ÚVOD
Po skončení Druhé světové války velení naší na základě poměrně logického závěru neočekávalo, že by mohl k další válce dojít dříve než za 15 až 20 let a jako vždy bylo vyhodnoceno, že hlavní nepřítel bude opět Německo. To sice procházelo tvrdým procesem demilitarizace a denacifikace a nemělo nic, co by bylo možno považovat za armádu, ale kdo je připraven na nejhorší, nebývá nepříjemně překvapen. Za tuto dobu mělo dojít k úplné obnově jak našeho ekonomického potenciálu tak, a to bylo z pohledu našich vojáků hlavní, armády.
Naše země byla od konce války vedena k nejtěsnějšímu spojenectví se Sovětským svazem, což rok 1948 potvrdil, v nastalé Studené válce naše země stála na té straně barikády, na které stála. Je to neodiskutovatelný fakt a soudit dnes jestli to bylo takové či jiné je ztráta času. Prostě se to stalo a z toho plynulo mnoho, i naše role v možné válce dvou proti sobě stojících vojensko-politických seskupení.
Kapitola první: Československé válečné plány pro prvních 20 let existence poválečného Československa.
Když byl v dubnu 1945 schválen či snad lépe přijat poválečný vládní program pod vlivem okolností, které mi připadají logické, bylo rozhodnuto, že armáda bude vybudována podle sovětských vzorů. Jenže armáda se nebudovala, armáda se vyčerpávala bojovým nasazením proti UPA na Slovensku, zajišťovala odsun obyvatelstva německého původu z bývalých Sudet, a dokonce byla nasazena v národním hospodářství. Cvičilo se málo a bojeschopnost toho zvláštního složence nazývaného armádou byla krajně pochybná.
Cvičila se pouze taktika menších vojenských těles, operační úroveň se necvičila vůbec. První závěrečné cvičení, tradiční vyvrcholení výcvikového roku jak ho znala předmnichovská armáda, se uskutečnilo až v roce 1947, přičemž z taktického do operačního měřítka přerostlo až v následujícím roce. Pro toto vlákno ale je zásadní, že v této době ještě převládal názor, že hlavním druhem bojové činnosti bude obrana, jejíž vedení se předpokládalo po dobu prvních tří měsíců případného válečného konfliktu. Zde se zatím nic oproti prvorepublikové nezměnilo, tedy ne zásadně.
Únor 1948 vedl k zásadní změně. Naše země se zařadila mezi spojence Sovětského svazu a tím naplnila v prosinci 1943 uzavřenou smlouvu o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci. Mnoho historiků dnes tvrdí, že od této doby organizaci, výzbroji, výcviku a případném nasazení naší armády během možného válečného konfliktu se začalo rozhodovat v Moskvě. Já o tom mám jisté pochybnosti. Napřed muselo dojít k totální destrukci všeho, co mělo vazbu na západní armády a muselo se pochopit, že spuštěná Železná opona zde není na rok či dva. Jistý pocit vyděděnosti, který si ale naše země způsobila sama, tento proces podle mě koncem roku 1949 nastartoval a následně dotáhl do „vítězného konce“.
Takže zcela jistě je pravda, že od roku 1950 se počítalo s jejím začleněním do společného mnohonárodního operačně-strategického svazu. Podle tradice Rudé armády se tento svaz jmenoval front. Válečné plány v této době předpokládaly tento scénář:
- provedení obranné operace silami krytu hranice podobně jako v plánech první republiky, za účelem zajištění provedení všeobecné mobilizace
- v boji udržet prostor a vyčkat příchodu Druhého strategického sledu. Je jasné, že v tomto případě šlo o síly Rudé armády – nebo možná už Sovětské armády, nevím totiž, kdy se přejmenovala a jsem líný to hledat. Tyto síly měly připochodovat z vojenských okruhů při západní hranici Sovětského svazu.
- následně by naše armáda vyztužená těmito silami přešla do protiútoku a v průběhu útočné operace obnovila suverenitu našeho státního území, případně i vstoupila na teritorium jižního Německa, maximálně však do hloubky 50 až 60 km. Kdysi hned po vzniku První republiky a naší nově budované armády byl plánován úder na Bayeruth. Do podobné hloubky by asi podle těchto plánů měla obsazovat německé území naše armáda i v nové poválečné době.
Na základě zkušeností posledních 40 let se očekávalo, že válka bude opět dlouhodobá, trvající i několik let. Možnost vzniku nového ozbrojeného konfliktu byla považována za vlastně jistou, šlo jen o to, kdy to začne. Pokud by zůstalo u tohoto, asi by nebylo možno našemu politickému velení a velení armády nic co moc vytýkat. Tedy pokud zůstaneme v rovině válečných plánů.
Vojenské operační plány z této doby výše uvedené náhledy akceptovaly. Je znám plán či spíše směrnice pro provedení krytu s názvem „Orel“. Na svět přišla v únoru 1951, a podle tradiční politické preambule by se naše armáda v případě války nacházela na straně mírotvůrců proti imperialistickým agresorům.
Válka by podle této směrnice začala útokem západních armád na síly Sovětského svazu v NDR – asi za účelem násilného sjednocení rozděleného Německa a potom v Rakousku, kde stále byly rozvinuty sovětské okupační jednotky. Po jejich porážce by protivník pokračoval do Maďarska a dále – a to je pro nás důležité - poté by pokračovala úderem proti Československu. Mělo to vytvořit výhodné podmínky pro konečnou fázi války a to k útoku na samotný Sovětský svaz.
Bojové aktivity proti naší zemi měly probíhat do kříže.
První směr v ose Regensburg – Plzeň – Praha – Vroclav a
křížový druhý směr v ose Vídeň – Brno – Katovice.
Opět to tak nějak evokuje vzpomínky na první republiku a její válčené plány. O tom bych mohl sám napsat malou knihu.
Naši vojáci měli jasný úkol. Nedopustit proniknutí nepřátelských sil na naše území a pokud se tak stane, zastavit je na hlavním obranném postavení a zde v boji umožnit provedení mobilizace.
Na tuto směrnici navázal operační plán s názvem „Pěst“. Ten byl schválen také v březnu 1951. Plán se věnuje mimo jiné i pokračování války, ale už ve výrazně větším rozsahu. V něm měla naše mobilizací posílená armáda v obrané operaci porazit nepřítele proniknuvšího na naše území. Poté už v součinnosti se sovětskými silami měla naše armáda provést útočnou operaci na směru Plzeň – Mnichov. Podle tohoto plánu byl cíl poměrně ambiciosní. Za 4 až 5 dnů se mělo dosáhnout řeky Dunaj a vytvořit předmostí na jejím jižním břehu v prostoru Regensburg. Tento plán ale nešel dál a neřešil další možné útočné akce a pominul i to, co by vlastně měly konat posilové sovětské jednotky. Asi v tom neměl nikdo dostatečně jasno. Bylo to příliš nové.
A hlavně-na naší straně se vůbec neuvažovalo o použití jaderných zbraní.
Jenže díky špionáži podpořené velkým množstvím sympatií, které si Sovětský svaz získal v celém světě včetně USA, byl jaderný monopol USA poměrně rychle zrušen. Sovětská první atomová bomba byla suma sumárum kopií americké implozivní plutoniové bomb, jejíž plány byly získány pomocí špionážní práce jaderného fyzika Klause Fuchse. Ten se podílel na projektu Manhattan. Další vývoj jaderných zbraní vedli akademici Igor Kurčatov a Andrej Dmitrijevič Sacharov. Byly to skvělí vědci a díky informacím od špionážní služby se mohli vyhnout mnoha slepým uličkám. Druhou jadernou mocností se tak v roce 1949 stala tato velká země vedená psychopatickou osobností. První jaderný test v SSSR byl realizován 29. srpna 1949. V roce 1953 Sovětský svaz předběhl USA a jako první vyvinul a otestoval termonukleární zbraň schopnou operačního použití, kterou svět zná pod častěji užívaným názvem vodíková bomba. Ale mělo by být dáno na vědomí, že první test termonukleární nálože provedli USA už v roce 1952. Sovětská nálož z roku 1953 nebyl plnohodnotnou termojadernou zbraní ale bombou částečně užívající termonukleární materiál, jenž mohla být nesena letadlem. Ta ale nebyla čistě termonukleární zbraní, ale kombinovala štěpení a fúzi. První sovětská vodíková nálož byla zkušebně odpálena až v listopadu 1955. Takže i zde se zdá, že SSSR jen dobíhal náskok protivníka.
USA se do tohoto závodu tedy bez váhání pustily také a tak vzhledem k technickému pokroku ve vývoji jaderných zbraní začaly koncem první poloviny padesátých let obě nosné země proti sobě stojících uskupení budovat mohutné jaderné síly s různými typy nosičů. Síla vyvíjených zbraní rostla a vyvrcholila sovětskou třístupňovou nukleární sestavou nazvanou podle ruské tradice „CAR BOMBA“ o ráži neuvěřitelných100 megatun. Toto nezastavitelné nasycování arzenálů se zákonitě projevilo na změně předpokládaného charakteru možného vzájemného válečného konfliktu obou uskupení.
Píšu o uskupeních, protože v té době už existovaly obě aliance. NATO a Varšavská smlouva.
Základem fungování NATO se stala Severoatlantická smlouva podepsaná 4. dubna 1949 ve Washingtonu představiteli dvanácti států. Vedle USA a Kanady byly mezi zakládajícími zeměmi Velká Británie, Francie, Portugalsko, Belgie, Lucembursko, Nizozemsko, Dánsko, Norsko, Itálie a Island.
Klíčovou částí dohody je článek 5, který zaručuje všem členským zemím kolektivní obranu v případě napadení. Tento bod byl míněn především jako varování Sovětskému svazu před útokem na státy západní Evropy. V takovém případě by se totiž za napadené považovaly i Spojené státy, které tehdy jako jediné mohly na takový krok efektivně reagovat. To bylo do té doby řešení kolektivní bezpečnosti nikdy neviděné a jelikož na druhé straně pořád vládla paranoidní osobnost soudruha Stalina, bylo na této straně naznáno, že je to maskované agresivní uskupení.
A za nějaký čas vznikla Varšavská smlouva. Vznikla na základě Smlouvy o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci podepsané 14. května 1955 Albánií, Bulharskem, Československem, Maďarskem, NDR, Polskem, Rumunskem a SSSR ve Varšavě. Formálně byla reakcí na zřízení Západoevropské unie a Pařížské dohody umožňující vstup NSR do NATO. Já věřím, že tak jak se v té době svět vyvíjel, asi nenašly komunistické elity jiný model reakce na pohyby na západ od Železné opony. Navíc nebylo z jejich pohledu možno nechat bez razantní odpovědi kroky, které se děly na západ od této opony.
Smlouva byla uzavřena na 20 let s automatickým prodloužením o 10 let pro státy, které ji rok před uplynutím lhůty nevypoví. Albánie se přestala zúčastňovat činnosti Varšavské smlouvy v roce 1962 a 13. září 1968 ji na protest proti intervenci armád pěti členských zemí do Československa vypověděla.
Až do této doby byla za hlavní způsob vedení ozbrojeného zápasu považována bojová činnost s použitím konvenčních prostředků, doplňovaná v jednotlivých případech výběrovými jadernými údery. V roce 1950 bylo například na straně USA připraveno k použití v Evropě necelých 30 jaderných zbraní. A tak je pravdou, že od roku 1954 obě strany postupně přešly k plánování všeobecné jaderné války jako jediného způsobu vzájemného střetnutí. Z těchto změn v názorech na možný nový charakter války vyplynuly i nové požadavky na naši armádu od roku 1954 s novým názvem ČSLA tedy Československá lidová armáda. S tímto názvem jsem do ní nastoupil v roce 1979 i já a byla to dlouhé roky moje armáda. Tato armáda reagovala na změny s poměrně velkým elánem a začala se připravovat na válečné střetnutí vedené vždy za použití jaderných zbraní. Asi se to předvídalo, protože hned v měsíci květnu 1954 proběhlo první ukázkové cvičení v protiatomové obraně vojsk pro vedoucí funkcionáře armády a v létě se uskutečnilo první velké cvičení s vojsky. Tehdy se objevil ve služebních předpisech nový signál – „ATOM – ZPRAVA!“… a další jeho varianty. K intenzivnímu výcviku všech složek armády od posledního střelce z pušky po velitele armády za nových podmínek se propracovaly postupy a dodal potřebný materiál v letech 1955-1956. A začalo se tvrdě cvičit.
A jelikož se změnilo vše na stupních dole a nížeji, bylo přistoupeno na základě změněných východisek k vypracování nových operačních plánů. Tyto plány již počítaly s nasazením jaderných zbraní. Jejich konkrétní použití, ale zůstávalo na úvaze a následném rozhodnutí Sovětské armády, která jimi disponovala jako jediná v nové vojenské koalici socialistických států, tedy už zmiňované Varšavské smlouvy.
Podle sovětské instrukce z května 1955 byly úkoly naší armády v počátečním období tyto:
- nedopustit proniknutí vojsk nepřítele na území státu a zničit je v příhraničním sražení
- zabezpečit zasazení hlavních sil Varšavské smlouvy v době od 10 dnů do tří týdnů po vypuknutí konfliktu.
Jako příklad nového válečného plánování naší armády může posloužit operační plán s názvem „Zástava“, vypracovaný v roce 1956 a upřesněný na základě sovětských doporučení o rok později. Podle tohoto plánu, jak pravila úvodní preambule plánu, mohly armády NATO napadnout Československo, čímž by došlo k ohrožení vojsk Varšavské smlouvy v NDR a Polsku.
Útok se opět očekával na dvou směrech:
směr západ-východ ve směru Norimberk – Plzeň – Praha a
směr jih – sever Vídeň – Brno – Katovice kdy se ze strany NATO předpokládalo porušení rakouské neutrality. To pro nás díky výše napsanému není zatím nic nového.
Pro podporu obranného úsilí se na státní hranici s Německou spolkovou republikou realizoval rozsáhlý plán budování nových linií opevnění. O co šlo? V roce 1946 naše poválečná armáda reaktivovala předválečná opevnění na naší jižní hranici. Šlo o rozsáhlý kus území od obce Umíř u Štipoklas na Plzeňsku až po bratislavskou Petržalku.
Bylo to několik objektů stálého těžkého opevnění a velké množství objektů lehkých. Tyto objekty měli obsazovat vojáci pěších pluků dislokovaných ve spádové oblasti.
Tato linie pak byla doplněna pravidelně obnovovanými objekty zesíleného polního opevnění a dělostřeleckou podporu měla zajistit neuvěřitelná směska dělostřelecké samohybné a tažené techniky.
Tento odkaz stojí za zvýšenou pozornost, po jeho prostudování není třeba více psát,
http://www.streleckarevue.cz/kategorie. ... evneni.pdf
V roce 1952 pak vznikl jediný poválečný pevnostní útvar, nazvaný 8. pevnostní brigáda a ta měla velitelství v Rajhradě. Měla 4 pevnostní prapory:
1. pevnostní prapor s velitelstvím v Jemnici
2. pevnostní prapor s velitelstvím v Znojmě
3. pevnostní prapor s velitelstvím v Pohořelicích
4. pevnostní prapor s velitelstvím v Malackách
Celkově měli v péči:
- 213 objektů stálého lehkého opevnění vzor 36, využito skutečně 71 objektů
- 849 objektů stálého lehkého opevnění vzor 37, využito skutečně 533 objektů a nakonec
- 14 objektů stálého těžkého opevnění vzor 36, využito skutečně objektů
Pohled na jeden z objektů v péči poválečných pevnostních jednotek. První obrázek ukazuje poválečnou lafetaci kanónu a druhý potom ten samý objekt upravený jako muzeum, lokalita Šatov.
Idea byla jednoduchá: pokud by se nepřítel tedy armády USA a NSR s ostatními spojenci pokusil využít slabosti rakouského Bundesheru a proniknou přes jeho území na naše, měli se tyto objekty obsadit, vyzbrojit, doplnit polními opevněními a dělostřeleckou výzbrojí a zadržet postupující protivníky. Válečně tak měly na základě praporů vzniknout 4 pevnostní brigády vyzbrojené mimo jiné 2176 těžkými kulomety. Měla také pokračovat výstavba nových opevňovacích objektů.
Celkově mělo jít o:
- 818 palebných srubů propojených
- 845 kilometry zákopů,
- 210 kilometry protitankových minových polí a
- 206 kilometry protipěchotních minových polí.
Dále mělo být připraveno:
- 456 úkrytů pro pěchotu
- 531 pozorovatelen
- 3967 okopů pro lehké kulomety
- 1088 okopů pro tarasnice nebo pancéřovky
- 765 okopů pro kulomety DŠK v PL verzi nebo minomety
- 365 okopů pro protitankové kanóny
Vše se rychle rozběhlo a ještě rychleji skončilo. V roce 1955 byla brigáda zrušena. Objekty pak převzaly pěší pluky spádově dislokované:
54. střelecký pluk, 50. střelecký pluk v Mikulově, 24. střelecký pluk Znojmo, 60. střelecký pluk Brno a nakonec 9. střelecký pluk.
Je pravda, že až do roku 1997 existoval útvar pro využití stálých opevnění nazývaný rota osádek těžkého opevnění. Nevím kolik měl lidí, ale skutečně zrušen byl až v tomto roce.
Vzhledem k tomu, že hlavní obranný směr ale byl veden přes Šumavu, tato opevnění by se obranných operací nezúčastnila. Výše zmíněné objekty armáda opustila v roce 1999. Od roku 1952 probíhala výstavba kolem 2 300 nových pevnostních objektů skládaných z připravených prefabrikátů. V hloubce území probíhala pečlivá rekognoskace možných obranných čar. Zde se předpokládala výstavba linií polních opevnění, což byl úkol pro ženijní zatarasovací brigády. Obranná fáze války se brala velmi vážně a očekávalo se, že naše armáda úkoly splní.
Případný protiútok našich vojsk měl být veden na západoněmeckém území v omezeném rozsahu maximálně do hloubky několik desítek kilometrů. Na doporučení Generálního štábu Sovětské armády se další průběh útočné operace a postup do hloubky území SRN neplánoval. Zdá se, že v této době se neplánovaly hluboké průniky na území protivníka a spíše šlo o to, přenést boj co nejrychleji na jeho území, aby se minimalizovaly válečné škody na našem vlastním území.
Obranné boje naší armády mělo podpořit pět sovětských leteckých divizí, pro které se podle dohody z dubna 1955 vyčlenilo 13 letišť. Tato letiště byla připravena na přijetí velkého počtu letadel, jejich ošetřování a doplňování palivem. Současně byly vytvořeny spojovací jednotky pro zajištění letového provozu. Bojovou činnost by naše armáda vedla jako součást frontu tvořeného vojsky Přikarpatského vojenského okruhu. Operační skupina generálního štábu ČSLA se měla stát součástí štábu tohoto frontu, jehož přílet se očekával na letiště v Hořovicích do 8 hodin od vydání rozkazu k přesunu.
Přechod k útočné strategii
Postupné nasycování ozbrojených sil lídra Varšavské smlouvy, tedy SSSR, vedlo k tomu, že se začaly názory operačních plánovačů ve shodě s politickou reprezentací, jejíž podezřívavost se od té Stalinovi lišila jen tím, že nepokračovali ve vraždění vlastního obyvatelstva, výrazně měnit. A to vedlo, k zásadně nové vojenské doktríně. A tato se stala důležitým prvkem i pro operační plánování i u jeho spojenců. Tedy i u nás doma. A tak si musíme přiznat, že i pro naši armádu se stala bojová činnost v podmínkách raketojaderné války pro další období při plánování příprav na vedení případné války doktrínou nosnou. Takže na přelomu 50. a 60. let se nová sovětská vojenská doktrína, schválená v lednu 1960 a považující za rozhodující činitel příští možné války raketojaderné zbraně.
Hlavním druhem ozbrojených sil se v Sovětské armádě stala raketová vojska strategického určení. Tato dodnes existující složka sovětské a dnes už zase ruské armády oficiálně vznikla v prosinci 1959. Její začátky byly poměrně skromné. V této době disponovala jej velmi malým množstvím mezikontinentálních balistických řízených střel, schopných zasáhnout v krátké době tedy cca do hodiny významná politická a průmyslová centra protivníka na vzdálenost až několika tisíc kilometrů. Obdobnou úlohu na operačním a taktickém stupni mělo raketové vojsko pozemního vojska.
Než budeme pokračovat v tom co se dělo u nás a našeho hlavního spojence, podíváme se k protivníkovi. Někdy mám pocit, že v této době byly v čele změn vojensko-strategického myšlení Spojené státy americké a že druhá strana jej pouze doháněla. Ale nemusí to být tak jednoznačné. V roce 1953 skončila ničivá korejská válka. Jen díky uvážlivosti prezidenta Eisenhowera se nezměnila v rozsáhlý jaderný konflikt. Když velící generál v Tichomoří Douglas McArtur naznal, že už má problému s komunismem dost, navrhl zahájit jaderné bombardování čínských měst. V zápětí by odvolán – v této době to bylo asi pro TOP politickou reprezentaci v USA nepřijatelné.
Jenže velké ztráty na životech amerických vojáků a jejich spojenců vedly v USA k názoru, že takto plýtvat cennými životy je nepřijatelné a bylo jasně řečeno, že takto se už války řešit nebudou. Jenže zároveň zde byl tlak odpovědnosti za dění ve světě. A bylo rozhodnuto, že těžiště úkoly obrany USA a jejich spojenců a potlačování dalších výbojů komunistického světa převezmou letecké jaderné síly. Ty dostaly naprostou prioritu. Ministr zahraničí Dulles to popsal jako spoléhání se na možnost okamžité odplaty těmi prostředky, které si USA sami zvolí. Ozbrojené složky se podle něj měly přebudovat tak, aby si pro tuto volbu vytvořily potřebné prostředky, ale ne za cenu jejich násobení. Cesta vytvoření velkého jaderného arzenálu měla být i cestou jak ušetřit prostředky.
Tato nová doktrína byla nazvána „Doktrínou masivní odplaty“. Stále ale mělo jít o reakci na iniciativu protivníka. Byla to jednoznačně první strategická doktrína jaderného věku. Americká reakce tedy nemusela být nutně přiměřená k druhu a velikosti hrozby, ale měla operovat s případným užitím strategických i taktických jaderných zbraní. Tato doktrína měla jako důležitou součást kalkulovanou nejistotu u protivníka- nikdy si neměl být jistý tím, kdy USA sáhnou po krajním řešení, tedy jaderné útočné vlně. Důsledkem mělo být snížení napětí mezi oběma koalicemi - Moskva mohla očekávat, že jakýkoli její pokus o expanzi vyvolá nejrazantnější odvetu. Tuto pozici posilovalo i rozmísťování amerických bombardérů na předsunutých základnách mimo vlastní území USA, které např. z Británie mohly dosáhnout sovětského území asi během dvou hodin.
Tento přístup byl ještě za Eisenhowerovy vlády na konci padesátých let rozpracován jako koncept „Stupňovaného odstrašování". Byla to odpověď na silnou kritiku nevěrohodnosti koncepce masivní odplaty. Její kritikové tvrdili, že Sovětský svaz a jeho spojenci nevěří tomu, že by USA byly ochotny dopustit zničení svých či evropských měst sovětskými jadernými zbraněmi v jeho reakci na americký útok vyvolaný nějakou sovětskou agresí. Tedy rozumějme: Sověti zaútočí někde v Asii. Proč by měli věřit tomu, že USA zaútočí jaderně na Sovětský svaz a tím vystaví svoji zemi a země svých spojenců jadernému ničení když může jít o ve své podstatě bezvýznamnou epizodu bez velkého vlivu na další dění v obou soustavách?
Obsahem této koncepce bylo možné užití menšího počtu jaderných zbraní proti vojenským cílům na lokální úrovni. Tímto administrativa vysvětlila, že by nebylo důvěryhodné hrozit strategickou válkou jako odpovědí na různé útoky lokálního charakteru. Reakcí měla být hrozba "taktické nukleární války." SSSR by se podle názoru autorů této koncepce opět stáhl do nečinnosti, protože v této oblasti taktických jaderných zbraní ještě stále citelně zaostával. Tedy i zde se kalkulovalo s nedostatečností Sovětského svazu v počtu a typech jaderných hlavic a v potřebných nosičích.
Zde musím uvést, že jistá euforie v USA vedla k tomu, že se došlo k období, kdy se začaly zanedbávat pozemní síly. Prioritu dostala tělesa určená k vedení jaderné války a na pozemní vojsko se přestalo dostávat financí. Začala tak jeho stagnace. Tak velké, že USA ztratili schopnost vést efektivně vojenský konflikt bez použití jaderných zbraní.
Ale čas se nezastavoval a USA musely počítat s tím, že Sovětský svaz buduje vlastní jadrrný arsenál a to tempem, který se brzy vyrovná jejich vlastnímu. Bylo vypracováno několik studií, jak se asi budce vše odvíjet. Výsledkem byl závěr, že USA budou koncem 50. let otevřené ničivým, možná i rozhodujícím útokům sovětských bombardérů. Snížení rizika mohlo napomoci jedině udržení primátu v oblasti vývoje raketové technologie. To ale ještě nevěděli, co se stane v roce 1957. V tomto roce byl vypuštěn Sputnik 1. A tím se objevila raketová hrozba vyšší úrovně. Schopnost dosáhnout oběžnou dráhu kolem Země dával jistotu, že je na cestě mezikontinentální balistická raketa.
Výsledkem další zadané studie byl závěr, že SSSR bude schopen do roku 1959 provést ničivý raketojaderný útok na USA a jejich odvetné síly. To dosavadní strategii, která na ně spoléhala, učinilo více méně minulostí. Proto zpráva z této studie doporučovala značné rozšíření raketového programu. Cíl byl velmi ambiciozní. Navýšit o 400% produkci raket středního doletu z dříve doporučeného počtu 60 na 240. To už bylo něco, co mohlo zajistit hodně silnou míru obav u protivníka. Mělo také dojít k rozšíření programu zaměřeného na rozmísťování první generace mezikontinentálních raket. USA do konce padesátých let rozmístily svoje mezikontinetální rakety jak na zemi, tak i na dvou prvních ponorkách třídy Polaris. To přineslo zatímní výhodu právě USA. Střely Polaris měly dolet cca 1800 kilometrů a jejich nosiče je mohly skrytě dopravit na jakékoliv v místo v jejich dosahu kolem Sovětského svazu a jeho spojenců – odstrašovací role jaderného arzenálu se na nějakou dobu opět nabyla na významu.
Jenže růst sovětského jaderného potenciálu a přírůstek relativně kvalitních nosičů vedl k střízlivosti a obavám z následků možné jaderné války. To vedlo americké vojáky na konci padesátých, let k přehodnocení stávající doktríny s tím, že USA musejí být schopny potlačit agresi a zvítězit i v lokálních válkách bez operování, byť verbálního, s jaderným potenciálem. Takže se po několika letech potlačovaní rozvoje klasických vojsk a letectva přešlo k jejich opětovnému rozvoji – početnímu, ale zejména kvalitativnímu. Mohlo za to i několik zjištění o dění v Sovětském svazu. Bylo to dílem reálné a dílem jak je u Sovětského svazu dobré práce v utajování pravého stavu a cílenou lží.
Primo: Na Den sovětského letectva v roce 1955 byl v SSSR v rámci přehlídky v Kubince organizován přelet nových sovětských interkontinentálních bombardérů Mya-4 Bizon. Bylo jich hodně a to přivedlo americké analytiky k závěru, že SSSR bude do konce padesátých let vlastnit 600 až 700 těchto letadel. Toto zjištění vyvolalo dohady a diskuse o americké nedostatečnosti v možnosti úderů letectva - později se ale ukázalo, že letadla při přehlídce létala neustále dokola a jejich reálný počet byl mnohem menší. Dobrá „maskirovka“
Secundo: Vypuštění sovětského Sputniku v říjnu 1957 bylo jen druhotným produktem toho, že Sověti už v srpnu 1957 provedli test interkontinentální balistické střely. I když Američané už rovněž vyvíjeli střely této třídy Atlas a Titan, tyto ještě nebyly ani testovány. To vedlo k závěru, že SSSR rozmístí svoje mezikontinetální střely o několik let dříve než USA a tím by USA byli v roli jednostranně odzbrojené země. Ihned byl zadán vývoj nového radarového systému, který měl varovat před raketovým útokem. Doba varování měla být cca 15 minut před dopadem a to mělo poskytnout alespoň části bombardérů s jadernou výzbrojí vzlétnout a vyhnout se zničení. Později se ukázalo, že sovětští představitelé rozhodli o tom, že nebude produkován vysoký počet interkontinentálních raket první generace. Tyto systémy byly velmi nespolehlivé, nepřesné a nesrovnatelné s americkými raketami stále ve vývoji. To si sovětští konstruktéři velmi dobře uvědomovali a jejich pravdivá hlášení byla tentokrát vzata v potaz. Proto bylo v SSSR rozhodnuto o tom, že pozornost i potřebné zdroje budou vynaloženy do vývoje systémů druhé generace, jejichž výroba již měla být masová. Na konci padesátých let, kdy USA ještě stále neměly rozmístěnou ani jednu mezikontinentální střelu, SSSR rozmístil pouze čtyři střely první generace. Jenže na západ od Železné opony o tom nikdo ani neměl ponětí. Provalilo se to až v roce 1961. Velmi halasným deklarováním údajné strategické převahy Sovětského svazu, Nikita Chruščov částečně eliminoval výhody, které by ze své - v té době jisté převahy - mohly těžit USA. Ještě lepší „ maskirovka“.
Dnes je moderní a mám obavu i žádané tvrdit, že ofenzivní myšlení bylo nosnou strategií Sovětského svazu a ta druhá strana byla de facto nevinnou obětí, která jen reagovala na hrozbu z této stany. Není to tak úplně pravda jak uvidíme v další kapitole. Ale je naprostou pravdou, že v roce 1955 v SSSR začalo docházet ve vojenském myšlení a plánování k přesunu od konvenčních k jaderným silám a raketovým technologiím.Tak jako i v ozbrojených silách USA.
Sovětští analytici se ve svých úvahách dopracovali k závěru, že se nelze spoléhat na racionalitu či zdrženlivost protivníka. Zvláště nepřijatelné pro ně byly vývody amerických protějšků, že schopnost provedení odvetného úderu odstraší případného útočníka od jeho úmyslu zaútočit a tím zabrání vzniku války. Podle svého vlastního uvažování dospěli k závěru, že ten kdo je schopen udeřit odvetně, to dokáže i jako prví a tím vlastně došli k závěru, že jaderná válka může začít kdykoliv a klidně ji může spustit druhá strana.
Sovětská jaderná strategie vytvořená v polovině 50. a na počátku 60. let tedy měla za cíl tři cíle:
- ochranu sovětského území,
- porážku nepřátelských sil a
- přežití státu.
V tomto období sovětští vojenští stratégové zdůrazňovali význam jaderných zbraní. Mělo to jasný důvod. Podle jejich názoru mohla jejich mohutná palebná síla a efekt krátkodobého i dlouhodobého působení sehrát rozhodující roli v případné válce.
Co bylo ostré a dnes je kladeno Sovětskému svazu k tíži je to, že se současně s tím předpokládalo, že tyto zbraně budou nasazeny v bojích od samého počátku války se západními protivníky. V jejich úvahách bylo jasně stanoveno, že pro dosažení vítězství mělo být využito momentu překvapení, převzetí a udržení iniciativy. To vyplývalo z toho, že se v podmínkách použití jaderných zbraní nedala očekávat dlouhá válka. Proto byl značný význam věnován předpokladu, že konečný výsledek války může významně ovlivnit její počáteční fáze.
Jednoznačným a asi ne úplně mylným závěrem sovětských analytiků byl předpoklad, že USA jsou připraveny užít proti SSSR jaderné zbraně v rámci překvapivého útoku. Proto byl kladen důraz na ofenzivní i defenzivní síly včetně možnosti provedení sovětského pre-emptivního úderu. Díky jasné a silné americké převaze SSSR riskoval bez pre-empce odzbrojení a porážku; důležitý byl rovněž moment překvapení. Zde ale došlo v jejich úvahách k zásadní chybě. Americká strana díky dobře provedené „maskirovce“ číslo 2, kterou jsem popsal výše, měla úplně stejnou obavu. A tak obě strany na základě špatných závěrů vycházejících ze špatných vstupních údajů dospěli k tomu, že zakalkulovaly do svých plánů možnost zaútočit na druhou stranu pomocí jaderných zbraní jako první.
Politický význam jaderných zbraní v této době sovětští odborníci vnímali stejně jako jejich americké protějšky. Považovány je za nesmírně důležité nejen z vojenského, ale také z politického hlediska. Schopnost země vyvinout napřed jaderné zbraně a následně balistické střely měla rovněž zvýšit prestiž a vliv Sovětského svazu v mezinárodním měřítku. Je zajímavé, že tyto zbraně byly sovětským, podobně jako americkým, vedením nazírány za prostředek schopný způsobení značných škod nepříteli, za vynakládání mnohem menších finančních nákladů než vyžadují konvenční síly. Chruščov měl rovněž za to, že díky sputnikům protivníci nikdy nezastaví růst síly Sovětského svazu a to i přesto že měl dost informací, které to relativizovaly, že se ze Sovětského svazu stala z vojenského hlediska nejsilnější země světa. A Nikita Chruščov zastával názor, že budoucí případná válka proti Západu bude jaderná a bude trvat pouze několik hodin.
Přesto a to je důležité, Sovětský svaz i v obdobné euforii nad rostoucí silou jeho jaderného arzenálu za podmínek kdy se strategické jaderné síly staly jeho hlavní vojenskou složkou, nic nezanedbal ani ve zvyšování bojové použitelnosti konvenčních sil. V určitém momentu tak došlo k tomu, že při srovnatelném jaderném potenciálu socialistické soustavě zajišťovala převahu mohutná sestava konvenčních ozbrojených sil. A k nim patřila i naše armáda.
A nyní zase domů.