii.
Tvrz Barbonnet
Tvrz se nachází na stejnojmenném vrchu nad průsmykem St. Jean. Pevnost se skládá pouze ze dvou objektů - vchodového (B1) a dělostřeleckého (B2). Zbylé objekty nebyly postaveny. Vchodový objekt je robustnější než jeho sousedé (například Castillon), ovšem i tak je tvořen pouze padacím mostem, jehož ochranu zajišťovaly tři střílny pro lehké kulomety.
Tvrz Castillon
Tvrz se nachází v bezprostřední blízkosti průsmyku Col de Garde (706 m.n.m.), poblíž silnice Sospel - Menton. Tvrz se skládá z pěti objektů - vchodový objekt, dělostřelecký srub, pěchotní sruby a minometný srub.
Tvrz Monte Grosso
Tvrz se nachází na stejnojmenném vrchu severně od Sospelu, vede k němu vojenská silnice. Monte Grosso byla nejsilněji vyzbrojenou tvrzí v oblasti Sospelu. Využito bylo především strategicky výhodného umístění na táhlém masivu s nadmořskou výškou 1252 m.n.m., odkud bylo možné postřelovat značnou část území po stranách tvrze i v předpolí. Díky tomu se do sestavy tvrze vešly také dva objekty s výzbrojí umístěnou v dělostřeleckých otočných věžích, dále se zde nachází jeden minometný blok, dělostřelecký srub, vchodový objekt a dva pěchotní sruby.
Tvrz Sainte Agnes
Tvrz se nachází na konci stejnojmenné obce v bezprostřední blízkosti Mentonu. Jedná se o poměrně malou tvrz zabudovanou do skalního masivu. Skládá se ze čtyřech objektů - vchodový objekt, dva dělostřelecké objekty (B2 a B3) a jednoho pěchotního srubu.
Dělostřelecký objekt B2 je vybaven mohutnou výzbrojí. Tvoří ji dva kanóny ráže 135 mm, dva kanóny ráže 75 mm a dva minomety ráže 81 mm. Kromě této dělostřelecké výzbroje disponuje srub také dvojčetem těžkých kulometů, zvony GFM (pozorování a blízká obrana), LG (minomet) a VDP (pozorování).
Galerie - Maginotova linie - http://galerie.palba.cz/thumbnails.php?album=76 - mnoho fotografií
Dělostřelecký objekt B2 tvrze Sainte Agnes je vybaven mohutnou výzbrojí.
Francouzská linie opevnění proti Itálii.
Také mi přijde dost zvláštní, že se obránci La Ferté chtěli bránit po vzoru a zkušenostech z 1. světové války... Tomu moc nerozumím. Možná čekali, že když se ukryjí dolů do podzemí, tak získají potřebný čas k tomu, aby jim z obklíčení pomohla vlastní armáda. Také se možná spoléhali na to, že nepřítel se bude obávat krvavého střetu v temných chodbách, jako tomu bylo u pevnosti Fort Vaux. To už se asi nikdy ani nedozvíme a můžeme se jen domnívat 
Je jasné, že dělostřelba obvodovou překážku musela značně poškodit. Je dost možné, že to také jedním z hlavních cílů bylo. Udělat v překážce průchody a jako bonus pár skovávaček pro ženisty v podobě kráterů... Stejně, jako za 1. světové války dělostřelecká příprava. Ten náčrtek bych bral samozřejmě s rezervou. Jde jen o znázornění. Každopádně když se koukám na ty fotky, tak mi připadá, že snad ani jedna střílna ze zvonu nemířila na dělotoč. O vzájemném krytí zvonů ani nemluvě. Dobře okolí asi pokrývaly, ale já jako konstruktér bych se v 1. řadě snažil zajistit dokonalé krytí dělotoče. Už jen z toho důvodu, že dělotoč byla téměř bezbranná, když se k ní protivník dostal (maximálně mohla pro svou ochranu střílet kartáčovou munici) Pochybuji, že by umožnovala střelbu i z ručních zbraní. Pravda je, že na pevnosti EBEN-EMAEL byl ke střelbě z ručních zbraní použit otvor pro přímou střelbu z dělotoče, když došlo k zaseknutí její výzbroje. Docela zajímavé 
Jen by si dobyvatelé nesměli přinést něco na přelezení.
V zimě se chystám obrázek trochu zvětšit a nakreslit přesněji. Mám ještě také pár věcí k vylepšení.
Nesmí se šetřit, při projektování se taky musí přemýšlet, zajistit vzájemné krytí a palebné vejíře a pak to má výsledky 
Francouzské objekty jsou většinou dvoupatrové. 
A propo, tu dětskou kresbu maginotovky jsi už našel, dej to sem pro pobavení. 
