Československé vojenské plánování od roku 1945 do roku 1990

[Pátrač]

proti

ČESKOSLOVENSKÉ VÁLEČNÉ PLÁNY PO ROCE 1945 DO ROKU 1990.

ÚVOD

Po skončení Druhé světové války velení naší na základě poměrně logického závěru neočekávalo, že by mohl k další válce dojít dříve než za 15 až 20 let a jako vždy bylo vyhodnoceno, že hlavní nepřítel bude opět Německo. To sice procházelo tvrdým procesem demilitarizace a denacifikace a nemělo nic, co by bylo možno považovat za armádu, ale kdo je připraven na nejhorší, nebývá nepříjemně překvapen. Za tuto dobu mělo dojít k úplné obnově jak našeho ekonomického potenciálu tak, a to bylo z pohledu našich vojáků hlavní, armády.

Naše země byla od konce války vedena k nejtěsnějšímu spojenectví se Sovětským svazem, což rok 1948 potvrdil, v nastalé Studené válce naše země stála na té straně barikády, na které stála. Je to neodiskutovatelný fakt a soudit dnes jestli to bylo takové či jiné je ztráta času. Prostě se to stalo a z toho plynulo mnoho, i naše role v možné válce dvou proti sobě stojících vojensko-politických seskupení.

Kapitola první: Československé válečné plány pro prvních 20 let existence poválečného Československa.

Když byl v dubnu 1945 schválen či snad lépe přijat poválečný vládní program pod vlivem okolností, které mi připadají logické, bylo rozhodnuto, že armáda bude vybudována podle sovětských vzorů. Jenže armáda se nebudovala, armáda se vyčerpávala bojovým nasazením proti UPA na Slovensku, zajišťovala odsun obyvatelstva německého původu z bývalých Sudet, a dokonce byla nasazena v národním hospodářství. Cvičilo se málo a bojeschopnost toho zvláštního složence nazývaného armádou byla krajně pochybná.

Cvičila se pouze taktika menších vojenských těles, operační úroveň se necvičila vůbec. První závěrečné cvičení, tradiční vyvrcholení výcvikového roku jak ho znala předmnichovská armáda, se uskutečnilo až v roce 1947, přičemž z taktického do operačního měřítka přerostlo až v následujícím roce. Pro toto vlákno ale je zásadní, že v této době ještě převládal názor, že hlavním druhem bojové činnosti bude obrana, jejíž vedení se předpokládalo po dobu prvních tří měsíců případného válečného konfliktu. Zde se zatím nic oproti prvorepublikové nezměnilo, tedy ne zásadně.

Únor 1948 vedl k zásadní změně. Naše země se zařadila mezi spojence Sovětského svazu a tím naplnila v prosinci 1943 uzavřenou smlouvu o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci. Mnoho historiků dnes tvrdí, že od této doby organizaci, výzbroji, výcviku a případném nasazení naší armády během možného válečného konfliktu se začalo rozhodovat v Moskvě. Já o tom mám jisté pochybnosti. Napřed muselo dojít k totální destrukci všeho, co mělo vazbu na západní armády a muselo se pochopit, že spuštěná Železná opona zde není na rok či dva. Jistý pocit vyděděnosti, který si ale naše země způsobila sama, tento proces podle mě koncem roku 1949 nastartoval a následně dotáhl do „vítězného konce“.

Takže zcela jistě je pravda, že od roku 1950 se počítalo s jejím začleněním do společného mnohonárodního operačně-strategického svazu. Podle tradice Rudé armády se tento svaz jmenoval front. Válečné plány v této době předpokládaly tento scénář:

- provedení obranné operace silami krytu hranice podobně jako v plánech první republiky, za účelem zajištění provedení všeobecné mobilizace

- v boji udržet prostor a vyčkat příchodu Druhého strategického sledu. Je jasné, že v tomto případě šlo o síly Rudé armády – nebo možná už Sovětské armády, nevím totiž, kdy se přejmenovala a jsem líný to hledat. Tyto síly měly připochodovat z vojenských okruhů při západní hranici Sovětského svazu.

- následně by naše armáda vyztužená těmito silami přešla do protiútoku a v průběhu útočné operace obnovila suverenitu našeho státního území, případně i vstoupila na teritorium jižního Německa, maximálně však do hloubky 50 až 60 km. Kdysi hned po vzniku První republiky a naší nově budované armády byl plánován úder na Bayeruth. Do podobné hloubky by asi podle těchto plánů měla obsazovat německé území naše armáda i v nové poválečné době.

Na základě zkušeností posledních 40 let se očekávalo, že válka bude opět dlouhodobá, trvající i několik let. Možnost vzniku nového ozbrojeného konfliktu byla považována za vlastně jistou, šlo jen o to, kdy to začne. Pokud by zůstalo u tohoto, asi by nebylo možno našemu politickému velení a velení armády nic co moc vytýkat. Tedy pokud zůstaneme v rovině válečných plánů.

Vojenské operační plány z této doby výše uvedené náhledy akceptovaly. Je znám plán či spíše směrnice pro provedení krytu s názvem „Orel“. Na svět přišla v únoru 1951, a podle tradiční politické preambule by se naše armáda v případě války nacházela na straně mírotvůrců proti imperialistickým agresorům.

Válka by podle této směrnice začala útokem západních armád na síly Sovětského svazu v NDR – asi za účelem násilného sjednocení rozděleného Německa a potom v Rakousku, kde stále byly rozvinuty sovětské okupační jednotky. Po jejich porážce by protivník pokračoval do Maďarska a dále – a to je pro nás důležité - poté by pokračovala úderem proti Československu. Mělo to vytvořit výhodné podmínky pro konečnou fázi války a to k útoku na samotný Sovětský svaz.

Bojové aktivity proti naší zemi měly probíhat do kříže.

První směr v ose Regensburg – Plzeň – Praha – Vroclav a

křížový druhý směr v ose Vídeň – Brno – Katovice.

Opět to tak nějak evokuje vzpomínky na první republiku a její válčené plány. O tom bych mohl sám napsat malou knihu.
Naši vojáci měli jasný úkol. Nedopustit proniknutí nepřátelských sil na naše území a pokud se tak stane, zastavit je na hlavním obranném postavení a zde v boji umožnit provedení mobilizace.

Na tuto směrnici navázal operační plán s názvem „Pěst“. Ten byl schválen také v březnu 1951. Plán se věnuje mimo jiné i pokračování války, ale už ve výrazně větším rozsahu. V něm měla naše mobilizací posílená armáda v obrané operaci porazit nepřítele proniknuvšího na naše území. Poté už v součinnosti se sovětskými silami měla naše armáda provést útočnou operaci na směru Plzeň – Mnichov. Podle tohoto plánu byl cíl poměrně ambiciosní. Za 4 až 5 dnů se mělo dosáhnout řeky Dunaj a vytvořit předmostí na jejím jižním břehu v prostoru Regensburg. Tento plán ale nešel dál a neřešil další možné útočné akce a pominul i to, co by vlastně měly konat posilové sovětské jednotky. Asi v tom neměl nikdo dostatečně jasno. Bylo to příliš nové.

A hlavně-na naší straně se vůbec neuvažovalo o použití jaderných zbraní.

Jenže díky špionáži podpořené velkým množstvím sympatií, které si Sovětský svaz získal v celém světě včetně USA, byl jaderný monopol USA poměrně rychle zrušen. Sovětská první atomová bomba byla suma sumárum kopií americké implozivní plutoniové bomb, jejíž plány byly získány pomocí špionážní práce jaderného fyzika Klause Fuchse. Ten se podílel na projektu Manhattan. Další vývoj jaderných zbraní vedli akademici Igor Kurčatov a Andrej Dmitrijevič Sacharov. Byly to skvělí vědci a díky informacím od špionážní služby se mohli vyhnout mnoha slepým uličkám. Druhou jadernou mocností se tak v roce 1949 stala tato velká země vedená psychopatickou osobností. První jaderný test v SSSR byl realizován 29. srpna 1949. V roce 1953 Sovětský svaz předběhl USA a jako první vyvinul a otestoval termonukleární zbraň schopnou operačního použití, kterou svět zná pod častěji užívaným názvem vodíková bomba. Ale mělo by být dáno na vědomí, že první test termonukleární nálože provedli USA už v roce 1952. Sovětská nálož z roku 1953 nebyl plnohodnotnou termojadernou zbraní ale bombou částečně užívající termonukleární materiál, jenž mohla být nesena letadlem. Ta ale nebyla čistě termonukleární zbraní, ale kombinovala štěpení a fúzi. První sovětská vodíková nálož byla zkušebně odpálena až v listopadu 1955. Takže i zde se zdá, že SSSR jen dobíhal náskok protivníka.

USA se do tohoto závodu tedy bez váhání pustily také a tak vzhledem k technickému pokroku ve vývoji jaderných zbraní začaly koncem první poloviny padesátých let obě nosné země proti sobě stojících uskupení budovat mohutné jaderné síly s různými typy nosičů. Síla vyvíjených zbraní rostla a vyvrcholila sovětskou třístupňovou nukleární sestavou nazvanou podle ruské tradice „CAR BOMBA“ o ráži neuvěřitelných100 megatun. Toto nezastavitelné nasycování arzenálů se zákonitě projevilo na změně předpokládaného charakteru možného vzájemného válečného konfliktu obou uskupení.
Píšu o uskupeních, protože v té době už existovaly obě aliance. NATO a Varšavská smlouva.

Základem fungování NATO se stala Severoatlantická smlouva podepsaná 4. dubna 1949 ve Washingtonu představiteli dvanácti států. Vedle USA a Kanady byly mezi zakládajícími zeměmi Velká Británie, Francie, Portugalsko, Belgie, Lucembursko, Nizozemsko, Dánsko, Norsko, Itálie a Island.
Klíčovou částí dohody je článek 5, který zaručuje všem členským zemím kolektivní obranu v případě napadení. Tento bod byl míněn především jako varování Sovětskému svazu před útokem na státy západní Evropy. V takovém případě by se totiž za napadené považovaly i Spojené státy, které tehdy jako jediné mohly na takový krok efektivně reagovat. To bylo do té doby řešení kolektivní bezpečnosti nikdy neviděné a jelikož na druhé straně pořád vládla paranoidní osobnost soudruha Stalina, bylo na této straně naznáno, že je to maskované agresivní uskupení.

A za nějaký čas vznikla Varšavská smlouva. Vznikla na základě Smlouvy o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci podepsané 14. května 1955 Albánií, Bulharskem, Československem, Maďarskem, NDR, Polskem, Rumunskem a SSSR ve Varšavě. Formálně byla reakcí na zřízení Západoevropské unie a Pařížské dohody umožňující vstup NSR do NATO. Já věřím, že tak jak se v té době svět vyvíjel, asi nenašly komunistické elity jiný model reakce na pohyby na západ od Železné opony. Navíc nebylo z jejich pohledu možno nechat bez razantní odpovědi kroky, které se děly na západ od této opony.

Smlouva byla uzavřena na 20 let s automatickým prodloužením o 10 let pro státy, které ji rok před uplynutím lhůty nevypoví. Albánie se přestala zúčastňovat činnosti Varšavské smlouvy v roce 1962 a 13. září 1968 ji na protest proti intervenci armád pěti členských zemí do Československa vypověděla.

Až do této doby byla za hlavní způsob vedení ozbrojeného zápasu považována bojová činnost s použitím konvenčních prostředků, doplňovaná v jednotlivých případech výběrovými jadernými údery. V roce 1950 bylo například na straně USA připraveno k použití v Evropě necelých 30 jaderných zbraní. A tak je pravdou, že od roku 1954 obě strany postupně přešly k plánování všeobecné jaderné války jako jediného způsobu vzájemného střetnutí. Z těchto změn v názorech na možný nový charakter války vyplynuly i nové požadavky na naši armádu od roku 1954 s novým názvem ČSLA tedy Československá lidová armáda. S tímto názvem jsem do ní nastoupil v roce 1979 i já a byla to dlouhé roky moje armáda. Tato armáda reagovala na změny s poměrně velkým elánem a začala se připravovat na válečné střetnutí vedené vždy za použití jaderných zbraní. Asi se to předvídalo, protože hned v měsíci květnu 1954 proběhlo první ukázkové cvičení v protiatomové obraně vojsk pro vedoucí funkcionáře armády a v létě se uskutečnilo první velké cvičení s vojsky. Tehdy se objevil ve služebních předpisech nový signál – „ATOM – ZPRAVA!“… a další jeho varianty. K intenzivnímu výcviku všech složek armády od posledního střelce z pušky po velitele armády za nových podmínek se propracovaly postupy a dodal potřebný materiál v letech 1955-1956. A začalo se tvrdě cvičit.

A jelikož se změnilo vše na stupních dole a nížeji, bylo přistoupeno na základě změněných východisek k vypracování nových operačních plánů. Tyto plány již počítaly s nasazením jaderných zbraní. Jejich konkrétní použití, ale zůstávalo na úvaze a následném rozhodnutí Sovětské armády, která jimi disponovala jako jediná v nové vojenské koalici socialistických států, tedy už zmiňované Varšavské smlouvy.

Podle sovětské instrukce z května 1955 byly úkoly naší armády v počátečním období tyto:

- nedopustit proniknutí vojsk nepřítele na území státu a zničit je v příhraničním sražení

- zabezpečit zasazení hlavních sil Varšavské smlouvy v době od 10 dnů do tří týdnů po vypuknutí konfliktu.

Jako příklad nového válečného plánování naší armády může posloužit operační plán s názvem „Zástava“, vypracovaný v roce 1956 a upřesněný na základě sovětských doporučení o rok později. Podle tohoto plánu, jak pravila úvodní preambule plánu, mohly armády NATO napadnout Československo, čímž by došlo k ohrožení vojsk Varšavské smlouvy v NDR a Polsku.

Útok se opět očekával na dvou směrech:

směr západ-východ ve směru Norimberk – Plzeň – Praha a

směr jih – sever Vídeň – Brno – Katovice kdy se ze strany NATO předpokládalo porušení rakouské neutrality. To pro nás díky výše napsanému není zatím nic nového.

Pro podporu obranného úsilí se na státní hranici s Německou spolkovou republikou realizoval rozsáhlý plán budování nových linií opevnění. O co šlo? V roce 1946 naše poválečná armáda reaktivovala předválečná opevnění na naší jižní hranici. Šlo o rozsáhlý kus území od obce Umíř u Štipoklas na Plzeňsku až po bratislavskou Petržalku.

Bylo to několik objektů stálého těžkého opevnění a velké množství objektů lehkých. Tyto objekty měli obsazovat vojáci pěších pluků dislokovaných ve spádové oblasti.
Tato linie pak byla doplněna pravidelně obnovovanými objekty zesíleného polního opevnění a dělostřeleckou podporu měla zajistit neuvěřitelná směska dělostřelecké samohybné a tažené techniky.
Tento odkaz stojí za zvýšenou pozornost, po jeho prostudování není třeba více psát,
http://www.streleckarevue.cz/kategorie. ... evneni.pdf

V roce 1952 pak vznikl jediný poválečný pevnostní útvar, nazvaný 8. pevnostní brigáda a ta měla velitelství v Rajhradě. Měla 4 pevnostní prapory:
1. pevnostní prapor s velitelstvím v Jemnici
2. pevnostní prapor s velitelstvím v Znojmě
3. pevnostní prapor s velitelstvím v Pohořelicích
4. pevnostní prapor s velitelstvím v Malackách

Celkově měli v péči:
- 213 objektů stálého lehkého opevnění vzor 36, využito skutečně 71 objektů
- 849 objektů stálého lehkého opevnění vzor 37, využito skutečně 533 objektů a nakonec
- 14 objektů stálého těžkého opevnění vzor 36, využito skutečně objektů


Pohled na jeden z objektů v péči poválečných pevnostních jednotek. První obrázek ukazuje poválečnou lafetaci kanónu a druhý potom ten samý objekt upravený jako muzeum, lokalita Šatov.

Idea byla jednoduchá: pokud by se nepřítel tedy armády USA a NSR s ostatními spojenci pokusil využít slabosti rakouského Bundesheru a proniknou přes jeho území na naše, měli se tyto objekty obsadit, vyzbrojit, doplnit polními opevněními a dělostřeleckou výzbrojí a zadržet postupující protivníky. Válečně tak měly na základě praporů vzniknout 4 pevnostní brigády vyzbrojené mimo jiné 2176 těžkými kulomety. Měla také pokračovat výstavba nových opevňovacích objektů.
Celkově mělo jít o:
- 818 palebných srubů propojených
- 845 kilometry zákopů,
- 210 kilometry protitankových minových polí a
- 206 kilometry protipěchotních minových polí.

Dále mělo být připraveno:
- 456 úkrytů pro pěchotu
- 531 pozorovatelen
- 3967 okopů pro lehké kulomety
- 1088 okopů pro tarasnice nebo pancéřovky
- 765 okopů pro kulomety DŠK v PL verzi nebo minomety
- 365 okopů pro protitankové kanóny

Vše se rychle rozběhlo a ještě rychleji skončilo. V roce 1955 byla brigáda zrušena. Objekty pak převzaly pěší pluky spádově dislokované:
54. střelecký pluk, 50. střelecký pluk v Mikulově, 24. střelecký pluk Znojmo, 60. střelecký pluk Brno a nakonec 9. střelecký pluk.

Je pravda, že až do roku 1997 existoval útvar pro využití stálých opevnění nazývaný rota osádek těžkého opevnění. Nevím kolik měl lidí, ale skutečně zrušen byl až v tomto roce.

Vzhledem k tomu, že hlavní obranný směr ale byl veden přes Šumavu, tato opevnění by se obranných operací nezúčastnila. Výše zmíněné objekty armáda opustila v roce 1999. Od roku 1952 probíhala výstavba kolem 2 300 nových pevnostních objektů skládaných z připravených prefabrikátů. V hloubce území probíhala pečlivá rekognoskace možných obranných čar. Zde se předpokládala výstavba linií polních opevnění, což byl úkol pro ženijní zatarasovací brigády. Obranná fáze války se brala velmi vážně a očekávalo se, že naše armáda úkoly splní.

Případný protiútok našich vojsk měl být veden na západoněmeckém území v omezeném rozsahu maximálně do hloubky několik desítek kilometrů. Na doporučení Generálního štábu Sovětské armády se další průběh útočné operace a postup do hloubky území SRN neplánoval. Zdá se, že v této době se neplánovaly hluboké průniky na území protivníka a spíše šlo o to, přenést boj co nejrychleji na jeho území, aby se minimalizovaly válečné škody na našem vlastním území.

Obranné boje naší armády mělo podpořit pět sovětských leteckých divizí, pro které se podle dohody z dubna 1955 vyčlenilo 13 letišť. Tato letiště byla připravena na přijetí velkého počtu letadel, jejich ošetřování a doplňování palivem. Současně byly vytvořeny spojovací jednotky pro zajištění letového provozu. Bojovou činnost by naše armáda vedla jako součást frontu tvořeného vojsky Přikarpatského vojenského okruhu. Operační skupina generálního štábu ČSLA se měla stát součástí štábu tohoto frontu, jehož přílet se očekával na letiště v Hořovicích do 8 hodin od vydání rozkazu k přesunu.

Přechod k útočné strategii

Postupné nasycování ozbrojených sil lídra Varšavské smlouvy, tedy SSSR, vedlo k tomu, že se začaly názory operačních plánovačů ve shodě s politickou reprezentací, jejíž podezřívavost se od té Stalinovi lišila jen tím, že nepokračovali ve vraždění vlastního obyvatelstva, výrazně měnit. A to vedlo, k zásadně nové vojenské doktríně. A tato se stala důležitým prvkem i pro operační plánování i u jeho spojenců. Tedy i u nás doma. A tak si musíme přiznat, že i pro naši armádu se stala bojová činnost v podmínkách raketojaderné války pro další období při plánování příprav na vedení případné války doktrínou nosnou. Takže na přelomu 50. a 60. let se nová sovětská vojenská doktrína, schválená v lednu 1960 a považující za rozhodující činitel příští možné války raketojaderné zbraně.

Hlavním druhem ozbrojených sil se v Sovětské armádě stala raketová vojska strategického určení. Tato dodnes existující složka sovětské a dnes už zase ruské armády oficiálně vznikla v prosinci 1959. Její začátky byly poměrně skromné. V této době disponovala jej velmi malým množstvím mezikontinentálních balistických řízených střel, schopných zasáhnout v krátké době tedy cca do hodiny významná politická a průmyslová centra protivníka na vzdálenost až několika tisíc kilometrů. Obdobnou úlohu na operačním a taktickém stupni mělo raketové vojsko pozemního vojska.

Než budeme pokračovat v tom co se dělo u nás a našeho hlavního spojence, podíváme se k protivníkovi. Někdy mám pocit, že v této době byly v čele změn vojensko-strategického myšlení Spojené státy americké a že druhá strana jej pouze doháněla. Ale nemusí to být tak jednoznačné. V roce 1953 skončila ničivá korejská válka. Jen díky uvážlivosti prezidenta Eisenhowera se nezměnila v rozsáhlý jaderný konflikt. Když velící generál v Tichomoří Douglas McArtur naznal, že už má problému s komunismem dost, navrhl zahájit jaderné bombardování čínských měst. V zápětí by odvolán – v této době to bylo asi pro TOP politickou reprezentaci v USA nepřijatelné.

Jenže velké ztráty na životech amerických vojáků a jejich spojenců vedly v USA k názoru, že takto plýtvat cennými životy je nepřijatelné a bylo jasně řečeno, že takto se už války řešit nebudou. Jenže zároveň zde byl tlak odpovědnosti za dění ve světě. A bylo rozhodnuto, že těžiště úkoly obrany USA a jejich spojenců a potlačování dalších výbojů komunistického světa převezmou letecké jaderné síly. Ty dostaly naprostou prioritu. Ministr zahraničí Dulles to popsal jako spoléhání se na možnost okamžité odplaty těmi prostředky, které si USA sami zvolí. Ozbrojené složky se podle něj měly přebudovat tak, aby si pro tuto volbu vytvořily potřebné prostředky, ale ne za cenu jejich násobení. Cesta vytvoření velkého jaderného arzenálu měla být i cestou jak ušetřit prostředky.

Tato nová doktrína byla nazvána „Doktrínou masivní odplaty“. Stále ale mělo jít o reakci na iniciativu protivníka. Byla to jednoznačně první strategická doktrína jaderného věku. Americká reakce tedy nemusela být nutně přiměřená k druhu a velikosti hrozby, ale měla operovat s případným užitím strategických i taktických jaderných zbraní. Tato doktrína měla jako důležitou součást kalkulovanou nejistotu u protivníka- nikdy si neměl být jistý tím, kdy USA sáhnou po krajním řešení, tedy jaderné útočné vlně. Důsledkem mělo být snížení napětí mezi oběma koalicemi - Moskva mohla očekávat, že jakýkoli její pokus o expanzi vyvolá nejrazantnější odvetu. Tuto pozici posilovalo i rozmísťování amerických bombardérů na předsunutých základnách mimo vlastní území USA, které např. z Británie mohly dosáhnout sovětského území asi během dvou hodin.

Tento přístup byl ještě za Eisenhowerovy vlády na konci padesátých let rozpracován jako koncept „Stupňovaného odstrašování". Byla to odpověď na silnou kritiku nevěrohodnosti koncepce masivní odplaty. Její kritikové tvrdili, že Sovětský svaz a jeho spojenci nevěří tomu, že by USA byly ochotny dopustit zničení svých či evropských měst sovětskými jadernými zbraněmi v jeho reakci na americký útok vyvolaný nějakou sovětskou agresí. Tedy rozumějme: Sověti zaútočí někde v Asii. Proč by měli věřit tomu, že USA zaútočí jaderně na Sovětský svaz a tím vystaví svoji zemi a země svých spojenců jadernému ničení když může jít o ve své podstatě bezvýznamnou epizodu bez velkého vlivu na další dění v obou soustavách?

Obsahem této koncepce bylo možné užití menšího počtu jaderných zbraní proti vojenským cílům na lokální úrovni. Tímto administrativa vysvětlila, že by nebylo důvěryhodné hrozit strategickou válkou jako odpovědí na různé útoky lokálního charakteru. Reakcí měla být hrozba "taktické nukleární války." SSSR by se podle názoru autorů této koncepce opět stáhl do nečinnosti, protože v této oblasti taktických jaderných zbraní ještě stále citelně zaostával. Tedy i zde se kalkulovalo s nedostatečností Sovětského svazu v počtu a typech jaderných hlavic a v potřebných nosičích.

Zde musím uvést, že jistá euforie v USA vedla k tomu, že se došlo k období, kdy se začaly zanedbávat pozemní síly. Prioritu dostala tělesa určená k vedení jaderné války a na pozemní vojsko se přestalo dostávat financí. Začala tak jeho stagnace. Tak velké, že USA ztratili schopnost vést efektivně vojenský konflikt bez použití jaderných zbraní.

Ale čas se nezastavoval a USA musely počítat s tím, že Sovětský svaz buduje vlastní jadrrný arsenál a to tempem, který se brzy vyrovná jejich vlastnímu. Bylo vypracováno několik studií, jak se asi budce vše odvíjet. Výsledkem byl závěr, že USA budou koncem 50. let otevřené ničivým, možná i rozhodujícím útokům sovětských bombardérů. Snížení rizika mohlo napomoci jedině udržení primátu v oblasti vývoje raketové technologie. To ale ještě nevěděli, co se stane v roce 1957. V tomto roce byl vypuštěn Sputnik 1. A tím se objevila raketová hrozba vyšší úrovně. Schopnost dosáhnout oběžnou dráhu kolem Země dával jistotu, že je na cestě mezikontinentální balistická raketa.

Výsledkem další zadané studie byl závěr, že SSSR bude schopen do roku 1959 provést ničivý raketojaderný útok na USA a jejich odvetné síly. To dosavadní strategii, která na ně spoléhala, učinilo více méně minulostí. Proto zpráva z této studie doporučovala značné rozšíření raketového programu. Cíl byl velmi ambiciozní. Navýšit o 400% produkci raket středního doletu z dříve doporučeného počtu 60 na 240. To už bylo něco, co mohlo zajistit hodně silnou míru obav u protivníka. Mělo také dojít k rozšíření programu zaměřeného na rozmísťování první generace mezikontinentálních raket. USA do konce padesátých let rozmístily svoje mezikontinetální rakety jak na zemi, tak i na dvou prvních ponorkách třídy Polaris. To přineslo zatímní výhodu právě USA. Střely Polaris měly dolet cca 1800 kilometrů a jejich nosiče je mohly skrytě dopravit na jakékoliv v místo v jejich dosahu kolem Sovětského svazu a jeho spojenců – odstrašovací role jaderného arzenálu se na nějakou dobu opět nabyla na významu.

Jenže růst sovětského jaderného potenciálu a přírůstek relativně kvalitních nosičů vedl k střízlivosti a obavám z následků možné jaderné války. To vedlo americké vojáky na konci padesátých, let k přehodnocení stávající doktríny s tím, že USA musejí být schopny potlačit agresi a zvítězit i v lokálních válkách bez operování, byť verbálního, s jaderným potenciálem. Takže se po několika letech potlačovaní rozvoje klasických vojsk a letectva přešlo k jejich opětovnému rozvoji – početnímu, ale zejména kvalitativnímu. Mohlo za to i několik zjištění o dění v Sovětském svazu. Bylo to dílem reálné a dílem jak je u Sovětského svazu dobré práce v utajování pravého stavu a cílenou lží.

Primo: Na Den sovětského letectva v roce 1955 byl v SSSR v rámci přehlídky v Kubince organizován přelet nových sovětských interkontinentálních bombardérů Mya-4 Bizon. Bylo jich hodně a to přivedlo americké analytiky k závěru, že SSSR bude do konce padesátých let vlastnit 600 až 700 těchto letadel. Toto zjištění vyvolalo dohady a diskuse o americké nedostatečnosti v možnosti úderů letectva - později se ale ukázalo, že letadla při přehlídce létala neustále dokola a jejich reálný počet byl mnohem menší. Dobrá „maskirovka“

Secundo: Vypuštění sovětského Sputniku v říjnu 1957 bylo jen druhotným produktem toho, že Sověti už v srpnu 1957 provedli test interkontinentální balistické střely. I když Američané už rovněž vyvíjeli střely této třídy Atlas a Titan, tyto ještě nebyly ani testovány. To vedlo k závěru, že SSSR rozmístí svoje mezikontinetální střely o několik let dříve než USA a tím by USA byli v roli jednostranně odzbrojené země. Ihned byl zadán vývoj nového radarového systému, který měl varovat před raketovým útokem. Doba varování měla být cca 15 minut před dopadem a to mělo poskytnout alespoň části bombardérů s jadernou výzbrojí vzlétnout a vyhnout se zničení. Později se ukázalo, že sovětští představitelé rozhodli o tom, že nebude produkován vysoký počet interkontinentálních raket první generace. Tyto systémy byly velmi nespolehlivé, nepřesné a nesrovnatelné s americkými raketami stále ve vývoji. To si sovětští konstruktéři velmi dobře uvědomovali a jejich pravdivá hlášení byla tentokrát vzata v potaz. Proto bylo v SSSR rozhodnuto o tom, že pozornost i potřebné zdroje budou vynaloženy do vývoje systémů druhé generace, jejichž výroba již měla být masová. Na konci padesátých let, kdy USA ještě stále neměly rozmístěnou ani jednu mezikontinentální střelu, SSSR rozmístil pouze čtyři střely první generace. Jenže na západ od Železné opony o tom nikdo ani neměl ponětí. Provalilo se to až v roce 1961. Velmi halasným deklarováním údajné strategické převahy Sovětského svazu, Nikita Chruščov částečně eliminoval výhody, které by ze své - v té době jisté převahy - mohly těžit USA. Ještě lepší „ maskirovka“.

Dnes je moderní a mám obavu i žádané tvrdit, že ofenzivní myšlení bylo nosnou strategií Sovětského svazu a ta druhá strana byla de facto nevinnou obětí, která jen reagovala na hrozbu z této stany. Není to tak úplně pravda jak uvidíme v další kapitole. Ale je naprostou pravdou, že v roce 1955 v SSSR začalo docházet ve vojenském myšlení a plánování k přesunu od konvenčních k jaderným silám a raketovým technologiím.Tak jako i v ozbrojených silách USA.

Sovětští analytici se ve svých úvahách dopracovali k závěru, že se nelze spoléhat na racionalitu či zdrženlivost protivníka. Zvláště nepřijatelné pro ně byly vývody amerických protějšků, že schopnost provedení odvetného úderu odstraší případného útočníka od jeho úmyslu zaútočit a tím zabrání vzniku války. Podle svého vlastního uvažování dospěli k závěru, že ten kdo je schopen udeřit odvetně, to dokáže i jako prví a tím vlastně došli k závěru, že jaderná válka může začít kdykoliv a klidně ji může spustit druhá strana.

Sovětská jaderná strategie vytvořená v polovině 50. a na počátku 60. let tedy měla za cíl tři cíle:
- ochranu sovětského území,
- porážku nepřátelských sil a
- přežití státu.
V tomto období sovětští vojenští stratégové zdůrazňovali význam jaderných zbraní. Mělo to jasný důvod. Podle jejich názoru mohla jejich mohutná palebná síla a efekt krátkodobého i dlouhodobého působení sehrát rozhodující roli v případné válce.

Co bylo ostré a dnes je kladeno Sovětskému svazu k tíži je to, že se současně s tím předpokládalo, že tyto zbraně budou nasazeny v bojích od samého počátku války se západními protivníky. V jejich úvahách bylo jasně stanoveno, že pro dosažení vítězství mělo být využito momentu překvapení, převzetí a udržení iniciativy. To vyplývalo z toho, že se v podmínkách použití jaderných zbraní nedala očekávat dlouhá válka. Proto byl značný význam věnován předpokladu, že konečný výsledek války může významně ovlivnit její počáteční fáze.

Jednoznačným a asi ne úplně mylným závěrem sovětských analytiků byl předpoklad, že USA jsou připraveny užít proti SSSR jaderné zbraně v rámci překvapivého útoku. Proto byl kladen důraz na ofenzivní i defenzivní síly včetně možnosti provedení sovětského pre-emptivního úderu. Díky jasné a silné americké převaze SSSR riskoval bez pre-empce odzbrojení a porážku; důležitý byl rovněž moment překvapení. Zde ale došlo v jejich úvahách k zásadní chybě. Americká strana díky dobře provedené „maskirovce“ číslo 2, kterou jsem popsal výše, měla úplně stejnou obavu. A tak obě strany na základě špatných závěrů vycházejících ze špatných vstupních údajů dospěli k tomu, že zakalkulovaly do svých plánů možnost zaútočit na druhou stranu pomocí jaderných zbraní jako první.

Politický význam jaderných zbraní v této době sovětští odborníci vnímali stejně jako jejich americké protějšky. Považovány je za nesmírně důležité nejen z vojenského, ale také z politického hlediska. Schopnost země vyvinout napřed jaderné zbraně a následně balistické střely měla rovněž zvýšit prestiž a vliv Sovětského svazu v mezinárodním měřítku. Je zajímavé, že tyto zbraně byly sovětským, podobně jako americkým, vedením nazírány za prostředek schopný způsobení značných škod nepříteli, za vynakládání mnohem menších finančních nákladů než vyžadují konvenční síly. Chruščov měl rovněž za to, že díky sputnikům protivníci nikdy nezastaví růst síly Sovětského svazu a to i přesto že měl dost informací, které to relativizovaly, že se ze Sovětského svazu stala z vojenského hlediska nejsilnější země světa. A Nikita Chruščov zastával názor, že budoucí případná válka proti Západu bude jaderná a bude trvat pouze několik hodin.

Přesto a to je důležité, Sovětský svaz i v obdobné euforii nad rostoucí silou jeho jaderného arzenálu za podmínek kdy se strategické jaderné síly staly jeho hlavní vojenskou složkou, nic nezanedbal ani ve zvyšování bojové použitelnosti konvenčních sil. V určitém momentu tak došlo k tomu, že při srovnatelném jaderném potenciálu socialistické soustavě zajišťovala převahu mohutná sestava konvenčních ozbrojených sil. A k nim patřila i naše armáda.

A nyní zase domů.

[Pátrač]

Kapitola první: Československé válečné plány pro prvních 20 let existence poválečného Československa- část druhá

Od počátku padesátých let byla naše armáda budována jako moderně vybavená a vycvičená armáda. Jen taková mohla za využití účinků jaderných zbraní a taktických a operačních výsadků v operační hloubce obrany protivníka dát alespoň nějakou naději pro vedení operací ve vysokých tempech a přenesení bojů již v prvních dnech války do co největší hloubky území protivníka.

Divize a pluky měly být schopny vést boj samostatně – protivník by nespal a bojoval by tvrdě a nekompromisně. Takže už pluk, co pluk i prapor mohl zůstat v boji úplně sám. Proto už tyto taktické stupně musely být připraveny efektivně využívat výsledků vlastních jaderných úderů a v krátké době dovršit zničení nepřítele. Ke splnění stanovených úkolů musely být udržovány ve vysokém stupni bojové pohotovosti. Z tohoto důvodu se příhraniční divize a vybrané útvary speciálních druhů vojsk nacházely již v míru na počtech přibližujících se válečným stavům, aby byly schopny zahájit bojovou činnost co nejdříve. Tempo útoku mělo činit 60 až 100 km za den. To jsou údaje, které mi berou dech a je škoda že se to ani při cvičeních nikdy nezkusilo – na to je naše území moc malé. Jsem zvědav, jestli to mělo reálný základ nebo to bylo jen zbožné přání. Za rozhodující se považovalo prvních 30 dnů válečného konfliktu, kdy se očekávalo nejintenzivnější použití jaderných zbraní.

I logistická podpora – tehdy nazývaná týlovým a technickým zabezpečením – musela být na výši. U rot, praporů, divizí a tehdy myslím ještě sborů a armád musela zajistit co nejdelší vedení boje. Bylo očekáváno, že polní zásobovací systém se nemusí vůbec podařit rozvinout a vyvedené celky budou muset vybojovat válku jen s tím, co budou mít u sebe. Proto se válečné zásoby u přímo bojujících jednotek a útvarů vytvářely na výši, která by mohla zajistit jejich bojovou činnost na 3 až 5 dní. Poté, co by se ustalo s jadernými údery, by zbytky polního zásobovacího systému snad umožnily další bojovou činnost. Pokud by k jaderným úderům nedošlo vůbec, bylo potřeba zajistit logistickou podporu odražení nepřítele konvenčním způsobem, jeho vytlačení zpět za státní hranici a zahájení rozhodného postupu. Týlaři a technici by museli udržet co nejvyšší stav zásob u přímo bojujících jednotek. Dalo se očekávat, že k užití jaderných zbraní nakonec stejně dojde a nastane varianta vedení války s tím, co mají vojska přímo u sebe.

Tyto v zásadě nové a přelomové strategické koncepce Sovětského svazu implantované do celé Varšavské smlouvy se projevily i na změně plánovaného nasazení naší ČSLA v případném válečném konfliktu. Náčelník Generálního štábu ČSLA generálplukovník Otakar Rytíř při projednávání operačního plánu v prosinci 1960 uvedl, cituji, že

„nový poměr sil dává reálnou možnost v případě rozpoutání války agresorem odpovědět mocným raketonukleárním úderem, který zabezpečí okamžitý přechod k rozhodným útočným operacím“.

Tedy v tomto roce se stále uvažovalo stylem, že my budeme napadeni jako první. Smysl a cíl těchto rozhodných operací upřesnil při projednávání nové varianty operačního plánu na shromáždění nejvyšších funkcionářů MNO a GŠ v březnu 1965, kdy řekl, cituji:

„Válka bude znamenat konečný zápas socialismu a imperialismu, rozhodný boj obou táborů na život a na smrt, k dosažení základního cíle – zničení jedné ze soustav a definitivní upevnění druhé soustavy. Strategickým cílem vojsk Spojeného velení s největší pravděpodobností bude vyvedení hlavních sil NATO i základních evropských kapitalistických zemí, myšleno Německá spolková republika a Francie z války a obsazení přístavů Atlantského oceánu. Tím bude sledován cíl zamezit přísun podstatnějších sil a prostředků z USA do Evropy a vytvořit výhodné podmínky k vedení druhé, konečné etapy války.“

Opět ani slovo o tom, že by měla naše armáda zahájit boj jako první. V čem měla spočívat zmiňovaná závěrečná fáze světového válečného konfliktu, již neuvedl.


Náčelník Generálního štábu ČSLA generálplukovník Otakar Rytíř a Ministr národní obrany ČSSR armádní generál Bohumír Lomský.

To trochu koliduje s tím, co je dnes považováno za plán agresivní války naší armády a jejích spojenců z roku 1964, a který je vydáván jako důkaz toho, že jsme to byli my, kdo měl válku zahájit.

Po definitivním prosazení ofenzivního pojetí sovětské strategie se v polovině šedesátých let podstatně zvýšily požadavky na útočné zaměření operačních plánů ČSLA, z nichž byla zcela vypuštěna obranná operace a ihned po vypuknutí války se předpokládal postup na území nepřítele.

Ten plán z roku 1964 praví v bodě jedna, který je věnován hodnocení nepřítele, že z uskupení vojsk NATO a z vyhodnocení výsledků cvičení prováděných velitelstvím NATO je možno předpokládat následující zámysl činnosti nepřítele: TEDY ROZUMĚJME – TOTO SE OČEKÁVALO, ŽE NEPŘÍTEL ZKUSÍ UDĚLAT NÁM.

- překvapivými jadernými údery na hlavní politická a ekonomická centra státu dezorganizovat řízení státu a znemožnit rozvinutí ozbrojených sil

- jaderným ničením vojsk, letišť, komunikačních uzlů a zásobovacích základen významně změnit poměr sil ve svůj prospěch

- současným úderem pozemních sil zničit vojska krytu ČSLA v příhraničním střetnutí a rozvíjet útok tak, aby hlavní uskupení našich vojsk bylo zničeno v západních a středních Čechách

- jadernými údery na objekty v hloubce obrany a vysazením operačních vzdušných výsadků v oblastech Krkonoše, Jeseníky a Moravská Brána zabránit přístupu strategických záloh a vytvořit předpoklady pro úspěšné dosažení cílů operace.

Je škoda, že se nezachovalo hodnocení, které by blíže popsalo, jakéže cíle by takováto operace vojsk NATO měla mít.
Plán z roku 1964 aby toto katastrofické hodnocení mohl eliminovat, musel akcentovat, že plány na útok na naši zem a simultánně na naše spojence bude odhalen činností - spoluprací našich zpravodajských služeb.

Jen tak bylo možno naše vojska uchránit před jadernými údery protivníka, provedenými na počátku válečného střetnutí. Včasné informace měly zajistit včasné vyvedení vojsk z mírových posádek do rozptylových prostorů, zde je v rámci možností doplňovat mobilizačními doplňky, materiálem, technikou a intenzivním výcvikem je stmelovat. Díky tomu by měla většina vojska přežít první vlnu jaderného působení nepřítele a pod clonou vlastních jadrných úderů zahájit neprodleně postup za státní hranici na území protivníka. Jelikož stejný postup bylo lze očekávat stejný chod událostí i u protivníka, celé střetnutí by v první fázi mělo charakter střetných bojů velkého rozsahu. Výrazná převaha naší armády by následně měla donutit protivníka k postupnému nasazování záložních svazků do střetného sražení a to by mělo naší armádě umožnit ničit velké masy vojska protivníka po částech.

Z uvedeného vyplývá, že i když tento plán měl jednoznačně ofenzivní charakter, nevyplývá z něho, že by měl být použít tak, že válku začneme jako první. Ale tento plán protivníka nijak nešetří.

Od poloviny padesátých let se začala naše armáda nasycovat moderní vojenskou technikou. Do bojových sestav proudily stovky tanků T-54 a T-55, pěchota se měnila na motostřelecké jednotky díky neustálému proudu obrněných transportérů pro její přepravu. Díky tomu se uvažovalo i o vysokých tempech a hloubce útoku naší armády při postupu směrem na západ.
Jestliže se v roce 1960 plánoval za pět dnů postup do Bavorska na hloubku 100 až 120 km, což odpovídalo skutečným možnostem naší armády, pokud by neutrpěla zásadní ztráty v obranné operaci, tak po rozhodnutí příhraničního střetného boje v roce 1964 byly plánované denní postupy někde úplně jinde. Naprosto klidně plán z října 1964 kalkuloval s překročením Rýna a ovládnutí čáry Langeres – Besancon vzdálené více než 500 km od naší státní hranice za osm dnů od zahájení operací. To je denní tempo postupu kolem 60 kilometrů. Tyto úvahy jsou natolik vzdálené mým znalostem a zkušenostem, že nezbývá než si myslet, že se zde prostě předpokládalo naprosté zhroucení bojových možností protivníka.
Hlavním úkolem naší armády se stalo zničení vojsk NATO v Bavorsku, ovládnutí norimberské průmyslové oblasti a po překročení Rýna rozvíjení útoku na francouzském území. Na strategických válečných hrách, organizovaných sovětskými maršály v polské Legnici, dosahovala vojska Varšavské smlouvy hranic Španělska za 30 až 35 dnů. Na to se dá říci jen jedno – mapa a papír snesou ledasco.

Tato závratná rychlost, s nímž měl být útok proveden, neumožňovala v daném stavu dislokací Sovětské armády ve střední Evropě společnou bojovou činnost našich a sovětských vojsk v rámci jednoho frontu ihned od zahájení válečných operací. V té době se na našem území sovětská vojska nenacházela. Díky tomu, že naše armáda byla považovaná za armádu velmi kvalitní a to jak spojenci, tak i protivníkem od roku 1961 vytvářela ČSLA samostatný front který měl operovat se 14 pozemními divizemi. Tyto divize byly rozděleny mezi dvě armády, každá měla dvě motostřelecké a dvě tankové divize.

1. armáda: 1. a 13. tanková divize, 19. a 20. motostřelecká divize s posilovými prostředky a armádní útvary tvořené jednou těžkou kanónovou brigádou, těžkou dělostřeleckou brigádou, protitankovým plukem, protiletadlovou brigádou, ženijní brigádou, pontonovým útvarem, plukem chemické ochrany a spojovacím plukem.

4. armáda: 4. a 9. tanková divize, 2. a 15. motostřelecká divize s posilovými prostředky a armádní útvary tvořené jednou těžkou kanónovou brigádou, těžkou dělostřeleckou brigádou, protitankovým plukem, protiletadlovou brigádou, ženijní brigádou, pontonovým útvarem, plukem chemické ochrany a spojovacím plukem.

Obě tyto armády by byly silou rovnocenné.

Zbývajících šest divizí tvořilo vševojskovou zálohu frontu. Byly to: 3., 18., 26. a 32. motostřelecká divize a 14. a 17. tanková divize. Záloha byla doplněna 22. výsadkovou brigádou, jednou protitankovou brigádou, protiletadlovou divizí a dvěma samostatnými protiletadlovými pluky. Dále zde byly svazky, útvary a zařízení zabezpečení a služeb.

Obranu vlastního území měla zajistit 7. armáda protivzdušné obrany státu. Ta byla tvořena dvěma sbory protivzdušné obrany státu. V jejich sestavách byly celkem 4 letecké stíhací pluky, jedna protiletadlová raketová brigáda a jeden protiletadlový raketový pluk, tři protiletadlové brigády a jeden spojovací pluk.

Podporu bojového úsilí pozemních sil, boj s frontovým letectvem protivníka a část jaderného ničení nepřítele měla nést 10. letecká armáda ve složení jedna letecká stíhací divize, dvě letecké stíhací bombardovací divize, jedna dopravní a výsadková letecká divize, po jednom samostatném bombardovacím leteckém pluku, dělostřeleckém průzkumném leteckém pluku, průzkumném pluku, spojovacím leteckém pluku, spojovacím pluku a dvě letecké technické divize. To představovalo: tři letecké stíhací pluky, šest stíhacích bombardovacích pluků, jeden dopravní výsadkový pluk, dva vrtulníkové pluky a jeden bombardovací pluk.

Zbytek vojska zůstal pod přímým velením ministerstva národní obrany. Byly to jedna těžká dělostřelecká brigáda, jeden protiletadlový pluk, jeden výsadkový pluk, dva spojovací pluky, jeden radiotechnický pluk, jeden kabelosměrný pluk, pluk dálkových spojů, jeden ženijní pluk, tři silniční brigády, jedna silniční mostní brigáda, čtyři automobilní brigády a jedna brigáda potrubní dopravy PHM, a to jsem skoro doma u kluků palivářských.

Od velení Varšavské smlouvy v náš prospěch měl operovat smíšený letecký sbor, rozšířený v roce 1962 na leteckou armádu. Naše pozemní vojsko měla posílit v případě zachování neutrality Rakouska jedna jediná motostřelecká divize, která na bojiště měla dorazit z Maďarska. S jaderným působením na nepřítele měl v průběhu prvního hromadného jaderného úderu napomoci svržením 16 jaderných pum těžký bombardovací pluk dálkového letectva Sovětské armády. Dále potom se na našem území měly rozmístit dvě sovětské raketové brigády a ty měla podpořit jedna pohyblivá raketová technická základna.
Toto působení spojeneckých sil ale mělo nastat až po zahájení nepřátelství a jen tehdy pokud to průběh válečných událostí umožní. Je to dnes asi málo uvěřitelné, ale až do roku 1968 na našem území nebyl ani jeden sovětský bojový nebo zabezpečovací celek. Naše armáda byla budována jako plně soběstačná a výkonná složka. Přes mnoho škod, které na ní napáchalo její z politizování po únoru 1948, odchod množství kvalitních vojáků ze všech bojišť druhé světové války z aktivní služby, se zdá, že to bylo reálné a naše armáda nebyla jen tak něco. To muselo být a zcela jistě bylo pro myšlení vrcholných sovětských politických a vojenských představitelů dost těžké akceptovat. Jejich posedlost kontrolou loajality je příslovečná. A funkci kontrolorů všude jinde plili vojáci Sovětské armády. Jsem hluboce přesvědčen, že tato skutečnost byla jedním z důvodů našeho obsazení armádami Varšavské smlouvy v srpnu 1968.

Je prokazatelné, že se tento plán studoval a odpovídal tomu, co se cvičilo na rozsáhlých velitelsko-štábních cvičeních v rámci spojeného velení Varšavské smlouvy. Ale nezdá se mi, že by to přesáhlo úroveň válečné hry. Jestli-že, se cvičila válka, která měla vést k porážce západních států a jejich zámořských spojenců, kdy se cvičilo se všemi spojeneckými armádami- tedy mluvím o válečných strategických hrách pro velitele a štáby frontů, je logické, že na úrovni národních armád se muselo pracovat na procvičování úkolů právě těchto národních armád. A jestliže naše ČSLA měla v této válce o bytí či nebytí jedné, druhé nebo spíše obou světových politických soustav, tvořit jeden kompletní samostatný front, musel vzniknout zde probíraný plán takového cvičení. A to si navíc myslím, že jich bylo více, ale jen tento jediný se zachoval.

To v tomto plánu vidím já. Plán velké strategické válečné hry. Nic víc, ale ani nic méně. Možná kdyby nedošlo v polovině šedesátých let k zásadní změně vojenského strategického myšlení na obou stranách, mohlo toto cvičení projít transformací a stát se oficiální doktrínou. Ale nestalo se tak. Anebo se pletu? Nikdo neví vše.

Pánové Minařík a Štěpánek ve svých pracích uvádí, že všechna tato cviční jela podle jednoho modelu. Vždy šlo o strategickou útočnou operaci. Vždy za použití jaderných zbraní v masovém měřítku a vždy se zdrcující převahou. Do konce roku 1967 se podle jejich pramenů nikdy necvičila obrana a hlavně – po zaujetí výchozího postavení a po vyhodnocení dění u protivníka, vždy následoval předstihující hromadný jaderný úder a za ním už měla jít lavina konvenčních sil.
Citovaný a neustále zevrubně probíraný plán pro vedení války naším Československým frontem, který se zachoval v rukopisné podobě, je takto postaven také. Jeho autentičnost jako reálného plánu potvrzuje několik skutečností, které můj pohled na tento plán jako na pouhou válečnou hru zpochybňují. A to dost zásadně.

Primo: schválil jej samotný vrchní velitel našich ozbrojených sil, prezident československé socialistické republiky, prezident Antonín Novotný. Jeho podpis je víceméně formalita, ale otázka zní, proč by štábní hru byť mimořádného rozsahu podepisoval právě on.

Secundo: jsou zde podepsáni Ministr národní obrany armádní generál Bohumír Lomský, Náčelník Generálního štábu generálplukovník Orakar Rytíř, náčelník operační správy generál major Vitanovský. Dokument sepsal vlastní rukou generál major Jan Voštera.

Tertio: na štábní hru je to poměrně vyprecizované.

Pro jasné pochopení obsahu tohoto plánu jsem vypustil úvodní preambule a závěrečné popisové a podpisové části. Soustředil jsem se na to hlavní, plánování bojové činnosti. Konec konců jsem už o úvodních preambulích ledacos napsal.
Napřed jeden obrázek. Je to fotografie československého válečného hrdiny generálplukovníka Vladimíra Janka, v době účinnosti plánu velitele Československého frontu:



A/ Úkoly pro 1. armádu
1. armáda ve složení jak bylo uvedeno výše, tedy 19. a 20. motostřelecká divize, 1. a 13. tanková divize s armádními silami, což byly 311. armádní raketová brigáda, 312. kanonová dělostřelecká brigáda, 33. protitanková dělostřelecká brigáda bez 7. protitankového dělostřeleckého pluku, 2. pontonová brigáda bez 71. pontonového praporu, 351. a 352. ženijní prapor 52. ženijní brigády měla stanoven:
A/ Bližší úkol: V součinnosti s 8. gardovou armádou 1. západního frontu zničit uskupení 2. armádního sboru NSR, 7. armádního sboru USA a rozvíjet útok ve směru Neustadt, Nürnberg, Ansbach a částí sil v součinnosti se svazky 8. gardové armády ve směru na Bamberg. Ke konci dne D 1 ovládnout čáru Bayreuth, Amberg, Schmidmühlen, ke konci D 2 dosáhnout čáry Höchstadt, Schwabach, Heiden.
B/ Další úkol: Postupovat směrem Ansbach, Krailsheim, Stuttgart; zničit nastupující operační zálohy protivníka a ke konci D 4 dosáhnout čáry mimo Mosbach, Bietigheim, Nütringen.
C/ Dále být připraveni rozvíjet útok ve směru Stuttgart, Strasbourg, Epinal.
Dělící linie zleva - Poběžovice, Schwandorf, Weissenburg, Heidenheim, Reutlingen
Velitelské stanoviště - les 1 km jižně Stříbro.
Osa přesunu - Stříbro, Grafenwöhr, Ansbach, Schwäbisch Hall.

B/ Úkoly pro 4. armádu
4. armáda ve složení jak bylo uvedeno výše, tedy 2. a 15. motostřelecká divize, 4. a 9. tanková divize s armádními silami což byly 321. armádní raketová brigáda, 7. protitankový dělostřelecký pluk 33. protitankové dělostřelecké brigády, 71. pontonový prapor 2. pontonové brigády, 92. pontonový prapor, 353. ženijní prapor /52. ženijní brigády
A/ Bližší úkol: V součinnosti s vojsky 1. armády zničit uskupení 2. armádního sboru NSR a rozvíjet útok ve směru Regensburg, Ingolstadt, Donauwörth a částí sil ve směru Straubing, München. Ke konci D 1 ovládnout prostor Schmidmühlen, Regensburg, Passau; ke konci D 2 Eichstätt, Moosburg, Mühldorf.
B/ Další úkol: Postupovat směrem Donauwörth, Ulm, zničit nastupující jednotky 1. polní armády Francie a na závěr D 4 dosáhnout čáru Metzingen, Memmingen, Kaufbeuren.
C/ Dále být připraveni rozvíjet útok ve směru Ulm, Mulhouse, Besancon.
Velitelské stanoviště - 6 km severozápadně Strakonice
Osa postupu - Strakonice, Klatovy, Falkenstein, Kelheim, Rennertshofen, Burgau.


Nejdůležitější část mapy s plánem útoku Československého frontu na západní Evropu

C/ Úkoly pro ostatní síly armády v operaci

C-1/ Raketová vojska frontu
Raketová vojska frontu v prvním jaderném úderu zničit uskupení vojsk 7. armádního sboru USA, část sil 2. armádního sboru NSR a část sil protivzdušné obrany protivníka.
V dalším hlavní úsilí soustředit na zničení nastupujících operačních a strategických záloh a také nově zjištěných prostředků jaderného napadení protivníka.
Pro splnění úkolů frontu použít:
- na splnění bližšího úkolu 44 operačně-taktických a taktických raket s jadernou hlavicí,
- na splnění dalšího úkolu 42 operačně-taktických a taktických raket s jadernou hlavicí,
- na řešení nenadálých úkolů vytvořit zálohu frontu 10 operačně-taktických a taktických raket s jadernou hlavicí.
Jako nosiče jaderných hlavic sloužila odpalovací zařízení na pásových podvozcích:
- R-30 Luna v roce 1964 zde bylo 21 kompletů
- R-170 v roce 1964 zde bylo 21 kompletů a
- R-300 do konce šedesátých let bylo dovezeno 7 kompletů.

Celkově bylo přiděleno 96 hlavic, z toho jich bylo 44 kusů operačně taktického a 52 taktického určení.

Velitel raketových vojsk převezme samostatné montážní brigády se speciální municí, které budou předány Československému frontu v prostorech: 2 km východně Jablonec a 3 km východně Michalovce.

Použití speciální munice - pouze s povolením hlavního velitele spojených ozbrojených sil, myšleno Varšavské smlouvy

Poznámka: tyto počty jsou naprosto mimo realitu či spíše zdravý rozum. I kdy šlo o ráže podobných té použité v Hirošimě, tedy do 30 kilotun což bohužel nebyla pravda, byly zde možné použití i hlavic ráže 100 kilotun, nedovedu si představit postup vlastních vojsk přes jadernou pustinu obrovský zamořených prostorů. Další otázka, která není a nikdy nebude zodpovězena – co by se stalo s naší zemí při adekvátní odpovědi? Zabýval se tím někdo? Opravdu někdo věří, že toto někdo jako plán mohl brát vážně a ne jen jako hru na tvrdé hochy?

C-2/ Letectvo
10. letecká armáda ve složení 1. stíhací letecká divize, 2. stíhací bombardovací letecká divize, 34. stíhací bombardovací letecká divize, 25. bombardovací letecký pluk, 46. dopravní letecká divize, 47. průzkumný letecký pluk, 45. dělostřelecký průzkumný letecký pluk měly plnit tyto úkoly:

Prvním jaderným úderem zničit část sil 2. armádního sboru NSR, dvě řídící a naváděcí stanoviště a část sil protivzdušné obrany protivníka. Pro splnění úkolů stanovených frontu použít:
- při plnění bližšího úkolu 10 atomových bomb,
- při plnění dalšího úkolu 7 atomových bomb,
- na řešení nenadále vzniklých úkolů ponechat v záloze frontu 2 atomové bomby.

Poznámka: Zde je opět škoda, že zatím asi nelze dohledat relevantní údaje, jaké ráže by tyto jaderné bomby byly.

Po započetí bojových operací zničit část sil protivzdušné obrany protivníka v prostorech: Roding, Kirchroth, Hohenfels, Amberg, Pfreimd a Nagel, Erbendorf.
Zjišťovat a ničit prostředky jaderného napadení operačního a taktického určení, velitelská a naváděcí stanoviště v prostorech: Weiden, Nabburg, Amberg, Grafenwöhr, Hohenfels, Regensburg, Erlagen.
V průběhu operace podporovat bojovou činnost vojsk frontu takto:
v D 1 - 6 vzletů stíhacích bombardovacích pluků,
od D 2 do D 5 - 8 vzletů stíhacích bombardovacích a bombardovacích pluků denně,
od D 6 do D 8 - 6 vzletů stíhacích bombardovacích a bombardovacích pluků denně.
Hlavní úsilí soustředit na podporu vojsk 1. armády.
V součinnosti se silami a prostředky protivzdušné obrany státu, frontu a sousedů přikrýt základní skupení vojsk frontu před údery vzdušného protivníka.

Dopravní letectvo a průzkumné letectvo:
a/ Zajistit vysazení průzkumných skupin do týlu protivníka a dopravu vzdušných výsadků dne D1 a D2.
b/Zajistit vysazení 22. výsadkové brigády dne D 4 do prostoru severně Stuttgart nebo dne D 5 do prostoru Rastatt nebo dne D 6 do prostoru východně Mulhouse.
c/ Trvale provádět vzdušný průzkum se soustředěním hlavního úsilí na směr Nürnberg, Stuttgart, Strasbourg s cílem odhalení prostředků jaderného napadení a včasného stanovení začátku a směru postupu operačních záloh protivníka.

Úkoly, které měl zajistit náš hlavní spojenec, tedy sovětská armáda byly omezeny co do času a tím i prostoru. Pro naši podporu byla vyčleněna sovětská 57. letecká armáda ve složení:
- 131. stíhací letecká divize,
- 289. stíhací bombardovací letecká divize,
- 230. a 733. bombardovací letecký pluk,
- 48. průzkumný letecký pluk
Tato se po přemístění v D 1 z Přikarpatského vojenského okruhu na vyčleněná letiště měla vytrvat v naší podpoře do dne D 5 až D 6 pěti armádními vzlety v operační podřízenosti Československého frontu.

Armádě byl stanoven limit spotřeby letecké munice:
- 3 palebné průměry leteckých bomb,
- 2 palebné průměry raket vzduch - vzduch,
- 2 palebné průměry leteckého střeliva,
- 3 armádní náplně paliva.

Bojové úkoly:
- V součinnosti s československou 10. leteckou armádou zjišťovat a ničit prostředky jaderného napadení protivníka, jeho letectvo a místa velení s hlavním úsilím na směr Nürnberg, Strasbourg;
- podporovat bojovou činnost vojsk frontu při překročení řek Naab, Neckar, Rhein a při odrážení protiútoků protivníka;
- podporovat bojovou činnost 22. výsadkové brigády v prostorech jejího vysazení;
- krýt vojska frontu před útoky nepřátelského letectva;
- provádět vzdušný průzkum s hlavním úsilím na odhalování prostředků jaderného napadení protivníka a jeho operačních a strategických záloh v hloubce.
Speciální úkoly obdržel vyčleněný sovětský 184. těžký bombardovací pluk dálkového letectva. Ten měl v prvním jaderném úderu použít jaderné bomby na:
- velitelská stanoviště 2. armádního sboru NSR a 7. armádního sboru USA,
- 2/40 dělostřeleckého oddílu střel Corporal,
- 2/82 dělostřeleckého oddílu střel Corporal,
- 5/73 dělostřeleckého oddílu střel Sergeant
- základní uskupení vojsk 4. motorizované divize a 12. tankové divize 2. armádního sboru NSR.
Celkový použitý počet atomových bomb měl dosáhnout počtu 16. Použití speciální munice jen s povolením hlavního velitele spojených ozbrojených sil

C-3/ Protivzdušná obrana
měla být zajištěna silami dvou uskupení. 7. armády PVOS a vyčleněných sil od 10. letecké armády a spojenecké 57. letecké armády a také silami vojskové PVO, které působily přímo v sestavě československého frontu.

7. armáda protivzdušné obrany státu tvořená 2. a 3. sborem protivzdušné obrany měla tyto bojové úkoly:

- v součinnosti se silami a prostředky protivzdušné obrany frontu a PVO sousedů v jednotném systému PVO zemí Varšavské smlouvy odrazit očekávané hromadné údery vzdušného protivníka s důrazem na směr Karlsruhe, Praha, Ostrava;

- zabránit provádění vzdušného průzkumu a leteckých úderů vzdušného protivníka na uskupení vojsk, zvláště v prostoru Čechy, na letectvo na letištích, na důležitá politická a ekonomická centra země, a také na komunikační uzly. Hlavní úsilí soustředit na obranu prostorů Praha, Ostrava, Brno a Bratislava;

- od počátku bojových operací vojsk Československého frontu nadále chránit protiletadlovými raketovými vojsky důležité prostory a objekty státu a silami letectva přikrýt objekty frontu hned za útočícími vojsky.
Protivzdušná obrana vojsk frontu tedy frontové letectvo, vojsková PVO a vyčleněné síoy 57. letecké armády měly tyto bojové úkoly:

- od počátku bojových operací frontu se účastnit ve společném systému PVO zemí Varšavské smlouvy všemi silami a prostředky přikrýt hlavní uskupení vojsk frontu;

- v průběhu operací v součinnosti se 7. armádou protivzdušné obrany státu, částmi 10. a 57. letecké armády a protivzdušné obrany 1. západního frontu přikrýt vojska frontu před údery vzdušného protivníka při přechodu pohraničních hor a také při násilném překonávání řek Neckar a Rhein, krýt raketová vojska a místa velení.

C-4/ Úkoly pro výsadkové vojsko, jejichž hlavní složkou byla 22. výsadková brigáda
22. výsadková brigáda být připravena z prostoru mimo Prostějov, Niva, Brodek k vysazení dne:
- D 4 do prostoru severně Stuttgart, nebo dne
- D 5 do prostoru Rastatt, nebo dne
- D 6 do prostoru východně Mulhouse s úkolem dobít a do příchodu vlastních vojsk udržet přechody přes řeky Neckar nebo Rhein.

C-5/ Zálohy frontu
Zálohy frontu vševojskového typu byly tvořeny 3., 18., 26. a naší armády, 32. motostřelecká z Jižní skupiny sovětských vojsk a 14. a 17. tanková divize se soustředí v době D 3 až D 5 v prostorech dle pracovní mapy.

Poznámka – tyto divize byly ve své podstatě výprodej. Například obě záložní tankové divize a tankové pluky záložních motostřeleckých divizí byly postaveny na tancích T-34 s kanonem 85 milimetrů. Jejich bojová hodnota v roce 1964 byla krajně diskutabilní. Těchto tanků naše armáda v roce 1964 měla ve válečných bojových sestavách neuvěřitelných 1120 kusů. je to tak trochu klamání fakty. Uvede se, že naše armáda měla v době platnosti tohoto plánu údernou sílu 3240 tanků. To je hodně. Opravdu hodně. Ale pokud odpočítáme těch 1120 starých téček, jsme na čísle 2 120 tanků a to už vypadá jinak.
Samotný protivník v našem směru jich měl cca 800 u II. armádního sboru NSR, 835 u VII. armádního sboru USA a 625 u II. armádního sboru Francie. To dává číslo 2 255 kusů tanků a to v případě USA a NSR těch nejlepších co byly k dispozici. Při této de facto paritě tankových sil byl úspěch pozemních bojů krajně nejistý. Tedy podle mého skromného názoru na věc.
Obdobný vyprodej, byl u druhých sledů i u Polské lidové armády a Národní lidové armády NDR.

D/ Úkoly pro druhy vojsk

D-1/ Ženijní zabezpečení
6. ženijní brigáda se do D 3 soustředí v prostoru Panenský Týnec, Bor, mimo Slaný v pohotovosti k zajištění překročení řek Neckar a Rhein vojsky frontu.

D-2/ Ochrana proti účinkům zbraní hromadného ničení
Ve prospěch 1. armády pracoval105. pluk chemické ochrany a pro 4. armádu 101. pluk cemické ochrany.
103. pluk chemické ochrany se soustředí od D 2 v prostoru Hluboš, mimo Příbram, mimo Dobříš. Hlavní úsilí radiačního průzkumu soustředit do prostorů mimo Hořovice, Blovice, Sedlčany.
Místa speciální očisty rozvinout v prostorech rozmístění míst velení frontu, 331. frontové raketové brigády a také v prostorech rozmístění záložních divizí frontu.

Poznámka: Zde jasně vystupuje potřeba zajistit dezaktivaci záložních divizí, hlavně těch co by na bojiště měly připochodovat ze Slovenska, ze zamoření které by nasbíraly při postupu přes naše jaderně ničené území směrem k frontě.

E/ Týlové zabezpečení, zdravotní služba a zajištění pohybu vojsk a materiálu

Tady jsem nejvíce doma, byl jsem vojenský logistik, původně týlař a příslušník služby PHM.
Hlavní úsilí v týlovém zabezpečení soustředit na celou hloubku operace v pásmu útoku 1. armády. Tato armáda tedy asi měla nést hlavní bojovou zátěž.

Na zabezpečení vojsk 1. armády, 10. letecké armády a posilové sovětské 57. letecké armády na konci dne D 2 rozvinout předsunutou frontovou základnu č. 1 a armádní základnu 10. letecké armády v prostoru západně Plzeň.

Pro vojska 4. armády rozvinout předsunutou frontovou základnu č. 2 v prostoru jižně Plzeň.

Polní produktovod rozvinout ve směru Roudnice, Plzeň, Nürnberg, Karlsruhe a využít ho pro dodávku leteckého paliva. Úkol plní 1. brigáda potrubní dopravy PHM.

Spotřebu materiálních prostředků na operaci plánovat:
- munice 45 000 t,
- pohonné hmoty a maziva 93 000 t,
- z toho letecké pohonné hmoty 40 000 t,
- raketové pohonné hmoty:
- okysličovadlo 220 t,
- raketové palivo 70 t.

Automobilní dopravou frontu zásobovat vojska během operace mělo jít celkově o 70 000 t nákladu. To byl úkol pro 1., 2., 3. a 4. silniční automobilní brigádu. Brigády byly zřízeny jako rámcové v roce 1961 a celé stály na mobilizovaných silách prostředcích.

Dopravními prostředky vojsk přivézt 58 000 t nákladu. Toto byl úkol pro 2., 11. a 12. automobilní prapor, 81. cisternový prapor a 11. silniční prapor určený pro údržbu přísunových odsunových cest u 1. armády. Pro 4. armádu to byl úkol pro 30., 47. a 48. automobilní prapor, 49. cisternový prapor a 14. silniční prapor určený pro údržbu přísunových odsunových cest.

Ke konci operace mít u vojsk 80 % pohyblivých zásob.

Ve dnech D 1 a D 2 rozvinout lůžkovou síť pro 10 až 12 000 nemocných a raněných. Celková kapacita polních nemocnic měla dosáhnout 70 000 lůžek. Pro evakuaci raněných byly určeny 175. autobusový zdravotnický prapor u 1. armády a 97. autobusový zdravotnický prapor u 4. armády. Ve prospěch frontu potom měly tento úkol plnit 38., 58., 74., 98. a 99. autobusový zdravotnický prapor.
Ke konci operace rozvinout lůžkovou síť zabezpečující 18 % zdravotnických ztrát frontu.

Obnovu železničních tratí plánovat na směrech: Cheb - Nürnberg nebo Domažlice - Schwandorf - Regensburg - Donauwörth. Úkol měly plnit 11. železniční brigáda s mírovou posádkou v Žilině a jí postavená mobilizovaná 21. železniční brigáda

Za 1. armádou udržovat dvě frontové silnice, za 4. armádou jednu frontovou silnici do celé hloubky operace.
Obnovu silniční sítě měly zajistit 5., 31. a 32. silniční brigáda, 7. silniční mostní brigáda a jí postavená mobilizovaná 8. silniční mostní brigáda.

Pro vojska Československého frontu Ministerstvo národní obrany ČSSR vyčlení materiální prostředky s předpokladem úplného doplnění za spotřebované zásoby, včetně munice, během operací. Zajištění 57. letecké armády plánovat z materiálních prostředků uložených na území ČSSR pro spojené velení.

F/ Místa velení:
Velitelské stanoviště frontu od "Č" + 6 hodin - 5 km východně Strašice.
Osa přesunu - Heilbronn, Horb, Epinal
Záložní velitelské stanoviště - les severně Březová
Předsunuté velitelské stanoviště - les 5 km východně Dobřany
Týlové velitelské stanoviště - Jince - Obecnice
Záložní týlové velitelské stanoviště - mimo Dobříš, Slapy, mimo Mníšek
Velitelské stanoviště MNO - objekt K - 116, Praha.

Tolik tedy onen plán. Tak je sepsán a tak je uložen v archivech. Více se k němu asi už nedá napsat. Tento plán je dnes hodnocen jako důkaz toho, že naše armáda, která na dlouhé roky byla mojí mateřskou základnou, byla připravena bez vyhlášení války se podílet na nevyhlášené válce a sama zahájit nevyprovokovaný hromadný jaderný s následným konvenčním útokem, který měl zajistit zásadní změny v uspořádání světa, nebo minimálně Evropy. Já s tím nesouhlasím a mám k tomu vícero důvodů. Ale to si nechám až na závěr.

Je mým zvykem při těchto pracích o československém válečném plánování posuzovat všechno, co se do těchto plánů a jejich obsahu mohlo promítnout. Zde je zajímavé jedno – proč ta nesmírná síla jaderných úderů na protivníka? Bylo to podloženo něčím obdobným na druhé straně, nebo to byl, jak je dnes vykládáno, důkaz agresivní podstaty socialismu? Abych se vtom moc nezamotal, tak se podíváme na jaderné možnosti Československého frontu a těch sil NATO, které stály proti němu. Tolik tedy náš front v roce 1964 a nyní se v druhé kapitole podíváme na stručný přehled jaderných sil obou protivníků.

[Pátrač]

Kapitola druhá: Jaderné vyzbrojování naší armády a potenciálního protivníka do roku 1970

Jak bylo uvedeno v závěru první kapitoly, nyní se podíváme na možnosti jaderného působení na nás a naše spojence v roce 1964 u našich protivníků. Je to nezbytné, jelikož v této době se náš bývalý protivník díky i našim historikům, novinářům a publicistům dostává do role nevinné oběti, která s vyděšeným pohledem dohání rozmach úderné síly naší armády, která měla v případě války bojovat jako samostatný front. Možná se budete divit, čemu náš front a s ním i naše země mohla čelit a je jedno jestli bychom zaútočili první my nebo druhá strany. Zvláště důležité je vysledovat nejen množství a sílu zaváděných zbraní ale i roky zavádění do bojových sestav obou protivníků. A na tom jsem si dal obzvláště záležet.

Jako první část této kapitoly musím uvést pár fakt. Dnes je obvyklé a dělá se vše potřebné pro nalezení „důkazů“ že ten jediný zlý byl Sovětský svaz. Jako hlavní argument je používáno, že šlo o komunistickou zemi, řízenou do roku 1953 šílencem – což je oboje pravda, který měl jediný cíl – vývoz komunismu do celého světa, což už je poněkud diskutabilní. To, že kdysi tuto tezi kominterna měla, neznamená, že to tak mělo být a že o nic jiného SSSR nešlo. Měl své ideologické představy, měl svoje imperiální plány jako každá velmoc, ale paranoidní jadernou velmoc z něj udělal demokratický svět.

Už slyším ten šum. Co to ten blbec zase píše. Kdybych si tím nebyl jistý, nepsal bych o tom.

Už 19. září 1945- pár dní po kapitulaci Japonska, Sbor náčelníků štábů přijal první teze na téma, jak využít jaderný monopol který mají Spojené státy. Byla to direktiva číslo 1496/2, kde se formulovaly základy americké vojenské politiky a 9. října téhož roku byla přijat direktiva číslo 1518 na téma jak pracovat na rozvoji a plánu využití ozbrojených sil. Ta první přímo požadovala, aby se zahodily jakékoliv ohledy proti komukoliv, aby nebylo připuštěno, aby USA dostaly první úder. Byl to asi duch Pearl Harboru. Přímo se zde požadovalo, aby USA byly připraveny, pokud to bude nutné, schopny zasadit první úder sami. Jako hlavní protivník byl označen - kdo jiný, než Sovětský svaz - a měl mu být zasazen preventivní jaderný úder.

To byla jen taková žvanírna. Ale už 30. listopadu 1945 ten samý Sbor náčelníků štábů vypracoval studii, kde byl vypracován scénář prvního jadrného úderu na Sovětský svaz. Mělo být bombardováno 20 sovětských měst.
Byly to: Moskva, Leningrad, Gorkij, Kujbyšev, Sverdlovsk, Novosimbirsk, Omsk, Saratov, Kazaň, Baku, Taškent, Čeljabinsk, Nižnij Tagil, Magnitogorsk, Perm, Tbilisi, Novokuzněck, Groznij, Irkutsk a Jaroslavl.

Plán byl vypracován v době, kdy Sovětský svaz nebyl schopen významnější ofenzivní akce, byl nesmírně vyčerpaný válkou a hlavně neměl čím podobný úder ani udělat sám ani na něj odpovědět. Šlo o detailní variantu prvního úderu a celé se to jmenovalo ‚Charioteer‘.” Pokud se o tom Moskva dověděla, asi zde byly položeny základy její jaderné paranoie. Ale ani toto ještě nebylo nic, čím by se ostřílený diktátor v Kremlu až tak zatěžoval. Ani jeho vojáci z toho nebyli až tak na větvi.

Horší to bylo v roce 1946, kdy v červnu plánovací komise Sboru náčelníků štábů připravila plán jadrného útoku na Sovětský svaz silami strategického letectva. Plán nesl název Pincher a byl členěn na několik dílčích operací s názvy Broiler, Frolic a Harrow a další. V roce 1947 bylo jmenovaným Sborem doporučeno vytvořit vysoce efektivní jaderné úderné síly a vybudovat rozsáhlou síť zahraničních vojenských základen, které by umožnily vést strategické operace proti Sovětskému svazu. Tento model po zlomení jadrného monopolu přijal i potenciální poražený a celý ten proces vytváření podmínek pro totální destrukci světa se rozjel. Kdo je ale prvotním viníkem?

Následovaly plány Trojan, Off- Tackle a konečně více méně definitivní výsledná verze, plán Drop Shot. Na některé se podíváme blíže, i když ne moc. Všechny tyto plány počítaly s mohutným sovětským útokem na západní Evropu, na Blízkém východě a v Koreji. Sice není jasné, jak by to Sovětský svaz, který byl téměř bez použitelné mužské populace a snažil se obnovit zničenou ekonomiku, dokázal, ale budiž. Hlavními úkoly amerických sil mělo být:
- obrana západní polokoule,
- evakuace okupačních sil z Evropy a Koreje,
- obrana Velké Británie a základen v oblasti Káhira – Suez,
- zajištění bezpečnosti na linii Beringovo moře – Japonské moře – Žluté moře, v
- vytvoření základen na Islandu a Azorech
- zničení sovětského vojenského námořnictva.

Západní Evropa i Korea měla být po krátkém ústupovém boji ponechána Sovětům. S touto alternativou počítaly Spojené státy neveřejně – asi by se to spojencům moc nelíbilo - až do poloviny padesátých let. To by se dalo nazvat první fází války.

V druhé fázi mělo rychle následovat strategické bombardování jadernými zbraněmi, které mělo rozhodnout válku ve prospěch Západu. V roce 1948 bylo rozhodnuto použít část atomových zbraní i na zpomalení sovětského postupu v Evropě. Jak bylo napsáno v plánu Off- Tackle, cituji:

“strategická vzdušná ofenzíva za pomoci atomových a konvenčních bomb začne v nejbližším možném termínu ihned po vypuknutí nepřátelství. Tato ofenzíva bude zacílena na klíčové elementy sovětské válečné kapacity a na zpomalení sovětského postupu v západní Euroasii. Operační a logistické zásobovací priority budou ustaveny tak, aby bylo umožněno co nejrychlejší spuštění tohoto úsilí.”

Podotýkám, že Sovětský svaz v této, době nemohl žádnou válku tohoto rozsahu plánovat – bez jaderných zbraní by to bylo šílené tak, že to nelze připsat ani Stalinovi. A tak i zde byl SSSR s předstihem pasován do role agresora a bylo plánováno jeho jaderné zničení, či možná v lepším případě jen zásadní poničení.

Na druhou stranu musíme čestně přiznat, že i tyto plány vařily z vody.

Za prvé, neexistovaly jasné cíle, kterých by bylo třeba v konfliktu dosáhnout.

Za druhé neexistovala přesná a jednoznačná rozhodnutí o metodě použití nukleárních zbraní. Kvalitativně nová zbraň – jaderná bomba – byla “napasována” do staré doktríny konvenčního strategického bombardování a zkušeností druhé světové války. Tedy strategicky to bylo nic moc. Jen lavina letadel.

Za třetí se ukázalo v roce 1948, slabé pozemní síly západních spojenců by nedokázaly udržet letecké základny v bezpečí před Sověty a jejich spojenci po dobu, která byla nutná pro provedení plánovaného strategického bombardování.

Za čtvrté a to je hlavní - neexistoval dostatečný počet atomových bomb a jejich nosičů pro provedení požadovaných atomových úderů. Pár čísel:
- v roce 1945 měly USA 6 jaderných bomb
- v roce 1946 11,
- v roce 1947 32,
- v roce 1948 110
- v roce 1949 235.
Ale už plán Brojler ze srpna 1947 počítal se zhruba 400 jadernými údery. Jiné údaje tomuto plánu přisuzují jen 70 těchto úderů. V obou případech je jasné že tyto plány měly asi začít fungovat později, než byly sepsány.

Upřesněný plán Charioteer počítal k 1. dubnu 1949 s použitím 133 kusů jaderných bomb na 70 sovětských měst. Třeba na Moskvu jich mělo být shozeno 8. A Američané si vypočítali, že by bylo přímo zabito 2,4 milionu lidí a 4 miliony mělo být zraněno. To jsou kalkulace vskutku plné humanistických idejí podložených demokratickým podhoubím plánující společnosti. Opět říkám – jestli to Sověti věděli a já jsem hluboce přesvědčený, že ano, pokud do té doby paranoidní nebyli, nyní už být museli. K tomuto datu totiž pořád neměli nic, čím by mohli něco takového provést komukoliv oni.

A neuteklo ani 8 měsíců a na světě byl plán Trojan. Podle tohoto plánu měla nová válka vypuknout už 1. ledna 1950 a na SSSR mělo dopadnout 300 jaderných pum. Ale opět bylo spočítáno, že ani takový jaderný holocaust Sovětského svazu a jeho spojenců by je nemusel porazit. Bylo tedy rozhodnuto zrychlit výrobu jaderných pum, aby se mohlo bombardovat ještě více. Vězte, že pořád píšu o době, kdy měly USA jadernou bombu jako jediní na světě. A plánovalo se dál, jen se prášilo. Šli další plány jako plán Half-moon, Fleetwood nebo Double Star.

Zajímavý byl plán s názvem Drop shot. Ten počítal, že válka vypukne v roce 1957, jak jinak útokem SSSR a jeho spojenců na celý svět. A mělo být v prvním úderu použito 300 jaderných bomb a 29.000 vysoce explozivních bomb na 200 cílů ve 100 sovětských městech. Mělo být zničeno 85% průmyslového potenciálu Sovětského svazu jediným tahem. Z tohoto počtu se mělo 75 a 100 jaderných zbraní použít na zničení sovětského letectva ještě na zemi. Počet mrtvých byl tentokrát vypočítán na 8 až 9,5 milionu a raněných asi na 22 milionů. Následně mělo 164 divizí NATO zaútočit od západu a od jihu, Sovětský svaz poradit, rozdělit na 4 okupační zóny a vytvořit okupační režim. I když si neumím představit, kde by se ty divize asi tak sebraly, asi se to nějak plánovalo pokrýt.

Opět musím podotknout: V této době existovala Varšavská smlouva jen dva roky, teprve se konstituovala do vojenské koalice. Množství jaderných zbraní bylo malé a tím i schopnost někoho takto masově napadnou iluzorní. Ovšem díky kvalitní práci našich novinářů, publicistů, politiků a historiků je většině lidí u nás vše jasné – viník je jediný: Sovětský svaz a jeho spojenci jsou vinni hned po něm… no co už s tím….

Vše toto plánování jak masově zabíjet de facto bez možného trestu v podobě jaderné odvety šlo do háje, když sověti odpálili svoji první jadernou nálož. Ale už to nešlo zastavit. Mohl bych pokračovat dále, ale není to cílem této práce. Kdo chce, najde si potřebné informace, je jich k dispozici překvapivě mnoho. A my se nyní podíváme na to, jak se jaderně vyzbrojovala naše armáda a její předpokládaný protivník. A bude to jízda kolegové.

Část A/ Protivník Československého frontu v roce 1964

V čele uskupení našich protivníků stálo velitelství Střední skupiny armád dislokované v Manheimu-Seckenheimu. Toto velitelství mělo ve své podřízenosti 7. armádu USA, která z prostředků jaderného napadení přímo disponovala a ve prospěch vojsk vyčleněných k boji s naší armádou určila 7. armádní sbor, pro který armáda vyčlenila tyto síly a prostředky jaderného napadení:

4. oddíl řízených střel Persching od 41. dělostřeleckého pluku. Střela MGM-31 Persching 1, byla a je operačně taktická střela 2. generace na tuhé pohonné hmoty. Ve výzbroji armády USA a Bundeswehru se objevila poprvé v roce 1964. Dolet 185 až 740 km a síla od 1 do 1,5 megatuny. Oddíl disponoval 4 odpalovacími zařízeními. Viz obrázek níže:



1. oddíl řízených střel Redstone od 333. dělostřeleckého pluku. Střela SSM-A-5 Redstone, byla a je operačně taktická střela 1. generace na kapalné pohonné hmoty. Ve výzbroji armády USA v Evropě se objevila poprvé v roce 1956. Dolet 90 až 320 km a síla od 350 kilotun do 3,8 megatuny. Oddíl disponoval 4 odpalovacími zařízeními. Viz obrázek níže:



69. a 94 protiletadlová skupina PLŘS Nike Ajax a Nike Hercules. Ta první střela byla čistě konvenční. PLŘS Střela MIM-14A Nike Hercules, byla a je protiletadlová řízená střela druhé generace na tuhé pohonné hmoty. Ve výzbroji armády USA v Evropě se objevila v roce 1958. Dolet 160 km a výškový dostup 30 km. Byla schopna nést jak konvenční tak jadernou hlavici o ráži od 2 do 30 kilotun. Skupina jich měla pro mě zatím neznámý počet. Obrázek viz níže:



Přímo proti našemu frontu stál, jak už víme, americký 7. armádní sbor. Ten měl v sestavě 3. a 24. mechanizovanou divizi a 4. obrněnou divizi. Každá tato divize disponovala oddílem dělostřeleckých raket Honst John o 4 odpalovacích zařízeních. Dělostřelecká raketa MGR-1A Honest John byla taktickou střelou 1. generace na tuhé pohonné hmoty. Ve výzbroji armády USA a Bundeswehru a francouzské armády se objevila poprvé v roce 1955, vylepšená verze v roce 1963. Dolet 25 nová verze 40 km a síla od 2,5 do 47 kilotun, u nové verze od 2 do 30 kilotun. U francouzských divizí byly jen 2 tato odpalovací zařízení. Obrázek níže:



Každá divize měla i oddíl 155 mm houfnic a 203 mm samohybných houfnic M 110, v poměru 12 ku 6. Takže každá divize měla 4 hlavňové prostředky schopné vypálit jaderný granát o ráži 1,5 kilotuny na dálku až 17 km

V posilovém sborovém hlavňovém dělostřelectvu bylo dále:

5 dělostřeleckých oddílů 203mm samohybných houfnic M 110 výše popsaných, v počtu po 12 kusech


Samohybná houfnice M-110 ráže 203 mm

1 dělostřelecký oddíl 175 mm samohybných kanónů M 107, počet zbraní 12 kusů dostřel až 32 km a ráže jaderného granátu 1,5 kilotuny


Samohybný kanón M-107 ráže 175 mm

1 dělostřelecký oddíl 280 mm samohybných kanónů T 131 označených jako M 65. počet zbraní v oddíle 6 kusů, dostřel až 29 km a ráže jaderného granátu od 2 do 45 kilotun. Zbraní bylo vyrobeno celkově 20 kusů, z toho jich bylo v Evropě umístěno 12.


Nejmohutnější dělostřelecký prostředek americké armády- hlavňový – kanón M 65 ráže 280 mm při jaderném testu v Nevadské poušti.

Z raketových prostředků zde byly:

5. oddíl řízených střel Sergeant od 73. dělostřeleckého pluku, což byla operačně taktická raketa 2. generace na tuhé pohonné hmoty. Střela MGM-29A Segeant se ve výzbroji armády USA v Evropě se objevila poprvé v roce 1962. Dolet 45 až 140 km a síla od 20 kilotun, u nové verze od 2 do 30 kilotun. Každý oddíl měl 4 kusy odpalovacích zařízení. Obrázek níže:



2. oddíl řízených střel Corporal od 82. dělostřeleckého pluku a 2. oddíl řízených střel Corporal od 40. dělostřeleckého pluku. Střela M2A1 Corporal byla operačně taktická raketa 1. generace na kapalné pohonné hmoty. Ve výzbroji armády USA v Evropě se objevila poprvé v roce 1954. Dolet 50 až 125 km a síla od 2,5 až 47 kilotun. Oddíl měl 4 odpaloavcí zařízení. Obrázek níže:



1. oddíl dělostřeleckých raket Honest John od 33. dělostřeleckého pluku. Cekově 4 odpalovací zařízení, střely už známe.

Sumarizace: celkově měly síly americké armády předurčené k boji s naším frontem k dispozici:
jeden oddíl řízených střel Persching, celkově 4 kusy odpalovacích zařízení
jeden oddíl řízených střel Redstone, celkově 4 kusy odpalovacích zařízení
dvě protiletadlové skupiny PLŘS částečně vyzbrojené střelami Nike Hercules
tři divizní oddíly střel Honest John, celkově 12 kusy odpalovacích zařízení
jeden sborový oddíl střel Honest John, celkově 4 kusy odpalovacích zařízení
jeden oddíl řízených střel Sergeant, celkově 4 kusy odpalovacích zařízení
dva oddíly řízených střel Corporal, celkově 8 kusů odpalovacích zařízení
tři divizní baterie 203mm samohybných houfnic M 110 celkově 12 kusů
5 sborových dělostřeleckých oddílů 203mm samohybných houfnic M 110 výše popsaných, celkově 60 kusů
1 sborový dělostřelecký oddíl 175 mm samohybných kanónů M 107, počet zbraní 12
1 sborový dělostřelecký oddíl 280 mm samohybných kanónů T 131, počet zbraní v oddíle 6 kusů.

Takže když to sečteme, tak jen americké síly určené k boji proti naší armádě disponovaly v roce 1964 celkově 36 kusy raketových odpalovacích zařízení schopných jaderného úderu a celkem 90 hlavňových prostředků velké ráže opět schopné vypálit jaderný granát.

Je potřeba si uvědomit, že jde o množství větší, než kdy naše armáda měla k dispozici a většina z nich byla zavedena několik let předtím, než se první prostředek jaderného napadení vůbec objevil na našem území. Dokonce mohu odpovědně tvrdit, že první hlavňové prostředky schopné vypálit jaderný granát, se v ČSLA objevily až v 80-tých letech.

2. armádní sbor armády NSR Bundeswehru s velitelstvím v Ulmu, měl ve své sestavě tyto borové síly a prostředky jaderného napadení:
250. oddíl řízených střel Sergeant, 4 kusy odpalovacích zařízení
240. oddíl dělostřeleckých raket Honest John, 4 kusy odpalovacích zařízení
442 dělostřelecký oddíl 203mm samohybných houfnic M 110, 12 kusů zbraní

Dále měl tento sbor ve své sestavě 4. a 10. mechanizovanou divizi, 12. tankovou divizi, 1. horskou divizi a 1. vzdušně výsadkovou divizi. Každá divize měla:
- oddíl dělostřeleckých raket Honest John, 4 kusy odpalovacích zařízení, tedy celkově 20 kusů odpalovacích zařízení
- jako součást oddílu 155 mm a 203 mm houfnic měla každá divize jednu baterii 203mm samohybných houfnic M 110. Vzdušně výsadková divize těžké dělostřelecké prostředky neměla. Šlo tedy o 16 hlavňových prostředků ráže 203mm


Celkově tedy 2. armádní sbor armády NSR disponoval 28 kusy odpalovacích zařízení dělostřeleckých raket a 28 hlavňových prostředků jaderného napadení.

Armádní sbor Bundeswehru měl pro vedení útočné nebo obranné operace až 140 kusů jaderné munice taktického a operačně taktického charakteru. Když se počátkem šedesátých let NSR připojila do jaderných sil NATO, získal přístup i ke strategickým jaderným prostředkům.

Jak roky šly, byl bundeswehr přezbrojen na rakety LANCE s doletem 112 kilometrů a silou 80 nebo 150 kilotun. Když se potom v NSR objevily rakety Pershing-2 s ráží 220 kilotun, dosáhl celková jaderný arzenál umístěný v Německu počtu 3 500 kusů jaderné munice různého typu, těch typů bylo celkově 21. Nikdy to nebylo horší. Ale pojďme dál.

Jako další a pro případ zahájení války poslední protivník, byla 1. francouzská armáda s velitelstvím v Baden Badenu.
Ve své sestavě měla tyto síly a prostředky jaderného napadení.
301., 302. a 303. oddíl dělostřeleckých raket Honest John, vždy 4 kusy odpalovacích zařízení jako armádní prostředky

Armádu tvořily v prvním sledu samostatný 5. tankový pluk a samostatná 13. mechanizovaná brigáda, 3 mechanizovaná divize a 1. obrněná divize.
Každá divize měla dělostřelecký pluk houfnic 155 mm a v něm jeden oddíl dělostřeleckých raket Honest John, vždy se dvěma odpalovacími zařízeními.

Celkově tedy první francouzská armáda disponovala 16 kusy odpalovacích zařízení dělostřeleckých raket Honest John.

Suma sumarum tedy Československý front musel v roce 1964, kdy vznikl plán útoku na západní Evropu, pokud je tedy chápání tohoto dokumentu správné a ne jen tendenční na objednávku doby, čelit těmto silám a prostředkům jaderného napadení:

80 kusům odpalovacích zařízení dělostřeleckých, taktických a operačně taktických raket
118 kusům hlavňových dělostřeleckých systému stejného určení.

A to jsem zatím uvedl jen prostředky podřízené pozemnímu vojsku. Nyní se podíváme na letecké síly a protiletadlové síly schopné jaderného útoku. Ty byly sdruženy pod 4. spojeným taktickým leteckým velitelstvím v Ramsteinu.

17. letecká armáda USA měla v sestavě:

3 taktická letecká stíhací křídla s letouny F-100D a F-105D s celkově 225 kusy těchto letadel schopných nést jadernou výzbroj.
38. křídlo letounových střel 2. generace s kapalnými pohonnými hmotami, vyzbrojené 18 kusy letounových střel CGM-13C a 54 kusy letounových střel MGM-13B. Dolet střel byl 900 a 2 200 kilometrů a ráže hlavic mohla být od 10 kilotun až 1,1 megatuna. Na území NSR byly umístěny od roku 1959. Jejich obrázky následují.


Letounová střela CGM-13C a letounová střela MGM-13B

1. taktické letecké velitelství francouzských vzdušných sil měla ve výzbroji:
2 stíhací bombardovací letecké brigády vyzbrojené celkově 96 letouny F-100D, nosičů jaderných zbraní.
2 letecké brigády PLŘS Nike Ajax a Nike Hercules

Letecké velitelství jih německých vzdušných sil mělo ve výzbroji mimo jiné
73. stíhací letecké křídlo vyzbrojené 50 kusy letounů F-104G nosičů prostředků jaderného napadení.
1. křídlo letounových střel MGM-1C Matador. Šlo o letounové střely 1. generace na kapalné pohonné hmoty. Ve výzbroji jich bylo u křídla celkově 12, dolet 1240 kilometrů a ráže 6 až 100 kilotun. Obrázek níže:



Nakonec zde byla dvě letecká křídla kanadského letectva s celkovým stavem 104 kusů letounů CF-104, nosičů jaderných zbraní.

Celkové počty prostředků jaderného napadení podřízených vojenskému letectvu a protivzdušné obraně potencionálního protivníka byl tento:
475 kusů stíhacích a stíhacích bombardovacích letounů, možných nosičů jaderných pum
84 kusů letounových střel

Část B/ zámysl použití jaderných zbraní proti naší straně barikády.

V dokladu Náčelníka generálního štábu pro Vojenskou komisi obrany při referátu nazvaném „Změny ve složení ČSLA v míru a ve válce provedených v roce 1960 a o novém operačním plánu z 15. 12. 1960“ bylo uvedeno následovné:

Část věnovaná zámyslu použití jaderných zbraní ozbrojených sil NATO při rozpoutání války proti ČSSR a ostatním zemím socialistického tábora měla tři samostatné části:

Primo: vyjmenování, že z prostředků atomového napadení je ve složení pozemních sil:
43 samostatných útvarů
10 divizních jednotek určených vést údery jadernými zbraněmi proti našemu státu. Tehdy to mělo být celkově 282 hlavní a odpalovacích zařízení. Byly to hlavně:
- 2 skupiny balistických řízených střel Redstone
- 2 pluk y a 6 oddílů řízených střel Corporal
- 2 oddíly Lacrosse
- jeden oddíl řízených střel SE 4200
- 12 oddílů raket Honest John
- 6 oddílů kanónů 280 mm
- 12 oddílů houfnic 203,2
- 5 divizních baterií raket Honest John
- 5 divizních baterií houfnic 2003,2

V sestavě leteckých sil zde bylo:
1 křídlo taktických řízených střel
1 skupina taktických řízených střel TM-61 a TM-76 tedy střel MGM-1 Matador a MGM-1 Mace, tak jak jsem je popsal a vyobrazil výše. Celkově bylo v bojových sestavách těchto střel 480 kusů. To je velké číslo.

V sestavě strategických sil vzdušného napadení zde bylo:
250 kusů středních bombardovacích letounů- nosičů jaderných bomb
20 letek balistických řízených střel SM75 THOR, s celkovým počtem 60 kusů odpalovacích zařízení. Tyto střely nesly termonukleární hlavice jednotného typu W-49, o ráži 4 megatuny.
Toto tedy měl protivník v roce 1960 rozmístěno v sestavách vojsk NATO. V tomto roce naše armáda ještě neměla ani jedno jediné odpalovací zařízení operačně taktických raket.

Zde si kladu otázku, jak potom dnes někdo může tvrdit, že naše armáda byla v této době pro někoho na západě hrozbou?

Secundo: zde je hodnoceno, jaký se dá očekávat vývoj při zavádění prostředků jaderného napadení u armády Německé spolkové republiky, Bundeswehru.
Bylo zjištěno, že obnovená armáda této země by měla do konce roku 1963 disponovat:
19 oddíly a 2 skupinami prostředků jaderného napadení s celkovým počtem:
240 odpalovacích zařízení
72 hlavňových prostředků.

Opět připomínám zásadní věc: na našem území v té době – ROK 1960- nebylo ani jedno odpalovací zařízení operačně taktických raket, taktických raket a ani jedna hlaveň schopná odpálit jaderný granát. Jediné co mohlo na protivníka jaderně působit, byly letouny Il-28, které byly do československého letectva zavedeny v roce 1955. Ale i u nich mám jisté výhrady, jak ukážu dále.

Tertio: vyhodnocení jaké cíle na našem území asi bude nepřítel při prvním jaderném úderu ničit.
Zde byl proveden důsledný rozbor objektů, které se mohly a asi by se také staly cílem jaderného úderu. Bylo považováno za vážně jisté, že při prvním hromadném jadrném úderu bude napadeno 40 až 45 objektů za použití 63 až 75 jaderných bomb a náloží s účinností od 10 kilotun do 5 megatun. Z toho:
21 úderů na letiště
30 až 40 na vojska v posádkách
8 na sklady pohonných hmot a munice
4 až 6 na politicko - správní centra, tedy Prahu, Brno, Plzeň, Ostravu, Bratislavu, Pardubice. Vzhledem k nasycenosti bojových sestav protivníka bylo předpokládáno, že do pátého dne války by mohl protivník provést na naše území dalších 200 až 250 jaderných úderů, opět s municí ráže od 2 kilotun do 5 megatun.

S tím co naprosto prokazatelně měly armády NATO v Evropě k dispozici, je to naprosto reálné. A my jelikož v této době jsme neměli čím odpovědět, bychom byli ve své podstatě bezbranní.

Výše uvedený plán a jeho vyhodnocení vnucuje v podání našich stávajících historiků závěr, že jako vazalové SSSR jsme byli ochotni jako první napadnout své západní sousedy. Mám obavu, že v této části této kapitoly popsané síly a prostředky jaderného působení jasně ukazují, že náš potenciální protivník nad naším frontem měl v těchto prostředcích několikanásobnou převahu. Jestli měl tak mírumilovné úmysly, proč potom měl tak velkou jadernou sílu?

A my se nyní podíváme na to, jestli Pátrač nekecá, když zde tvrdí, že naše jaderná síla byla oproti protivníkovi ve své podstatě malá, i když ne bezvýznamná.

Část B/ Taktické prostředky jaderného napadení v naší armádě.

Dne 1. září 1962, byl v naší armádě zřízen při dělostřeleckém učilišti v Martině 1. školní samostatný dělostřelecký oddíl. Byl to první oddíl taktických raket naší armády a byl určen výhradně k tomu, aby sám zvládnul raketovou techniku v provedeních a činnostech, které doposud ČSLA neprovozovala a měl zajistit výstavbu výcvik všech dalších oddílů taktických raket, jak měly být postupně zaváděny do výzbroje našich vševojskových divizí.

První techniku dostal v říjnu 1962, ale operační pohotovosti dosáhl až v srpnu 1963, kdy poprvé odpáliv v SSSR na střelnici kosmodromu Kapustin Jar první ostré rakety. Díky tomu, že byl první, měl v naší armádě jistou výlučnost. Byl vyzbrojen taktickými raketami LUNA a byl první přezbrojen na střely LUNA-M a v roce 1984 na střely TOČKA, opět jako první.
Tím jsem zároveň vyjmenoval jediné tři typy v naší armádě zavedených taktických raket.

Odpalovací zařízení označené jako LUNA, v kódu NATO FROG 3, bylo vyráběno jako OZ 2P16 a bylo modifikací tanku PT-76. Do výzbroje sovětské armády zařazován v roce 196. V ČSLA operoval od roku 1962 ve výcviku, operačně od roku 1963. Jako nosič jaderné hlavice byla dodávána raketa 3R10.
Délka: 10 860 mm
Průměr těla rakety: 415 mm
Startovací hmotnost: 2 287 kg
Minimální dosah: 10 km
Maximální dosah: 32,2 km
Maximální rychlost: 767 m/s
Doba chodu raketového motoru: 4,3 s
Přesnost zásahu – kruhová odchylka 500 metrů
Jaderná hlavice: typ 3N14, později 3N74, ráže 30 kilotun.


Takto to vypadá toto zařízení, dnes jako součást muzejní expozice.

Celkově bylo dovezeno 21 kompletů těchto odpalovacích zařízení a byly po dvou kusech zařazeny do sestavy samostatných dělostřeleckých oddílů – sdo – u celkově 9 vševojskových divizí, tedy konkrétně u všech osmi divizí 1. a 4. armády a dvě OZ byly součástí jedné druhosledové divize. Jedno OZ sloužilo jako výcvikové. Jako krycí zbraň sloužily samohybné kanóny SD 100.

Jako další zavedený prostředek byl dovezen počtu 10 kusů taktický prostředek, OZ 9K552 LUNA-M. Byl to modernizovaný prostředek LUNA, kdy byl celý komplet umístěn na kolový podvozek ZIL-131LM. V kódu NATO šlo o prostředek FROG-7. Kolový podvozek zvýšil mobilitu prostředku po bojišti a snížil intenzitu otřesů, které při přesunech mohly způsobit nějakou škodu.
Jako nosič jaderné hlavice byla dodávána raketa 9M21B
Délka: 8 950 mm
Průměr těla rakety: 544 mm
Startovací hmotnost: 2 485 kg
Minimální dosah: 15 km
Maximální dosah: 60 km
Maximální rychlost: 767 m/s
Doba chodu raketového motoru: 6 až 12 s
Přesnost zásahu – kruhová odchylka 500 metrů
Jaderná hlavice: typ AA-22, AA-38, a AA52 s ráží od 3 do 200 kilotun. Jde o markantní nárůst síly.


Taktické OZ 9K552 LUNA-M, záběr z výcviku obsluh, dobová fotografie.

Celkově bylo dovezeno 10 kompletů do konce 60-tých let, a po vyřazení pásové varianty jich bylo nakonec v armádě 41 kusů. Prvotně těch prvních deset odpalovacích zařízení bylo po dvou kusech zařazeno do sestavy samostatných dělostřeleckých oddílů – sdo – u čtyř tankových divizí. Kde nahradily starší verzi. Ta byla převedena k sdo motostřeleckých divizí, kde došlo k navýšení počtu odpalovacích zařízení v oddílech ze dvou na tři. Celkově byly dovybaveny 4 motostřelecké divize 1. a 4. armády, dva prostředky byly zařazeny v druhém sledu a sloužily pro výcvik. Jako krycí zbraň stále sloužily samohybné kanóny SD 100. Postupně byly zavedeny do všech vševojskových divizí včetně druhosledových, a to po třech kusech v oddíle. V 80-tých letech byly SDO přeznačeny na samostatné raketometné oddíly – srmo – a jako krycí zbraň sloužily raketomety RM-130 na podvozku P-V3S.

Zde bych mohl ukončit, ale nemůžu. Musel bych se k tomu vracet a to se i nechce. Takže dorazíme zbytek taktických raket, i když skočíme až do 80-tých let.

Komplet taktické rakety označené jako 9K79 TOČKA, v kódu NATO značená jako typ Scarab-A, byl a někde i je taktický mobilní raketový komplex krátkého dosahu konstruovaný pro útoky proti pozemním stacionárním cílům. Do ČSLA armády byl zaveden v roce 1984. Tedy krátce před jejím zánikem.
Jako jaderná raketa byla dodávána střela 9M79B.
Délka: 6 400 mm
Průměr těla rakety: 650 mm
Startovací hmotnost: 2 000 kg
Minimální dosah: 15 km
Maximální dosah: 70 km
Maximální rychlost: 1 800 m/s
Doba chodu raketového motoru: 6 až 12 s
Přesnost zásahu – kruhová odchylka 160 metrů
Jaderná hlavice: typ AA-60 se stavitelnou ráží od 10 do 100 kilotun.
Jednalo se o velmi sofistikovaný systém s velmi rychlou střelou, vysokou přesností. Jeho zavedení vyvolalo v armádách NATO velké znepokojení.


Komplet 9K79 TOČKA při vojenské přehlídce.

Raketa byla přepravována a odpalována z šestikolového odpalovacího zařízení 9P129 postaveného na podvozku BAZ-5921. Osádka dokázala raketu odpálit do 16 minut od příjezdu do nepřipraveného palebného postavení. Odpalovací zařízení mohlo být znovu nabito asi za 20 minut. Celkově jich bylo dovezeno 8 kusů odpalovacích zařízení. Byly přednostně zavedeny do výzbroje tankových divizí.

Do taktických prostředků jaderného napadení patří také hlavňové prostředky. V roce 1964 se podařilo v Sovětském svazu zvládnout konstrukci a sériovou výrobu jaderných min do tažených a později samohybných minometů ráže 240 mm, do kanónových houfnic ráže 152 mm a kanónu 203 mm. S rážemi 152 mm se v ČSLA nikdy nepočítalo, ale 203 mm jaderná kanónová a 240 mm minometná munice by asi uplatnění mohla najít. V roce 1984 byl u nás zřízen 17. dělostřelecký oddíl velké mohutnosti dělostřelecký oddíl velké mohutnosti tvořený:
+ baterií velení a dělostřeleckého průzkumu
+ 2 bateriemi samohybných kanónů po 4 ks ShK 203 mm
+ 1 baterií samohybných minometů 4 ks ShM 240 mm

Dělostřelecký oddíl velké mohutnosti dislokovaný v Žamberku disponoval nejmohutnější dělostřeleckou výzbrojí bývalé ČSLA, představovanou 203 mm samohybnými kanóny 2S7 Pion a 240 mm samohybnými minomety 2S4 Tulpan. Byly zde dislokované v letech 1984 až 1993. Pár údajů o této netypické technice:

Samohybný kanón 2S7 PION

Samohybný kanón 2S7 PION sovětské výroby a byl velkou raritou v ČSLA. V svém konstrukčním pojetí shrnul vše, co se dalo jednoduše spolu spojit - námořní kanón ráže 203,2 mm s dostřelem cca 37,6 km a prodloužený tankový podvozek. Celková hmotnost 46 tun už nikoho moc nepřekvapí. Jeden kousek je nyní uložen v muzeu v Lešanech. Zde je jeho vyobrazení-ilustrační foto:



ZÁKLADNÍ TTD
- celková hmotnost 46 t,
- délka 13,2 m, šířka 3,38 m, výška 3,0 m,
- max. rychlost 50 km/h, max.
- dojezd 650 km,
- délka hlavně 11,24 m,
- náměr 0 až 60 stupňů a odměr 15 stupňů na každou stranu,
- max. dostřel se standardním střelivem - hmotnost střely 110 kg) 37,5 km, s municí s přídavným pohonem 47,5 km,
- rychlost střelby 1,5 až 2 výstřely/min.,
- osádka 7 + 7 osob - velitel, řidič a operátor v tzv. velitelské sekci v přední časti kabiny, čtyři osoby v tzv. sekci obsluhy za motorem a dalších sedem osob v doprovodném muničním vozidle.

Samohybný velkorážový minomet 2S4 Tulpan

Byl či je sovětský, resp. ruský 240mm samohybný minomet určený k ničení bodových cílů nepřítele. V SSSR se vyráběl od roku 1975. Bojově byl užit v Afganistanu a v Čečensku. Stroj byl do roku 1991 i ve výzbroji ČSLA. A zde máme obrázek:



Základní TTD:
- délka 8,5 m, šířka 3,2 m a výška 3,2 m
- hmotnost 27,5 tuny
- hlavní zbraň minomet ráže 240 milimetrů, pomocná zbraň kulomet DŠK ráže 12,7 mm
-osádka 5 osob
- výkon motoru V-59U 382 kW
- maximální rychlost60 km/hodina
- dojezd 500km
- maximální dostřel trhavou minou F-864: 9 650 m
- maximální dostřel reaktivní minou: 18 000 m
- počáteční rychlost miny F-864: 362 m/s

Tento oddíl nikdy necvičil s jadernou municí, pouze s konvenční. Jestli se skutečně s použitím jaderné munice do těchto prostředků počítalo, nemohu v současnosti doložit relevantním údajem. Ale musím uznat, že šlo o impozantní bojové mašiny. Na internetu je o nich moc a moc videí a vždy to stojí za to.
Jako poslední co je potřeba z taktických prostředků alespoň trochu probrat jsou československé letecké prostředky jaderného napadení. Jako první, co mohlo sloužit jako letecký nosič jadrných bomb, byl letoun Il-28. Tento letoun byl zaveden do výzbroje našeho letectva v roce ve verzích Avia B-228 - shodný s typem Il-28 a Avia CB-228 - shodný s typem Il-28U. Není žádných ověřených zpráv, že by byla v našem letectvu provozována verze Il-28A, tedy verze upravená na nesení jaderné pumy typu Tatiana ráže 30 kilotun. Takže lze s velkou mírou tvrdit, že do zavedení letounů typu SU-7 ve verzi Su-7BKL, Su-7BM a Su-7U,jsme neměli dispozici nosič jaderné zbraně.

Kolega POP ve svém příspěvku věnovanému tomuto stroji na Palbě uvedl, cituji:

"První stroje Su-7BM se u nás objevily v dubnu 1964. Od r. 1966 začaly přicházet stroje verze Su-7BKL a poslední modifikaci Su-7U jsme uvedli do provozu v březnu 1967. Poslední Su-čka letectvo přebíralo v r. 1968. Celkem převzalo letectvo ČSLA 102 kusy Su-7 a zařadilo je do výzbroje 20. sbolp Náměšť n. Oslavou a 28. sbolp v Čáslavi. Su-7 tvořilo také velmi krátkou dobu výzbroj jedné letky 30. bilp v Hradci Králové.
Poslední let Su-7 našeho voj. letectva proběhl dne 10. 10. 1989, kdy došlo k havárii tohoto letounu a následně velitel letectva zastavil provoz typu. Tím aktivní službu Su-7 skončil.
Posledním provozovatelem Su-7 byl 20. sbolp Náměšť n. Oslavou".

Na levé straně trupu na pevném závěsníku mohla být i atomová bomba. Výcvik v jejím nesení a odhazování byl započat v roce 1966. Kolik jich bylo uvažováno mít v pohotovosti, jako nosičů jadrných pum, nevím. Ale myslím si, že to bylo minimálně 16 kusů. Jadernou výzbroj, jak šel čas, mohlo tvořit:
- letecká puma Izd 244, ráže 5 kilotun
- letecká puma 8U46, ráže 5 kilotun
- letecká puma 8U47, ráže 5 kilotun
Ale úplně bez informací nejsem. V roce 1984 bylo rozkazem provedeno rozdělení upravených a s vycvičenými posádkami letounů na rozličná letiště aby nedošlo k jejich zničení jedním úderem celkově 13 letounů a to 10 kusů letounů Su-7BM, dvou kusů letounů Su-7 BKL a jednoho stroje Su-7U z Náměště nad Oslavou na jiná letiště. Pokud 2 až 3 stroje zbyly v Náměšti, asi jsem se trefil. Poslední stroje z „atomové letky“ byly vyřazeny z výzbroje v roce 1986 a 1987 po vyčerpání jejich životnosti.

V další období kdy se zaváděli do armády stroje MiG 23, Su-22 a létalo zde velké množství strojů MiG 21 všech možných modifikací, se dá usoudit že i u nich se uvažovalo o možném využití jako nosičů jaderných bomb. To platí i pro poslední zavedené stroje MiG 29. Jenže všechny tři citované Miginy byl frontové stíhací stroje. Přesto v literatuře lze nalézt možné varianty jejich jaderné výzbroje:
MiG-21. PFM a bis: letecká puma Izd 244, ráže 5 kilotun
MiG-23MF: letecká puma 8U64, ráže 30 kilotun
Su-22UM3K, Su-22M4: letecká puma 8U64, ráže 30 kilotun
MiG29: letecká puma 8U64, ráže 30 kilotun

Nakolik je to pravda, nebudu spekulovat. Mě to sedí akorát u těch Su-22. Ostatní mi přijde jako naprostá blbost.

Část C/ Operačně-taktické prostředky jaderného napadení zavedené v ČSLA.

K 1. 9. 1961 byly zřízeny dvě technické brigády v působnosti Velitelství dělostřelectva MNO. Bylo to krycí označení pro zárodky budoucích prvních dvou těžkých dělostřeleckých brigád, které nesly čísla 311. a 321. Ten nový název jim byl přidělen o rok později. K 1. 1. 1963 byla zřízena třetí, 331. těžká dělostřelecká brigáda. Původně se uvažovalo o zřízení ještě jedné těžké dělostřelecké brigády, ale zůstalo jen u plánu.

Tyto tři brigády potom až do svého zániku působily v operních sestavách jednotlivých armád, tedy u1. a 4. armády a jako frontový útvar.

Jako první byl do naší armády zaveden komplet operačně taktických raket 8K11 na odpalovacím zařízení 8U218. V klasifikaci NATO byl veden jako SS-1A, SCUD-A. Podle dosahu byl označován jako R-170.
Raketa mohla nést jadernou bojovou hlavici o síle 20 až 100 kilotun.
maximální dosah rakety byl 170 kilometrů, s jadernou hlavicí pak méně.
délka střely byla přes 10,5 metru,
průměr hlavice byl do 0,88 metru,
startovací hmotnost 4 400 kilogramů.
Takto OZ vypadalo:



Pásové odpalovací zařízení mělo upravený podvozek děla ISU-152K a dosahovalo rychlost na zpevněných komunikacích kolem 50 km/h a v terénu 25 km/h.

Tento typ prošel jistou genezí a byl modifikován na typ 8K14, s dosahem už 270 kilometrů, na prodlouženém odpalovacím zařízení. Obě varianty používaly pásový podvozek, druhá prodloužený z důvodu delší rakety. Takto to zařízení vypadalo:



Celkem bylo v letech 1961 až 1963 dodáno 16 kompletů 8K11, zařazených do výzbroje armádní 311. a 321. těžké dělostřelecké brigády. První jich obdržela 9, druhá jich obdržela 6 a zbývající 1 byl určen pro Výcvikové dělostřelecké středisko.

Dále potom naše armáda obdržela armáda v letech 1963 až 1965 obdržela celkem 7 kompletů vylepšené verze a ty byly zařazeny k 331. brigádě v počtu 6 kusů a jeden kus byl zařazen opět k Výcvikovému dělostřeleckému středisku.

Obě uvedené rakety byly relativně citlivé na otřesy. Proto bylo rozhodnuto je modernizovat a umístit na kolové podvozky. Nová verze byla označena jako OTR s odpalovacím zařízením 9P117 a vypadalo to takto:



Na počátku sedmdesátých let byly armádní brigády přezbrojeny na kolovou verzi a to 311. těžká v roce 1971 a 321. těžká v roce 1972. 331. těžká byla přezbrojena až v roce 1982 - jeden oddíl a v roce 1985 druhý oddíl. Přezbrojení probíhalo nadále vylepšenou raketu 8K14 s dosahem 300 kilometrů a byla označena v kódu NATO SCUD B.

Základní údaje o střele 8K14
Délka: 11 164 mm
Průměr těla rakety: 880 mm
Startovací hmotnost: 5 862 kg
Minimální dosah: 50 km
Maximální dosah: 300 km
Maximální rychlost: 1 430 m/s
Doba chodu raketového motoru: 70 s
Přesnost zásahu – kruhová odchylka 610 metrů
Jaderná hlavice: 9N33 se stavitelným účinkem 10, 20, 40 nebo 100 kilotun.

Jednotlivé raketové brigády tedy v čase disponovaly následující technikou:
311. těžká měla v roce 1969 střely SCUD A ve třech oddílech po třech bateriích, každá měla jedno odpalovací zařízení. V roce 1972 byla přezbrojena na kolovou verzi s týmž počtem odpalovacích zařízení. V roce 1981 byla brigáda reorganizována na dvojkový systém, tedy každý oddíl měl tři baterie po dvou OZ a tím celkový počet OZ u brigády stoupl na 18 kusů. V roce 1985 byl jeden oddíl přezbrojen na úplně nový typ zbraňového systému a to o raketový komplet druhé generace 9K714 „OKA“, v kódu NATO SS-23 SPIDER, označovaný někdy jako R-400. Byly dodány tedy 4 kusy tohoto nesmírně vydařeného zbraňového kompletu. V roce 1988 tedy brigáda disponovala 12 kusy OZ SCUD B a 4 kusy OZ SPIDER, tedy OKA.

321. těžká měla v roce 1969 střely SCUD A, ve dvou oddílech o třech bateriích, kdy každá baterie měla 1 odpalovací zařízení. Tedy jich měla celkově 6. V roce 1971 byla přezbrojena na kolovou verzi, tedy opět SCUD B. V roce 1981 i zde proběhla reorganizace na dvojkový systém a tím počet odpalovacích zařízení vzrostl na 8. V roce 1985 prošla další reorganizací, kdy nově měla 3 oddíly po třech bateriích, každou se dvěma OZ. Tím se počet OZ zvýšil na 12 kusů. Tento stav setrval až do roku 1988. Stále byla vyzbrojena střelami SCUD B.

331. těžká potom měla v roce 1969 střely SCUD B, a v roce 1988 SCUD B ve dvou oddílech o třech bateriích, kdy každá baterie měla 1 odpalovací zařízení. Tedy jich měla celkově 6. V roce 1971 byla přezbrojena na kolovou verzi, tedy opět SCUD B. V roce 1981 i zde proběhla reorganizace na dvojkový systém a tím počet odpalovacích zařízení vzrostl na 8.V roce 1982 byla i tato brigáda přezbrojena na kolovou verzi odpalovacího zařízení.

Na závěr tohoto přehledu o jadrných reáliích na obou stranách nosně k roku 1964 a u ČSLA až do jejího zániku je potřeba udělat dvě věci: představit operačně taktickou raketu systému OKA. Takto to zařízení vypadalo:



Jeho zavedení do výzbroje některých armád Varšavské smlouvy bylo z druhé strany tvrdě kritizováno jako porušení už uzavřených dohod. Jmenovitě smlouvy mezi USA a SSSR o Raketách středního a kratšího doletu. Těžký raketový oddíl 311. těžké byl uznán jako schopen bojového použití po vykonání ostrých bojových střeleb v roce 1986 na Kapustin Jaru.

Odpalovací zařízení OTR 23, 9K714 „OKA“, v kódu NATO SS-23 SPIDER
Jako jaderná raketa byla dodávána střela 9M714B.
Délka: 7 516 mm
Průměr těla rakety: 974 mm
Startovací hmotnost: 4 400 kg
Minimální dosah: 50 km
Maximální dosah: 400 km
Maximální rychlost: 4 Machy
Doba chodu raketového motoru: 70 s
Přesnost zásahu – kruhová odchylka 160 metrů
Jaderná hlavice: 100 kilotun.
Jednalo se o velmi sofistikovaný systém s velmi rychlou střelou, vysokou přesností. Jeho zavedení vyvolalo v armádách NATO velké znepokojení.

Celkově naše armáda obdržela:
4 kusy OZ, modifikovaný automobil BAZ 6944
4 kusy nabíjecího přepravníku, opět vozidlo BAZ 6944
4 kusy přepravníku – tahač ZIL131
18 kusů raketových nosičů
18 kusů kazetových hlavic

Pro posuzování možné agresivity naší armády a její schopnosti zaútočit na své právníky na druhé straně, ale jsou důležité tyto počty:
V roce 1964, kdy jsme údajně měli na pokyn SSSR zaútočit na západní Evropu, naše vlastní jaderné síly byly:
- 21 systémy taktických raket
- 21 systémy operačně taktických raket
- ani jeden hlavňový prostředek

Protivník měl k dispozici
43 samostatných útvarů
10 divizních jednotek určených vést údery jadernými zbraněmi proti našemu státu. Tehdy to mělo být celkově 282 hlavní a odpalovacích zařízení.

ERGO KLADIVKO: PROTIVNÍK MĚL PŘEVAHU NAD NAŠIMI „ JADERNÝMI „ SILAMI V POMĚRU 7:1

Kdo tedy byl pro koho hrozbou? A to jsem pominul prostředky leteckého napadení. To už ani nebudu počítat.

Nyní totiž dozrál čas pro třetí kapitolu a to pro popis toho, jak změnil svět po roce 1965 a jeho proměny až do zániku ČSLA. A k tomu posoudíme, jak se tyto změny projevily ve válečném plánování.

[Pátrač]

Kapitola třetí: Plánování v posledních 25 letech existence ČSLA, část první

Na začátku této kapitoly se ale opět musíme podívat do světa. Co se dělo na druhé straně, a jak se to odrazilo v myšlení jak ve Varšavské smlouvě a tak v NATO? Jako první si musíme uvědomit, že další doktrinální záležitosti a tedy i válečné plány už byly jakoby ve vleku technologického pokroku. Prudký nárůst početních stavů různých typů jaderné munice a její výkonnosti začal vyvolávat mezi pragmatiky na obou stranách pomyslné barikády vážné obavy.

V polovině 60. let tedy došlo ke změně v názorech na možný průběh ozbrojeného střetnutí. Ukázalo se totiž, že použití jaderných zbraní v případném válečném konfliktu, nebude vždy možné nebo vhodné, jak z politických, tak i čistě vojenských důvodů. Když se vrátíte a podíváte se na to, kolik se mělo odpálit jaderných náloží jen ve střední Evropě, musí každému doklepnout, že tato utopie nemohla realistické vojenské mozky nechat v klidu. A to ta utopie šla dál. Naštěstí se nepodařilo vyvinout jadernou munici velmi malých ráží pro vedení palby z:
- tanků,
- minometů,
- bezzákluzových děl a
- dokonce lehkých pěších zbraní.
I tímto směrem se táhly myšlenky. A tak se tvrdilo, že izotop California 14 umožní jadernou detonaci na základě pouhých 14 gramů aktivní hmoty a podobné šílenosti.

Proto byla opuštěna myšlenka všeobecné jaderné války jako jediné možnosti ozbrojeného konfliktu a připustila se i varianta vedení boje pouze za použití konvenčních zbraní. Tato doktrína někdy označovaná jako Kennedyho doktrína se nazývala Flexible Response, čili doktrínou Pružné reakce. Z počátku platnosti nebyl konvenční střet považován za „náhradu“ jaderného konfliktu v Evropě, nýbrž jen za jeho „předehru“. Formulována byla, jak ukazuje její název po nástupu Kennedyho administrativy a na jejím formulování se významně podílel ministr obrany USA Robert McNamara. Zdá se, že byla považována za Vhodnější než koncepce masivní odvety.


Prezident John Fitzgerald Kennedy a jeho ministr obrany Robert McNamara

Tato strategie byla výsledkem snižování náskoku USA před SSSR v oblasti strategických jaderných zbraní. Od jisté doby bylo jasné, že vzájemná všeobecná jaderná válka by byla konečnou stanicí pro obě strany. Strategie pružné reakce byla velmi sofistikovaná tím, že nabídla možnost použít v probíhající válce podle situace:

- nejdříve konvenční zbraně,

- pokud konvenční válka nikam nevede, nebo protivník získává zásadní převahu, potom mohou být nasazeny taktické jaderné zbraně

- jako poslední řešení situace – válka je skoro prohraná - se mohly použít strategické jaderné zbraně.

Tato koncepce tedy předpokládá, že síla státu bude v případě konfliktu použita na takové úrovni, jaká odpovídá danému konfliktu. Tedy že v lokální válce někde na okraji světa se určitě nepoužijí jadrné zbraně.

V této souvislosti byly stanoveny tyto hlavní zásady této vojenskopolitické doktríny:

- hlavním cílem bylo válce zabránit, tím, že se mělo napomáhat diplomatickým krokům při řešení konfliktů a neustále hledat připravovat argumenty, které by mohly napomoci omezení zbrojení

- vlastní strategické zbraně a obrana proti nim – tedy specializovaná PVO a protiraketová obrana – musely být na takové úrovni, aby odradily protivníka od provedení jaderného útoku jak proti USA, tak proti jejich spojencům

- ozbrojené konvenční síly USA a jejich spojenců mají být natolik silné, aby dokázaly odstrašením zabránit nejaderným válkám, záškodnické činnosti a ozbrojeným akcím skupin v případech, kdy by jaderný úder nebyl vhodný nebo odůvodněný

- všechny zbraně musí podléhat civilní moci. To je zásadní rozdíl proti uvažování v SSSR, kde veřejnost do jaderných zbraní ale i do konvenčních sil nesměla vidět ani trochu. A to se přeneslo v jisté míře i k nám.

Tato doktrína se díky tomu, že byla myšlena naprosto vážně, rychle převedla do praktických opatření. Nejtransparentnějším krokem je její přetavení do ustanovení „Polního řádu americké armády“ platného od února 1962. Tento závazný vojenský dokument platný pro kteréhokoliv příslušníka amerických ozbrojených sil jasně stanovil základní povinnost těchto sil:

- připravit se na světovou jadernou válku, být schopen zasadit neočekávaný úder Sovětskému svazu a jeho spojencům – toto asi bylo na druhé straně považováno za zásadní hrozbu

- zajistit schopnost vést lokální války konvenčními zbraněmi nebo s omezeným použitím jaderných zbraní, s důrazem na zbraně konvenční

- nekompromisně vést studenou válku, a to i v situaci, kdy neexistuje otevřený konflikt mezi ozbrojenými silami protivníků, to znamená vést partyzánské války, záškodnickou činnost, politické atentáty a podobně. To asi také v Sovětském svazu bylo vnímáno jako vážná hrozba.

ALE PLATÍ ZÁSADNÍ PRAVDA: Strategie pružné reakce nikdy absolutně nezamítla strategii masové odvety, některé její části byly v plné míře přejaty.

Od dob Kennedyho se „Flexible response“ stala oficiální politikou amerických vlád. Přes jisté modifikace jí byla až do konce studené války. NATO jako koalice ji přijalo v roce 1967. V podmínkách NATO se propracovala do podoby tří kroků.

První krok: Přímý konvenční boj: V případě konvenčního útoku Varšavské smlouvy v Evropě, tedy bez použití jaderných zbraní, počáteční úsilí by bylo vynaloženo na to, aby byl zastaven tento postup také s použitím výhradně konvenčních zbraní. To znamenalo, tento útok by zastavily síly NATO přímo na bojišti za podpory sledů dopravených z USA za přímého velení Spojeného velení v Evropě.

Druhý krok: Vynucená eskalace: K tomuto kroku se mělo přistoupit, pokud by hrozilo že konvenční síly NATO podlehnou konvenčnímu útoku vojsk Varšavské smlouvy. To se asi dalo očekávat vzhledem k velké převaze vojsk Varšavské smlouvy v konvenčních silách. V této fázi NATO se mělo přejít na omezené použití jaderných zbraní, jako byly například nedávno vyvinuté a zavedené taktické jaderné zbraně.

Třetí krok: všeobecný jaderný úder: Mělo jít o poslední fázi nebo fáze, které více či méně odpovídali scénáři vzájemně zaručeného zničení, což znamená, že měl být proveden komplexní jaderný útok na Sovětský svaz a jeho spojence. Pokud by to takto napadená strana do té doby sama neučinila, nyní asi ano a to by byl konec civilizace, jak ji v té době svět znal.

Tato doktrína obsahoval i další prvky jako úvahy o přijatelnosti vyhlazování civilní populace protivníka v porovnání s útoky na vojenské či průmyslové cíle, ale to byl spíše alibismus – průmysl je dislokován ve velkých městech a logicky jeho jadrné ničení značí ono diskutabilní jaderné vyhlazování. Ve finále se tyto teze ztratily a tak třeba existují závěry o nepřijatelnosti dobývání rozhodně bráněných městských konglomerací konvenčními silami. Napříště tyto aglomerace měly být jaderně rozbořeny a obejity.

To se dělo u našeho protivníka či chcete-li, nepřítele. Jak tomu bylo u nás doma? Zde opět musíme prolustrovat úvahy a myšlení v Sovětském svazu, jelikož naše volnost jednání už byla značně diskutabilní.

Vznikly strategické raketových síl, které se staly nejvýznamnější součástí sovětských ozbrojených sil, na úkor pozemních sil, jež tuto pozici zastávaly od revoluce. V tomto rámci ustoupily strategické bombardéry do úzadí a raketové jaderné síly se staly hlavní zbraní Světské armády.

Vznikl soubor hodnocení a závěrů, který dostal název Chruščovova vojenská doktrína, jakkoliv tento název považuji za velmi nešťastný. Jeho hlavní postuláty následují:

a/ rozpoutání jaderné války mezi Východem a Západem je stále možné, i když s menší pravděpodobností než dříve.

b/ Západ – rozuměj USA - může její zahájení považovat za výhodné. V Sovětském svazu nebylo pro volnou vůli jiných států ve vojenské koalici myšlenkově místo

c/ Sovětský svaz je schopen díky své připravenosti na tuto možnost Západ odstrašit, a pokud to nevyjde, tuto válku vyhrát.

d/ omezená válka není možná. Zde si nejsem jistý, jestli byl myšlen celý svět anebo jen Evropa.

e/jaderné rakety jako hlavní prvek sovětské vojenské síly učinily konvenční síly a jejich palebnou sílu nevýznamnou nebo spíše málo významnou.


Nikita Sergejevič Chruščov a jeho ministr obrany Rodion Jakovlevič Malinovskij

Sovětská vojenská strategie ale takto striktně jaderná nebyla.
Jako důležité se jeví to, že Chruščovovo upřednostňování jaderných zbraní v ní bylo potlačeno a v regionálním rámci byla uchována potřeba kombinovat jednotlivých typů jaderných zbraní s konvenčními silami
Bylo předpokládáno, že válka v Evropě proběhne pouze v rámci širšího nukleárního konfliktu mezi SSSR a USA. Není ale zase jasné, jestli tento jaderný konflikt bude jejím počátkem nebo konečnou fází. Ale předpokládalo se, že mezikontinentální výměna jaderných úderů proběhne souběžně, ne-li dříve než v oblasti blíže SSSR, tedy hlavně v Evropě. A nyní z toho má být jeden chytrý.

Jako prvotní úkol ale bylo stanoveno zničení raket středního doletu NATO dříve, než budou použity a to za použití provedení pre-emptivního úderu proti zbraním středního dosahu NATO. Jako by se zde někdo zhlídnul ve skvěle provedeném pre-emptivním úderu izraelského letectva proti letectvům svých sousedů na počátku Šestidenní války. Zde už totiž jsme v roce 1969 až 1971.

Nikita Chruščov byl odstaven od moci v roce 1964. Po jeho odstavení od moci z doktríny zmizelo hodně ideologického balastu a stala se pragmatičtější. Byla postavena na vyrovnanější formulaci konceptu kombinovaných sil. Tím je myšleno, že je ponovu nosná kombinace jaderných a konvenčních sil v rámci regionálního konfliktu. Od toho momentu se začalo velmi intenzivně pracovat na pozemním vojsku a leteckých silách obojího určení.

Některé prvky sovětské vojenské doktríny zůstaly i po pádu Nikity Chruščova nezměněny, takže nadále platilo, že jaderná válka je možná a že sovětské ozbrojené síly ji musejí být připraveny vybojovat.

Ke konci šedesátých let dochází k posunu ve vnímání nutnosti vzniku globální jaderné války. Už je brána pouze jako krajní možnost. Akceptována je možnost vedení omezené jaderné války, nebo konvenční války. Zde už je skoro souhlasnost s tím, jak uvažovali američtí experti. To platí i pro obrat sledu nasazení konvenčních a jaderných sil. Takže i zde převládl názor, že nejprve může dojít ke konvenční fázi, jež může přejít do fáze nukleární.

Ale jak je zde jasně doloženo, obě strany byly připraveny na různé varianty vedení ozbrojeného konfliktu a obě byly připraveny napadnout tu druhou jako první s cílem získat strategickou výhodu zničením co největšího počtu prostředků jaderného napadení na druhé straně. A toto vše se promítlo i do ČSLA. Takže ano, je pravda že naše armáda byla po jistou dobu připravena zahájit předstihový jaderný úder a zaútočit na Německou spolkovou republiku. Stejně jako armáda Německé spolkové republiky byla připravena udělat to samé nám. Je to tak nějak FiftyFifty.

Na použití jaderných zbraní jsme se důkladně připravovali a například v roce 1966 si během cvičení VLTAVA „válčící“ strany vyměnily 252 jaderných úderů o celkové mohutnosti 59 megatun, přičemž teoreticky bylo propočteno, že kromě 57 tisíc vojáků by zahynulo i téměř 2,5 milionu civilistů. To je něco co se málo ví, ale je to pravda a je to zase jen to, co v jiných válečných hrách cvičila i druhá strana. Takže se obě chovali jako idioti. Na druhou stranu tyto závěry ukazují, že jen naprostý blázen by se do něčeho takového pustil. Vést válku tak, že na jednoho vojáka zahyne 48 civilistů a přitom na sebe obě armády nevystřelí ani jeden granát a ani jednu kulku, je mimo realitu.

Další válečný plán byl vypracován v roce 1974.

Také podle tohoto plánu, jak pravila úvodní preambule plánu, mohly armády NATO napadnout Československo, čímž by došlo k ohrožení vojsk Varšavské smlouvy v NDR a Polsku. Útok se opět očekával na dvou směrech:

směr západ-východ ve směru Norimberk – Plzeň – Praha a

směr jih – sever Vídeň – Brno – Katovice kdy se ze strany NATO předpokládalo porušení rakouské neutrality. To pro nás díky výše napsanému není zatím nic nového.

Stále se počítalo s tím, že nemalou roli sehrají reaktivované a doplněné linie opevnění, které měly být obsazeny a bráněny jednotkami obrany stálých opevnění. V předchozím období byla tato opevnění opravena, přezbrojena a zakonzervována. Cvičilo se v nich a byly připraveny plány na jejich podporu vyčleněnými tankovými jednotkami. A tato opevnění byla právě při hranicích s Rakouskem.

Od československých vojsk se i nadále vyžadovala připravenost kdykoliv přejít na vedení boje s použitím jaderných zbraní, přičemž v průběhu velkých cvičení vojsk Varšavské smlouvy se tak stávalo nejpozději během třetího dne „bojů“. To už si pamatuji i já, i když z pozdější doby.

V tomto operačním plánu zůstaly úkoly Československého frontu ve své podstatě zachovány. Zásadní změnou ale bylo zařazení Střední skupiny sovětských vojsk, rozmístěné na území ČSSR od října 1968, čímž se více než dostatečně nahradilo zrušení jedné československé divize. Většina ze 75 tisíc příslušníků skupiny měla být nasazena v rámci pěti pozemních divizí a jedné letecké divize na pravém křídle.

Střední skupina vojsk byla tvořena:

Velitelstvím "skupiny" v posádce Milovice
- velitelství 28. armádního sboru v Olomouci, touto velitelství podléhaly 31. tanková divize a 30. gardová motostřelecká divize
Dále zde byla:
15. gardová tanková divize – Milovice
18. gardová motostřelecká divize - Mladá Boleslav
48. motostřelecká divize - Vysoké Mýto

Letectvo tvořila 131. smíšené letecká divize Milovice a té byl podřízeny
114. stíhací letecký pluk Milovice,
236. stíhací bombardovací letecký pluk Hradčany,
238. vrtulníkový pluk Zvolen,
490. vrtulníkový pluk Olomouc.

Raketové síly byly tvořeny:
185. raketová brigáda Turnov,
442. raketová brigáda Hvězdov,
Válečné operace našeho frontu měla i nadále podporovat letecká armáda Přikarpatského vojenského okruhu.

Pravda ale také je, že i přes jistou míru obezřetnosti se určení jaderných prostředků frontu a obou armád nezměnilo. Raketové vojsko mohlo svými taktickými prostředky provádět i konvenční údery. Změny v počtu jaderných úderů nebyly zaznamenány. Významné věci se objevily až v roce 1977.

Československy válečný plán z roku 1977

Dokument z roku 1974 počítá jak s možností vedení jaderné i konvenčni války. Na operaci Československého frontu bylo plánováno vyčlenit z arzenálu Sovětské armády v případě překlopení konvenčního do jaderného konfliktu, 258 jaderných nábojů a to:
162 kusů pro raketová vojska
96 pro letectvo.

Jednotlivé fáze jaderného konfliktu měly být pokryty takto:

1. První jaderný úder měl být realizován za použití:
124 jaderných nábojů, z toho pro operačně taktické rakety 28 kusů, pro taktické rakety 56 kusů a pro letectvo bylo určeno 40 kusů.

2. Bližší úkol měl být pokryt 71 kusy jaderných nábojů a to pro operačně taktické rakety 16 kusů, pro taktické rakety 24 kusů a pro letectvo bylo určeno 31 kusů.

3. Další úkol měl být pokryt 45 kusy jaderných nábojů a to pro operačně taktické rakety 8 kusů, pro taktické rakety 22 kusů a pro letectvo bylo určeno 15 kusů.

4. Záloha byla tvořena 8 kusy jaderné munice z toho raketové prostředky 8 kusů, letectvo 10 kusů.

V případě konvenční války se opět nic moc nepoměnilo. Jen se výrazně změnily podmínky jejího vedení. ČSLA byla celá přebudována na solidně mechanizované a pohyblivé vševojskové svazky s velkou odolností v boji. Jejich úderná síla byla na vysoké úrovni a poprvé se přiblížila úderné síle potenciálního protivníka. Stále ale zaostávala v letectvu a raketových silách a to jak počty, tak možnostmi. Velmi slabá byla vojsková PVO a ani protivzdušná obrana státu nebyla na úrovni, kterou síla letectev- vojskového, frontového a strategického – u protivníka vyžadovala.

Jak vypadala vojsková PVO v této době? To mohu doložit s velkou přesností díky podkladům, které mi kdysi dodal bývalý příslušník této zbraně.

Do roku 1978 měla každá vševojsková divize (motostřelecká, tanková) ve své sestavě protiletadlový pluk o čtyřech protiletadlových bateriích 57 mm PLK S-60, t. j. celkem 24 ks PLK. Byla také varianta, že protiletadlový pluk měl tři baterie 57 mm PLK (celkem18 ks) a jednu baterii 30 mm PLdvK vz. 53/59 (6 ks). Některé divize na snížených počtech (např. 3. msd ) měly protiletadlový pluk vyzbrojený 57 mm PLK vz. 52 čs.
Vševojskové pluky (motostřelecké, tankové) měly protiletadlovou baterii o 8 ks 30 mm PLdvK vz.53/59. A to bylo vše. Jaké změny nastaly po roce 1978, si ukážeme dále.

Byl to stále ofenzivní plán, kdy po obranné fázi měl následovat razantní úder směrem na západ a pokud by byly zjištěny jaderné přípravy u protivníka, měl následovat pre-emptivní jaderný úder na eliminaci této hrozby a oslabení bojových sestav protivníka.
Pokud by byly zjištěny tyto přípravy bez zahájení konvenční války, opět měl následovat pre-emptivní úder a po provedené mobilizace by následoval okamžitý úder na západ. Měl tím být předstižen přísun mohutných sil americké armády z amerického kontinentu a jiných částí světa do Evropy. Prostě - než by tyto posily přišly, bylo by po válce.

I v této době se počítalo, že pokud by mělo dojít k porušení neutrality Rakouska a pokusu přetnout naše území úderem směrem na sever přes moravské nížiny, měly svoji roli sehrát stále udržované pevnostní linie.

V roce 1986 byl vypracován nový plán.

A mohu s jistou mírou uspokojení konstatovat, že teprve tento plán byl prvním plánem od roku 1964, který lze označit za prioritně obranný, i když ani zde nechybí útočná fáze. Takže tento plán přepokládal a díky tomu to bylo jeho součástí, že pro počáteční období války náš Československý front povede obrannou operace. Cílem obranné části plánu bylo:
- odrazit napadení nepřítelem,
- způsobit mu v příhraničním sražení ztráty
- vytvořit výhodné podmínky pro přechod do útoku.

V obranné fázi operace u nás umístěná Střední skupina sovětských vojsk tak jako v plánu předchozím vytvářela pravé křídlo Československého frontu. Pro tento účel se jí podřizovala jedna z divizí ČSLA. Jako novinka bylo to, že obranu československé hranice od Bratislavy po Břeclav přebírala Jižní skupina sovětských vojsk dislokovaná v Maďarsku. Pro tento účel byla posílena jednou divizí „naší“ Střední skupiny. Byla to 30. gardová motostřelecká divize s velitelstvím ve městě Zvolen jejíž sílu tvořily tři gardové motostřelecké pluky, jeden tankový pluk a jeden samostatný tankový prapor, dělostřelecký pluk, protiletadlový pluk, protitankový oddíl a průzkumný prapor s podpůrnými útvary druhů vojsk služeb. Tato divize mírově spadal pod 28. střelecký sbor s velitelstvím v Olomouci, která naše druhosledová divize jej měla doplnit tedy 28. sbor, nevím.

Pojetí následné útočné operace zůstalo v podstatě nezměněno, třebaže se zhruba na dvojnásobek prodloužily časové lhůty pro pochod na Západ a předmostí na Rýnu mělo být vytvořeno až po patnácti dnech od zahájení ofenzívy. Zde se tedy projevuje jistá umírněnost. A to přesto, že naše armáda od roku 1974 kdy byl vypracován předchozí plán, vypadala už jinak. Došlo k velkému přezbrojování vševojskových divizí, do kterých začaly proudit tanky T-72 a bojová vozidla pěchoty BVP-1.

Co se týká tanku, toto pásové vozidlo se začalo do Sovětské armády zavádět v roce 1972. O šest let později si prvních třicet kusů tanků T-72 pořídila Československá armáda. Od roku 1981 se pak tyto tanky v licenci vyráběly na Slovensku. ZŤS Martin vyrobily v letech 1981 - 1985 celkem 556 tanků a potom přešly na výrobu verze T-72M, které se vyrobilo do roku 1986 dalších 251 kusů. Nejpočetnější verze T-72M1 opustila brány závodu v počtu 1010 kusů. Téměř tisícovku využila naše armáda, zbytek byl exportován.


Zde jedna z mnoha fotografií tohoto tanku, který ve své době nebyl špatný, ale rychle zastaral.

Harmonogram přezbrojování konkrétních útvarů a svazků
V průběhu 1. poloviny 80. let začala přezbrojování 1. tanková divize a trvalo to od 1981 do 1986
V průběhu 2. poloviny 80. let se totéž rozběhlo u 9. tankové divize, po celých plucích a trvalo to už jen tři roky.

Na základě licenční smlouvy mezi Československem a SSSR z roku 1966 byla dodána výrobní dokumentace, na jejímž základě vznikla roku 1968 ověřovací série vozidel BVP-1. Po změnách v konstrukci začala v roce 1970 sériová výroba, která pokračovala až do roku 1987. Celkem bylo v ČSSR vyrobeno 17 295 vozidel BVP-1 v základní verzi. Většina z nich byla určena pro vývoz.

Jako první útvar ČSLA byl na BVP-1 v roce 1974 přezbrojen 49. motostřelecký pluk dislokovaný v Mariánských Lázních. V následujícím roce proběhlo přezbrojení 57. motostřeleckého pluku ve Stříbře. V roce 1976 dokončil přezbrojení 10. motostřelecký pluk z Janovic. O rok později se vozidla BVP-1 dostala do výzbroje 3. a 7. motostřeleckého pluku. V roce 1978 byly přezbrojeny 62. a 9. motostřelecký pluk. Roku 1979 byly BVP-1 zavedeny do výzbroje 5. motostřeleckého pluku. V letech 1974 až 1976 byly přezbrojeny 2 roty 8. (plně přezbrojen asi v roce 1979) a 63. motostřeleckého pluku (plně přezbrojen asi v roce 1980).

V roce 1981 byly z OT-62 na BVP-1 přezbrojeny všechny motostřelecké roty tankových pluků 1., 9. a 4. tankové divize. U zbylých tankových divizí toto přezbrojení proběhlo v roce 1982. K 1.7. 1986 se ve výzbroji ČSLA nacházelo 2074 kusů vozidel BVP-1.


Pěkný obrázek tohoto nadčasového bojového vozidla,

Tyto údaje jsem si z velké míry ověřil, ale tento odstavec jsem hanebně zcizil na Válce.cz, a to zde. http://forum.valka.cz/viewtopic.php/t/10483.

Hlavně proto, že lépe a hlavně přesněji, než pan Smíšek, bych to nikdy dohromady nedal. A aby to bylo jasnější, vkládám se i obrázek od téhož autora. Pan Smíšek mi umožnil kdysi dávno na Válce zveřejnit moji práci o naší pomoci Státu Izrael a také práce o naší armádě v útoku či obraně, takže tímto mu zpětně u nás na Palbě děkuji a také za tyto zde uveřejněné velmi zajímavé informace.

Tím naše armáda začala nabývat na úderné síle. Zavádění této techniky je prezentováno jako důkaz agresivních choutek naší armády a celé Varšavské smlouvy což je taková blbost, že se nad tím ani nebudu pozastavovat. V této době se navíc výrazně navýšila síla a účinnost vojskové PVO.

Vojsková PVO byla důležitá v každé době. Letecká převaha - nejdřív tušená a v konci sedmdesátých let skutečná - u potencionálního protivníka vedla k tomu, že po roce 1978 začaly být bojové sestav nasycovány ve zvýšené míře prostředky PVO na různých úrovních.
Po roce 1978 měla vševojsková divize (20., 11., 2. msd, 1., 4. a 9. td):
- protiletadlový raketový pluk,
- vševojskové pluky (od roku 1983) protiletadlovou raketodělostřeleckou baterii a
- motostřelecké prapory protiletadlovou četu střelců PPLRK 9K32 STRELA-2.

Tak tedy motostřelecká nebo tanková divize měla z prostředků PVO:
- u protiletadlového raketového pluku - 20 ks odpalovacích zařízení 2P25 (od PLRK 2K12 KUB), nebo u 1.td 20 bojových vozidel 9A33 (od PLRK 9K33 OSA) a 14 ks 30 mm PLdvK vz.53/59,
- u vševojskových pluků 16 ks bojových vozidel 9A34,9A35 (od PLRK 9K35 STRELA-10) a 16 ks 30 mm PLdvK vz.53/59,
- u protiletadlových čet motostřeleckých praporů PPLRK 9K32 STRELA-2, celkem u divize asi 107 ks.
Z různých důvodů nebylo vše tak, jak mělo být. Byly tyto odlišnosti.
- 3., 15.msd a 13., 14.td měly nadále klasický protiletadlový pluk s PLK.
- pět mobilizovaných divizí (18., 26., 32. msd, 16. a 17. td) bylo také s klasikou. 57 mm PLK vz. 52 čs, 57 mm PLK S-60, 30 mm PLdvK jak kolové (vz.53) tak ještěrky (vz.53/59) byly ve skladech nedotknutelných zásob (NZ).
Toliko jak to vypadalo s prostředky PVO vševojskové divize do roku 1991. Pak tomu bylo z pochopitelných důvodů zcela jinak.


Ani tento plán se ale nezbavil jaderného programu. A ten opět byl velmi impozantní.

Jednotlivé fáze jaderného konfliktu měly být pokryty takto:

1. První jaderný úder měl být realizován za použití 124 jaderných nábojů, z toho pro operačně taktické rakety a taktické rakety 88 kusů a pro letectvo bylo určeno 12 kusů.

2. Další úkol měl být pokryt 71 kusy jaderných nábojů a to pro operačně taktické rakety a taktické rakety 139 kusů a pro letectvo bylo určeno 78 kusů.

3. Záloha byla tvořena 27 kusy jaderné munice z toho raketové prostředky 21 kusů, letectvo 6 kusů

Je až neuvěřitelné ale i v této době se uvažovalo o přikrytí jižní hranice proti Rakousku za pomoci stále udržovaných opevnění vybudovaných před Druhou světovou válkou. Velkou roli měly sehrát prvosledové divize na plných bojových počtech, které byly připraveny přikrýt svoje úseky státní hranice do časů, kterým se dnes ani nechce věřit. Ale naše armáda to dokázala. Takže se zde podíváme pár větami i na tuto záležitost.

Systém bojové pohotovosti ČSLA se dělil do tří stupňů.

1. Stupeň byl de facto běžný mírový život a nesl název STÁLÁ BOJOVÁ POHOTOVOST. Tento stupeň spočíval v tom, že: stálá bojová pohotovost, která spočívala v tom, že byl denně vyčleňovaný určitý počet vojáků základní služby a vojáků stálého stavu do bojové pohotovosti. Byly to:
- spojky, tedy vyčlenění vojáci, kteří v případě vyhlášení jednotlivých stupňů zajistily seznámené příslušníků stálého stavu s vyhlášeným stupněm bojové pohotovosti. A nebylo to jen tak něco. Spojky musely být připraveny opustit kasárenský prostor do 5 minut a do 20 minut musely mít oběhnut svůj rajon
- řidiči hotovostních vozidel, časově stejně jako spojky. Jejich úkolem bylo v prvním kole spojky rozvážet, ale sváželi i podle určeného harmonogramu vojáky stálého stavu například ze skupiny velení.
- příslušníci dozorčí a strážní služby a další prvky jako třeba již zmíněná skupina velení. Skupina velení z řad vojáků stálého stavu, kteří měli telefonní linku, musela být z domova na pracovišti do 20 minut.
To byl základ systému bojové pohotovosti, který se denně upřesňoval a dokladoval od nejnižších stupňů a začínalo se od čety.

2. Stupeň: nesl název ZVÝŠENÁ BOJOVÁ POHOTOVOST. Armáda nebo procvičovaný útvar nebo jednotka do něj vstupovala vyhlášením signálu „Bojový polach!“Zahrnoval vše, co jsem uvedl o prvním stupni, ale navíc byl rozšířen o to, že:
- vojáci základní služby museli být v kasárnách, oblečeni v polním stejnokroji. Osobní věci měli připraveny k vyvezení do pole a to museli mít i příslušníci stálého stavu.
- stálý stav navíc musel být ve stoprocentních počtech přítomen v kasárnách a každý také musel být trvale v polním stejnokroji, připravené osobní věci k vyvezení
- připravovala se technika k výjezdu, nakládal se materiál k vývozu do pole, tedy v prvním kole do záložního prostoru.

Zde byl časový limit stanoven na podmínky jednotlivých jednotek a útvarů ovšem základ byl 40 minut, kdy museli být všichni vojáci nastoupeni v polním obleku na nástupišti, kde se upřesňovaly další fáze jednotlivých stupňů bojové pohotovosti, což znamenalo pro stálý stav být do 30 minut na pracovišti. V případě větší vzdálenosti bydliště je svážela hotovostní vozidla, která vyjížděla v čase 5 minut spolu se spojkami.

Například když jsem pár měsíců byl velitelem 31. roty letištního a radiotechnického zabezpečení v Bechyni, což byl frontový útvar a plnil úkoly přímo pro velitelství frontu, při vyhlášení bojového poplachu předsunutá skupina ve 20 minutě od vyhlášení bojového poplachu opouštěla autopark a najížděla k ubikacím, kde se naložil dávno dopředu připravený materiál, a ve 40 minutě první vozidlo této skupiny vyjíždělo do shromaždiště. A to vše organizoval jediný důstojník – dozorčí útvaru a vše bylo postaveno na schopnostech a iniciativě vojáků základní služby a absolventů VKVŠ. Na ty mladíky nelze zapomenout. Byli tam dva roky jen díky zákonu, ale ve velké většině to byli správní chlapi. A když to rozbalili, tak to frčelo jak šístá od Brna.

U pozemních vojsk to bylo možná ještě tvrdší. U tankových jednotek prvosledových divizí to bylo takto:
Č+6 min nástup řidičů tanků - odchod do autoparku a příprava techniky
Č+10 min nástup roty a odchod do parku,
Č+ 17 výjezd prvního tanku praporu
do Č+ 40 v létě a Č+60 v zimě opuštění prostoru pluku posledním vozidlem, třeba i na tyči nebo laně, jinak by úkol nebyl splněn. Dovoluji si upozornit, že tankový pluk byl v té době kolos o počtu 94 tanků a několika set kusů další obrněné a neobrněné techniky- 60 minut!!!
Tedy platí, že vždy již po 40 minutě vyjížděla technika s osádkami a materiálem prvního koloběhu – někdy označovaným jako materiál pro bojovou pohotovost - do určených prostorů, což byla někdy shromaždiště čili prostory soustředění, nebo přímo záložního prostoru. Tyto prostory bývaly zpravidla v okolních lesích, vesnicích a často také v zemědělských objektech. Byly voleny tak, aby se útvar rozložil v okruhu 10 až 15 kilometrů od mateřského posádkového místa. Dbalo se, aby vybrané prostory zajistily rozptýlení a úkryt lidí, techniky i materiálu.

Poznámka: V těchto dobách měla armáda poměrně velké pravomoci při výběru pro své potřeby lesní části, osady, vesnice, kde se pouze provedl dohovor s majitelem, předsedou národního výboru či zemědělského zařízení a ten byl víceméně povinen vyjít vstříc požadavkům armády. Ale stejnou pravomoc měla i armáda za první republiky. Takže nic nového a nic co by tato země neznala. Ale za první republiky si to nikdo nedovolil kritizovat- obrana vlasti nebyla jen tak něco.

Dalším krokem druhého stupně fáze bylo další vyvážení techniky a materiálu do určeného prostoru soustředění. Technika byla rozdělena na:
- provozní, ta vyjížděla okamžitě.
- uloženou s proběhem, někdy označovanou za techniku s krátkodobým uložením, která byla částečně zakonzervovaná a vyvážela se například v Č+ 4 hodin - kolová nebojová technika, Č+ 6 hodin - kolová bojová technika a pásová technika. Čas Č byl čas okamžiku vyhlášení stupně bojové pohotovosti.
- technika dlouhodobě uložená, která se odkonzervovala skupinou techniků a dílenskými specialisty a do Č + například 12,18, 24 hodin se vyvážela do prostorů vyvedení.

Při tomto stupni se také pokud by nešlo o cvičení, zahájilo mobilizování. Útvary souběžně se vším co jsem popsal, rozvinovaly mobilizační pracoviště, která se pozůstávala například z:
- přijímací místo osob
- přijímací místo motorové techniky
- přijímací místo letecké techniky

Zde se povolávali předurčení záložníci, kteří se do Č+12 až 24 hodin museli dostavit k určenému útvaru, dopravní podniky posílali určenou techniku s vázanými řidiči i bez nich, a že se mobilizovalo všechno, co si lze představit: osobní vozy, motocykly, nákladní a speciální vozidla jako jeřáby a cisterny. Stavební, silniční a železniční prapory nabíraly techniku od podobných civilních organizací, bylo to masivní stěhování lidí, materiálu techniky.

Nosnými osobami při uvádění armády do kteréhokoliv stupně bojové pohotovosti byli dozorčí vojenských součástí. On byl ten, kdo přijal první signál. Měl v trezoru veškeré signály, hesla, volací tabulky a telefonní linky ve své podřízenosti. Zpravidla po pracovní době sehrával rozhodující úlohu při přijímání signálů, jejich ověřování a vyhlašování jednotlivých stupňů bojové pohotovosti. O těchto lidech by se dalo napsat ledacos a ledasčemu by dnešní občan ani neuvěřil.
Stupně bojové pohotovosti byly vyhlašovány různými způsoby:
- cestou dozorčích orgánů sestupným způsobem od nadřízeného směrem dolů
- cestou spojovacích prostředků
- cestou technického zařízení P 161
- cestou osobní - funkcionářem oprávněným k vyhlášení bojové pohotovosti.
Dozorčí orgány plnily úkoly v první fázi do převzetí velení skupinou velení a byly vybaveny metodikami činnosti v jednotlivých stupních bojové pohotovosti. Když si vzpomenu, že svůj první ostrý bojový poplach u útvaru jsem řídil jako dvaadvacetiletý čerstvý absolvent vojenské školy a že mnohokrát to byli i rotmistři ve věku 19 let, nebyli jsme žádná ořezávátka. My jsme svoji práci ovládali.

3. stupeň se nazýval PLNÁ BOJOVÁ POHOTOVOST. Na ni se útvary převáděly buď v mírových posádkách pokud se naznalo, že hrozí bezprostřední nebezpečí zahájení války do několika hodin, nebo v situaci, kdy proběhly postupně předchozí stupně a armáda na plných válečných stavech přikryla stání hranici. Zde byla připravena zahájit příhraniční sražení, nebo zaútočit přes hranici na západ. Vyšší stupeň už neexistoval, pokud za něj nebudeme považovat samotné vedení válečných operací.

No tak jsem si zavzpomínal a nyní se podíváme ve stručnosti na poslední válečný plán ČSLA.

Může se mi to nelíbit, ale musím zde po pravdě uvést, že teprve operační plán zpracovaný v létě 1989 byl čistě obranný, ačkoliv při jeho přípravě se zpočátku uvažovalo, že po úspěšném provedení obranné operace vojska Československého frontu přejdou do útoku a během 14 dnů dosáhnou města Ulm a hranic Švýcarska To byla přibližně poloviční vzdálenosti oproti předcházejícím plánům. Zdá se, že už se začal projevovat vliv změn, které měly dojít a hlavně se projevily mírové aktivity, kterých odraz nás nemohl minout. V červenci 1989 jej podepsal prezident republiky doktor Gustáv Husák. Tento operační plán po svém zvolení za prezidenta republiky podepsal 30. ledna 1990 i Václav Havel. Na uvedený dokument ale vlastnoručně dopsal poznámku, že platí pouze pro případ, kdyby NATO napadlo Varšavskou smlouvu a v plánu byly začerněny veškeré odkazy na bojovou činnost vedenou mimo území Československa.

Tím plán ztratil hlavu i patu a stal se formalitou, kterou už nikdo nebral vážně. Od tohoto podpisu se totiž armáda s názvem Československá lidová armáda začala doslova do písmene rozpadat a v krátké době zanikla. Jako první byly zrušeny elitní svazky první linie, které západ považoval za největší hrozbu. Byla zahájena nelítostná likvidace našeho raketového potenciálu a přitom zejména USA kladly velký důraz na přednostní zničení nejmodernějších prostředků OKA a TOČKA. Začala likvidace frontového letectva a následné dělení armády mezi dva nově vzniklé státu armádě natrvalo zlomilo vaz.

I tento plán ale při obrané fázi operace a také při přechodu do protiútoku stále ještě počítal s možnosti použití jaderných zbraní na základě zvláštního nařízení vrchního hlavního velení Varšavské smlouvy. Tato jaderná munice byla určena k obranné operaci.

Bylo plánováno využití až 546 kusů jaderné munice. Speciální bojové prostředky
měly byt vydány na základě rozhodnutí z Moskvy z objektů „Časlav“ podle přílohy číslo 6 operačního planu, která zatím není k dispozici.

1. První jaderný úder měl být realizován za použití 328 kusů jaderné munice, z toho pro operačně taktické rakety, taktické rakety a dělostřelectvo bylo určeno 270 kusů a pro letectvo bylo určeno 58 kusů.

2. Další jaderný úder měl být pokryt 169 kusy jaderné munice a to pro operačně taktické rakety, taktické rakety a dělostřelectvo 137 kusů a pro letectvo bylo určeno 32 kusů.

3. Záloha byla tvořena 49 kusy jaderné munice z toho raketové prostředky 43 kusů, letectvo 3 kusy.
Tento neuvěřitelný nárůst jaderných akvizic byl způsoben tím, že podle tohoto plánu se k našim vlastním jadrným aktivitám přímo připočítaly i jadrné aktivit Střední skupiny vojsk, která byla našemu frontu přímo podřízena.

Důležité si je uvědomit, že jaderná munice po celou dobu trvání Varšavské smlouvy zůstala pod kontrolou Sovětské armády a naše vojska by ji obdržela až krátce před vypuknutím konfliktu. Protože lhůta pro jejich převzetí byla poměrně dlouhá 18 až 22 hodin, za použití leteckých transferů, zatímco raketové svazky a útvary pozemního vojska ČSLA byly připraveny k vedení bojové činnosti do několika hodin, došlo 15. prosince 1965 k podpisu přísně tajné čs.-sovětské dohody „o opatřeních ke zvýšení bojové pohotovosti raketových vojsk“. Následně v dubnu 1966 začala na našem území výstavba speciálních objektů pro uložení jaderné munice. V rámci akce JAVOR byly nákladem 174 mil. Kčs vybudovány tři sklady v lokalitách:
- Červený Újezd u Bíliny,
- Bělá pod Bezdězem
- Míšov-Borovno



Jejich místo dislokace a zároveň i situaci na území ostatních států Varšavské smlouvy ukazuje zde vložená mapa. Pochází odtud: http://www.fortifikace.net/pov_javor_javor.html
Vřele doporučuji ke studiu. Jde o nesmírně zajímavé informace. To platí i pro další odkaz: http://www.fortifikace.net/pov_javor_javor_52.html

Sovětská armáda tyto sklady převzala až na přelomu let 1968 až 1969, tedy po nevyžádané bratrské pomoci a naší následné okupaci. Protože je mohl kontrolovat pouze „starší představitel Hlavního velitele spojených ozbrojených sil členských států Varšavské smlouvy při MNO ČSSR“ a zástupci ČSLA do nich neměli přístup, dlouho se u nás po rozpadu Varšavské smlouvy diskutovalo, zda se na našem území nacházela jaderná munice či nikoliv. Jasno není doposud. Tedy ne vtom zda zde byla. Jsem přesvědčený, že byla, stejně jako v amerických skladech v Evropě byla jaderná munice pro Bundeswehr. Jde o to, kolik jí vlastně bylo a v jakém byla technickém stavu.

[Pátrač]

Kapitola třetí: Plánování v posledních 25 letech existence ČSLA, část druhá

Jako poslední co bych chtěl uvést ohledně plánování v mé mateřské ČSLA byl poslední plán dlouhodobého rozvoje. Je logické, že není na světě armáda, která by si nevypracovala dlouhodobé plány svého rozvoje. ČSLA byla armáda která měla plánování v krvi. Byla to armáda socialistická a socialismus plánuje vše. První dlouhodobý plán vznikl již počátkem 50. let minulého století a na něj průběžně navazovaly další. Plány se dělily na:

- pětileté, což odpovídalo základnímu plánovacímu období celé ekonomiky

- dlouhodobé s výhledem na 10 až 15 let, tedy až na tři pětiletky

V polovině 80. let 20. století byl kromě pětiletého plánu na léta 1986 až 1990 zpracován výhled výstavby ČSLA do roku 2000. Uvedený dlouhodobý plán kromě jiného v rovině organizační a dislokační výstavby předpokládal realizaci následujících opatření:
V roce 1990:
- přezbrojení 23. tankového pluku 2. motostřelecké divize Holýšov na tanky T-72,
- rozšíření 171. protiletadlového raketového pluku v Rožmitále pod Třemšínem na brigádu vyzbrojenou PLRK BUK-M1,
- vytvoření dalšího protiletadlového raketového oddílu S-300 ve složení 71. protiletadlové raketové brigády Drnov určené pro obranu hlavního města Prahy
V letech 1991 až 1995:
- přezbrojení 11. tankového pluku 19. motostřelecké divize Plzeň a 12. tankového pluku 20. motostřelecké divize Podbořany na tanky T-72 – tím by jejich tankové síly byly v poli stejně mobilní jako jejich bojová vozidla pěchoty

- přezbrojení jednoho motostřeleckého pluku 20., 19. a 2. motostřelecké divize z obrněných transportérů OT-64 na bojová vozidla pěchoty BVP-2. Tím byl vytvořen prostor pro vyřazení těchto kolových vozidel z prvosledové služby

- přezbrojení 1. protiletadlového pluku 15. motostřelecké divize České Budějovice na PLRK TOR,

- reorganizování velitelství 3. divize PVOS Žatec na velitelství 3. sboru PVOS,

- reorganizování velitelství 71. protiletadlové raketové brigády Drnov na velitelství 71. protiletadlové raketové divize,

- vytvoření 10 nových protiletadlových raketových oddílů v rámci PLRV PVOS, z toho:
- čtyř pro 185. protiletadlový raketový pluk,
- dvou pro 71. protiletadlovou raketovou brigádu,
- dvou pro 76. protiletadlovou raketovou brigádu
- dvou pro 186. protiletadlovou raketovou brigádu
V době rozhodnutí nebylo jisté, jakou výzbroj budou mít
- reorganizování 7. radiotechnického praporu REB PVOS v Českých Budějovicích na 7. radiotechnický pluk REB PVOS,
- redislokování 331. těžké dělostřelecké brigády 4. armády z Hranic na Moravě do Týna nad Vltavou.
Po roce 1995 byla předvídána především redislokační opatření, přibližující některé svazky a útvary k druhů vojsk k operační sestavě jednotlivých vševojskových armád. Šlo o to, vytvořit i plánovaném snižování počtů útvarů na plných počtech vyřazovaní nemalých počtů výzbroje, aby bojeschopnost armády zůstala zachována.

A nyní vložka, která uvede další část plánu dlouhodobých změn v naší armádě. Jde o přehled aktivit na různých úrovních, které měly za cíl jedinou věc- zmenšit počet zbraní všech kategorií ve světě a zejména mezi oběma bloky a vybudovat jistou důvěru, která by mohla přerůst ve společné konání. Podíváme se na to, jak šli roky a jak se postupně svět začal chovat pragmaticky a dokonce bych řekl, že i rozumněji.

V roce 1959, dne 20. listopadu byla přijata rezoluce Valného shromáždění OSN č. 1378. V této rezoluci byla vyjádřena myšlenka všeobecného a úplného odzbrojení pod účinnou mezinárodní kontrolou jako cíl úsilí OSN v oblasti odzbrojení. A jen o pár dní později, 1. prosince byla podepsána Smlouva o demilitarizaci Antarktidy, jako první mezinárodní smlouvou, která vytváří trvale demilitarizovanou a neutrální zónu.

Rok 1963 přinesl velmi významnou Smlouvu o zákazu pokusů s jadernými zbraněmi v ovzduší, kosmickém prostoru a pod vodou. Tím mělo skončit zvyšování množství radioaktivních izotopů v ovzduší a vodních masách

V roce 1967 byla sjednána Smlouva o využití vesmírného prostoru a nebeských těles a potom lehce diskriminační Smlouva o zákazu jaderných zbraní v Jižní Americe.

Zásadní smlouva byla sjednána 5. března 1970. Byla to Smlouva o nešíření jaderných zbraní.

Na to navázal rok 1971. Zde byla sjednána významná úmluva. Byla to Úmluva o zákazu umisťování jaderných zbraní a jiných zbraní hromadného ničení na mořském dně a v jeho podzemí, což bylo navázání na rok 1963, viz výše.

Významný rok byl rok 1972. Dne 26. května byla podepsána Smlouva mezi SSSR a USA o omezení systému jejich protiraketové obrany a ten samý den také Smlouva mezi SSSR a USA o omezení strategických zbraní - SALT I, která vstoupila v platnost 3. října téhož roku.

V roce 1973 byla zahájena vrcholná konference v Helsinkách zahájení jednání o upevňování důvěry a bezpečnosti v Evropě. Tím začal proces, který trval dva roky. Byl ukončen 1. srpna 1975 kdy zde byl přijat Závěrečný akt, který obsahoval i zásady upevňování důvěry a bezpečnosti v Evropě.

I rok 1974 byl zajímavý. Byla podepsána Smlouva mezi SSSR a USA o omezení podzemních zkoušek jaderných zbraní a zahájena jednání o Smlouvě o konvenčních ozbrojených silách v Evropě. To už se jednalo i nás.

26. března 1975 byla podepsána Úmluva o zákazu vývoje, výroby a hromadění biologických a toxických zbraní a jejich zničení - první mnohostranná odzbrojovací smlouva,

V roce 1977 byla sjednána Úmluva o zákazu vojenského použití prostředků ovlivňující životní prostředí a 3. října vypršela Smlouva mezi SSSR a USA o omezení strategických zbraní - SALT I, po pěti letech.

Rok 1978 přinesl první vlaštovku s významem kondora. Bylo to úplně první zasedání Valného shromáždění OSN věnované odzbrojení. Zároveň šlo o nejreprezentativnější mezinárodní shromáždění, které se k otázce odzbrojení do té doby sešlo. Byl přijat Závěrečný dokument, obsahující Akční program, který měl být základem pro odzbrojení.

Dne 18. června 1979 byla podepsána Smlouva mezi SSSR a USA o omezení strategických zbraní - SALT II, která díky prudkému zhoršení vztahů mezi NATO a Varšavskou smlouvou nevstoupila v platnost.

Dne 10. prosince 1980 byla přijata Konvence o zbraních s plošným účinkem a zvláště nebezpečných,

V roce 1982 probíhalo druhé zasedání Valného shromáždění OSN věnované odzbrojení. Bylo neúspěšné.

V roce 1983 byla sjednána Úmluva o zákazu nebo omezení použití některých konvenčních zbraní, které mohou způsobit nadměrné utrpení nebo mít nerozlišující účinky nezjistitelné střepiny, miny, zápalné zbraně proti civilním objektům, v roce 1988 byla doplněna o oslepující laserové zbraně. Po dlouhých letech byla přijata v roce 1995.

18. září 1986 mezinárodní konference na nejvyšší úrovni ve Stockholmu přijala Dokument o opatřeních k posílení důvěry a bezpečnosti.

V roce 1987 došlo k dvěma významným věcem. Dne 8. prosince byla podepsána Smlouva mezi SSSR a USA o likvidaci jejich raket středního a krátkého doletu. To bylo něco, co nesmírně snížilo zátěž politiků a vojáků na obou stranách.
O tři dny později, 11. prosince podpis Dohody mezi SSSR, ČSSR a NDR k provádění inspekcí podle Smlouvy mezi SSSR a USA o likvidaci jejich raket středního a krátkého doletu.

Věci se najednou rozhýbaly a v roce 1988 začala historie národního verifikačního střediska založením Skupiny pro zvláštní úkoly Správy zahraničních vztahů generálního štábu. Tato složka byla vytvořena pro zabezpečení plnění závěrů Dokumentu stockholmské konference a Smlouvy mezi SSSR a USA o likvidaci jejich raket středního a krátkého doletu. Následně proběhla první inspekce USA na území ČSSR podle Smlouvy mezi SSSR a USA o likvidaci jejich raket středního a krátkého doletu. To byla věc, kterou si do tohoto roku nikdo nedokázal ani jen představit.

Dne 14 června 1989 provedla Kanada první inspekci podle Stockholmského dokumentu 1986 na území ČSSR.

Rok 1990 byl nabyt událostmi:
v březnu byla Skupina pro zvláštní úkoly reorganizována na Oddělení pro kontrolu odzbrojení a 11. března proběhla historicky první inspekce podle Smlouvy o KOS u 18. tankového pluku v Táboře – Klokotech a u 11. stíhacího pluku v Žatci. Proběhla jako cvičná a ukázková za účasti asi 50 představitelů účastnických států a diplomatů z jednání ve Vídni. Provedl jí tým SRN a československý tým provedl následně inspekci německých a amerických jednotek v SRN
17. listopadu podpis Vídeňského dokumentu 1990
19. listopadu podpis Smlouvy o konvenčních ozbrojených silách v Evropě a Závěrečného aktu jednání o početních stavech osob v konvenčních ozbrojených silách v Evropě. Podpisu předcházelo 16 let jednání.

Tento exkurs ukončím rokem 1991
11. března byla na území ČSFR a SRN organizována ČSFR, SRN, USA a Maďarskem historicky vůbec první zkušební a ukázková inspekce podle Smlouvy o konvenčních ozbrojených silách v Evropě pro ostatní účastnické státy,
do 1. června bylo při plnění Smlouvy mezi SSSR a USA o likvidaci jejich raket středního a krátkého doletu zlikvidováno 846 raket USA a 2 692 raket SSSR,
19. července byla Smlouva o konvenčních ozbrojených silách v Evropě ratifikována sněmovnou ČSFR,
31. července podepsána Smlouva o omezení strategických útočných zbraní mezi USA a Ruskou federací - START I
1. prosince bylo Oddělení pro kontrolu odzbrojení reorganizováno a přejmenováno na Úřad pro kontrolu odzbrojení. V této době vznikla většina verifikačních středisek ostatních států. Úřad pro kontrolu odzbrojení byl doplněn na 97 osob. Inspektoři byli vybíráni na základě jazykových znalostí, podle výsledků psychologických testů a prošli speciální deseti měsíční přípravou ve Vzdělávacím a výcvikovém středisku v Komorním Hrádku,
9. prosince Rezoluce Valného shromáždění OSN č. 46/36L o transferu zbraní, definuje 7 kategorií zbraní a stanovuje způsob hlášení jejich transferu mezi státy, počtů v ozbrojených silách a počtů vyrobených v uplynulém kalendářním roce.
Toto zmírňování vojenského napětí ve druhé polovině osmdesátých let minulého století a probíhající odzbrojovací jednání vedla v roce 1988 k tzv. mírovým iniciativám SSSR a ostatních členských zemí Varšavské smlouvy v oblasti konvenční výzbroje, zahrnující snížení početních stavů osob i vojenské techniky.

Naše země tedy to zatracované socialistické Československo se připojilo se svým vlastním závazkem z 25. 2. 1988 na:
- omezení výdajů pro armádu v letech 1989 a 1990 o 15 %,
- snížení počtu vojáků v bojových jednotkách o 20.000 osob
- zvýšení jejich počtu u stavebního vojska o 18.000 osob a železničního vojska o 2.000 osob,
- vyřazení značného množství bojové techniky: 850 tanků, 165 obrněných transportérů a 51 letadel a omezením počtu osob, povolávaných na vojenská cvičení o 15.000 osob. To všechno se skutečně začalo plnit, ale konečný efekt to nemohlo přinést, od listopadu 1989 už jsme hráli podle jiných not.

Výhledově se uvažovalo o zkrácení vojenské základní služby z 24 na 18 měsíců. Tím by byl naplněn prvorepublikový branný zákon, který v počátku naší státnosti takto dlouhou prezenční služby obsahoval.

Podle programu schváleného na jednání 102. předsednictva ÚV KSČ dne 27. 1. 1989 mělo v roce 1990 a v letech 9. pětiletky dojít k následujícím změnám:

- nížení počtu divizí na plných počtech z pěti na čtyři (20., 19., 2. motostřelecká divize a 1. tanková divize) a jejich reorganizace na tzv. obrannou strukturu, zahrnující snížení množství tanků u tankových divizí z 323 na 220 formou zrušení jednoho tankového pluku v divizi a u motostřeleckých divizí z 214 na 187 formou snížení počtu tanků u tankových praporů motostřeleckých pluků z 40 na 31. U každé motostřelecké divize přezbrojit na BVP-2 další motostřelecký pluk a zvýšit počty protitankových prostředků.

- na snížených počtech ponechat 15. motostřeleckou divizi.

- jednu divizi na plných počtech - 9. tankovou divizi a dvě divize na snížených počtech 4. tankovou divizi a 3. motostřeleckou divizi reorganizovat na sklady, ve kterých ponechat cca 1.500 až 1.700 osob.

Na sklad převést i 7. dělostřeleckou divizi a dělostřelecké útvary 4. armády, společně s pontonovými a chemickými útvary 1. a 4. armády, ženijním svazkem Východního vojenského okruhu a svazkem potrubní dopravy pohonných hmot Západního vojenského okruhu.

Reorganizovat dvě divize na snížených počtech, zde 13. a 14. tankovou divizi na výcviková střediska, schopná každoročně připravit 10 až 14 tisíc poddůstojníků.

Raketové vojsko pozemního vojska soustředit do jedné raketové brigády operačně-taktických raket a dvou brigád taktických raket. Hledat možnosti jejich přemístění dále od státní hranice.

Vytvořit jednotné velení frontového i vojskového letectva, Vojska PVOS a Vojska PVO na bázi stávajícího Velitelství PVOS. Reorganizovat velitelství 10. letecké armády na velitelství 1. smíšeného leteckého sboru, zrušit velitelství 1. stíhací letecké divize a 34. stíhací bombardovací letecké divize, 4., 5. stíhací letecký pluk a 6. stíhací bombardovací letecký pluk.
Vytvořit tři stavební oblasti, z toho dvě divizního typu a jednu u Vojenských staveb ve stanovených lokalitách.
Finanční prostředky určené na nákup vojenské techniky v letech 1989 a 1990 snížit o 7,4 mld. Kčs.

V 9. pětiletce se plánovalo pro naši armádu dodat:
- 12 raketových kompletů TOČKA,
- 450 tanků T-72, tedy výzbroj pro pět tankových pluků
- 50 vyprošťovacích tanků VT-72,
- 40 protiletadlových kompletů STROP,
- 48 letounů Su-25 a Su-22M4.
Výše uvedená opatření se realizovala jen částečně.

V roce 1989, který byl posledním rokem existence ČSLA se splnilo:
- raketové vojsko pozemního vojska bylo soustředěno do tří brigád,
- zanikly tři tankové pluky
- zanikl jeden stíhací letecký pluk

V roce 1990 bylo splněno:
- vytvořila se organizační jádra tří vojenských oblastních stavebních základen
- zanikl jeden tankový pluk
- reorganizovalo se:
- velitelství PVOS na velitelství letectva a PVO,
- 10. letecká armáda na 1. smíšený letecký sbor,
- 4. tanková divize na 4. skladovou základnu
- řada dalších samostatných svazků a útvarů druhů vojsk na sklady.
Po zániku ČSLA a vzniku Armády české republiky se vše zastavilo a začala postupná destrukce toho vojenského sboru, který vždy považoval a vždy považovat budu za moji mateřskou armádu.

Tato vložka, která tuto kapitolu uzavírá a uzavírá celou práci, je nesmírně důležitá. Ukazuje, že i myšlení v naší zemi a naší armádě dokázalo reflektovat na změny, které mohly odvést svět od možného zničení. Já to vnímám i jako důkaz toho, že to s naší agresivitou útočností nebylo tak zlé. Pokud bychom byli takoví váleční štváči, proč by potom takové snižování vojenského potenciálu a modernizace obranných prvků – tedy PVOS? Jistě i pozemní síly vševojskového typu procházely a měly projít přezbrojením na vyšší kvalitu, ale klesaly jejich počty a navíc západ v té době přezbrojoval pozemní konvenční síly ještě razantněji, než naše strana barikády.

Tímto považuji tuto kapitolu a celý můj projekt o československém válečném plánování od roku 1918 do roku 1990 za ukončený. Jsem přesvědčen, že v takové podobě – rozsahem i faktograficky - nikde jinde než na Palbě k mání není. Myslím si, že jsem odvedl dobrou práci.

ZÁVĚR:
Kolegové, tato práce je zakončením dlouhého procesu, kdy jsem se pokusil zmapovat československé válečné plánováním od vzniku Československé republiky do roku 1990. Tento rok považuji za konec naší armády, tak jak jsem ji já znal, a jak pro mě byla dlouhé roky nosným sloupem mého života. Jediné co zatím nebude Palbě dáno k prostudování a diskusi je poslední období před zánikem První republiky. To zatím patří Johanovi, ale až přijde čas, Palba dostane, co její jest.

Naše armáda existoval dlouhých 72 let. Zažila vzestupy i pády. Ale byla to armáda této země. Nebylo ani jedno období, kdy by se neřídila názory a příkazy z venku. To je její největší zátěž. Zažila dvě okupace, dva rozpady státu, te druhý dokonce definitivní.

Je ale zajímavé, že byla respektovanou silu, někdy i obávanou silou. Naší chybou je, že odmítáme přijmout skutečnost, že armáda vždy jen odráží dění ve společnosti, nestojí ani nad společností ani mimo ni. Nelze mít za zlé armádě, že nebránila První republiku v roce 1938. Nelze ale mít armádě za zlé ani to, že nebojovala v roce 1968. Naše armáda plnila pokyny politiků a tím jaká byla kvalita těchto politiků, je bohužel posuzována i ona.

ČSLA byla armáda která byla taková jaká byla. Dnes asi není ještě správná doba, aby se na na tuto armádu bylo možno podívat objektivně bez nesmyslných animozit a nepodložených negativismů. Já se o to pokusil jak u prvorepublikové armády, tak i u té mé. Ale jelikož na ni mám silnou citovou vazbu, nemohu být objektivní ani já.

Byla kusem mého života a považuji za čest, že jsem v ní mohl sloužit. S úctou a respektem také vzpomínám na všechny vojáky základní služby a absolventy VKVŠ, kteří pode mnou sloužili na všech postech, které jsem při službě zastával.


Použitá literatura:

Služební předpisy:
Oper. 53-3 Stručný vojensko-geografický přehled části západního válčiště, (NSR, Francie, Benelux, Rakousko, Švýcarsko), 1966
Vševojsk-1-1, 1964, Polní řád ČSLA (divize, pluk)
Vševojsk-1-2 ,1964, Polní řád ČSLA (prapor,rota)
Vševojsk-1-3 -1964, Bojový řád pozemního vojska ČSLA (četa,družstvo,tank)
Všeob-Ř-1 1984 Bojový řád pozemního vojska Československé armádě. Část 1 (divize, brigáda, pluk)
Všeob-Ř-2 1984 Bojový řád pozemního vojska Československé armádě. Část 2 (prapor, rota)
Všeob-Ř-3 1984 Bojový řád pozemního vojska Československé armádě. Část 3 (četa, družstvo, tank)

Knihy:
Štěpánek, Karel; Minařík, Pavel, Československá lidová armáda na Rýnu, Praha, Naše vojsko, 2007
Maurice Matloff, Dějiny americké armády, Praha, Baronet, 1999
Taktické jaderné prostředky ČSLA / Vladimír Mohyla, Vladimír Šufajzl a kolektiv, Praha, Československý spisovatel, 2012
Jaderné zbraně: nejvyšší forma zabíjení, Vladimír Pitschmann, Praha, Naše vojsko, 2005
SCUD a OKA ve službách ČSLA, když na nás mířily jaderné zbraně Západu / Vladimír Mohyla, Praha, Československý spisovatel, 2012
Stín jaderné války nad Evropou: ke strategii vojenských bloků, operačním plánům a úloze Československé lidové armády na středoevropském válčišti v letech 1945-1968, Josef Fučík, Praha, Mladá fronta, 2010
Členské země NATO a jejich vztah k Alianci, elektronický zdroj, Petr Jurek, Šárka Waisová, Západočeská univerzita, Filozofická fakulta, 2008
Československá lidová armáda v koaličních vazbách Varšavské smlouvy: květen 1955 - srpen 1968, Jiří Bílek, Vojenský historický ústav, 2008
Vojenská strategie, Univerzita obrany, Ústav strategických studií, MO obrany, 2008
Varšavská smlouva a NATO, 2 směry, 2 politiky, Vladimirov, Semen Aleksejevič, Praha, 1980

Mnoho časopisů řady Bojová příprava a Historie a vojenství,
Asi 90 internetových postů, nelze je všechny vyjmenovat.

[jmodrak]

Pekná práca. Nie že by nebolo čo dodať, upresniť, rozporovať. Ale v kontextu celej práce a jej hlavného zamerania sú to nepodstatné detaily. Takže veľká pochvala.

[Pátrač]

A tak pěkně děkujeme kolego, ale pokud by se dalo něco doplnit nebo rozporovat byl bych velmi rád - klidně co bude potřeba upravím, doplním a můžeme se i pohádat . V jiných vláinech to jde hezky. I když zde asi není důvod nějak moc.

Takže cokoliv máš dej to sem, bude mi ctí.

[jmodrak]

Začnem počtom jaderných náloží - označovaných ako jadrové mini. V tvojich počtoch sa nevyskytujú. Mal ich aj západ, mala ich dostať aj ČSLA. Jednotky na ukladanie a likvidáciu nepriateľských boli cvičené už v miery. Aj keď to nebola útočná zbraň, mala by byť v počtoch jadrových zbraní. Boli určené na prehrádzanie smerov protivníka.

Tak isto bojová hodnota Bundeswehru hlavne do začiatku 70. rokov nebola až taká silná, aby sa rovnala armádam USA alebo ČSLA. Skôr taký sekond hand z prebytkov US army v lepšom prípade. Až nástupom NSR zbrojného priemyslu sa to začalo meniť. Tak že T-34/85 vtedy stačil na väčšinu toho čo Nemci mali.
Na dôvažok vďaka "atomovej doktríne" nemalo NATO ako ohroziť (okrem palubných zbraní) v konvenčnej vojne tankové prúdy. Takže bojová hodnota T-34 ako druhosledovej zbrane mohla byť veľká.

[Pátrač]

O tom, že by naše armáda uvažovala o použití jaderných min nemám nejmenší povědomí a neznám nikoho kdo by měl. Takže si myslím, že tento druh jaderných zbraní naše armáda neměla používat.
Ano je pravda že jsem měli cvičené týmy na likvidaci nalezených jaderných min ale to bylo pro případnou ofenzivu. Nikdy jsem neslyšel, že by u nás byl byť jen jediný sklípek pro jadernou minu. Mohl by jsi být konkrétnější?

JInak ohledně jaderných min na Palbě kdesi cosi máme...

Od počátku byl Bundeswehr kvalitně vyzbrojován. V roce 1964 měl velkou údernou sílu. Od počátku měl ve výzbroji tanky M47 Patton s kanonem ráže 90 mm, ale od roku 1965 začal zavádět do výzbroje tank Leopard 1. Do konce roku 1970 jich tato armáda zařadila do bojových sestav 1845 kusů. Jeho kanon 105 mm předčil vše, co měla ve výzbroji naše armáda.

Když to doplníš 375 kusy kanonových stíhačů tanků s kanonem 90mm označených KanJPz 4-5, máš představu čemu by maše armáda na bojišti čelila. A to nepočítám tanky M-60 zařazené amerických divizí.

Tank T-34/85 nastačil ani jednu tuto zbraň.

[skelet]

Myslíš toto?
http://www.palba.cz/viewtopic.php?p=46524#p46524

[Pátrač]

Jo Skelete, přesně toto, ale ještě je tu něco o nějakých skupinách co ty miny druhé strany měly vyhledávata zneškodňovat. Ale já to nejsem schopen najít. Su na to blbé... Zatím děkuji a třeba se TI podaří vysurfovat i ten zbytek.

[jmodrak]

K cvičným jadrovým mínami ČSĽA : http://www.detektorweb.cz/index.4me?s=s ... &mm=1&vd=1.
http://forum.valka.cz/viewtopic.php/t/97178
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=168 ... 987#p46803
Tých útvarov, ktoré robili s cvičnými mínami bolo viac. Jedna jednotka bola mimo uvedeného článku aj v Jindřichovom Hradci. Tí to v určitej dobe precvičovali pravidelne. Cvičné míny prevzala aj ASR, boli uložené v Novom Meste nad Váhom. Asi sú už zlikvidované.
Na prevzatie ostrých mín od sovietov bol vyčlenený tím ľudí za prísných bezpečnostných opatrení, ktorému ani nevelilo ženijné vojsko. Celý režim bol v PTZD.

K Bundeswehru asi toľko- samotní generáli BW si sťažovali na nedostatočnú silu. Do L1 v podstate nemali skutočné poriadny tank, iba sakonhendy. Či to preháňali, alebo skutočne to bolo tak zle, neviem, tvrdili napr., že musia používať iba "opancierované nákladné autá". Výroba sa potom rozbehla až v druhej polovici 60. rokov. Zrejme podobne ako u nás, to najlepšie "strčili" do 1. sledu, pričom 2 sled už bola zrejme improvizácia. Bavíme sa samozrejme do konca 60 rokov, potom už nastala iná situácia.

[Flogger G]

Jen pro dokreslení:
Na přelomu 50. a 60. let mělo velitelství strategického letectva USAF (SAC - Strategic Air Command) v Evropě na základnách ve Španělsku a Velké Británii, pro tam rozmístěné B-47, B-52 a B-58 (od r. 1959), 500 jaderných pum, každou o síle 24 megatun TNT. Od roku 1961 udržovalo SAC 50% všech svých strategických bombardérů a tankérů v nepřetržité patnáctiminutové pohotovosti. Předtím, od r. 1953, hlídkovala vždy 1/3 sil SAC na vyčkávací čáře, t.j. 6 minut letu od území SSSR - letouny létaly s bojovým nákladem. Celkově mělo SAC letouny na osmdesáti leteckých základnách ve třiceti zemích světa.

[Pátrač]

Miny beru.

Ale výzbroj Bundeswehru nikoliv. V roce 1964, tedy v roce kdy spatřil světlo světa ten plán co jsem se mu věnoval první kapitolu, byl velmi dobře vyzbrojenou silou 12 divizí z toho dvou speciálních, dobře motivovanou a ještě lépe vycvičenou.
Jeho mechanizace byla už od roku 1960 lepší než naší armády a stala na:
- skvělých vozidlech HS-30 s rychlopalem 20 mm a BzK 106 mm schopným na 2 000 metrů prorazit pancíř 380 mm
- OT M113

tanky:
- každá divize měla u průzkumných jednotek tanky M41 Walker Bulldog v počtu 25 kusů
- tanková divize potom měla 270 tanků M48
- mechanizovaná divize potom 216 tanků M48.
Tyto tanky od roku 1965 postupně nahradily tanky Leopard 1.

To jsou jednoznačně prokazatelné skutečnosti a je jedno co nějaký ufňukaný německý generál říká.

Pro srovnání:
naše tanková divize měla 319 tanků zde jsme v plusu o 49 tanků, jenže z toho 2 divize měly právě T-34/85
naše motostřelecká divize měla 193 tanků a zde v minusu o 23 tanků a z toho opět 3 divize měly ty citované T-34/85.

Navíc Bundeswehr na rozdíl od naší armády nestavěl ani v obranné ani v útočné operaci svoji armádu do dvou sledů. Všechny jeho divize či spíše sbory byly v prvním sledu a druhý sled tvořila koaliční francouzská armáda a na bojiště nasunované divize z Belgie a Nizozemska. Americké divize vše jen vyztožovaly. Tím, že byly nejsilnější mohly rozhodnout výsledek jak obranné tak i útočné operace.

Druhosledovou armádu NSR vytvořila až v polovině 60 let a byly to brigády teritoriálního vojska, které byly vyzbrojovány tím, co Bundeswehr vyřazoval. Měly poměrně velkou sílu a plnily úkoly teritorální obrany a od poloviny 70. let se s nimi počítalo i pro klasické polní operace.

Flogger - to myslíš vážně? Ja se tomu nevěnoval jelikož to bylo mimo naši armádu a bezprostředního protivníka. Máš tušení jak na tom byly obdobné složky v SSSR?

[PeVa]

Doteď jsem byl pouze pasivní čtenář vašich příspěvků, ale teď mi to nedá, a budu reagovat.

Jak byste se chtěl prosím vás bránit v jaderném konfliktu, když vaše protistrana má výraznou jadernou převahu 100:0 a hrozí, že z naší země udělá pouze spáleniště!!! Sedět na zadku a čekat až přilítnou hlavice, je cesta do hrobu a navíc strategiskou iniciativu měl nepřítel. Sorry.

Jediná smysluplná obrana, je vlítnou na jeho území a rozprostřít se po krajině a obyvatelstvo ukrýt v bunkrech a mít konvenční převahu...

Němci asi nejsou blbí, aby házeli hlavice na svou zemi a na svoje lidi...

A na toto byla armáda ČR vyzbrojována...

[Franz Trubka]

Kolego PeVa,mam jeden dotaz.
V kterem generalnim stabu,v jake hodnosti a v kterych letech jste slouzil?
Nebo jste samouk jako nedavno zemrely general Giap?

[Mirek58]

PeVa:
Nějak nechápu.
Oni ti špatní Němci měli (nebo mají) jaderné zbraně?
Pokud se pamatuji, tak poslední zmínka o jaderných zbraních v Německých rukách je z konce éry Hitlera, nebo ne?
Čirou náhodou, neplete tu někdo hrušky s čočkou?

[PeVa]

Já jsem se sem nepřišel hádat,
jen jsem chtěl naznačit, že může existovat taky jiný pohled na to,
proč se v ČR primárně uvažoval a cvičil útok směrem na Německo.

Jakou strategii by jste v zadané situaci řešili Vy?

[Franz Trubka]

V CR, sam urcite vis od kdy do kdy CR existovala.
Jak uz napsal Mirek, NSR samostatne JZ nedisponovala.
To neni vec hadani, mas pred sebou mega praci.Samozrejme s ni muzes nesouhlasit, ale uvadej fakta a zdroje.
Vykriky do tmy o rozptyleni CSLA v nemecke krajine jsou uplne na hovno.
Tohle je diskuse pro odborniky a znalce, proto se do ni dal nebudu michat

[PeVa]

OK, nebudu se mezi Vás odobrníky plést.

/Byl jsem jen vojín u motostřeleckého pluku v Mariánských Lázních jako průzkumník v roce 1967-1968,
ale to neznamená, že nemůžu mít na uvedené vlastní názor.../

A můžu Vám říci, že takto se to aspoň mezi normálními vojáky v uvedeném čase bralo.
Útok se v uvedeném období cvičil prakticky denně, a to do nejpřesnějších detailů na úrovni jednotlivých domů a stromů.